Wikipedista:Jiriskaloud/Pískoviště

Rusko od nevolnictví k zániku impéria

Vznik Ruského impéria začíná v roce 1721 za vlády Petra I. Velikého (1672 - 1725) po skončení tak zvané severní války při níž Švédsko ztratilo svoji pozici v Pobaltí a postavení velmoci a Rusko získalo definitivně přístup k Baltu. Ruské impérium končí v roce 1917 kdy prozatímní vláda po Únorové revoluci vyhlásila Ruskou republiku. Za císařovny Kateřiny Veliké (vládla 1762–1796) říše zažila zlatý věk; rozšířila svoje území dobýváním, kolonizací a diplomacií a pokračovala v politice modernizace dle západoevropských směrů. K dalším změnám došlo v 19. století. Na přelomu 19. a 20 století však bylo Impérium v kritické situaci a jeho zánik je předznamenán celou řadou událostí zejména v závěru druhé poloviny 19. století.

Poslední léta impéria

Impérium vzniklo v roce 1721, kdy byl Petr I. Veliký 1721 prohlášen imperátorem vší Rusi. Car provedl za svého života celou řadu reforem, které ovlivnily další vývoj říše. V čele ruské pravoslavné církve nechal ustanovit svatý synod, sbor nejvyšších duchovních představitelů a zrušil dosavadní nejvyšší církevní instituci ruské pravoslavné církve moskevský patriarchát. Následně pak vytvořil systém zvláštních hodností, do kterých rozřadil ruskou šlechtu. Tímto krokem si zajistil její poslušnost a oddanost. Další reformou bylo nové uspořádání správy impéria, bylo vytvořeno devět kolegií vykonávajících vlastní státní správu a samospráva byla posílena vytvořením gubernií. I po reformách provedených ve státní a soudní správě zůstala Ruská říše absolutistickou zemí s vládou samoděržaví.

Modernizace impéria před jeho zánikem ve druhé polovině 19. století proběhla za vlády posledních carů ruské dynastie Romanovců.

• Alexandr II. Nikolajevič (1855–1881)
• Alexandr III. (1881–1894)
• Mikuláš II. Alexandrovič (1894–1917)

Car Alexandr II. Nikolajevič usedl na carský trůn Ruského Impéria v roce 1856, v době kdy bylo Rusko ve svízelné situaci po porážce v krymské válce. Aby car posílil pozici Ruska expandoval do střední Asie a na Kavkaz a podařilo se mu, že bylo potvrzeno vlastnictví Besarábie. V rámci ruské říše car poskytl poměrně rozsáhlou autonomii Finsku, ale krvavě potlačil polské lednové povstání proti Ruskému impériu, které vzniklo v roce 1863 manifestem Prozatímní národní vlády na území Kongresového Polska, Litvy, Běloruska a části Ukrajiny a trvalo až do roku 1864, kdy bylo definitivně poraženo. Na jaře roku 1867 pak prodal Aljašku Spojeným státům americkým.

Podstatné změny car provedl ve vnitrostátní politice. Zavedl reformu samoděržaví a v roce 1861 bylo carským výnosem zrušeno nevolnictví a o tři roky později byla pak zavedena soustava zemstev, regionálních vlád, které rozhodovaly o místních záležitostech, což dosud bylo v rukou ústřední vlády. Došlo také k reformě právního a soudního systému, který byl oddělen od výkonné moci, značnou proměnou pak v sedmdesátých letech 19. století prochází i ruská armáda.Car Alexander III. se silně zasazoval o šíření pravoslaví. Obracení na víru mělo místy až násilný charakter a kráčelo ruku v ruce s rusifikací. Ve státní politice udržoval předposlední car konzervativní kurz, byl toho názoru, že jeho otec dal zemi příliš mnoho svobody, za což také zaplatil svým životem. Za jeho vlády měl na dvoře velký vliv jeho rádce Konstantin Pobědonoscev, který ovlivňoval i zahraniční politiku. Mimořádný vliv na život v Rusku byl vnímán i v cizině, toto například zmiňuje i Masaryk ve své práci Rusko a Evropa. V této knize také Masaryk charakterizuje poměry v Rusku, zejména na analýze F.M. Dostojevského, ale i dalších autorů. Car Alexandr III byl hluboce věřícím člověkem, po dobu jeho vlády bylo v Ruské říši postaveno 5000 kostelů a založeno mnoho církevních škol. Podnikl řadu politických kroků, o nichž se často hovoří jako o „kontrareformách“. Z náboženských důvodů zrušil „daň z duší“, avšak neobnovil nevolnictví, nýbrž pouze snížil platby za vykoupení pozemků. Za jeho vlády bylo i částečně liberalizováno pracovní zákonodárství. V zahraniční politice byl car úspěšný, za jeho vlády Ruské impérium ani jednou neválčilo a proto byl též označován za „mírotvorce“. Pod vlivem své manželky se orientoval na spolupráci s Francií a Velkou Británií, což v roce 1893 vyústilo v založení Trojdohody.

