Přeskočit na obsah

Ondřej Schweigl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ondřej Schweigl
Portrét sochaře Ondřeje Schweigla (18. století)
Portrét sochaře Ondřeje Schweigla (18. století)
Rodné jménoAndreas Kaspar Schweigel
Narození30. listopadu 1735
Brno
Moravské markrabstvíMoravské markrabství Moravské markrabství
Úmrtí24. března 1812 (ve věku 76 let) nebo 23. března 1812 (ve věku 76 let)
Brno
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Vzdělánísochařská dílna A. Schweigla
malířská dílna J. J. Etgense
1755–1759 Akademie výtvarných umění ve Vídni
Alma materAkademie výtvarných umění ve Vídni
Povolánísochař
RodičeAntonín Schweigl
Hnutírokoko, klasicismus
Významná dílasochy z oltářů kostela sv. Jakuba v Brně (1765–1770), výzdoba kostela v Předklášteří (1766–1769), kaple ve Vizovicích (1774–1777), katedrály v Brně (1774–1795), kostela ve Vranově (1777–1779)
OvlivněnýGeorg R. Donner, Jakob Ch. Schletterer, Franz A. Maulbertsch, Josef Winterhalder st., Antonín Riga, Josef Stern
Vliv naJeroným Förster, Jakub Scherz, Jan Schubert, Jan Adam Nesmann, Benedikt Edele
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hlavní oltář, kostel sv. Jana Křtitele v Jalubí (1763)

Ondřej Schweigl (německy Andreas Schweigel, pokřtěn 30. listopadu 1735 Brno[1] – 24. března 1812 Brno[2]) byl moravský barokně-klasicistní sochař, řezbář a štukatér, jehož dílna vybavovala církevní i světské stavby po celé Moravě až po Slezsko.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Ondřej Schweigl se narodil roku 1735 v Brně jako druhorozený syn brněnského sochaře Antonína Schweigla, původem z tyrolského města Silz a jeho ženy Anny Marie rozené Stättnerové. Byl pokřtěn 30. listopadu téhož roku v kostele sv. Jakuba. Se sochařským řemeslem se seznámil již v útlém mládí, při práci v dílně svého otce. Kresbě se chodil učit k brněnskému malíři a freskaři Janu Jiřímu Etgensosvi. V roce 1755 pak nastoupil čtyřleté studium na Akademii umění ve Vídni u profesora sochaře Jakoba Christopha Schletterera.[3]

Krátce po návratu z Vídně v roce 1761 zemřel otec Antonín a Ondřej byl tak nucen převzít jeho zavedenou dílnu. 27. února 1764 se oženil s Marií Magdalénou Hallerovou a postupně se jim narodilo devět dětí (4 chlapci a 5 dívek). Krátce po svatbě koupil v Jánské ulici č. 19 dům, do kterého přemístil svou dílnu. Postupně zde vybudoval rozsáhlou knihovnu, sbírku obrazů, kreseb, rytin, modelů a odlitků soch a medailí známých osobností. Podařilo se mu rovněž v Brně zřídit vlastní soukromou uměleckou akademii, o jejíž založení dlouhodobě neúspěšně usilovali brněnští umělci. Ve své dílně zaměstnával svého talentovaného bratra Tomáše, z jehož samostatné tvorby ale nemáme mnoho příkladů[4], nebo Jeronýma Förstera. Prestiž podniku během let stoupla natolik, že Schweigl mohl pracovat na rozsáhlých zakázkách po celé Moravě, od Mikulova po Javorník a zasahoval i do Polska. Zůstal však věrný rodnému Brnu, kde vyzdobil svými díly většinu zdejších barokních chrámů.[5]

Na konci 18. století došlo v důsledku reforem Josefa II. ke změně ekonomických a společenských poměrů, díky čemuž klesl počet významných zakázek ze stran bohatých klášterů. A později se i díky napoleonským válkám rozvíjí hospodářská krize. Přestože dílna dokázala poměrně pružně reagovat na změny poptávky, potažmo klientely, například výrobou užitného vybavení, tak se podnik stárnoucího sochaře bez nástupců chýlil ke konci. Sochař zemřel 24. března roku 1812 ve svém domě na mrtvici. Následně byla ukončena činnost dílny a uzavřena jeho domácí akademie. Rozsáhlé vybavení jeho domu bylo rozprodáno ve veřejné aukci. Žádné z jeho dětí se již sochařství nevěnovalo.[5]

Je zároveň autorem kritického historiografického díla, ve kterém shrnul dosavadní moravskou stavební, malířskou a sochařskou produkci. Tento spis se stal jedním z prvních pramenů k výtvarnému umění a umělcům doby baroka na Moravě, na který odkazují historici umění dodnes.[6] Ondřej Schweigl byl činorodou a osvícenou osobností, jehož stopa se elegantně a nesmazatelně zaryla do umělecké tváře pozdně barokní Moravy.

