Prováděcí předpis
Prováděcí předpis je právní předpis vydaný na základě konkrétního zákonného zmocnění a určený k upřesnění obsahu právní normy obsažené v zákoně.
Podle Viktora Knappa se sice může stát, že ústava svěří provedení některého svého ustanovení „obyčejnému“ zákonu, ale i tyto zákony jsou stále považovány za právní předpisy originární, primární, neodvozené.[1] Prováděcím předpisem je tak zejména vyhláška ústředního správního orgánu (například ministerstva) nebo nařízení vlády. Charakter prováděcího předpisu mají také nařízení kraje nebo obce, jež jsou vydávány radami těchto samosprávných jednotek v přenesené působnosti státní správy. Tyto nikdy nesmí jít nad rámec zákona, např. zakládat kompetence orgánů, zřizovat nové instituty nebo ukládat nové povinnosti.[2]
Po přijetí Listiny základních práv a svobod a implementaci zásad právního státu do československé, později české ústavy platí, že „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ a naopak „státní moc … lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“ (čl. 2 Listiny).
Podle Legislativních pravidel vlády prováděcí předpisy smí být vydávány jen na základě výslovného zmocnění zákonem a smí obsahovat jen takové právní normy, které odpovídají zákonnému zmocnění. Jde o zpřísnění zásady secundum et intra legem, tzn. podle zákona a v souladu s ním. Podle přísnějšího výkladu, v souladu s Ústavou, by vyhláška vůbec neměla obsahovat právní normy v úzkém smyslu slova, ale pouze upřesňovat význam právních norem obsažených v zásadě přímo v zákoně. Například v zákoně č. 361/2000 Sb. je obsažena právní norma „účastník provozu… je povinen řídit se dopravními značkami…“, zatímco ve vyhlášce č. 30/2001 Sb. je uveden pouze popis a význam dopravních značek, nikoliv povinnost se jimi řídit. Nařízení vlády stanoví, které látky se považují za návykové, ale právní důsledky tohoto zařazení stanoví přímo různé zákony.[3]
V právu Evropské unie se prováděcí předpisy (zakládající smlouvy používají pojem „prováděcí akty“) přijímají na základě článku 291 Smlouvy o fungování Evropské unie ke stanovení nezbytných jednotných podmínek pro provedení právně závazného aktu Evropské unie (tj. nařízení, směrnice nebo rozhodnutí). Tento základní akt může mít legislativní i nelegislativní povahu a musí prováděcí pravomoci výslovně svěřovat, a to buď Evropské komisi, nebo ve specifických případech Radě Evropské unie. Je-li pravomoc vydávat prováděcí akty svěřena Evropské komisi, podléhá její výkon kontrole členských států Evropské unie podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí. Prováděcí akty Evropské unie se označují jako „prováděcí nařízení“, „prováděcí směrnice“ nebo „prováděcí rozhodnutí“.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-028-1. S. 157.
- ↑ HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-104-5. S. 237–238.
- ↑ Legislativní pravidla vlády ČR
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
- Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky
- Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)
- Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení)
- Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze