Označování ulic a veřejných prostranství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Označení ulice v Jindřichově Hradci
Název ulice Generála Vedrala Sázavského v Kostelci nad Černými lesy má různé varianty, na této tabulce je nejdelší z nich

Označování ulic, náměstí, nábřeží, mostů, parků, sadů a dalších veřejných prostranství je určeno zejména k orientaci ve městě a k usnadnění identifikace veřejnou správou, přičemž nenahrazuje identifikaci úřední (například podle katastru nemovitostí). Ulice (tedy místní komunikace, zejména městského typu) se v Česku a dalších evropských státech označují názvy na rozdíl od silnic, které se označují čísly. V některých menších obcích ulice pojmenovány nejsou. V USA je v mnoha městech zvykem označovat ulice jen čísly.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Původní cesty a stezky se nepojmenovávaly, nazývaly se podle toho, kam vedou. Některé dopravní stavby se nazývaly například podle toho, kdo je postavil.

Vznik systematických orientačních systémů je včasován do 13. století, kdy města získávají samosprávný charakter a seskupení obydlí se projevuje vznikem ulic a rynků. Jako názvy bývaly použity:

  • starší místní názvy pocházející z 11.–12. století
  • u centrálních prostranství rynek podle místního názvu (Malostranský, Novoměstský, Staroměstský) nebo trh podle účelu (Dobytčí, Koňský, Kurný, Ovocný, Senný, Uhelný)
  • u ulic pojmenování podle účelu (Ječná,Masná, Rybná, Senovážná, Žitná) nebo řemesel (Celetná, Jirchářská, Kožná, Pasířská, Platnéřská), zasvěcení kostela nebo kláštera (Anenská, Dušní, Havelská) nebo podle jiných budov v ulici (Na hrádku, Radnická, Týnská), popřípadě podle národnostního složení obyvatel ulice (Krakovská, Vlašská, Na Florenci).[1]

Příkladem vývoje místního názvosloví ve středověkých městech je Praha. Jedním z nejstarších názvů, který má charakter pojmenování, je označení pražského Juditina mostu z 12. století. Z té doby pravděpodobně pochází také nejstarší vrstva pomístních názvů jako jsou v Praze Boršov, Týn, Moráň, Zderaz, nebo Újezd, která se později stala základem uličního názvosloví. Kolem 14. století se vžívají názvy jednotlivých rynků a trhů: rynk Nový, Malostranský a Novoměstský, trh Chlebný, Kurný, Masný, Ovocný, Uhelný, Senný, Dobytčí, Koňský atd., podobně i ulice Celetná, Kostečná, Kožná, Provaznická, Platnéřská. V Praze měla některá místa vžitý název latinský, německý i český, které ne vždy byly vzájemným překladem. Vžívala se též označení ulic podle zasvěcení kostela nebo kláštera, podle významných majitelů domů v ulici nebo domovních znamení. Objevovaly se i názvy podle vzhledu nebo charakteru ulice nebo podle události (např. Spálená ulice získala své jméno podle požáru, ke kterému v ní došlo roku 1506). Tento pražský vývoj je do jisté míry typický pro středověká města. V 17. století jsou v uličních názvech Prahy zřejmé vlivy rekatolizace, na přelomu 17. a 18. století i poněmčování ještě před vyhlášením němčiny jako úředního jazyka.

Názvy ulic byly po staletí pouze zvykovou záležitostí, pevně kodifikovány a povinně označeny byly až v době osvícenského absolutismu. V Praze byly názvy ulic úředně zavedeny po sloučení čtyř pražských měst (1784) počínaje 27. říjnem 1787, jako nutný doplněk k domovním číslům, která byla v monarchii zavedena po roce 1770 a která orientační funkci plnila hůře než dosavadní domovní znamení. Úředním zavedením byly všechny dosavadní názvy důsledně poněmčeny. Úřední zavádění a schvalování postupně nahrazovalo spontánní vývoj názvů. Ostrovy, mosty a nábřeží byly od poloviny 19. století pojmenovány podle příslušníku habsbursko-lotrinské dynastie (Ferdinandova třída, Františkovo nábřeží) a byly zavedeny tři názvy podle purkrabího Chotka. Rok 1848 přinesl vlnu názvů českých a vlasteneckých (například Václavské a Karlovo náměstí) a překladů do češtiny. Podle některých zdrojů se úřední zásah do pojmenování uličních názvů s cílem jejich registrace objevil až začátkem 70.–80. let 19. století.[1]

