Krym

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o Krymském poloostrově. Další významy jsou uvedeny na stránce Krym (rozcestník).
Krymský poloostrov
Кримський півострів
Кры́мский полуо́стров
Qırım yarımadası
Nejvyšší bod1 545 m n. m. (Roman-Koš)
Rozloha26 860 km²
SvětadílEvropa
StátUkrajinaUkrajina Ukrajina de jure
RuskoRusko Rusko de facto
Reliéfní mapa Krymu
Reliéfní mapa Krymu
Map
Souřadnice45°18′ s. š., 34°24′ v. d.
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Krym (ukrajinsky Крим, rusky Крым, krymskou tatarštinou Qırım, ve starověku Tauris), geograficky také Krymský poloostrov, je poloostrov na severu Černého moře, spojený na severu s pevninou Perekopskou šíjí. Po vojenském obsazení Ruskem a jednostranném vyhlášení nezávislosti Republiky Krym na základě referenda dne 16. března 2014 a následném připojení Krymu včetně města Sevastopolu k Ruské federaci je oblast sporným územím. Krym si nárokují dva státy, a to Rusko, jež na něm zřídilo dvě administrativní jednotky, Republiku Krym a Federální město Sevastopol, a má nad oblastí reálnou politickou a vojenskou kontrolu. Do začátku roku 2014 měla nad Krymem politickou a částečně i vojenskou kontrolu Ukrajina, která si území nárokuje jakožto Autonomní republiku Krym a město Sevastopol. Na Krymu má svou hlavní základnu Černomořské loďstvo Ruské federace.

Ve starověku byly na Chersonésu (dnešní Sevastopol) řecké osady, ve 13. století Krym obsadili Tataři a byl součástí Zlaté hordy a Krymského chanátu. Teprve roku 1783 ho anektovalo Ruské impérium, v roce 1954 byl převeden do Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Tento status uznala po rozpadu Sovětského svazu v tzv. Budapešťském memorandu z roku 1994 i Ruská federace, k jejímuž přímému předchůdci, to jest Ruské sovětské federativní socialistické republice (RSFSR), do roku 1954 Krym náležel. Během 90. let se Krymský parlament snažil vydobýt si na Ukrajině nezávislost, k tomu však nedošlo a Krymu byla přiznána jen jistá míra autonomie v rámci Ukrajiny.[1]

Na konci února 2014 po dlohotrvajících proevropských protestech Euromajdan vypuklo v Kyjevě násilí s více než 100 oběťmi na životě. Ukrajinský prezident Viktor Janukovyč byl nucen odstoupit a uprchl do Ruska. Krym postupně obsadili neoznačení ozbrojenci, vydávaní za místní domobranu,[2][3] podporovaní neoznačenými ruskými vojáky s vyspělou vojenskou technikou. Ruský prezident Vladimir Putin později přiznal, že „za zády krymské domobrany samozřejmě stáli naši vojáci, kteří jednali velmi rozumně, ale rozhodně a profesionálně“.[4][5][6] Ozbrojenci obsadili i parlament, jehož poslanci obratem jednostranně vyhlásili referendum o samostatnosti Krymu,[7][8] které proběhlo 16. března 2014. Nicméně podle Západu a tehdejší prozatímní ukrajinské vlády bylo vyhlášeno v rozporu s mezinárodním právem (např. se závazky vyplývajícími z Budapešťského memoranda)[9][10][11] a s ukrajinskou ústavou.[12][9][11] V referendu, které je předmětem kritiky, vzhledem ke skutečnosti, že se konalo až po obsazení Krymu ruskou armádou, se 96 % občanů vyslovilo pro připojení Autonomní republiky Krym i Sevastopolu k Rusku.[13] Ihned poté obsadilo poloostrov na pozvání premiéra Krymu Sergeje Aksjonova již označené vojsko Ruské federace.[5][6][14]

Dne 21. března 2014 začlenilo Rusko na žádost parlamentu Republiky Krym jak Krym tak město Sevastopol do svého státního území. Představitelé Ukrajiny, USA a zemí Evropské unie tyto kroky považují za nelegální.[15] Jen několik zemí dosud uznalo ruskou anexi poloostrova.

Politická mapa Krymu

Geografie

Satelitní snímek Krymského poloostrova, Azovského moře a Tamaňského poloostrova.

Na severu je Krym spojen úzkou Perekopskou šíjí s kontinentální Evropou (ukrajinská Chersonská oblast). Západní a jižní hranici tvoří Černé moře, východní hranici Azovské moře. Od jihoruské pevniny (Tamaňského poloostrova a Kubáně) je oddělen Kerčským průlivem (v nejužším místě asi 6km širokým).

