Portál:Novověk/Připravované
Zde budou návrhy na zajímavosti, obrázky apod., které se objeví na portálu v příštích měsících. Každý může navrhnout nějaký vlastní článek či obrázek, musí jej však doplnit krátkým shrnutím či názvem. Jinak vše je organizováno takto:
- Vybraný obrázek - vyberte nějaký hezký obrázek, který čtenáře zaujme... většinou by se měl vázat i k nějakému článku, na který by tak odkazoval, ale není to nutné.
- Zajímavosti - tato část se skládá ze tří krátkých informací, které dokážou nějakou zaujmout (nemusí to být kuriozita ani přímo věc, kterou čtenář určitě nezná, takovéto krátké informace by měly odkazovat opět na další články, které se jich týkají. Ideální je informace, kterou mnoho lidí nezná a která zároveň vede k nějakému kvalitnímu článku)
- Článek měsíce - stačí vybrat článek, který splňuje alespoň částečně požadavky wikipedie a je dostatečně dlouhý a kvalitní. Poté napište krátké shrnutí a přiložte obrázek.
- Osobnost měsíce - v tomto případě půjde o popis jedné osobnosti, která je něčím zajímavá. Článek o osobnosti by měl být rovněž kvalitní. Na stránku napište jméno a pokud možno, co nejstručnější (cca 3 odstavce) souhrn života dané osobnosti spojené s novověkem.
- Nové články - do této sekce zapisujte články, které jste nedávno vytvořili a souvisí s novověkem.
Všechny návrhy budou kontrolovat správci portálu. Pokud se chcete o portál starat pravidelně, stačí se připsat zde.
Archiv - zde jsou uloženy články a obrázky, které se dříve objevily na Portálu Novověk
Máte-li nějaké námitky, nápady či prosby, napište je na diskusní stránku.
2021[editovat zdroj]
(Seznam připravovaných článků na rok 2021)
Články měsíce[editovat zdroj]
- Články měsíce jsou na jednotlivé kalendářní měsíce 1–12, uloženy jsou na podstránkách této strany.
Bostonské pití čaje je pojmenování protestu amerických osadníků proti britské koloniální politice a proběhl 16. prosince 1773 v bostonském přístavu.
Sedmiletá respektive Indiánská válka vyčerpala finanční zdroje Britského království, což vedlo ke snaze zvýšit příjmy země z kolonií. V roce 1765 byl vydán Kolkový zákon, jímž vznikala povinnost psát dokumenty (vůle, šeky, noviny atd.) na speciální oznámkovaný papír, který byl daněn. Kolkový zákon se však příliš neosvědčil a již po roce byl zrušen. V roce 1767 pak došlo k uvalení cel na vybrané dovážené zboží a Východoindické společnosti bylo uděleno právo prodávat čaj přímo osadníkům, což vzbudilo odpor amerických obchodníků.
Značná část obyvatel kolonií byla již popuzena tím, že Británie nadále podporuje staré námořní zákony, podle nichž měly kolonie vyvážet suroviny a dovážet hotové výrobky. Uvalení nových daní a celní povinnosti, zvláště pak clo na významné komodity, kterými byli především čaj a melasa, bez souhlasu kolonií a absence jejich zástupců v britském parlamentu se stalo příslovečnou poslední kapkou. Skupina amerických vlastenců v přestrojení za indiány se pod vedením Samuela Adamse v noci 16. prosince 1773 vloupala na lodě Dartmouth, Beamer a Eleanor a svrhla do moře celkem 343 beden čaje (v ceně 9 650 liber) od firmy Davison & Newman dovezených Východoindickou společností do Bostonu. Británie na protest odpověděla řadou odvetných opatření, dnes známých jako netoleranční zákony.