V roce 1857 vyšlo císařské nařízení o pojmenovávání ulic a zavádění domovních čísel podle ulic (dnes nazývaných orientační čísla). 8. října 1868 se sbor pražských obecních starších usnesl označit pražské ulice jednotnými německo-českými plechovými tabulemi (a zároveň stanovil zásadu unikátnosti názvu v rámci města). Na základě tohoto usnesení byla v Praze ustanovena zvláštní komise pro stanovení názvů ulic a náměstí. Výsledkem její práce byl „Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních královského hlavního města Prahy“, který z nařízení městské rady sestavil ředitel městského archivu Karel Jaromír Erben. Většina názvů z té doby byla poměrně nekonfliktní, spor vznikl pouze o Husově jménu. Koncem 19. století přibývalo v Praze i okolních městech (Žižkov, Vinohrady, Nusle) vlastenecky zaměřených názvů, které byly v Praze současně kompenzovány dalšími názvy po členech vládnoucí dynastie. V roce 1888 se národnostní spory vyhrotily, liberečtí radní označili ulice jen německými názvy a pražští radní zase v nově připojených Holešovicích umístili jen české názvy. V roce 1893 se jednojazyčné tabulky v českých národních barvách začaly objevovat i v samotné Praze. Po soudních sporech bylo 20. dubna 1894 vyhláškou rozhodnuto o nahrazení dvojjazyčných tabulí českými v celé Praze. 1. října 1898 správní soud rozhodnutí definitivně potvrdil. (Německé názvy se přesto místy dochovaly – např. v ulici Křižovnické nebo Pětikostelní).

Po roce 1918 došlo k silné vlně přejmenovávání, jednak z důvodů odstraňování symbolů Rakouska, v Praze navíc z důvodu odstraňování duplicitních názvů po vzniku Velké Prahy. Na monopol oficiálních názvů a jejich usměrnění z nacionálně-ideologického hlediska kladl důraz zákon č. 266/1920 Sb., o názvech měst, obcí, osad a ulic, jakož i označování obcí místními tabulkami a číslování domů. Pojmenování, „jež nelze uvésti v soulad s historií a vnějšími vztahy národa československého, zejména taková, jež připomínají osoby, které jakýmkoli způsobem projevily nepřátelské smýšlení proti československému národu nebo národům sdruženým, nebo připomínají události rázu protistátního“, bylo zakázáno a obce měly povinnost do jednoho měsíce od účinnosti zákona je změnit a staré označení odstranit a beze stopy zahladit, jinak to musel provést nadřízený úřad a liknavému starostovi hrozila pokuta. Nové názvy musely obce předkládat ke schválení nadřízeným úřadům.

Další hromadné přejmenovávání čekalo česká města s počátkem (1939) i koncem (1945) nacismu a s počátkem (1948) i koncem (1989) komunistického režimu. Bouřlivá výstavba ve 20. a 30. letech stejně jako po druhé světové válce v různých vlnách až do současnosti přinesla mnoho z větší části umělých názvoslovných systémů.

Stanovení názvů[editovat | editovat zdroj]

9. ledna 1925 pražská městská rada schválila šest zásad pro pojmenovávání:

  • preference tradičních původních názvů
  • preference názvů podle povahy místa
  • pro nové ulice vzniklé po roce 1918 je možno použít vlastenecky zaměřené názvy
  • respektování ucelených místních názvoslovných soustav
  • výjimečně možno pojmenovat ulici podle osoby, která v místě žila, avšak zásadně ne podle dosud žijící osoby
  • v ostatních případech se měly volit názvy podle zemí, krajů, míst, řek, hor atd., pokud možno v části města ležící ve směru skutečného umístění této lokality

Podobný soubor zásad přijal Ústřední národní výbor hlavního města Prahy dne 14. ledna 1946:[1]

