Alžběta II.

Alžběta II. (anglicky Elizabeth II, celým jménem Elizabeth Alexandra Mary; * 21. dubna 1926 Mayfair, Londýn) je vládnoucí královna šestnácti nezávislých států označovaných jako Commonwealth realm. Jedná se o státy Antigua a Barbuda, Austrálie, Bahamy, Barbados, Belize, Grenada, Jamajka, Kanada, Nový Zéland, Papua-Nová Guinea, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincenc a Grenadiny, Šalomounovy ostrovy, Tuvalu a Spojené království Velké Británie a Severního Irska. V každé této zemi je považována za panovnici samostatného státu a plnění královských povinností pro každou zemi je oddělené. Je také nejvyšší představitelkou anglikánské církve a donedávna byla hlavou Commonwealthu (20. dubna 2018 ji na její přání nahradil princ Charles). I přes velký počet funkcí zasahuje královna do politiky v souladu se zvykovým právem jen výjimečně.

Britskou královnou se stala po smrti svého otce Jiřího VI. 6. února 1952. V dlouhém období její vlády došlo k zániku Britského impéria (proces, který byl zahájen již za jejího otce) a následnému vzniku Commonwealthu. Poté, co britské kolonie získávaly nezávislost, se stala královnou několika nově osamostatněných zemí. Některé z nich později změnily svůj status na republiku. V září 2015 překonala v délce vlády svoji praprababičku, britskou královnu a indickou císařovnu Viktorii, a stala se tak nejdéle vládnoucím panovníkem v anglických a britských dějinách.

Alžběta, pocházející z windsorské dynastie, se roku 1947 provdala za Philipa, vévodu z Edinburghu, se kterým má čtyři potomky. V současnosti je také sedminásobnou prababičkou.

Životopis

Mládí

Princezna Alžběta ve věku sedmi let, portrét od Philipa de László z roku 1933

Narodila se 21. dubna 1926 jako nejstarší dcera prince Alberta (později krále Jiřího VI.) a jeho ženy Elizabeth. Přišla na svět císařským řezem. Měla jediného sourozence, princeznu Margaret.

Po narození byla třetí v pořadí nástupnictví na trůnu po svém strýci Eduardovi a svém otci. Tehdy se ale nezdálo pravděpodobné, že by na trůn skutečně nastoupila, protože se předpokládalo, že se nástupcem krále Jiřího V. stane její strýc Eduard, který se ožení a bude mít potomky. Po smrti jejího dědečka Jiřího V. se sice stal panovníkem její strýc jako král Eduard VIII., ale ještě tentýž rok kvůli snaze oženit se s dvakrát rozvedenou ženou (Wallis Simpsonovou) abdikoval a britským králem se tak roku 1936 stal jeho bratr a Alžbětin otec Jiří VI. Alžběta se tímto aktem dostala do postavení následnice trůnu.

Aby se mohla princezna Alžběta stýkat s ostatními děvčaty svého věku, byla otevřena dívčí škola (založená na principu podobném skautskému hnutí) organizovaná Buckinghamským palácem. Zde se učila přednášet, plavat, tančit, jezdit na koni, vařit, starat se o děti a vyšívat. Královna se dodnes zajímá o skautské hnutí a od roku 1952 je patronkou Skautské asociace.

Jako dorůstající dívka kromě toho dostávala soukromou výuku o britských dějinách a ústavním právu. Jejím učitelem těchto předmětů byl Henry Marten, profesor na chlapecké internátní střední škole Eton College. Otázky anglikánského náboženství s ní osobně probíral arcibiskup canterburský. Učila se také moderní jazyky, takže mj. dokonale ovládá francouzštinu.

Alžběta zřejmě poprvé potkala svého budoucího manžela, Philipa, prince řeckého a dánského, v období mezi lety 1934 až 1937. Po setkání ve škole královského námořnictva v Dartmouthu v červnu 1939 se do něho zamilovala a oba si začali posílat dopisy.

Její matka, královna Elizabeth, zemřela v roce 2002 ve věku 101 let.