Jižní pobřeží Krymu

Celková rozloha Krymu činí 26 860 km2 ( o něco více než Morava). Velká severní část poloostrova je (dnes zemědělsky kultivovaná) step a lesostep s velkým nedostatkem sladké vody, zavodňovaná kanálem z řeky Dněpr. Menší jižní část (1/5 celkové rozlohy) tvoří úzké subtropické pásmo, sevřené mezi pobřeží Černého moře a Krymské hory. Ty se v délce 150 km táhnou podél pobřeží. Krymské hory jsou tvořeny celkem třemi hřebeny, v jižním hřebenu se nachází nejvyšší krymský vrchol Roman-Koš (1545 m).

V subtropickém pásu, širokém 8–12 km, se nachází oblíbená přímořská letoviska a lázně, souhrnně známá jako Ruská riviéra. Je tvořena romantickým pobřežím se strmými skalními útesy, písečnými či oblázkovými plážemi s čistou vodou. V subtropickém pásmu jsou rozlehlé vinice a ovocné sady, při pobřeží je důležitý také rybolov. Na východě se nachází významné lokality těžby a zpracovávání železné rudy.

Hlavním městem Autonomní republiky Krym je Simferopol. Město Sevastopol (včetně okolí zahrnujícího několik dalších sídel) tvoří zvláštní samosprávný celek, který je z hlediska většiny mezinárodního společenství podřízený přímo vládě Ukrajiny.

Kolonie starověkého Řecka na Krymu
Mapa Krymu z roku 1888

Historie

Nejstaršími známými obyvateli Krymu byli příslušníci divokého kmene Taurů. Stepní část pak byla až do 4. století n. l. obývána Skyty. Subtropický jih byl kolonizován v 7. století př. n. l. Řeky, založena tak byla města jako Pantikapaion (přibližně dnešní Kerč) nebo Chersonésos (dnešní Sevastopol), později důležitá obchodní střediska severního Černomoří. Spojením řeckých osad na Krymu vznikla v 5. století př. n. l. Bosporská říše, která přetrvala až do 4. století n. l. V antice bylo území označováno jako Chersonésos Taurský, Chersonésos Skythský, Taurika či Taurida. Ke konci starověku pak na Krym vtrhl kmenový svaz Ostrogótů, který byl o něco později vyhnán Huny. Zbytky gótského etnika na poloostrově přežívaly až do 18. století.

Ve středověku byl jih Krymu ovládán Byzantskou říší, některé obchodní osady zde postupně založili Janované. Sever byl přechodně pod vlivem turkotatarských kočovníků sídlících při Černém a Kaspickém moři.

Krymský chanát

Roku 1243 vpadli na Krym Tataři a poloostrov se stal součástí tzv. Zlaté hordy. V polovině 15. století byl vytvořen samostatný Krymský chanát se střediskem v Bachčisaraji. Od roku 1475 byl jeho vládce vazalem Osmanské říše.

Někteří historici odhadují, že při nájezdech obávané krymskotatarské jízdy, tzv. sklízením stepí mezi 15. a 18. stoletím, byly odvlečeny a prodány z Ukrajiny a Ruska do otroctví v Osmanské říši až 3 miliony lidí, především Ukrajinců a Rusů, ale také Bělorusů a Poláků.[16]

V roce 1571 Krymští Tataři napadli a vyplenili Moskvu, spálili vše kromě Kremlu. V roce 1663 vpadli Krymští Tataři se svými tureckými spojenci dokonce až na Moravu, tehdy bylo uneseno do otroctví na 12 000 lidí.[17]

Ruské impérium

Ruští obránci v Sevastopolu, který padl až po ročním obléhání v letech 1854-55

Po klíčovém vítězství Ruského impéria nad Osmanskou říší v páté rusko-turecké válce (1768–1774) byl Krymský chanát zcela ovládnut a carevnou Kateřinou Velikou v roce 1783 i formálně připojen k Ruskému impériu. Postupně byla vybudována vojensko-námořní infrastruktura přístavu Sevastopol.

V letech 1853–1856 poloostrov těžce zasáhla Krymská válka, porážka Ruska koalicí, tvořenou Tureckem, Velkou Británií a Francií. Roku 1875 dorazila z Moskvy do Sevastopolu železnice. Kolem roku 1890 obývalo Krym asi 400 tisíc lidí velmi pestrého složení, většinu tvořili krymští Tataři.

Sovětský svaz

Vlajka Krymské ASSR

V průběhu ruské občanské války (1918–1925) byl Krym střediskem protibolševických sil (Bílá armáda) až do roku 1921, poté připojen k Ruské sovětské federativní socialistické republice (RSFSR), největší republice Sovětského svazu. Od října 1921 existoval Krym v rámci RSFSR jakožto Krymská autonomní SSR.

