Dějiny Slovenska

Fyzická mapa a výškové poměry Slovenska

Před příchodem Slovanů

Nápis na hradní skále v Trenčíne

Území mezi Dunajem a nížínami kolem řek Ipel a Tisa na jihu, ohraničené karpatskými průsmyky na východě, hřbetem Karpat na severu, majestátní Tatry táhnoucí se až k západu a přecházející do Bílých a Malých Karpat na západě a snižující se v záhorskou kotlinu a tzv.bratislavskou branu v bralem na kterém stálo starobylé hradiště nad soutokem Moravy a Dunaje, to je území dnešního Slovenska. Soudobá mapa jenom zdůrazňuje celistvost území na kterém se vždy rozvíjel život v loně přírody, s hojnými údolími a vrchy, nížinami a břehy řek.

První písemná památka na území Slovenska pochází z dob Římské říše v roce 178-179 n.l. kdy byl vytesán do skály v Trenčíne římský nápis na památku toho, že syn Marka Aurelie Commodus vedl trestní výpravu proti Germánům a po jejich porážce s nimi uzavřel příměří, tehdejší osada se nazývala Laugarício. Římské válečné pevnosti tehdy stáli na březích Dunaje při Iži a Komárne. Germáni sa v té době postupně romanizovali. Jejich šlechta ochotně spolupracovala s Římany. Za vlády Valentiána, byla hranice Limes Romanus na středním Dunaji v důsledku germánského nebezpečí intenzívně přestavována a zesílena.

Období stěhování národů na Slovensku

Koncem 4. století se již Řím nacházel v hlbokém úpadku. Právě sa rozbíhal řetězec událostí, nám známý jako stěhování národů. Veliká část původního obyvateľstva ze země buď ušla nebo podlehla v boji s novými národy. Územím Slovenska tehdy táhly mnohé kmeny, kupříkladu Vizigóti, Ostrogóti nebo Longobardi a Gepidi. Všechny tyto národy se daly do pohybu v důsledku útoku kočovního národa Hunů (viz Hunové ) , kteří si vytvořili předpolí v oblasti Potisí a Dunaje a podnikali nájezdy po celé Evropě a do Římské říše.

Příchod Slovanů

Slované přicházeli na území dnešního Slovenska již v 5. století z oblastí mezi Dněprem a Vislou karpatskými průsmyky. Základem společenského zřízení slovanských kmenů v 5.-8.století byl patriarchální rod, který spravoval volený stařešina. Rody se spájeli do kmenů. Na čele kmenů stáli náčelníci, volili je rodoví stařešinové. Slované se po příchodu střetli se zvyškami římsko-provinciální kultury. Vývoj přerušil vpád nomádských Avarů do Podunajské nížiny od roku 568, kterí stavěli kruhové zemné opevnění a žili z válečné kořisti. Sousedství a nadvláda nomádských Avarů donutila Slovany organizovat obranu kmenových svazů Slovanů a s pomocí franského kupce Sama, kterého zvolili do čela kmenového svazu, odolávali útokům Avarů i franského krále Dagoberta.Sámova říše trvala sice 35 let 623- 658, ale nabyla významu jako první územní zřízení Slovanů na území dnešního Slovenska s vojevůdcem v čele. Po smrti Sama se kmenový svaz rozpadl a do 8.století byly jednotlivé kmeny pod nadvládou Avarů, které v roce 791 franský král Karel Veliký porazil. Karel Veliký usadil Avary po porážce kolem Vídeňského lesa, aby je Slované nevyhubili. Boje s Avary i Franskou Říší posilnili společenské postavení náčelníků i stařešinů, vznikali válečné družiny s velmoži v čele. Nejmocnější z velmožů se stávali knížetem a kníže již jako feudální vládce považoval kmenové vlastníctví půdy za své vlastníctví knížecího rodu.

Velkomoravská říše

Související informace naleznete také v článku Velkomoravská říše.