Druhá světová válka

Alžběta ve vojenské uniformě, duben 1945

Od září 1939, kdy vypukla druhá světová válka, až do Vánoc téhož roku pobývala se svou sestrou na zámku Balmoral ve Skotsku. Poté se přesunuly do Sandringham House v Norfolku a od května roku 1940 bydlely na Windsorském hradu. Existovaly plány pro evakuaci obou princezen spolu s jejich rodiči do Kanady. Tento plán nebyl nikdy realizován, neboť jak se vyjádřila jejich matka: „Mé děti nikdy neodcestují beze mě. Já nikdy neodejdu bez svého manžela krále. A král zemi neopustí.“

Roku 1945 doprovázela své rodiče na cestě po Commonwealthu, na které pro ni byl připravován oddělený program, například slavnostní přehlídka kanadských pilotek. V únoru 1945 (v necelých 19 letech) se připojila k ženskému pomocnému sboru jako nižší důstojnice Alžběta Windsorová. Cvičila se v řízení a údržbě vojenských nákladních vozidel a dosáhla funkce mladší velitelky. V současnosti je jediným žijícím panovníkem, který v době druhé světové války sloužil v uniformě.

Na konci války při oslavách míru se princezna Alžběta a její sestra princezna Margaret anonymně připojily k oslavujícím davům v ulicích Londýna.

Manželství

Korunní princezna Alžběta se dne 20. listopadu 1947 provdala za svého vzdáleného příbuzného, prapravnuka královny Viktorie, prince Philipa. Její manžel se vzdal svých řeckých a dánských šlechtických titulů a krátce po svatbě obdržel hodnost královského prince a vévody z Edinburghu.

Královna Alžběta II. s manželem krátce po korunovaci

Sňatek princezny Alžběty s Philippem Mountbattenem se nevyhnul kritice. Philip byl jiného vyznání, byl bez finančních prostředků a některé jeho sestry se vdaly za německé šlechtice s vazbou na nacistické hnutí. Země Commonwealthu se ještě úplně nevzpamatovaly ze zpustošení válkou, stále ještě byl uplatňován přídělový systém a Alžběta musela ušetřit z přídělových kupónů na látku pro své svatební šaty. Nicméně sňatek byl chápán jako první záblesk obnovy země. Alžběta a Philip obdrželi z celého světa asi 2500 svatebních darů.

První potomek, syn Charles, se narodil 14. listopadu 1948. Druhé dítě, dcera Anna, se narodilo roku 1950.

Po svatbě si pár pronajal dům Windlesham Moor a od 4. července 1949 bydlel v Clarence House. V letech 1949 až 1951 trávil Philip určitá období na Maltě, kde sloužil jako námořní důstojník, Alžběta tam s ním často pobývala. Žili v domě Philipova strýce lorda Mountbattena, zatímco děti zůstávaly v Británii.

Panovnice Spojeného království

Nástup na trůn

Zdraví krále Jiřího VI. se roku 1951 zhoršilo a Alžběta ho často zastupovala na společenských událostech. V říjnu cestovala do Kanady a navštívila i prezidenta Spojených států Harryho Trumana. Na počátku roku 1952 vyrazila se svým manželem na cestu do Austrálie a na Nový Zéland s plánovanou zastávkou v Keni. Tam ji 6. února zastihla zpráva o úmrtí jejího otce. Alžběta byla v různých zemích Commonwealthu prohlášena královnou. Manželský pár přerušil svou cestu a vrátil se zpět do Anglie.

Navzdory úmrtí královniny babičky Marie dne 24. března 1953 se, v souladu s Mariiným přáním, konala 2. června korunovace ve Westminsterském opatství. Televizní přenos z korunovace sledovalo přibližně 20 miliónů obyvatel Velké Británie a dalších asi 12 miliónů naslouchalo prostřednictvím rozhlasu.

