Tomáš Garrigue Masaryk

Šablona:Infobox Politik Tomáš Garrigue Masaryk (7. března 1850 Hodonín – 14. září 1937 Lány) byl pedagog, politik a filozof. Byl poslancem rakouské říšské rady a univerzitním profesorem. V roce 1918 se stal prvním prezidentem Československa. Za klíčový podíl na vzniku samostatného nezávislého státu byl označen za Prezidenta Osvoboditele (zákon č. 232/1935 Sb. z. a n., z 21. prosince 1935) a k osmdesátým narozeninám byl přijat tzv. Lex Masaryk obsahující větu: „Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát“.

Život a dílo

Moravské Slovácko

Masaryk se narodil jako „Tomáš Jan“ krátce po bouřlivém revolučním roce 1848 v rodině zaměstnanců na statku Nathana Redlicha, žijící na Slovácku, jeho matka, Terezie Kropáčková (1813–1887) z Hustopečí, rodem Hanačka byla německé národnosti, negramotný otec Jozef Maszárik (také Masarik, či Masaryk, 1823–1907), jehož naučil psát až Tomáš , byl tehdy národnosti slovenské. Narodil se 25. února 1823 v Kopčanech na Slovensku. Masaryk měl dva mladší bratry, Martina (1852–1873) a Ludvíka (1854–1912). Další sourozenci, Jan a Františka, zemřeli ještě malí. Po absolvování čejkovické školy a reálného gymnázia v Hustopečích chvíli praktikoval v hodonínské škole a posléze se učil zámečníkem ve Vídni. Obou činností zanechal, z Vídně se vrátil do rodného kraje, začal se učit kovářem v Čejči, ale brzy nastoupil jako podučitel hustopečského reálného gymnázia a začal se připravovat k studiu na německém klasickém gymnáziu v Brně. Jeho nepříliš majetní rodiče (otec pracoval jako panský kočí a posléze správce, matka jako kuchařka v panských službách) ho nemohli na studiích vydržovat. Dával proto kondice, jak bylo již tehdy obvyklé.

Masarykův původ po otci se ovšem stal předmětem různých romantických dohadů. Masárikovo otcovství bylo zpochybňováno především kvůli věkovému rozdílu 10 let mezi rodiči a vyskytly se i snahy "připsat" ke jménu TGM Redlichovo či dokonce Císařovo otcovství (císaři bylo tehdy 20 let, nar.1830). Většina historiků ale tyto tendence ignorovala.

Brno, Vídeň, Lipsko, New York

Pomník T. G. Masaryka před budovou lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jde o kopii sochy, jejíž originál stojí před ZŠ TGM v Bystřici nad Pernštejnem. Autorem originálu je sochař Vincenc Makovský.

Od 15 let se živil sám jako domácí učitel dětí bohatých rodičů. Na gymnáziu v Brně byl podporován jednou z nich, rodinou policejního ředitele Antona Le Monniera, s kterou v roce 1869 odešel do Vídně, aby dostudoval na Akademickém gymnáziu. Po maturitě (1872) začal studovat filosofickou fakultu. Během studia se seznámil s Franzem Brentanem, novým profesorem filosofie, který přišel do Vídně v dubnu 1874.

Po smrti Antona Le Monniera, v roce 1873, našel nové výnosné místo hofmistra v rodině Rudolfa Schlessingera, generálního rady Anglo-rakouské banky, jehož syna vyučoval. Za odměnu za úspěšnou maturitu mladého Schlessingera odjeli společně, po Masarykově doktorátu (1876), na cestu po Itálii a na roční pobyt na univerzitě v Lipsku. Tam se Masaryk seznámil s Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele a 10. srpna 1877 byli zasnoubeni.

Masaryk chtěl ale před sňatkem získat docenturu z filozofie na vídeňské univerzitě, což sňatek, narychlo uspořádaný rodinou Charlotty v New Yorku 15. března 1878, pozdrželo. Jeho náhlost zase naopak pozdržela docenturu. Ve Vídni tedy Masaryk živil rodinu a sebe suplováním na střední škole, přednáškami a „kondicemi“, vypůjčoval si také od přátel. Habilitoval v březnu 1879 prací Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev současnosti) a začal bezplatně přednášet na univerzitě jako soukromý docent.

Už za dob studií byl Masaryk literárně činný, napsal řadu studií a odborných statí. V lednu 1875 se Masaryk stal předsedou Českého akademického spolku ve Vídni a začal se pravidelně stýkat s rodinou A. V. Šembery (1807–1882), profesora české řeči a literatury na vídeňské univerzitě.

Rukopisy

Spor o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského se stal celonárodní aférou, využívanou i politicky. Masaryk se postavil na samém počátku sporu 1877 za vědecké prozkoumání jejich původu a tak se pro velkou část českých nacionalistů (např. Jan Neruda, spisovatelka Eliška Krásnohorská nebo básník Adolf Heyduk) stal "vlastizrádcem". Bylo to poprvé, kdy se dostal do rozporu s obecným názorem a šel proti názoru "Otce národa" Palackého.

V roce 1879 se Masaryk stal otcem Alice a 1880 Herberta. Jako docent čekal ve Vídni na akademický postup. Jeho habilitační práce tam vyšla roku 1881 a proslavila Masaryka i v zahraničí.

Praha

Díky rozdělení Univerzity Karlo-Ferdinandovy na českou a německou část dostal místo mimořádného profesora na nově založené české univerzitě (jejíž zakladatele zaujala Masarykova česká studie o hypnotismu, magnetismu zvířecím) a tak v létě 1882 s rodinou přijel do Prahy, aby zde začal přednášet. Jedním z jeho žáků byl i český překladatel Matěj Netval.

