Formule 1 v roce 1961

12 sezóna
mistrovství světa vozů Formule 1
(1961)
12 sezóna; mistrovství světa vozů Formule 1; (1961)
	Mistr světa - Phil Hill
Obecné informace
Počet závodů	8
Počet pilotů	17
Pohár jezdců
První	Phil Hill; (Ferrari)
Druhý	Wolfgang von Trips; (Ferrari)
Třetí	Stirling Moss; (Lotus–Climax)
Pohár konstruktérů
První	Ferrari 45 bodů
Formule 1
	◄ 1960 1962 ►

i XII. Mistrovství světa jezdců a 4. ročník poháru konstruktérů zahájila 14. května Grand Prix Monaka a po 8 závodech 8. října při Grand Prix USA byl znám nový mistr světa. Mistrem světa pro rok 1961 se stal Phil Hill a v Poháru konstruktérů zvítězil tým Scuderia Ferrari.

Pohled na sezónu[editovat | editovat zdroj]

První rok od zavedení regulí, které omezovali velikost motoru na 1,5 litru ovládlo připravené Ferrari - sezóna 1961 byla poprvé, kdy přišli s vozem s motorem uprostřed, legendárním modelem 156 "Sharknose". To bylo v rozporu s názorem šéfa týmu Enza Ferrariho, který neměl rád vozy s motorem uprostřed a trval na svém zastaralém přesvědčení, že vozy s motorem uprostřed staví lidé, kteří nemají dostatek výkonu. Pouze Stirling Moss, v zastaralém voze Lotus, dokázal porazit Ferrari na dvou tratích, kde jeho dovednosti vyrovnávaly výhodu ve výkonu Ferrari. Innes Ireland také vyhrál závod - Grand Prix Spojených států, poté co Ferrari do tohoto závodu nezasáhlo. Giancarlo Baghetti, který závodil s soukromě nasazeným vozem Ferrari, vyhrál Grand Prix Francie při svém debutu v mistrovství, jako jediný jezdec kromě Nino Fariny, vítěze prvního závodu Mistrovství světa formule 1. Baghetti také vyhrál své jediné dva předchozí závody Formule 1, nešampionátní závody v Syracusách a Neapoli, ale francouzský závod bylo jeho jediné vítězství ve světovém šampionátu. Boj o titul mezi nejlepšími jezdci Ferrari, Philem Hillem a Wolfgangem von Tripsem, skončil tragédií, když se von Trips srazil s Jimem Clarkem v Monze, přičemž zahynul von Trips a 18 diváků. Hill nakonec vyhrál titul, jako první americký jezdec. Závod Indianapolis 500, který měl úplně jiná pravidla než Grand Prix a téměř nic společného s evropským silničním závoděním, byl z mistrovství vyřazen.

Počet bodů udělovaných vítězi závodu byl zvýšen na devět pro Mistrovství světa jezdců.

Kromě von Tripsa zemřeli během této sezóny ještě dva další jezdci: Brit Shane Summers během nešampionátního závodu Silver City Trophy v Brands Hatchi a Ital Giulio Cabianca během testu na okruhu Modena Autodrome.

Týmy a jezdci[editovat | editovat zdroj]

Jediným poskytovatelem pneumatiky pro sezónu 1961 byl Dunlop.

