Přeskočit na obsah

Dmitrij Medveděv

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dmitrij Anatoljevič Medveděv
Дмитрий Анатольевич Медведев
3. prezident Ruské federace
Ve funkci:
7. května 2008 – 7. května 2012
Předseda vládyVladimir Putin
PředchůdceVladimir Putin
NástupceVladimir Putin
11. předseda vlády Ruské federace
Ve funkci:
8. května 2012 – 16. ledna 2020
PrezidentVladimir Putin
VicepremiérViktor Zubkov
Igor Šuvalov
Anton Siluanov
PředchůdceVladimir Putin
NástupceMichail Mišustin
1. místopředseda vlády Ruské federace
Ve funkci:
14. listopadu 2005 – 7. května 2008
PrezidentVladimir Putin
Předseda vládyViktor Zubkov
Předchůdcenový úřad
NástupceViktor Zubkov
Předseda Jednotného Ruska
Úřadující
Ve funkci od:
25. dubna 2012
PředchůdceVladimir Putin
Stranická příslušnost
ČlenstvíJednotné Rusko
Narození14. září 1965 (59 let)
Leningrad
Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
NárodnostRuská
ChoťSvětlana Vladimirovna Medveděvová
RodičeAnatoly Medvedev a Yulia Medvedeva
DětiIlya Medvedev
SídloPetrohrad, Moskva a Novo-Ogarjovo
Alma materPrávnická fakulta Petrohradské státní univerzity (1982–1987)
Profeseprávník, politik a byznysmen
NáboženstvíPravoslaví
OceněníPrize of the Government of the Russian Federation in the field of education (2001)
Řád Za zásluhy o vlast 2. třídy (2005)
Pamětní medaile 1000. výročí Kazaně (2005)
Pamětní medaile 10. výročí hlavního města Astany (2008)
Řád osvoboditele (2008)
… více na Wikidatech
PodpisDmitrij Anatoljevič Medveděv Дмитрий Анатольевич Медведев, podpis
Webová stránkada-medvedev.ru
CommonsДмитрий Анатольевич Медведев
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dmitrij Anatoljevič Medveděv (rusky Дми́трий Анато́льевич Медве́дев zvuk poslech, často též: Medvěděv; * 14. září 1965 Leningrad) je ruský politik a podnikatel, v letech 2008–2012 prezident Ruské federace a poté do roku 2020 předseda vlády. Od dubna 2012 je předsedou vládní strany Jednotné Rusko, od ledna 2020 působí jako místopředseda Rady bezpečnosti Ruské federace.[1] V letech 2000–2001 a 2002–2008 byl předseda představenstva Gazprom. Roku 2000 byl vedoucím volebního štábu a prezidentské kampaně Vladimira Putina.

Medveděv byl zvolen prezidentem v roce 2008. Byl považován za liberálnějšího než jeho předchůdce Vladimir Putin,[2][3] který byl během jeho prezidentství premiérem. Medveděvovou hlavní prezidentskou agendou byl rozsáhlý modernizační program zaměřený na modernizaci ruské ekonomiky a společnosti.[4] Primárním cílem bylo snížení závislosti ekonomiky na exportu ropy a zemního plynu.[5] Během Medveděvova funkčního období byla Ruskem a Spojenými státy podepsána smlouva o snížení počtu jaderných zbraní START, Rusko zvítězilo v rusko-gruzínské válce a zotavilo se z Velké recese. Zahájil také protikorupční kampaň, přestože byl později sám obviněn z korupce.[6][7]

Prezidentem byl po jedno funkční období. Po vypršení mandátu v roce 2012 byl nahrazen Vladimirem Putinem. Medveděv byl poté Putinem jmenován premiérem. Dne 15. ledna 2020 rezignoval spolu se zbytkem vlády, aby Putinovi umožnil provést rozsáhlé ústavní změny. Ve stejný den Putin jmenoval Medveděva do nového úřadu místopředsedy Rady bezpečnosti.