V českém prostředí – mnohdy ještě provinčním a politicky určovaném ambicemi českého nacionalismu, potlačujícího upřímné vlastenectví – si vytvořil mnoho odpůrců. Jak svým otevřeným, rovnostářským přístupem ke studentům a přísně věcně vědeckým přístupem k vykládanému tématu, tak u konzervativních katolíků a představitelů katolické církve zase svými názory na ni. Masaryk z protestantských pozic kritizoval některé vlastnosti katolické církve, její centralismus a dogma neomylnosti. Viděl nutnost náboženství pro moderní společnost, ale požadoval po katolictví radikální reformu. Jako fundovaný a ve světě již uznávaný filosof si ale získal mnoho přátel mezi svými studenty a později i v okruhu lidí kolem revue Athenaeum, kterou založil.

Masaryk začal svou činnost na poli politiky. Zde našel spolupracovníky v Josefu Kaizlovi a Karlu Kramářovi a formuloval nový politický směr, který prosazoval „přesné vědecké poznávání věcí proti romantické fantastice“ – realismus. Revue Čas se stala od prosince 1886 tribunou realistů, v níž předávali své názory a postoje poměrně úzkému okruhu veřejnosti, i když podstatně širšímu než intelektuálního periodika Athenaeum.

Masaryk hledal politické seskupení, kde by mohl prosazovat své zásady a zájmy. Po neúspěšných jednáních realistů se staročechy byli koncem roku 1890 přijati k mladočechům, kteří na jaře 1891 získali mandáty do Říšské rady (celorakouského parlamentu), v prosinci 1891 byl Masaryk zvolen do českého zemského sněmu. V září 1893 se ale obou mandátů vzdal. Jednou z příčin byla skutečnost, že se mu rodina rozrostla o další dvě děti – Jana a Olgu.

I nadále byl literárně činný. Napsal mnoho studií i vědeckých statí, inicioval vznik Ottova slovníku naučného a také psal články do odborných časopisů, jako byly Naše doba nebo Čas (který se stal i úspěšným deníkem), na jejichž vzniku se aktivně podílel.

Masaryk na Češích odsuzoval omezený rozhled a okruh zájmů. Příčil se mu český nacionalismus a vystupoval proti názorům, které vnímal jako antisemitské. V roce 1899 se zasazoval o obnovení procesu s židem Leopoldem Hilsnerem, který byl odsouzen za vraždu mladé Češky Anežky Hrůzové. Tuto vraždu část veřejnosti považovala za rituální. Podobně jako u sporů o rukopisy byl opět vystaven ostré kritice, dokonce uvažoval o odchodu do země své ženy, ale Charlotta jej utvrdila (Hovory s TGM) v tom, že jeho místo je právě v Čechách. Na přelomu března a dubna 1900 založil Masaryk Českou stranu lidovou - pokrokovou, později známou jako realistickou.

V té době nejen usilovně publikoval, ale i přednášel v různých městech mimo fakultu (Plzeň, Skuteč, Sušice, Strakonice, Písek, Vsetín, Kopřivnice, Modřany, Kolín aj.)

První světová válka

Za první světové války Masaryk opustil svůj původní názor že by Rakousko-Uhersko bylo možné reformovat do moderního svazku autonomních zemí. Vzhledem k aroganci stále ještě absolutistické moci – zaujal stanovisko nezávislosti národů a národa českého a jeho vystoupení ze svazku Rakouska-Uherska. Ve své knize „Nová Evropa: Stanovisko slovanské“ ospravedlňoval boj proti monarchii, nutnost lepšího státoprávního uspořádání ve východní Evropě a navázal na tradici názorů o možných svazcích v Evropě (z dnešního pohledu předjímající i některé aspekty budoucí spolupráce mezi státy Evropy), ve formě federace demokratických států.

K dosažení politické samostatnosti působil jako hlavní z těch, kteří pracovali na zviditelnění českého národa. Během války přesvědčoval státníky velmocí o potřebnosti a užitečnosti samostatného českého státu.

V lednu 1915 odjel do Švýcarska. V Reformačním sále Univerzity v Ženevě 6. července 1915 pronesl svůj slavný projev k pětistému výročí Husova upálení, v kterém vyhlásil boj habsburské nadvládě - „Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem.“ Ve Švýcarsku získal Masaryk srbský pas. Masaryk obdivoval organizovanost a dobré utajení sicilské Mafie, proto byla česká odbojová organizace, jako tajný spolek, nazvána Česká mafie. Masarykovy přátele nazval Mafiány již v osmdesátých letech devatenáctého století rozzlobený Julius Grégr, protože neustále a vytrvale zneklidňovali tehdejší politickou elitu svojí kritikou, připomínkami a návrhy. Právě tito "Mafiáni" se za první světové války stali hnací silou našeho odboje a profesor Masaryk je popoháněl z exilu.

Masarykův a Štefánikův pomník v Košicích na Slovensku

V září emigroval za Masarykem Edvard Beneš a oba přesídlili do Francie, kde se k nim připojil Milan Rastislav Štefánik (1880–1919), ve Francii naturalizovaný a s potřebnými výbornými styky. Masaryk oba dobře poznal v dobách jejich pražských studií, kdy je podporoval, a tak ještě v září přesídlil do Londýna a československé akce v Paříži svěřil Benešovi. Na Londýnské univerzitě dostal Masaryk profesuru „pro slovanské věci“, pozornost získal přednáškami, veřejnými vystoupeními (jako proti ministru Aehrenthalovi), žurnalistikou a osobními styky. Také svou literární prací o Rusku, na které stále pracoval a jejíž části zveřejňoval – Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (Russia and Europe, The Spirit of Russia, The Spirit of Russia and the World). Jako předseda Národní rady československé, založené již předtím v Paříži budoval vytrvale zahraniční odboj a zdaleka se nespokojil pouze s vytvořením politické organizace. Koordinoval dokonalou zpravodajskou činnost nejen nitkami z domova, ale i celého světa. Dostával dokonalé informace o špionážní, sabotážní a záškodnické činnosti Německa a Rakousko-Uherska v USA, kde mu informační službu zprostředkoval Emanuel Voska. Měl přehled i o situaci v Rusku.

