Přeskočit na obsah

Tazio Nuvolari

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tazio Nuvolari
Tazio Nuvolari (1939)
Tazio Nuvolari (1939)
Narození16. listopadu 1892
Castel d'Ario
Úmrtí11. srpna 1953 (ve věku 60 let)
Mantova
Příčina úmrtísrdeční zástava
Místo pohřbeníMantova Town Cemetery
Povoláníautomobilový závodník a motocyklový závodník
Webwww.tazionuvolari.it
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Tazio Nuvolari na přelomu 20. a 30. let

Tazio Giorgio Nuvolari (16. listopadu 1892 – 11. srpna 1953) byl italský motocyklový a automobilový závodník, považovaný spolu s Chironem a Caracciolou za nejlepšího jezdce meziválečného automobilového sportu. Někteří odborníci jej dokonce považují za nejlepšího automobilového závodníka všech dob.[1][2] Dr. Ferdinand Porsche jej nazval „největším jezdcem minulosti, současnosti a budoucnosti“.[3] Jedinou velkou cenou, kterou nikdy nevyhrál, byla Velká cena Československa.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Nuvolari, přezdívaný Il Mantovano volante (Létající Mantovan), Nivola, Malý velký muž nebo jednoduše Il Maestro, se narodil v Castel d'Ariu u Mantovy Arturovi Nuvolarimu a jeho manželce Elise Zorziové.[4] Jak jeho otec, tak jeho strýc Giuseppe byli motocyklovými závodníky – zvláště Giuseppe, několikanásobný italský mistr, byl Taziovým vzorem.[4] Tazio pracoval v obchodě motorovými vozidly, který si jeho strýc otevřel. [5]

V roce 1917 se Nuvolari oženil s Carolinou Perinovou. Oba jejich synové zemřeli velmi mladí: Giorgio (1918 – 1937) na myokarditidu a Alberto (1928 – 1946) na nefritidu.

Kariéra před druhou světovou válkou

[editovat | editovat zdroj]

Motocykly

[editovat | editovat zdroj]

Závodní licenci pro motocykl dostal Nuvolari v roce 1915.[4] Jeho kariéru zbrzdila první světová válka, během níž sloužil jako řidič v italské armádě.[4] V závodě tak debutoval až v roce 1920 na Circuito Internazionale Motoristico v Cremoně. Následujícího roku si poprvé vyzkoušel i automobilový vytrvalostní závod, který vyhrál.[4][5]

V roce 1925 se Nuvolari stal mistrem Evropy v třídě 350 cm³ díky výhře na Grand Prix Evropy.[6] Velkou cenu národů vyhrál čtyřikrát za sebou (1925 – 1928)[7] a závod na okruhu Lario dokonce pětkrát v řadě (1925 – 1929), vše ve třídě 350 cm³ a na motocyklu Bianchi.[8]

Taktéž v roce 1925 požádala Nuvolariho stáj Alfa Romeo, aby si vyzkoušel jejich závodní vůz. Autu se během závodu zavařila převodovka a Nuvolari měl těžkou havárii,[9] během níž si zranil záda. Navzdory tomu závodil už o šest dní později v Monze, když se předtím nechal přesádrovat tak, aby mohl ovládat motocykl,[5][10] a zvítězil (podobnou věc předvedl ve své kariéře ještě několikrát).

V zimě roku 1927 se rozhodl vytvořit vlastní automobilový tým pro soutěže Grand Prix se stroji Bugatti. Jejich nákup financoval z peněz získaných prodejem farmy z dědictví po otci. V následujících letech Nuvolari střídal motocykly a automobily. Svůj poslední motocyklový závod absolvoval na okruhu Tigullio v říjnu 1930.

Nuvolari na čtyřech kolech

[editovat | editovat zdroj]

1930

Nuvolari (čtvrtý zleva), s ostatními jezdci Alfy Romeo a Enzo Ferrarim

V roce 1930 mu Enzo Ferrari nabídl, aby se stal jezdcem nově vznikajícího týmu Alfa Romeo. V tomto roce Nuvolari vyhrál svou první RAC Tourist Trophy (podruhé vyhrál v roce 1933). Jedna z legend, které se okolo Nuvolariho kupí, tvrdí, že když jeden ze závodníků rozbil výlohu řeznictví, Nuvolari zajel na chodník a pokusil se vzít si šunku.[1] Sammy Davis, který se toho roku s Nuvolarim seznámil, vzpomíná, že Nuvolarimu se svým způsobem líbily situace, kdy se všechno spiklo proti němu (prý jej nebavilo vyhrávat s nejlepším autem na startu), a že prokazoval velký smysl pro černý humor (když mu Enzo Ferrari koupil zpáteční lístek na Sicílii, kde měl Nuvolari startovat v závodě Targa Florio, Nuvolari mu řekl „Zpáteční lístek? To si říkáte obchodník? Co když mě nazpět povezou v rakvi?“.