Mládí a raná kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Dmitrij Anatoljevič Medveděv se narodil 14. září 1965 v Leningradu. Jeho otec Anatolij Afanasjevič Medveděv byl chemickým inženýrem a profesorem na Leningradském technologickém institutu.[8] Matka, Julia Veniaminovna, rozená Šapošnikovová, je filoložkou a dodnes přednáší na Pedagogickém institutu A. I. Gercena. Předtím pracovala jako průvodkyně v muzeu. Dmitrij Anatoljevič Medveděv je jedináčkem. Vyrůstal v dělnické čtvrti Kupčino na okraji Leningradu.

Studoval na Právnické fakultě tehdejší Leningradské státní univerzity, na katedře občanského práva. Zajímal se o vzpírání, ve kterém i reprezentoval školu. Na univerzitě se stal také členem Komunistické strany Sovětského svazu, ze které vystoupil v roce 1991.[9]

Začátek profesní kariéry

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1990 dokončil svoji aspiranturu a získal titul kandidát věd. Od roku 1988 vyučoval občanské a římské právo na Právnické fakultě Leningradské státní univerzity, později známé jako Petrohradské státní univerzitě.[10] Byl jedním z autorů třísvazkové učebnice „Občanské právo“, napsal 4 kapitoly (o státních a obecních podnicích, úvěrových a vyřizovacích povinnostech, dopravním právu, povinnostech výživného).[11] Svou činnost na univerzitě ukončil v roce 1999 v souvislosti s odstěhováním do Moskvy.

V roce 1988 se Medveděv připojil k týmu kampaně Anatolije Sobčaka, který kandidoval na primátora Leningradu, a stal se jejím vedoucím.[12] Mezi lety 1990–1995 pracoval jako poradce primátora na oddělení pro styk s veřejností. Zde byl podřízeným Vladimira Putina.

Vstup do vysoké politiky

[editovat | editovat zdroj]

Během roku 1999 se dostal, spolu se skupinou lidí z Petrohradu, kterou přivedl Vladimir Putin po odstoupení Jelcina, do vrcholných postů Ruské federace. Od června roku 2000 byl předsedou správní rady firmy Gazprom.[13]

Ve stejném roce se stal také vedoucím kanceláře prezidenta Ruské federace a vedl předvolební Putinův štáb. Oficiálně byl i vedoucí prezidentské kampaně.[14] Kampaň řídil spolu s budoucími místopředsedy vlády a poradci Vladimira Putina Vladislavem Surkovem a Dmitrijem Kozakem.[15]

Od 14. listopadu 2005 byl místopředsedu vlády Ruské federace.

10. prosince 2007 prezident Putin oznámil, že Medveděv je jeho preferovaným nástupcem.[16][17] Ve stejný den vládní strana Jednotné Rusko deklarovala, že podpoří Medveděvovu kandidaturu na post prezidenta.[18]

Prezidentství

[editovat | editovat zdroj]

Volby a nástup do funkce

[editovat | editovat zdroj]
Vladimir Putin a Dmitrij Medveděv po oznámení volebních výsledků

Medveděv, krom podpory ze strany Jednotného Ruska, získal též podporu od Agrární strany, Spravedlivého Ruska a Občanské síly.[19] Během volební kampaně se odmítl zúčastnit předvolebních debat, stejně jak učinil Vladimir Putin.[20]

Dne 7. března 2008 vyhrál v prezidentských volbách, když získal 70,28 % platných hlasů voličů.[21][22] Porazil tak své tři protikandidáty, předsedu komunistické strany Gennadije Zjuganova s 17,72 %, vůdce nacionalistické Liberálně-demokratické strany Ruska Vladimira Žirinovského s 9,35 % a Andreje Bogdanova podporovaného Demokratickou stranou s 1,30 %.[23]