Tým	Konstruktér	Šasi	Motor	Jezdec	Závody
Porsche System Engineering	Porsche	787 718/2	Porsche 547/3 1.5 F4	Jo Bonnier	Vše
				Dan Gurney	Vše
				Hans Herrmann	1, 6
Scuderia Colonia	Lotus-Climax	18	Climax FPF 1.5 L4	Michael May	1, 4, 6
Scuderia Colonia	Lotus-Climax	18	Climax FPF 1.5 L4	Wolfgang Seidel	3, 5–7
Equipe Nationale Belge	Emeryson-Maserati	61	Maserati Tipo 6 1.5 L4	Olivier Gendebien	1
	Emeryson-Maserati	61	Maserati Tipo 6 1.5 L4	Lucien Bianchi	1
	Lotus-Climax	18	Climax FPF 1.5 L4	Lucien Bianchi	3
	Lotus-Climax	18		Willy Mairesse	3
	Emeryson-Climax	61		André Pilette	7
Camoradi International	Cooper-Climax	T53	Climax FPF 1.5 L4	Masten Gregory	1–5
	Cooper-Climax	T53		Ian Burgess	6
	Lotus-Climax	18		Ian Burgess	2–5
Owen Racing Organisation	BRM-Climax	P48/57	Climax FPF 1.5 L4	Tony Brooks	Vše
Owen Racing Organisation	BRM-Climax	P48/57	Climax FPF 1.5 L4	Graham Hill	Vše
R.R.C. Walker Racing Team	Lotus-Climax	18 18/21 21	Climax FPF 1.5 L4	Stirling Moss	Vše
	Ferguson-Climax	P99		Stirling Moss	5
	Ferguson-Climax	P99		Jack Fairman	5
Yeoman Credit Racing Team	Cooper-Climax	T53	Climax FPF 1.5 L4	John Surtees	Vše
Yeoman Credit Racing Team	Cooper-Climax	T53	Climax FPF 1.5 L4	Roy Salvadori	4–8
Cooper Car Company	Cooper-Climax	T55 T58	Climax FPF 1.5 L4	Jack Brabham	Vše
Cooper Car Company	Cooper-Climax	T55 T58	Climax FPF 1.5 L4	Bruce McLaren	Vše
Team Lotus	Lotus-Climax	21 18 18/21	Climax FPF 1.5 L4	Jim Clark	Vše
				Innes Ireland	1, 3–8
				Trevor Taylor	2
				Willy Mairesse	4
UDT Laystall Racing Team	Lotus-Climax	18 18/21	Climax FPF 1.5 L4	Cliff Allison	1, 3
				Henry Taylor	1, 3–5, 7
				Lucien Bianchi	4–5
				Juan Manuel Bordeu	4
				Masten Gregory	7–8
				Olivier Gendebien	8
Scuderia Ferrari SpA SEFAC	Ferrari	156	Ferrari 178 1.5 V6 Ferrari 188 1.5 V6	Richie Ginther	1–7
				Phil Hill	1–7
				Wolfgang von Trips	1–7
				Olivier Gendebien	3
				Willy Mairesse	6
				Ricardo Rodríguez	7
Scuderia Serenissima	Cooper-Maserati	T51	Maserati Tipo 6 1.5 L4	Maurice Trintignant	1, 3–4, 6–7
	De Tomaso-OSCA	F1	OSCA 372 1.5 L4	Giorgio Scarlatti	4
	De Tomaso-Alfa Romeo	F1	Alfa Romeo Giulietta 1.5 L4	Nino Vaccarella	7
Ecurie Maarsbergen	Porsche	718	Porsche 547/3 1.5 F4	Carel Godin de Beaufort	2–7
Ecurie Maarsbergen	Porsche	718	Porsche 547/3 1.5 F4	Hans Herrmann	2
H&L Motors	Cooper-Climax	T53	Climax FPF 1.5 L4	Jackie Lewis	3–7
Tony Marsh	Lotus-Climax	18	Climax FPF 1.5 L4	Tony Marsh	3, 5–6
Scuderia Centro Sud	Cooper-Maserati	T53 T51	Maserati Tipo 6 1.5 L4	Lorenzo Bandini	3, 5–7
Scuderia Centro Sud	Cooper-Maserati	T53 T51	Maserati Tipo 6 1.5 L4	Massimo Natili	5, 7
Bernard Collomb	Cooper-Climax	T53	Climax FPF 1.5 L4	Bernard Collomb	4, 6
Tim Parnell	Lotus-Climax	18	Climax FPF 1.5 L4	Tim Parnell	5, 7
Gerry Ashmore	Lotus-Climax	18	Climax FPF 1.5 L4	Gerry Ashmore	5–7
Louise Bryden-Brown^[1]	Lotus-Climax	18	Climax FPF 1.5 L4	Tony Maggs	5–6
Gilby Engineering	Gilby-Climax	61	Climax FPF 1.5 L4	Keith Greene	5
FISA	Ferrari	156	Ferrari 178 1.5 V6	Giancarlo Baghetti	4
Scuderia Sant'Ambroeus	Ferrari	156	Ferrari 178 1.5 V6	Giancarlo Baghetti	5, 7
J.B. Naylor	JBW-Climax	59	Climax FPF 1.5 L4	Brian Naylor	7
Fred Tuck Cars	Cooper-Climax	T45	Climax FPF 1.5 L4	Jack Fairman	7
Scuderia Settecolli	De Tomaso-OSCA	F1	OSCA 372 1.5 L4	Roberto Lippi	7
Isobele de Tomaso	De Tomaso-Alfa Romeo	F1	Alfa Romeo Giulietta 1.5 L4	Roberto Bussinello	7
Pescara Racing Team	Cooper-Maserati	T45	Maserati Tipo 6 1.5 L4	Renato Pirocchi	7
Gaetano Starrabba	Lotus-Maserati	18	Maserati Tipo 6 1.5 L4	Gaetano Starrabba	7
Hap Sharp	Cooper-Climax	T53	Climax FPF 1.5 L4	Hap Sharp	8
John M. Wyatt III	Cooper-Climax	T53	Climax FPF 1.5 L4	Roger Penske	8
J. Wheeler Autosport	Lotus-Climax	18	Climax FPF 1.5 L4	Peter Ryan	8
Jim Hall	Lotus-Climax	18	Climax FPF 1.5 L4	Jim Hall	8
J. Frank Harrison	Lotus-Climax	18	Climax FPF 1.5 L4	Lloyd Ruby	8
Momo Corporation	Cooper-Climax	T53	Climax FPF 1.5 L4	Walt Hansgen	8