Charakteristika tvorby

[editovat | editovat zdroj]

Potřebné základy oboru získal Ondřej Schweigl již v dílně svého otce Antonína Schweigla. Umění kresby si ale zlepšoval v ateliéru malíře Jana J. Etgense. Při studiu na vídeňské akademii se prostřednictví svého učitele Schletterera seznámil s dílem sochaře Georga Rafaela Donnera a také tvorbou tehdejších rakouských malířů Daniela Grana, Paula Trogera, Františka A. Palka, Franze A. Maulbertsche nebo Martina J. Schmidta. Doma byl ovlivněn díly Josefa Winterhaldera st., Ondřeje Zahnera, Gottfrieda Fritsche, Antonína Rigy nebo Jana Jiřího Schaubergera. Z malířů uznával Josefa Winterhaldera ml. nebo Josef Sterna.[5][7][8]

Schweiglovy sochy z jeho vrcholného období se vyznačují protáhlým figurami v graciézním šroubovitém pohybu s rafinovaně řasenými drapériemi. Postavy mají menší hlavy, vypouklé oči, kudrnaté vlasy a vousy. Pozdní období vyniká klasicistními umírněnými tendencemi. Sochy se stávají statičtější s uzavřenými emocemi. Ze sochařského materiálu využíval nejčastěji štuk, který opatřoval bílou polychromií a dřevo, které zlatil v různém stupni lesku. Méně časté jsou jeho venkovní statue v kameni. Těmi pak zdobil např. zahrady zámků ve Vizovicích, Buchlovicích či hradu Pernštejna. Výjimečnou pozici v jeho tvorbě zaujímají díla z kovu, která byla ulita podle vytvořeného modelu (Krucifixy z Lysic nebo Králova Pole).[9][10]

Učený umělec se věnoval také návrhům oltářních architektur, svatostánků, kazatelen nebo křtitelnic. Typické portálové oltáře byly obloženy barevným pravým i umělým mramorem a rozličnými prvky v rokokových, později klasicistních formách. Kolem roku 1800 nabývaly oltáře střídmých plošších forem se štukovými reliéfy. Navrhoval též samotné interiéry doplňované štukovou výzdobou, např. kostelů v Brně na Petrově, Zábrdovicích, Vranova, nebo Šternberku. Je pravděpodobné, že se Schweigl podílel i na architektonickém návrhu průčelí kartuziánského klášterního kostela Nejsvětější Trojice v Brně-Králově Poli, který jeho dílna rovněž vybavila oltáři. Komplexní návrh prostoru, kde se snoubí štuková a sochařská výzdoba můžeme vidět na zámecké kapli ve Vizovicích. K většině realizací si sochař kreslil návrhy, z nichž se některé dochovaly v tuzemských archivech.[11] Z několika příkladů můžeme Schweigla označit i jako inventora grafických listů. Známý je např. grafický záznam oltáře poutního kostela na Cvilíně, nebo návrh obálky časopisu brněnských iluminátů Mährisches Magazin.[12][13][14]

Portálové hodiny s alegorií Času a Vědy, kol. 1790 – Moravská galerie v Brně

Po zániku velkých klášterních domů byla dílna nucena přijímat menší zakázky farností a šlechtických objednavatelů. Vybavení kostelů se stává prostším, oltáře jsou mnohdy redukovány pouze na tabernákl. Dílna se začala více věnovat výrobě užitného vybavení, jako byl nábytek, lustry, svícny, rámy obrazů, hodiny a další truhlářské a řezbářské prvky do interiérů. Doloženými realizacemi byly např. výzdoba tzv. Stříbrného sálu zámku v Buchlovicích nebo dnes nezachovaného vybavení mineralogického kabinetu hraběte Jana Nepomuka Mitrovského pro jeho zámek v Dolní Rožínce; na tomto vybavení se podílel i sochařův bratr Tomáš. Pro přístroje brněnských hodinářů Františka X. Wachtera a Sebastiana Kürze zhotovovala dílna zlacené dřevěné schránky s romantizujícími motivy.[14][15]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Schweiglovo mimořádně rozsáhlé dílo bylo literárně zhodnoceno a částečně zachyceno již za života samotným umělcem ve svých historiografických přehledech.[16] Dalšímu zpracování se věnoval ve svém mohutném díle o dějinách výtvarného umění Schweiglův přítel historik Jan Cerroni.[17] Na tuto práci navazují historikové, kteří zaznamenávali topografii moravského a slezského regionu, např. Hawlik, Chambrez, Wolny, Braun nebo Wurzbach. Ve dvacátém století bylo sochařovo dílo monograficky zpracováno pouze dvěma nevydanými diplomovými pracemi Mileny Horňanské a Karla Krejčího.[3][18] Ve svém zatím nedokončeném soupisovém díle Umělecké památky Moravy jej na mnoha místech zaznamenal a připsal Bohumil Samek.[19] Práce na území Rakouského Slezska, přesahující dnešní hranice, zmapoval ve své disertaci Jaromír Olšovský.[20] V současnosti se poznání Schweiglovy tvorby a jeho doby dále výrazně prohlubuje a zasazuje do kontextu pozdního baroka a osvícenství. Těmito otázkami se zabývají převážně pracovníci Semináře dějin umění Masarykovy univerzity Pavel Suchánek a Tomáš Valeš (viz. literatura).

Tučně významné realizace podle samotného autora.[16]