Výsledky voleb byly pozorovateli zpochybněny. Pozorovatelé si stěžovali na nerovnost kandidátů při registraci a využívání státní televize jako neomezené kampaně Dmitrije Medveděva. Podle Parlamentního shromáždění Rady Evropy nebyly volby svobodné ani spravedlivé. Ruský programátor Špilkin analyzoval výsledky prezidentských voleb a dospěl k závěru, že výsledky byly volebními komisemi zfalšovány. Podle Špilkina však reálné výsledky stále vycházely pro Medveděva vítězně, i když s 63 % hlasů namísto 70 %.[24]

Dne 7. května 2008 složil prezidentskou přísahu a nastoupil na post prezidenta Ruské federace.[25]

Obměny v administrativě

[editovat | editovat zdroj]
Dmitrij Medveděv a Sergej Sobjanin

Dne 8. května 2008 jmenoval Dmitrij Medveděv Vladimira Putina ruským premiérem, jak slíbil během své předvolební kampaně. Nominaci schválila Státní duma jasnou většinou 392 hlasů ku 56. Proti hlasovali pouze komunističtí poslanci.[26][27]

Medveděv se snažil přivést do administrativy mladší a liberálnější politiky.[28] Ve vedení administrativy nahradil blízkého spolupracovníka Vladimira Putina a primátora Moskvy, Sergeje Sobjanina za místopředsedu vlády Sergeje Naryškina.[29] Šéf Federální bezpečnostní služby Nikolaj Patrušev byl nahrazen Alexandrem Bortnikovem.[30] Medveděvův ekonomický poradce Arkadij Dvorkovič a jeho tisková tajemnice Natalia Timaková se stali součástí prezidentova hlavního týmu.

Medveděv si dával pozor, aby nenarušil rovnováhu jednotlivých frakcí v prezidentské administrativě a ve vládě. Vliv vojenských představitelů však po Medveděvově inauguraci poprvé po 20 letech v administrativě oslabil. Na jejich místo Medveděv přivedl své spolupracovníky z Petrohradu, které Medveděv upřednostňoval pro vysoké pozice.[31]

Spor s ministrem financí Kudrinem

[editovat | editovat zdroj]
Dmitrij Medveděv s Alexejem Kudrinem

V roce 2011 na nátlak Dmitrije Medveděva odstoupil ministr financí Alexej Kudrin. Tak se stalo po veřejné hádce mezi ministrem a prezidentem, když Kudrin oznámil, že nebude sloužit dál, pokud si Medveděv s Vladimirem Putinem vymění funkce.[32] Kudrin řekl, že nebude sloužit ve vládě, kterou by vedl Dmitrij Medveděv, s nímž se neshodne na ekonomických otázkách, a to hlavně v případě zvýšení rozpočtu pro armádu.[32]

Medveděv při projevu v ruském Dimitrovgradu označil poznámky za nevhodné a ministru financí, který seděl v publikum, vzkázal: „Pokud Alexeji Leonidoviči, nesouhlasíte s rozhodnutím prezidenta, existuje jen jeden postup a vy víte jaký – rezignace. To je návrh, který vám předkládám. Samozřejmě je třeba odpovědět tady a teď: Napíšete rezignační dopis?“[33][34]

Kudrin oznámil, že se poradí s premiérem Putinem. Medveděv na toto poznamenal: „Víte co, můžete se poradit s kým chcete, ale dokud budu prezidentem, dělám rozhodnutí sám.“[35]

I když Kudrin tvrdil, že dobrovolně podal demisi, tisková tajemnice Dmitrije Medveděva Timaková uvedla, že prezident ministra z vlády vyhodil.[33]

Hospodářství a modernizace

[editovat | editovat zdroj]
Medveděv s místními lidmi v republice Sacha na Sibiři v roce 2011
Medveděv se studenty ve Stavropolském kraji v roce 2011