Osmanská říše byla rozsáhlým mnohonárodnostním státem existujícím zhruba v letech 1299 až 1922. Státním zřízením byl tento stát monarchie a státním náboženstvím sunnitská forma islámu. Jejím zakladatelem se stal Osman I., původně vazal Ikonyjského sultanátu, který kontroloval kolem roku 1300 oblast Anatolie v Malé Asii. Postupem času se tento státní útvar rozrostl na téměř celé její území a části dnešního Balkánského poloostrova, kde započala Osmanská říše za vlády Murada I. razantní vojenskou expanzi. Katastrofální událostí byl pro Osmanskou říši útok armád středoasijského vojevůdce Tamerlána na počátku 15. století, které načas osmanské výboje ochromilo. Během vlády dalších sultánů (zejména Murada II. a Mehmeda II.) říše opět obnovila své mezinárodní postavení. Roku 1453 padlo do rukou osmanských Turků hlavní město upadající Byzantské říše Konstantinopol. To bylo záhy obnoveno a stalo se sídlením městem osmanských sultánů, tentokrát pod názvem Istanbul.
Anglická občanská válka (angl. English Civil War) byla série ozbrojených konfliktů mezi britskými parlamentaristy, známými jako „kulatohlavci“ (Roundheads), a roajalisty, přezdívanými „kavalíři“ (Cavaliers), v letech 1642–1651. Skončila vítězstvím parlamentu v bitvě u Worcesteru 3. září 1651. Občanská válka vedla k procesu s Karlem I. Stuartem, k jeho popravě a k odchodu jeho syna Karla II. do exilu. Anglická monarchie byla nahrazena republikou (Commonwealth of England) (1649–1653) a později protektorátem (1653–1659) pod osobní vládou Olivera Cromwella. Monopol anglikánské církve byl zlomen a vítězové upevnili anglickou moc v Irsku. Pro ústavní praxi válka znamenala, že panovník mohl napříště vládnout pouze se souhlasem parlamentu. Před vypuknutím války neměl parlament ve vládním systému významnou roli, byl spíše jakýmsi poradním orgánem svolávaným panovníkem k odsouhlasení nových daní, a to jen příležitostně a na krátkou dobu. Pak jím byl opět rozpuštěn. Vybírání daní měla na starosti nižší šlechta (gentry). Angličtí králové proto potřebovali její podporu, aby mohli bez obtíží tyto dávky vybírat. Pokud šlechta výběr daní odmítla, neměl panovník žádné pravomoci, jak by ji k tomu přinutil. Parlament dovolil zástupcům nižší šlechty, aby se sešli, dohodli a poslali králi politické návrhy. Tito zástupci ale neměli žádnou moc donutit krále přijmout svoje požadavky kromě zamezení jeho příjmů.
Renesance (též renezance) je umělecký sloh a historická epocha trvající od 14. do 16. století. Vyznačoval se mimo jiné zesvětštěním, individualismem a návratem k antice. Též je úzce spjat s humanismem.
Pojem znovuzrození (rinascenza) byl poprvé užit pro období rozkvětu umění a vědy, které začalo ve 13. století v Itálii, italským historikem Giorgiem Vasarim v roce 1550. Pojem renesance je francouzský překlad užitý francouzským historikem Jules Micheletem a dále rozšířený švýcarským historikem umění Jacobem Burckhardtem v 19. století. Počátky renesance jsou obvykle kladeny do střední Itálie na přelomu 13. století a 14. století z Antiky. Její kolébkou bylo jednoznačně město Florencie. Od 12. století vzrůstala v mnoha městech ve střední a severní Itálii prosperita obyvatelstva, způsobená především rozvojem námořního obchodu (Pisa, Janov), později též bankovnictví (půjčování peněz – Florencie) a řemeslné výroby (Florencie, Lucca).
V jednotlivých druzích umění vznikaly nové prvky, ale některé rysy byly pro renesanci, ať již jako epochu, nebo pro umění, které vytvářel renesanční člověk, společné. K typickým rysům renesance patří také některé z antiky př.: zdobené mramorové sloupy, římsy, arkády, kupole nad chrám atd.