Ve vybudování silných zahraničních jednotek budoucího státu viděl další prostředek k jeho etablování. Po únorové revoluci přesídlil do Ruska, kde dal rozhodující podnět k sestavení dalších samostatných legií z českých a slovenských přeběhlíků, zajatců i čechoslováků žijících na Rusi. Po Zborovské bitvě (2. července 1917) vybudoval do konce roku 1917 více než padesátitisícovou armádu a zasloužil se o stejný počet dobrovolců, kteří byli další zálohou v zajateckých spolcích pro vstup do čs. legií. Pátá divize (tehdejší pluk Pražský) pražská nabídla T.G. Masarykovi „majitelství“, které TGM přijal a ještě za demokratické poúnorové vlády bylo realizováno a schváleno. Vojskem byl přijímán jako jeho nejvyšší velitel-„tatíček“ a ruskou generalitou mu byla prokazována úcta náležící prezidentovi ještě neexistujícího státu (čestné stáže, přehlídky, vítání, oslovení gospodin president). Legie budoval nejen prostřednictvím českých časopisů v Rusku (Čechoslovák a další), ale i fyzicky, návštěvami zajateckých táborů, nemocnic s raněnými, i vzniklých osmi divizí (tehdy pluků) vojska pěšího, tří divizí jízdních, několika divizionů dělostřeleckých a záložního korpusu. Jako příznivec letectví zřídil u legií v Rusku i leteckou školu. Podporoval též kronikáře, fotografy a filmaře pluků a dbal, aby u každého pluku byla i dobrá vojenská hudba, jejichž kapelníky byli i známí hudební skladatelé (např. skladatel Novotný padl v bitvě proti bolševikům na Mechové hoře, následně po incidentu u Zlatoůstu). Zařizoval jim též zimní ubytování, promýšlel jejich taktiku, jmenoval velitele, zasloužil se o uznání legií jako součásti francouzské armády, propočítával a navrhoval cestu legií na francouzská bojiště včetně potřeby 256 ešalonů, byl „kvartýrmajstrem“ legií na sibiřské magistrále. Do války vstoupily v dubnu 1917 i USA, a tak se Masaryk k jejímu blížícímu konci vydal v den svých 68 narozenin přes Sibiř a Japonsko do Spojených států, aby tam působil na prezidenta Wilsona, který převzal evropské názory o možné transformaci rakouské monarchie do národně svobodného svazku autonomních států. Strastiplnou cestou lazaretním vlakem nejen zajišťoval místa budoucího pobytu legií, ale tvořil též svůj známý spis „Nová Evropa“. Ještě z Tokia, kam dorazil z Vladivostoku přes Koreu a lodí, poslal Wilsonovi memorandum o stavu Ruska, aby ho zaujal, ale hlavně v něm zdůraznil význam a úspěchy československých legií – předpokládané pozornosti a účinku dosáhl.

Masaryk začátkem 20. století

Dne 29. dubna 1918 Masaryk dorazil do USA a 5. května byl, k jeho překvapení, v Chicagu přijat jásajícími davy u Michiganského jezera a bezmála třistatisícovým průvodem na jeho počest,byl žádán o projevy, zasypáván květinami. Podobné přijetí čtvrtmilionem krajanů zažil i v ulicích New Yorku. V Americe zorganizoval velkou přesvědčovací kampaň mezi americkými Čechy a Slováky na podporu samostatného státu. K nim se připojili i představitelé Rusínů. Po sestavení Clevelandské dohody, následně 30. května 1918 podepsali v Pittsburghu dohodu o společném státu. Ve Filadelfii byl zvolen prezidentem demokratického sdružení malých středoevropských a jihoslovanských národů a u zvonu svobody podepsal a vyhlásil jejich deklaraci nezávislosti. Masaryk jednal s diplomaty řady zemí, organizoval zpravodajství, psal do novin a přednášel. Pro přesvědčení americké veřejnosti a státníků o československé věci pomohly i Masarykovy dobré styky s představiteli krajanů a vlivnými osobnostmi z jeho předcházejících návštěv u manželčiny rodiny a veřejných vystoupení. Podařilo se mu tak dostat se k prezidentu Wilsonovi a přesvědčit ho, že požadavky jednotlivých národů rakouské monarchie by měly být považovány za oprávněné – 18. října Wilson veřejně odvolal svoje dosavadní stanovisko, přispěl k rozpadu Rakouska-Uherska, a podpořil tak i vznik Československa. Masarykova Washingtonská deklarace se tak stala v podstatě zakládající listinou nového demokratického Československého státu, Čs. republiky.

ČSR

<div class="thumbinner" style=" width:px">

{{{obrázek1}}}{{{obrázek2}}}

Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. S dcerou Olgou se vrátili lodí Carmania, po přistání v Británii přes Francii, Itálii a Rakousko dále vlakem. Přehlídku legií ve Francii, kde se setkal s francouzským prezidentem Raymondem Poincaré, provedl v Darney 9. prosince 1918. V Itálii jej se všemi poctami přijal král Viktor Emanuel II. Čerstvé československé hranice překročil Masaryk s doprovodem 20. prosince v Horním Dvořišti, kde jej přivítalo nově zvolené Národní shromáždění, a první veřejné vystoupení měl v Českých Budějovicích na zcela zaplněném hlavním náměstí. Následující den 21. prosince Masaryk krátce veřejně vystoupil ve Veselí-Mezimostí, v Táboře, Benešově a pokračoval do Prahy, kde byl přijat milionem občanů v průběhu slavnostní cesty Prahou. Začala projevy po vystoupení z vlaku na Wilsonově nádraží (hlavní uvítací projev přednesl Alois Jirásek), kantátou Vítězslava Nováka "Sláva Tobě, Masaryku", pokračovala triumfální jízdou přes Václavské náměstí, slavnostními fanfárami Smetanovy Libuše z lodžie Národního divadla, dále na zcela zaplněné Staroměstské náměstí, odtud po slavnostních projevech krásně vyzdobenou Mikulášskou (dnes Pařížskou) třídou na Malou Stranu, aby T. G. Masaryk ve Sněmovní ulici složil první oficiální slib prezidenta republiky Národnímu shromáždění.