Závody započítávané do MS[editovat | editovat zdroj]

Datum	Grand Prix	Akce	Jezdec	Vůz	Stav MS
1. GP 14. květen	Monako Circuit de Monaco (Výsledky)	Závod	Stirling Moss	Cooper-Climax 21	Stirling Moss
		Kolo	Stirling Moss	Lotus-Climax 21
		Pole	Stirling Moss	Lotus-Climax 21
2. GP 22. květen	Nizozemsko Zandvoort (Výsledky)	Závod	Wolfgang von Trips	Ferrari 156	Wolfgang von Trips
		Kolo	Jim Clark	Lotus-Climax 21
		Pole	Phil Hill	Ferrari 156
3. GP 18. červen	Belgie Spa-Francorchamps (Výsledky)	Závod	Phil Hill	Ferrari 156	Phil Hill
		Kolo	Richie Ginther	Ferrari 156
		Pole	Phil Hill	Ferrari 156
4. GP 2. červenec	Francie Remeš (Výsledky)	Závod	Giancarlo Baghetti	Ferrari 156
		Kolo	Phil Hill	Ferrari 156
		Pole	Phil Hill	Ferrari 156
5. GP 15. červenec	Velká Británie Silverstone (Výsledky)	Závod	Wolfgang von Trips	Ferrari 156	Wolfgang von Trips
		Kolo	Tony Brooks	BRM-Climax P48/57
		Pole	Phil Hill	Ferrari 156
6. GP 6. srpen	Německo Nürburgring (Výsledky)	Závod	Stirling Moss	Cooper-Climax 21
		Kolo	Phil Hill	Ferrari 156
		Pole	Phil Hill	Ferrari 156
7. GP 10. září	Itálie Monza (Výsledky)	Závod	Phil Hill	Ferrari 156	Phil Hill
		Kolo	Giancarlo Baghetti	BRM P25
		Pole	Wolfgang von Trips	Ferrari 156
8. GP 8. říjen	USA Watkins Glen (Výsledky)	Závod	Innes Ireland	Lotus-Climax 21
		Kolo	Jack Brabham	Cooper-Climax T58
		Pole	Jack Brabham	Cooper-Climax T58

Monako[editovat | editovat zdroj]

První závod ovládl tým Lotus v čele se Stirlingem Mossem, který sice ztratil vedení hned v prvním kole, po startu z pole position, ale již ve 14. kole se dostal zpět do čela závodu, poté co předjel do té doby vedoucího Richieho Ginthera. Ginther nakonec dojel druhý se ztrátou 3,6 sekundy a třetí místo na pódiu doplnil Phil Hill se svým Ferrari.