Dmitrij Medveděv zahájil svůj modernizační program na přiblížení úrovně Ruska úrovni Západu. Ve svém článku Go Russia, kde nastínil svou modernizační strategii, kritizoval ruskou ekonomickou zaostalost a odsoudil její závislost na fosilních palivech a nerostných surovinách. Taktéž ruskou společnost označil za archaickou, „paternalistickou“ a projevil názor, že země se již nemůže spoléhat na úspěchy minulosti, aby si zajistila prosperující budoucnost. Zdůraznil, že Rusko by se mělo zaměřit na budování moderní diverzifikované ekonomiky založené na nových technologiích a inovacích.[36] Medveděv určil pět klíčových sektorů oblastí modernizace:[37]

  • Energetická spotřeba a nové druhy paliv
  • Lékařské technologie a léky
  • Jaderná energetika
  • Informační technologie
  • Vesmír a telekomunikace

V květnu 2009 Medveděv zřídil prezidentskou komisi pro inovace, které osobně předsedal každý měsíc.[38][39]

V listopadu 2009 pronesl v Dumě projev, ve kterém řekl: „V 21. století naše země opět vyžaduje modernizaci ve všech oblastech, a to bude poprvé v naší historii, kdy bude modernizace založena na hodnotách a institucích demokracie,“ a dodal, že cílem jeho administrativy bylo učinit z Ruska společnost „chytrých, svobodných a zodpovědných lidí.“[40]

Skolkovo

[editovat | editovat zdroj]

Dmitrij Medveděv podporoval vytvoření vývojového centra, aby snížil, podle jeho slov, „zaostalost“ Ruské federace.[36]

V každoročním projevu prezidenta Ruska před Federálním shromážděním dne 12. listopadu 2009 prezident Medveděv řekl: „Je nutné dokončit vývoj návrhů na vytvoření silného výzkumného a vývojového centra v Rusku, které by se zaměřilo na podporu všech prioritních oblastí, konkrétně všech oblastí. Mluvíme o vytvoření moderního technologického centra, chcete-li, po příkladu Silicon Valley a dalších podobných zahraničních center.“[41]

Dne 31. prosince 2009 vydal D. A. Medveděv příkaz č. 889-rp „O pracovní skupině pro rozvoj projektu vytvoření územně odděleného komplexu pro rozvoj výzkumu a vývoje a komercializaci jejich výsledků“ Do čela pracovní skupiny byl na začátku roku jmenován místopředseda komise pro modernizaci Vladislav Surkov.[42][43]

Budova kampusu Skolkovo

Dne 18. března 2010 Dmitrij Medveděv na setkání se studenty oznámil, na základě Moskevské obchodní školy managementu, plán na vytvoření Skolkova ultramoderního vědeckého a technologického komplexu pro vývoj a komercializaci nových technologií.[44]

Federální zákon Ruské federace č. 244-FZ „O inovačním centru Skolkovo“ byl podepsán prezidentem Medveděvem dne 28. září 2010. Podle plánu prezidenta Medveděva je projekt Skolkovo zaměřen na vytvoření příznivého prostředí pro koncentraci mezinárodního intelektuálního kapitálu schopného vytvářet inovace.[45]

Medveděv vedl správní radu nadace, vysvětloval to potřebou popularizovat myšlenky Skolkova v Rusku i v zahraničí: „Je nutné, aby se Skolkovo stalo nejen dobrou značkou, ale také ideou, která pronikne do života naší společnosti.“ Medveděv oznámil, že se osobně podílel na propagaci projektu v zahraničí a hovořil o něm s vedoucími představiteli jiných států.[45]

Později, 18. května 2011, Dmitrij Medveděv uspořádal tiskovou konferenci na území Moskevské školy managementu Skolkovo. Prezident vysvětlil volbu místa potřebou modernizovat zemi: „Jsem obzvláště rád, že o tom mluvím zde, ve Skolkově, protože to je speciální platforma, která má významný, vážný význam, protože právě zde se vyvíjejí nové technologie, právě zde vznikla univerzita Skolkovo, která bude inovačním centrem.. Skolkovo bude nejdůležitějším článkem v modernizaci, ale samozřejmě nebude jediným“[46]