Výzdoba kostelů

[editovat | editovat zdroj]
Hlavní oltář, kostel Nanebevzetí Panny Marie, Předklášteří (1766–1769)
Socha sv. Konstantina z poutního kostela na Cvilíně u Krnova, Slezské zemské muzeum (1764–1766)
Oltář sv. Barbory, kostel sv. Františka Xaverského, Uherské Hradiště (1770–1773)
  • Socha sv. Leopolda, kostel Narození P. Marie, Vranov (1777–1779)
    Socha sv. Leopolda, kostel Narození P. Marie, Vranov (1777–1779)
  • Interiér kostela Nejsvětější Trojice, Javorník (1772–1774)
    Interiér kostela Nejsvětější Trojice, Javorník (1772–1774)
  • Hlavní oltář, kostel Povýšení sv. Kříže, Doubravník (1781–1786)
    Hlavní oltář, kostel Povýšení sv. Kříže, Doubravník (1781–1786)
  • Hlavní oltář, kostel sv. Andělů strážných, Veselí nad Moravou (1784–1791)
    Hlavní oltář, kostel sv. Andělů strážných, Veselí nad Moravou
    (1784–1791)
  • Hlavní oltář, bazilika Navštívení Panny Marie, Frýdek (1794–1796)
    Hlavní oltář, bazilika Navštívení Panny Marie, Frýdek (1794–1796)
  • Hlavní oltář, kostel Zvěstování Panny Marie, Šternberk (1798–1803)
    Hlavní oltář, kostel Zvěstování Panny Marie, Šternberk (1798–1803)
  • Hlavní oltář, kostel sv. Petra a Pavla, Skoczów (1790–1810)
    Hlavní oltář, kostel sv. Petra a Pavla, Skoczów (1790–1810)

Venkovní realizace

[editovat | editovat zdroj]
Socha svaté Anny z roku 1791 ve Svatobořicích-Mistříně
  • Buchlovice – sochařská výzdoba a kompozice zámecké zahrady (1794–1797), obelisk s erbem Petřvaldských, sochy Apolla, Merkura, Ledy, Venuše, Sokrata, čtyři monumenty, putti a poustevna, zachován pouze obelisk
  • Čejkovice, socha sv. Aloise z Gonzagy u kostela sv. Kunhuty
  • Doubravník – socha sv. Šebestiána (1776)
  • Horní Dunajovice – pomník/náhrobek? (kol. 1800)
  • Hoštice u Zdounek – plastika plačící ženy pro hrobku Geisslern-Türkheimů (2. pol. 18. stol.)
  • Hrádek u Znojma – socha Panny Marie Immaculaty u silnice do vsi (1797), sochy Salvátora, sv. Petra a sv. Pavla na bráně ohradní zdi kostela (1797), sloup se sousoším Loučení Krista s Pannou Marií (kol. 1800)
  • Koryčany – socha Panny Marie Immaculaty (1798), osazena 1806
  • Milotice, ohradní zeď kostela – sochy sv. Floriána, sv. Izidora (polovina 18. století), sv. Anny, sv. Josefa a sv. Vendelína (60. léta), socha sv. Vendelína je zde usazena druhotně
  • Odrovice – socha sv. Jana Nepomuckého (1762)
  • Pernštejn, hradní park
    • obelisk Ignáce Schröffla z Mannsberku (1806), (dílna) – reliéfy z obelisku nahrazeny kopiemi a umístěny v expozici parku v budově předhradí
    • kenotaf Franze Schröffla z Mannsberku se sousoším plačící ženy s dětmi (1807) – sousoší nahrazeno kopií a umístěno v expozici parku v budově předhradí
  • Plaveč – sochařská výzdoba zámeckého parku (1807), zachováno pouze torzo několika soch
  • Rousínov-Slavíkovice – pomník Orby Josefa II. (po 1804), nezachováno
  • Skoronice - Boží muka Tři Františci (1770), na třech medailonech obelisku jsou zobrazeni sv. František Xaverský, sv. Karel Boromejský a sv. Konstantin a Primitiv
  • Svatobořice-Mistřín – sousoší sv. Anny vyučující Pannu Marii (1791)
  • Troubsko – sloup Nejsvětější Trojice (1787)
  • Uhřice – socha sv. Jana Nepomuckého (1775)
  • Velehrad – sousoší Sen sv. Luitgardy a sousoší Sen sv. Bernarda u bočního vchodu kláštera (1767), původně na nedalekém mostku přes Salašku, statue sv. Bernarda byla značně poškozena v říjnu 2013 při autonehodě
  • Velký Újezd – památník s postavou truchlícího génia na počest rodičů hraběte Leopolda Podstatského na hřbitově, (1795), nezachováno
  • Veselí nad Moravou, zámecký park – pomník maršála Gideona Ernsta Laudona (po 1790)
  • Vizovice, zámek – sošky puttů s erbem a vázami a na štítech střechy, vázy v nikách zahradního průčelí, sochy dvou gladiátorů v zámeckém parku (kol. 1775)
  • Želetice – pomník maršála Gideona Ernsta Laudona (kol. 1790)
  • Socha sv. Izidora, Milotice (60. léta)
    Socha sv. Izidora, Milotice (60. léta)
  • Sousoší sv. Bernarda z Clairvaux, Velehrad (1767)
    Sousoší sv. Bernarda z Clairvaux, Velehrad (1767)
  • Socha sv. Šebestiána, Doubravník (1776)
    Socha sv. Šebestiána, Doubravník (1776)
  • Socha Immaculaty, Hrádek u Znojma (1797)
    Socha Immaculaty, Hrádek u Znojma (1797)
  • Socha Immaculaty, Koryčany (1798)
    Socha Immaculaty, Koryčany (1798)
  • Pomník maršála Gideona Ernsta Laudona, Veselí nad Moravou (po 1790)
    Pomník maršála Gideona Ernsta Laudona, Veselí nad Moravou (po 1790)
  • Reliéf Památka, obelisk Ignáce Schröffla, Pernštejn (1806)
    Reliéf Památka, obelisk Ignáce Schröffla, Pernštejn (1806)

Dekoratérské práce pro světské stavby

[editovat | editovat zdroj]

Muzejní sbírky

[editovat | editovat zdroj]

Brno

[editovat | editovat zdroj]