Nizozemsko[editovat | editovat zdroj]

Velká cena Nizozemska se jela týden po Velké ceně Monaka, což donutilo Lotus nahradit Innese Irelanda, který se v Monaku zranil a nestihl se uzdravit, Trevorem Taylorem. Na okruhu Zandvoort se Ferrari dařilo o mnoho lépe, přičemž všechny jejich vozy obsadily první tři místa v kvalifikaci ve které zvítězil Phil Hill, avšak jeho německý kolega Wolfgang von Trips zajel totožný čas, ale i přesto se musel spokojit s druhým místem na startu. Hned na startu, ale Němec předjel Phila Hilla a vedení si udržel až do cíle. Po celý závod odolával náporům Američana, který šachovnicovou vlajku projel pouze o 0,9 sekundy za von Tripsem. Třetí místo si obhájil Jim Clark společně s nejrychlejším kolem závodu.

Belgie[editovat | editovat zdroj]

Ferrari do závodu se Spa přihlásilo hned 4 své vozy (von Trips, Hill, Ginther a nově Gendebien). Tři jezdci, kteří se zúčastnili a předchozích závodů měli vozy zbarvené v klasické červené barvě a vůz Oliviera Gendebiena byl zbarven do žluta, jako odkaz na belgický motorsport. V kvalifikaci zvítězil Phil Hill o 0,8 sekundy před von Tripsem a až 3,7 sekundy před třetím Gendebienem. Čtvrtý John Surtees v Cooperu byl až téměř 7 sekundy pozadu. V závodě o vedení zase bojovali pouze dva jezdci, dva hlavní aspiranti na titul Mistra světa. Ze souboje nakonec vyšel o 0,7 sekundy lépe Phil Hill. Ferrari celkově v tomto závodě ovládlo první 4 místa (Hill, von Trips, Ginther, Gendebien).

Francie[editovat | editovat zdroj]

Na okruhu v Remeši se udál jeden z historických okamžiků Formule 1. Giancarlo Baghetti se zúčastnil své první Velké ceny jak jednotlivec s Ferrari, a přestože se kvalifikoval až dvanáctý, 5,6 sekundy od nejrychlejšího Phila Hilla, v závodě dokázal zvítězit o 0,1 sekundy před Danem Gurneym v Porsche. Třetí Jim Clark dojel se ztrátou minuty. Giancarlo Baghetti se tímto stal jediným jezdcem Formule 1, který dokázal zvítězit ve své první Velké ceně (Nino Farina a Johnnie Parsons jsou také vítězové svých prvních závodů ve Formuli 1, ale Farinovo vítězství bylo v úplně prvním závodě tohoto šampionátu a Parsons vyhrál pravní Indianapolis 500, která byla součástí Formule 1). Pro tým Ferrari to byl katastrofický víkend. Phil Hill se propadl z prvního místa na startu až na 9. místo a dokončil závod se ztrátou dvou kol. Wolfgang von Trips musel v 18. kole odstoupit z důvodu poruchy motoru a Richie Ginther odstoupil, poté co mu ve 40. kole klesl tlak oleje.

Velká Británie[editovat | editovat zdroj]

Velká cena Velké Británie byla poslední Velkou cenou, které se zúčastnil vůz s motorem vpředu a prvním, které se zúčastnil vůz s pohonem všech 4 kol. V kvalifikaci na okruhu Aintree zajeli nejrychlejší čas hned 4 jezdci, z niž nakonec získal pole position Phil Hill. Za ním Ginther, Bonnier (Porsche) a von Trips. Phil Hill vedl až do 6. kola, ve kterém ho předjel von Trips a dominantní jízdou si dojel pro vítězství, 46 sekund před druhým Hillem a třetím Gintherem. Německý závodník se tímto dostal zpět do čela šampionátu.

Německo[editovat | editovat zdroj]

Na nebezpečném 22,8 kilometrů dlouhém okruh Nürburgring se dokázal Stirling Moss obrat Ferrari o vítěztví po druhé a naposledy v této sezóně. V kvalifikaci sice Phil Hill zvítězil před druhým Jackem Brabhamem v Cooperu o 6 sekund a jeho rival v souboji o titul mistra světa von Trips startoval až pátý, jenže v závodě vedl od 1. až do 15. kola Stirlning Moss. Von Trips nakonec dokázal předjet Hilla a navýšil tím svůj náskok v šampionátu. Moss projel šachovnicovou vlajkou o 21 sekund před druhým von Tripsem a 22 sekund před třetím Hillem.