Na území, kde pokročil rozpad kmenových vztahů vytvořili Slované knížectví. V roce 833 se vojensky i politicky spojili Moravské knížectví, pravděpodobně s centrem v jihomoravských Mikulčicích, sídle knížete Mojmíra, a Nitranské se střediskem v Nitře na jihozápadě dnešního Slovenska, kde sídlil kníže Pribina,do jednoho státního celku, nazývaného Velká Morava později byzantským učencem a císařem Konstantinem VII.Porfyrogennetem. Došlo k rozvoji jak hospodářskému tak i kulturnímu, významný byl příchod věrozvěstců Konstantina a Metoděje v roce 863 a zavedení písma hlaholiky. Území dnešního Slovenska patřilo spolu s dnešní Moravou k jádru říše, ke které patřili i oblasti obývané Čechy na západě, Lužickými Srby na severozápadě, Vislany na severu, Slovany v Panonii na jihu až po Bulharskou říši na jihozápadě. Po vpádech kočujících kmenů od jihu do Karpatské kotliny docházelo k bitkám s nájezdníky, kteří se ve výbojích dostávali až do Franské říše a proto se stávali velkomoravské a franské vojska spojenci proti nájezdníkům. V roce 906 došlo mezi maďarskými a velkomoravskými vojsky k velké bitvě, kterou pravděpodobně ještě kníže Mojmír II. dokázal vyhrát a Maďary na krátkou dobu zahnat zpět. Hned v roce 907 se v místech u dnešní Bratislavy strhla bitva mezi Bavory a Maďary, ve které se už ale účast Mojmíra II. ani Moravanů nezmiňuje. Proto se datuje zánik Velkomoravské říše rokem 907, i když pravděpodobně se Velkomoravská říše rozpadala celé 10.století. Na území Panonie a rovině kolem řek Dunaj a Tisa se postupně usazovali Maďaři. Tři kočovné kmeny, ze kterých zůstalo jedno z názvosloví jako Maďaři,vedly dobyvatelské výpravy a jenom postupně pod vlivem slovanského obyvatelstva s vyšší zemědělskou kulturou se začali usázet a přijali křesťanskou víru.

Uherské království

Podrobnější informace naleznete v článku Uhersko#Uherské království.

které rozebírá dějiny Uherska z pohledu maďarské historie

• Uhersko začátkem vlády Štefana I. (r.1001):

Z území bývalého Nitranského knížectví se vytvořilo knížectví pro mladší členy vládnoucí dynastie Arpádovců - mělo vlastní dvůr, vojsko, mince, nezávislou zahraniční politiku. V rozmezí let 1001 až 1018 se stalo součástí polského záboru. Prvním papežem uznaným panovníkem Uherska se stáva Štěpán I.(česky), Štefan I (slovensky) István I (maďarsky). Oporu a vojenskou podporu proti pohanským povstáním nachází právě na území Slovenska, strategického území v době vnitřních bojů o trůn po jeho smrti. Na počátku 12. století knížectví skončilo a zformovaly se budoucí hranice Uherského království.

Období Tatarského vpádu do Uherska (1240-1242)

Tatarský vpád v letech 1240 až 1242, způsobil, že Uhersko bylo vypleněno. V roce 1240 byl porazen vladařem Zlaté Hordy, Batu chánem, ruský stát a Kyjev byly rozvráceny. To otevřelo cestu tatarským hordám na západ a vtrhli do Volyně, Haliče i na hranice Uherského království. Král Belo IV. obdržel ultimatum Džingischánova nástupce, prince Gujuka, ale nereagoval dostatečně rychle a na jaře 1241 byl poražen v bitce na řece Sajó (Slaná) a Tataři přes Verecký průsmyk (tzv.Ruskou branou) vtrhli do Uherska a pustošili jej. Nepustili se dál na západ, jak se očekávalo, ale pustošili Považí, Moravu, roviny na jih od Ostřihomu. Po ohlášení smrti Batuchána v srdci tatarské říše se válečníci obrátili v roce 1242 náhle zpět a zůstala jenom spálená země a strach z jejich návratu. Uherský král Belo IV. po porážce utekl do Chorvatska, opustil svoji zemi bez vládců (množství urozených pánů zahynulo v bitvě u řeky Slaná při Košicích) a proto přizval převážně německou šlechtu a bohaté velmože do Uherského království a daroval jim zpustlé majetky. Protože se osvědčili při tatarských nájezdech kamenné hrady na vyvýšených bralech, nechal král budovat kamenné hrady. Tak se přebudovávali hrady v Bratislavě, Trenčíně, rozširoval se Spišský hrad, nově vznikali hrady Starhrad na Liptově, Oravský hrad, Hričovský hrad, hrad Šášov, Reviště na středním Slovensku, hrad Šariš na východném Slovensku. Poddani se bouřili a král Belo IV. musel pro jejich udržení na majetcích vydat 12.6.1257 listinu uvolňující poddané Liptova a Turca z placení daní nejméně na období tří žní.

Mnohé oblasti Slovenska zpustly, některé oblasti byly z iniciativy krále kolonizovány, a to Němci. Důležitá úloha připadla bánským městům (Banská Štiavnica, Banská Bystrica, Kremnica) - těžily se zde vzácné kovy a razily mince.

Soubor:Začlenění Slovenska do Uherského státu.JPG

Mapa začlenění Slovenska do Uherského státu

Po vymření Arpádovců a epizodické vládě Václava III. následovala vláda Karla Roberta z Anjou a jeho syna Ludvíka Velikého, která přinesla stabilitu, prosperitu, podporu měst; Slovensko se stalo nejvíce urbanizovanou částí Uherska.