V tomto roce Nuvolari a jeho spolujezdec Battista Guidotti vyhráli závod Mille Miglia ve voze Alfa Romeo 6C 1750 GS Spyder Zagato. Bylo to poprvé, kdy někdo tento závod vyhrál průměrnou rychlostí přes 100 km/h (100,450 km/h). Nuvolari v závodě startoval jako druhý za svým velkým rivalem Achille Varzim. Jak bylo pro Nuvolariho typické, nestačilo mu, že (jezdci startovali v půlhodinových intervalech) v závodě vedl – chtěl i dojet jako první. Proto v noci za hluboké tmy, jakmile spatřil na silnici v dálce Varziho světla, vypnul svoje reflektory, aby jej Varzi nemohl vidět ve zpětných zrcátkách, a rychlostí přesahující 150 km/h se řítil za svým soupeřem několik desítek kilometrů. Světla zapnul až v okamžiku, kdy šokovaného[1] Varziho dojel a předjel těsně před cílem v Brescii.[11]

Na podzim 28. září 1930 se Nuvolari zúčastnil 1. ročníku závodu na Masarykově okruhu. Po 1. kole jel na 3. místě za Caracciolou a von Morgenem. Do posledního 17. kola vjížděl na vedoucí pozici Nuvolari před von Morgenem o více než 4 minuty. Po dramatickém závěru zvítězil Heinrich-Joachim von Morgen (Bugatti 35C) v čase 4:54:13 hod. v průměrné rychlosti 101,027 km/h, když v posledním kole předjel – do té doby vedoucího - Tazia Nuvolariho (Alfa Romeo P2). Ten s velkým zpožděním dojel jen jako třetí, protože v době, kdy byl očekáván u cíle jako jistý vítěz závodu, „visel“ na trati u Bosonoh s přehřátým motorem bez vody. Než se mu podařilo opatřit a doplnit vodu, předjeli ho von Morgen a Burggaller.[12]

1931

Nuvolari (pátý zleva), s ostatními jezdci Alfy Romeo a Enzo Ferrarim

V tomto roce se Nuvolari rozhodl závodit pouze v automobilových soutěžích. Vyhrál Velkou cenu Itálie, byl druhý ve Velké ceně Belgie a jedenáctý ve Velké ceně Francie. Zvítězil v závodech Targa Florio a Coppa Ciano. Na 2. ročníku Masarykova okruhu odpadl již na počátku 2. kola závodu. Mezi 2. a 3. kilometrem došlo ve vedoucí skupině ke kolizi, která rázem vyřadila tři z nejrychlejších. V tu chvíli byl Borzachini z 2. místa již na prvém, takže do kolize nebyl zapleten. Za ním "ďábelsky rychle"[13] jedoucí Fagioli zavadil o dřevěný mostek zřízený pro přecházení trati a poškodil si vůz. Za ním těsně jedoucí Nuvolari (Alfa Romeo 8C 2300 Monza) se nemohl již vyhnout a najel do jeho vozu, a stejně tak najel do skrumáže vozů i Varzi, který jej následoval. Nehoda skončila pro jezdce na štěstí bez nejmenšího zranění, závod však oloupila o tři piloty, kteří by byli závodu dali mnohem zajímavější a napínavější průběh, než jej měl bez nich. Silný náraz natolik porušil statiku dřevěné konstrukce, že na místo jsou povolání hasiči, kteří pak podpírali dřevěný můstek až do konce závodu.[14]

1932

Nuvolari se díky tomu, že měl – u něj zcela výjimečně – jedno z nejlepších aut té sezóny, Alfu Romeo P3[10] stal po dvou vítězstvích a jednom druhém místě na evropských velkých cenách mistrem Evropy. Vyhrál navíc Grand Prix Monaka a podruhé Targa Florio (na tento závod vzpomínal jeho mechanik Mabelli: „Nuvolari mi před startem řekl, abych se pokaždé když vykřikne skrčil na podlahu. Výkřik znamenal, že vjel do zatáčky příliš rychle a že je potřeba snížit těžiště auta, aby se nepřevrátilo. Na podlaze jsem byl celý závod. Nuvolari začal křičet v první zatáčce a přestal až v poslední“. [1] Jeho traťový rekord zůstal nepřekonán dvacet let.

28. dubna toho roku mu italský básník Gabriele d'Annunzio věnoval odznak – zlatou želvu symbolizující opak Nuvolariho rychlosti. Stala se závodníkovým symbolem a talismanem a jeho kanárkově žlutou kombinézu už neopustila.[5] Na 3. ročníku závodu na Masarykově okruhu startoval opět na voze Alfa Romeo 8C Monza za stáj Scuderia Ferrari. Po startu se ujal vedení Borzacchini startující z 2. řady před Chironem a Nuvolarim. Ve druhém kole postoupil do čela "italský snědý ďábel, létající Mantovan" Nuvolari, který se s mokrou vozovkou vyrovnával nejlépe, a brzy převzal čelní pozici. a držel se ve vedení až do 9. kola. V 10. kole došlo k zásadní změně. Nuvolari, přestože na konci 9. kola tankoval a nějaký čas ztratil, jel i nadále v čele s pohodlným náskokem přes 2 minuty. V Pisárkách však vyjel z trati do pytlů s pískem. Než se "vyhrabal" a opravil magneto, klesl na 3. místo za Chirona a Fagioliho. Později znovu vyjel z trati a přerazil pár patníků. Pro potíže se zapalováním (magneto) byl nucen několikrát zastavit v depu. Tím byl jeho osud zpečetěn. Dojel na 3. místě se ztrátou přes 28 minut na vítězného Chirona.[15]