Zahraniční politika

[editovat | editovat zdroj]
Medveděv a ukrajinský prezident Viktor Janukovyč v Kyjevě dne 17. května 2010
Medveděv v Bruselu na summitu EU–Rusko dne 7. prosince 2010
Medveděv a polský prezident Bronislaw Komorowski uctívají památku obětí Katyňského masakru dne 11. dubna 2011

31. srpna 2008 Medveděv oznámil posun v ruské zahraniční politice pod svou vládou, založené na pěti hlavních principech:[47]

  1. Základní principy mezinárodního práva jsou nejvyšší
  2. Odmítnutí unipolárního světa
  3. Rusko nebude usilovat o konfrontaci s jinými národy
  4. Rusko bude chránit své občany, ať jsou kdekoli
  5. Rusko bude rozvíjet vazby v přátelských regionech

Souhrn těchto principů později získal název Medveděvova doktrína.[48]

Světová měna

[editovat | editovat zdroj]

prezident Medveděv 10. července 2009 na summitu států G8 představil návrh vytvoření nové nadnárodní světové měny. Ta měla nahradit americký dolar jakožto hlavní světovou obchodní měnu. Na summitu představil vzor nové mince, který pak následně ukázal italským novinářům. Při této příležitosti pronesl: „Mince, která nese slova jednota v rozmanitosti, byla ražena v Belgii a předložena vedoucím delegacím G8.“ Následně dodal, že nová měna má být symbolem toho, že světové velmoci chtějí problémy řešit společně.[49]

Latinská Amerika

[editovat | editovat zdroj]

V listopadu roku 2008 zahájil Medveděv svou cestu po latinské Americe. Navštívil Peru, Brazílii, Venezuelu a Kubu. Jednalo se hlavně o státy, jejichž vztahy se Spojenými státy americkými byly komplikované, či nepřátelské, kromě Peru, kde se prezident Medveděv účastnil summitu Asijsko-pacifické hospodářské společenství.[50]Po summitu v Peru odletěl do Brazílie, kde jednal s prezidentem Lulou da Silva o rozšíření hospodářské spolupráce, hlavně oblasti energetiky a ropného průmyslu.[51]

27. listopadu 2008 se stal prvním prezidentem Ruské federace, který navštívil Venezuelu. Dmitrij Medveděv se zde účastnil jednání latinskoamerické mezinárodní organizace Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky.[52] Dále se zúčastnil společného vojenského cvičení ruského a venezuelského námořnictva.[53] Venezuelský prezident Hugo Chávez cvičení označil za varování „americkému impériu.“[54] Medveděv však ve Venezuele strávil nejméně času, při jednání se zdržel veškerých politicko-vojenských témat a jednal pouze o obchodní spolupráci.[55]

Dmitrij Medveděv s Hugem Chávezem na námořním cvičení

Jako poslední z cílů jeho diplomatické cesty byla Kuba. Na Kubě se setkal s Fidelem a Raúlem Castrem.[56]

Jeho cesty po latinské Americe, a to hlavně po Kubě a Venezuele, znepokojily Spojené státy americké. K návštěvám Kuby a Venezuely došlo po americké podpoře vstupu Gruzie a Ukrajiny do NATO a rozšíření protiraketového systému ve východní a střední Evropě.

16. dubna 2010 se v Brazílii konal druhý summit BRICS, kde prezident Medveděv formuloval společné cíle organizace.[57]

Válka v Gruzii

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Válka v Jižní Osetii (2008).

7. srpna 2008 vypukly menší konflikty mezi osetskými separatistickými silami a gruzínskou armádou.[53] Rusko obvinilo Gruzii z příprav války v Jižní Osetii, když Gruzie označila za viníka konfliktů Jižní Osetii. Obě strany konfliktu se nakonec dohodly na příměří, ale boje neustaly.[58] V noci ze 7. na 8. srpna zahájily gruzínské jednotky intenzivní dělostřelecké ostřelování hlavního města Jižní Osetie Cchinvali a přilehlých oblastí.

