Luigi Fagioli

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Luigi Fagioli
Stát Itálie Itálie
Narození 9. června 1898
Osimo
Úmrtí 20. června 1952 (ve věku 54 let)
Monte Carlo
Kariéra ve Formuli 1
Aktivní sezóny 1950-1951
Týmy Alfa Romeo
Závody 7
Mistr světa 0
Vyhrané závody 1
Stupně vítězů 6
Pole positions 0
Nejrychlejší kola 0
Body celkem 32
První závod Grand Prix Velké Británie 1950
Poslední závod Grand Prix Francie 1951
První vítězství Grand Prix Francie 1951
Poslední vítězství Grand Prix Francie 1951
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Luigi Fagioli

Luigi Fagioli (* 9. června 1898 Osimo, Itálie20. června 1952 Monako) byl italský pilot Formule 1.

Fagioli jako dvacetiletý začal s motocyklem Borgo. V roce 1924 se těžce zranil a definitivně zanevře na dvě kola a přechází k automobilům, v roce 1933 nastupuje do týmu Enza Ferrariho. Poté je tři roky v týmu Mercedes a Auto union. Ve svých 52 letech dokázal zvítězit v Mille Miglia. V roce 1952 těžce havaroval při závodech sportovních vozů v Monte Carlu. Svým zraněním pár dní poté podlehl.

Od řidítek k volantu[editovat | editovat zdroj]

Jezdec, mistr volantu to je bez diskusí, původem z oblasti Marche, narodil se v Osimu u Ancony 10.6.1898. Odtud se odstěhoval do Gubbia v Umbrii, aby dokončil studia na střední škole. Sotva dvacetiletý mladík, robustní a atletické postavy se zpočátku věnuje fotbalu a boxu. Až později podléhá fascinující kráse motorů a vrhá se do sedla motocyklu nejprve je to značka Borgo, poté SAAR, který nalezl v prachu stodoly a za nesouhlasu otce Sisinia, zrekonstruoval a posléze s ním i závodil na různých akcích po celé Itálii. Příčiny ošklivé havárie, která se mu přihodila při závodech do vrchu v Pistoie a také domluva rodičů, ovlivnili budoucí rozhodnutí mladého Luigiho, který zanechal nestabilitu dvou kol za jistotu kol čtyř.

První vítězství[editovat | editovat zdroj]

Po debutu v Poháru Perugie v roce 1925, čekaly Fagioliho závody, které ho definitivně chytly u srdce. O rok později už „eugubino“(přezdívka Fagioliho, vznikla podle města, kde žil -Gubbio) vychutnává první vítězství a to při Premio Perugino del Turismo. Od tohoto momentu se začíná odvíjet jedna z nejhvězdnějších kariér v celé historii italského automobilového sportu. Fagioli jí dokázal psát svojí bravurností a odvahou a dokazuje to i krocením zdivočelých koní pod kapotou Maserati, Alfy Romeo, ale i Mercedesu a Auto Unionu.

Těžko asi někdo spočítá kolika závodů se Fagioli zúčastnil, jen v roce 1928 jich bylo kolem pětadvaceti, stejně tak vítězství, které ho vynesli mezi absolutní špičku a dokonce o kousek před ní. Za sebou často nechával piloty zvučných jmen jako je Clemente Biondetti, Rudolf Caracciola, Louis Chiron, Enzo Ferrari, Tazio Nuvolari, Juan Manuel Fangio, Giuseppe Farina, Achille Varzi a nespočet dalších. Lidé ho oslavují, tisk vyzdvihává, všichni v něm vidí budoucího šampióna. Napovídají tomu i výsledky na závodní dráze v Avellinu i na Targa Florio, ale i při Grand Prix v Římě a v Monze, všude se zapsal zlatým písmem do výsledkových listin.

Cesta Do Německa[editovat | editovat zdroj]

V roce 1933 po polovině sezóny, poznamenané mechanickými problémy, které přivádí do těžké krize nejen Fagioliho, ale i lidí okolo jeho týmu Tridente. Pomocnou ruku podává Enzo Ferrari, Fagiolimu nabízí superrychlou Alfu P3, aby tak doplnil řady modenského týmu, oslabeného odchodem Tazia Nuvolariho, který založil vlastní tým společně s bratrem Barracchinim.