  • pojmenování ulic a jejich označení slouží především orientaci
  • každé pojmenování ulice, náměstí, nábřeží, mostu nebo sadu se může vyskytovat na území hlavního města Prahy pouze jednou
  • k pojmenování ulic má být použito starých vžitých názvů a to buď názvů míst, kde ulice vznikla, nebo dle povahy, směru či rázu a polohy, kde ulice leží, rovněž je možné použít jmen vynikajících nebo památných míst, kde ulice má k dotyčné události nebo osobě určitý vztah
  • pojmenování ulice má být voleno tak, aby pokud možno bylo trvalé a nepodléhalo změnám doby
  • v případě použití určité soustavy pro pojmenování ulic má být tato zachována a doplňována

Dalším usnesením ze dne 8. prosince 1947 byla mimo jiné doplněna možnost použít jmen po obětech okupace a revoluce a osob, které se zasloužily v době nesvobody o národ a stát. Na základě usnesení rady ÚNV hl. m. Prahy ze dne 14. října 1952 byly odstraňovány názvy, které byly v rozporu se schválenými zásadami nebo nevyhovovaly dobré orientaci a především byla vyřazena jména osobnosti první republiky a podpořena nová pojmenování poplatná době.[1] Dne 8. prosince 1962 schválila Rada Národního výboru hlavního města Prahy nový návrh na celkovou koncepci označování ulic a ostatních veřejných prostranství, který předjímal následující rozšiřování města.[1]

Od roku 1991 přibyla například zásada nepojmenovávat podle politických stran, hnutí a pojmů a podle institucí, organizací, spolků či firem, pokud působily po roce 1945 nebo působí dosud.

Obdobná pravidla jsou uznávána i v jiných městech. V některých obcích se nebrání ani názvům voleným s humorem či nadsázkou, například v Humpolci mají Hliníkovu ulici podle svého nejznámějšího, avšak fiktivního přistěhovalce. Pražská Místopisná komise dbá na serióznost a nedoporučila například pro nový obytný celek v Hrnčířích sadu názvů na náměty knih o Harry Potterovi.

Kromě místních soustav inspirovaných geograficky, vlastenecky apod. stojí za zmínku soustava ulic pojmenovaných podle rostlin a květin na Zahradním Městě (1934) a „racionální“ systém na Spořilově (1928–1931, např. Jižní I–XVII, Severozápadní I–VI atd.), obojí v katastrálním území Záběhlice v Praze.

Marek Lašťovka v roce 2012 pražské názvosloví shrnul tak, že z cca 7350 pojmenovaných pražských ulic a prostranství téměř třetina ulic se jmenuje podle své polohy či místa (Na vrchu, Za rybníkem ap.), 11 % podle pomístních a místních názvů (K Peluňku, Na Křtině apod.), 20 % podle českých vesnic a přes 20 % podle osob a zhruba 20 % připadá na ostatní typy názvů (zvířata, rostliny, nerosty, zeměpisné pojmy, události, řemesla atd.). Jako nejzajímavější jmenoval názvy U úlů, Vidlák, U zeleného ptáka či U nás.[2]

Tradiční podoba pražských smaltovaných tabulí, s použitím typu písma podle manuálu přijatého usnesením č. 1267 Rady hl. m. Prahy dne 28. srpna 2012

V Praze jako reakce na živelná přejmenovávání míst při Sametové revoluci vznikla 13. prosince 1989 tzv. Nezávislá skupina pro pojmenování ulic a veřejných prostranství při Archivu hlavního města Prahy, jejímiž členy byli pracovníci onomastického oddělení ÚJČ ČSAV, katedry českého jazyka FF UK, Geodetického a kartografického podniku Praha, Archivu hlavního města Prahy, Muzea hlavního města Prahy, Klubu za starou Prahu, Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku, Genealogické a heraldické společnosti, Historického ústavu Československé armády a odboru dopravy a odboru vnitřních věcí Národního výboru hlavního města Prahy. V čele skupiny stál archivář Bohdan Zilynskyj a skupina si kladla za cíl předejít nežádoucím krajnostem při přejmenovávání a vnést do názvoslovné činnosti řád. Od počátku roku 1991 se stala místopisnou komisí Rady hlavního města Prahy – tato komise je zřizována v každém volebním období (pouze v letech 1995–1996 byla pouze subkomisí právní komise). Hlavní vlna přejmenovávání po komunistickém režimu probíhala v Praze do roku 1996, těžiště činnosti se tak přesunulo na pojmenovávání nových ulic. Tato komise získala klíčový vliv, avšak ne všechny její návrhy jsou přijímány a ne úplně všechny uskutečněné změny získaly její doporučení, rozhodnutí činí rada města.[3]

Neoficiální název ulice ve zbraslavských Strnadech
V Kersku byl podle amerického vzoru zaveden systém číslování „alejí“.

