Přeskočit na obsah

Maxmilián I. Mexický

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Maximilián I. Mexický)
Maxmilián I. Mexický
Mexický císař
Portrét
Portrét Maxmiliána I.
Doba vlády10. duben 1864 – 15. květen 1867
Úplné jménoFerdinand Maxmilián Josef Habsbursko-Lotrinský
TitulyJeho císařské Veličenstvo, císař mexický
Jeho císařská a královská Výsost, císařský princ a arcivévoda rakouský, korunní princ uherský a český
Narození6. července 1832
Schönbrunn, Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí19. června 1867 (ve věku 34 let)
Cerro de las Campanas, Santiago de Querétaro
Mexické císařstvíMexické císařství Mexické císařství
PohřbenCísařská hrobka, Vídeň
1868
NástupceBenito Juárez
(jako prezident)
ManželkaCharlotta Belgická
DynastieHabsbursko-Lotrinská dynastie
OtecFrantišek Karel Habsbursko-Lotrinský
MatkaŽofie Frederika Bavorská
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maxmilián I. Mexický (španělsky Maximiliano I de México, rozený jako Ferdinand Maximilian Joseph von Habsburg-Lothringen (6. července 1832 Vídeň – 19. června 1867 Santiago de Querétaro, Mexiko) byl člen rakouské císařské, habsbursko-lotrinské dynastie. Díky podpoře francouzského císaře Napoleona III. a skupiny mexických royalistů byl 10. dubna 1864 prohlášen mexickým císařem. Mnoho zahraničních vlád odmítlo uznat jeho vládu, zejména sousední Spojené státy americké. USA také podpořily mexické republikánské povstalce vedené sesazeným prezidentem Benitem Juárezem, který Maxmiliána svrhl, roku 1867 v Querétaru zajal a nechal popravit.

Mládí

[editovat | editovat zdroj]
Maxmilián a jeho bratři
Cesare Dell'Acqua: Mexická delegace nabízí Maxmiliánovi Rakouskému mexický trůn

Maxmilián se narodil roku 1832 ve vídeňském zámku Schönbrunn jako druhý syn arcivévody Františka Karla Habsburského (i když někdy bývá jeho otcovství zpochybňováno a spekuluje se o tom, že jeho pravým otcem byl syn Napoleona Bonaparta Napoleon II.[1]) a bavorské princezny Žofie Frederiky. Jeho sourozenci byli: pozdější císař František Josef I., Karel Ludvík, arcivévodkyně Marie Anna Karolína Pia a arcivévoda Ludvík Viktor. Maxmiliánův titul od narození zněl Jeho císařská a královská výsost Ferdinand Maxmilián Josef, císařský princ a arcivévoda rakouský, princ uherský a český.

Jako chlapec byl Maxmilián mimořádně inteligentní, měl i umělecké nadání a zajímal se o vědu, zvláště pak botaniku. Později vstoupil s hodností poručíka do námořnictva[2] a díky svému úsilí rychle postupoval ve velitelských hodnostech až na tu nejvyšší – admirála a velitele rakouského válečného námořnictva.[3] Byl také ovlivněn novými směry módy. Získal si pověst liberála a to mu v únoru 1857 vyneslo jmenování místokrálem v Lombardsku-benátsku.

V srpnu 1854 pobyl týden na návštěvě v zámku Zákupy u svého příbuzného excísaře Ferdinanda V., jehož byl synovcem. Odtud podnikl řadu výletů po Českolipsku a 9. srpna odjel do Drážďan. Po jeho smrti byla v zákupském zámku sloužena smuteční mše.[4]

27. června 1857 se v hlavním městě Belgického království oženil s Charlottou, dcerou prvního belgického krále Leopolda. Manželé poté žili v Miláně jako rakouští regenti až do roku 1859, kdy František Josef I. Maxmiliána úřadu zbavil. Maxmilián neměl se svým starším bratrem nejlepší vztahy, neboť tomu se příčily myšlenky liberální politiky, kterou Maxmilián uplatňoval v Itálii. Krátce po odchodu Maxmiliána z Milána Rakousko ztratilo severoitalské državy ve prospěch nově zformovaného Italského království. Maxmilián poté odešel do Terstu, kde si nechal vybudovat zámek Miramare a věnoval se soukromému životu, například podnikl výpravu do Brazílie za exotickými rostlinami.[3]