Za druhé světové války, konkrétně v letech 1941—1944 byl Krym okupován nacistickým Německem. V roce 1944 byla Stalinem kvůli jejich údajné kolaboraci s nacistickým Německem z Krymu deportována většina krymských Němců, Krymských Tatarů, krymských Řeků, Arménů a Bulharů. Celkem bylo odsunuto 220 tisíc osob,[18] během transportu asi 100 tisíc osob zahynulo.[19] V roce 1967 byla obvinění Krymských Tatarů zrušena, do svých domovů na Krymu se mohli vrátit až v roce 1988.[18] K 30. červnu 1945 pak byla autonomní republika zrušena a přeměněna v oblast; tato územní jednotka se v SSSR používala pro etnicky stejnorodá území.

19. února 1954 byl Krym z iniciativy Nikity Chruščova vyňat z Ruské SFSR a administrativně přičleněn k Ukrajinské SSR při příležitostí třístého výročí Perejaslavské rady — příklonu Ukrajiny k Ruské říši. Důvodem byly „blízké ekonomické a kulturní vztahy Krymské oblasti s Ukrajinskou SSR“. To bylo předzvěstí problémů, jež vyvstaly při rozpadu SSSR, neboť na převážně ruskojazyčném Krymu existovaly a dosud existují separatistické tendence. Během sovětské éry se stal Krym hlavním rekreačním cílem SSSR, byla budována především turistická a dopravní infrastruktura, včetně nejdelší trolejbusové trati světa.

Snahy o samostatnost v rámci SSSR resp. Ukrajiny

Národnostní složení Krymu (2001)

20. ledna 1991 se v Krymské oblasti uskutečnilo referendum. Při hlasování byla položena otázka "Jste pro založení Krymské autonomní sovětské socialistické republiky jako součásti Svazu sovětských socialistických republik a účastníka Svazové smlouvy?". Referenda se zúčastnilo 1 441 019 lidí, což představovalo 81,37% obyvatel uvedených v seznamech pro referendum. Pro založení Krymské ASSR hlasovalo 93,26 % obyvatel Krymu účastnících se referenda. 12. února 1991 pak na základě výsledků referenda Vrchní sovět Ukrajinské SSR přijal zákon o „Vytvoření Krymské autonomní sovětské socialistické republiky“. Jelikož to bylo měsíce předtím, než byla vyhlášena „Deklarace nezávislosti Ukrajiny“, staly se tomu odpovídající změny součástí tehdy platné ústavy Ukrajinské SSR.

Součást Ukrajiny

17. března 1991 proběhlo referendum o zachování Sovětského svazu (SSSR). 24. srpna 1991 přijal Vrchní Sovět Ukrajiny Vyhlášení nezávislosti Ukrajiny, potvrzené později celoukrajinským referendem uskutečněným 1. prosince 1991. Obyvatelé Krymu se tohoto hlasování účastnili a 54 % obyvatel Krymu hlasovalo pro „ano“, čímž vyjádřili přání opustit SSSR.[20] Nicméně byl přitom porušen článek 3 doposud platného sovětského zákona o "Pořádku pro řešení otázek, spojených s vystoupením svazové republiky ze SSSR", podle kterého se v Krymské ASSR mělo provést oddělené (pouze krymské) referendum o setrvání v SSSR nebo zachování příslušnosti k Ukrajinské SSR, která usilovala o opuštění SSSR.

4. září 1991 přijalo mimořádné zasedání Vrchního Sovětu Autonomní Republiky Krym Deklaraci o suverenitě republiky, ve kterém byla vyjádřena snaha vytvořit právní a demokratickou vládu v rámci Ukrajiny.

5. května 1992 parlament Autonomní Republiky Krym vyhlásil nezávislost Krymu přijetím deklarace s názvem "Akt o vyhlášení vládní nezávislosti Republiky Krym". To mělo být ještě schváleno referendem v srpnu téhož roku. Podle pamětí tehdejšího prezidenta Ukrajiny Leonida Kravčuka v jednom interview, uvažoval Kyjev tehdy dokonce o možnosti války s Republikou Krym. Ukrajinský parlament požadoval zrušení vyhlášení nezávislosti Krymu a dal Krymskému parlamentu ultimativně jeden týden na zrušení referenda. Hned 6. května 1992 byla přijata nová Ústava Autonomní Republiky Krym, přičemž krymský parlament přidal k ústavě doložku, že Krym „je součástí Ukrajiny“. Byl také zaveden úřad prezidenta Autonomní Republiky Krym. V červnu 1992 však obě strany, tedy Krym a ukrajinská vláda, dosáhly dohody. Krátce předtím přijatá krymská ústava byla zrušena a Krymu byl potvrzen status autonomní republiky, přičemž Autonomní republika Krym obdržela výsostná práva v oblastech financí, správy a právních záležitostí.

V květnu 1994 se stala situace opět napjatou, když parlament Krymu odhlasoval znovuzavedení ústavy z roku 1992, čímž by získal pro Krym více nezávislosti na Ukrajině. V červnu 1994 podepsal prezident Ukrajiny Leonid Kravčuk řadu výnosů, které ohraničovaly pravomoci vládních orgánů Krymu. Současně lídři Ukrajiny a Ruska museli odvracet vznikající násilí. Měsíc poté se uskutečnily volby a prezidentem Ukrajiny byl zvolen spíše prorusky orientovaný Leonid Kučma, čímž se zmenšily snahy Krymu o nezávislost na Ukrajině.