Moc a vláda palatína Matúša Čáka Trenčanského na územi Slovenska

Koncem 13. století vládl na značné části území Uherska mocný oligarcha Matúš Čák Trenčanský - pán Váhu a Tater. Za své bojové zásluhy jej král jmenoval palatínem, tedy nejvyšším úředníkem po panovníkovi a době nepřítomnosti krále vedl vládu. Po smrti krále Uherska Ondřeje III. v roce 1301 podporoval nástupnictví českého prince Václava a pomáhal porazit jeho protikandidáta Karla Roberta z Anjou. I když se mu to nepovedlo, byl tak mocný, že se udržel ve svém hradu Trenčín a vládl neomezeně prakticky celému územi Slovenska, celému Trenčanskému a Nitranskému panství, které držel až do své přirozené smrti v 1321.

Vláda Zikmunda Lucemburského nad Uherskem i Čechami přinesla zemi husitské vpády (tzv. rejsy), ("spanilé jízdy") po jeho smrti vnitřní boje a (Jan Jiskra z Brandýsa a bratříci) se dostaly až na území dnešního středního a východního Slovenska.Stabilní byla až vláda krále Matyáše Korvína. Následovalo dokonce založení a krátké působení univerzity v Bratislavě s názvem Academia Istropolitana.

Na konci 15. a počátku 16. století tu byly vlády dvou slabých Jagellonců - Vladislava II. a Ludvíka. Na začátku 16. století opět následovaly sociální otřesy - mohutné povstáni Juraja Dóži - obě byla krvavě potlačena.

Vpád turecké armády a 175-letá nadvláda Osmanské říše nad částí Uherského království

V bitvě u Moháče 29.srpna 1526 se slabě připravena uherská šlechta pod vedením jenom dvacetiletého nezkušeného uherského a českého krále Ludvíka II.Jagellonského postavila na odpor silné turecké armádě Sulejmana II.-Dobyvatele a byla do dvou hodin rozdrcena. V bitvě padla podstatná část nové uherské šlechty a sám král Ludvík II.Jagellonský utekl z boje a utonul ve vodách Dunaje.

Porážka v bitvě u Moháče rozhodla o tom, že se na téměř 175 let usídlila v Uherském království a předvším na území dnešního Maďarska krutá turecká moc. Obyvatelé Slovenska vděčili nepřipravenosti uherské šlechty, která neodrazila počátečný vpád tureckých vojsk u stoličného Bělehradu a nebyla sto čelit útoku v bitvě u Moháče, za to, že v jejich sousedství se vytvořil nepřátelský, krutý turecký útlak, který na několik generací poznačil zaostávání Uherska za vývojem v Evropě. Samo obyvatelstvo Uher, byť to bylo maďarské, slovenské, nebo jiné slovanské, v příštích generacích přežívalo jenom svou houževnatostí a pílí a historicky získalo zkušenost ze společného krutého nepřítele, osmanského vojáka. Pro Uherské království to byla politická, vojenská i hospodářská katastrofa.

Bratislava hlavním městem Uherského království

Na trůn zdecimovaného Uherského království nastoupil Ferdinand I. Habsburský.Jeho soupeřem byl sedmihradský vévoda Jan Zápolský, kterého většina uherských stavů 10. listopadu 1526 zvolila svým králem. Uherským králem se sice stal i Habsburk, když se nechal hrstkou svých přívrženců 16.prosince1526 zvolit v Bratislavě, zdaleka však neměl v Uhrách takovou podporu jako Zápolský. Ten byl podporován Osmanskou říší. Turci dvakrát (v r. 1529 a 1532) ohrozili Vídeň. Ferdinand si ovšem kromě titulu uherského krále udržel vládu v západním Uhersku, v Chorvatsku a na dnešním Slovensku. Ve zbytku uherského státu se vytvořil Budínský pašalík se sídlem na území dnešní Budapešti, v Sedmihradsku vládl Jan Zápolský.

Bratislava, (německy) Pressburg, (maďarsky) Poszonyi, se roku 1536 stala hlavním městem Uher, byla také korunovačním městem, kde bylo v dómu Sv. Martina korunováno 11 králů (včetně Marie Terezie) a 8 královen - manželek. Jako první byl korunován cisař Maximilián 1563, jako poslední císař Ferdinand I.1830. Na bratislavském hradě byla uložena královská koruna,zde jednal i uherský stavovský sněm, z Budína byly přesídleny nejvyšší úřady.Habsburský dvůr sídlil ale ve Vídni. Hranice mezi znepřáteleným křesťanským a islamským světem tvořila obranná linie na jižním dnešním Slovensku až 70-ti hradů (Krásna Hôrka, Zvolenský hrad,Červený Kameň) a pevností ( Komárno, Nové Zámky).

