Václav III.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o českém, polském a uherském králi. Další významy jsou uvedeny na stránce Václav III. (rozcestník).
Václav III.
Václav III. (Zbraslavská kronika)
Václav III. (Zbraslavská kronika)
Narození6. října 1289
České království Praha, České království
Úmrtí4. srpna 1306 (16 let)
Moravské markrabství Olomouc, Moravské markrabství
Pohřben/aKatedrála svatého Václava (do 1326)
Zbraslavský klášter (1326 – 15. století)
Tituly a úřady
český král
Období1305 – 1306
PředchůdceVáclav II.
NástupceJindřich Korutanský
uherský král
jako Ladislav V.
Období1301 – 1305
PředchůdceOndřej III.
NástupceOta III. Dolnobavorský
polský král
jako Václav II.
Období1305 – 1306
PředchůdceVáclav II.
NástupceVladislav I. Lokýtek
DynastiePřemyslovci
Manžel/kaViola Těšínská
DětiAlžběta
OtecVáclav II.
MatkaGuta Habsburská
PříbuzníJan Volek, Markéta Přemyslovna, Anežka Přemyslovna, Anežka Přemyslovna, Eliška Přemyslovna a Anna Přemyslovna (sourozenci)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav III. (6. října 1289 Praha – 4. srpna 1306 Olomouc) byl sedmý král český, král polský (1305–1306) a uherský (1301–1305), poslední český panovník z rodu Přemyslovců. Byl zavražděn v Olomouci.

Původ

Václav III. byl druhorozeným synem Václava II., českého a polského krále, a Guty Habsburské, dcery římského krále Rudolfa I. Habsburského. Pocházel z dvojčat, sestra Anežka zemřela v útlém věku. Přeživšími sourozenci byli Anna Přemyslovna, Eliška Přemyslovna, Markéta Přemyslovna a polorodá sestra Anežka.

Uherská koruna

Území ovládané Přemyslovci kolem roku 1301
     České království
     Polské království
     Pravděpodobný rozsah moci Václava III. v Uhrách
     Země v lenní závislosti
Václav na cestě do Uher (Chronicon Pictum)

12. února 1298 byl Václav ve Vídni zasnouben s jedinou dcerou uherského krále Alžbětou.[1] Uherský král Ondřej III. se nedočkal dalšího potomstva a roku 1301 zemřel. Rod Arpádovců jím vymřel po meči. Bylo nutné najít nového panovníka, v jehož těle by kolovala arpádovská krev. Uherští magnáti nechtěli přijmout kandidaturu Karla Roberta z Anjou a hledali jinou možnost. V úvahu připadal Ota III. Dolnobavorský, Arpádovec po matce, a Václav III., vnuk Kunhuty Haličské a snoubenec desetileté osiřelé Alžběty. Nakonec rozhodlo bohatství českého krále.

Václav II., přes nesouhlas královské rady, začal pro syna usilovat o získání uherského trůnu a uherští páni byli uplaceni kutnohorským stříbrem.[2] 27. srpna 1301 byl dvanáctiletý Václav III. po mnoha jednáních ve Stoličném Bělehradě korunován uherským králem a v hierarchii uherských králů získal jméno Ladislav V.

„ …v den Rufa mučedníka byl od arcibiskupa kaločského ve městě Královském Bělehradě s přeskvělou nádherou slavnostně korunován svatou korunou uherských králů. Byli tam přítomni arcibiskupové, hrabata a přemnozí šlechticové a po skončení oné radostné slavnosti uctivě dovedli toho nového krále do Budína. Tak se tedy dědic český stal králem uherským. “
— Petr Žitavský[3]

Faktický vliv však měl v Uhrách mladičký král pouze na Slovensku a na západě dnešního Maďarska. Už v září 1301 se v Budíně objevil papežský legát Mikuláš Boccasini, pozdější papež Benedikt XI., zastupující zájmy Karla Roberta a tlumočící názor, že jen papežská kurie má právo rozhodnout o uherském králi. Později papež Bonifác VIII. Václava II. osočil, že se neprávem zve polským králem a zároveň jej vyzval, aby do půl roku předložil doklady synových nároků na svatoštěpánskou korunu. K tomu vyzval i Anjouovce.