V posledních třech měsících, které zbývají do konce sezóny, Fagioli dokázal zvítězit ve většině závodů a tyto senzační výsledky mu zajistili titul mistra Itálie.

Úspěch v národním šampionátu mu otevřel cestu za Alpy. Z Německa dostává nabídku od Mercedesu, podepsáním smlouvy si Fagioli zajistil příjem 300 000 lir ročně. Eugubino přijímá, a opouští tak italskou stáj, ale Enzo Ferrari mu to nikdy nedokáže odpustit. Jednak měl velké plány do následující sezóny, ale i proto, že v něm viděl nástupce legendárního Tazia Nuvolariho.

Fagioli zůstal u Mercedesu až do konce roku 1936, tato spolupráce přinesla spoustu nádherných momentů a překrásných vítězství jak na Nürburgringu, tak v Poháru Acerbo, ale i v Monze a Monte Carlu. Společně s úspěchem se začala projevovat i neskrývaná rivalita se stájovým kolegou Rudolfem Caracciolou, který byl v počátku v ústraní po těžkém úrazu nohou. Silné neshody vedou k rozhodnutí odejít z týmu. Fagiolimu se nezamlouvá stájová strategie, kterou otevřeně kritizuje. Pří Grand Prix Španělska jede Fagioli vstříc svému vítězství, ale je zastaven sportovním ředitelem Mercedesu Neubauerem, musí zpomalit, i v Belgii musí nechat vůz Caracciolimu. Vztah mezi oběma piloty se snaží urovnat němečtí funkcionáři, přesto Fagioli ke konci sezóny odchází.

Odchodem z Mercedesu se Fagiolimu otevřeli dveře do další německé stáje, Auto Union, která potřebovala nejen pilota, ale především zkušeného analytika vozu a dobrého znalce evropských tratí. Smlouva byla sepsána v Zwickau v březnu roku 1937 hned poté co Luigi testoval nové monstrum zkonstruované inženýrem Ferdinandem Porschem. Se stříbrným GP C a posléze s aerodynamickým Stromlienwagen, Fagioli dojíždí jen ve čtyřech závodech až do konce roku je vyřazen pro bolesti zad. I když zkušenost s Auto Union měla jen krátké trvání, Fagioli byl jediný kdo dokázal s naprostou přirozeností ovládat toto velice výkonné monstrum poháněné šestilitrovým dvanáctiválcem umístěným za zády pilota. Zanechal tak za sebou příjemné vzpomínky na práci v německém týmu, kam ho přijel vystřídat Achille Varzi.

Vznik mistrovství světa F1[editovat | editovat zdroj]

Válka přerušila kariéru Fagioliho a ten se odebral do lesů v Pietramelina, aby se věnoval lovu. Jakmile zbraně byly složeny a motory znovu ozvučeli závodní tratě, přání opět tisknout volant ve svých rukou přilákalo i Fagioliho.

Po pár pokusech najít vhodný vůz , Fagioli zkoušel Fiat Monaci bimotore v závodě Fasano – Selva v roce 1947, na Mille Miglia v roce 1949 je za volantem vozu Fiat 1100S. Eugubino se rozhodl pro vůz OSCA 1100S, aby se prezentoval na závodech po celé Itálii a dokázal zvítězit v závodě okolo Kalábrie, okolo Sicilie, na Mille Miglia a v Pescaře, ale přáním Fagioliho je znovu řídit velkoobjemový vůz.

Příležitost na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1950 se založením prvního Světového Šampionátu F1 ho povolala Alfa Romeo, aby doplnil dvojici Farina a Fangio.

S příchodem Fagioliho, tři Alfy 158, známe jako Alfetty, v každém závodě vytvářely nepropustnou rudou zeď, přes kterou se jen těžko někdo dokázal přehoupnout.Trojice „3F“ je nepropustná až do konce sezóny, poté co zvítězili v šesti Grand Prix ze sedmy, obsadili první tři místa v konečné klasifikaci. Farina se stal mistrem světa jen s dvou bodovým náskokem před Fagiolim, ale protože se započítávali pouze čtyři nejlepší výsledky, musel se Fagioli spokojit s nižším stupínkem a přenechat tak místo Argentinci Fangiovi.