Poměry se komplikovali vážnými náboženskými spory, z Německa se šířila reformace, nejdřív německé obyvatelstvo hornických měst, pak aristokracie a královská města, pak venkov (luteránství). Jejich ochráncem se stal palatín Juraj Turzo, sídlil v Bytči a ovládl celé území Slovenska po roce 1614. Habsburgové reformaci nepřijali, již koncem 16. století nastalo období protireformace, různé formy násilné rekatolizace (jezuité, konfiskace). Nastalo období pěti protihabsburských stavovských povstání (pod záminkou náboženských a stavovských svobod - nejvíce trpělo území Slovenska) a trvajíci válka s Osmanskou říší končí definitivně až v roce 1711 (uzavřen "satmársky" mír v Satu Mare). V období povstání byl šlechickým sněmem v Banské Bystrici zvolen v roce 1620 uherským králem Gabriel Bethlen a vedl povstání, o půlstoletí později byl šlechtou korunován vůdce čtvrtého povstání Imrich Tôkôli jako "slovenský král", protože z rodného Kežmarského hradu ovládal celé tehdejší Slovensko, i když se stal spojencem Osmanské říše v 1663 a pomáhal s obléháním Vídně v 1683. Po potlačení povstání Leopoldem I. habsburským vrcholila rekatolizace, poslední povstání vedl šarišský župan František II.Rákoci a se stotisícovou armádu rolníků ovládl území Slovenska, byl poražen až v 1708. Z období po uzavření míru je znám i zbojnický kapitán z Terchové, Juraj Jánošík,popraven v Liptovském Mikuláši v 1713.

Habsburská monarchie

Podrobnější informace naleznete v článku Habsburská monarchie.

Uherským i českým králem se stal Ferdinand I. z rodu Habsburků. Díky tomuto úspěchu se notně posílilo postavení jeho dynastie ve střední Evropě a to i přesto, že velkou část Uherska až do podepsání karlovického míru roku 1699 okupovala Osmanská říše.Protože bylo Uherské království neustále terčem tureckých výbojů, byl zřízen úřad a území hlavního kapitána, tedy jedno z velitelstev protiturecké obrany, od konce 15. stol. do zač. 18. stol., (částečně i v Sedmohradsku).Hlavní kapitanát, něm. (Grenz)oberhauptmannschaft - „(pohraniční) hlavní kapitanát/(pohraniční) hlavní hejtmanství“ nebo zřídka i název Grenzgeneralat - „pohraniční generální velitelství“; lat. supremus capitaneatus (confiniorum) - "(pohraniční) najvyšší náčelnictví"; v moderní maď. főkapitányság - „hlavní kapitanát“) V některých případoeh (na jihu) sa dělil na menší jednotky tzv. kapitanáty (v něm. Hauptmannschaft nebo zřídka Kapitanat, lat. capitaneatus). Z dnešního hlediska bylo Uherské království i Habsburská monarchie v tom období ve stavu války s Osmanskou říší až do roku 1699.

Osvícenecké reformy Marie Terezie a Josefa II. pozdvihují i stále více zaostávající uherskou část monarchie (školství, zdravotnictví, první manufaktury, Bánska a lesní akademie v Bánske Štiavnici, toleranční patent, zrušení nevolnictví, zrušení kontemplativních řádů atd.) Roku 1783 se hlavním městem Uher stává opět Budín. Počátky maďarizace. Koncem století kodifikace slovenštiny, začátky národního obrození v úzkém kontaktu s českým národním hnutím (Anton Bernolák). Druhá generace obrozenců Kollár, Šafařík - koncepce slovanské jednoty (počátek 19. stol.) je vystřídána třetí, tzv. štúrovskou generací. Sílící maďarizace. Kodifikace slovenského jazyka v jeho současné podobě (1843).

Rozložení národů v Rakousku-Uhersku z Historického atlasu Williama R. Shepherda, 1911

V roce 1848 účast Štúra, Hurbana a Hodži na Všeslovanském sjezdu v Praze. Slováci přijímají koncepci austroslavizmu, organizují ve Vídni Slovenskou národní radu, s podporou českých a chorvatských vlastenců zorganizují tři vojenské dobrovolnické výpravy proti uherským košutovským silám, upírajícím nemaďarským národům Uherska veškerá práva na autonomii. Po porážce revoluce nový panovník František Josef I. odmítá jakákoliv řešení slovenské otázky, neoabsolutismus ale zaručil alespoň minimální jazyková práva. Rozchod slovenské a české politické reprezentace: Češi se orientují na historické právo, Slováci na přirozené právo. Po roce 1863 nastalo krátké období národního pozdvižení: Matice slovenská, vznikly tři slovenská gymnázia s jazykem slovenským.

