Pražská defenestrace (1618)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Druhá pražská defenestrace)
Skočit na: Navigace, Hledání
Třetí pražská defenestrace, soudobá mědirytina z Theatrum Europaeum
Třetí pražská defenestrace, holandský soudobý leták.

Defenestrace z roku 1618 (označována jako druhá, respektive třetí – do počítání nebyla zahrnována defenestrace z roku 1483) byla demonstrativním aktem odporu českých stavů vedených Jindřichem Matyášem Thurnem proti porušování Rudolfova majestátu, který zahájil české stavovské povstání. Při této akci byli z oken pražského hradu vyhozeni královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic a písař Filip Fabricius. Událost se obešla bez obětí na životech.

Předehra[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Rudolfa II. se jeho bratr Matyáš opět snažil upevnit pozici katolické církve, jejíž, již tak slabé postavení bylo ještě dále otřeseno tzv. Rudolfovým majestátem. Již v březnu roku 1618 se sešel stavovský sněm a záminkou k jeho svolání byl vrchnostenský příkaz k uzavření dvou protestantských kostelů v městě Broumov patřícím řádu benediktinů a dokonce zbourání kostela v Hrobu patřícím pražskému arcibiskupství. Kostely byly postaveny luteránskými poddanými na pozemcích patřících katolické vrchnosti a to bez jejího svolení. Jednalo se o porušení tehdy široce uznávané zásady Cuius regio, eius religio („Čí země, toho víra“), která byla v předbělohorské době považována za nedotknutelné právo majitelů panství. Základem sporu byl nejasný výklad tzv. Rudolfova majestátu, zda poddaní na tzv. církevním zboží mají stejné právo svobodné volby vyznání, jako poddaní na tzv. komorním (= královském) zboží. Je paradoxem, že na panstvích šlechtických neměli poddaní možnost volby vyznání, kdežto na panstvích patřících králi tuto volbu měli. Dne 21. a 22. května 1618 se sešel v Praze v Karolinu sjezd českých evangelických stavů, který odpovídal usnesení zemského sněmu z let 1609–10 v souvislosti s Rudolfovým majestátem. Dle tohoto usnesení měly české stavy právo svolat svými defensory (obhájci) „zvláštní sněm poradní“ na obhajobu svých skutečných i domnělých práv. Císařem a králem Matyášem byl však tento sjezd zakázán. Původcům sjezdu byl dáno na vědomí, že přesahují své kompetence a proto císař sněm zakazuje dříve, „nežli by týž oheň víceji vznícen byl“. Zákon z roku 1609 však poskytoval další smírnou možnost řešení sporu, a to zvláštní soud, osazený z poloviny katolíky a z poloviny evangelíky. Mělo se jednat o 24 vážených osob, jejich výběr byl svobodnou volbou každé ze znesvářených stran. Na toto řešení však v nastalém napětí nikdo nepomyslel.

Vzhledem ke sporům táhnoucím se již od let 1609–10 během jednání o Rudolfově majestátu, byli oba tehdejší královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic považováni za původce zákazu sněmu (autorem formulace zákazu však byl ministr a císařův důvěrník kardinál Khlesl). A i díky tomu se vůči nim jako takovým, obrátil hněv nekatolických stavů. Císař také na poslední chvíli změnil zákaz v žádost o odklad sněmu ale již to nebylo nic platné. Stavové vědomi si faktu, že podnikají věc velmi nebezpečnou, také usilovali o přízeň veřejného mínění, jakkoliv je tento pojem v počátcích 17. století věcí poměrně iluzorní. Nechali proto den před sjezdem ve všech kostelích pražských (výslovně česky i německy) přečíst výzvu, která měla tehdejší pražskou obec připravit na další události. Výzva také obsahovala mimo jiné prosbu Aby Pán Bůh ráčil srdce Jeho Milosti Císaře pána a krále našeho k milosti a lásce svých věrných poddaných nakloniti, ale také větu ale i aby srdce jejich milostivých pánů stavů posilnil a potvrdil. Z textu výzvy je patrno, že radikální roztržka s Habsburským domem nebyla ještě na jaře roku 1618 na pořadu dne, nicméně stavovští předáci si byli vědomi vážnosti situace.