Pobědonoscevovy názory po desítiletí rozhodovaly ve směrodatných ruských vládnoucích kruzích. Na něj jako na spolupůvodce smutné situace ve společnosti upozornilo rozhořčení ruské mládeže a inteligence při pokusu o atentát na Alexandra II . Pobědonoscevova činnost byla velmi široká a věnovala se mimo jiné i denním otázkám . Máme od něho nejen učené právnické sbírky, nýbrž také právnické učebnice (zejména kurs občanského práva) a mnoho prací publicistických; v roce 1896 vyšla pod titulem Moskevský sborník série statí, v nichž Pobědonoscev předložil veřejnosti své politicko-náboženské krédo. Moskva je Pobědonoscevovi třetím Římem pravého křesťanství. Pobědonoscev hledá své duchovní předky mezi moskevskými slavjanofily. Byl jedním ze symbolů samoděržavné moci a jeho duchovnost se omezovala na formu liturgie (tedy jakési obřadnictví prosté duchovního prožitku), nikoli na obsah v liturgii řečeného.

Car Alexandr III se rozhodl pokračovat zcela dle zásad svého otce, i když byl povahově odlišný. Za jeho vlády došlo ke zlepšení finanční situace, kdy byla zahájena příprava na zavedení zlatého standardu. Ministrem financí se v letech 1881 až 1886 stal Nikolaj Christianovič Bunge. Jeho následovník v tomto pokračoval a v roce 1890 rezerva překročila 500 miliónů rublů. To byl důsledek celkové hospodářské situace a odmítání válek. V roce 1893 jmenoval car ministrem financí Sergeje Witteho, kterým mohl navázat na předchozí kroky a v letech 1886-1887 provést měnovou reformu. Po stabilizaci financí byla hodnota 1 rublu 0,77 gramů čistého zlata. Pro představu jeho tehdejší hodnoty byla cena údělného panství 100 mil. rublů a průměrný plat dělníka činil 200 rublů. Witte byl ve funkci ministra financí až do roku 1903. Zlepšující se finanční situace se také projevovala v bankovnictví. V roce 1864 byla v Petrohradu jediná soukromá banka, avšak v roce 1904 zde již působilo 228 bankovních poboček. Během těchto změn zažila ruská ekonomika nebývalý růst. Sergej Witte povzbuzoval zahraniční investory k tomu, aby investovali v Rusku, povzbuzoval růst ruského průmyslu, zejména těžbu kovů, ropy a výstavbu dopravních sektorů. Pro zlepšení ekonomiky a přitáhnutí zahraničních investorů obhajoval Witte omezení sil ruské autokracie. Ilustrací zlepšení ruské ekonomiky je transsibiřská magistrála, která je nejdelší železniční trať na světě a je hlavní dopravní tepnou Ruska. Již roku 1891 byl na popud Sergeje Witteho, tehdy vedoucího odboru železnic na ruském ministerstvu financí, zahájen ambiciózní plán na propojení celé Sibiře pomocí železniční trati. Stavělo se od obou konců a pokračovalo se ke středu. Tam, kam dorazila trať, vznikala nová města. Některá sice rychle zanikla, ale jiná, jako např. Novosibirsk, se postupně stala velkoměsty. Dráha byla slavnostně uvedena do provozu za vlády Mikoláše II, kdy byl v roce 1905 zahájen slavnostní provoz propojením bez přerušení mezi břehy Atlantského a Tichého oceánu . Závěrečné práce na úseku trati podél řeky Amur, směřujícím do Vladivostoku po ruském území, byly završeny zprovozněním mostu přes řeku Amur u Chabarovska až v roce 1916. Trať probíhá v délce 9 288 km z Moskvy do Vladivostoku. Celková stavba, která započala za vlády cara Alexandra III. v roce 1891 trvala až do roku 1916, tedy celkem 25 let. To znamenalo, že se ročně stavělo průměrně cca 357 km trati, tedy měsíčně téměř 30 km, což podtrhuje hospodářskou situaci v Ruském impériu.