Teprve pak mohl vyzvednout manželku Charlottu ve veleslavínském sanatoriu. V neděli 22. prosince 1918 přednesl na Pražském hradě své "První poselství". V květnu 1920 byl zvolen TGM prezidentem republiky podruhé. Masaryk otevřeně podporoval sionismus, tedy ideový směr, jeho cílem bylo přesídlení Židů do země izraelské a vybudování a udržení židovského státu. I díky vstřícnosti TGM a Československa jako takového, se v ČSR konaly hned tři světové sionistické kongresy. Počátkem roku 1921 Masaryk překonal nebezpečnou trombózu, která vyvolala vážné obavy o jeho život. Manželka Charlotta se ale již nezotavila ze své těžké nemoci a 13. května 1923 zemřela. Již za její nemoci převzala dcera Alice roli „první dámy“ a zodpovědnost za prezidentskou „domácnost“, mimo svého angažmá v Československém červeném kříži, který založila (pomohly i otcovy styky v Ženevě). Dcera Olga se v roce 1920 provdala za švýcarského lékaře Henriho Revillioda a tehdy byl TGM zvolen prezidentem podruhé. Tento rok byl rovněž rokem VII. Všesokolského sletu a pan prezident přijel na letenský stadion na koni Hektorovi (Karel Čáslavský: Hledání ztraceného času, Sokolské slety , červen-červenec 1920, Letná). Syn Jan většinou pobýval jako diplomat v zahraničí.

T.G. Masaryk v této době pobývá často na Slovensku, nejen o dovolené (v Bystričce, Topoľčiankách, na Hrušově), ale i služebně (např. 21. září 1921 přehlíží vojenskou přehlídku bratislavských pluků v Petržalce).

Masaryk představoval světu jeden z moderních a vyspělých států meziválečné Evropy. Pokud jeho síly dovolily, přispíval i k jeho dalšímu rozvoji. V Benešovi měl ideálního ministra zahraničí. Další spojenec Štefánik, ministr obrany, zahynul v květnu 1919, když se jeho letoun za války s Maďary za nejasných okolností zřítil. Rašín, ministr financí, Masarykův někdejší protivník ale nyní spolehlivý spojenec, předčasně zemřel 1923 na následky atentátu a ve stejném roce zemřela i Masarykova žena Charlotta Garrigue. Ve Švehlovi (agrární strana), předsedovi vlády, měl dalšího spojence. Ale Kramář (Národně demokratická strana), se stal novým politickým odpůrcem, i když zůstali osobními přáteli.

Masaryk v koňském sedle v roce 1931, jízda na koni patřila k jeho zálibám

V říjnu 1923 byl Masaryk jako prezident přivítán ve Francii, Belgii a Británii, když předtím pobýval soukromě v Egyptě a Palestině, na výroční cestě k pětiletému výročí vzniku ČSR. Překonal též zápal plic, který se dostavil po oslabení vlivem úmrtí jeho ženy a nachlazení na zámku ve Hluboši. V květnu 1927 byl zvolen prezidentem republiky potřetí. V roce 1926 a 1932 přijel na koni na VIII. a IX. Všesokolský slet na Strahově a 15. výročí republiky 28. října 1933 oslavil poslední projížďkou Prahou v čele přehlídkového jízdního vojska od Muzea na Václavském náměstí až po Rudolfinum na dnešním náměstí Jana Palacha, kde sídlilo Národní shromáždění. Prezidentem byl zvolen i 24. května 1934, počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav, ve Velké síni Rudolfína, před svojí "Štursovou" sochou z bílého mramoru. Zde osobně vykonal slib prezidenta republiky. Poté odejel automobilem na oficiální oslavu, tentokrát již ve Vladislavském sále Pražského hradu, kde byl osobně přítomen. Prezidentský slib byl přenášen v přímém přenosu Československým rozhlasem. 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a pobýval na zámku v Lánech. Jeho poslední veřejné vystoupení bylo 4. července 1937 za Zborovských oslav na velkém Masarykově státním stadionu na Strahově, který za jásotu, nadšení a dojetí statisíců několikrát objel v otevřeném automobilu, naposledy jim zamával čevenobílým šátkem v levé ruce, a tak se rozloučil se svými Pražany, mezi nimiž i jako prezident chodil pěšky, i přítomnými legionáři, kteří v něm viděli svého nejvyššího velitele - „tatíčka“. O nadšené atmosféře tohoto dne svědčí i Nezvalova báseň „4. červenec“.

Pátečníci Masaryk a Karel Čapek

Hrob Masarykovy rodiny na lánském hřbitově

Masarykova osoba bývá spojována většinou pouze s obdobím první republiky, ačkoli značnou část svého díla vytvořil již před ní, zvláště pokud jde o filozofickou realizaci jeho díla knižně, literární časopiseckou činnost a vynikající aktivitu v jeho třech poslaneckých obdobích ve vídeňské říšské radě. Masaryk byl označen za „Prezidenta Osvoboditele“ (oficiální titul zákonem č. 232/1935 Sb. z. a n., z 21. prosince 1935). Ještě za jeho života a prezidentování, k jeho osmdesátým narozeninám 7.3.1930, se národní shromáždění usneslo na zákoně „Masaryk se zasloužil o stát“ (Lex Masaryk). Když T. G. Masaryk 14. září 1937 po zánětu plic zemřel, zemřel pro jeho obdivovatele symbol morální velikosti a velké autority. O tom, jak byl Masaryk svými současníky vnímán, svědčí i to, že se všeobecně říkalo^[kdo?] : „dokud bude žít Masaryk, Hitler (též údajný někdejší dobrovolný Masarykův posluchač na Vídeňské univerzitě) nezačne válku“.^[zdroj⁠?]