Ruští občané!

„Bezpochyby víte o tragédii v Jižní Osetii. Noční dělostřelecký útok gruzínských jednotek na Cchinvali vedl ke smrti stovek našich mírumilovných občanů. Ruské mírové jednotky, které až do konce vykonaly svou povinnost bránit ženy, děti a starší lidi, zemřely. Gruzínské vedení porušilo Chartu OSN, své závazky podle mezinárodních smluv, ignorovalo zdravý rozum a zahájilo vojenský konflikt, v němž se oběťmi stali civilisté.“

— Úryvek z projevu Dmitrije Medveděva

V důsledku gruzínské operace bylo zabito 15 ruských vojáků, kteří v Cchinvali působili jako vojenské mírové síly. Gruzínské dělostřelectvo totiž zasáhlo a sestřelilo ruský transportní letoun, na němž se nacházela ruská vojenská posádka.[59] Oficiálním důvodem útoku na Cchinval bylo podle gruzínské strany porušení příměří ze strany Jižní Osetie. Jižní Osetie však tato obvinění popřela, a naopak označila za viníka konfliktu Gruzii, která podle osetijské verze začala s palbou jako první.[60]

Stejného dne, 8. srpna, ruská strana obvinila Gruzii z rozpoutání agrese vůči Jižní Osetii, stejně tak z útoku proti civilistům a ruským mírovým silám. Odpoledne vyslala Ruská federace svá vojska na území Gruzie.

9. srpna se Dmitrij Medveděv setkal s ministrem obrany Anatolijem Serdjukovem a náčelníkem generálního štábu ozbrojených sil Makarovem. Po schůzce Medveděv oznámil: „Naše mírové jednotky a jednotky s nimi spojené v současné době provádějí operaci, která má gruzínskou stranu přinutit k míru. Mají také odpovědnost za ochranu veřejnosti. Tohle všechno děláme právě teď.“[61]

Názor ruské veřejnosti na vojenskou intervenci byl obecně pozitivní, a to nejen mezi stoupenci vlády, ale napříč politickým spektrem. Medveděvova popularita vzrostla o přibližně 10 procentních bodů na více než 70 %.[zdroj?]

Dne 30. září 2009 Evropskou unií sponzorovaná nezávislá mezinárodní vyšetřovací misí pro konflikt v Gruzii uvedla, že zatímco předcházely měsíce vzájemných provokací, „otevřené nepřátelství začalo rozsáhlou gruzínskou vojenskou operací proti městu Cchinvali a okolním oblastem, která byla zahájena v noci ze 7. na 8. srpna 2008“.[62] Což uvedlo jako hlavního viníka války Gruzii.

Pražský summit

[editovat | editovat zdroj]
Podpis Nové dohody START americkým prezidentem Barackem Obamou a ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem 8. dubna 2010 na Pražském hradě
Medveděv a polský premiér Donald Tusk v prosinci 2010

Na Pražském hradě se 8. dubna 2010 Medveděv setkal s americkým prezidentem Barackem Obamou. Na summitu podepsali Novou dohodu START o snižování jaderných zbraní obou velmocí. Dokument byl navržen na platnost pro 10 let. Oba prezidenty hostil český prezident Václav Klaus.[63]

Libyjská krize

[editovat | editovat zdroj]

Během libyjské krize Ruská federace hlasovala pro rezoluci Rady bezpečnosti OSN č.1970. Tato rezoluce uvalovala sankce na vládu a osobu Muammara Kaddáfího, odsoudila porušování lidských práv v Libyi a uvedla, že jednání Muammara Kaddáfího může představovat zločiny proti lidskosti.[64]