Výzdoba kostelů

[editovat | editovat zdroj]
Oltář sv. Kříže, katedrála sv. Petra a Pavla (1777)
  • Katedrála sv. Petra a Pavla – návrh interiéru, kazatelna (1774–1775), boční oltáře sv. Kříže, sv. Cyrila a Metoděje, sv. Prokopa a sv. Václava a vázy s postavami géniů na římsách (1777), hlavní oltář (1778), odstraněn roku 1891, zachovány pouze reliéfy ze života sv. Petra a Pavla uložené v biskupské rezidenci, reliéfy nad vchody do předsíní – Ježíš a Zacheus a Vyhnání penězoměnců z chrámu, alegorické sochy na římsách konch oltářů (1780), dřevěná poprsí sv. Cyrila, Metoděje, Jana Nepomuckého a Jana Sarkandera v kněžské sakristii (1779), (dílna), úprava východní stěny mariánské kaple, oprava Breinerova tabernáklu (1783), boční oltáře sv. Barbory a sv. Jana Křtitele (1790), štukový reliéf Zvěstování Panně Marii (1795)
  • Kostel sv. Jakuba – sochařská výzdoba oltářů (1765–1770), sochy byly v roce 1865 sejmuty a roku 1947 převedeny do sbírek Muzea města Brna, část je vystavena v expozici na Špilberku a Moravské galerie, na oltáři Nejsvětější Trojice se dnes nachází dvojice soch sv. Jáchyma a sv. Anny pocházející z oltáře kaple Paláce šlechtičen
  • Bývalý dominikánský kostel sv. Michala – boční oltář sv. Jana Nepomuckého (před 1770), rám predelového obrazu sv. Karla Boromejského na oltáři sv. Tomáše Akvinského, boční oltáře sv. Rozálie, sv. Máří Magdaleny a sv. Dominika, svatostánek na oltáři sv. Vincence (1770–1773)
  • Bývalý františkánský kostel sv. Maří Magdalény – hlavní oltář (1763), část soch na bočních oltářích sv. Františka z Assisi, Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Josefa, boční oltář sv. Kříže (1759–1761), ostatní sochy od Jakuba Scherze a Antonína Rigy, na průčelí v nikách sochy sv. Martina z Tours a sv. Mikuláše z Myry (kol. 1760), do jeho zboření v roce 1869 byly na fasádě kostela sv. Mikuláše na nám. Svobody
  • Kapucínský klášter – sochařská a řezbářská výzdoba regálů v knihovně se soškami puttů s atributy Víry, Astrologie, Obezřetnosti a Doktríny (po 1763), (dílna)
Anděl na oltáři Andělské kaple, kostel Nejsvětější Trojice v Králově Poli (1772)
  • Bývalý voršilský kostel sv. Josefa – hlavní oltář, sousoší sv. Voršily se sv. Kordulou (rekonstrukce, zničeno roku 1944) a sousoší sv. Angely Merici s dětmi nad vchody do sakristie, oltáře sv. Augustina a sv. Jana Nepomuckého, kazatelna a protějšková plastika Ukřižování (1802–1804)
  • Jezuitský kostel Nanebevzetí Panny Marie – dvojice adorujících mouřenínů v kapli sv. Františka Xaverského (kol. 1765)
  • Kaple paláce Šlechtičen (60. léta) – dvojice bočních oltářů se sochařskou výzdobou – dochovány pouze sochy sv. Jáchyma a sv. Anny, přenesené v 50. letech 20. století na oltář Nejsvětější Trojice v kostele sv. Jakuba
  • Kostel milosrdných bratří sv. Leopolda – hlavní oltář, boční oltáře, sv. Karla Boromejského, sv. Jana z Boha, sv. Františky Římské, sv. Kříže, kazatelna a protějšková schránka na kopii Mariazellské Madony, sochařská výzdoba varhanní skříně (1769–1778), (dílna)
  • Kaple sv. Alžběty Durynské při klášteře alžbětinek – dvojice tabernáklů s anděly na hlavním a bočním oltáři (dílna), řezbářská a sochařská výzdoba regálu a skříně lékárny se sochami sv. Kosmy a Damiána (okruh), lékárna byla v roce 1908 odkoupena Muzeem města Brna a je dnes prezentována v expozici na Špilberku
  • Staré Brno, bývalý cisterciácký kostel Nanebevzetí Panny Marie – hlavní oltář, boční oltáře sv. Benedikta, sv. Bernarda z Clairvaux, Čtrnácti sv. pomocníků(dílna), Všech svatých(dílna) a kazatelna (1762–1765), oltář P. Marie Bolestné a nezachovaný oltář sv. Kříže (1784)
  • Královo Pole, bývalý kartuziánský kostel Nejsvětější Trojice – návrh a sochařská výzdoba fasády, návrh interiéru včetně tzv. Švédské kaple, hlavní oltář (1763), boční oltáře sv. Apolonie a sv. Barbory (kol. 1765), oltář v Andělské kapli (1772), kamenný znak Cella Trinitatis na zdi zpovědní chodby (dílna), do roku 1888 součást portálu zbořeného Domu královopolské kartouzy v Jakubské ulici, portál přemístěn do dvora novostavby školy Rašínova 3
  • Zábrdovice, bývalý premonstrátský kostel Nanebevzetí Panny Marie – návrh interiéru, hlavní oltář, sochy sv. Norberta a sv. Augustina, boční oltáře sv. Norberta a sv. Augustina, epitaf Lva z Klobouk a kazatelna, oltář v kapli Krista Trpitele, dva reliéfy v presbytáři – Betsabé přimlouvající se u krále Šalamouna a Královna Ester prosící za zachování židovského národa, křtitelnice, výzdoba kruchty a oratoří (1781–1782, 1787)
  • Obřany, kostel sv. Václava – hlavní oltář (1805), (dílna)
  • Líšeň, kostel sv. Jiljí – zlacený tabernákl v bývalé kapli sv. Kříže (60. léta), (dílna), původně snad součástí hlavního oltáře nebo vytvořen pro poutní kapli na nedalekém vrchu Kostelíček
  • Hlavní oltář, kostel sv. Máří Magdalény (1763)
    Hlavní oltář, kostel sv. Máří Magdalény
    (1763)
  • Hlavní oltář, kostel Nejsvětější Trojice, Královo Pole (1763)
    Hlavní oltář, kostel Nejsvětější Trojice, Královo Pole
    (1763)
  • Socha mouřenína, kostel Nanebevzetí P. Marie (kol. 1765)
    Socha mouřenína, kostel Nanebevzetí P. Marie (kol. 1765)
  • Hlavní oltář, kostel sv. Leopolda (kol. 1775)
    Hlavní oltář, kostel sv. Leopolda (kol. 1775)
  • Kazatelna, katedrála sv. Petra a Pavla (1774–1775)
    Kazatelna, katedrála sv. Petra a Pavla
    (1774–1775)
  • Socha sv. Norberta, kostel Nanebevzetí P. Marie, Zábrdovice (1781–1782)
    Socha sv. Norberta, kostel Nanebevzetí P. Marie, Zábrdovice
    (1781–1782)
  • Reliéf Zvěstování, katedrála sv. Petra a Pavla (1795)
    Reliéf Zvěstování, katedrála sv. Petra a Pavla (1795)