Opozice v Polsku i Uhrách proti přemyslovskému soustátí rostla. Římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský se postavil na stranu papeže Bonifáce, který jediný z něj eventuálně mohl udělat císaře (byť s Václavem II. byli dosud spojenci a český král mu pomohl k německé koruně). Václav II. se marně snažil získat vojenskou podporu francouzského krále Filipa Sličného[4], který také neměl s papežem dobré vztahy. 31. května 1303 přiřkl Bonifác VIII. svatoštěpánskou korunu Karlu Robertovi z Anjou. Všechny poddané Václava III. zprostil přísah věrnosti.

„ Posílaje králi Václavovi papežovu bullu ze dne 31. máje, připojil k ní [Albrecht I. Habsburský] vyzvání, aby postoupil mu království Uherského i Polského a zemí Krakovské, Míšeňské i Chebské, pak aby aneb odevzdal mu stříbrné doly Kutnohorské k užívání na šest let, aneb aby položil pokuty 80.000 hřiven stříbra za desátek říši prý Římské povinný a potud neodvedený. “
— František Palacký[5]

Václav II. samozřejmě odmítl. Jeho syn v Uhersku začal rychle ztrácet podporu šlechty ve prospěch Karla z Anjou a nakonec zůstal obležený v Budíně. Roku 1304 ho otec musel vojensky hájit a Václav III. za otcovy vydatné armádní pomoci odjel i s uherskou korunou a rukojmími do Čech.

Samostatná politika

Roku 1304 Přemyslovci vládli území většímu než samotná Svatá říše římská, během dvou let se jejich moc zhroutila úplně. Po smrti otce roku 1305 zdědil Václav III. českou a polskou korunu. Proti králi se dvěma korunami ovšem stál Albrecht I. Habsburský v říši a v Polsku Vladislav I. Lokýtek.

Mladý král zrušil zasnoubení s Alžbětou v říjnu 1305, údajně čtyři dny po svatbě s Violou Těšínskou.[6] Jednalo se o nerovný sňatek, jehož důvody nejsou příliš zřejmé. Ačkoliv pozdější kronikáři popisují Violu jako půvabnou, důvodem zřejmě nebyla právě její krása. Snad sehrála roli strategická poloha Těšínska na cestě z Prahy do Krakova. Alžběta byla tou dobou ve Vídni pod habsburskou kuratelou.[7]

10. října Václav ještě použil titul uherského krále a to na listině v Bruntále. Poté se titulu vzdal a společně s uherskými korunovačními klenoty jej předal bratranci Otovi Dolnobavorskému, který se v převlečení vydal do Uher.[8] Václav uzavřel mír s Albrechtem Habsburským, kterému postoupil některá území (Chebsko, Plísensko a Míšeňsko), čímž si uvolnil ruce pro udržení polské koruny.

„ Zmáhaní se moci Vladislava Lokétka v Polště vyrušilo krále konečně ze dlouhé jeho a zpustlé nečinnosti. Náměstkové jeho v oněch zemích, Mikuláš Opavský, vévoda na Krakovsku, a Jindřich z Lipé ve velikém Polsku, oznamovali, že jim nebude lze udržeti se, nedostaneli se jim z Čech pomoci branné. “
— František Palacký[9]

Na jaře 1306, snad ke konci února či v březnu dobyl Vladislav I. Lokýtek královský hrad v Krakově držený českou posádkou (přestože již 26. ledna 1306 uzavřel v Toruni s „plnomocníky českého krále“ příměří, které mělo trvat „až do sv. Michala“, tedy do 29. září téhož roku).