Při rezoluci č.1973 vyhlašující bezletovou zónu nad Libyí se Ruská federace zdržela.[65] Medveděv během tiskové konference 21. března 2011 odsoudil kroky libyjské vlády a Muammara Kadáffího vůči libyjským občanům.[66] Premiér Vladimir Putin rezoluci odsoudil a označil ji za „středověkou výzvu ke křížové výpravě.“[67] Medveděv slova Vladimira Putina okomentoval: „Za žádných okolností nesmí nikdo používat fráze, které ve skutečnosti vedou ke střetu civilizací, jako jsou „křesťanské křížové výpravy“ a tak dále. To je nepřijatelné.“[68]

Vojenská doktrína

[editovat | editovat zdroj]
Medveděv na summitu NATO v Lisabonu dne 20. listopadu 2010

5. února 2010 Dmitrij Medveděv schválil plán nové vojenské doktríny, kterou se ruská obranná politika řídila po deset let, tedy do roku 2020. Vojenská doktrína popisuje hrozby, kterým Rusko čelí, jako složité a dynamické, ale s minimální hrozbou vojenského konfliktu.[69]

Nová doktrína signalizovala, že Rusko bude oživovat investice do inovativních technologií a zachová si nezávislost jako výrobce zbraní.[70]

Dokument uvádí vnitřní i vnější hrozby s primárním důrazem na hrozby, které představují kroky Spojených států a NATO na periferii Ruska. Medveděv však později uvedl, že NATO v doktríně není považováno za hlavní hrozbu, ale poznamenal: „Problém je v tom, že nekonečné rozšiřování NATO absorbováním zemí, které byly kdysi součástí Sovětského svazu nebo které jsou našimi bezprostředními sousedy, samozřejmě vytváří problémy, protože NATO je koneckonců vojenský blok.“[71]

V dokumentu se taktéž uvádí, že Rusko si vyhrazuje právo použít jadernou sílu v reakci na jaderný útok nebo na útok podobného rozsahu.[72]

Reformy

[editovat | editovat zdroj]

Reforma policie

[editovat | editovat zdroj]

Dne 7. února 2011 podepsal Dmitrij Medveděv federální zákon o policii. Zákon mimo jiné přejmenován bezpečností složky s názvem milice na policii. Název milice nesly bezpečností složky od bolševického převratu roku 1917.[73]

V souvislosti, s jeho přijetím dne 1. března 2011 milice Ruské federace oficiálně přestala existovat. Byly vytvořeny nové bezpečností jednotky – policie. Následně byla zahájena recertifikace zaměstnanců, nejdříve u vedoucích ústřední kanceláře a územních orgánů ministerstva vnitra a poté začala procházet vedoucím, středním a mladším řídícím personálem orgánů vnitřních záležitostí. Zaměstnanci, kteří certifikací neprošli nebo ji odmítli předat, byli propuštěni z řad ministerstva vnitra. Podle Dmitrije Medveděva měla reforma zvýšit profesionalitu bezpečnostních složek.[74][75]

Reforma politického systému

[editovat | editovat zdroj]
Medveděv, Arkadij Dvorkovič a Vladislav Surkov na návštěvě Tomsku, kde došlo k stížnostem na průběh voleb

Po regionálních volbách, konaných dne 1. března 2009, byla vláda obviněna z toho, že administrativní zdroje jsou využívány na podporu kandidátů Jednotného Ruska. V reakci na to se Medveděv setkal s předsedou ústřední volební komise Ruska Vladimirem Čurovema a vyzval ke zmírnění využívání administrativních zdrojů. V srpnu 2009 Medveděv slíbil, že prolomí téměř dominantní postavení strany Jednotné Rusko v národních a regionálních zákonodárných sborech, a uvedl, že začínají nové demokratické časy.[76] V následujících regionálních volbách vyhrálo Jednotné Rusko s 66 % hlasů.[77] Volby byly opět ostře kritizovány za využívání administrativních zdrojů ve prospěch kandidátů Jednotného Ruska. Na protest poslanci Komunistické strany, nacionalistické LDPR a poslanci sociálně demokratického Spravedlivého Ruska odešli 14 října z Dumy.[78] Již před odchodem čelily vládní poslanci slovním útokům, například od vůdce LDPR Vladimira Žirinovského, který vyhrožoval, že pokud nebudou zavedeny spravedlivé volby, zmocní se moci pomocí vojenského převratu.[79] Bojkot Dumy trval celkem 2 dny.[80]