Mikuláš II. Alexandrovič byl posledním ruským carem, králem polským a velkoknížetem finským. Car se plně snažil pokračovat v politice svého otce. Jeho ambicí bylo být budoucím pánem Asie. V roce 1901, ještě jako následník trůnu, položil ve Vladivostoku základní kámen . Po japonsko-čínské válce využilo Rusko situace a v roce 1897 obsadilo Port Arthur a následně v roce 1900 Mandžusko. Ministr vnitra Pleve mu v té době doporučoval "malou vítěznou válku" k umlčení vnitřního napětí. Také Německo, spojenec Ruska, pokládalo takovou válku s Japonskem za bezproblémovou. Rusko mělo desetkrát silnější armádu, třikrát silnější loďstvo a tak se všeobecně očekávalo jeho vítězství. Válka začala v únoru 1904 útokem Japonska na přístav Port Arthur ale měla však pro všechny překvapující vývoj, neboť Rusko jí prohrálo. V květnu 1905 utrpělo poslední zdrcující porážku a teprve v září byl při zprostředkování Spojených států amerických (president Theodore Roosevelt) uzavřen mír a přijata smlouva, která pro Rusko dopadla vcelku přijatelně, neboť získala zpět přístavy, včetně Port Arthuru, železnici tratě a jižní Sachalin a nemusela platit repatriace. Válka však nevyřešila vnitřní problémy impéria, naopak odhalila hospodářské a vojenské slabosti ruského samoděržaví. Nespokojenost se projevila počátkem roku 1905 při tzv. „krvavé neděli“, kdy carské úřady nechaly střílet do davu bouřících se obyvatel. V červnu proběhla vzpoura na křižníku Potěmkin a v prosinci vypuklo ozbrojené povstání v Moskvě. Nepokoje se nepodařilo vyřešit ani Sergeji Wittemu, který by v roce odvolán (tomu se ještě před svým odvoláním podařilo sjednal mezinárodní půjčku ve výši 844 mil. rublů) a nepovedlo se to ani jeho nástupci Stolypinu. Car s ním v mnohém nesouhlasil, ale v podstatě neměl jiné řešení. Stolipinu se podařilo situaci částečně zlepšit, zvýšil např. výrobu pšenice o 20 % a žita o 10 %. Za jeho éry bylo otevřeno téměř 50 tisíc škol a postaveno přes 5 tisíc pravoslavných kostelů. Díky rusifikací však ztratil podporu ve vlivných provinciích (např. Polsko, Finsko) a 14. září 1911 byl na něj spáchán atentát, jehož viníka se však nepodařilo zjistit. V těchto nepokojích vstoupilo Rusko do světové války. V březnu 1917 byl car přinucen k abdikaci a v průběhu občanské války byl i s celou svojí nejbližší rodinou zavražděn bolševiky v Jekatěrinburgu.

Stav impéria

V závěru 19. století se ve společnosti dostávala do popředí potřeba určitých společenských změn. V roce 1897 bylo provedeno první a jediné sčítání lidu, (bez Finska, Chivy a Buchary), které je uloženo v 89 svazcích, které nám dává dobrý přehled o tehdejší situaci.K těmto údajům je třeba přistupovat kriticky. Za Rusy byli započteni Ukrajinci a Bělorusové a tak se podíl Rusů zvýšil z 44,3% na 66,8%. Stejně je třeba posuzovat podíl občanů, kteří jsou Rusové a pokládají se za muslimy. Přesto výsledky statistiky je třeba hodnotit pozitivně s přihlédnutím historickým okolnostem, což se týká zejména jak počtu obyvatelstva, avšak dalčí údaje, jako např. délka železnic nebo výroba železa situaci plně vystihují.

Pozice cara - majetek

Církev - platy

Nejvýraznější místo ve společnosti měly náboženské myšlenky. Ty byly presentovány pravoslavnou církví, která byla téměř 200 let, až do bolševické Říjnové revoluce v roce 1917, vládní agenturou a nástrojem carské vlády. Pohled na pravoslavnou církev je však spojen s celou řadou specifických specifik. Petr I. Veliký v roce 1721 zrušil moskevský patriarchát, který byl nejvyšší církevní institucí a v čele ruské pravoslavné církve ustanovit svatý synod, sbor nejvyšších duchovních představitelů. doplnit Měl tam i své lidi

Nespokojenost se projevila počátkem roku 1905 při tzv. „krvavé neděli“, kdy carské úřady nechaly střílet do davu bouřících se obyvatel. V červnu proběhla vzpoura na křižníku Potěmkin a v prosinci vypuklo ozbrojené povstání v Moskvě

V různé míře byla využívána v carských rusifikačních kampaních a dokonce mohla vybírat daně od rolníků. Úzké vazby církve na stát vyvrcholily za Mikuláše I. (1825–1855), který výslovně učinil pravoslaví základní doktrínou imperiální jednoty a legitimity. Pravoslavná víra byla spjata s ruskou identitou a nacionalismem a církev byla podřízena státu.

politické a filosofické

Panslavismus

Socialismus

Příčiny a průběh revoluce

Revoluce může mít mnoho příčin. Každá revoluce má 3 základní aspekty, které nemusí následovat vždy ve stejném pořadí, jsou to:

• kolaps státu,
• boj o moc
• a vznik nových politických institucí.

Nejčastější důvod kolapsu státu je hospodářské nebo vojenské zhroucení. Aspekty se mohou vyskytnout i samostatně nebo v neúplných kombinacích, například: kolaps státu bez boje o moc, kolaps státu s bojem o moc bez pokusu o vytvoření nových institucí, boj o moc a budování nových institucí bez kolapsu státu. Nejčastěji probíhá revoluce formou lidového povstání, dále také formou rychlého převratu, občanské války nebo dlouhotrvající partyzánské války, ale známé jsou i nenásilné způsoby (Sametová revoluce, Únorová revoluce v Rusku aj.).

car je jmenován bohem?

Panslavismus

Po klíčovém vítězství Ruského impéria nad Osmanskou říší v páté rusko-turecké válce (1768–1774) byl Krymský chanát zcela ovládnut a carevnou Kateřinou Velikou v roce 1783 i formálně připojen k Ruskému impériu. V rámci Ruského impéria byl Krym postupně součástí Tavričské gubernie a Novoruské gubernie, která leží na území dnešní Ukrajiny. V roce 1783 bylo založené ruské město Sevastopol knížetem Grigorijem Potěmkinem ve službách Kateřiny Veliké. Postupně byla vybudována vojensko-námořní infrastruktura přístavu Sevastopol.