Vývoj v Commonwealthu

Poštovní známka z Mauriciu

Během Alžbětina dospívání probíhala transformace Britského impéria do nového Commonwealthu a jeho moderní formy společenství národů. V době, kdy nastoupila na trůn, byla transformace ukončena a Alžběta se ocitla v konsolidované pozici formální hlavy mnoha samostatných států. V letech 1953 až 1954 podnikla královna se svým manželem šestiměsíční cestu po Austrálii a Novém Zélandu. Byla prvním panovníkem těchto států, který je navštívil. Odhaduje se, že ji při této její návštěvě viděly asi tři čtvrtiny tehdejších obyvatel Austrálie.

Alžběta II. s vůdci Commonwealthu na konferenci v roce 1960

V říjnu 1956 došlo k Suezské krizi, kdy se Británie, Francie a Izrael neúspěšně pokusily získat kontrolu nad Suezským průplavem. O dva měsíce později britský premiér Anthony Eden rezignoval. V konzervativní straně neexistoval mechanismus pro volbu nového předsedy strany a tak bylo na Alžbětě, aby vybrala člena konzervativců, který by sestavil novou vládu. Po konzultacích s důležitými členy strany byl pověřen sestavením nové vlády Harold Macmillan. Po šesti letech Macmillan odstoupil a doporučil královně za svého nástupce Aleca Douglase-Homeho. V obou případech musela Alžběta čelit výtkám, že jmenovala předsedu vlády po konzultaci s pouze malou skupinou lidí. Teprve roku 1965 přijala konzervativní strana vnitrostranický mechanismus volby svého nového předsedy.

Právě zmiňovaná Suezská krize a jmenování Edenova nástupce roku 1957 vedly k první osobní kritice Alžběty. John Grigg, baron z Altrinchamu, uveřejnil ve svém vlastním časopise kritické články. Byl ale veřejností odsouzen.

V roce 1957 Alžběta absolvovala státní návštěvu Spojených států. Při této příležitosti navštívila též sídlo OSN v New Yorku a pronesla projev před jeho Valným shromážděním. V témže roce zahájila také jednání kanadského parlamentu, jako první kanadský panovník, který tak učinil. O dva roky později navštívila Kanadu a Spojené státy americké znovu. Roku 1961 procestovala Kypr, Indii, Pákistán, Nepál a Írán. Když v témže roce navštívila Ghanu, odmítla obavy o vlastní bezpečnost, i když její hostitel, prezident Kwame Nkrumah, byl nedlouho předtím terčem atentátníků.

Její těhotenství v letech 1959 a 1963 byly jediné případy, kdy formálně nezahájila jednání britského parlamentu. V té době zahájením jednání pověřila lorda kancléře. Roku 1961 slavnostně zahájila provoz transatlantického telefonického spojení rozhovorem s kanadským premiérem Johnem Difenbakerem.

Urychlování dekolonizace

Zleva britský premiér Edward Heath, královna Alžběta II., americký prezident Richard Nixon a jeho manželka. Fotografie pochází z návštěvy amerického prezidenta ve Velké Británii v roce 1970

60. a 70. léta 20. století byla ve znamení zrychlující se dekolonizace Afriky a Karibiku. Během tohoto období přes 20 zemí získalo nezávislost na Británii v rámci vzájemných dohod, následovaných plánovanými přechody k vlastním samosprávám. Roku 1965 ovšem rhodeský premiér Ian Smith vyhlásil nezávislost na Velké Británii jednostranně. I když královna jeho deklaraci odmítla a mezinárodní společenství uplatnilo sankce, udržel se Smithův režim dalších dvanáct let.

Výsledky voleb v únoru 1974 byly nerozhodné a znamenaly, že by původní premiér Edward Heath mohl zůstat v úřadu, pokud by byl schopen sestavit koalici s Liberální stranou. Než aby rezignoval, zvolil Heath tuto možnost a odstoupil až poté, co neuspěl se sestavením koaliční vlády. Královna pak pověřila vytvořením vlády opozičního vůdce Harolda Wilsona.