Venkovní realizace

[editovat | editovat zdroj]
Pieta, Štýřice (1799)

Muzea

[editovat | editovat zdroj]
Návrh interiéru zámecké kaple ve Vizovicích (před 1774), Moravská galerie v Brně
  • Muzeum města Brna – soubor soch z kostela sv. Jakuba (1765–1770), přibližně 16 velkých plastik (sv. Zachariáš, sv. Alžběta, sv. Pavel, sv. Petr, archanděl Rafael, sv. Jan Křtitel, sv. Hildegarda, sv. Jan Evangelista a dále 8 andělů, částečně z nástavců oltářů), část (6 soch) je vystavena ve stálé expozici Rakouská Morava: Galerie starého umění na Špilberku, model kostela z pomníku královny Elišky Rejčky z cisterciáckého kostela na Starém Brně, pomník byl zničen 1805
  • Moravská galerie v Brně[24] – dvojice puttů (1780), busta světice, která je pravděpodobně fragment větší sochy (Panny Marie ze Zvěstování?) (60. léta), socha bohyně Diany (kol. 1800) socha boha Apollóna, sochy Panny Marie a sv. Jana ze skupiny Kalvárie, socha světice (dílna), sochy dvou světců (kol. 1770–1790), dále několik rokokově-klasicistních hodin s řezbami ze 3. čtvrtiny 18. století (dílna), v archivu je uloženo 41 určených Schweiglových návrhů a kreseb

Výzkum a prezentace života a díla

[editovat | editovat zdroj]

Život a dílo Ondřeje Schweigla v kontextu dobové tvorby bylo v letech 2012–2014 zkoumáno pracovníky semináře dějin umění Masarykovy univerzity v rámci grantového projektu Sochař Ondřej Schweigl, úloha umělce a proměna umění na prahu moderní éry (1760–1815). Výstupem z tohoto bádání byla fotografická dokumentace a sepsání sochařova díla, několik vědeckých studií a odborné přednášky.[25]