V letech 1853–1856 poloostrov těžce zasáhla Krymská válka, porážka Ruska koalicí, tvořenou Tureckem, Velkou Británií a Francií. Roku 1875 dorazila z Moskvy do Sevastopolu železnice.

Obyvatelstvo

Národností složení

Na přelomu tisíciletí, žilo v Ruském impériu přibližně 125 640 tisíc obyvatel. V samotném ipériu žilo 25 miliónů Velkorusů a "Car a samovládce vší Rusi" Mikuláš II byl Rusem pouze z jedné setiny. Z obyvatel impéria bylo Rusů pouze 44,3 %. Po započtení Ukrajinců a Bělorusů, tedy zvýšení o východní Slovany se podíl Rusů zvýšil na 66,8%, ale i tak nadále v impériu žilo přes 40 miliónů Nerusů. Byla to celá řada národností, například tunguzských Eventů, kteří mluvili vlastním jazykem, bylo pouhých 25 tisíc. Také Židů bylo méně, přibližně 7 miliónů. Pestrost obyvatel a věrohodnost tohoto okruhu statistiky také podtrhuje náboženství, neboť k pravoslaví se přihlásilo 71% obyvatel, muslimů bylo 11%, katolíků 9% a 2,7% protestantů nebo židů 4,4%.

Sociální strukturu obyvatelstva ovlivnilo zrušení nevolnictví kvůli potřebě přizpůsobit impérium k celkovým společenským a ekonomickým potřebám průmyslové revoluce. Tyto změny však probíhaly pozvolna, teprve v roce 1861, tedy po šesti letech od nástupu Alexandrem II. na carský trůn, dochází k jeho zrušení, avšak i tento krok se realizuje pozvolna a tato změna v porovnáním s ostatními evropskými státy se uskutečňuje se značným zpožděním. Např. v českých zemích Rakouska-Uherska dochází ke zrušení nevolnictví patentem Josefa II. o 80 let dříve již v roce 1781. Rusko se celospolečenským změnám spojenými s nástupem průmyslové revoluce přizpůsobovalo pozvolna až do 1. světové války. Také k zefektivnění státní správy, tedy k částečné liberalizaci ruského samoděržaví, dochází pozvolna a s celou řadou komplikací. V roce 1861 došlo ke zrovnoprávnění všech 23 milionů nevolníků, kteří se postupně přestěhovávali do měst, avšak proti změnám v Evropě se zde projevila celá řada zpoždění. Tato změna se projevila jak růstu obyvatel ve městech, tak i v poklesu obyvatel venkova.

Venkov, rolnictvo

V závěru 19. století nebyla situace života na ruském venkově příznivá. Rodiny, až 15 lidí, žily v jednoduchých stavbách o rozměrech 6 x 9 aršínů (1 aršín byl 71,12 cm), tedy plocha byla cca 38,4 m2. Výška staveb byla 1 sah (2,1336 m). V bytě byla hliněná podlaha, topilo se v pecích. Střechy byly ze slámy a docházelo často k požárům. V domcích žilo až 15 lidí, ale byli zde i domácí zvířata (kozy, ovce, prasata a zimě někdy i krávy). Životnost staveb byla 15 až 20 let. Tato situace také vedla k tomu, že docházelo k odchodu celé řady lidí do měst.

Města, dělnictvo

Města se koncem století podstatně rozrůstala. Počet obyvatel v Petrohradě vzrostl o 1 140 tis. obyvatel, v Moskvě o 825 tis. obyvatel. Ale také v neruských městech se počet obyvatel zvýšil, ve Varšavě o 598 tis. obyvatel nebo v Rize o 252 tis. obyvatel. V následující tabulce jsou uvedena města, která v roce xxxx překročila limit 100 tisíc obyvatel.

	město	konec 19. století
1	Petrohrad	1 440 000
2	Moskva	1 175 000
3	Varšava	712 000
4	Oděsa	404 000
5	Kyjev	333 000
6	Lodž	314 000
7	Riga	282 000
8	Baku	202 000
9	Charkov	174 000
10	Tbilisy	160 000
11	Taškent	157 000
12	Vilnius	154 000

Ve Vladivostoku v důsledku ukončení výstavby transsibiřské magistrály se celé město stalo konečnou trasou magistrály a význačným přístavem a obyvatel překročil sto tisíc. Také Tallinn v době ukončení Ruské nadvlády překročil 160 tisíc obyvatel. Rovněž Kazaň se svými obyvateli tatarské národnosti rovněž hraje významnou roli. Zánikem Ruského impéria se tato města přechází ve svaz státních útvarů, část z nich byla i nadále pod ruským vlivem a byla posléze nazvána Svaz sovětských socialistických republik.

Na mužského obyvatele byla přidělena půda 4,8 děsjatin (1 děsjatina byl 1,09 ha) avšak s růstem počtu obyvatel, i přes značný odhod lidí do měst, se tato plocha zmenšila na 2,8 děsjatiny

ve městech

Na Krymu, kde měla letní sídlo rodina posledního ruského cara Mikuláše II žilo v roce 1897 přes 500 tisíc lidí velmi pestrého složení; okolo 35% tvořili krymští Tataři, 33% Rusové, 12% Ukrajinci a necelých 5% Židé.