Itálie[editovat | editovat zdroj]

Závodní víkend v Itálii na okruhu Monza se stal německému závodníkovi za Ferrari Wolfgangu von Tripsovi osudným. V kvalifikaci získal své první a jediné pole position o 0,1 sekundy před 4. Ferrari mexičana Ricarda Rodríguéze. Hill se kvalifikoval až čtvrtý. Von Trips se na startu propadl až na páté místo, kvůli nastavení převodovky, které sice umožňovalo vyšší rychlosti, ale zhoršovalo zrychlení při nízkých otáčkách. V prvním kole, před nájezdem na ovál se von Trips a Jim Clark dotkli koly, Němec ztratil kontrolu nad svým vozem a jeho vůz najel do davu diváků. Von Trips byl z vozu vymrštěn na trať a na místě zemřel. Spolu s ním zemřelo dalších 18 diváků. Tragický závod nebyl přerušen, prý aby odcházející diváci neblokovali cestu záchranářským pracem. Závod nakonec vyhrál Phil Hill a zároveň se tím stal Mistrem světa ve Formuli 1. Druhý skončil Dan Gurney a třetí Bruce McLaren (Cooper).

USA[editovat | editovat zdroj]

Po tragickém víkendu, ve kterém se Ferrari podařilo zajistit oba šampionáty, se italský tým rozhodl neodcestovat do USA na poslední závod. Před závodním víkendem se spekulovalo jestli by se závod vůbec měl uskutečnít, protože FIA neudělila okruhu Watkins Glen licenci. Závod se nakonec pořádal a zvítězil v něm Innes Ireland, pro kterého to bylo jediné vítezství ve Formuli 1. Vítěz z kvalifikace Jack Brabham odstoupil v 57 kole kvůli přehřátí motoru. Druhé místo získal na domácí půdě Dan Gurney a třetí dojel Tony Brooks (BRM).

Konečné hodnocení Mistrovství Světa[editovat | editovat zdroj]

Pohár jezdců[editovat | editovat zdroj]

*	Jezdec	MON	NED	BEL	FRA	GBR	GER	ITA	USA	Body
1	Phil Hill	3	2	1	9	2	(3)	1		34 (38)
2	Wolfgang von Trips	4	1	2	Ret	1	2	Ret		33
3	Stirling Moss	1	4	8	Ret	DSQ	1	Ret	Ret	21
4	Dan Gurney	5	10	6	2	7	7	2	2	21
5	Richie Ginther	2	5	3	15	3	8	Ret		16
6	Innes Ireland	DNS		Ret	4	10	Ret	Ret	1	12
7	Jim Clark	10	3	12	3	Ret	4	Ret	7	11
8	Bruce McLaren	6	12	Ret	5	8	6	3	4	11
9	Giancarlo Baghetti				1	Ret		Ret		9
10	Tony Brooks	13	9	13	Ret	9	Ret	5	3	6
11	Jack Brabham	Ret	6	Ret	Ret	4	Ret	Ret	Ret	4
12	John Surtees	11	7	5	Ret	Ret	5	Ret	Ret	4
13	Olivier Gendebien	DNQ		4					11	3
14	Jackie Lewis			9	Ret	Ret	9	4		3
15	Jo Bonnier	12	11	7	7	5	Ret	Ret	6	3
16	Graham Hill	Ret	8	Ret	6	Ret	Ret	Ret	5	3
17	Roy Salvadori				8	6	10	6	Ret	2
—	Maurice Trintignant	7		Ret	13		Ret	9		0
—	Carel Godin de Beaufort		14	11	Ret	16	14	7		0
—	Lorenzo Bandini			Ret		12	Ret	8		0
—	Cliff Allison	8		DNS						0
—	Roger Penske								8	0
—	Hans Herrmann	9	15				13			0
—	Peter Ryan								9	0
—	Masten Gregory	DNQ	DNS	10	12	11		Ret	Ret	0
—	Henry Taylor	DNQ		DNS	10	Ret		11		0
—	Tim Parnell					Ret		10		0
—	Hap Sharp								10	0
—	Tony Maggs					13	11			0
—	Michael May	Ret			11		DNS			0
—	Ian Burgess		DNS	DNS	14	14	12			0
—	Renato Pirocchi							12		0
—	Trevor Taylor		13							0
—	Tony Marsh			DNS		Ret	15			0
—	Keith Greene					15				0
—	Gerry Ashmore					Ret	16	Ret		0
—	Wolfgang Seidel			DNS		17	Ret	Ret		0
—	Bernard Collomb				Ret		NC			0
—	Lucien Bianchi	DNQ		Ret	Ret	Ret				0
—	Willy Mairesse			Ret	Ret		Ret			0
—	Jack Fairman					DSQ		Ret		0
—	Giorgio Scarlatti				Ret					0
—	Massimo Natili					Ret				0
—	Ricardo Rodríguez							Ret		0
—	Gaetano Starrabba							Ret		0
—	Nino Vaccarella							Ret		0
—	Roberto Bussinello							Ret		0
—	Brian Naylor							Ret		0
—	Roberto Lippi							Ret		0
—	Jim Hall								Ret	0
—	Lloyd Ruby								Ret	0
—	Walt Hansgen								Ret	0
—	André Pilette							DNQ		0
*	Jezdec	MON	NED	BEL	FRA	GBR	GER	ITA	USA	Body