1933

Firma Maserati pro rok 1933 získala do svých "služeb" létajícího Mantovana, jezdce Tazia Nuvolariho, mistra Evropy 1932.[16] Ten v tomto roce na zakoupeném monopostu 8CM vyhrál Velkou cenu Belgie, Coppa Ciano a Velkou cenu Nice. Velká cena Belgie (40 kol/596,6 km), třetí významná Velká cena roku, přilákala 9. července téměř celou elitu evropských jezdců. Závod se stal jedinečným triumfem pro nepřekonatelného Nuvolariho s monopostem Maserati. Nuvolari odstartoval z poslední řady, ale po více než šesti minutách, na konci prvního kola nechal za sebou všechny své nebezpečné protivníky Borzacchiniho, Chirona, Varziho a Dreyfuse. Až v polovině závodu Nuvolari udělal krátkou zastávku ve svém boxu pro palivo a nové pneumatiky. Tím, že Chiron již předjel Borzacchiniho, se dostal do vedení a Varzi byl třetí. Nuvolari se propadl na čtvrté místo a zdálo se, že nemá moc šancí získat zpět ztracenou pozici. Nuvolari však zahájil velkou stíhací jízdu. Nuvolari se během pouhých tří kol posunul ze čtvrtého místa zpět na první místo. Od té doby vedoucí pozici již neopustil a s drtivou převahou zvítězil v průměrné rychlosti 143,6 km/h a ještě v 13. kole zajel nejrychlejší kolo závodu (148,7 km/h).[17] Po vítězství v Livornu (VII. Coppa Ciano, 30. července) zaznamenal 3. vítězství 6. srpna při 2. Velké ceně Nice.[18] Na Coppa Acerbo (Grand Prix Pescary) a na Grand Prix Itálie 6. října obsadil Nuvolari 2. místa. Nuvolari se stal nejúspěšnějším jezdcem roku 1933, nikoli však mistrem Evropy, protože v roce 1933 mistrovství Evropy nebylo asociací AIACR vypsáno.

Achille Varzi (vlevo) obhlíží vůz Tazia Nuvolariho (vpravo) před GP Španělska (1933). Varzi na Bugatti T59 dojel v tomto závodě 4. a Nuvolari pro havárii závod nedokončil

„Tazio Nuvolari nebyl jen automobilový závodník. Pro Itálii se stal symbolem, polobohem, legendou symbolizující vše, čeho chtěla mladá Itálie dosáhnout; mužem, který "dokázal nemožné" – ne jednou, ale pravidelně – Davidem, který vítězil nad Goliáši automobilového sportu. Byl to Il Maestro.“ Cyril Posthumus[10]

V tomto roce Nuvolari vyhrál, spolu s Raymondem Sommerem, závod 24 hodin Le Mans. Během závodu se objevila v jejich benzínové nádrži díra, kterou mechanici během zastávek v boxech pokaždé zalepili žvýkačkou.[19] Během závodu devětkrát vylepšil traťový rekord.

Vyhrál také podruhé Mille Miglia, tentokrát s Decimem Compagnonim.

1934

„Ti kteří Nuvolariho obviňují ze ztřeštěnosti by měli mít alespoň tolik poctivosti, aby přiznali, že to byla jedna z nejúchvatnějších ukázek nezdolné odvahy a vytrvalosti všech dob. Takoví lidé vyhrávají závody!“ Francis Curzon, 5th Earl Howe, o Nuvolarim na AVUSu[10]

Po pátém místě na Grand Prix Monaka se soukromým vozem Bugatti[20] se Nuvolari těžce zranil v Alexandrii na Circuito di Pietro Bordino, když se vyhýbal stojícímu autu jiného závodníka.[21] Protože se v nemocnici nudil, nechal si upravit své Maserati tak, aby mohl všechny tři pedály obsluhovat levou nohou, a maje pravou nohu stále v sádře, dojel pátý v silné konkurenci. Noha jej bolela celý rok; navíc jeho Maserati nebylo příliš konkurenceschopné. Po dvouleté přestávce opět přijel do Brna na 5. ročník závodu na Masarykově okruhu. Po startu byl ve vedení Stuck následován Fagiolim, Nuvolarim a Caracciolou. Ve 4. kole Carraciola v Pisárkách úspěšně zaútočil na Nuvolariho a odsunul jej na 4. místo, ale Nuvolari se nevzdal a v Ostrovačicích byl opět na 3. místě. V tomto pořadí Stuck (Auto Union A), Fagioli (Mercedes-Benz W 25) a Nuvolari (Maserati 6C-34) i závod po 17. kolech skončil.[22]