Třicetiletá válka byl evropský konflikt probíhající v Evropě v letech 1618 až 1648. Považuje se za vyvrcholení náboženských sporů v Evropě, které započaly vystoupením Martina Luthera a následným započetím reformace. Přestože válka začala původně jako náboženský konflikt, postupem času se ukázaly být dominantními zájmy mocenské. Válka dosáhla takových rozměrů, že evropská populace klesla během jejího trvání o necelou třetinu. Během bojů vzal také za své koncept žoldnéřských armád, jejichž místo nahradily armády národní. Konflikt se rozděluje do několika fází, první z nich je Česko-falcká válka probíhající v letech 1618 až 1623, dále Dánská válka (1625 až 1629), poté Švédská válka (1630 až 1635) a nakonec Švédsko-francouzská válka (1635 až 1648). Po konci války se zásadně proměnila mocenská situace v Evropě. Novou velmocí se stalo Švédsko, naopak Svatá říše římská se de facto rozdělila na menší nezávislé státy. Další ztrátu významné pozice v Evropě utrpělo Španělsko, které zachvátil politický i hospodářský úpadek. Avšak nejvýznamnějším státem se stala Francie, která si následující půl století měla podržet post nejvýznamnější mocnosti na kontinentu.
Vědecká revoluce je termín užívaný v rámci historiografie, dějin vědy nebo dějin myšlení k označení řady změn uvnitř evropské vědy (zejm. v matematice, fyzice, chemii, astronomii a biologii), které se měly projevovat především během 16. a v 17. století, a jež hluboce změnily pohled člověka a společnosti (zejména evropské) na přírodu a sebe sama. Klasicky je vědecká revoluce ohraničena a vymezena konkrétními díly a objevy (například publikací Koperníkovy heliocentristické koncepce nebo Newtonovy "velké syntézy" v Principiích). To je ale v současnosti někdy přehodnocováno. Vědecká revoluce je jedněmi považována za počátek moderní vědy, jiní toto tvrzení vyvracejí a zdůrazňují kontinuitu (tzv. teze o kontinuitě) raně novověké vědy s vědou ve středověku. I přesto je pojem vědecká revoluce smysluplným pojmem pro pochopení a zobecnění některých změn v evropské vědě a společnosti během raného novověku. Pojem vědecká revoluce zavedl v 18. století Jean Sylvain Bailly. Kuhn v podstatě argumentuje, že změna paradigmatu je ve vědě postavena na anomáliích, které odporují ustanovenému způsobu vysvětlení. To znamená, že nové otázky vyžadují nové způsoby vědeckého tázání a nové odpovědi. Kuhnův model změny paradigmatu jako ústředního motoru vědecké revoluce, je ale nicméně kritizován například za to, že vidí vědu příliš mechanisticky.
Průmyslová revoluce byla postupná změna ve velkém období od 18. do 19. století, kdy se proměnilo zemědělství, výroba, těžba, doprava a další hospodářské sektory. Do té doby hospodářství dominovalo zemědělství. Ve výrobním procesu docházelo k přechodu od ruční výroby v manufakturách k tovární a strojní velkovýrobě za pomoci nových zdrojů energie (tehdy především uhlí), tím docházelo k vzrůstající dělbě práce a specializaci (dále industrializace).
Došlo také k zásadním společenským, kulturním a politickým změnám ve většině států světa. Tento proces započal ve Velké Británii a poté pokračoval v dalších zemích Západu. V tomto procesu hrály významnou roli nové vědecké a technologické objevy. Dopad průmyslové revoluce na společnost byl velice rozsáhlý. Historikové se shodují, že jde o jedno z nejdůležitějších období lidských dějin vůbec. Její význam je srovnatelný s neolitickou revolucí. Na konci tohoto období došlo k zlepšení životní úrovně ve státech, kde proběhla industrializace.
Za symbol průmyslové revoluce je považován parní stroj, ale obrovský zájem byl i o stroje všeho druhu. Nové nástroje se uplatňovaly zpočátku zejména v textilní výrobě: spřádací stroje dokázaly už v době vynálezu parního stroje spřádat i sto cívek nití najednou, mechanický tkalcovský stav tkal několikrát rychleji než tkadlec a válcový potiskovací stroj, který na látku tiskl různobarevné vzorky, zastal tolik práce jako předtím několik desítek dělníků. Objevili se tak luddité. A v roce 1832 vyrobila firma Singer svůj první šlapací šicí stroj.