Podle § 29 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, přísluší obci (v samostatné působnosti) rozhodovat o názvech částí obce, ulic a jiných veřejných prostranství. Podle § 13 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, o názvech ulic, silnic, náměstí, parků a mostů, jakož i dalších veřejných prostranství rozhoduje hlavní město Praha, a to zpravidla na základě návrhů podaných městskými částmi. Ulice nebo jiná veřejná prostranství se podle obou zákonů nepojmenovávají shodnými názvy (rozumí se v rámci jedné obce – tuto zásadu porušuje několik ulic v Josefově, které jsou duplicitní s názvy v Jaroměři).

Ulice a veřejná prostranství se podle § 29 zákona o obcích a § 13 zákona o hlavním městě Praze z roku 2000 nepojmenovávají podle jmen „žijících osobností veřejného života“. Podobné omezení („Ulice nebo jiná veřejná prostranství se zásadně nepojmenovávají podle jmen vynikajících osobností veřejného života domácího nebo zahraničního, které dosud žijí.“) bylo stanoveno již vyhláškou 97/1961 Sb. V Praze podobná zásada byla přijata již v roce 1925.[4] Po žijících osobnostech se nejčastěji pojmenovávalo po vzniku Československa i po druhé světové válce a v padesátých letech.[4] Několik ulic byla pojmenováno podle žijících osob před účinností zákona o obcích (12. listopadu 2000), kdy byla právní síla vyhlášky z roku 1961 zpochybněna. Ve Veselí nad Lužnicí přejmenovali nábřeží Pionýrů na nábřeží Jaroslava Foglara ještě za Foglarova života.[4] V Pelhřimově roku 1998 pojmenovali ulicí po bratrech Lipských po smrti Oldřicha se souhlasem dosud žijícího bratra Lubomíra.[4] Čáslav pojmenovala ulice po svých rodácích Miloši Formanovi a Jarmile Kratochvílové nebo zde působící atletky Ludmily Formanové ještě za jejich života.[5][6] Ministerstvo vnitra se sice v roce 1999 pokusilo pojmenování po Kratochvílové a Formanové zabránit,[7] ale existoval názor, že ústavní právo obcí na samosprávu má vyšší právní sílu než vyhláška z doby, kdy takové právo neexistovalo (zákon o obcích v roce 1999 ještě neexistoval),[4] a město si nakonec prosadilo své.[6] V některých městech je samo pojmenování ulice nejednoznačné a pouze z průvodní dokumentace či kontextu pojmenování lze zjistit, podle které ze známých osobností je ulice pojmenována (např. ulice Klausova či Babákova v Praze); k rozhodnutí o pojmenování však zákon žádné průvodní vysvětlení nevyžaduje. Ve vztahu k právnickým osobám, například firmám, podobné omezení zákon nestanoví a záleží na zastupitelstvu, do jaké míry a za jakých podmínek vychází vstříc přáním místních podniků, developerů apod.

Nové názvy ulic s sebou přinášejí i administrativní důsledky a s tím spojené náklady zejména pro firmy, které mají v dané ulici sídlo. Ty pak proti pojmenování mohou protestovat. Například po převratu v roce 1989 bylo údajně v obci Příšovice, ve které není evidovaná žádná pojmenovaná ulice, navrženo pojmenování silnice vedoucí do Přepeř jako Větvičkova[8] (web obce ještě v roce 2014 uvádí, že tak je pojmenována, ale v registru adres a v mapách není toto pojmenování zaneseno), a to podle Václava Větvičky (25. 3. 1865 – 4. 11. 1937),[9] čestného občana Příšovic, tamního někdejšího řídícího učitele a včelařského a hasičského jednatele, dědečka botanika Václava Větvičky. V ulici sídlící firmy i soukromníci se údajně nespokojili s tím, že by si museli dát předělat razítka a dokumenty jen kvůli změně názvu ulice, proto „ona ulice už zase není Větvičkova“.[8]

Vedle oficiálních pojmenování existují i různé lokální systémy označování ulic a neúřední názvy – například tradiční číslování „alejí“ v Kersku, neoficiální pojmenování ulic ve zbraslavské osadě Strnady, různá soukromá označení účelových komunikací atd.