5. prosince 1994 podepsali vedoucí státníci Spojených států amerických, Ruské federace a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska tzv. Budapešťské memorandum, ve kterém mj. uznali, že Krym je součástí Ukrajiny.

Ukrajinská Autonomní republika Krym a město Sevastopol

Vlajka Autonomní republiky Krym

4. února 1994 byl prvním prezidentem Republiky Krym zvolen Jurij Meškov. V březnu 1995 byla rozhodnutím Vrchní Rady Ukrajiny a prezidenta Ukrajiny opět zrušena ústava republiky Krym z roku 1992 a také zrušena funkce prezidenta Krymu. 21. října 1998 byla na druhém zasedání Vrchní Rady Krymu přijata nová ústava Krymu. Když 23. prosince 1998 prezident Ukrajiny Leonid Kučma podepsal zákon, v jehož prvním bodě bylo obsaženo usnesení Vrchní Rady Ukrajiny "Schválit ústavu Autonomní Republiky Krym", posílily se na Krymu proruské nálady.

Přístav Sevastopol má vlastní správu a tak jako Kyjev je administrativní jednotkou podléhající přímo ukrajinské vládě. Do roku 1994 byl Sevastopol uzavřeným městem, do kterého neměli přístup cizinci. Roku 1997 byla Smlouvou o přátelství, spolupráci a partnerství mezi Ruskem a Ukrajinou rozdělena bývalá sovětská černomořská flotila, kotvící v Sevastopolu, na ruskou a ukrajinskou část přibližně v poměru 4:1 a zároveň byl Krym potvrzen jako součást Ukrajiny.[21] Sevastopolská námořní základna byla současně na 20 let pronajata Rusku za 93 milionů USD ročně. V dubnu 2010 bylo v Charkově mezi prezidenty Viktorem Janukovyčem a Dmitrijem Medveděvem dohodnuto prodloužení pronájmu základy do roku 2042[21] s opcí na prodloužení pronájmu o dalších pět let.

Krymská krize v roce 2014

Krymská domobrana se štíty v barvách Autonomní republiky Krym
Podrobnější informace naleznete v článcích Anexe Krymu Ruskou federací a Krymské referendum (2014).

V noci na čtvrtek 27. února obsadili budovu krymského parlamentu proruští útočníci, kteří na jeho střeše vyvěsili ruskou vlajku. Ruský parlament 2. března schválil nasazení ruské armády na Krymu, Vladimir Putin ale tehdy řekl, že Rusko zatím na Krym nepovolalo své vojáky (nevysloveně mimo již legálně přítomné jednotky v Sevastopolu) a že tam působily „ozbrojené síly sebeobrany“. O den později už byla strategická místa poloostrova pod kontrolou proruských vojáků, podle některých zdrojů podporovanými přímo vojáky z Ruska. Představitelé NATO a EU kritizovali postup Ruska. Ruské obyvatelstvo Krymu by však přítomnost ruských vojsk schvalovalo. Dne 6. března přijala Nejvyšší rada Autonomní republiky Krym rozhodnutí o připojení Krymu k Rusku.

Krymské Referendum se uskutečnilo 16. března. Podle oficiálních údajů se za volební účasti 83,1 % oprávněných voličů rozhodlo 96,8 % pro připojení Krymu k Rusku.[22] Podle oficiální zprávy Rady pro lidská práva Vladimira Putina však pro připojení hlasovalo jen 50 až 60 % voličů za účasti 30 až 50 %.[23][24] Bývalý ekonomický poradce ruské vlády Andrej Illarionov, nynější pracovník Catonova institutu ve Washingtonu, tvrdil, že připojení Krymu k Rusku si přálo jen asi 34 % voličů.[25] GfK, německá společnost provádějící průzkumy veřejného mínění a čtvrtá největší organizace pro výzkum trhu na světě, provedla průzkum v krymském regionu. Podle tohoto průzkumu 82 % lidí na Krymu „plně podporuje“ odtržení Krymu od Ukrajiny a připojení do Ruské federace, 11 % „převážně souhlasí“, zatímco jen 7 % s odtrhnutím „nesouhlasí“.[26] Podle průzkumu amerických univerzit z Colorada a Virginie si 84 % lidí na Krymu myslí, že připojení do Ruska je „naprosto správné rozhodnutí“.[27]

17. března 2014 pak krymský parlament vyhlásil nezávislý svrchovaný stát s názvem Republika Krym, který ale okamžitě požádal o vstup do Ruské federace jako její nový subjekt. OBSE ani Evropská unie na referendum pozorovatele nevyslaly.[28] Další pozorovatelé, pozvaní nevládními organizacemi, referendum hodnotili jako poklidné s hladkým průběhem.[29][30] Ukrajina a západní státy výsledky referenda vzhledem k přítomnosti cizích ozbrojenců neuznaly.[31]

Vladimir Putin na Krymu s veterány 2. světové války u pomníku obránců Sevastopolu, 9. května 2014
Ruiny antického města Chersonésos a chrám sv. Vladimíra u dnešního Sevastopolu
Pláž v Jaltě
Pláž u města Feodosija

Republika Krym

Podrobnější informace naleznete v článcích Anexe Krymu Ruskou federací a Republika Krym.