Armáda

Strana 281

Rusko za dobu Impéria bylo militaristický stát, přesto reformy, které si vývoj vyžádal se projevili i v armádě. Byla zavedena vojenská gymnázia, nástup na vojnu byl ve 20 letech a služba byla zkrácena z 20 let na 6 až 7 let a záloha upravena na 8 až 9 let. Vojenská povinnost se nevztahovala na jinorodce (jinostránce), což bylo s ohledem na to, že Rusů bylo pouze 44,4 %, s Ukrajinou a Bělorusy 66,8 % obyvatel. Na společenské poměry mělo také vliv, že k pravoslaví se hlásilo 71 % obyvatel. Potřeba zvýšit úroveň armády se také projevila v 19. století zakládáním vojenských gymnázií.

strana 262

Platí pro kozáky

Specifickou pozici měli ve společnosti kozáci, kteří se pokládali za Rusy. Bylo jich asi 3 milióny, tedy cca 2,3  %. Kozáci se věnovali zemědělství, měli pozemkový příděl 20 až 40 děsjatin a vojenské službě, která byla 20 let, od 18 do 38 roků, (3 roky příprava, 12 roků řádná služba a 5 let záložní služba). Koncem 19. století bylo v Impériu 11 kozáckých vojsk, které byl používány také k potlačování revolučních shromáždění a demonstrací.

Gubernie

Velikost impéria je patrná z gubernií. Jejich počet se s územím rozvojem Impéria neustále zvyšoval a jejich hranice se často měnily, stejně jako jejich další členění. Gubernie (rusky губе́рния) byla vyšší administrativně-územní jednotka Ruského impéria, zavedená carem Petrem I. Velikým. V čele gubernie stál gubernátor jmenovaný carem. Gubernie neměly autonomii, neboť Ruská říše byla absolutistickým a centralizovaným státem. Později Kateřina II Veliká rozdělila Rusko na 40 gubernií, nižšími celky se staly újezdy (celkem jich bylo okolo 500) a pod újezdy pak byly útvary zvané volosť. V roce 1764 vydala Kateřiny II.dekret o rusifikaci (vytěsňováním domácího jazyka) Ukrajiny, Smolenska (etnicky běloruské území), pobaltských států a Finska. Rusifikace je prastará politika charakteristická pro všechny ruské režimy, která vzniklá v dobách Ruského impéria a která byla používány i po zániku impéria. Administrativní dělení Impéria se dále zkomplikovalo v 19. století, kdy byly (především v asijských částech země) zavedeny tak zvané oblasti. V roce 1917, kdy Ruské impérium zaniklo, existovalo 78 gubernií, z nichž 25 připadlo Polsku, Finsku a Pobaltí. Podrobnější informace jsou v článku Seznam gubernií Ruského impéria. Definitivně gubernie zanikly během sovětských reforem v letech 1924–1929, kdy se hlavní územní jednotkou postupně staly oblasti. V roce 1922 vznikly svazové republiky, což byly nejvyšší autonomní administrativní celky, na které se dělil Svaz sovětských socialistických republik (SSSR, 1922–1991). Stav uspořádání státních útvarů a území (předcházející a následující) v Rusku ukazuje podrobný přehled v článku Sovětský svaz.

Státní hranice

Trojí dělení Polska

Polsko

V roce 1762 se Kateřina II Veliká stala ruskou císařovnou. Její zahraniční politika plně podporovala imperiální kritéria. V roce 1764 se souhlasem ruské imperátorky Kateřiny II. Veliké byl pomocí polského sněmu zvolen jako poslední polský králem Stanisław August Poniatowski. jako Stanislav II kterým byl až do roku 1795, tedy 4 roky před svou smrtí. Později se Rusko krátce po jejím nástupu Kateřiny II na císařský trůn zúčastnilo trojího dělení Polska, které proběhla v letech 1772, 1793 a 1795, kdy Polsko zaniklo a značná jeho část připadla Rusku. Tato anexe však byla trvale problémem a po podepsání Brestlitevské mírové smlouvy v 3. březnu 1918 Polsko opětně vyhlásilo svoji samostatnost.

Postupný růst impéria o gubernie na území Ukrajiny v roce 1800 a hranice Osmanské říše

Ukrajina

Na počátku 20. století v důsledku ruské revoluce vzniklo ukrajinské národní hnutí za sebeurčení a 23. června 1917 byla vyhlášena mezinárodně uznávaná Ukrajinská lidová republika. Po čtyřech letech bojů ztratila Ukrajina nezávislost a její větší část se jako Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR) stala roku 1922 součástí Sovětského svazu. V důsledku druhé světové války byly k SSSR přičleněny do té doby polské oblasti na západě i dříve československá Podkarpatská Rus.

Bělorusko

Běloruská gubernie byla v letech 1796–1801 po třetím dělení Polska jednou z gubernií carského Ruska Gubernie měla 16 okresů. Po zhroucení carského Ruska se v prosinci 1917 konal Všeběloruský sjezd, na kterém byla zvolena vláda Běloruska. Po podepsání Brestlitevského míru byla 25. března 1918 vyhlášena Běloruská lidová republika, první nezávislý stát v dějinách nazývající se Bělorusko. Prvním prezidentem byl Jan Serada. Stát však existoval jen krátce, pohltila ho ruská Rudá armáda, a běloruská vláda odešla do exilu.