Vyznačování názvů[editovat | editovat zdroj]

Náklady na označení ulic a jeho údržbu nese obec v samostatné působnosti. Vlastníci nemovitostí jsou ze zákona povinni bezplatně strpět umístění označení na své nemovitosti a nesmějí označení zakrýt ani v blízkosti tabulky umisťovat jiné nápisy (§ 30 zákona o obcích).

Podle vyhlášky č. 326/2000 Sb. se tabulka s názvem ulice v obci umístí vždy na začátku a na konci každé ulice a před a za křižovatkou s jinou ulicí. V málokteré obci je tento požadavek důsledně uplatňován. V předchozí vyhlášce č. 97/1961 Sb. takto náročný požadavek specifikován nebyl.

Protektorátní dvojjazyčný název v Řevnicích
Česko-polské označení v Českém Těšíně

Podle § 29 zákona o obcích se název obce, jejích částí, ulic a jiných veřejných prostranství uvádějí vždy v českém jazyce; v obci, kde se podle posledního sčítání lidu hlásilo k nějaké národnostní menšině alespoň 10 % jejích občanů, se názvy uvádějí též v jazyce národnostní menšiny, pokud o to její zástupci požádají prostřednictvím výboru zastupitelstva pro národnostní menšiny a pokud tento výbor svým usnesením návrh doporučí. Zákon o hlavním městě Praze se jazykovou otázkou názvů nezabývá.

Uvádění dalších údajů na tabulích s názvy ulic, například názvu obce, čtvrti, katastrálního území, městského obvodu nebo městské části, není ve vyhlášce č. 326/2000 Sb. požadováno a je tedy záležitostí vlastního rozhodnutí umisťovatele (zpravidla obce), případně tím může být realizována povinnost vyplývající z jiných právních předpisů.

V Praze se nejprve od 27. října 1787 označovaly názvy ulic černými nápisy na nárožních domech. Na základě aktu Sboru obecních starších z 8. října 1868 se názvy pražských ulic označovaly na plechových tabulkách, které měly v každé pražské čtvrti jinou barvu a byly německo-české. Pražská vyhláška z 20. dubna 1894 stanovila nahrazení dvojjazyčných tabulí českými s bílým nápisem v červeném pozadí a s bílým nebo modrým ozdobným orámováním. Podobné tabule jsou v Praze dodnes. V jiných obcích je však rozšířené i značení v jiných barevných kombinacích, například bílým písmem na modrém podkladě, černým nebo modrým písmem na bílém podkladě i jinak.

Smaltované tabule s názvy ulic se v Praze používají od konce 19. století. Tabule si i přes drobné změny dosud zachovaly unikátní rukodělný vzhled. Jednotlivá písmena byla tvořena z ručně kreslených šablon. Nověji jsou tabule vytvářeny z počítačového písma (nejčastěji písma Helvetica z roku 1957), které je na tabulích často deformováno. V některých čtvrtích (jako příklad uvedeny Čakovice) jsou umisťovány nekvalitní plastové imitace. „Řád pro jednotné označování veřejných prostranství a číslování domů“, vydaný ve Sbírce nařízení, vyhlášek a instrukcí ÚNV hl. m. Prahy částka 1, ročník 1960 ze dne 3. ledna 1960. Podle něj byly uliční tabule s názvem veřejného prostranství plechové, červeně smaltované a s modrou obrubou, obdélníkového tvaru o délce 80 cm a výšce 40 cm. Název byl uveden bílými písmeny vysokými 9 cm, označení katastrálního území a městského obvodu pak písmeny vysokými 5 cm.[1] Tento řád byl zrušen usnesením Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 09/18 ze dne 24. června 1999 a od té doby nestanoví vzhled ani podrobnosti k požadavkům na umístění tabulí a tabulek žádný závazný předpis hlavního města. Pro hlavní město Prahu a majitele pražských nemovitostí dodávají tabule a tabulky tři smaltovny. Na objednávku města dodávají tabule smaltovna Gaen v Praze-Hlubočepích a smaltovna SMALT, s. r. o. v Želechovicích, Smaltovna Český Brod, s. r. o. dodává tabule pouze soukromým zákazníkům.[10]