Autonomní republika Krym a město Sevastopol 11. března 2014 oznámily sjednocení v Republiku Krym. Stalo se tak Deklarací nezávislosti Autonomní republiky Krym a města Sevastopol, která byla přijata Nejvyšší radou Autonomní republiky Krym a radou města Sevastopol v rámci příprav na Krymské referendum. Deklarace výslovně zmiňovala precedent uznání nezávislosti Kosova. 16. března velká většina voličů v referendu připojení k Rusku schválila. Zejména Ukrajinci a Krymští Tataři referendum bojkotovali.[31] Legálnost hlasování v situaci, kdy poloostrov obsadily ruské ozbrojené síly, kromě Ukrajiny předem zpochybnily i Spojené státy a Evropská unie. Naopak Moskva dala najevo, že od jeho podpory nehodlá ustoupit. Tyto postoje se projevily i při hlasování v Radě bezpečnosti OSN 15. března 2014. Rezoluci kritizující referendum na Krymu, kterou navrhovala americká diplomacie, Rusko svým právem veta zablokovalo. Z 15 členských zemí Rady bezpečnosti bylo Rusko jediné proti. Čína se hlasování zdržela, 13 států se vyslovilo pro rezoluci.[32]

17. března 2014 vyhlásil krymský parlament krátkodobě existující nezávislý svrchovaný stát s názvem Republika Krym, který okamžitě požádal o vstup do Ruské federace.[33] Republika Krym a město Sevastopol byly posléze do Ruské federace přijaty, a sice jako její dva nové subjekty - Republika Krym a Federální město Sevastopol. V úterý 18. března pak podepsali Vladimir Putin, krymský premiér Sergej Aksjonov, starosta Sevastopolu Alexej Čalyj a předseda krymského parlamentu Vladimir Konstantinov dohodu o připojení Krymu k Ruské federaci.[34] Dohodu následujícího dne schválil ruský ústavní soud jako legální, hlasování o ratifikaci státní dumou proběhlo dne 21. března s pozitivním výsledkem.[35][36]

Na Valném shromáždění OSN vedla iniciativa několika států k přijetí rezoluce, kterou bylo připojení Krymu k Ruské federaci odsouzeno. Tato rezoluce však není mezinárodně-právně závazná.[37][38]

Rusko zahájilo v dubnu 2015 stavbu mostu přes Kerčskou úžinu, který má spojit Krym s Krasnodarským krajem. Projekt zahrnuje jak silniční, tak dvoukolejný železniční most, délka celé stavby bude 19 km a práce mají trvat do prosince 2018.[39] Za generálního dodavatele stavby s rozpočtem více než 3 miliard USD (v přepočtu) byl určen oligarcha Arkadij Rotenberg.

Z průzkumu ukrajinské pobočky německé společnosti GfK, která se 16. až 22. ledna 2015 telefonicky dotazovala náhodně vybraných obyvatel Krymu, vyplynulo, že 82 % dotazovaných podporuje ruskou anexi Krymu, 11 % anexi částečně podporuje a jen 4 % dotazovaných s anexí nesouhlasí.[40]

Obyvatelstvo

Vývoj národnostního složení

Na Krymském poloostrově žije přibližně 2 300 000 obyvatel, z nich je okolo 58 % ruské národnosti, 24 % ukrajinské a 13 % krymskotatarské, převážně užívaným jazykem je ruština.[41] Toto národnostní složení se formovalo po deportaci Krymských Tatarů, Řeků, Arménů a Bulharů Sovětským svazem především do Uzbekistánu v roce 1944.[42][43][44] V roce 1939 tvořili Rusové 49.6% obyvatel Krymu, Ukrajinci 13.7%, Krymští Tataři 19.4%, a Židé 5.8%.[45] Tatarům, kteří byli obviněni ze spolupráce s nacisty, byl umožněn částečný návrat na Krym až po roce 1967.[46]