Legenda k tabulce
Barva	Výsledek
Zlatá	Vítěz
Stříbrná	2. místo
Bronzová	3. místo
Zelená	Bodované umístění
Modrá	Nebodované umístění
Modrá	Dokončil neklasifikován (NC)
Fialová	Odstoupil (Ret)
Červená	Nekvalifikoval se (DNQ)
Červená	Nepředkvalifikoval se (DNPQ)
Černá	Diskvalifikován (DSQ)
Bílá	Nestartoval (DNS)
Bílá	Závod zrušen (C)
Světle modrá	Pouze trénoval (PO)
Světle modrá	Páteční testovací jezdec (TD)
Bez barvy	Netrénoval (DNP)
	Vyřazen (EX)
	Nepřijel (DNA)
	Odvolal účast (WD)
Označení	Význam
Tučnost	Pole position
Kurzíva	Nejrychlejší kolo
F	FanBoost
G	Nejrychlejší v kvalifikační skupině
†	Jezdec nedojel do cíle, ale byl klasifikován, protože odjel více než 90 % délky závodu.
‡	Byl udělován poloviční počet bodů, protože bylo odjeto méně než 75 % délky závodu.

Pohár konstruktérů[editovat | editovat zdroj]

*	Konstruktér	MON	NED	BEL	FRA	GBR	GER	ITA	USA	Body
1	Ferrari	(2)	1	1	1	1	(2)	1	WD	40 (52)
2	Lotus-Climax	1	3	8	3	10	1	10	1	32
3	Porsche	5	10	(6)	2	5	7	2	2	22 (23)
4	Cooper-Climax	(6)	(6)	5	5	4	(5)	3	4	14 (18)
5	BRM-Climax	13	8	13	6	9	Ret	5	3	7
—	Cooper-Maserati	7		Ret	13	12	Ret	8		0
—	Gilby-Climax					15				0
—	Ferguson-Climax					DSQ				0
—	De Tomaso-OSCA				Ret			Ret		0
—	Lotus-Maserati							Ret		0
—	De Tomaso-Alfa Romeo						WD	Ret		0
—	JBW-Climax				WD			Ret		0
—	Emeryson-Maserati	DNQ				WD				0
—	Emeryson-Climax							DNQ		0
*	Konstruktér	MON	NED	BEL	FRA	GBR	GER	ITA	USA	Body

Reference[editovat | editovat zdroj]

↑ radnor redivivus. Radnorian: Mrs Louise Bryden-Brown [online]. Tredelyn.blogspot.com, 2006-01-11 [cit. 2012-08-21]. Dostupné online. (anglicky)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Historie Formule 1

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu Formule 1 v roce 1961 na Wikimedia Commons

[1] radnor redivivus. Radnorian: Mrs Louise Bryden-Brown [online]. Tredelyn.blogspot.com, 2006-01-11 [cit. 2012-08-21]. Dostupné online. (anglicky)

[1]