Nabídka koruny

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1859 se na Maxmiliána poprvé obrátili mexičtí konzervativci vedení yucatanským právníkem José Mariou Gutiérrezem,[5] kteří po své porážce v občanské válce v Mexiku roku 1860 žili v evropském exilu, s návrhem, aby se stal mexickým vládcem. Jejich nabídku nejprve nepřijal a jeho rodina jej od mexické koruny zrazovala.[3] Nicméně po francouzské intervenci do Mexika armáda Napoleona III. pod velením generála Elieho Foreye dobyla Ciudad de México a vyhlásila císařství, Maxmilián roku 1863 korunu přijal. Jeho rozhodnutí bylo podmíněno ztrátou šlechtického stavu a výsad v Rakousku, ačkoliv o tom on sám, před tím než opustil Rakousko, nebyl informován. Jeho manželka Charlotta poté začala být titulována jako Její císařské veličenstvo císařovna Charlotta.

Mexický císař

[editovat | editovat zdroj]
Maxmilián Habsburský a Charlotta Belgická
Mexická známka z roku 1866 s portrétem císaře Maxmiliána

Maxmilián vystoupil z fregaty Novara na americkou půdu v mexickém Veracruzu dne 28. května 1864.[5] S sebou přivezl dobrovolnickou armádu složenou ze žoldnéřů všech možných národností včetně Čechů.[6] Od počátku čelil pokračující válce mezi francouzským expedičním sborem a republikánskými povstalci vedenými Benitem Juárezem, kteří odmítli uznat Maxmiliánovu vládu.

Císařský pár si za své sídelní město zvolil Ciudad de México, kam slavnostně vstoupil měsíc po svém přistání v Mexiku a kde se nechal přivítat francouzskými vojáky a svými mexickými stoupenci. Za svou rezidenci si zvolil Chapultepecký hrad, který stál na vrcholu chapultepeckého kopce a kdysi býval zátiším aztéckých vládců a později sídlem španělských místokrálů. Císař Maxmilián nechal postavit širokou cestu od svého paláce až do centra Ciudad de México, která se původně jmenovala Paseo de la Emperatriz (česky Třída císařovny), dnešní slavná Paseo de la Reforma (Třída Reforem) a měl v plánu nechat se slavnostně korunovat v Metropolitní katedrále v Ciudad de México, ale korunovace se nikdy neuskutečnila kvůli neustálé politické nestabilitě Maxmiliánova režimu. Římskokatolická církev na císaři žádala navrácení svých privilegií, která jí odňal Juárezův režim, to však Maxmilián odmítl, čímž si církev proti sobě popudil a ta také nadále podkopávala jeho autoritu.[5]

Protože Maxmilián a Charlotta neměli děti, adoptovali Agustína de Iturbide y Greena a jeho bratrance Salvadora de Itúrbide y de Marzána, oba byli vnuci popraveného vládce Prvního mexického císařství Agustína de Iturbide, který vládl Mexiku jako císař krátce ve dvacátých letech 19. století. Mladí Augustínové dostali titul Jeho výsost, princ iturbidský a byli určeni jako dědici trůnu.

Ke zděšení svých konzervativních stoupenců Maxmilián podpořil několik liberálních politických kroků navržených Juárezovou administrativou, např. pozemkovou reformu, náboženskou svobodu a rozšíření volebního práva nejen na vlastníky velkých pozemků. Zpočátku měl císař v úmyslu Juáreze amnestovat, pokud mu republikánský vůdce odpřisáhne věrnost, tohle však Benito Juárez odmítl. V říjnu 1865 vydal Maxmilián tzv. „černý zákon“, kterým nařídil všechny Mexičany věrné Juárezovi zastřelit,[7] v reakci na praktiky povstalců, kteří zabíjeli royalisty věrné císaři. Za dobu platnosti tohoto zákona bylo popraveno na dvacet tisíc lidí,[6] což ještě více rozbouřilo proticísařskou opozici a znechutilo některé konzervativní Maxmiliánovy stoupence.[7]

Poté, co v roce 1865 skončila americká občanská válka mezi Unií a Konfederací, znovusjednocené Spojené státy americké začaly podporovat Juárezovy povstalce. Roku 1866 hrozba Maxmiliánovy abdikace byla zjevná i v zahraničí. Toho roku Napoleon III. vzhledem k odporu Mexičanů i americkému tlaku pod vlivem Monroeovy doktríny stáhnul francouzský expediční sbor, ale pravý důvod stažení francouzského kontingentu z Ameriky bylo posílení armády v Evropě v nastávajícím konfliktu s Bismarckovým Německem. Císařovna Charlotta odcestovala do Evropy, aby hledala podporu pro svého manžela nejprve v Paříži, poté ve Vídni a nakonec v Římě u papeže Pia IX. Její úsilí vyšlo naprázdno a vyústilo v její psychické zhroucení a do Mexika se již nikdy nevrátila. Poté, co byl její manžel v Mexiku vítěznými republikány popraven, strávila zbytek života v ústraní, nejprve v miramarském zámku poblíž Terstu a poté v hradu Bouchout v Miese, kde 19. ledna 1927 zemřela. Od té doby celý život u sebe nosila Maxmiliánovu figurku, kterou oslovovala „můj milý Maxi, mexický císaři…“[8]

