Josef Winterhalder starší

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josef Winterhalder starší
Narození 10. ledna 1702
Vöhrenbach
Úmrtí 25. prosince 1769 (ve věku 67 let)
Vídeň
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Josef Winterhalder st. (10. ledna 1702, Vöhrenbach25. prosince 1769, Vídeň) byl významným pozdně barokním sochařem, který byl činný především na Moravě v 18. století.

Život[editovat | editovat zdroj]

Josef Winterhalder st. se narodil 10. ledna 1702 ve městě Vöhrenbach na jihu Württemberska. V jeho rodině se objevovaly umělecké osobnosti po generace. Již jeho dědeček, Barthel Winterhalder (činný kolem roku 1662, kdy vytvořil hlavní oltář Panny Marie Růžencové pro kostel v Hüfingen), byl sochařem. Také Josefův otec, Adam Winterhalder, pokračoval v sochařské činnosti a je doložen od roku 1696 ve Vöhrenbachu. Pro tamní kostel vytvořil kolem roku 1735 hlavní oltář. Po otcově smrti převzal rodinnou dílnu nejmladší ze tří synů, Jan Michael.

Školení a vlivy[editovat | editovat zdroj]

Josefu se dostalo prvního školení v otcově dílně. Poté se vydal na studijní cestu, kdy jeho první zastávkou byl Mnichov. Zde poznal dílo bratří Asamů. Dále pokračoval do Vídně, navštívil také Lambach, kde se setkal s tvorbou Lorenza Mattieliho, kterou později citoval ve své tvorbě.

V letech 1726 – 1728 studoval na vídeňské Akademii, kde si osvojil především umění kresby, kompozice a proporcí. O sochařském ateliéru v té době nemáme žádné zprávy, proto je pravděpodobné, že již při studiu pracoval jako pomocník v Mattielliho ateliéru. Winterhalderovy sochařské práce vykazují vysokou výtvarnou úroveň. Na počátku jeho samostatné činnosti (kolem roku 1730) je zřejmý vliv neoklasicistního díla G. R. Donnera (1693 – 1741). Z jeho prací Winterhaldera nejvíce zaujala výzdoba schodiště arcibiskupské rezidence Mirabell v Salcburku, který navštívil po ukončení studia na Akademii. To dokazují některé rané práce pro premonstrátskou kanonii na Hradisku u Olomouce.

Vedle Donnerova vlivu bylo Winterhalderovi přínosné studium v ateliéru sochaře Lorenza Mattielliho (1688 – 1748). Z Mattielliho kompozičně rozvinutých sousoší (Loučení sv. Petra a Pavla nebo Svržení sv. Jana Nepomuckého do Vltavy) vychází Winterhalderova sousoší ve slavnostním sále na Hradisku. V raném sochařově díle je pak patrný vliv italského štukatéra Baldassara Fontany (1661 – 1733), v nichž jej zaujaly kubizující tendence a typika jeho andělských figur. Vliv sochaře Balthasara Permosera (1651 – 1732), za jehož studiem se vydal do Drážďan, je viditelný na kazatelně v dominikánském kostele sv. Michala v Brně. Winterhaldera zaujala jeho schopnost vidět sochařské dílo malířským způsobem. Celým Winterhalderovým dílem prochází styl lámaných a kubizujících forem. Jeho draperie se vyznačují ostře zalamovanými klikatkami řas a lemů látek.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Socha sv. Ludmily, Dominikánské náměstí, Brno (1736–37)

Roku 1729 přišel Winterhalder do Olomouce, kde vstoupil do dílny zdejšího sochaře Jana Sturmera s úmyslem vytvořit si podmínky pro získání samostatných zakázek. Již o rok později dostal nabídku na výzdobu schodišťového prostoru a šestici soch v předsálí prelatury na Hradisku. Jde o alegorie Ctností – ženské personifikace Lásky, Víry, Naděje, Trpělivosti, Statečnosti a Střídmosti. Sochy jsou provedeny v kameni s bílou polychromií a jsou v mírné nadživotní velikosti. S prací na podstavcích těchto soch mu pomáhal jeho mladší bratr Jan Michael. Celá zakázka byla dokončena roku 1733. V době na těchto pracích se Josef seznámil s vídeňským malířem Paulem Trogerem (1698 – 1762), který jej inspiroval především v oblasti kresby a kompozice. Oba umělci byli v tvůrčím kontaktu do konce malířova života.