Po Rakousko-uherském vyrovnání 1868 likvidace českých škol a modernizace spojená s maďarizací. Maďarizace, nezaměstnanost a bída na venkově ústí v masové vystěhovalectví do USA - tady Slováci tvořili na konci století druhou největší imigrantskou komunitu (po Irech). Orientace Slováků na spolupráci s Rumuny, Srby a Rusíny. Praha jako centrum (česko)slovenské inteligence (spolek Detvan, Hlasisté, časopis Prúdy). Vliv filosofie T. G. Masaryka. Začátkem 20. století neudržitelná situace: postupující modernizace a maďarizace, v školách od 1. třídy maďarština, maďarské mše. Roku 1907 tragédie v obci Černová u Ružomberku - žandáři 15 lidí zabili, 60 zranili, když lidé nedovolili cizímu maďarsky mluvícímu faráři, aby vysvětil jejich nově postavený kostel. Českými kruhy inspirovaná mezinárodní reakce: B. Bjornson, Seton-Watson, Tolstoj (o reakci posledně zmíněného posléze vysvitlo, že se jedná o falzum). Od roku 1908 Luhačovické porady české a slovenské reprezentace.

První světová válka a vznik Československa

Podrobnější informace naleznete v článku Vznik Československa.

Soubor:Anabáze čs.legií na Sibiři.JPG

Anabáze Československé Legie na Sibiři

Idea spojení Čechů a Slováků do jednotného státu byla už v roce 1914 natolik konkretizována, že ji mohli prezentovat Rusku carovi při vytváření československých legií. V 1915 Tomáš Garrigue Masaryk prezentuje ideu ČSR v Ženevě, v USA podpis Clevelandské dohody mezi slovenskými a českými krajanskými spolky (federativní, demokratický stát dvou autonomních republik). O vytvoření Československé republiky se ze strany slovenské inteligence staral (M. R. Štefánik),který jako diplomat v službách Francie pomáhá T.G.Masarykovi a E.Benešovi v kontaktech na představitele mocností. Aktivně organizuje vznik čs. legií především náborem na italské a francouzské frontě a mezi vojenskými zajatci v Rusku a jeho organizační úsilí vede k vytvoření disciplinované a akceschopné armády, Československé legie, která se stala pádným argumentem v diplomacii vyjednávání o vzniku nového státu.Kromě M.R.Štefánika se doma angažují Milan Hodža a Vavro Šrobár. Rok 1918 přináší horečnatou aktivitu, zahraniční i domácí odboj se sjednocují na stanovisku společného státu s Čechy. Podpis T. G. Masaryka na Pittsburské dohodě. Manifest Karla Habsburského o federalizaci monarchie je odmítnut, dohoda Národního výboru a T. G. Masaryka. V Praze 28. října 1918 vyhlášena ČSR. Slovenský poslanecký klub měl rozhodnutím výboru 41 členů.Dr.V.Šrobár se stal ministrem pro správu Slovenska. V nově vytvořené dočasné vládě v Paříži pod předsednictvím T. G. Masaryka získává post ministra vojenství Milan Rastislav Štefánik, který při návratu z Itálie tragicky zahynul 4. května 1919 u Bratislavy při havárii letadla. V prosinci 1918 zástupce čs.vlády M.Hodža dohodl po složitých jednáních s maďarským ministrem války demarkační linii slovensko-maďarských hranic.

Československo: První republika

Podrobnější informace naleznete v článcích Dějiny Československa a První republika.

K ČSR se Slovensko ústy Slovenské národní rady připojilo tzv. Martinskou deklarací 30. října 1918. Zakrátko jsou zahájeny boje o Slovensko proti promaďarským silám (maďarské četnictvo) a proti maďarské Republiky rad (v souvislosti s vytvořením Slovenské republiky rad na jihu Slovenska). Stabilizace koncem roku 1919. V rámci Československa získává Slovensko jako „Země Slovenská“ (slovensky Krajina Slovenská) samosprávu, ne však autonomii.

Pozitiva ČSR:

• školství - vytvoření slovenského školství-Univerzita Komenského v Bratislavě
• kulturní přínos - obnovení a rozšíření působení Matice slovenská jako legální instituce, vznik Slovenské národní muzeum, založení Slovenské národní divadlo
• demokratizace - všeobecné volební právo - svoboda projevu- volnost náboženského sdružování
• sociální přínos: dělnickým hnutím prosazena osmihodinová pracovní doba, podpory v nezaměstnanosti

Problémy Slovenska v ČSR:

• ekonomické: likvidace průmyslu v období krize 1933, neexistujíci infrastruktura průmyslu,- nedostatečná pozemková reforma
• politické: ignorování snahy o autonomii či jiné adekvátní řešení slovenské otázky, idea československého národa hlásaná T.G.Masarykem,ignorování předcházejícich dohod - ústních i Pittsburské dohody

- nespokojenost s převahou českých učitelů, četníků, inženýrů apod. v politických kruzích kolem vznikající Hlinkově slovenské národní strany. Po Mnichovské dohodě v 1938 došlo po rozpadu Československa abdikací Československé vlády k vytvoření Slovenské vlády na čele s Josefom Tisom a po okupaci Českých zemí a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava se slovenská politická representace pod tlakem Hitlera a hrozbou anexe Slovenska fašistickým horthyovským Maďarskem dne 14. března 1939 rozhodla vyhlásit Slovenský štát.