1935

Nuvolari požádal o zařazení do týmu Auto Union,[23] ale tým jej pod nátlakem Achille Varziho, který nechtěl být ve stejném týmu jako jeho soupeř, odmítl.[23] Nuvolari se proto obrátil na Ferrari, ale byl odmítnut i tam. Tým jej však nakonec přijal na nátlak Mussoliniho.[23] Pro rok 1935 Alfa Romeo svoje vozy Alfa Romeo Tipo B/P3 výrazně inovovala. Dostaly vpředu nové nezávislé zavěšení kol (naprávy Dubonnet) a v motoru přibylo mnoho koní díky zvětšenému zdvihovému objemu na 3165 cm³ s výkonem 195 kW/265 k resp. na 3822 cm³ s výkonem 243 kW/330 k. Vůz se v rozchodu a rozvoru o pár centimetrů zvětšil. V tomto roce dosáhly vozy B/P3 celkem 21 vítězství (okruhy, dálkové závody, vrchy). Do stáje Scuderia Ferrari se vrátil veterán Tazio Nuvolari, zůstal zde Louis Chiron a Mario Tadini, přibyli René Dreyfus a Antonio Brivio.[24]

V tomto roce zaznamenal Nuvolari své životní vítězství, mnohými považované za vůbec největší vítězství v dějinách automobilového sportu.[1] [25] [26][27] Na Grand Prix Německa na Nürburgringu, kde Nuvolari jel na čtyři roky staré Alfě Romeo B/P3 (3167 cm³, kompresor, 265HP) proti dominujícím, všechny ostatní porážejícím domácím týmům – pěti Mercedesům Benz W25 (3990 cm³, 8C, kompresor, 375HP, jezdci: Rudolf Caracciola, Luigi Fagioli, Hermann Lang, Manfred von Brauchitsch a Michael Geyer) a čtyřem Auto Unionům Typ B (4950 cm³, 16C, kompresor, 375HP, jezdci Bernd Rosemeyer, Achille Varzi, Hans Stuck a Paul Pietsch), dokázal zvítězit průměrem 120,7 km/h.

Vůz Alfa Romeo 12C-36, na kterém Nuvolari obsadil v Brně 5. místo (1937)

Odhadem přišlo 250-300 tisíc diváků kolem okruhu plus ti na tribunách a stali se svědky klasiky, jednoho z nejslavnějších závodů Grand Prix všech dob. Poprvé v historii byl start učiněn světelnými signály. Nuvolari z první řady se okamžitě dostal do vedení, ale Caracciola ze třetí řady ho dostihl a za boxy se dostal vedení. Ve 2. kole Nuvolari na mokré trati chyboval, v zatáčce Bergwerk svou Alfu roztočil a vyjel mimo trať. Než se dostal zpět na trať ztratil 25 vteřin, předstihli jej Fagioli, Rosemeyer, Brauchitsch a Chiron. Bitva o vedení pokračovala mezi těmito jezdci, Nuvolari až do 6. kola jezdil na 6. místě, pak začal na osychající trati zrychlovat. V 9. kole byl Nuvolari už 2. za Caracciolou a v 10.kole se dostal do čela, byť vedoucí 3 vozy jely v rozmezí 4 vteřin. V 11. kole vedoucí jezdci tankovali, Nuvolariho mechanikům se „podařilo“ zlomit rukojeť tankovacího čerpadla, a tak se museli vrátit k přelévání paliva z nádob velkým trychtýřem. Temperamentní Tazio zuřivě gestikuloval a nadával, ale nebylo mu to nic platné, ztratil přes 2 minuty a propadl se na 6. místo, ale potom na trati zahájil velkou stíhací jízdu. Po 13. kole byl 4., po 14. již 3., po 15.kole jel na 2. místě o minutu a půl za Brauchitschem. Nuvolari, který jel neuvěřitelným tempem, od 14. do 20.kola dohnal dalších 42,4 vteřiny. V posledním 22. kole byl na Karussellu Nuvolari jen 10 vteřin za Brauchitschem, ale do cíle dojel první létající Mantovan, protože Brauchitschovi na Karussellu praskla levá zadní pneumatika. Von Brauchitsch pokračoval na ráfku, jen aby viděl, jak Nuvolari s Alfou Romeo Typ B/P3 projel a po více než 4 hodinách závod vyhrál. Červená Alfa odmávnuta šachovnicovou vlajkou projela cílem za hrobového ticha tribun, takové bylo zklamání ohromeného davu. Tazio Nuvolari dosáhl svého největšího vítězství a pobil devět německých vozů na domácí půdě. Později byla prohra označena za Neubauerovu manažerskou chybu (uvádí se také, že Brauchitsch pokynů Neubauera nedbal), protože nestáhl Brauchitsche mezi 18. a 21. kolem k výměně pneumatik. I po takové výměně by se Brauchitsch vrátil do čela s pohodlným náskokem. Kvůli organizační chybě, které se dalo předejít, a také kvůli nedisciplinovanému temperamentu von Brauchitsche, bylo téměř jisté vítězství ztraceno.[28] Toto vítězství vešlo do historie jako „Nemožné vítězství“.[29] 300 000 diváků, po chvíli šokovaného ticha, připravilo Nuvolarimu bouřlivé ovace; zato představitelé Třetí říše v publiku byli rozzuřeni.[27]

Na závěr sezóny 29. září 1935 se zúčastnil se starším modelem Alfa Romeo 8C-35 Velké ceny Masarykově v Brně. Po startu v prvních kolech jezdil na 4. místě. Po odstoupení Stucka postoupil na 3. a ve 12. kole poskočil na 2. místo za Rosemeyera. Vítězný Rosemeyer dosáhl prvního vítězství své kariéry, na 2. místě skončil Nuvolari před dotírajícím Chironem.[30]

Auto Union Type D, vítěz Tazio Nuvolari při Grand Prix Jugoslávie, 1939

1936

V květnu měl Nuvolari další nehodu, během níž si poranil několik obratlů v tréninku na Velkou cenu Tripolisu. Navzdory tomu, že mohl stěží chodit, dokončil závod na pátém místě.