Během prací pro premonstrátskou kanonii v Olomouci přijímal i další zakázky. Roku 1733 pracoval na sochařské výzdobě bočních oltářů farního kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Uherském Brodě. Na pomezí let 1736 a 1737 pracoval v Brně na čtveřici soch českých a moravských patronů (sv. Václav, sv. Ludmila, sv. Cyril a sv. Metoděj) na balustrádě dominikánského kostela sv. Michala. Tyto sochy jsou z vápence a pískovce. V průběhu 40. let 18. století na ně sochař navázal početným dílem v interiéru.

Při další studijní cestě do Drážďan (před rokem 1740) navštívil Prahu. Zdejší konzervativní umělecké prostředí jej však výrazněji neovlivnilo. Svůj zájem věnoval tvorbě drážďanského dvorního sochaře Balthasara Permosera (1651 – 1732), jež ho zaujala nezvyklým pojetím drapérie a malířským rozkladem objemu soch. V polovině 40. let pobýval střídavě v Náměšti nad Oslavou, kde vytváří dekoraci mostu, kterou tvoří soubor dvaceti soch světců a světic, a v Brně, kde pracoval na početné figurální výzdobě dominikánského kostela. Roku 1747 získal další zakázku od dominikánů, a to v Uherském Brodě. Na této zakázce pracoval spolu s bratrem Antonínem. Šlo o soubor soch na šest oltářů tamního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Tato díla představují jeden z vrcholů umělcovy tvorby. Na počátku 50. Let pracoval spolu s Trogerem opět pro premonstráty na Hradisku u Olomouce. K chystaným oslavám šestistého výročí příchodu řádu zde Winteralder částečně realizoval výzdobu konventního kostela, refektáře a ambitů. Žádná z těchto úprav se však nedochovala. V této době dokončuje práce v Uherském Brodě, který pak navštěvuje ještě dvakrát. S bratrem Antonínem vytváří sousoší sv. Norberta na Svatém Kopečku (1653). Další díla z tohoto období můžeme zhlédnout ve farním kostele v Nákli, kam dodal sochařskou výzdobu oltáře sv. Izidora Madridského nebo ve farním kostele sv. Martina v Třebíči. Kolem roku 1760 pracuje Winterhalder pro farní kostel sv. Mikuláše ve Znojmě. Zde vytváří především jedinečnou kazatelnu v podobě zeměkoule. Ve Znojmě pracuje také v dominikánském kostele, kde vytváří další kazatelnu a boční oltář sv. Dominika. Josef Winterhalder umírá 25. prosince 1769 ve Vídni.

Seznam děl[1][editovat | editovat zdroj]

Známé realizace[editovat | editovat zdroj]

Dílo v muzeích[editovat | editovat zdroj]

Nezachované realizace[editovat | editovat zdroj]

  • stříbrná busta světce a dvojice relikviářů podle Winterhalderova návrhu pro baziliku Navštívení P. Marie na Svatém Kopečku u Olomouce (1734–1739)
  • klášter Hradisko u Olomouce: erb na průčelí prelatury, slonovinová soška P. Marie, sousoší Samsona a Gedeona na kašně vnitřního dvora prelatury (1737–1741), nahrazené roku 1751 sochou Saturna, štukové dekorace stěn a stropu refektáře a chodeb kláštera (1750–1751)
  • sochařská výzdoba hřbitovní zdi kolem kostela Panny Marie na Předhradí v Olomouci (1737), (na výzdobě zdi se podílel i Ondřej Zahner)
  • štukové dekorace stěn a stropu letního refektáře premonstrátského kláštera Louka u Znojma (1765)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PAVLÍČEK, Martin. Josef Winterhalder st. (1702-1769). 1. vyd. Brno : Barrister & Principal, 2005. 221 s. ISBN 80-7364-020-1.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PAVLÍČEK, Martin. Josef Winterhalder st. (1702-1769). Praha : Barrister & Principal, 2005. ISBN 80-7364-020-1.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]