.jpg)
Osvícenství je intelektuální hnutí, životní postoj a filozofický směr 17. až 18. století, který znamenal převrat ve vývoji evropského myšlení. Osvícenství je odmítavou reakcí na barokní religiozitu, proti níž staví vlastní prostředky a možnosti člověka: racionalismus, logiku a humanismus. Vytvořilo vlastní duchovní, etické a estetické principy, do té doby neznámé, které daly základ mj. dnešním konceptům občanské svobody a rovnosti, demokracie, pokroku a lidských práv.
Podle některých výkladů spadá počátek osvícenství již do 16. století, do období renesance, jež znovu odhalila hodnoty skryté v dílech antických literátů a zákonech antického umění. Reformace přispěla ke kritickému pohledu na církev a zbožnost. Protireformace v některých zemích (zejména ve střední Evropě, např. i v českých zemích) tento proud odklonila jiným směrem, více k náboženské zbožnosti a prožitku, ovšem v západní Evropě (především ve Francii a v Anglii) byl tento duchovní proud takřka nepřerušen až do francouzské revoluce a napoleonských válek. Právě v těchto zemích dosáhlo v 18. století osvícenství největšího rozmachu a nejvíce se rozšířilo.
Bitva v Hudsonově zálivu se odehrála 5. září 1697 v Hudsonově zálivu v Kanadě,nedaleko od anglické pevnosti York. Anglické lodě zde zaskočily osamocenou loď francouzského kapitána Pierra Le Moyne d'Ibervilla, jemuž se podařilo anglickou eskadru porazit a později se zmocnit i pevnosti York.
Během dlouhého konfliktu známého jako devítiletá válka, nebo válka Augšpurské ligy se odehrával souboj Francie a Anglie o nadvládu nad obchodem s kožešinami v Severní Americe. Francie se opakovaně pokoušela převzít kontrolu nad pobřežím v Hudsonově zálivu, kde vznikla řada anglických opevněných obchodních stanic, které zde při ústí řek obchodovaly s domorodým obyvatelstvem, převážně pak vykupovaly drahé kožešiny. Z Francie byla vypravena expedice, která se měla pokusit obsadit nejdůležitější pevnosti v Hudsonově zálivu včetně klíčové pevnosti York. Nedaleko od cíle se však v mlze oddělila d´Ibervillova vlajková loď od flotily. D´Iberville plul dál na jih k pobřeží, kde nedaleko od pevnosti York vysadil část posádky, která měla pročesat okolí a provést průzkum pevnosti. V té době se také na obzoru objevila trojice lodí. Když si d´Iberville uvědomil, že to není zbytek jeho expedice, ale anglická eskadra, která jej odřízla, rozhodl se svést nerovnou bitvu. Bitva trvala dvě a půl hodiny.
Dobytí Bastily proběhlo v úterý 14. července 1789 v Paříži. Tato událost je ve francouzských dějinách považována za konec tzv. starého režimu a začátek Velké francouzské revoluce. Bastila byla pevnost sloužící jako věznice a ačkoliv v ní bylo v době dobytí pouhých sedm vězňů, byla symbolem despocie Francouzské monarchie. Její dobytí způsobily společenské otřesy nejen ve Francii, ale i ve zbytku Evropy. Od roku 1880 je 14. červenec ve Francouzské republice státním svátkem.