Slovenský štát (1939 - 1945)

Podrobnější informace naleznete v článku První slovenská republika.

Slovenská autonomie byla výsledkem napětí po Mnichovské dohodě, autonomní Slovensko nucené přijmout Vídeňskou arbitráž, kde přichází o 1/5 rozlohy - jižní okresy s převahou slovenského obyvatelstva mluvícího maďarsky po kruté maďarizaci a hlásícího se k maďarské národnosti, ale také smíšené či čistě slovenské okresy a obce. Ztráta Košic (druhé největší město). Počátkem nasledujícího roku tlak Hitlera na premiéra autonomní vlády Jozefa Tisa aby vyhlásil samostatnost. 14. března 1939 slovenský sněm pod tlakem hrozícího rozdělení Slovenska mezi Maďarsko a Polsko odhlasuje samostatnost pod oficiálním názvem Slovenská republika. Prezidentem se stává Jozef Tiso. Slovensko je nuceno odstoupit další území Maďarsku, vzdává se své suverenity podpisem tzv. Ochranné dohody s Německem. První vojenské vystoupení bylo v tzv. Malé válce, kdy 23. března 1939 horthyovské Maďarsko zaútočilo na východní Slovensko s cílem získat další územní zisky a bombardovalo města, kupř. Spišskou Novou Ves. Slovenský štát ubránil území, Prešov až po Košice, ale byl nucen Maďarsku postoupit území hraničící s někdejší Podkarpatskou Rusí.

Relativně stabilní situace a toliko okrajové zapojení do války proti Polsku (jen osvobození obcí odstoupených ve Vídeňské arbitráži a vyměněných za Těšínsko v roce 1920) a Rusku (hlavně ženistické úkoly) přináší hospodářskou konjunkturu a relativní bohatství lidí, neexistuje nezaměstnanost, oficiální kultura a katolická církev se těší velké podpoře. Daní jsou protižidovské zákony, deportace (zastavené po protestech Vatikánu, obnovené po SNP), neexistence občanských práv, totalitní režim. Nespokojenost s fašistickým režimem a válkou proti Sov. svazu ústí do Slovenského národního povstání - SNP (29. srpna 1944). Jeho předčasné vypuknutí kvůli prozrazení, špatná organizace i vedení, nasazení elitních německých jednotek, a opoždění Dukelské operace přechodu Rudé Armády a Prvního československého armádního zboru způsobí, že skončí už 27. října obsazením Banské Bystrice. Část partyzánů přechází přes frontu. Výsledkem je přihlášení se Slovenska k ČSR, ale do federalizovaného státu i když s vysokou mírou autonomie. Do 1. května 1945 je celé území Slovenska osvobozeno, v Košicích zasedá dočasná vláda ČSR, která 5.dubna přijala Košický vládní program

Obnovení Československa

Podrobnější informace naleznete v článcích Československá třetí republika a Komunistický režim v Československu.

V souvislosti s předáním Podkarpatské Rusi SSSR roku 1945, obsadily sovětské jednotky i úzký pruh slovenského území s dnes ukrajinským městem Čopem. Československá vláda tuto okupaci akceptovala. 2. dubna 1946 pak byla ke Slovensku připojena předtím podkarpatoruská obec Lekárovce, jejíž občané již delší dobu usilovali o připojení ke Slovensku.

Znak socialistického Slovenska (1960-1990) a Slovenské socialistické republiky (SSR, 1968-1990)

Slovenská reprezentace - Komunistická strana Slovenska (KSS) i demokratické křídlo přijímají jako základní tezi rokováni se zástupci vlády a Benešem heslo „Rovný z rovným“. Na osvobozeném území byl v dubnu 1945 při té příležitosti přijat Košický vládní program. Výsledkem tzv. Pražských dohod (tři v rozmezí 1945-1946) je ale budování centralistického modelu státu. Už první dohoda zakotvuje asymetrický model institucí (Slovensko disponovalo sněmem i vládou bez protějšku v českých zemích). Tento model vyústil v centralizaci, po vítězství komunistů v českých zemích také pomocí oslabovaní vlivu slovenských orgánů odstavení Demokratické strany od moci. V prvních a na dlouho posledních svobodných volbách po 2. sv. válce v roce 1946 totiž na Slovensku vyhrála Demokratická strana, komunisté však mají většinu v Národním shromáždění.