Průběh události[editovat | editovat zdroj]

V úterý dne 22. května 1618 proběhlo v paláci Smiřických na malostranském náměstí jednání předáků stavovské opozice a na něm bylo rozhodnuto o provedení defenestrace hned nazítří. Následující den, ve středu, po osmé hodině ranní se vydali účastníci sněmu „s velikým houfem, na vozích, na koních i pěšky“ na Pražský hrad. Po poradě zahájené modlitbami v tzv. zeleném pokoji, kde se konávaly sněmy, odebrali se pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna a Václava Budovce z Budova na Starý královský palác do tehdejších místodržitelských kanceláří. Zde zinscenovali improvizované soudní líčení proti dvěma ze čtyř přítomných ministrů, Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka a Jaroslavem Bořitou z Martinic. Po vzrušené debatě byli oba místodržící shledáni vinnými z rušení majestátu, nepřáteli stavů i obecného dobrého a odbojníky království Českého (velezrádci) a byli odsouzeni k smrti vyhozením z oken v druhém patře, která byla kolem 16–20 metrů nad zemí. Významným důkazem, že nešlo o momentální výbuch vzteku, je i fakt, že další dva přítomní členové zemské vlády tj. nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka a Matouš Děpolt z Lobkovic byli po provedení exekuce doprovozeni v čestném průvodu z Pražského hradu do města do svých bytů.

První byl vyhozen Martinic. Říká se, že když padal, stihl vykřiknout: „Jesu, Maria, miserere mei!“ a jeden ze stavů reagoval slovy: „Schválně, jestli mu ta jeho Marie pomůže.“ Když se poté podíval z okna do příkopu a viděl Martinice živého, zvolal: „U všech svatých! Ona mu pomohla!“ Poté byl vyhozen Slavata, který si při pádu těžce zranil hlavu o římsu, a písař Fabricius. Všichni tři přežili, neboť pod okny paláce bylo údajně „nastláno“ listinami a jiným neřádstvem. Podle moderních výzkumů pánům místodržitelům také velmi pomohlo, že se půda pod okny svažovala a nebyla rovná. Ke chvíli před vyhozením píše soudobý český spisovatel a historik, Pavel Skála ze Zhoře, ve své Historii české toto:

A tu teprve jeden každý soudil, že dolů z oken metáni budou. Ano i oni[1], když tomu porozuměli, že se s nimi nežertuje, ač prve nic pro svou vysokomyslnost a zpouru svou žádnému neříkali ani se nekořili, teď však teprve počali prositi, aby hrdlům jich uškozeno nebylo, ruce spínajíce a Boha prosíce, nohami o zemi zapírali a za milost žádali.

Památná je věta vzteklého Thurna, která zněla: „Edle Herrn, da habt Ihr den anderen“ („Urození pánové, tady máte toho druhého“). Za vyhozenými bylo vypáleno několik kulí. Avšak ani jedna nezasáhla cíl. Dodnes zůstává však záhadou, jakým způsobem někteří pronesli zbraně do zeleného pokoje. Před budovou je měli všichni odevzdat.

Martinic po dopadu pomohl Slavatovi dojít do Lobkovického paláce, kde je přijala paní Polyxena. Fabricius utekl dolů k řece. Otřesený Slavata skončil v péči paní Polyxeny, kde byl Thurnem žádán k vydání. Paní Polyxena však odmítla a vážně zraněného Slavatu kurýrovala.

Martinic ještě téže noci uprchl do Bavorska. Dodnes na místech dopadu v Zahradě Na Valech stojí kamenné památníky vděčných místodržících.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Slavata a Martinic

Související články[editovat | editovat zdroj]