Během závodu Coppa Ciano v Livornu Nuvolari znovu předvedl svou jedinečnou povahu. Jeho nová Alfa Romeo GP 12 C 36 (4064 cm³, 364 HP) měla poruchu hned v prvním kole. Nuvolari se nevzdal. Nechal si zastavit jiné auto svého týmu – shodou okolností to nejslabší (3800 cm³) – a přestože jej manažer přemlouval, ať počká na silnější vůz, Nuvolari jen křičel „Presto! Presto!“, nasedl do vozu, a, překonávaje v každém kole traťový rekord, znovu dotáhl čelo závodu v němž byly silnější německé vozy (Varzi vzpomínal: „Podíval jsem se do zrcátka… ohlédl jsem se a spatřil kanárkově žlutou kombinézu. Nuvolari! Madonna mia!“[2] a nakonec vyhrál. Vyhrál i Velkou cenu Milána.

1937

Přes stále se zhoršující kvalitu Alfy Romeo, Nuvolari v týmu zůstal. Dokázal znovu vyhrát Velkou cenu Milána. Při závodech v Brně (Velká cena Masarykova 1937) ztratil v závěru na svém voze Alfa Romeo 12C-36 u zadního kola disk i s pneumatikou. To bylo v 10. kole z celkových 15. Pro Nuvolariho to byl již 2. defekt pneumatiky v tomto závodě. Pokračoval však v jízdě na ráfku až do pomocného depa v Ostrovačicích, kde mu dali nové kolo. Do cíle dojel na pátém místě. To bylo jeho nejlepší umístění z 5 startů na Masarykově okruhu. [5]

1938

Ačkoli stále zůstával jezdcem Alfy, na jaře jeho vozu vybuchla palivová nádrž a Nuvolari musel ve vysoké rychlosti vyskočit. Byl vážně popálen a zraněn a poprvé v životě zvažoval, zda se závoděním neskončit.[2] Nakonec opustil nespolehlivou Alfu a závodil za Auto Union.[31] Slavný Tazio Nuvolari se k tomuto týmu připojil v polovině sezony a vyhrál Velkou cenu Itálie a v Doningtonu. Stuck skončil na 3. místě v Německu. To byl pro tým celkem slabý rok. V mistrovství Evropy na děleném 5.-7. místě skončili Nuvolari, Stuck a Müller (20 b.).[32]

1939

Nuvolari skončil druhý v závodě na Eifelu (Nürburgring) a vyhrál Velkou cenu Jugoslávie v Bělehradu. Těsně po propuknutí druhé světové války (3. září) se konala jugoslávská GP v Bělehradu (městský okruh Kalemegdan Park). Přestože V Bělehradu startovalo pouze 5 vozů, jednalo se dramatický závod. Divoké tempo závodu udali Brauchitsch a Lang na Mercedesech. Alfred Neubauer se snažil svou osobností udržet oba jezdce na uzdě, ale žádný z nich nedbal jeho pokynů. Lang stále dotíral na Brauchitsche, až kámen odlétnuvší od Brauchtischova vozu rozbil Langovi brýle a ještě mu poranil oko. Lang dojel pomalu do depa a vzdal. Neubauer zuřil. Brauchitsch jezdící v čele závodu nikým neatakován se v jedné zatáčce dostal do smyku a udělal hodiny. Na úzké silnici mezi domy nebylo možné vůz otočit. Brauchitsch se vracel po trati proti směru jízdy, když se přiřítil Nuvolari. Skulinou, kterou by se nikdo jiný neprotáhl, "maestro" se štěstím projel. Tím byl závod rozhodnut. Brauchitsch dojel druhý před Müllerem ale o necelých 8 vteřin za Taziem Nuvolarim.[33]

Pro mistrovství Evropy 1939 žádné oficiální výsledky nebyly vydány. Velká cena Itálie (10. září) se vůbec nejela a delegáti AIACR se kvůli válce nemohli sejít. Podle platných pravidel by se mistrem Evropy stal na Auto Unionu Hermann Paul Müller (12 b.), Tazio Nuvolari by byl 4. (19 b.), Rudolf Hasse 6. (20 b.), Georg Maier 8. (22 b.) a Hans Stuck 9. s 23 body. Neoficiálně titul mistra Evropy obdržel i Hermann Lang. Lang obdržel tento titul mistra Evropy od německého automobilového úřadu NSKK místo oficiálního pařížského AIACR. Němci (ONS – Oberste Nationale Sportbehörde für die Deutsche Kraftfahrt) použili systém bodování navržený prezidentem sportovní komise Belgického královského automobilového klubu (alternativní bodový systém podobný tomu, který se používal po válce u formule 1) a podle této alternativy by Lang v pořadí skutečně zvítězil. Nicméně Langův titul z roku 1939 byl tedy podivný a zpochybnitelný,[34] ale i oficiální Mercedes-Benz Group Media ho uvádí jako mistra Evropy 1939.[35] Spor o toto evropské vítězství mezi nejslavnějšími závodními týmu let 1934-1939 stříbrnými šípy Mercedes-Benz a Auto Union trvá dodnes.