Pád

[editovat | editovat zdroj]
Edouard Manet: Poprava císaře Maxmiliána, vedle něho generál Miramón (po císařově levé ruce) a Mejía
Maxmiliánův hrob, Vídeň

Ačkoliv ke stažení z Mexika byl Napoleon III. donucen, jeho ústup znamenal těžkou ránu pro Mexické císařství. Maxmilián byl donucen se svými stoupenci uprchnout z Ciudad de México, aby si zachránil alespoň život. 19. ledna 1867 obsadil město Santiago de Querétaro a opevnil se v klášteře de la Cruz. V klášteře de la Cruz císaře a velitele jeho gardy plukovníka Miguela Lópeze obklíčil Juárezův generál Escobena. Navzdory pokusu Maxmiliánových věrných generálů Miguela Miramóna a Tomáse Mejíi osvobodit císaře z obklíčení, padl po dvouměsíčním obléhání kvůli zradě plukovníka Lópeze klášter do rukou republikánům. Maxmilián byl zajat a postaven před válečný soud. Ten císaře, spolu s oběma jeho generály Miramónem a Mejíou, odsoudil k trestu smrti. Evropští panovníci, mnoho osobností (například francouzský spisovatel Victor Hugo, či italský revolucionář a dobrodruh Giuseppe Garibaldi) a dokonce i americký prezident žádali ušetření Maxmiliánova života, rakouský dvůr nabízel výkupné, znovu nastolený prezident Benito Juárez se však pod rozsudek podepsal.[8]

Rozsudek byl vykonán 19. června 1867 v Cerro de las Campanas. Maxmiliánovým posledním přáním bylo poslechnout si ještě jednou melodii La Palomy, kterou si zamiloval během námořní služby v mládí.[6] Před popravou mu věznitelé sdělili, že jeho žena Charlotta v Evropě zemřela, aby nemusel trpět vědomím, že žije, ale je psychicky vyšinutá. Popravčí četa jeho i oba generály zastřelila ještě před tím, než dozněla melodie La Palomy.[6] Jeho poslední slova byla:

„Mexicanos! Muero por la causa de México. No dejen que nadie pise sus ideales, ni sus derechos más sagrados. Espero que la sangre de este mexicano sea la última que se derrame. Viva México!“[9]
Český překlad: „Mexičané! Umírám pro Mexiko. Nedopusťte, aby někdo pošlapal vaše ideály a vaše nejsvětější práva. Doufám, že tato krev bude poslední, která byla prolita. Ať žije Mexiko!“

Maxmilián podplatil vojáky, kteří ho měli zastřelit, aby ho nestříleli do hlavy, aby se mu jeho matka mohla podívat do tváře.[10] Zatímco generálové byli po sprše kulek okamžitě mrtví, Maxmilián první dávku přežil a musel dostat „ránu z milosti“.[1] Maxmiliánovo tělo bylo v Mexiku nabalzámováno, aby ho v listopadu 1867 na lodi Novara[6] převezl admirál Wilhelm von Tegetthoff do nově založeného Rakousko-Uherska, kde byl pohřben ve vídeňské Císařské hrobce.

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
 František I. Štěpán Lotrinský
 
 
 Leopold II.
 