V zimě roku 1948 nepochopení vážnosti situace ze strany všech nekomunistických stran ústí v komunisty vyprovokovanou vládni krizi a následný komunistický převrat, který byl završen 25.února 1948. Při budování socialistického státu je potlačena úloha přísně národního sebeurčení a dominantní se stává diktatura proletariatu jako internacionalismus dělnické třídy. Nedošlo k zrovnoprávnění slovenského národa, rozhodování se centralizuje do Prahy, i když v stranických a státních orgánech pracuje mnoho Slováků a Komunistická strana Slovenska se stala státní politickou organizací na Slovensku s množstvím členů pracujících v Praze na centrálních vládních orgánech republiky. Na podzim 1947 byly ukončeny soudní procesy s exponenty starého režimu (trest smrti pro Tisa), později v období stalinismu v padesátých letech probíhali soudní procesy se slovenskými prominenty KSS obviněnými z „buržoazními nacionalisty“ v KSS ( Vladimír Clementis, Gustav Husák, Ladislav Novomeský, a jiní), s bývalými partyzány, církevními představiteli. Vývoj v socialistické republice přinesl pozitiva v podobě industrializace Slovenska, výstavbě infrastruktury, nebývalého rozvoje školství, kultury, tělovýchovy a zdravotnictví. Kolektivizace prováděná od roku 1949 zasáhla citelně zemědělce. Nástup prezidenta Novotného roku 1957 přináší Slovensku nové vykonstruované procesy s „ľudáky“. Název státu se roku 1960 mění na Československou socialistickou republiku a současně dochází ke zrušení slovenské vlády nazývané Sbor pověřenců). Postupná rehabilitace části politických odsouzenců (1963). Zvolení Alexandra Dubčeka za 1. tajemníka KSS (1966). Kritika prezidenta Novotného za jeho nemístné poznámky a neúctu při návštěvě Slovenska. Lednové zasedání ÚV KSČ roku 1968 zvolilo za prvního tajemníka A. Dubčeka, začátek Pražského jara. Odlišné vnímaní priorit na Slovensku a v českých zemích (federalizace vs. demokratizace) ústí do nejednotnosti při realizaci reformního programu. Invaze sovětských a spojeneckých vojsk varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968 likviduje možnosti pokračování reforem, na tzv. Moskevských jednáních je vytvářena osnova budoucí normalizace i personálního obsazení nejvyšších míst (Štrougal, Chňoupek, Vasil Biľak). Prvním tajemníkem KSČ a po roce 1975 prezidentem se stává Gustáv Husák. Ústavní zákon o československé federaci byl přijatý 27. října 1968.

Slovenská socialistická republika

Podrobnější informace naleznete v článcích Slovenská socialistická republika a Federalizace Československa.

Od 1. ledna 1969 jsou v rámci federalizace Československa vytvořeny dvě národní republiky: Česká a Slovenská. Už v roce 1970 je ústava změněna ve prospěch centralizace, financování z centra a totalitní režim (navíc asymetrický model KSČ-KSS) neumožnili žádné předpoklady reálné federace.

Léta 1969-1971

I když se politické a centrálně hospodářské rozhodování centralizuje v Praze, sídla některých celostátních výrobně-hospodářských jednotek ( VHJ TESLA Spotrebná elektronika koncern) nebo maloobchodních podniků vznikají v Bratislavě (PRIOR obchodné domy; OTEX obchod s textilom Bratislava), přerozděluje se působnost některých podniků zahraničního obchodu (Technopol a.s. Bratislava, Martimex a.s.Martin, Drevounia a.s. Bratislava, Petrimex a.s. Bratislava, Intercoop DPZO Bratislava). Hospodářský život se dynamicky rozvíjel.

Celé hospodářství bylo organizováno podle pětiletých plánů. Ve smyslu centrálního plánu rozvoje země bylo na makroekonomické i na mikroekonomické úrovní bilancováno rozdělení zdrojů ze státního rozpočtu až na plánování výroby a odbytu jednotlivých skupin zboží, centrální plánovací komise zákonem určovala, kde se co bude vyrábět, za jakou cenu, jaké budou mzdy, kolik bude pracovníků v jednotlivých podnicích. Na Slovensku vznikla Slovenská plánovací komise s působností pro SSR.

• 5. pětiletka 1971 - 1975
• 6. pětiletka 1976 - 1980
• 7. pětiletka 1981 - 1985
• 8. pětiletka 1986 - 1990

Seznam vlád SSR:

• Vláda Štefana Sádovského a Petra Colotky (2. ledna 1969 – 8. prosince 1971, změna předsedy 4. května 1969)
• Druhá vláda Petra Colotky (8. prosince 1971 – 4. listopadu 1976)
• Třetí vláda Petra Colotky (4. listopadu 1976 – 18. června 1981)
• Čtvrtá vláda Petra Colotky (18. června 1981 – 18. června 1986)
• Vláda Petra Colotky, Ivana Knotka a Pavla Hrivnáka (18. června 1986 – 8. prosince 1989, změny předsedů 12. června 1988 a 22. června 1989)

Pád komunizmu a rozpad Československa

Podrobnější informace naleznete v článcích Verejnosť proti násiliu a Zánik Československa.