Finsko

Finské velkoknížectví bylo prvním samosprávným finským územím v dějinách Finska. Tento státní útvar v severovýchodní Evropě byl ustaven po finské válce v letech 1808–1809 mezi Švédskem a Ruskem. Finsko bylo dobyto armádami cara Alexandra I. a existovalo až do roku 1917 jakožto autonomní součást Ruské říše. Území velkoknížectví bylo o 22 000 km² větší než je území dnešní Finské republiky, protože ta ztratila v době 2. světové války většinu své části Karélie spolu s koridorem Pečenga; nicméně, větší část původních hranic velkoknížectví se kryje s těmi dnešními.

Krym

Mezi Ruským impériem a Osmanskou říší, byla v 16. až 20. století série dvanácti válek, což byl jeden z nejdelších vojenských konfliktů v evropské historii. S výjimkou války v letech 1710–11 a krymské války tyto konflikty Rusko-osmánské války skončily pro stagnující Osmanskou říši katastrofálně a naopak ukázaly vzestup Ruska po modernizačních snahách Petra I. Velikého a to bylo potvrzeno vyhlášením Ruského impéria. Anexe Krymu Ruským impériem byla formálně dovršena v roce1783. Tím bylo území Krymu, dříve ovládané Krymským chanátem, připojeno k Ruskému impériu. V tomto roce po vítězné válce proti Osmanské říši byl zde ruskou carevnou Kateřinou II Velikou založen přístavní město Sevastopol.

Expanze Ruského impéria však dále pokračovala, neboť v letech 1853–1856 došlo k ozbrojenému konfliktu mezi carským Ruskem a Osmanskou říší, který je označován jako Krymská válka. Turecko při něm bylo podpořenou koalicí Francie, Spojeného království a Sardinského království, neboť tyto státy se obávaly, že by úžina Bospor a Dardanely padla do carových rukou a že by bylo Rusko posíleno územími rozpadající se Osmanské říše. Válka byla v roce 1856 ukončena podpisem Pařížské mírové smlouvy, která byla výsledkem Pařížského kongresu. Rusové se v ní vzdali Karsu a Budžaku, které připadly Osmanské říši a Moldávii. Anglie, Francie, Sardinie a Osmanská říše měly opustit všechna ruská města a přístavy obsazené spojeneckými vojsky (Sevastopol, Balaklava, Kamiš, Jevpatorija) a ruský car a sultán museli uznat neutralitu Černého moře. Situace na východě Středozemního moře se posléze zcela změnila nezávisle na Rusku a Osmanské říši, neboť v roce 1869 byl po 10 letech otevřen Suezský průplav.

V 19. století se ruské teritorium dále rozšířilo o další oblastí

Besarábie

Besarábie vznikla v roce 1806 jako důsledek ruské expanze směrem ke Konstantinopoli po 6. rusko-turecké válce. Když Rusko v roce 1812 převzalo území mezi řekami Prut a Dněstr o rozloze asi 45 000 km², rozšířilo termín Besarábie, který se původně vztahoval pouze na jižní část, na celou oblast. Carská říše chtěla vytvořit novou besarabskou identitu, aby si historicky zajistila své vlastní nároky na moc nad tam žijícími Rumuny. Besarábie byla v letech 1812–1873 oblastí Ruského impéria, v letech 1873–1917 pak jaho gubernií. V současné době je Besarábie rozdělena mezi Moldavsko a Ukrajinu.

Gruzie

V létě roku 1805 během rusko-perské války začlenilo Ruské impérium Tbilisi do svého impéria. V roce 1810 pak carem Alexandrem I anektovalo východní část Gruzie a nad východní Gruzií byla Ruská nadvláda stvrzena v roce 1813. V roce 1918 po kolapsu carského Ruska Stát existovala Gruzie jako samostatný stát, ale v době občanské války v Rusku a po útoku Rudé armády v roce 1921 samostatný stát Gruzie zanikl. Dnešní Gruzie volně navazuje na původní Gruzínskou demokratickou republiku.

Střední Asie

V 19. století pokračovalio Ruské impérium v expanzi na jih. V roce 1865 byl Ruským impériem anektován Taškent, v roce 1868 Samarkand. Mírová smlouva z roku 1868 fakticky ukončila nezávislost Buchary. Rusy kontrolované území dosahovalo k severnímu břehu Amudarji.

územní expanze Ruského impéria ve Střední Asii přiblížila hranice obou impérií. Britské impérium se začalo obávat o svou dominanci na Indickém subkontinentu. Začala nepřátelská hra výzkumných výprav, špionáže a diplomacie. Stále hrozilo riziko válečného konfliktu mezi oběma impérii. K žádnému vzájemnému válečnému konfliktu ale nikdy nedošlo.

