Juraj Jánošík

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Juraj Jánošík
Socha Jánošíka v Terchové
Socha Jánošíka v Terchové
Narození 25. ledna 1688
Terchová
Úmrtí 17. března 1713 (ve věku 25 let)
Liptovský Mikuláš
Příčina úmrtí trest smrti
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Juraj Jánošík či Juro Jánošak, polsky Jerzy Janosik, maďarsky Jánosik György (1688 Terchová17. března 1713 Liptovský Mikuláš) byl slavný slovenský zbojník.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Původ a narození[editovat | editovat zdroj]

Juraj Jánošík se narodil v kysucké vsi Terchová, pravděpodobně na kopaničářské samotě U Jánošů. Byl pokřtěný v kostele Nejsvětější Trojice ve Varíně dne 25. ledna 1688. Jeho rodiči byli Martin Jánošík a Anna rozená Cesneková, kmotry Jakub Merjad a Barbara Krištofiková z Terchové. Podle stejné matriky měl Juraj sourozence Jana, Martina, Adama a Barbaru.[1] Chlapců totožného jména a příjmení se však v matrice vyskytuje několik. Někteří vědci na základě jiných dobových dokumentů považují za správné datum Jánošíkova křtu 16. květen 1688, za jeho rodiče Michala Jánošíka a Barbaru rozenou Cingelovou, za kmotry Pavla Laurinčíka a Dorotu Bobanovou, všechny z Terchové.[2] Podle této teorie měl Juraj staršího bratra Jana a mladší sestru Barbaru.[3]

Vojenské angažmá (1706–1710)[editovat | editovat zdroj]

Okolo roku 1706 Jánošík vstoupil do oddílů podporujících Františka II. Rákócziho, který se roku 1703 postavil do čela stavovského povstání proti Habsburkům.[4] Jánošík strávil několik let v pěším pluku pod velením plukovníka Wilhelma Winklera (Viliam Vinkler). Zřejmě po rozhodující porážce kuruckého vojska v bitvě u Trenčína 30. srpna 1708 se vrátil do Terchové, ale již zanedlouho vstoupil do císařské armády – není známo, zda dobrovolně, či z přinucení. Byl posádkou na hradě v Bytči, kde byl tenkrát uvězněn zbojník Tomáš Uherčík. Tvrzení některých historiků, že Uherčíkovi pomohl k útěku[5], není ověřitelné a zakládá se pouze na zmínce v soudním protokolu, který uvádí, že Jánošík vězni „poskytl mnohá dobrodiní“. Z protokolu také vyplývá, že k Uherčíkově útěku došlo až poté, co byl na podzim roku 1710 Jánošík z vojenské služby vykoupen rodiči a propuštěn.[6]

Zboj (1711–1713)[editovat | editovat zdroj]

Po Jánošíkově návratu do Terchové ho roku 1711 vyhledal Uherčík a přizval ho k účasti na zboji. V říjnu se Jánošík s Uherčíkovou družinou účastnil přepadení bohatého žilinského kupce Jana Šipoše pod hradem Strečno. Uherčík následně Jánošíkovi předal vedení skupiny, oženil se s dcerou jablunkovského ovčáka Stoligy a usadil se v Klenovci v Malohontské župě pod jménem Martin Mravec.

Družina pod Jánošíkovým vedením působila necelé dva roky. Její první akcí bylo přepadení židovských kupců ve Vsetíně v listopadu 1711. Během roku 1712 přepadla a okradla několik šlechticů, kupců a duchovních, ale také ženu faráře, vdovu po císařském důstojníkovi či statkářku. Zbojníci operovali v Trenčínské, Nitranské, Turčanské, Liptovské, Oravské, Zvolenské a Malohontské župě, ale také na východní Moravě, ve Slezsku a pravděpodobně i v polském Podhalí.

Zbojnickou družinu nelze vnímat jako homogenní skupinu. Tu Jánošíkovu tvořili Slováci, Moravané a Poláci. Jedni členové v průběhu roku odcházeli, jiní přícházeli, některé zájemce o členství Jánošík odmítl. Takzvaní „horní chlapci“ zbojničili od jara do podzimu, kdy se kolem svátku svatého Michala (29. září) rozcházeli sloužit do vsí a na samoty zpravidla jako čeledínové s tím, že se na svatého Vojtěcha (23. dubna) na smluveném místě opět sejdou. Jánošík se přes podzim a zimu zpočátku ukrýval v Terchové, později v Kokavě nedaleko Klenovce, kde byl častým hostem u Uherčíka alias Mravce.