Nevyřešené problémy

V čem se nepodařilo předválečnou ČSR „odrakouštit“, jak potřebu překonat toto dědictví Rakouské říše a Rakouska-Uherska Masaryk pojmenoval:

• Masarykovi a spojencům se nepodařilo prosadit rozluku církve a státu, odpor konzervativních katolických kruhů proti oslabení jejich vlivu byl příliš silný.

• V odpůrcích „Hradu“, jak představitelé extrémnější pravice i levice nazývali politický směr Masaryka a Beneše, měli Masaryk a Beneš tvrdé protivníky. Zastánci „Hradu“ jej ale označují za liberální a reformní socialistickou politiku. Pro ještě nedostatečně vyvinutou politickou kulturu (politického konsensu) a poměrně nízkou míru zodpovědnosti politiků se během dvou desetiletí existence předválečné ČSR nepodařilo vyřešit konflikty mezi jejími zájmovými skupinami. Nejen mezi „Hradem“ a jeho protivníky, jak dokládají četné vládní a volební krize. Zájmy nových i starých zájmových skupin prorůstaly se zájmy četných úředníků státní správy a policie převzatých z dob monarchie. Za starých dob narostlá administrativa, sloužící ze značné části „místodržení“ a lokálním mocenským zájmům se teprve pozvolna začala přeměňovat.

Národnosti ČSR
celkem	13,5 mil.
Češi	6,7 mil.	50 %
Němci	3,1 mil.	23 %
Slováci	2,0 mil.	15 %
Maďaři	0,8 mil.	5,5 %
Karpatorusíni	0,5 mil.	3,5 %
ostatní	0,5 mil.	4 %
(sčítání lidu 1921, zaokrouhleno)

• Podle některých zdrojů (Masarykův ústav AV ČR) Masaryk také marně usiloval o vyřešení národnostního problému ČSR v duchu federativního uspořádání státu podle švýcarského vzoru – podle jiných, četných zdrojů ale právě takové uspořádání odmítal. Ať je tomu, jak je – Masaryk často měnil své názory (tuto domněnku nelze všeobecně přijmout, viz přednášky Prof. Randy-Kruliše, pro Masarykovu společnost, otázku je nutno podrobněji studovat a pak si teprve udělat soud o stálosti a nestálosti Masarykových názorů) – tento návrh neuspěl jak pro silný odpor československé nacionální pravice, tak i pro odpor mnohých jiných politiků obávajících se snížení svého vlivu. Tak se prosadila centralistická koncepce podle francouzského vzoru. Ta vedla k poněkud nerovnoprávnému postavení, k automatické diskriminaci četných národů a menšin (německé, maďarské, polské, romské, rumunské, rusínské, slovenské, židovské, italské), drobným sporům mezi nimi samými, k tzv. „čechoslovakismu“, „čechismu“, a tím k oslabení jinak vysoce vyspělé předválečné ČSR vůči rostoucímu vlivu nacistického Německa i dalších expanzivních sousedů. Velmi dobré podmínky měla naopak emigrace ruská, většinou špičková inteligence (profesoři na vysokých školách). Tento centralismus odpovídal i potřebám za druhé světové války rostoucího imperialismu SSSR a s jeho podporou instalovaného komunistického režimu v poválečném Československu s brutálním odtržením Podkarpatské Rusi i severních svahů Krkonoš a okamžitou likvidací ruské antibolševické emigrace. V konečných důsledcích přispěl k definitivnímu rozpadu Československa na přelomu let 1992/93, což byla pro nás, demokraty, i v té době ceteris paribus, a také "sub specie aeternitatis" věc naprosto nepředstavitelná.

Životopisná data

Studia

pamětní deska na domě ve Vídni, kde bydlel TGM v době studií

dům ve Vídni, kde bydlel TGM v době studií

(stručný přehled)

• 1872 – maturita, zápis na fakultu filosofickou Vídeňské univerzity, obor filologie
• 1876 – doktorát vídeňské univerzity

Pedagogická činnost

(stručný přehled)

• 1876–77 – roční pobyt na univerzitě v Lipsku
• 1879 – habilitace, soukromý docent na Vídeňské univerzitě
• 1882 – mimořádný profesor filozofie, Česká univerzita v Praze
• 1897 – profesor Karlovy univerzity

Soukromý život

(stručný přehled)

• 1850 – narozen v Hodoníně
• 1869 – odchod z Brna do Vídně
• 1877 – setkání s Charlottou Garrigue v Lipsku, zasnoubení
• 1878 – sňatek v New Yorku
• 1879 – narození dcery Alice
• 1880 – narození syna Herberta
• 1882 – přistěhování do Prahy s rodinou
• 1886 – narození syna Jana
• 1890 – narození dcery Eleanory (2. března) a její úmrtí 18. července
• 1891 – narození dcery Olgy
• 1914 – v exilu s dcerou Olgou (manželka a tři děti zůstaly v Čechách)
• 1915 – úmrtí syna Herberta
• 1918 – návrat do Prahy z exilu
• 1923 – úmrtí manželky Charlotty
• 1937 – zemřel na zámku v Lánech

Politická činnost

(v letech 1914–18 v kontextu souvisejících událostí)

Vídeň

• 1875 – předseda Českého akademického spolku ve Vídni
• 1877 – prosadil vědecké prozkoumání zfalšovaných rukopisů