Výstavy

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matrika 16863, sn. 312 [online]. MZA [cit. 2022-10-27]. Dostupné online. 
  2. ↑ Matrika 16987, sn. 163 [online]. MZA [cit. 2022-10-27]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b HORŇANSKÁ, Milena. Moravský sochař Ondřej Schweigl (diplomní práce). Seminář dějin umění Filozofické fakulty UJEP v Brně. Brno, 1956.
  4. ↑ Například socha sv. Jana Nepomuckého v Rakvicích, hlavní oltáře kostelů v Jevíčku, Pozořicích a Křepicích, nebo křtitelnice v kostele sv. Tomáše v Brně.
  5. ↑ a b c HÁLOVÁ-JAHODOVÁ, Cecílie. Sochařská rodina Schweiglů v Brně. Brno: Masarykova univerzita, 1968. Dostupné online. S. 59–78. 
  6. ↑ Anmerkung der bildendne Künste im Betreff der schonen Gebauden, Malereien und Statuen in Mähren, přepis v: HÁLOVÁ-JAHODOVÁ. Poznámka o výtvarném umění, Andreas Schweigl, Bildende Künste in Mähren. Umění XX. 1972. S. 168–187. Překlad S. 171-172 a 180-184.
  7. ↑ STEHLÍK, Miloš. Ondřej Schweigl (1735–1812): sochař a „učený umělec“, In: V zrcadle stínů 1670–1790, Morava v době baroka. 2003. 325-335.
  8. ↑ SUCHÁNEK, Pavel. Josef Stern a Ondřej Schweigl: učený malíř – učený sochař. Olomouc: Muzeum umění Olomouc, 2015. (Josef Stern 1716–1775). S. 41–48. 
  9. ↑ SUCHÁNEK, Pavel. Zlacení soch v sakrálním prostoru a barokní imaginace v době tereziánských reforem [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2017 [cit. 2024-01-26]. Dostupné online. 
  10. ↑ SUCHÁNEK, Pavel. Ondřej Schweigl, “honestus et eruditus civis et sculptor”. In: Baroko, příběh barokního Brna, Brno: Muzeum města Brna, 2009
  11. ↑ Například ve sbírkách Moravské galerie, Moravském zemském archivu nebo Okresním archivu ve Frýdku-Místku a dalších farních archivech.
  12. ↑ STEHLÍK, Miloš. Sochařské kresby Josefa Winterhaldera staršího a Ondřeje Schweigla. In: Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity, F XXX–XXXI. Brno : Masarykova univerzita, 1986–1987. S. 73–82.
  13. ↑ VALEŠ, Tomáš. Brněnský sochař Ondřej Schweigl (1735–1812) jako kreslíř, dekoratér a architekt [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2013 [cit. 2024-01-26]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b SUCHÁNEK, Pavel; VALEŠ, Tomáš. Sochař Ondřej Schweigl a sakrální umění na Moravě v éře josefinských reforem [online]. Praha: Ústav dějin umění ČSAV, 2015 [cit. 2024-01-26]. Dostupné online. 
  15. ↑ VALEŠ, Tomáš. Ondřej Schweigl, hledání ztraceného času, protoromantismus a počátky neogotiky na Moravě [online]. Brno: Books & Pipes, 2021 [cit. 2024-01-26]. Dostupné online. 
  16. ↑ a b SCHWEIGL, Andreas. Ein vom brünner Bildhauer Andreas Schweigl eigenhändig verfasstes Verzeichnis seiner Arbeiten. Moravský zemský archiv, fond G 11, č. 60.
  17. ↑ CERRONI, Jan Petr. Skizze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren I., II., III. 1807. Moravský zemský archiv, fond G 12, č. 32-34.
  18. ↑ KREJČÍ, Karel. Sochařské práce O. Schweigla na Tišnovsku (disertační práce). Seminář dějin umění Filozofické fakulty UJEP v Brně. Brno, 1930
  19. ↑ SAMEK, Bohumil. Umělecké památky Moravy a Slezska 1 [A–I], 2 [J–N], 3 [O–P], Praha: Academia, 1994, 1999 a 2021.
  20. ↑ OLŠOVSKÝ, Jaromír. Barokní sochařství v Rakouském Slezsku (disertační práce). Seminář dějin umění Filozofické fakulty MU v Brně. Brno, 2006.
  21. ↑ Zloděj vynesl z želešického kostela devět soch. Škoda jde přes milion. ČT sport [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. 
  22. ↑ Na Orlí se vrací starý symbol, který dal název celé ulici. iBrno – zpravodajský portál města Brna [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. 
  23. ↑ BRNĚ, Moravská zemská knihovna v. Digitální knihovna. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online. 
  24. ↑ LAB.SNG. Moravská galerie v Brně. Moravská galerie | sbírky on-line [online]. [cit. 2024-01-26]. Dostupné online. 
  25. ↑ UNIVERZITA, Masarykova. Sochař Ondřej Schweigl, úloha umělce a proměna umění na prahu moderní éry (1760–1815). Filozofická fakulta MU [online]. [cit. 2024-01-26]. Dostupné online. 
  26. ↑ HÁLOVÁ, Cecílie. Ondřej Schweigl – 56. výstava v Domě umění v Brně. Brno: Městské muzeum, 1947. 6 s. 
  27. ↑ Diecézní muzeum – Na rozhraní epoch. www.dieceznimuzeum.cz [online]. [cit. 2024-01-26]. Dostupné online. 
  28. ↑ LUNGA, Václav. Na rozhraní epoch – Sakrální prostor v pojetí sochaře Ondřeje Schweigla (1735–1812) a Pietas urbis – Měšťanská zbožnost v době Ondřeje Schweigla. Brno: Diecézní muzeum v Brně, 2015. 56 s. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Prameny

[editovat | editovat zdroj]
  • SCHWEIGL, Andreas. Anmerkung der bildendne Künste im Betreff der schonen Gebauden, Malereien und Statuen in Mähren. 1784/1785–1809. Moravský zemský archiv, fond G 11, č. 196.
  • SCHWEIGL, Andreas. Ein vom brünner Bildhauer Andreas Schweigl eigenhändig verfasstes Verzeichnis seiner Arbeiten. Moravský zemský archiv, fond G 11, č. 60.
  • SCHWEIGL, Andreas. Verzeichniß der Maler, Bildhauer, Steinschneider etc. in Brünn von 1588 – 1800. 1784. Moravský zemský archiv, fond G 11, č. 787.
  • CERRONI, Jan Petr. Skizze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren I., II., III. 1807. Moravský zemský archiv, fond G 12, č. 32-34.
  • CERRONI, Jan Petr. Sammlung über Kunstsachen vorzüglich in Mähren. Moravský zemský archiv, fond G 11, č. 715.
  • HORŇANSKÁ, Milena. Moravský sochař Ondřej Schweigl (diplomní práce). Seminář dějin umění Filozofické fakulty UJEP v Brně. Brno, 1956.
  • JANDA, Petr. Hlavní oltář v kostele Nalezení svatého kříže v Doubravníku (diplomní práce). Seminář dějin umění Filozofické fakulty MU v Brně. Brno, 2009.
  • KREJČÍ, Karel. Sochařské práce O. Schweigla na Tišnovsku (disertační práce). Seminář dějin umění Filozofické fakulty UJEP v Brně. Brno, 1930.
  • MÁCAL, Radovan. Maliarska a sochárska výzdoba kostola sv. Márie Magdalény v Brne v dobe baroka (diplomní práce). Seminář dějin umění Filozofické fakulty MU v Brně. Brno, 2011.
  • MLÁDKOVÁ, Ivana. Ondřej Schweigl – pomník maršála Laudona ve Veselí nad Moravou (diplomní práce). Seminář dějin umění Filozofické fakulty MU v Brně. Brno, 2007.
  • OLŠOVSKÝ, Jaromír. Barokní sochařství v Rakouském Slezsku (disertační práce). Seminář dějin umění Filozofické fakulty MU v Brně. Brno, 2006.
  • OPOČENSKÁ, Radka. Barokní sochařská výzdoba v kostele sv. Františka Xaverského v Uherském Hradišti (diplomní práce). Seminář dějin umění Filozofické fakulty MU v Brně. Brno, 2011.