Mladý král začal na přelomu června a července 1306 sbírat zemskou hotovost. Někdy po 5. červenci (toho dne ještě v Praze vydal listinu ve prospěch pražského měšťana a kutnohorského obchodníka) vytáhl z Prahy. Nevíme, kterého dne dorazil do Olomouce; jisté je, že ve čtvrtek 4. srpna 1306 po poledni odpočíval v Olomouci v domě bývalého olomouckého děkanství (v sousedství dnešního dómu sv. Václava) a byl zabit - neznámo kým, ale vina dlouho zůstala na jistém Konrádovi z Botenštejna - třemi ranami do hrudi. Byl zavražděn v necelých sedmnácti letech, dožil se tak nejnižšího věku ze všech českých panovníků. Svými současníky nebyl příliš vysoko ceněn.

„ ... o změkčilosti dočte se a chtíči vladařů Čech a Španěl, oběma nedostatek vůle všecko zničí... “
— Dante Alighieri[10]

Zbraslavská kronika o Václavovi píše, že v opilosti rozdával královský majetek a vůbec byl příliš rozmařilý. Možná byl ale autor kroniky k Václavovi příliš kritický - bujaré pitky pořádal i jeho otec, o tom však kronikář mlčí. Ve skutečnosti byla jeho krátká vláda vcelku rozumná a prozíravá, mohla přinést během několika let výsledky, ke kterým se Václav II. už nestihl dopracovat. Špatná pověst opilce a povaleče však už Václavovi III. zůstala.

4. srpna v Olomouci

Socha Václava III. v Olomouci.

Vražda šestnáctiletého Václava III., kterým vymřela legitimní větev Přemyslovců, sice zůstává neobjasněná, pravděpodobné ovšem je, že Konrád z Botenštejna (z Mulhova) vrahem nebyl. Pravý vrah možná podplatil stráže, aby Konráda (který snad chtěl ohlásit vraždu) ubili. Strážím snad stačilo i to, když ho viděli s nožem. Za iniciátory vraždy byli často označováni Habsburkové nebo Vladislav I. Lokýtek, kteří z Václavovy smrti těžili. Josef Žemlička naopak tvrdí, že mezi českými historiky spíše převládá názor o jakési kolektivní vině české šlechty, ale zřejmě se jednalo o promyšlenou akci určité zájmové skupiny.

„ Divíme se všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap. “
— Zbraslavská kronika[11]

Václav byl nejprve pohřben v kryptě katedrály svatého Václava v Olomouci (1306-1326), odkud jej o dvacet let později nechala sestra Eliška převézt do zbraslavského kláštera a uložit vedle ostatků otce Václava II. Přemyslovské pozůstatky se však ztratily, kostra Václava III. se nedochovala vůbec.

Zachovalo se pouze několik dobových zobrazení mladého krále. Kromě Zbraslavské kroniky a Velké obrázkové kroniky je panovník zpodobněn jako klečící pokorný prosebník i na dvou rytinách relikviáře sv. Blažeje, který je uchováván v Escorialu společně s dalšími třemi na Václavovu zakázku vyrobenými relikviáři.

Vývod z předků

Předkové
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Václav I.
 
 
 
 
 
 
 
Přemysl Otakar II.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Kunhuta Štaufská
 
 
 
 
 
 
 
Václav II.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Rostislav Haličský
 
 
 
 
 
 
 
Kunhuta Haličská
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Anna Uherská
 
 
 
 
 
 
 
Václav III.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Albrecht IV. Habsburský
 
 
 
 
 
 
 
Rudolf I. Habsburský
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Hedvika z Kyburgu
 
 
 
 
 
 
 
Guta Habsburská
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Burkhard III. z Hohenbergu
 
 
 
 
 
 
 
Gertruda z Hohenbergu
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Mechtilda z Tübingenu
 
 
 
 
 
 