S tímto výsledkem, v 52 letech, by kdokoli jiný mohl být spokojeny , ale Fagioli měl ještě energie na rozdávání. O rok později stále s Alfettou F1 dokázal zvítězit ve Velké ceně Francie. Další úspěchy přicházejí s vozem OSCA z dílny bratrů Maserati a s Vozem Lancia B20 GTI na silnicích Mille Miglia na Grand Prix Říma, na okruhu Posillipo a znovu na Mille Miglia v roce 1952.

Závod v Bresci měl být konfrontací mezi Alfou Romeo a Lancií a mezi Ferrari a Mercedesem. Fagioli překvapil jen ty co neznají jeho skutečný potenciál, podtrhuje tu své vrcholné dílo pilotujíc Lanciu. Zvítězil s přehledem ve své kategorii a je třetí v celkové klasifikaci, byla to pro něj obrovská radost především proto, že dokázal nadělit celých osm minut bývalému kolegovy z týmu Caracciolovi na Mercedesu 300 SL.

Výsledek závodu v Bresci je poslední stránkou sportovní legendy. Několik dní poté, 30. května přišla nehoda s vozem Lancia B20 v přípravě na závod vozu GTI v ulicích Monte Carla. Kariéra Luigi Fagioliho byla narušena a 20. následujícího měsíce definitivně ukončena, zemřel Šampion.

Tituly[editovat | editovat zdroj]

  • 1933 Mistr Itálie

Vítězství[editovat | editovat zdroj]

Formule 1[editovat | editovat zdroj]

  • 7 Grand Prix
  • 1 Vítězství
  • 6 Podium
  • 32 bodů
Rok Tým Šasi Motor 1 2 3 4 5 6 7 8 Poř. Body
1950 Alfa Romeo SpA Alfa Romeo 158 Alfa Romeo 158 1.5 L8C GBR
2
MON
Ret
500 SUI
2
BEL
2
FRA
2
ITA
3
3 24 (28)
1951 Alfa Romeo SpA Alfa Romeo 158 Alfa Romeo 158 1.5 L8C SUI 500 BEL FRA
1*
GBR GER ITA ESP 11 4

* Střídal se ve voze s Juan Manuelem Fangiem. O body se poté dělili.

Kompletní výsledky Mistrovství Evropy[editovat | editovat zdroj]

Barva Výsledek Body
Zlatá Vítěz 1
Stříbrná 2. místo 2
Bronzová 3. místo 3
Zelená Dokončil přes 75 % celkové délky závodu 4
Modrá Dokončil mezi 50 % a 75 % celkové délky závodu 5
Purpurová Dokončil mezi 25 % a 50 % celkové délky závodu 6
Červená Dokončil pod 25 % celkové délky závodu 7
Černá Diskvalifikován 8
Bílá Nestartoval 8

(Tučně je znázorněno pole position)

Rok Týmt Značka 1 2 3 4 5 Poř. Body
1931 Maserati Maserati ITA
FRA
Ret
BEL
46 22
1932 Maserati Maserati ITA
2
FRA
GER
7 18
1935 Daimler-Benz Mercedes-Benz BEL
2
GER
6
SUI
2
ITA
Ret
ESP
2
2 17
1936 Daimler-Benz Mercedes-Benz MON
Ret
GER
5
SUI
Ret
ITA
14 26
1937 Auto Union Auto Union BEL
GER
MON
SUI
7
ITA
20 36

Výsledky ze závodu Targa Florio[editovat | editovat zdroj]

Rok Tým Vůz Umístění
1927 Salmson [1.1 S4] 2. místo
1928 Officine Alfieri Maserati Maserati 26 MM 7. místo
1929 Salmson [1.1 S4] nedokončil
1930 Maserati nestartoval
1931 Officine Alfieri Maserati Maserati 26M nedokončil
1932 Officine Alfieri Maserati Maserati 26M nedokončil
1950 Luigi Fagioli OSCA MT4 1100 17. místo
1951 nestartoval

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]