Během australské ústavní krize roku 1975 odvolal britský generální guvernér John Kerr z funkce australského premiéra Gougha Whitlama, který nebyl schopen získat podporu pro své rozpočtové návrhy v opozicí kontrolovaném australském Senátu. Jelikož Whitlam měl většinu ve Sněmovně reprezentantů, mluvčí Sněmovny požádal královnu, aby Kerrovo rozhodnutí zvrátila. Ta to odmítla s tím, že nebude zasahovat do kompetencí, které australská ústava vyhrazuje generálnímu guvernérovi. Krize výrazně zvedla popularitu australských republikánů.

Stříbrné jubileum

Roku 1977 oslavila stříbrné jubileum svého nástupu na trůn. Oslavy se konaly v mnoha zemích Commonwealthu a zahrnovaly bohoslužby díkuvzdání v katedrále svatého Pavla za účasti hodnostářů a vedoucích představitelů mnoha států. Oslavy vyvrcholily velkou slavností v červnu. Na počest této události byla pojmenována i trasa Jubilee Line metra v Londýně (otevřená roku 1979).

V roce 1978 přijala jako státní návštěvu rumunského komunistického diktátora Nicolae Ceaușesca s manželkou, i když soukromě si myslela že mají „krev na rukou“. Rok 1979 jí přinesl dvě těžké rány. Bývalý správce jejich obrazových sbírek Anthony Blunt byl odhalen jako komunistický špion a Prozatímní irská republikánská armáda zavraždila jejího vzdáleného příbuzného, strýce jejího manžela Philipa, lorda Mountbattena.

Podle Paula Martina se královna v 70. letech 20. století obávala, že kanadský premiér Pierre Trudeau nemá valné mínění o královském majestátu. Příčinou bylo jeho chování v Buckinghamském paláci a odstranění některých kanadských královských symbolů v době jeho úřadování. Martin byl spolu s jinými vyslán do Británie, aby projednali změny kanadské ústavy. Královna se velmi zajímala o tuto ústavní debatu a byla lépe informována než někteří kanadští politici. Výsledkem bylo omezení vlivu britského parlamentu v Kanadě, ale vliv monarchie zůstal zachován.

80. léta

Královský pár s Reaganovými

Její odvaha, stejně jako její jezdecké schopnosti se projevily roku 1981 při slavnostním střídání stráží. Při jízdě po ulici Mall na ni bylo vypáleno šest střel, ale ona svého koně zvládla a pokračovala v jízdě. Následující rok se královna ocitla v jiné riskantní situaci, když se probudila ve své ložnici v Buckinghamském paláci a spatřila cizího muže. Královna zůstala klidná a asi deset minut do příjezdu policie s mužem mluvila.

I když roku 1982 hostila prezidenta Spojených států Ronalda Reagana na Windsorském hradu a následující rok navštívila jeho ranč v Kalifornii, byla rozzlobena, když jeho administrativa nařídila invazi na Grenadu, jedno z britských dominií.

Královna Alžběta II. a prezident USA Ronald Reagan na koních u zámku Windsor, červen 1982

V době, kdy byla britskou premiérkou Margaret Thatcherová, bylo uváděno, že se královna obávala její ekonomické politiky, která podle ní rozdělovala společnost, a byla znepokojena vysokou mírou nezaměstnanosti, řadou nepokojů, násilím při stávkách horníků a neochotou Thatcherové uplatnit sankce proti režimu v Jihoafrické republice, uplatňujícímu politiku apartheidu. Vztahy obou žen byly občas popisovány jako upřímný odpor. Navzdory těmto spekulacím označila Thatcherová Alžbětu za úžasnou ženu, která vždy ví, co říci, což se zřejmě vztahovalo k jejímu poslednímu setkání s královnou ve funkci premiérky. Poté, co Margaret Thatcherová odešla z politiky, udělila jí královna řád za zásluhy a Podvazkový řád a oba se i s princem Philipem účastnili oslav 80. narozenin Margarety Thatcherové.

Roku 1991 se stala prvním britským panovníkem, který pronesl projev před Kongresem Spojených států amerických. Následující rok se pokusila zabránit rozpadu manželství svého syna Charlese s jeho ženou Dianou. Její snaha nebyla úspěšná a dvojice se formálně rozešla.