 
 
 
 
 
 Marie Terezie
 
 
 František I. Rakouský
 
 
 
 
 
 
 Karel III. Španělský
 
 
 Marie Ludovika Španělská
 
 
 
 
 
 
 Marie Amálie Saská
 
 
 František Karel Habsbursko-Lotrinský
 
 
 
 
 
 
 Karel III. Španělský
 
 
 Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský
 
 
 
 
 
 
 Marie Amálie Saská
 
 
 Marie Tereza Neapolsko-Sicilská
 
 
 
 
 
 
 František I. Štěpán Lotrinský
 
 
 Marie Karolína Habsbursko-Lotrinská
 
 
 
 
 
 
 Marie Terezie
 
Maxmilián I. Mexický
 
 
 
 
 
 Kristián III. ze Zweibrücken
 
 
 Fridrich Michal Falcko-Zweibrückenský
 
 
 
 
 
 
 Karolína Nasavsko-Saarbrückenská
 
 
 Maxmilián I. Josef Bavorský
 
 
 
 
 
 
 Josef Karel ze Sulzbachu
 
 
 Marie Františka Falcko-Sulzbašská
 
 
 
 
 
 
 Alžběta Augusta Falcko-Neuburská
 
 
 Žofie Frederika Bavorská
 
 
 
 
 
 
 Karel Fridrich Bádenský
 
 
 Karel Ludvík Bádenský
 
 
 
 
 
 
 Karolína Luisa Hesensko-Darmstadtská
 
 
 Karolína Frederika Vilemína Bádenská
 
 
 
 
 
 
 Ludvík IX. Hesensko-Darmstadtský
 
 
 Amálie Hesensko-Darmstadtská
 
 
 
 
 
 
 Karolína Falcko-Zweibrückenská
 

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Maximilian I of Mexico na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b TATEROVÁ, Eva. Ferdinand Maxmilián Habsburský [online]. [cit. 2008-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-05-24. 
  2. ↑ ORGAN, Michael. A Bibliography of Ferdinand Maximilian von Habsburg (1832-67) and his wife Carlotta of Belgium [online]. 2005-10-14 [cit. 2008-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-05-17. (anglicky) 
  3. ↑ a b c Maxmilián Mexický [online]. [cit. 2008-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-28. 
  4. ↑ ASCHENBRENNER, Martin. Ferdinand V. Dobrotivý v světle denních hlášení. Bezděz, vlastivědný sborník Českolipska. 2009, čís. 18, s. 53. ISSN 1211-9172. 
  5. ↑ a b c TUCK, Jim. MAXIMILIAN AND CARLOTA: THE "ARCHDUPE" AND HIS TRAGIC LADY [online]. 1999 [cit. 2008-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-05-11. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d e VÁROŠ, Milan. Vraky plné pokladů. Bratislava: Mladé letá, 2002. ISBN 8006012555. S. 133. [dále jen Vároš]. 
  7. ↑ a b Maximilian [online]. [cit. 2008-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ a b Vároš, str. 134
  9. ↑ Noticias del Imperio, por Fernando Del Paso. [online]. 2007-3-27 [cit. 2008-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-03-21. (španělsky) 
  10. ↑ WILLIAMSON, David G. The Emperor Maximiliano [online]. 2003 [cit. 2008-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-07-17. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ESCALANTE GONZALBO Pablo, Bernardo García Martínez, Luis Jáuregui, Josefina Zoraida Vázquez, Elisa Speckman Guerra, Javier Garciadiego y Luis Aboites Aguilar. (2004), Nueva Historia mínima de México, El Colegio de México. ISBN 968-12-1139-1. (španělsky)
  • HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X. 
  • HAMNET Brian (2001), History of Mexico, Cambridge University Press. ISBN 84-8323-118-2. (anglicky)
  • PERNES, Jiří. Habsburkové bez trůnu. Praha: Iris ; Knižní klub, 1995. 232 s. ISBN 80-7176-253-9. 
  • PERNES, Jiří. Maxmilián I. Mexický císař z rodu Habsburků. Praha: Brána ; Knižní klub, 1997. 230 s. ISBN 80-85946-80-7. 
  • VLHA, Marek. Habsburk mexickým císařem. Živá historie. Listopad 2009, s. 12–14. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předchůdce:
Benito Juárez
(prezident) 		Znak z doby nástupu Vládce Mexika
1864 – 1867 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Benito Juárez
(prezident)
Velitelé rakouského a rakousko-uherského námořnictva
Rakouští arcivévodové
1. generace
Znak rakouské císařské rodiny
Znak rakouské císařské rodiny
2. generace
3. generace
4. generace
5. generace
6. generace
7. generace
8. generace
9. generace
10. generace
11. generace
12. generace
13. generace
14. generace
15. generace
16. generace
Habsburské
Toskánsko
Uhersko
Josef Arpád • Géza
17. generace
Potomci
Karla I.
Toskánští
Falčtí
18. generace
19. generace
S: také španělský infant
T: také toskánský princ
M: také modenský princ
P: také portugalský infant
B: také belgický princ
kurzívou jsou rakouští panovníci
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Maxmilián_I._Mexický&oldid=23957670“