Praha a Vídeň

• 1882 – po přistěhování do Prahy politická činnost, mj. i nový politický směr realismus
• 1887 – první cesta do Ruska
• 1888 – druhá cesta do Ruska
• 1890 – jednání se staročechy a po neúspěchu u nich s mladočechy, přijat k mladočechům
• 1891–93 – poslanec Říšské rady, mandát za mladočechy
• 1891–93 – Český zemský sněm, mandát za mladočechy
• 1893 – vzdal se obou mandátů
• 1899 – polenská aféra, Hilsneriáda, po odsouzení Leopolda Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky prosadil revizi procesu
• 1900 – založení české strany lidové (od 1905 Česká strana pokroková), tzv. „realisté“
• 1902 – na pozvání Chicagské univerzity přednášky a veřejná vystoupení v USA, mj. s americkými Čechy a Slováky (po sňatku druhá cesta do USA)
• 1906 - soudní spor, hájen Václavem Boučkem proti žalobě 306 katechetů pro urážku na cti
• 1907–14 – podruhé poslancem Říšské rady s mandátem realistů
• 1907 – třetí cesta do USA účast na sjezdu pro svobodu náboženství, další veřejná vystoupení, přednášky a setkání s osobnostmi, mj. s americkými Čechy a Slováky
• 1909 – protest proti zinscenovanému Záhřebskému procesu, úspěšné odhalení komplotu ministerstva zahraničí v Říšském sněmu
• 1910 – třetí cesta do Ruska

První světová válka

• 1914 – v září a říjnu cesty ve věci české samostatnosti do Holandska (v červenci propukla první světová válka), v prosinci do Itálie a Švýcarska, kde už zůstal (s dcerou Olgou), psal velení ruské carské armády, aby nestříleli po československých přeběhlících, kteří odhodí zbraň, budou mít bílý šátek kolem krku a začnou zpívat "Hej Slované.."

Švýcarsko

• 1914–15 z Ženevy společně s ostatními organizace exilového hnutí proti Rakousku-Uhersku, kontakty k exilu a krajanům v Evropě, USA
• 1915
  • 1915 – v březnu ve Švýcarsku první tajná schůze pozdější Maffie
  • 4. a 6. července – proslovy v Curychu a v Ženevě, vyhlášení požadavku české samostatnosti mimo Rakousko-Uhersko (což se rovnalo velezradě)
  • 3. září – ve Švýcarsku veřejné prohlášení Maffie k zastupování českého národa v zahraničí, rozdělení úloh (Masaryk do Londýna na universitu, Beneš do Paříže, Sychrava ve Švýcarsku pro tajné spojení s Prahou)

Paříž, Londýn

(1915)

• • září – odjezd z Ženevy, přes Paříž do Londýna
  • říjen – nástupní přednáška na Londýnské univerzitě (profesura slavistiky), mj. o samostatnosti národů a rozpuštění Rakouska-Uherska
  • v Paříži založeno Comité d'action tchèque à l'étranger exilovými a krajanskými organizacemi Čechů a Slováků
    14. listopadu vyhlásilo zřízení nezávislého česko-slovenského státu za svůj cíl
• 1916
  • únor – Comité d'action tchèque à l'étranger přejmenováno na Česko-slovenskou národní radu, Masaryk zvolen předsedou
    také v únoru Masarykovo jednání s francouzským premiérem Aristidem Briandem, umožněné Štefánikovým prostřednictvím, zprávy o jednání a požadavku samostatnosti ve francouzském a anglickém tisku
  • další jednání v Anglii o budoucím samostatném státě

Rusko

• 1917
  • květen – Masarykův příjezd do Ruska a jednání o založení čs. jednotek včetně jejich rozšiřování
  • červenec-srpen - Masarykovy návštěvy v lazaretech, zajateckých táborech a u legií
  • září-říjen - Masarykova příprava přezimování legionářských korpusů
  • prosinec – Francie povolila zřízení čs. jednotek na svém území
• 1918
  • únor – Spojenci uznali čs. jednotky v Rusku jako část čs. jednotek ve Francii, záměrem bylo je přesunout do Francie a tam je spojit, záměr se nezdařil (jednotky se z Ruska vracely ještě dva roky po skončení války), ale zprávy o statečnosti v bojích s jak německými, tak bolševistickými vojsky měly svůj kýžený propagandistický účinek v jednáních se státníky
  • v Londýně vychází Masarykovo dílo The New Europe (Nová Evropa), politický program uspořádání poválečné Evropy
  • březen – Masaryk vyráží z Moskvy do Vladivostoku (Transsibiřskou magistrálou) a přes Koreu, Japonsko a Kanadu do USA

USA

(1918)