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]
  • Biographische Notizen über die Künstler Schweigl und Rähmel. In: Vaterländische Blätter fűr den österreichischen Kaiserstaat. Wien, 1813. S. 522.
  • BRAUN, Edmund Wilhelm. Ein Beitrag zu dem künstlerischen Schaffen Andreas Schweigels. In: Jahrbuch des Verbandes der Deutschen Museen in der Tschechoslowakischen Republik I.. Augsburg, 1931. S 126–139
  • CHAMBREZ, Ignaz. Nachlass eines mahrischen Kunstlers zu Belehrung seiner Sohne. In: Schriften der historisch-statistischen Sektion Gesellschaft, IX. 1856. S. 404.
  • Časopis Moravského musea zemského, roč. VI. 1906. Brno : Moravská musejní společnost, 1906. S. 170–171.
  • FILIP, Aleš. Ondřej Schweigl: Poznámka o výtvarných uměních, týkající se krásných budov, maleb a soch na Moravě, které jsem vylíčil podle své znalosti [překlad a edice části textu]. In: Zpravodaj klubu přátel výtvarného umění Brno. 1. vyd. Svazek 4. Brno: Klub přátel výtvarného umění, 2011. 12 s. 
  • FOGAŠ, Igor. Andělé bez oltáře. Dramatické osudy tří soch Ondřeje Schweigla. In: SVOBODOVÁ, Jana (ed.). Baroko. Příběhy barokního Brna. 1. vyd. Brno: Muzeum města Brna, 2009. 208 s. ISBN 978-80-86549-60-6. S. 188–199. 
  • HÁLOVÁ-JAHODOVÁ, Cecílie. Ondřej Schweigl – 56. výstava v Domě umění v Brně, 20. 12. 1947 – 2. 1. 1948. Brno: Městské muzeum, 1947. 
  • HÁLOVÁ-JAHODOVÁ, Cecílie. Sochařská rodina Schweiglů v Brně. In: Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity, F XII. Brno : Masarykova univerzita, 1968. S. 59–78 Dostupné online. 
  • HÁLOVÁ-JAHODOVÁ, Cecílie. Poznámka o výtvarném umění, Andreas Schweigl, Bildende Künste in Mähren. In: Umění, XX. Praha : Ústav dějin umění ČSAV, 1972. S. 168–187.
  • HAWLIK, Ernst. Nachrichten über die Kunstwerke in Brůnns Kirchen. In: Brúnner Wochenblatt 1824–1827.
  • HAWLIK, Ernst. Zur Geschichte der Baukunst, der bildenden und zeichnenden Künste im Markgrafthume Mähren. Brno, 1838.
  • KREJČÍ, Karel. Práce O. Schweigla v Předklášteří u Tišnova. In: 11. VZ Státního reformního gymnasia v Tišnově za školní rok 1930–1931. Tišnov, 1931. 14 s.
  • KREJČÍ, Karel. Ondřej Schweigl na Tišnovsku: Příspěvek k dějinám barokní plastiky na Moravě. Tišnov: Spořitelna města Tišnova, 1936. 8 s. 
  • KROUPA, Jiří. Alchymie štěstí. Pozdní osvícení a moravská společnost 1770–1810. 2. vyd. Brno: ERA, 2006. 328 s. ISBN 80-7366-063-6. 
  • KROUPA, Jiří. Erudité a „curieux“ na Moravě raného novověku, In: KROUPA, Jiří. Umělci, objednavatelé a styl. Studie z dějin umění. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2006. 199 s. ISBN 80-7364-036-8. S. 57–72. 
  • LUNGA, Václav, a kol. Na rozhraní epoch – Sakrální prostor v pojetí sochaře Ondřeje Schweigla (1735–1812) a Pietas urbis – Měšťanská zbožnost v době Ondřeje Schweigla. 1. vyd. Brno: Diecézní muzeum v Brně, 2015. 56 s. [katalog výstavy Diecézního muzea v Brně, 11. června – 27. září 2015]. 
  • RICHTER, Václav. K dílu sochaře Ondřeje Schweigla. In: Památky archeologické, skup. historická. Praha : Archeologický ústav AV, 1932. S. 58.
  • SAMEK, Bohumil. Počátky dějin umění na Moravě. In: CHADRABA, Rudolf (ed.). Kapitoly z českého dějepisu umění I., Předchůdci a zakladatelé. 1. vyd. Praha: Odeon, 1986. 229 s. S. 80–81. 
  • SAMEK, Bohumil. Umělecké památky Moravy a Slezska 1 [A–I]. 1. vyd. Praha: Academia, 1994. 655 s. ISBN 80-200-0474-2. 
  • SAMEK, Bohumil. Umělecké památky Moravy a Slezska 2 [J–N]. 1. vyd. Praha: Academia, 1999. 780 s. ISBN 80-200-0695-8. 
  • SAMEK, Bohumil; DOLEJŠÍ, Kateřina. Umělecké památky Moravy a Slezska 3 [O–P], 2 svazky. 1. vyd. Praha: Academia, 2021. 1252 s. ISBN 978-80-200-3122-8. 