90. léta

Královna Alžběta II. nazvala ve svém projevu z 24. listopadu 1992 onen rok „příšerným“ (horrible). V tomto roce se rozvedla její dcera, jeden syn se formálně rozešel se svou manželkou a manželství druhého syna procházelo krizí. Windsorský hrad byl poničen požárem a monarchie byla vystavována narůstající kritice a veřejnému přetřásání jejich potíží. V neobvykle osobním projevu připustila královna, že každá instituce musí počítat s kritikou, ale přála si, aby tak bylo činěno s větším taktem, porozuměním a humorem.

Alžběta a Laura Bushová v dětském zdravotním centru

V následujících letech pokračovalo veřejné propírání manželství jejího syna (a následníka trůnu) Charlese a Diany Spencerové. Po konzultaci s premiérem Johnem Majorem, arcibiskupem canterburským, svým soukromým tajemníkem a svým manželem napsala Charlesovi a Dianě dopis, ve kterém označila jejich rozvod za žádoucí. Rok poté zemřela Diana při autonehodě v Paříži. V té době byla královna se svými vnuky na Balmoralském zámku. Oba chtěli navštívit bohoslužby, a tak je s nimi oba prarodiče navštívili. Královně a jejímu manželovi se podařilo pět dní držet oba Dianiny syny na Balmoralu mimo pozornost tisku a veřejnosti. Odtažitost královské rodiny způsobila pohoršení veřejnosti. Pod nátlakem premiéra Tonyho Blaira, svých přátel a královské rodiny souhlasila Alžběta s veřejným vystoupením. V něm vyjádřila Dianě svůj obdiv jako matce svých vnuků, princů Williama a Harryho. Po tomto vystoupení se nálada veřejnosti z nepřátelství proměnila na respekt.

Zpočátku se zdálo, že vztahy královny a Tonyho Blaira byly v prvním období v letech 1997 až 2002 velmi dobré, nicméně některé skutečnosti naznačují, že byly spíše napjaté. V květnu 2007 bylo odhaleno, že Alžběta se cítila podrážděná a frustrovaná Blairovými aktivitami. Královna nabyla dojmu, že je premiér příliš spjat s venkovským prostředím, ze kterého pocházel, a byla popuzena tím, že jí nabízel, aby ho oslovovala Tony. Uvádí se, že byla také znepokojena neúspěchy britské armády, zvláště v Iráku a Afghánistánu, a stejně tak byla překvapena přesunutím pravidelných schůzek s premiérem z úterý na čtvrtek odpoledne. Zdá se, že Tonymu Blairovi tuto nespokojenost dala najevo, nikdy se však veřejně nevyjádřila k situaci v Iráku. Královna Alžběta nicméně oceňovala Blairův úspěch v dosažení míru v Severním Irsku.

Zlaté jubileum

Alžběta II. s manželem v roce 2007

Roku 2002 oslavila zlaté jubileum svého nástupu na trůn. Absolvovala rozsáhlou cestu po svých dominiích. Cesta začala v únoru na Jamajce, kde královna označila uvítací oslavu za pozoruhodnou, a to poté, co výpadek elektrického proudu ponořil oficiální guvernérovu rezidenci do tmy. I když probíhaly veřejné oslavy tohoto výročí, byly skromnější než u předchozího (stříbrného) jubilea, a to i z důvodu úmrtí královniny matky a sestry na počátku roku. Podobně jako v roce 1977 obdržela královna mnoho darů a na počest tohoto výročí byly pojmenovány některé památníky.

Roku 2005 se stala prvním monarchou, který pronesl projev před zákonodárným shromážděním kanadské provincie Alberta. Alžběta a její manžel oslavili 60. výročí své svatby roku 2007 zvláštní bohoslužbou ve Westminsterském opatství, soukromou večeří pořádanou jejich synem Charlesem a večírkem, na který byli pozvaní i ostatní členové královské rodiny a také předchozí a tehdejší britský premiér.