Dopadení a soud[editovat | editovat zdroj]

Poprvé Jánošíka dopadli společně s Uherčíkem v říjnu 1712, kdy byli uvězněni na zámku v Hrachově. Na svobodu se dostali díky intervenci gemerského podžupana Pavla Lányiho, podporovatele kuruckého povstání. Definitivně byl Jánošík dopaden liptovskými hajduky v březnu 1713 společně s Uherčíkem zřejmě v jeho chalupě v Klenovci a oba byli uvězněni na zámku Vranovo v Palúdzce u Liptovského Mikuláše.

Soudní proces se konal v Liptovském Mikuláši ve dnech 16. a 17. března 1713. Soudu předsedal liptovský podžupan Ladislav Okolicsányi, žalobcem byl Alexandr Čemický. Jánošík byl vyslýchán zástupci trenčínské a liptovské župy a konfrontován s některými ze svých okradených obětí. Kromě loupežných přepadení a spojení s kuruckými povstalci v polské emigraci byl obviněn z vraždy faráře Juraje Vrtíka z Domaniže. K některým bodům obžaloby se Jánošík přiznal, jiné – jako vraždu domanižského kněze – odmítl a k některým se nevyjádřil. Jeho obhájce ex offo Baltazar Palugyai pro něj požadoval milost s odůvodněním, že obžalovaný byl ke zboji sveden, nebyla mu dokázána jediná vražda, svou vinu přiznal a činů lituje. Prokurátor však trval na prokázaném zbojnictví i vraždě, přičemž obojí bylo podle tehdejších zákonů hrdelním zločinem. Juraj Jánošík byl podroben lehkému i těžkému útrpnému právu a po zapsání dodatečných přiznání odsouzen k trestu smrti zavěšením na hák za levý bok.[7]

Poneváč predepsaný obžalovaný Juro Janošak, zavrhnuvše prikázaní jak božské tak též i zákon krajinský, predo dvema roky dal se na zbojstvo a vudcem aneb hajtmanem takovým se učinil, který s tovariši svými na cestách zastavujíce mnohých lidí o statek, áno i jako se z jeho vlastného vyznania zdá, jeho tovariši kdy on též bol prítomný, pána patera z Domaníže prostrelili a bezbožne zamordovali. Tak též i jinších, jako jest predepsané, zlých skutkuv se dopustil. Potom pre takové veliké zlé účinky a prikázaní prestúpení má byť na hák na levém boku prehnatý a tak na príklad jinších takovich zločincov má byť zavesený.[8]

Lze předpokládat, že rozsudek byl vykonán na městském popravišti Šibeničky. Datum popravy není známo. Někteří vědci za něj považují následující den 18. března (Melicherčík, Kočiš), jiní, že poprava proběhla podle dobových zvyklostí ještě 17. března, aby odsouzený po předchozím těžkém mučení nezemřel a neunikl tak spravedlivému trestu (Sroka). Podle polského historika Stanisława Dzięciołowského byl Jánošík pravděpodobně pohřben buď u zdi hřbitova v Liptovském Mikuláši, nebo na kuruckém hřbitově v nedalekých Čemicích.[9]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Prakticky jedinými dochovanými prameny o životě legendárního zbojníka jsou protokoly ze soudních řízení s Jurajem Jánošíkem a Tomášem Uherčíkem, matrika křtů z farnosti ve Varíně, žádost o propuštění z císařské vojenské služby a několik dalších doplňujících dokumentů. Z nich lze poskládat jen velmi omezený obrázek o životě a působení člověka, jehož obraz národního hrdiny začal být budován teprve sto let po jeho smrti slovenskými obrozenci a během 20. století utvrzován socialistickými historiky.[10] Vzhledem k často nekritickému přejímání konstruktů a tezí jednotlivých historiků, které často ignorovaly dobový kontext, případně nezakrytě sloužily některé z ideologií, je s osobou Juraje Jánošíka spojeno poměrně mnoho domněnek, které nemají v pramenných materiálech žádnou oporu.