Kariéra po druhé světové válce

[editovat | editovat zdroj]

1946

Zvítězil v první poválečné Grand Prix v Albi.

1947

S vozem Cisitalia (1100 cm³) skončil druhý na Mille Miglia (o vítězství jej připravila voda v rozdělovači 250 km před cílem).

1948

Naposledy se zúčastnil jak Mille Miglia, jeho vůz, Ferrari 2000 cm³, ztratil během závodu kapotu, zlomilo se pero, a protože prasklo sedadlo, Nuvolari seděl na bedničce od pomerančů[2][31]; závod nakonec pro naprosté selhání brzd nedokončil, přestože do jeho poloviny vedl.

Jeho poslední Grand Prix byla Grand Prix Remeše. Porouchal se mu vůz, ale opět si nechal zastavit jiný a pokračoval v závodě.

1950

Jeho posledním závodem byl závod do vrchu Palermo-Montepellegrino, kde zvítězil ve své třídě a celkově byl pátý.[36]

Poslední roky

[editovat | editovat zdroj]
Nuvolariho vila v Mantově na Viale Piave - pamětní místo

Nuvolari trpěl astmatickou plicní chorobou a alergií na výfukové plyny. Přes operaci a používání masky při závodech několikrát vykašlával krev. Nikdy ovšem nevzdal. Zúčastnil se 130 závodů, z nichž 64 vyhrál a 17krát byl druhý. Poměr vyhraných a nedokončených závodů je u něj vyšší než u jiných jezdců.[2] V roce 1952 měl mrtvici, po níž zůstal částečně ochrnut. Zemřel ve své posteli roku 1953 po druhé mrtvici.[37] Na jeho poslední cestě jej vyprovázelo celé město, v němž se ten den zastavil život. Jeho pohřbu v Mantově se zúčastnilo 55 000 lidí; průvod byl míli dlouhý a jeho rakev, umístěnou na automobilovém podvozku, tlačili Alberto Ascari, Luigi Villoresi a Juan Manuel Fangio.[37][5] Podle jeho přání byl pohřben na hřbitově v Mantově s oblečením, které vždy z pověrčivosti nosil (žlutý svetr s monogramem, modré kalhoty a hnědá kožená vesta) a vedle oblíbeného volantu.

Nuvolariho heslem bylo „Zvítězit nebo padnout“. Enzo Ferrari o něm řekl: „Byl to největší jezdec. Jezdec velkého stylu s nejstatečnějším srdcem. Bojovník, který se ze závodu nikdy nevrátil pokořen“. [2]

Byl vynálezcem a průkopníkem tzv. „four-wheel drift“, kontrolovaného smyku všech čtyř kol, který později propracovali Juan Manuel Fangio a Sir Stirling Moss.

Byla po něm pojmenována tři auta: Alfa Romeo Nuvola,[38] EAM Nuvolari S1, a Audi Nuvolari Quattro.[39]

V roce 2016 (1.6. – 23. 9.) uspořádalo Národní technické muzeum soubornou výstavu "Italský závodník Tazio Nuvolari". Výstava byla věnována této velké osobnosti meziválečného automobilového sportu, italskému motocyklovému a automobilovému závodníkovi, považovanému za jednoho z nejlepších závodníků všech dob. Představeny byly dobové fotografie, filmové záběry, závodní trofeje i ukázky motorů a automobilů.[40]

Největší vítězství

[editovat | editovat zdroj]
Rok Místo Značka
1924 Ravenna, Savio Chiribiri Monza (1.5 litru)
1924 Padova, Polesine Chiribiri Monza (1.5 litru)
1924 Lavagna (Tigullio) Bianchi 20 (2 litry)
1927 Grand Prix Říma Bugatti T35
1927 Garda Bugatti T35c
1928 Tripolis Bugatti T35c
1928 Pozzo Circuit Bugatti T35c
1928 Alexandrie Bugatti T35c
1930 Mille Miglia Alfa Romeo 6C 1750 GS Spyder Zagato
1931 Targa Florio Alfa Romeo 8C 2300 Monza
1931 Coppa Ciano Alfa Romeo 8C 2300 Monza
1932 Grand Prix Monaka Alfa Romeo 8C 2300 Monza
1932 Targa Florio Alfa Romeo 8C 2300 Monza
1932 Grand Prix Itálie Alfa Romeo B/P3
1932 Grand Prix Francie Alfa Romeo B/P3
1932 Coppa Ciano Alfa Romeo B/P3
1932 Coppa Acerbo Alfa Romeo B/P3
1933 Mille Miglia Alfa Romeo 8C 2300 Spyder Zagato
1933 Grand Prix Tunisu Alfa Romeo 8C 2600 Monza
1933 Alexandrie Alfa Romeo 8C 2600 Monza
1933 Eifelrennen Alfa Romeo 8C 2600 Monza
1933 Grand Prix Nîmes Alfa Romeo 8C 2600 Monza
1933 Grand Prix Belgie Maserati 8cm
1933 Coppa Ciano Maserati 8cm
1933 Grand Prix Nice Maserati 8cm
1934 Grand Prix Modena Maserati 6c 34
1934 Grand Prix Neapol Maserati 6c 34
1935 Grand Prix Pau Alfa Romeo B/P3
1935 Bergamo Alfa Romeo B/P3
1935 Biella Alfa Romeo B/P3
1935 Turín Alfa Romeo B/P3
1935 Grand Prix Německa Alfa Romeo B/P3
1935 Coppa Ciano Alfa Romeo B/P3
1935 Grand Prix Nice Alfa Romeo B/P3
1935 Grand Prix Modena Alfa Romeo 8c-35
1936 Grand Prix Penya Rhin Alfa Romeo 12c-36
1936 Grand Prix Maďarska Alfa Romeo 8c-35
1936 Grand Prix Milána Alfa Romeo 12c-36
1936 Coppa Ciano Alfa Romeo 8c-35
1936 Grand Prix Modeny Alfa Romeo 12c-36
1936 Vanderbiltův pohár Alfa Romeo 12c-36
1937 Grand Prix Milána Alfa Romeo 12c-36
1938 Grand Prix Itálie Auto Union Type D
1938 Grand Prix Anglie Auto Union Type D
1939 Grand Prix Jugoslávie Auto Union Type D
1946 Grand Prix Albi Maserati 4cl
Mistrovství Evropy motocyklů 350 cm³ - Mistr Evropy
Předchůdce:
Jimmie Simpson 		Tazio Nuvolari
1925 		Nástupce:
Frank Longman
Mistrovství Evropy automobilů - Mistr Evropy
Předchůdce:
Ferdinando Minoia 		Tazio Nuvolari
1932 		Nástupce:
Rudolf Caracciola