V návaznosti na jednání Expertní skupiny primátora pro vizuální podobu města Rada hlavního města Prahy usnesením č. 1267 z 28. 8. 2012 schválila jednotný vzhled uličních tabulí podle manuálu, který vytvořili studenti Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Filip Kraus, Jan Kříbek, Jan Novák a Vojtěch Říha pod vedením Mgr. Filipa Blažka. Manuál respektuje tradiční barevné, grafické, rozměrové i obsahové provedení (tedy např. že i nadále se na tabuli uvádí název čtvrtě a jednoho z deseti městských obvodů, ale nikoliv název městské části ani správního obvodu), ale definuje nový styl písma (písmo „SMALT“) a stanoví jeho proporce (základní výška písma 90 a 47 mm, vzory znaků ve 4 šířkových variantách – 100, 700, 400 a 100, prostrkání, umístění řádků, maximální šířka textu atd.) a barvy (červená RAL 3000, bílá RAL 9003). Manuál obsahuje i doporučení týkající se podoby tabulek s domovními čísly. Usnesení rady ukládá magistrátnímu odboru ZIO prověřit možnosti implementace rozšířené verze projektu zahrnující méně standardní případy a možnosti právní ochrany vzhledu tabulí například formou průmyslového vzoru. Odboru ZIO bylo usnesením uloženo zpracovat návrh jednotného rozmístění uličních tabulí a II. fázi záměru kompletního manuálu pro jejich tvorbu a umisťování.[11] Kompletní manuál pro druhou fázi by měl řešit i méně standardní situace, specifika některých městských částí apod. a mohl by zahrnout i označování památek, škol, objektů ve vlastnictví města atd.[10]

Od 31. ledna 2001 jsou vyhláškou č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla silničního provozu, zavedeny informativní dopravní značky „Označení názvu ulice“ (IS 22a až IS 22f). V některých obcích jsou využívány jako základní způsob vyznačování názvů ulic. V Praze jsou používány jen jako doplňkový navigační systém k dosavadním smaltovaným tabulím umístěným převážně na budovách či plotech.

Pravopis[editovat | editovat zdroj]

V Olomouci byly umístěny tabule přizpůsobené reformě pravopisu z roku 1993. Oficiální název ulice podle registru adres však je stále postaru „U podjezdu“.[12]

V roce 1993 vyšla nová pravidla českého pravopisu zpracovaná Ústavem pro jazyk český AV ČR, v nichž se změnily některé zásady pro psaní velkých písmen ve vlastních jménech. Názvů veřejných prostranství se dotklo zejména pravidlo o psaní velkého písmene v prvním slově za předložkou na začátku názvu, rovněž bylo zavedeno psaní velkého písmene v titulu nebo obecném slově, které v názvu předchází vlastnímu jménu osoby (dříve se psalo „nábřeží kapitána Jaroše“, „náměstí bratří Synků“). V pravidlech však zůstala výjimka pro texty odborného charakteru, v nichž je možné za předložkou používat původní pravopis.

Mnoho měst a dalších obcí pravidla plně akceptovalo, některé obce (například Praha, Brno, Olomouc, Teplice, Přerov, Prostějov, Roztoky u Prahy, Lány, Stříbrná Skalice) však zachovaly všechny nebo některé názvy v původní podobě či se drží tradičního rozlišujícího pravopisu i u nově stanovených názvů. Odborná místopisná komise hlavního města Prahy a Rada hlavního města Prahy setrvává na původním pravopisu (v některých pražských oficiálních názvech ulic nejsou reflektovány ani dřívější pravopisné změny, například „U Zahradního města“ místo „U Zahradního Města“). Pražská místopisná komise navrhuje názvy podle původního (resp. odborného) pravopisu dosud.[13] 11. ledna 2011 rada města schválila například názvy „U třešňového sadu“, „V cestičkách“ a „Na mezi“.[14] Někteří vydavatelé map (například Kartografie Praha) respektují oficiální názvy, jiní vydavatelé (například tvůrci mapového podkladu mapy.cz) upravují názvy podle nového pravopisu. Původního pravopisu se drží i publikace Pražský uličník, vydaná ve dvou dílech v letech 1997 a 1998 pod vedením Marka Lašťovky, a třetí díl z roku 2012. Zatímco v prvním díle ponechali autoři toto rozhodnutí bez komentáře, ve druhém díle (str. 8–9) to autoři obšírně zdůvodnili jednak odkazem na úředně schválenou podobu názvů, jednak odborným charakterem textu, který má zdůraznit původ názvů ulic, což doporučili i pracovníci úseku onomastiky ÚJČ AV.[15]