• • květen – triumfální přijetí desetitisíci lidí v Chicagu jako i o něco později v New Yorku, následovalo turné po USA, během kterého Masaryk loboval pro čs. samostatnost, i na řadě setkání s představiteli a organizacemi krajanů, jejichž počet byl odhadován na více než milion, četné zprávy v tisku (mj. Washington Post a New York Times)
    Pittsburská dohoda mezi americkými Čechy a Slováky, kterou Masaryk také podepsal, Slovákům je v ní v budoucím společném státě zaručena vlastní správa, vlastní parlament, vlastní soudnictví (což všechno ale v první Ústavě ČSR z roku 1920 chybělo a bylo pramenem protestů, nespokojenosti a rozbrojů až do rozpadu ČSR)
  • 19. června – Masarykovo jednání (první ze čtyř, probíhala až do listopadu), s prezidentem Wilsonem v Bílém domě, Masaryk dosáhl Wilsonovy plné podpory
  • 28. června – prezident Wilson vyhlásil že USA sledují osvobození slovanských národů z německé a rakouské nadvlády
  • 29. června – Francie uznala Česko-slovenskou národní radu (ČSNR) jako základ budoucí čs. vlády s T.G. Masarykem v čele (především Benešova a Rašínova práce)
  • 9. srpna – Británie obdobně uznala ČSNR jako vládu a navíc vyhlásila Čecho-slováky za spojence
  • 3. září – USA obdobně uznaly ČSNR jako vládu a spojence
  • 5. října – Rakousko-Uhersko předkládá USA mírovou dohodu a zároveň uznalo 14 bodů prezidenta Wilsona (z 8. ledna 1918), kterými požadoval autonomii národů Rakouska-Uherska
  • 14. října – Beneš a Rašín oznámili v Paříži založení Prozatímní česko-slovenské vlády, s Masarykem jako premiérem
  • 15. října – Francie uznala Prozatímní československou vládu
  • 17. října – rakousko-uherský císař Karel I. zveřejnil svůj manifest o federativním uspořádání své říše
  • 18. října – Masaryk zveřejnil Washingtonskou deklaraci (na které v předcházejících dnech Beneš horečně pracoval, Masaryk mu její konečné znění tento den telegrafoval z Washingtonu do Paříže) a vyhlásil jménem Prozatímní česko-slovenské vlády samostatný Česko-slovenský stát
    Wilson odmítl návrh mírové dohody, předložený 5. října Rakousko-Uherskem, poukázal na snahy Čecho-slováků a jihoslovanů o samostatnost a že je na nich rozhodnout o nabídce Karla I.
  • 23.–26. října – sjezd Středoevropské unie ve Filadelfii, T.G.Masaryk zvolen jejím prezidentem, přednesl a u zvonu nezávislosti i podepsal její deklaraci, jednání zástupců Rusínů s Masarykem, podpis dohody o připojení Podkarpatské Rusi k budoucímu státu, při zaručení autonomie (nebyla splněna, teprve až těsně před rozpadem ČSR první vlažné reakce centralistické čs. vlády)
  • 28. října – Karel I. přijímá Wilsonovo prohlášení z 18. října a nabídl okamžité příměří (tento den platí také jako den vzniku ČSR, když se v Praze přítomná skupina politiků, tzv. „muži 28. října“, dozvěděli o kroku Karla I. narychlo vyhlásili samostatný stát)
  • 30. října – Slovenská národní rada vyhlásila v Martině Deklarací slovenského národa své založení a spojení Slovenska s českými zeměmi, vycházela přitom nejen z četných ústních dohod ale i písemných závazků mj. i Pittsburské dohody, původní Martinská deklarace se ale „ztratila“^[zdroj?]
  • 13. listopadu – Národní výbor vyhlásil prozatímní ústavu
  • 14. listopadu – Revoluční parlament, který právě vznikl z Národního výboru (a brzy se přejmenovává na Revoluční národní shromáždění), zvolil Masaryka prezidentem samostatného státu (v Revolučním parlamentu ale nebyly zastoupeny národnostní menšiny, zejména ani početných národnostních menšin německých, rusínských, rumunských a maďarských)
  • 18. listopadu – vytvoření společného státu a autonomie, jak dohodnuty ve Filadelfské dohodě, schváleny Národní radou uherských Rusínů v USA, hlasování v kostelích po bohoslužbách, 67 % Rusínů se vyslovilo pro
  • 4. prosince – Spojenci uznali Československo

Československo

(1918)

• • 20. prosince – Masaryk překročil z Rakouska nové čs. hranice a po přivítání Národním shromážděním v Horním Dvořišti a občany na náměstí v Českých Budějovicích, veřejném vystoupení ve Veselí-Mezimostí, Táboře a Benešově přijel 21. prosince do Prahy, a byl bouřlivě vítán nadšenými davy. Ve Sněmovní ulici vykonal slib prezidenta Republiky Československé.
• V neděli 22. prosince pronáší T.G.Masaryk na Pražském hradě "První poselství" prezidenta republiky
• podzim 1918 – jaro 1919 – čs.legionáři a vojenské jednotky zakročili proti snaze Německa, Maďarska a Rakouska obsadit a anektovat části hraničních území
• 1919–20 – mezinárodní jednání a dohody o definitivních čs. hranicích (mírové smlouvy z Versailles, St. Germain, Trianonu a Sèvres, čs. záležitosti pod Benešovým vedením)
• 1919 – 8. května na setkání rusínských rad v Užhorodě vyhlásila nově založená Karpatoruská Ústřední národní rada připojení Podkarpatské Rusi k Československu, vycházela při tom z Filadelfské dohody zaručující autonomii.

Masaryk na návštěvě v Palestině v roce 1927

• 1920 – 29. února vyhlásilo Národní shromáždění (dřívější Revoluční parlament) novou Ústavu (platila až do obsazení Sudet / nacistické okupace v letech 1938 / 39), která mj. vycházela z doktríny, ideologie jednotného „československého národa“
• 1920 – Masaryk podruhé zvolen prezidentem stejně jako i potřetí a počtvrté v letech 1927 a 1934
• 1935 – 14. prosince pro nemoc a stáří ve svých pokročilých 85 letech abdikoval

Masaryk zemřel 14. září 1937 na zámku v Lánech za přítomnosti Edvarda Beneše a rodiny.

Dílo

Masarykův pomník naproti Matyášově bráně na Hradčanech v Praze

Masarykova socha v centru Karlových Varů

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Tomáš Garrigue Masaryk

• Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti), Vídeň 1881
  Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, ÚTGM, Praha 1998, Praha 2002 (4. č. vyd.)

• O hypnotismu, magnetismu zvířecím, Vídeň 1880

• Základové konkrétné logiky, Praha 1885

• Versuch einer concreten Logik (Pokus o concretní logiku), Vídeň 1887
  Pokus o konkrétní logiku, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (1. č. vyd.)
  Základové konkretné logiky, třídění a soustava věd, MÚ, Praha 2001 (2. č. vyd.)

• Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození. Praha 1895, Praha 1908 (2. vyd.)
• Naše nynější krise. Praha 1895
• Jan Hus. Naše obrození a naše reformace. Praha 1896, Praha 1908 (2. vyd.)
• Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus, ÚTGM, Praha 2000 (Česká otázka 8. vyd., Naše nynější krize 7. vyd., Jan Hus 9. vyd.)
• Karel Havlíček, Praha 1896
  Karel Havlíček, snahy a tužby politického probuzení, ÚTGM, Praha 1996 (4. vyd.)
• Moderní člověk a náboženství, Praha 1896
  Moderní člověk a náboženství, MÚ AV ČR, Praha 2000 (2. vyd.)
• Jak pracovat? (přednášky z roku 1898), Praha 1926
• Ideály humanitní, Praha 1901
• Otázka sociální, Praha 1896
  Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické I. a II., MÚ AV ČR, Praha 2000 (6. č. vyd.)
• Nová Evropa: Stanovisko slovanské, Praha 1918
• Rusko a Evropa, Rusko a Evropa a svět (od 1915 řada vydání v různých řečech)
  Rusko a Evropa I. – III., ÚTGM, Praha 1995–96 (rev. vyd., 3. díl 1. vyd.)
• Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918., Praha 1925, 1930, 1936, 1938
  Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918., ÚTGM / MÚ AV ČR, Praha 2004, ISBN 80-86142-17-5 / ISBN 80-86495-27-2

Odkazy

Literatura

• HERBEN, Jan. T. G. Masaryk - Život a dílo presidenta Osvoboditele, páté vydání. Praha: Sfinx * Bohumil Janda, 1946. 477 s. 
• HOUŠKA, Vítězslav. Karel Čapek a T. G. Masaryk. Karviná: Paris, 2011. 229 s. ISBN 978-80-87173-18-3. 
• JANDÍK, Stanislav. Masaryk na Valašsku: jeho boj o poslanecký mandát. Praha: Volná myšlenka, 1936. 338 s. 
• JANDÍK, Stanislav. Pan president a lidé v Lánech. Praha: Volná myšlenka, 1938. 91 s. 
• JANDÍK, Stanislav. TGM v Lánech. Praha: Za svobodu, 1946. 197 s. 
• KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha: Libri, 2000. 571 s. ISBN 80-7277-027-6. 
• KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl druhý. Československo a české země v krizi a v ohrožení (1930-1935). Praha: Libri, 2002. 577 s. ISBN 80-7277-027-6. 
• KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl třetí. O přežití a o život (1936-1938). Praha: Libri, 2003. 803 s. ISBN 80-7277-119-1. 
• KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé (1867-1939). Praha: Dokořán, 2008. 502 s. ISBN 978-80-7363-146-8. 
• KLIMEK, Antonín. Boj o Hrad. Vnitropolitický vývoj Československa 1918-1926 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví. 1. Hrad a Pětka. Praha: Panevropa, 1996. 432 s. ISBN 80-85846-06-3. 
• KLIMEK, Antonín. Boj o Hrad : vnitropolitický vývoj Československa 1926-1935 na půdorysu zápasu o prezidentské nástupnictví. 2. Kdo po Masarykovi?. Praha: Panevropa ; Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1998. 591 s. ISBN 80-86130-02-9. 
• KLIMEK, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české XIII. 1918-1929. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2000. 822 s. ISBN 80-7185-328-3. 
• KLIMEK, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české XIV. 1929-1938. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2002. 768 s. ISBN 80-7185-425-5. 
• KLIMEK, Antonín. Vítejte v první republice. Praha: Havran, 2003. 301 s. ISBN 80-86515-33-8. 
• KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8. 
• KOSATÍK, Pavel. Česká inteligence : od Jaroslava Golla po Magora. Praha: Mladá fronta, 2011. 392 s. ISBN 978-80-204-2373-3. 
• MACHOVEC, Milan. Tomáš G. Masaryk. 3. dopl. vyd. Praha: Riopress ; Česká expedice, 2000. 320 s. ISBN 80-85281-65-1. 
• PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu 1-2. Praha: Academia, 2003. 867 s. ISBN 80-200-1095-5. 
• PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu 3-4. Praha: Academia, 2003. 961 s. ISBN 80-200-1122-6. 
• SOUBIGOU, Alain. Tomáš Garrigue Masaryk. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2004. 451 s. ISBN 80-7185-679-7. 
• TOMEŠ, Josef. Viktor Dyk a T.G. Masaryk : dvojí reflexe češství. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 203 s. ISBN 978-80-7106-309-4. 
• J. L. Hromádka, Masaryk. Brno: Marek, 2005 - 301 s. ISBN 80-86263-58-4
• Jaroslav Opat: Filosof a politik Tomáš Garrigue Masaryk 1882 - 1893, Index, Köln 1987
• Stanislav Polák: Tomáš Garrigue Masaryk. Kdo je … Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha 1990
• Stanislav Polák: Za ideálem a Pravdou Praha, Masarykův ústav Akademie věd ČR, Praha 2000 - 2006
• Radan Hain [1]: Staatstheorie und Staatsrecht in T.G. Masaryks Ideenwelt (Teorie státu a státní právo ve světě ideí T.G. Masaryka), Schulthess, Curych 1999, ISBN 3-7255-3913-8 [2], [3]
• Radan Hain: Teorie státu a státní právo v myšlení T. G. Masaryka (překlad Stanislav Kučera), Karolinum, 2006, ISBN 80-246-1045-0

Související články

• Rodokmen Masarykových

Externí odkazy

• Muzeum T.G.M. v Rakovníku (životopis)
• „Masaryk“ v databázi encyklopedie Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, Libri, Praha 2000
• „Masaryk“ v databázi encyklopedie Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Libri, Praha 1998
• „Tomáš Garrigue Masaryk“ na stránkách Životopisy online
• (německy) Thomas Garrigue Masaryk
• T. G. Masaryk - video z cyklu České televize Historický magazín