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tazio Nuvolari na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e Miloš Skořepa, Dejiny automobilových pretekov
  2. ↑ a b c d e f Miloš Skořepa, Mistři za volantem
  3. ↑ Top 100 [online]. [cit. 2008-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-06-16. 
  4. ↑ a b c d e CANCELLIERI, Gianni. The years from 1892 to 1929 [online]. Tazio Nuvolari - The Official Site [cit. 2007-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-02-20. 
  5. ↑ a b c d e f CODR, Milan; HRUBEC, Karel. Přemožitelé času sv. 9. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Tazio Nuvolari, s. 178–181. 
  6. ↑ History of the motorcycle race: 1925 [online]. Racing Memory [cit. 2007-04-18]. Dostupné online. (French) 
  7. ↑ History of the Nations Grand Prix and the Italian Grand Prix [online]. Racing Memory [cit. 2007-04-18]. Dostupné online. (French) 
  8. ↑ Il Circuito del Lario [online]. Racing Memory [cit. 2007-08-20]. Dostupné online. (French) 
  9. ↑ Simon Taylor, Murray Walker's Formula One Heroes
  10. ↑ a b c d Anthony Pritchard, A Century of Grand Prix Motor Racing
  11. ↑ Mille Miglia 1930 [online]. [cit. 2008-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-04. 
  12. ↑ ČÍŽEK, Zdeněk ing. Grand Prix Brno. 1. vyd. Praha: NADAS, 1978. 200 s. S. 12–16. 
  13. ↑ HEINZ, Vilém. II. Masarykův okruh. Pondělí Národních listů a Národa. 1931-09-28, roč. 71, čís. 38, s. 3. Dostupné online. 
  14. ↑ ČÍŽEK, Zdeněk ing. Grand Prix Brno. 1. vyd. Praha: NADAS, 1978. 200 s. S. 17–20. 
  15. ↑ ČÍŽEK, Zdeněk ing. Grand Prix Brno. 1. vyd. Praha: NADAS, 1978. 200 s. S. 20–23, 170. 
  16. ↑ Historie Maserati 1930-1939 [online]. Bologna: maserati.com [cit. 2024-02-21]. Dostupné online. 
  17. ↑ ETZRODT, Hans. IV GRAND PRIX de BELGIQUE [online]. Hans Etzrodt , Leif Snellman, 2013-04-04 [cit. 2024-02-21]. Dostupné online. 
  18. ↑ Velká cena Nicy. Auto. 1933-09, roč. 15, čís. 9, s. 394–395. Dostupné online. 
  19. ↑ Geoff Tibballs, Motor-Racing's Strangest Races|
  20. ↑ Leif Snellman, Felix Muelas. VI Grand Prix de Monaco [online]. The Golden Era of Grand Prix Racing [cit. 2007-08-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-12-18. 
  21. ↑ Leif Snellman, Felix Muelas. Circuito di Pietro Bordino [online]. The Golden Era of Grand Prix Racing [cit. 2007-07-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-12-18. 
  22. ↑ ČÍŽEK, Zdeněk ing. Grand Prix Brno. 1. vyd. Praha: NADAS, 1978. 200 s. S. 30–38, 171. 
  23. ↑ a b c Ivan Rendall, The Chequered Flag
  24. ↑ SNELLMAN, Leif. Alfa Romeo Tipo B Monoposto "P3" [online]. Leif Snellman, 2018-11-12 [cit. 2023-04-29]. Dostupné online. 
  25. ↑ Alfa legend [online]. [cit. 2008-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-29. 
  26. ↑ Nuvolari [online]. [cit. 2008-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2005-02-06. 
  27. ↑ a b The Greatest Victory of all time [online]. Dostupné online. 
  28. ↑ ETZRODT, Hans. VIII GROßER PREIS VON DEUTSCHLAND [online]. Leif Snellman, Hans Etzrodt, Felix Muelas, 2023-01-20 [cit. 2023-04-28]. Dostupné online. 
  29. ↑ One against all [online]. [cit. 2008-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-04. 
  30. ↑ ČÍŽEK, Zdeněk ing. Grand Prix Brno. 1. vyd. Praha: NADAS, 1978. 200 s. S. 39–45, 171. 
  31. ↑ a b Tazio Nuvolari: Legendou osudu navzdory. ŠKODA Motorsport [online]. 2018-06-01 [cit. 2021-07-19]. Dostupné online. 
  32. ↑ SNELLMAN, Leif; CAPPS, H. Don. AIACR EUROPEAN CHAMPIONSHIP 1938 [online]. H. D. Capps & Leif Snellman, 2015-02-08 [cit. 2023-11-16]. Dostupné online. 
  33. ↑ SNELLMAN, Leif. Grand Prix season 1939 [online]. Leif Snellman, 2012-02-02 [cit. 2023-11-16]. Dostupné online. 
  34. ↑ ARMSTRONG, Richard. Why the 1939 European Championship was never won (Proč mistrovství Evropy 1939 nebylo nikdy vyhráno) [online]. Forix (autosport.com), 2007-03-27 [cit. 2023-03-14]. Dostupné online. 
  35. ↑ Hermann Lang, legendární jezdec Mercedes-Benz Silver Arrows (anglicky) [online]. Stuttgart: Media Mercedes-Benz, 2009-04-06 [cit. 2023-11-16]. Dostupné online. 
  36. ↑ CANCELLIERI, Gianni. The years from 1930 to 1953 [online]. Tazio Nuvolari - The Official Site [cit. 2007-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-02-20. 
  37. ↑ a b Time Magazine [online]. [cit. 2007-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-31. 
  38. ↑ 1996 Alfa Romeo Nuvola Concept [online]. Supercars.net [cit. 2007-07-31]. Dostupné online. 
  39. ↑ Vision of the GT of the Future: Audi Nuvolari quattro [online]. AudiWorld, 2003-03-04 [cit. 2007-05-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-11-10. 
  40. ↑ Výroční zpráva 2016 (NTM) [online]. Praha: Národní technické muzeum, 2017 [cit. 2020-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-01-30. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]