Velká hra

Rusové mezitím pokračovali v expanzi na jih a postupně dosáhli hranic Afghánistánu.

vedle Kavkazu a Zakavkazska na jihu a jihozápadě, a dále o oblasti ve střední Asii (Chiva a Buchara připojeny v letech 1869–1885). Středoasijská expanze byla součástí ruské koloniální politiky a jeho velmocenského soupeření v regionu s Velkou Británií. Oblast Střední Asie a oblast kolem Kaspického moře umožňovaly přístup do Persie, Afghánistánu a odtud do britské Indie.

Jižní Kavkaz

Jižní Kavkaz nebo Zakavkazsko je označení pro území jižně od hlavního hřebene Velkého Kavkazu a severně od Malého Kavkazu. Nachází se zde tři nezávislé státy Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie a dva mezinárodně neuznávané státy Abcházie a Jižní Osetie.

Zakavkazská demokratická federativní republika

též Zakavkazská federace, byl státní útvar rozkládající se na území dnešní Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu. Existoval však pouze tři měsíce. Vznikl 24. února 1918 a rozpadl se 28. května v témže roce.

Dálný východ

Rusko expandovalo na celém Dálném východě po celé 19. století. Rusové zde potřebovali opěrný bod pro své válečné loďstvo. Všechny ruské přístavy na východě ovšem přes zimu zamrzaly, a tak Rusové obrátili svoji pozornost k přístavům v Mandžusku. Jedním z těchto přístavů byl Port Arthur. Tento přístav si ruské tichooceánské loďstvo zvolilo jako svůj opěrný bod a ruská diplomacie dohodla jeho pronájem za ruskou pomoc se splácením čínských válečných reparací z první čínsko–japonské války.

Aljaška

Ruská kolonizační strategie vedla až na území severní Ameriky a podařilo jí se i úspěšně obsadit i Aljašku. Tento krok však nebyl pokládán za úspěšný a tak po skončení Americké občanské války začal ministr zahraničí Spojených států amerických William Seward diskutovat s ruským diplomatem Eduardem de Stoecklem o nákupu Aljašky a následně 30. března 1867 společně vytvořili smlouvu, která vytyčila hranice Aljašky a byla valnou většinou ratifikována Senátem Spojených států amerických. Po souhlasu Senátu připojil svůj podpis této kopie smlouvy i prezident Andrew Johnson, a to 20. června 1867 a téhož dne smlouvu ratifikoval rovněž ruský car Alexandr II. Předávací ceremoniál se konal ve městě Sitka 18. října 1867. Ruští a američtí vojáci nastoupili před dům guvernéra; ruská vlajka byla spuštěna a americká vlajka vztyčena za současné dělové palby. Za prodej Aljašky zaplatily Spojené státy 7 200 000 dolarů.

Kazaň

V době Petra Velikého v roce 1708 byl Kazaňský chanát zrušen a přeměněn na gubernii Ruského impéria. Po návštěvě cara v Kazani se zde začaly vyrábět lodě pro Kaspickou flotilu. Na konci 18. století, v roce 1774, vypuklo povstání pohraničníků a rolníků vedené donským kozákem Jemeljanem Pugačovem, při němž bylo město téměř zničeno. Ještě za vlády Kateřiny Veliké pak bylo povstání rychle zlikvidováno a chod gubernie obnoven. Později zde byl povolen islám, avšak diskriminace Tatarů neskončila. Teprve na začátku 19. století se na Kazaňské státní univerzitě mohl tisknout Korán a začal rozvoj města.

Kozáci

Kozáci sehráli zvláštní úlohu v historickém a kulturním vývoji Ukrajiny i Ruska. To byli východoslovanské pravoslavné svazy svobodných obyvatel, zemědělců a válečníků, kteří obývali řídce osídlené oblasti v povodí řek Dněpr, Don, Těrek a Ural. Šlo o polokočovné a polovojenské obyvatelstvo, které žilo pod jmenovitou suzerenitou té doby. Za vojenskou službu jim byla umožněna velká míra samosprávy. Vládci polsko-litevské unie a ruské říše obdařili kozáky zvláštními výsadami výměnou za vojenskou povinnost sloužit v nepravidelných jednotkách (většinou jezdectvu). Různé kozácké skupiny byly organizovány podél vojenských hranic s velkými autonomními skupinami nazývanými kozácké vojsko. Každé vojsko mělo území sestávající z přidružených vesnic zvaných stanice. Existovala řada regionálních kozáckých svazů či vojsk, z nichž nejvýznamnější byli záporožští, donští, kubáňští a těrečtí kozáci. Vůdce kozáckého svazu se nazývá ataman. Kozácký způsob života přetrvával do 20. století,

. Ajgunskou smlouvou z roku 1858 a Pekingskou smlouvou z roku 1860 připadla nakonec celá oblast Ruské říši. První Evropané zde přistáli v roce 1855, a záliv na němž město dnes stojí pojmenovali Zlatý roh. Jeho tvar je totiž velmi podobný tomu v Istanbulu.

V říjnu 1860 kulminovala druhá opiová válka, když britská a francouzská armáda vtrhly do Zakázaného města v Pekingu. Po rozhodující porážce čchingských vojsk byl kníže Kung nucen jménem čchingské vlády podepsat dvě smlouvy s lordem Elginem a baronem Grosem, kteří reprezentovali Spojené království a Francii.

a tyto změny vyvrcholí neúspěšnou Rusko-japonskou válkou v letech 1904-1905.