Diamantové jubileum a současnost

Diamantové jubileum, tedy 60 let od nástupu na trůn, oslavila královna Alžběta II. v roce 2012. V poselství proneseném u příležitosti jubilea pronesla: „V tomto speciálním roce se znovu zasvěcuji službě Vám všem. Doufám, že si všichni připomeneme sílu sounáležitosti a spojující sílu rodiny, přátelství a dobrého sousedství ... Také doufám, že tento jubilejní rok bude časem k vyjádření díků za velký pokrok dosažený od roku 1952 a časem, kdy s jasnou hlavou a otevřeným srdcem pohlédneme do budoucnosti.“

Alžběta II. v Birminghamu během oslav diamantového jubilea vlády

Již v roce 1976 oficiálně otevřela XXI. letní olympijské hry v kanadském Montréalu a nechyběla ani u zahájení XXX. letních olympijských her 2012 v Londýně. Stala se tak první hlavou státu, která oficiálně zahájila dvoje olympijské hry ve dvou různých státech. Na zahájení londýnské olympiády ztvárnila sama sebe v krátkém filmu po boku Daniela Craiga jakožto Jamese Bonda. Za toto vystoupení obdržela čestnou cenu BAFTA za „patronaci nad britským filmovým průmyslem“.

Jako první britský panovník od roku 1781 a doby Jiřího III. se 18. prosince 2012 zúčastnila zasedání britské vlády. Dne 3. března 2013 byla přijata do nemocnice s příznaky gastroenteritidy. Následujícího dne byla propuštěna do domácího ošetření. Kvůli pokročilému věku a obtížnému cestování se v roce 2013 poprvé od roku 1973 nezúčastnila pravidelného bienálního setkání hlav Commonwealthu, které se konalo na Srí Lance.

V roce 2007 se stala nejstarším britským panovníkem na trůně a 9. září 2015 se stala nejdéle vládnoucím britským panovníkem, když v obou případech překonala svou praprababičku královnu Viktorii. Je nejdéle vládnoucí ženou v zaznamenané historii. Od 13. října 2016 po smrti thajského krále Pchúmipchona Adunjadéta (Rámy IX.) je nejdéle vládnoucím monarchou na světě. Nemíní ovšem abdikovat, avšak od následníka trůnu prince Charlese se očekává, že od královny, která v roce 2017 oslavila 91. narozeniny, postupně přebere část jejích oficiálních povinností.

Dne 16. září 2017 byla v londýnském deníku The Times uveřejněna zpráva o odvolání královnina privátního sekretáře sira Christophera Geidta v červenci minulého roku. Stalo se tak poté, co princ z Walesu a jeho bratr Andrew, vévoda z Yorku v této záležitosti navštívili královnu a na privátního sekretáře si stěžovali. Podle listu se princ Charles a jeho spolupracovníci v Clarence House (princovo sídlo) snaží více uplatňovat vliv na proces postupného přechodu moci od královny na korunního prince.

Alžběta a princ Charles figurují na seznamu Paradise Papers, které byly zveřejněny v listopadu 2017 a které odhalují tajné investice bohatých lidí a jejich daňové úniky do daňových rájů.

Královna Alžběta II. v umění

V letech 2016–2018 byl natočen koprodukční britsko-americký historický televizní seriál The Crown. Dramatický děj, jehož autorem je Peter Morgan, strhujícím způsobem zachycuje život královny Alžběty od jejích dětských let. Roli mladé královny ztvárnila herečka Claire Foyová (1. a 2. řada) a královnu v pozdějším věku herečka Olivia Colmanová (3. a 4. řada) .

Vývod z předků

Albert Sasko-Kobursko-Gothajský

Eduard VII.

královna Viktorie

Jiří V.

Kristián IX.

Alexandra Dánská

Luisa Hesensko-Kasselská

Jiří VI.

Alexandr Württemberský

František z Tecku

Claudine Rhédey von Kis-Rhéde

Marie z Tecku

Adolf z Cambridge

Marie Adelaida z Cambridge

Augusta Hesensko-Kaselská

Alžběta II.

