Juan Manuel Fangio
.jpg) | |
| Narození | 24. června 1911 Balcarce |
|---|---|
| Úmrtí | 17. července 1995 (ve věku 84 let) Buenos Aires |
| Národnost |  Argentina |
| Kariéra ve Formuli 1 | |
| Aktivní roky | 1950 - 1951, 1953 - 1958 |
| Týmy | Alfa Romeo Maserati Mercedes Ferrari |
| Závody | 52 |
| Mistr světa | 5  (1951, 1954, 1955 1956, 1957) |
| Vyhrané závody | 24 |
| Stupně vítězů | 35 |
| Body celkem | 245 |
| Pole positions | 29 |
| Nejrychlejší kola | 23 |
| První závod | GP Velké Británie 1950 |
| První vítězství | GP Monaka 1950 |
| Poslední vítězství | GP Německa 1957 |
| Poslední závod | GP Francie 1958 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Juan Manuel Fangio (24. června 1911, Balcarce, Buenos Aires – 17. července 1995, Buenos Aires) byl argentinský automobilový závodník, účastník mistrovství světa Formule 1. Získal 5 mistrovských titulů, z toho 4 v řadě za sebou. Fangio je považován za jednoho z nejúspěšnějších a nejlepších závodníků v historii závodů Grand Prix. V 51 Velkých cenách vyhrál 24krát, tento úspěch je dodnes bezkonkurenční.
Život[editovat | editovat zdroj]
Juan Manuel Fangio se narodil 24. června 1911 v argentinském Balcarce, v rodině italských emigrantů.[1] Zpočátku se věnoval kopané a pro typický tvar svých nohou získal přezdívku El Chueco, což znamená žokej na sudu. Ale velmi rychle se u něj projevila vášeň pro mechaniku. V 16 letech opustil studia na škole, aby se vyučil automechanikem. Byl velmi zručný, ovládal všechny práce na autech, ze starých vraků si uměl sestrojit vlastní vůz.[1] Po vojenské službě si otevřel malý autoservis a začal závodit v místních závodech. Jednalo se především o dálkové závody na nezpevněných silnicích napříč jihoamerickým kontinentem. Juan Manuel Fangio začal závodit v 18 letech na voze Ford, který získal od taxislužby. První závod absolvoval v roce 1934 na voze Ford T, musel však odstoupit kvůli zlomené ojnici.[2] V roce 1938 sestrojil spolu s bratrem automobil, s nímž nastoupil do závodu Cochea. Závod dokončil na 7. pozici, když dokázal nejlépe zajet tréninkové jízdy. Jedním z nejzajímavějších závodů, v němž zvítězil, byla Velká cena severu pořádaná na 10 000 kilometrů. Tento závod začínal v Buenos Aires, stoupal pohořím And až do Limy v Peru a vracel se zpět do argentinského hlavního města.
Po 2. světové válce se Fangio v roce 1947 vrátil do světa závodních vozů jako pozorovatel a následující rok i jako pilot. V roce 1948 při dlouhém závodě přes Jižní Ameriku z Buenos Aires do Caracasu měl nehodu, při níž přišel o život jeho spolujezdec a přítel Daniel Urrutia. Po období deprese se Fangio vzchopil a začal znovu závodit. Vláda Juana Peróna mu nabídla špičkový závodní vůz Maserati 4CLT, aby se účastnil Velké ceny Argentiny. Zde se seznámil s Francouzem Jeanem Pierrem Wimillem. V roce 1949 Fangio odjel do Evropy podporován režimem Juana Peróna.[2]
Ve svých 37 letech začal slavit úspěchy na evropských okruzích.[2] V roce 1950 podepsal smlouvu s továrním týmem Alfy Romeo a ve stejném roce bojoval o titul mistra světa s týmovým kolegou Giuseppem Farinou, který se stal prvním šampiónem Formule 1. Následující rok už triumfoval v mistrovství světa Fangio a získal první ze svých pěti titulů.
Rok 1952 byl poznamenán havárií, která Fangia vyřadila ze zbytku sezóny. Aby mohl závodit na okruhu v Monze, musel překonat velkou vzdálenost z Belfastu, kde závodil doslova před několika hodinami. Z Paříže jel bez přestávky celou noc, aby dorazil necelou půl hodinu před startem. Unavený Fangio startoval s vozem Maserati, nad nímž po několika kolech ztratil kontrolu a těžce havaroval.[2]
V roce 1953 byl již v plné formě a v závodech nestačil pouze na suveréna posledních let Alberta Ascariho.