Odkazy

Reference

  1. ↑ MARÁZ, Karel. Václav III. České Budějovice: Veduta, 2006. ISBN 978-80-86829-25-8. S. 31. 
  2. ↑ Václav III, str. 34
  3. ↑ Václav III, str. 35
  4. ↑ www.e-stredovek.cz
  5. ↑ PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě I. Praha: Nakladatel B. Kočí, 1921. S. 318-319. 
  6. ↑ HÁDEK, Cyril. Konec Přemyslovců v Čechách. Praha: Akropolis, 2006. ISBN 80-7304-067-0. S. 142. 
  7. ↑ www.e-stredovek.cz
  8. ↑ Václav III, str. 50-51
  9. ↑ PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě I. Praha: Nakladatel B. Kočí, 1921. S. 322. 
  10. ↑ DANTE, Alighieri. Božská komedie. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1762-8. S. 441. 
  11. ↑ Zbraslavská kronika. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1976. S. 150. 

Literatura

  • Legendy a kroniky koruny uherské. Příprava vydání Richard Pražák; překlad Dagmar Bartoňková, Jana Nechutová. Praha: Vyšehrad, 1988. 389 s. 
  • Zbraslavská kronika. Příprava vydání Zdeněk Fiala; překlad František Heřmanský, Rudolf Mertlík. Praha: Svoboda, 1976. 597 s. 
  • HÁDEK, Cyril. Konec Přemyslovců v Čechách. Praha: Akropolis, 2006. 208 s. ISBN 80-7304-067-0. 
  • IVANOV, Miroslav. Český pitaval aneb Kralovraždy. Praha: XYZ, 2009. 300 s. ISBN 978-80-7388-036-1. 
  • MARÁZ, Karel. Václav III. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 131-143.
  • MARÁZ, Karel. Václav III. (1289-1306) : poslední Přemyslovec na českém trůně. České Budějovice: Veduta, 2007. 160 s. ISBN 978-80-86829-25-8. 
  • MARÁZ, Karel. K hodnostářům a úředníkům uherského (1301-1304), českého a polského (1305-1306) krále Václava III. Mediaevalia historica Bohemica. 2007, roč. 11, s. 103-113. ISSN 0862-979X. 
  • MARÁZ, Karel. K vládě, osobnosti a vraždě Václava III. In: FIFKOVÁ, R. Sága moravských Přemyslovců : život na Moravě od XI. do počátku XIV. století : sborník a katalog výstavy pořádané Vlastivědným muzeem v Olomouci a Muzeem města Brna k 700. výročí tragické smrti Václava III., posledního českého krále z dynastie Přemyslovců. Olomouc ; Brno: Vlastivědné muzeum v Olomouci ; Muzeum města Brna, 2006. ISBN 80-85037-42-4. S. 51-64.
  • POJSL, Miloslav; ŘEHOLKA, Ivan; SULITKOVÁ, Ludmila. Panovnická kancelář posledních Přemyslovců Václava II. a Václava III. Sborník archivních prací. 1974, roč. 24, čís. 2, s. 261-365. ISSN 0036-5246. 
  • SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0. 
  • SOVADINA, Miloslav. Rok vlády Václava III. In: SMUTNÁ, Kateřina. Sto let od narození profesora Jindřicha Šebánka. Sborník příspěvků.. Brno: Moravský zemský archiv, 2000. ISBN 80-238-7225-7. S. 155-167.
  • ŠTĚPÁN, Václav. K otázce vraždy krále Václava III. v Olomouci roku 1306. Časopis Slezského zemského muzea. Série B. 1976, roč. 25, s. 115-133. ISSN 1211-3131. 
  • ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha: Jan Laichter, 1935. 803 s. 
  • ŠUSTA, Josef. Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha první. Poslední Přemyslovci a jejich dědictví. Praha: Argo, 2001. 538 s. ISBN 80-7203-376-X. 
  • VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. 
  • ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-759-8. 
  • ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1. 