Rada města Plzeň se v roce 2008 rozhodla postupně obměňovat tabule v ulicích za nové, které budou psány jen velkými písmeny.[16]

Historie právní úpravy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f Renata Leitlová: Historie uličních tabulí, 25. 6. 2012. Příloha č. 2 k důvodové zprávě usnesení Rady hl. m. Prahy č. 1267 ze dne 28. 8. 2012, ke grafickému manuálu pro vytvoření jednotného vzhledu pražských uličních tabulí (tisk č. R-07276), Archiv usnesení Rady hl. m. Prahy od 1. 2. 1992. Jako zdroja uvedena publikace: Dr. Jiří Čarek, Dr. Václav Hlavsa, Dr. Josef Janáček, Václav Lím: Ulicemi města Prahy od 14. století do dneška, Orbis, Praha, 1958
  2. Robert Oppelt: Rozhovor: Uliční tabule by se neměla být pomníkem, říká autor uličníku, Metro.cz, 29. 3. 2012
  3. M. Lašťovka, V. Ledvinka a kol.: Pražský uličník – Encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství 1. díl (A–N), Libri, Praha, 1997
  4. a b c d e Jan Lipold, Jaroslav Kmenta: Ulice nesmějí nést jména živých, iDnes.cz, 2. 12. 1999
  5. Jak daleko je Majcichov od Čáslavi?, Čáslavské noviny 4/2011, 1. 4. 2011
  6. a b mapy.seznam.cz, přístup v září 2011
  7. Ulice jména atletek nedostanou, iDnes.cz, 26. 11. 2009
  8. a b Vánoce jsou časem k rozjímání nad promarněnými léty, příležitostmi a vztahy, říká Václav Větvička : Rozhovor se známým botanikem, který za svou češtinu vděčí tetě z Bakova, In: Spokojený senior, občasník Občanského sdružení Spokojený domov, r. II, č. 9/2010, prosinec 2010, str. 3–6, zmínka na str. 4
  9. Něco z historie obce, obec Příšovice, text nedatován, přístup na stránku 18. 4. 2014
  10. a b Mgr. Filip Blažek: Pražské uliční tabule, 10. 6. 2012. Příloha č. 1 k důvodové zprávě usnesení Rady hl. m. Prahy č. 1267 ze dne 28. 8. 2012, ke grafickému manuálu pro vytvoření jednotného vzhledu pražských uličních tabulí (tisk č. R-07276), Archiv usnesení Rady hl. m. Prahy od 1. 2. 1992.
  11. Usnesení Rady hl. m. Prahy č. 1267 ze dne 28. 8. 2012, ke grafickému manuálu pro vytvoření jednotného vzhledu pražských uličních tabulí (tisk č. R-07276), Archiv usnesení Rady hl. m. Prahy od 1. 2. 1992. „Manuál SMALT“ je v příloze č. 1 k usnesení.
  12. Ulice - detail: U podjezdu, Kód: 331562, Veřejný dálkový přístup k datům registru územní identifikace, adres a nemovitostí, ČÚZK
  13. Zápis z jednání Komise Rady HMP místopisné, ze dne 21. 1. 2009, dosud poslední zveřejněný zápis, v němž komise doporučuje například název „Pod křivkou“ a s původním pravopisem zmiňuje i jiné názvy, například „U břehu“ nebo „Na hvězdárně“.
  14. Usnesení Rady hl. m. Prahy č. 12 ze dne 11. 1. 2011 (tisk R-3134) k pojmenování a přejmenování veřejných prostranství na území hl.m. Prahy
  15. M. Lašťovka, V. Ledvinka a kol.: Pražský uličník – Encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství, 2 díly, Libri, Praha, 1997 a 1998
  16. Iva Kokešová: Na mnoha cedulích v Plzni jsou v názvech ulic chyby, Plzeň.cz, 26. 11. 2008

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]