Francie Vítězové Grand Prix Pau Francie
1933 Marcel Lehoux • 1935 Tazio Nuvolari • 1936 Philippe Étancelin • 1937 Jean-Pierre Wimille • 1938 René Dreyfus • 1939 Hermann Lang • 1940–1946 • 1947 Nello Pagani • 1948 Nello Pagani • 1949 Juan Manuel Fangio • 1950 Juan Manuel Fangio • 1951 Luigi Villoresi • 1952 Alberto Ascari • 1953 Alberto Ascari • 1954 Jean Behra • 1955 Jean Behra • 1956 • 1957 Jean Behra • 1958 Maurice Trintignant • 1959 Maurice Trintignant • 1960 Jack Brabham • 1961 Jim Clark • 1962 Maurice Trintignant • 1963 Jim Clark • 1964 Jim Clark • 1965 Jim Clark • 1966 Jack Brabham • 1967 Jochen Rindt • 1968 Jackie Stewart • 1969 Jochen Rindt • 1970 Jochen Rindt • 1971 Reine Wisell • 1972 Peter Gethin • 1973 François Cevert • 1974 Patrick Depailler • 1975 Jacques Laffite • 1976 René Arnoux • 1977 René Arnoux • 1978 Bruno Giacomelli • 1979 Eddie Cheever • 1980 Richard Dallest • 1981 Geoff Lees • 1982 Bruno Giacomelli • 1983 Jo Gartner • 1984 Mike Thackwell • 1985 Christian Danner • 1986 Mike Thackwell • 1987 Yannick Dalmas • 1988 Roberto Moreno • 1989 Jean Alesi • 1990 Eric van de Poele • 1991 Jean-Marc Gounon • 1992 Emanuele Naspetti • 1993 Pedro Lamy • 1994 Gil de Ferran • 1995 Vincenzo Sospiri • 1996 Jörg Müller • 1997 Juan Pablo Montoya • 1998 Juan Pablo Montoya • 1999 Benoît Tréluyer • 2000 Jonathan Cochet • 2001 Anthony Davidson • 2002 Renaud Derlot • 2003 Fabio Carbone • 2004 Nicolas Lapierre • 2005 Lewis Hamilton • 2006 Romain Grosjean • 2007 Alain Menu/Augusto Farfus • 2008 Augusto Farfus/Andy Priaulx • 2009 Rob Huff/Alain Menu • 2010 • 2011 Marco Wittmann • 2012 Raffaele Marciello • 2013 Luca Ghiotto • 2014 Felix Rosenqvist • 2015 Antonio Giovinazzi • 2016 Alessio Lorandi • 2017 Maximilian Günther • 2018 Ralf Aron • 2019 Billy Monger
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Tazio_Nuvolari&oldid=24014723“