Externí odkazy

Čeští panovníci
Mytičtí panovníci
(do 9. století)
První mytičtí panovníci
Mytičtí Přemyslovci
Přemyslovci
(9. století–1306)
Bořivoj I. (872?–883?) • Strojmír (883?–885?) • Bořivoj I. (875?–889) • Spytihněv I. (894–915) • Vratislav I. (915–921) • svatý Václav (921–935) • Boleslav I. (935–972) • Boleslav II. (972–999) • Boleslav III. (999–1002) • Boleslav Chrabrý¹ (1003–1004) • Vladivoj? • Jaromír (1004–1012) • Oldřich (1012–1033) • Jaromír (1033–1034) • Břetislav I. (1034–1055) • Spytihněv II. (1055–1061) • Vratislav II. (1061–1092) • Konrád I. Brněnský (1092) • Břetislav II. (1092–1100) • Bořivoj II. (1100–1107) • Svatopluk Olomoucký (1107–1109) • Vladislav I. (1109–1117) • Bořivoj II. (1117–1120) • Vladislav I. (1120–1125) • Soběslav I. (1125–1140) • Vladislav II. (1140–1172) • Bedřich (1172–1173) • Soběslav II. (1173–1178) • Bedřich (1178–1189) • Konrád II. Ota (1189–1191) • Václav II. (1191–1192) • Přemysl Otakar I. (1192–1193) • Jindřich Břetislav (1193–1197) • Vladislav Jindřich (1197) • Přemysl Otakar I. (1198–1230) • Václav I. (1230–1253) • Přemysl Otakar II. (1253–1278) • Václav II. (1278–1305) • Václav III. (1305–1306)
Nedynastičtí
(1306–1310)
Jindřich Korutanský (1306) • Rudolf Habsburský (1306–1307) • Jindřich Korutanský (1307–1310)
Lucemburkové
(1310–1437)
Jan Lucemburský (1310–1346) • Karel IV. (1346–1378) • Václav IV. (1378–1419) • Zikmund Lucemburský (1419–1437)
Habsburkové
(1437–1457)
Albrecht II. Habsburský (1438–1439) • interregnum (1439–1453) • Ladislav Pohrobek (1453–1457)
Nedynastičtí
(1457–1471)
Jiří z Poděbrad (1458–1471) • Matyáš Korvín² (1458–1490)
Jagellonci
(1471–1526)
Vladislav Jagellonský (1471–1516) • Ludvík Jagellonský (1516–1526)
Habsburkové
(1526–1780)
Ferdinand I. Habsburský (1526–1564) • Maxmilián II. Habsburský (1564–1576) • Rudolf II. (1576–1611) • Matyáš Habsburský (1611–1619) • Ferdinand II. Habsburský (1619–1637) • Fridrich Falcký³ (1619–1620) • Ferdinand III. Habsburský (1637–1657) • Ferdinand IV. Habsburský • Leopold I. (1657–1705) • Josef I. Habsburský (1705–1711) • Karel VI. (1711–1740) • Marie Terezie (1740–1780) • Karel VII. Bavorský³ (1741–1743)
Habsburko-Lotrinkové
(1780–1918)
Josef II. (1780–1790) • Leopold II. (1790–1792) • František I. Rakouský (1792–1835) • Ferdinand I. Dobrotivý (1835–1848) • František Josef I. (1848–1916) • Karel I. (1916–1918)
¹ Piastovec, ² vládce vedlejších zemí Koruny české, ³ vzdorokrál z rodu Wittelsbachů
Dynastie vládnoucí v Polsku
Seznam dynastií
Piastovci (870–1290) • Přemyslovci (1291–1306) • Piastovci (1306–1370) Anjouovci (1370–1399) • Jagellonci (1386–1572) • Valois-Angoulême (1573–1575) • Vasovci (1587–1668) • Wettinové (1697–1704, 1709–1763) • Holstein‑Gottorp‑Romanov (1815–1831)
 Znak polského království
Dynastie Přemyslovců (1291–1306)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Václav_III.&oldid=16195909“