  • STEHLÍK, Miloš. Nástin dějin sochařství 17. a 18. věku na Moravě. In: Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity, F XIX–XX. Brno : Masarykova univerzita, 1975–1976. S. 23–40.
  • STEHLÍK, Miloš. Ondřej Schweigl (1735–1812): sochař a „učený umělec“. In: KROUPA, Jiři (ed.). V zrcadle stínů 1670–1790. Morava v době baroka. 1. vyd. Rennes – Brno: Musée des Beaux-Arts – Moravská galerie, 2003. 382 s. ISBN 80-7027-121-3. S. 325–335. 
  • STEHLÍK, Miloš. Sochařské kresby Josefa Winterhaldera staršího a Ondřeje Schweigla. In: Sborník prací filosofické fakulty brněnské univerzity, F XXX–XXXI. Brno : Masarykova univerzita, 1986–1987. S. 73–82.
  • STEHLÍK, Miloš. Sochařství pozdního baroka na Moravě. In: CHADRABA, Rudolf (ed.). Dějiny českého výtvarného uměni II/2. 1. vyd. Praha: Academia, 1989. 390-905 s. ISBN 80-200-0069-0. S. 741–750. 
  • SLAVÍČEK, Lubomír, VALEŠ, Tomáš. Das übrige wird Mons. Schweigl besser wissen. Die Anmerkungen Josef Winterhalders d. J. über Barockkünstler in Znaim und Umgebung aus dem Jahr 1800. In: SLAVÍČEK, Lubomír (ed.). Josef Winterhalder d. J., Maulbertsch bester Schüler. 1. vyd. Langenargen am Bodensee – Brno: Museum Langenargen – Masarykova univerzita, 2009. 407 s. ISBN 978-80-210-4817-1. S. 267–279. 
  • SLAVÍČEK, Lubomír. „Honestus et eruditus civis et artifex“. Umělecké a knižní sbírky vzdělaných měšťanských umělců 18. století. In: Documenta Pragensia, 27. Brno : Scriptorium, 2008.
  • SUCHÁNEK, Pavel. Josef Stern a Ondřej Schweigl: učený malíř – učený sochař. In: ŠEFERISOVÁ LOUDOVÁ, Michaela (ed.). Josef Stern 1716–1775. 1. vyd. Olomouc: Muzeum umění Olomouc, 2015. 220 s. ISBN 978-80-87149-93-5. S. 41–48. 
  • SUCHÁNEK, Pavel. Ondřej Schweigl, “honestus et eruditus civis et sculptor”. In: SVOBODOVÁ, Jana (ed.). Baroko. Příběhy barokního Brna. 1. vyd. Brno: Muzeum města Brna, 2009. 208 s. ISBN 978-80-86549-60-6. S. 180–187.  Dostupné online. 
  • SUCHÁNEK, Pavel. Učený umělec – Příklad Ondřeje Schweigla. In: MALÍŘ, Jiří (ed.). Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. 1. vyd. Brno: Centrum pro demokracii a kulturu, 2008. 365 s. ISBN 978-80-7325-175-8. S. 155–163. 
  • SUCHÁNEK, Pavel; VALEŠ, Tomáš. Sochař Ondřej Schweigl a sakrální umění na Moravě v éře josefínských reforem. Svazek Umění, LXIII/4. Praha: Ústav dějin umění ČSAV, 2015. Dostupné online. S. 156–181. 
  • SUCHÁNEK, Pavel. Umělecké vzdělávání a idea umělce na přelomu 18. a 19. století v díle Ondřeje Schweigla, Ignáce Chambreze a Josefa Heřmana Agapita Gallaše. Svazek Cornova: Revue České společnosti pro výzkum 18. století. Praha: Česká společnost pro výzkum 18. století, 2016. Dostupné online. S. 15–32. 
  • SUCHÁNEK, Pavel. Zlacení soch v sakrálním prostoru a barokní imaginace v době tereziánských reforem. Svazek Opuscula historiae artium. 2017, 66/2. Brno: Masarykova univerzita, 2017. Dostupné online. S. 182–194. 
  • VALEŠ, Tomáš. „Zu allen diesen kirchen arbeiten hat er zugleich auch die Riße verfertigt ...“ Brněnský sochař Ondřej Schweigl (1735–1812) jako kreslíř, dekoratér a architekt. Svazek Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity F LXII. Brno: Masarykova univerzita, 2013. Dostupné online. S. 122–137. 
  • VALEŠ, Tomáš. Ondřej Schweigl, hledání ztraceného času, protoromantismus a počátky neogotiky na Moravě. 1. vyd. Svazek Od dějin umění k uměleckému dílu. Brno: Books & Pipes, 2021. 661 s. Dostupné online. ISBN 978-80-210-9993-7. S. 247–260. 
  • WOLNÝ, Gregor. Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschiften. II. Abteilung. Brünner Diöcese, Band. I–IV. Brno, 1856–1861.
  • WURZBACH, Constantin. Biographisches Lexikon des Kaisertums Österreich, Band XXXII. Wien, 1876. S. 350–353.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ondřej_Schweigl&oldid=24221699“