Mezi největší krymská města patří hlavní město Simferopol, ležící přibližně ve střední části, a Sevastopol v jihozápadní části (obě města mají přibližně 340 000 obyvatel); dále pak Kerč na východním okraji poloostrova a Jevpatorija na západním pobřeží. Na Krymu dnes žijí převážně Rusové, nejpočetnější menšinu tvoří Ukrajinci. Na začátku druhé světové války nechal Josif Vissarionovič Stalin z Krymu deportovat asi 60 tisíc etnických Němců. Německá vojska pak na nějakou dobu Krym okupovala a Němci a jejich místní pomocníci vyvraždili celkem na 40 tisíc krymských Židů,[47] včetně asi 6 tisíc Krymčaků. V roce 1944 nechal Stalin z Krymu deportovat asi 230 tisíc Krymských Tatarů, 70 tisíc Řeků, 13 tisíc Bulharů a další menšiny. Krymští Tataři se od konce 20. století postupně vraceli, zároveň se ale pod tlakem vlády částečně asimilovali. Po anexi Krymu Ruskou federací poloostrov znovu opustilo asi 8 tisíc Krymských Tatarů.[43]

Města nad 10 000 obyvatel

Simferopol v dubnu 2014
Kerč v červnu 2015

Následující tabulka podává přehled větších měst na Krymu. Města se statutem republikového významu jsou vyznačena tučně; stejně tak Sevastopol, který administrativně není součástí Krymské republiky.

Město Ukrajinský název Ruský název Krymskotatarský název Počet obyvatel
1. I. 2006
Simferopol Сiмферополь Симферополь Aqmescit 340 644
Sevastopol Севастополь Севастополь Aqyar 340 295
Kerč Керч Керчь Kerç 151 327
Jevpatorija Євпаторiя Евпатория Kezlev 106 456
Jalta Ялта Ялта Yalta 79 796
Feodosija Феодосiя Феодосия Kefe 71 725
Džankoj Джанкой Джанкой Canköy 39 664
Krasnoperekopsk Красноперекопськ Красноперекопск Krasnoperekopsk 30 677
Alušta Алушта Алушта Aluşta 29 913
Bachčisaraj Бахчисарай Бахчисарай Bağçasaray 26 395
Saki Саки Саки Saq 26 389
Armjansk Армянськ Армянск Ermeni Bazar 22 893
Bilohirsk Бiлогiрськ Белогорск Qarasuvbazar 18 399
Sudak Судак Судак Sudaq 14 772
Primorskij Приморський Приморский Hafuz 14 338
Gvardějskoje Гвардiйське Гвардейское Sarabuz 12 621
Ščjolkino Щолкiне Щёлкино Şçolkino 11 419
Inkerman Інкерман Инкерман İnkerman 11 263
Okťabrskoje Октябрське Октябрьское Büyük Onlar 11 100
Gaspra Гаспра Гаспра Gaspra 11 063
Čornomorskoje Чорноморське Черноморское Aqmeçet 10 976
Gresovskij Гресiвський Грэсовский Gresovskiy 10 713
Krasnogvardějskoje  Красногвардiйське  Красногвардейское  Qurman 10 661
Staryj Krym Старий Крим Старый Крым Eski Qırım 10 101

Památky a letoviska

Turistické letovisko Koktebel
Autonomní Krym a Sevastopol

Díky své exotičnosti, příjemnému podnebí, panenské přírodě a množství kulturních památek mnoha epoch byl zejména jižní Krym už od 60. let 19. století hojně vyhledáván vyššími ruskými společenskými vrstvami, včetně carské rodiny. Za sovětské éry byl Krym vyhlášenou rekreační oblastí pro nejvyšší stranické a státní funkcionáře, stejně jako pro dělnické a pionýrské organizace. Mezi nejznámější turistická centra na pobřeží patřila a patří Jevpatorija, Jalta, Alupka, Alušta, Artěk, Gurzuf, Sudak a nejvýchodněji ležící Feodosija.

Obecně v jižním prostoru je umístěna převážná část krymských přírodních a kulturně-historických památek, jako např. archeologická naleziště z období antiky, byzantské pevnosti, jeskynní kláštery a města, tatarské vesnice, mešity a paláce (v Bachčisaraji Chánův palác s Fontánou slz, opěvovanou Puškinem). V roce 1994 bylo veřejnosti zpřístupněno také město Sevastopol, které bylo po dlouhá léta vyhrazeno pouze sovětským vojákům, důstojníkům a jejich rodinám. U Sevastopolu se nacházejí zbytky antického města Chersonésos a kostel, v němž byl pokřtěn sv. Vladimír.

Město Alušta na černomořském pobřeží.

Hospodářství

Jádrem krymského hospodářství je zemědělství a turismus, počet návštěvníků však v roce 2015 poklesl o 35 %. Krym má značné zásoby zemního plynu, zejména při pobřeží, a několik naftových polí. Ve slaných jezerech se tradičně těží sůl, v oblasti Kerče také železná ruda. Roční HDP činil v roce 2014 4,3 miliard USD, rozpočtový deficit asi 1 miliardu USD. Z Ukrajiny se dováží 90 % vody, 80 % energie a 60 % surovin. Ruská vláda slíbila investovat na Krymu 5 miliard USD do roku 2017/2018.[48]

Sankce

Evropská unie uvalila po ruské anexi na poloostrov Krym a Sevastopol tato omezení: zákaz dovozu zboží z těchto destinací, zákaz investic směřujících na Krym, zákaz poskytování služeb v oblasti cestovního ruchu ze zemí EU, výletní lodě z EU nesmí dokovat v krymských přístavech, zákaz prodeje zboží a technologie pro dopravu, telekomunikace, energetiku a průzkumu ropy, zemního plynu a nerostných surovin. Nesmí také být poskytnuta technická pomoc, zprostředkovatelské, stavební či inženýrské služby související s infrastrukturou.[49] Sankce byly postupně rozšiřovány a zapojují se do nich i některé státy mimo Evropskou unii, včetně Spojených států, Kanady a Austrálie.[50] Nezúčastňují se jich např. Čína a Indie.