V roce 1954 přestoupil k týmu Mercedes, který se vrátil po 15 letech. Vůz Mercedes W196 však nebyl připraven pro začátek sezóny a tak Fangio zahájil rok s vozem Maserati. Získal svůj druhý titul; z dvanácti Velkých cen jich vyhrál celkem osm. Situace v dalším roce byla obdobná, Fangio dostal nového kolegu Stirlinga Mosse.[2] Mercedes byl znovu k neporažení. Situace se změnila až po tragédii v Le Mans, kde zemřelo 84 lidí.[1] Mercedes se rozhodl ukončit sportovní činnost a také Fangio zvažoval možnost odchodu ze světa Velkých cen. Znovu zasáhl Juan Perón a vyjednal pro Manuela místo u Ferrari. A tak Fangio získal v roce 1956 s vozem Ferrari již čtvrtý titul. Svůj poslední titul získal v roce 1957 za volantem vozu Maserati, když vyhrál rozhodující závod na Nürburgringu, při kterém sedmkrát překonal rychlostní rekord okruhu.[1][2] Sezóna 1957 byla Fangiovou poslední kompletní sezónou, slavil i své poslední vítězství a získal svůj poslední titul.
V lednu 1958 skončil čtvrtý na Velké ceně Argentiny. V únoru byl před plánovaným závodem v Havaně na Kubě unesen Hnutím 26. července. Po 26 hodinách byl propuštěn a předán argentinskému velvyslanectví. Motivem únosců bylo vynutit si zrušení závodu a prokázat neschopnost Batistova režimu.[3] V roce 1999 byl podle této události natočen film režiséra Alberta Lecchiho Operación Fangio.[4] S kariérou se rozloučil čtvrtým místem na Grand Prix Francie s vozem Maserati. Vozy Maserati v tomto roce za Ferrari značně zaostávaly. K Velké ceně Francie se váže i historka, která dokazuje, jakému respektu se Fangio těšil mezi svými kolegy. Mike Hawthorn jedoucí v čele na voze Ferrari Dino měl možnost předjet Fangia o jedno kolo, ale přibrzdil a nechal Fangia projet cílem se stejným počtem kol. Své jednání poté okomentoval slovy: „Fangio se nepředjíždí o jedno kolo“.[2]
Po skončení závodní kariéry byl obchodním zástupcem firmy Mercedes–Benz v Argentině. V roce 1974 byl jmenován prezidentem Mercedes-Benz Argentina a v roce 1987 doživotním čestným prezidentem. V roce 1986 bylo ve městě Balcarce založeno muzeum Juana Manuela Fangii.
V pozdějším věku trpěl srdeční chorobu, absolvoval operaci srdce.[1] Dne 17. července 1995 ve věku 84 let podlehl Juan Manuel Fangio srdečnímu kolapsu. Pohřben byl v rodném městě. Balcarce. Argentina vyhlásila třídenní smutek za pětinásobného světového šampióna. Jednalo se o rekord, který byl vyrovnán až v roce 2002 Michaelem Schumacherem.
Tituly[editovat | editovat zdroj]
- 1940 Mistr Argentiny
- 1941 Mistr Argentiny
- 1951 Mistr světa
- 1954 Mistr světa
- 1955 Mistr světa
- 1956 Mistr světa
- 1957 Mistr světa
Vítězství[editovat | editovat zdroj]
- 1940 Grand Prix Internacional del Norte
- 1940 Mil Millas Argentinas
- 1942 Premio Mar y Sierras
- 1947 Grand Prix Ciudad de Rosario
- 1947 Premio Mecánica Rioplatense Ciudad de Montevideo
- 1947 Premio Primavera Mecánica Argentina
- 1947 Premio Doble Vuelta Sierra de la Ventana
- 1948 Grand Prix Vuelta de Coronel Pringles
- 1948 VIII Grand Prix Otoño Palermo
- 1948 Premio Vuelta de Entre Rios
- 1948 Grand Prix Ciudad de Mercedes
- 1949 Grand Prix Jean-Pierre Wimille
- 1949 II Grand Prix Internacional Gral San Martin
- 1949 Premio Fraile Muerto Bell Ville
- 1949 Grand Prix San Remo
- 1949 Grand Prix Perpignan
- 1949 Grand Prix Marseilles
- 1949 Grand Prix Pau
- 1949 Grand Prix Albi
- 1949 Grand Prix Monza
- 1950 Grand Prix de Pau
- 1950 Grand Prix di San Remo
- 1950 Grand Prix de Monaco
- 1950 Circuit Des Ramparst
- 1950 Grand Prix van Belgie
- 1950 Grand Prix de l' A.C.F.
- 1950 Circuito di Pescara
- 1950 Grand Prix de Parana
- 1950 Grand Prix del Presidente Arturo Alessandri Palma
- 1950 XV 500 Millas de Rafaela
- 1951 Grand Prix der Schweiz
- 1951 Grand Prix de l' A.C.F.
- 1951 Grand Prix di Bari
- 1951 Grand Prix de España
- 1952 Grand Prix da Cidade de Sao Paolo
- 1952 Grand Prix Quinta de Boa Vista
- 1952 Grand Prix Presidente Peron
- 1952 Grand Prix Maria Eva Duarte de Peron
- 1952 Grand Prix de Uruguay
- 1952 Grand Prix de la ciudad de Montevideo
- 1953 Vue des Alpes
- 1953 Grand Prix Supercortemaggiore
- 1953 Grand Prix d'Italia
- 1953 Grand Prix Modena
- 1953 Carrera Panamericana
- 1954 Grand Prix de Republica Argentina
- 1954 Grand Prix van Belgie
- 1954 Grand Prix de l' A.C.F.