Thomas Lyon-Bowes, Lord Glamis

Claude Bowes-Lyon, 13. hrabě ze Strathmore a Kinghorne

Charlotte Grimstead

Claude Bowes-Lyon

Oswald Smith

Frances Bowes-Lyonová

Henrietta Mildred Hodgson

Elizabeth Bowes-Lyon

Lord Charles Cavendish-Bentinck

Charles Cavendish-Bentinck

Lady Anne Wellesley

Cecílie Cavendish-Bentincková

Edwyn Burnaby

Louisa Cavendish-Bentincková

Anne Caroline Salisbury

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Elizabeth II of the United Kingdom na anglické Wikipedii.

Literatura

Česky

• SMITHOVÁ, Sally Bedell. Alžběta II. : Život moderní panovnice. Překlad Robert Tschorn. Praha: Triton, 2012. 476 s. ISBN 978-80-7387-632-6. 
• ROCHE, Marc. Alžběta II. : Poslední královna. Překlad Karina Matějů. Praha: Práh, 2008. 261 s. ISBN 978-80-7252-211-8. 
• ERICKSSON, Carolly. Lilibet. Překlad Jitka Šišáková. Ostrava: Domino, 2005. 270 s. ISBN 80-7303-259-7. 
• BRANDRETH, Gyles Daubeney. Philip a Alžběta: Portrét jednoho manželství. Překlad Marie Jungmannová. Praha: Ikar, 2006. 414 s. ISBN 80-249-0666-X. 

Anglicky

• BRADFORD, Sarah. Elizabeth: a biography of Her Majesty the Queen. London: Heinemann, 1996. 564 s. ISBN 9780434002719. 
• BRADFORD, Sarah. Queen Elizabeth II : Her Life in Our Times. London: Viking, 2012. ISBN 9780670919116. 
• HARDMAN, Robert. Our Queen. London: Hutchinson, 2012. 356 s. ISBN 9780091936891. 
• HOEY, Brian. Her Majesty: Fifty Regal Years. London: HarperCollins, 2002. 400 s. ISBN 9780006531364. 
• LACEY, Robert. Royal : Her Majesty Queen Elizabeth II. London: Little, Brown, 2002. 481 s. ISBN 9780316859400. 
• MARR, Andrew. The diamond queen : Elizabeth II and her people. London: Macmillan, 2011. 418 s. ISBN 9780230748521. 
• PIMLOTT, Ben. The Queen : Elizabeth II and the monarchy. 2. vyd. London: HarperCollins, 2001. 780 s. ISBN 9780007114351. 
• ROBERTS, Andrew. The House of Windsor. Příprava vydání Antonia Fraser. London: Cassell, 2000. 104 s. ISBN 9780304354061. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alžběta II. na Wikimedia Commons
• Osoba Alžběta II. ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Alžběta II.

Autoritní data

AbARTP: 86362 Biblio: 6ed3ae0a-c1e1-4445-8f2f-6d1d03dcee0b NKC: jn20000700038 BIBSYS: 90672883 BNC: 000354224 BNE: XX977622 BNF: cb11974322d (data) CANTIC: 981058508938406706 CiNii: DA02957167 GND: 118529889 ICCU: CFIV258828 ISNI: 0000 0001 2123 3290 KulturNav: 2810c190-0df5-4532-aa4a-0d5fa1e30689 LCCN: n80126296 LNB: 000111810 MBA: 911ffa04-7051-4172-a370-02f1102120ef NARA: 10568898 NDL: 00620626 NLA: 35061288 NLI: 987007260873605171 NLK: KAC201704804 NLP: a0000001185854 NSK: 000040207 NTA: 07013247X PLWABN: 9810569004105606 RSL: 000082571, 000008243 SELIBR: 184346 SNAC: w6q925wx SUDOC: 027772357 TePapa: 34452 Trove: 815289 ULAN: 500233087 VcBA: 495/175019 VIAF: 20471592, 327145858093723022004 WorldCat Entities: E39PBJhXbjdYgPV6GH3PjX3mh3 WorldCat Identities: lccn-n80126296

Portály: Lidé | Spojené království