Doprava

Na Krymu je velmi rozvinutá autobusová doprava. Ve městech Simferopol, Alušta a Jalta a také mezi nimi je od roku 1959 v provozu Krymský trolejbus. K této dopravní tepně patří linka dlouhá 96 km, patrně jedna z nejdelších na světě. V Jevpatoriji jezdí tramvaje. V Sevastopolu od severní k jižní straně a v opačném směru jezdí čluny, které jsou městskou hromadnou dopravou. Krym protínají dvě evropské silnice, E 105 z Norska přes Rusko a Charkov do Jalty, a E 87 z Chersonu přes Džankoj a po převozu vozidel na lodích přes Kerčskou úžinu do Ruska a Gruzie a odtud do Turecka.

Železniční dopravu zajišťují Krymské železnice (КрымЖД) — federální státní podnik. Ten byl založen v roce 2014 na základě jednotky krymského ředitelství „Přidněprovské železnice Ukrajinských železnic“, nacházející se na území Krymu. Krym protínají dvě železniční trati, Armjansk – Kerč s odbočkou do Feodosie a trať Melitopol – Sevastopol s odbočkou do Jevpatorije, které se kříží v obci Džankoj. Přístavy Černého moře jsou Jevpatorija, Sevastopol, Jalta, Feodosija a Kerč. V Kerči je možno se přeplavit trajektem přes Kerčský průliv, spojující Krym s Krasnodarským krajem (Port Kavkaz). Přístavní města jsou spojena pravidelnou námořní dopravou. Azovské pobřeží poloostrova nemá velký dopravní význam.