- 1954 Grand Prix von Deutschland
- 1954 Grand Prix der Schweiz
- 1954 Grand Prix d'Italia
- 1955 Grand Prix de la Republica Argentina
- 1955 Grand Prix Ciudad de Buenos Aires
- 1955 Internationales ADAC-Eifel-Rennen
- 1955 Grand Prix van Belgie
- 1955 Grand Prix van Nederland
- 1955 Grand Prix Routier de Kristianstadt
- 1955 Grand Prix d'Italia
- 1955 Grand Prix Internacional de Venezuela
- 1956 Grand Prix de la Republica Argentina
- 1956 Grand Prix Ciudad de Buenos Aires
- 1956 12 horas de Sebring
- 1956 Grand Prix di Siracusa
- 1956 British Grand Prix
- 1956 Grand Prix von Deutschland
- 1957 Grand Prix de la Republica Argentina
- 1957 Grand Prix Ciudad de Buenos Aires
- 1957 Grand Prix de Cuba
- 1957 12 horas de Sebring
- 1957 Grand Prix de Monaco
- 1957 Grand Prix de Portugal
- 1957 Grand Prix de l' A.C.F.
- 1957 Grand Prix von Deutschland
- 1957 Grand Prix Ciudad de Sao Paolo
- 1957 Grand Prix de Rio de Janeiro
- 1958 Grand Prix Buenos Aires
Formule 1[editovat | editovat zdroj]
- Žlutě jsou vítězství
- Modře jsou 2. místa
- Červeně 3. místa
- Zeleně bodoval
| Rok | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | Pořadí | Body |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| 1950 | GB | MON | 500 | ŠVÝ | BEL | FRA | ITA | * | * | * | * | 2. místo | 27 |
| 1951 | ŠVÝ | 500 | BEL | FRA | GB | NĚM | ITA | ŠPA | * | * | * | Mistr | 37 |
| 1952 | |||||||||||||
| 1953 | ARG | 500 | NIZ | BEL | FRA | GB | NĚM | ŠVÝ | ITA | * | * | 2. místo | 29 |
| 1954 | ARG | 500 | BEL | FRA | GB | NĚM | ŠVÝ | ITA | ŠPA | * | * | Mistr | 57,14 |
| 1955 | ARG | MON | 500 | BEL | NIZ | GB | ITA | * | * | * | * | Mistr | 41 |
| 1956 | ARG | MON | 500 | BEL | FRA | GB | NĚM | ITA | * | * | * | Mistr | 33 |
| 1957 | ARG | MON | 500 | FRA | GB | NĚM | PES | ITA | * | * | * | Mistr | 46 |
| 1958 | ARG | MON | HOL | 500 | BEL | FRA | GB | NĚM | POR | ITA | MAR | 14. místo | 7 |
Vozy[editovat | editovat zdroj]
- 1950 Alfa Romeo 158
- 1951 Alfa Romeo 159
- 1953 Maserati A6GCM
- 1954 Maserati 250 F, Mercedes-Benz W196, Mercedes-Benz W196s
- 1955 Mercedes-Benz W196, Mercedes-Benz W196s
- 1956 Ferrari D50
- 1957 Maserati 250 F
- 1958 Maserati 250 F
Soukromý život[editovat | editovat zdroj]
Fangio se nikdy neoženil, ale dlouho žil s partnerkou Andreou Berruetovou. Rozešli se v roce 1960. Její syn tvrdil, že je Fangiovým potomkem a v roce 2013 se potvrzení domáhal u soudu. Genetickým testem DNA po exhumaci ostatků v roce 2015 bylo prokázáno, že Oscar Cacho Espinosa (* 1938) je skutečně Fangiovým synem. O rok později byl za Fangiova syna uznán také Rubén Vázquez (* 1942) ze vztahu, který měl ve čtyřicátých letech s Catalinou Basili.[5][6]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e CODR, Milan; HRUBEC, Karel. Přemožitelé času sv. 17. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Juan Manuel Fangio, s. 155–158.
- ↑ a b c d e f g Schumacher: Fangio byl nejlepším jezdcem Formule 1! - Garáž.cz. www.garaz.cz [online]. [cit. 2021-03-21]. Dostupné online.
- ↑ http://technet.idnes.cz/fidel-castro-unos-pilota-f1-d04-/tec_technika.aspx?c=A170223_135558_tec_technika_mla
- ↑ LECCHI, Alberto. Operación Fangio. [s.l.]: Aleph Producciones S.A., El Paso Producciones Cinematográficas S.L., El Puente Producciones S.A. Dostupné online. IMDb ID: tt0198874 event-location: Spain.
- ↑ Juan Manuel Fangio: Tělo pětinásobného mistra světa F1 bude exhumováno. auto.cz [online]. [cit. 2021-03-21]. Dostupné online.
- ↑ BILLIOTTE, Julien. F1i.com [online]. 2015-12-10 [cit. 2021-03-21]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Juan Manuel Fangio na Wikimedia Commons - Museo del Automovilismo „Juan Manuel Fangio“
- Un Tributo al Chueco… Fangio Web
- Historial completo de Fangio