Legenda[editovat | editovat zdroj]

Podle slovenského lidového podání byl Juro Jánošík obdařen magickými předměty (kouzelná valaška, čarovný opasek), které mu dodávaly nadpřirozené schopnosti. Okrádal především šlechtice, trestal panské dráby a ze svého lupu vyděloval část pro chudé, tedy bohatým bral a chudým dával. Pro svůj odpor k vrchnosti byl slovenskými obrozenci představován jako romantický hrdina bojující za slovenský národ proti maďarskému útlaku. Socialističtí badatelé jej vnímali jako bojovníka proti feudálnímu útlaku. Podle podhalských pověstí působil legendární zbojník i v Polsku, kde jeho popularitu značně zvýšil televizní seriál a později film Janosik, které v 70. letech 20. století natočil režisér Jerzy Passendorfer.

Umělecké zpracování[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • 1912 Emil Horský. Zbojství Jura Janošíka. Soudní výslech a odsouzení 1713. Český lid. XXI, 1912
  • 1911 Janošík a zbojníci. S vyobrazenim, "Česky lid" XX, 1911
  • 1956 Miloš Malý, Jánošík, Státní nakladatelství národní knihy
  • 1981 Václav Cibula – Jánošík (1.vydání v nakladatelství Albatros v Praze 1981,náklad 35 000 výtisků)
  • 1989 Neznámy Jánošík (Jozef Kočiš) – historická, Martin: Osveta
  • 2009 Arnošt Caha – Jánošík, Legenda o zbojnickém hrdinovi
  • MAHEN, Jiří. Jánošík : tragedie o pěti dějstvích. Královské Vinohrady : Plaček, 1910. Knižní vydání Mahenovy tragédie o Jánošíkovi, jejíž děj se odehrává na Slovensku v letech 1711-1713.. Dostupné online.  
  • JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. Ilustrace Věnceslav Černý. 7. vyd. Praha : Jos. R. Vilímek, 1921. 375 s. Dostupné online. - kapitola O Janošíkovi, s. 329-341.  

Opera[editovat | editovat zdroj]

Film[editovat | editovat zdroj]

Numismatický námět[editovat | editovat zdroj]

V roce 1947 byla vydána v Československu dvoukoruna s portrétem Jánošíka.[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KRIŽKOVÁ, Zuzana; HORVÁTHOVÁ, Margaréta. Juraj Jánošík: rozprávanie o zbojníckom kapitánovi. Bratislava : Perfekt, 2004. Dostupné online. ISBN 8080462828. S. 110.  
  2. BRTÁŇ, Rudo. Na tropie Janosika i polskich zbójników. Pamiętnik Słowiański. 1968, čís. 18, s. 167–186.  
  3. SROKA, Stanisław Andrzej. Jánošík : Pravdivá história karpatského zbojníka. 1. vyd. Bratislava : Goralinga, 2009. ISBN 978-80-970042-1-7.  
  4. MELICHERČÍK, Andrej. Juraj Jánošík : Hrdina protifeudálního odboje slovenského lidu. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1956.  
  5. KOČIŠ, Jozef. Neznámy Jánošík. 1. vyd. Martin : Vydavateľstvo Osveta, 1986.  
  6. HOUDEK, Ivan. Vyznanie zbojníka Juraja Jánošíka 1713. Praha : Novina, 1937.  
  7. KOLEKTIV AUTORŮ. Juraj Jánošík : Veľká kniha o zbojníckom kapitánovi. 1. vyd. Martin : Matica slovenská, 2014. ISBN 978-80-8128-105-1.  
  8. Protocollum I. Comitatus Liptoviensis ab anno 1710 usque 1717. Sub N. 17.. [s.l.] : Štátny archív v Bytči. S. 563–567.  
  9. LAURENČÍK, Ján. Odpočíva Jánošík na dne Liptovskej Mary? [online]. 2006-12-09. Dostupné online.  
  10. VOTRUBA, Martin. Hang Him High : The Elevation of Jánošík to an Ethnic Icon. Slavic Review. Spring 2006, čís. 1. Dostupné online.  
  11. http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1947-78

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]