Během července 1789 propukaly v Paříži různé nepokoje. Na jedné straně buržoazie vkládala velké naděje do jednání generálních stavů, na druhé straně byly chudší vrstvy ohrožovány hladem kvůli vysokým cenám chleba. Dne 11. července odvolal francouzský král Ludvík XVI. oblíbeného ministra financí Jacquese Neckera a mimo to povolal do Versailles vojenské oddíly, které představovaly ohrožení ustanoveného Národního shromáždění. Pařížané sice stanovili milice o počtu asi 48 000 mužů, ovšem nebyly ozbrojené. V neděli 12. července ráno dorazila do Paříže zpráva o odvolání ministra Neckera. Agitátoři v Palais Royal dále rozněcovali lidi, kteří se zde procházeli. K nejvýraznějším řečníkům patřil Camille Desmoulins, který v kavárně Foy vyzýval k ozbrojenému povstání proti vládě a vyzval vlastence, aby si jako poznávací znamení zasunuli za klobouk kaštanový list. V Jardin du Palais-Royal se shromáždili demonstranti, kteří v čele průvodu nesli busty Jacquese Neckera a Filipa Orleánského. Jízdní pluk je zastavil u Tuileries. Byli zastřeleni tři demonstranti a několik zraněno. Večer byl na Champ-de-Mars umístěn dělostřelecký pluk.
Apelační soud, oficiálně zvaný rada nad apelacemi (latinsky consilium apellationum) či apelační komora (německy Appellationskammer), byla soudní instituce, zřízená roku 1548 králem Ferdinandem I. Habsburským jako odvolací stolice od městských soudů ze všech zemí České koruny. Šlo o první profesionální, plně byrokratický soud na území dnešního Česka; také první soud řídící se striktně dle zásad římského práva. Významně přispěl ke sjednocování do té doby značně nejednotného městského práva, mj. prosazením Koldínova zákoníku (1580). Původně byl apelační soud zamýšlen jako všeobecná odvolací instance od všech soudů (i zemských, tj. jeho rozhodnutí by byla závazná i pro šlechtu), takovou širokou kompetenci apelační komory se však královské moci nikdy nepodařilo prosadit.
Ferdinand I. 20. ledna 1548 založil apelační soud svým reskriptem vydaným v Augsburgu. Využil porážky prvního protihabsburského povstání k omezení práv královských měst, která jako jeden ze stavů byla součástí protihabsburské koalice a zahájil tak politiku centralizace a postupného budování absolutismu.
Termínem Dělení Polska je nazýváno postupné rozdělení území Polsko-litevské unie mezi jeho tři mocné sousedy - Prusko, Habsburskou říši a Ruské impérium. Na konci 18. století se polský stát nacházel již ve zančném úpadku. Zdejší králové se jen velmi těžko prosazovali vůči vlivu šlechty, jejíž členové měli při projednávání státních záležitostí na polském sněmu právo veta. Polsko pociťovalo značnou vnitrpolitickou nestabilitu ohrožovanou i mimo jiné rolnickými vzpourami (například v polské části Ukrajiny) proti polské vrchnosti či angažováním se sousedních mocných států ve vnitzropolitických záležitostech . Za této situace nastoupil roku 1764 po smrti Augusta III. za asistence ruských vojsk na trůn nový král Stanislav August Ponniatowski. Ten se pokoušel zastaralý státní aparát reformovat, avšak záhy se setkal se značným odporem aristokracie, která se ho dokonce roku 1770 pokusila sesadit. Již toho roku obsadily část polských držav dvě velmoci, Prusko a Rakousko. Následujícího roku (1771) vtrhly do země i ruské oddíly a po diplomatickém jednání uzavřely mocnosti dohodu o prvním dělení Polska. Následovala další vnitropolitcká krize, avšak na jejím konci polské stavy uznaly svrchovanost Stanislava Augusta a složily mu přísahu. Polská vláda se znovu pokusila reformovat poměry v zemi roku 1791 vydáním nové ústavy, která reflektovala tehdejší společenské změny v Evropě způsobené Velkou francouzskou revolucí.
Vybrané obrázky[editovat zdroj]
- Vybrané obrázky jsou na jednotlivé kalendářní měsíce 1–12, uloženy jsou na podstránkách strany Novověk/VYBRANÝ OBRÁZEK.
.png)
Zikmund I. vládl v letech 1506 až 1548
Jedna z jeho nejznámějších je malba římského císaře Rudolfa II.