Ke konci 80 let silí občanská aktivita (ochranáři, katolíci, disent). Vyvrcholením je tzv. svíčková demonstrace 10.000 lidí na Hviezdoslavě nám. v Bratislavě za církevní a občanská práva a svobody. Rozehnána vodními děly a policií. Již 16. listopadu 1989 studenti vysokých škol v Bratislavě demonstrují a požadují občanské svobody. Po zásahu 17. listopadu na Národní třídě v Praze vznikla již po dvou dnech, 19. listopadu, v BratislavěVerejnosť proti násiliu. Obdobně jako v Praze, tak i v Bratislavě následovala série demonstrací, a to na centrálním na náměstí SNP. Protestující vyjádřili podporu studentům, VPN, OF, disentu, vystoupil rovněž i Václav Havel, A. Dubček a Karel Kryl. Moderátoři byli Milan Kňažko a Ján Budaj.

Koncem roku (27. prosince) už byl Václav Havel zvolen československým prezidentem, předsedou Národního shromáždění se stal Alexander Dubček. Začátkem nového roku pak došlo po ostré diskuzi ke změně názvu republiky na Česká a slovenská federativní republika. První demokratické volby po období komunistického režimu vyhrála VPN, nasledovalo ji s odstupem KDH, pak také uspěli ještě SNS a Maďarská koalice. Prvním premiérem Slovenska v rámci nové federace se následně stává Vladimír Mečiar. Po roce se od VPN oddělila HZDS, nasleduje štěpení KDH.

Patová situace v jednáních o dalším uspořádaní česko-slovenských vztahů začala rozkližovat dlouhodobé vztahy mezi Čechy a Slováky. Rostla nespokojenost jak s prezidentem Havlem, tak i s postavením republiky v rámci federace. Bylo proto rozhodnuto uspořádat předčasné volby, a to roku 1992. Na Slovensku v těchto uspělo HZDS v čele s Vladimírem Mečiarem a ODS v Čechách a na Moravě. Představitelé obou republik se už v létě 1992 dohodli na definitivním rozdělení státu na dva samostatné, a to k 1. lednu 1993. Slovenský parlament následně přijal deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky. V reakci na ni podává abdikaci Václav Havel, který s rozdělením země až do poslední chvíle nesouhlasil. Slovenský parlament přímá 1. září 1992 slovenskou ústavu. V tentýž den se odehrála i autonehoda Alexandra Dubčeka, o dva měsíce později umírá. Česká a slovenská vláda uzavírají sérii dvoustranných dohod, mezi nimi například dohodu o celní unii. Federální shromáždění přijalo ústavní zákon o zániku ČSFR k 31. prosinci 1992.

Slovenská republika od 1.ledna 1993

Státní znak Slovenské republiky

Související informace naleznete také v článku Slovensko.

Česká republika i Slovenská republika schválily v lidovém referendu v roce 2003 svůj vstup do Evropské unie. Slovenská republika přistoupila k smlouvě o Severoatlantické alianci v roce 2004 a ve stejném roce 1.května 2004 se společně s deseti dalšími zeměmi stala členem Evropské unie. Od 21.prosince 2007 sdílí v rámci Evropské Unie bezhraniční tzv. Schengenský prostor, spolu s Českou republikou, Rakouskem, Polskem a Maďarskem. Od 1.ledna 2009 se stala Slovenská republika členem Eurozony a vyměnila vlastní měnu, Slovenskou korunu (Sk), za společnou evropskou měnu Euro jako 16. členská země EU.

Odkazy

Literatura

• E. Mannová, A. Avenarius (ed.), Krátke dejiny Slovenska, Bratislava: AEP 2003.ISBN 80-88880-53-X
• LETTRICH, Jozef. Dejiny novodobého Slovenska. Bratislava: Archa, 1993. 224 s. ISBN 80-7115-045-2. (slovensky) 
• KAMENEC, Ivan. Po stopách tragédie. Bratislava: Archa, 1991. 285 s. ISBN 80-7115-015-0. (slovensky) 
• HONZÁK, František a kolektiv. Dejiny Slovenska: dátumy, udalosti, osobnosti. Bratislava: Slovart, 2007. 882 s. ISBN 80-8085-596-X. (slovensky) 

• Matúš Kučera: Cesta dejinami:Stredoveké Slovensko, 2002, vyd.Perfekt, Bratislava

Reference

Související články

• Ústavní vývoj na Slovensku