V roce 2015 byla zahájena výstavba Krymského mostu, který poloostrov propojí s Krasnodarským krajem.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Crimea Parliament Votes to Back Independence From Ukraine. The New York Times [online]. Dostupné online. , 6. května 1992.
  2. ↑ Rusové na Ukrajině blokují hranice s Krymem. Kyjev armádu nepošle, idnes.cz, 9. března 2014
  3. ↑ Rusko bude respektovat výsledky referenda na Krymu, USA ne, novinky.cz, 14. března 2014
  4. ↑ PAVLÍČEK, Tomáš; ČTK. Putin přiznal nasazení ruských vojáků na Krymu [online]. Novinky.cz, 2014-04-17 [cit. 2014-08-12]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b Putin může vyslat ruské vojáky na Krym, chce „normalizovat situaci“, idnes.cz, 1. března 2014
  6. ↑ a b http://czech.ruvr.ru/2014_04_17/Putin-priznal-pritomnost-ruskych-vojaku-na-Krymu-2196/
  7. ↑ http://zpravy.idnes.cz/neznami-ozbrojenci-obsadili-krymsky-parlament-hlasi-tatari-plm-/zahranicni.aspx?c=A140227_071408_zahranicni_jpl
  8. ↑ http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/330476-ukrajinsti-poslanci-docasne-zrusili-krymsky-parlament.html
  9. ↑ a b http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/265373-jacenuk-a-obama-odtrzeni-krymu-od-ukrajiny-je-nelegalni/
  10. ↑ https://www.euroskop.cz/8956/23678/clanek/premieri-zemi-v4-vyzvali-rusko-k-dodrzovani-prava-a-zavazku/
  11. ↑ a b http://zpravy.ihned.cz/c1-61835780-ukrajina-krym-krize-rusko-referendum
  12. ↑ http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/rusko-a-okoli/eu-a-usa-prijimaji-proti-rusum-sankce-tem-je-to-fuk_301366.html#.Uy7yb4-TOb4
  13. ↑ http://zpravy.idnes.cz/vysledky-referenda-na-krymu-d13-/zahranicni.aspx?c=A140317_073918_zahranicni_im
  14. ↑ rei; ČTK. Rusové se zmocnili protiraketové obrany na Krymu, Kyjev stahuje lodě [online]. idnes.cz, 2014-03-05 [cit. 2014-08-12]. Dostupné online. 
  15. ↑ Anexe Krymu dokončena: Putinův podpis završil ústavní proceduru, ceskatelevize.cz, 21. března 2014
  16. ↑ Obávané Tatary vyhnal z Krymu Stalin, na spravedlnost čekají dodnes. iDNES.cz, 1. prosince 2010.
  17. ↑ "Znojmo v tureckém ohrožení (4)". Znojemský týden.
  18. ↑ a b Krym patří Ukrajině už 60 let. Co bylo před tím? lidovky.cz, 2. března 2014
  19. ↑ Ukrajina si připomíná výročí deportací krymských Tatarů, BBC, 18. května 2004
  20. ↑ Ukraine-Analysen 12/06, s. 2 (PDF; 199 kB), staženo 6. března 2014 (německy).
  21. ↑ a b Budoucnost Sevastopolu s Černomořskou flotilou? Obchod, natoaktual.cz, 10. května 2010
  22. ↑ Krym sečetl hlasy: k Rusku se chce připojit 96,8 % voličů. Lidovky.cz [online]. Dostupné online. 
  23. ↑ Referendum o připojení Krymu k Rusku bylo těžce zfalšované, říká zpráva Rady pro lidská práva ruského prezidenta. Britské listy [online]. 2014-05-06. Dostupné online. 
  24. ↑ Совет при Президенте РФ. Проблемы жителей Крыма [online]. [cit. 2015-04-27]. Dostupné online. 
  25. ↑ Český rozhlas. Krymské referendum bylo zfalšované [online]. Dostupné online. 
  26. ↑ One Year Later, Crimeans Prefer Russia [online]. Bloomberg. Dostupné online. 
  27. ↑ The Crimean conundrum [online]. openDemocracy. Dostupné online. 
  28. ↑ Krym vyhlásil samostatnost. Bylo ale referendum v pořádku?, ceskatelevize.cz, 17. března 2014
  29. ↑ Krymské referendum je pro místní zpestření a návrat k nostalgii dob SSSR, tvrdí pozorovatel, novinky.cz, 16. března 2014
  30. ↑ Cestu Šarapatky na Krym platila organizace ultrapravicového aktivisty, ceskatelevize.cz, 19. března 2014
  31. ↑ a b Někteří novináři přišli o techniku, jinak bylo referendum na Krymu klidné, rozhlas.cz, 16. března 2014
  32. ↑ http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/krymsky-parlament-i-referendum-jsou-podle-kyjeva-nelegalni-rezoluci-v-osn-vetovali-rusove--1327406
  33. ↑ MILENKOVIČOVÁ, Ivana. Krym vyhlásil nezávislou republiku a požádal o připojení k Rusku. idnes.cz [online]. 17.3.2014 [cit. 2014-03-17]. Dostupné online. 
  34. ↑ Ukraine crisis: Putin signs Russia-Crimea treaty [online]. BBC.com, 2014-03-18 [cit. 2014-03-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. ↑ Pro-Russians storm Ukraine Sevastopol naval base in Crimea [online]. BBC.com, 2014-03-19 [cit. 2014-03-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ Tisková agentura Reuters, Russia's lower house votes to bring Crimea into Russia
  37. ↑ http://www.un.org/ga/search/view_doc.asp?symbol=A/68/L.39. Staženo 15. června 2014.
  38. ↑ Spiegel.de, 27. března 2014, http://www.spiegel.de/politik/ausland/uno-vollversammlung-verurteilt-annexion-der-krim-a-961176.html. Staženo 15. června 2014 (německy).
  39. ↑ Moskva zahájila stavbu obřího mostu na Krym
  40. ↑ BERSHIDSKY, Leonid. One Year Later, Crimeans Prefer Russia. Bloomberg [online]. 6. února 2015. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ Regions and territories: Crimea. BBC [online]. 2011-11-22. Dostupné online. 
  42. ↑ https://www.opendemocracy.net/od-russia/eleanor-knott/book-review-brian-glyn-williams-crimean-tatars-from-soviet-genocide-to-putin
  43. ↑ a b http://spravy.pravda.sk/svet/clanok/318074-krymski-tatari-si-smutok-nedali-vziat/
  44. ↑ CONQUEST, Robert. The Harvest of Sorrow : Soviet Collectivization and the Terror-Famine. New York: Oxford University Press, 1986. (anglicky) 
  45. ↑ [1]
  46. ↑ POLIAN, P.M. Against Their Will: The History and Geography of Forced Migrations in the USSR. [s.l.]: Central European University Press, 2004. Dostupné online. ISBN 9789639241688. S. 210–2. 
  47. ↑ Jicchak Arad (2009). "The Holocaust in the Soviet Union". U of Nebraska Press, s.211, ISBN 080322270X
  48. ↑ Crimea's economy na stránkách RT.
  49. ↑ EU sanctions against Russia over Ukraine crisis [online]. The EU Newsroom. Dostupné online. 
  50. ↑ ROMANOVA, Tatiana. Sanctions and the Future of EU–Russian Economic Relations. Europe- Asia Studies. 2016, 4(68), 774-786. ISSN 1465-3427.

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Krym&oldid=16457275“