V letech 1853 až 1856 došlo pro Rusko k neúspěšné Krymské válce, což byl ozbrojený konflikt mezi carským Ruskem a Osmanskou říší podpořenou koalicí Francie, Spojeného království. Rusové se ve válce dopustili zásadní strategické chyby, kterou byla neopatrnost, když zaujali pozice na území Habsburské monarchie. Rakouský císař František Josef I. se proto přidal ke spojencům. Francii, Británii a Osmanskou říši kromě Rakouska v rámci Německého spolku podpořilo i Prusko v čele s Fridrichem Vilémem IV. K dovršení všeho se ke spojencům přidala i Sardinie pod taktovkou Savojců, jmenovitě Viktora Emanuela II. a vše se obrátilo proti Rusku, proti kterému stála téměř celá Evropa.

Rusko byla často ve válce s Tureckem. Na vývoj ruského Impéria měla velký vliv Rusko-turecká válka (1877–1878), známá také jako bulharská osvobozenecká válka, což byl válečný konflikt mezi Ruskou říší a Osmanskou říší. Na straně Ruska se do něj zapojilo Rumunsko, Srbsko, Černá Hora a bulharští opolčenci. Osmanské Turky nepřímo podporovali hlavně Britové. Propukla jako vyústění Velké východní krize, která se skládala z dalších konfliktů a povstání, jako bylo hercegovské povstání, dubnové povstání, srbsko-turecká válka či razložsko-kresenské povstání, a i konferencí a mírových dohod jako byla Cařihradská konference, Londýnská konference či Berlínský kongres. Válka skončila ruským vítězstvím, uzavřením předběžného míru v San Stefanu, kterým bylo vytvořeno osvobozené novodobé Velké Bulharsko, jehož hranice a suverenita byly drasticky omezeny nátlakem velmocí během Berlínského kongresu.

Na prahu průmyslové revoluce

	1880	1900	1913
obyvatestvo v mil,	97,7	132,9	170,9
výroba oceli	200,8	986,3	2 200,1
výroba železa	27,4	179,1	283,0
těžba nafty	0,0	631,1	561,3
dělka železnic	22,9	53,2	70,2
vývoz v mil. rublů	498,7	716,2	1 520,1

Průmyslovou revolucí se rozumí postupná změna ve společnosti v období od 18. do 19. století, kdy se zásadně proměnilo zemědělství, výroba, těžba, doprava a další hospodářské sektory. Do té doby hospodářství dominovalo zemědělství. Ve výrobním procesu docházelo postupně k přechodu od ruční výroby v manufakturách k tovární a strojní velkovýrobě za pomoci nových zdrojů energie (tehdy především uhlí), tím docházelo k vzrůstající dělbě práce a specializaci (industrializaci). Klíčovou roli sehrál na počátku parní stroj, nová výroba železa a vývoj obráběcích strojů zejména pro textilní průmysl, který byl na čele technologických a organizačních změn. Průmyslová revoluce také vedla k nebývalému růstu populace. Došlo k zásadním společenským, kulturním a politickým změnám ve většině států světa. Tento proces započal ve Velké Británii a poté pokračoval v dalších zemích Západu. V tomto procesu hrály významnou roli nové vědecké a technologické objevy. Dopad průmyslové revoluce na společnost byl velice rozsáhlý.

Na přelomu století byla v Rusku 13 až 13 milionů dělníků. Jejich pracovní podmínky nebyly nikterak příznivé. Pracovní doba byla upravena zákonem a nesměla překročit denně 11,5 hodiny, u dětí mezi 12 a 15 lety maximálně 8 hodin a 3 hodiny na školní docházku. Podmínky byla nepříznivější než např. Německu, avšak v Rusku byl větší počet různých svátků. Zákon zakazoval vytváření dělnických organizací, stávky byly pokládány za zločin a bylo za ně možné uložit až 4 měsíce vězení, jejich organizátorům pak trest až 8 měsíců. Přesto se tyto poměry přes určitou snahu nedařilo vyřešit a např. v roce 1903 bylo ve stávce až 200 tis. lidí.

Podíl průmyslu, nástup železnic

Po zrušení nevolnictví, v závěru století vzrůstá vliv průmyslu. Textilní průmysl činil 26,1 %, potravinářský průmysl vzrostl na 24,1 % a hutnický průmysl činil 21,8 %. Velký význam měla stavba železnic, která se projevoval v celé řadě odvětví. Koncem století se v Rusku stavělo až 3 000 km železnic ročně, což si vyžadovalo i nárůst v dalších sektorech. Jen v letech 1894 až 1900 v metalurgickém průmyslu bylo založeno dalších 445 nových podniků. Význačnou železniční tratí, která podtrhávala úlohu impéria byla stavba Transsibiřské magistrály, která byla zahájena v roce 1891 a byla za 15 let dokončena, což představovalo výstavbu 642 km ročně. V té době bylo Rusko po USA druhým největším stavitelem železnic. Rusko se nenapojilo na rozchod železniční trati a nadále používalo pro vzdálenosti verst. Výrazně vzrostla doprava zboží

a na magistrále se rozrostla celá řada dalších měst.

Na počátku revolucí

revoluce 1905

Lenin Co dělat