Smalt
Smalt je křemičitá tavenina příbuzná sklu, ale i porcelánu, která vytvoří na kovu celistvý ochranný povlak hladkého a lesklého charakteru. Teplotou výpalu v peci je přesně na rozhraní skla a porcelánu. I když je smalt křehký, dokáže bez změny barvy i lesku přečkat stovky let. Dodnes se vyrábí smaltované cedule pro označení ulic a čísel domů.
Původně se smaltování používalo především jako zdobící prvek na špercích, později přešlo i jako povrchová úprava kovů litin, plechů, které tak byly chráněny proti korozi a povětrnostním vlivům. Význam má také v zubním lékařství při metalokeramice, kdy je zubní náhrada, zhotovená z kovu, tavením pokryta vrstvou dentální keramiky.
[editovat] Historie
Technologie smaltování byla již používána ve starověkých zemích dálného východu (Japonsko, Indie, Čína a v Egyptě). Výraznější zlom v použití smaltu nastal v období Byzance, kdy se jím zdobily reliéfy z kovů. V 5. až 7. století n. l. technologie smaltování byla přenesena i do Evropy.
V českých zemích je nejstarší použití smaltu zaznamenáno na českých korunovačních klenotech (svatováclavská koruna) a na kříži Přemysla Otakara II. V ozdobnictví byly nejdříve používány barevné smalty na zlatě, výjimečně na stříbře. Až později s výrobou smaltovaných odznaků se objevuje na tombaku, což je vlastně smaltovatelná mosaz Ms90 resp. Ms95 (číslo udává procentuální zastoupení mědi ve slitině, zbytek je zinek). A to buď smalt průhledný, připomínající barevné sklo nebo neprůhledný - jakási barevná intarzie. Speciální odnoží ozdobnického smaltéřství je tzv. limožský smalt. Jde o ruční malbu, většinou miniatur, štětcem, za použití vypalovacích keramických barvítek na bílý již vypálený smalt, který se s barvítky opět vypaluje. Jednou z mála firem na světě, která tuto techniku ještě v současné době ovládá je firma Radka Aljančiče v Jizerských horách.
Smalt jako povrchová úprava kovů je použita v 19. století (kolem r. 1850). Smaltovaly se nejdříve železné nádoby na vodu, pak i pekáče, kýble a i celé litinové vany na koupání. Smaltované nádoby odolávaly rzi a bylo možné je keramickými barvami zdobit. K nanášení smaltu se používalo sypání suchého smaltu sítkem nebo později máčení v mokré smaltové kaši, což byl vlastně vířený smaltový pudr ve vodě. Smalt se poté před vypálením musel pečlivě vysušit. Teplota pro vypalování smaltu na kov leží mezi 750 - 850 °C a její působení je velmi krátké. Teplota vypalování keramických barvítek do smaltu je mezi 700 - 750 °C.
Nutno poznamenat, že část výrobců používajících čiré nebo probarvené polymerové pryskyřice ráda vydává tento materiál za smalt, tím ale uhlovodíkové polymery opravdu nejsou. Někdy jsou jako smaltované označovány také vodiče pro vinutí cívek elektrických strojů. Ani zde nejde o pravý smalt, ale spíše o lak, který musí být pružný, tak aby bylo umožněno navíjení cívek.