Dne 26. října 2009 první náměstek náčelníka generálního štábu Vladislav Surkov varoval, že demokratické experimenty by mohly vést k větší nestabilitě a že větší nestabilita by mohla Rusko roztrhat.[81]

V roce 2009 Medveděv navrhl a schválil změnu volebního zákona, která by snížila volební práh Státní dumy ze 7 % na 5 %. Strany, které překročí hranici 5 % získají 1 mandát, které překročí 6 % 2 mandáty a stranám s více než 7 % se přidělují mandáty podle původního znění zákona.[82]

V listopadu 2010 Medveděv vetoval zákon, který omezoval protivládní demonstrace. Návrh zákona, který byl schválen Dumou 22. října, by zejména zakazoval každému, kdo byl dříve odsouzen za organizování nezákonného masového shromáždění, aby žádal o povolení uspořádat demonstraci.[83]

Na konci listopadu 2010 Medveděv veřejně vyjádřil o škodách, které ruské politice napáchala dominance strany Jednotné Rusko. Tvrdil, že země čelí politické stagnaci, pokud by vládnoucí strana „degradovala“, pokud by nebyla zpochybněna; „tato stagnace poškozuje jak vládnoucí stranu, tak opoziční síly.“[84] Ve stejném projevu řekl, že ruská demokracie je „nedokonalá“, ale zlepšuje se.[85]

Volby 2012 a spory s Vladimirem Putinem

[editovat | editovat zdroj]

Předvolební situace

[editovat | editovat zdroj]

Druhý termín

[editovat | editovat zdroj]

Již v roce 2010 se začalo spekulovat o Medveděvově případném pokusu o znovuzvolení.[86] Medveděv se ke konci roku 2010 začal od předsedy vlády Putina oddalovat a popíral jakékoliv spekulace o tom, že Vladimir Putin fakticky řídí Rusko z premiérské pozice. Prohlásil: „Jsem vůdcem tohoto státu. Jsem hlavou tohoto státu. Rozdělení moci je založeno na tomto.“[87]

Dmitrij Medveděv a Michail Prochorov v roce 2011

Na začátku roku 2011 svou kandidaturu naznačoval, ale přímo se nevyjádřil.[88] Ve stejném roce, podpořil Medveděva ruský miliardář a opoziční politik Michail Prochorov. Ten 16. května prohlásil, že se pokouší vytvořit z politické strany Správná věc platformu podporující druhé volební období Dmitrije Medveděva.[89] Prochorov zaslal vedení strany dopis, ve kterém žádal o zvolení jeho osoby za předsedu strany. Prochorov byl nakonec předsedou zvolen a byl pozván Medveděvem na jednání do Kremlu.[90][91] Šlo o netradiční setkání, jelikož Správná věc neměla žádné zastoupení v zákonodárných orgánech. Prochorov později uvedl, že mu Medveděv na setkání řekl: „Centralizace moci organizovaná premiérem Vladimirem Putinem by neměla trvat dlouho.“[92] Sám Medveděv uvedl, že jsou mu názory Správně věci blízké a ztotožňuje se s nimi.[93]

Prochorov se však dostal do sporu s Medveděvovým poradcem Vladislavem Surkovem, který měl na starosti připravit Správnou věc pro Medveděvovu kandidaturu.[94] Na začátku září 2011 byl Prochorov vyloučen z vlastní strany a obvinil Surkova, že se jeho strany tajně zmocnil.[95] Prochorov vyžadoval schůzku s Medveděvem i Vladimirem Putinem o odvolání Surkova, ale nikdy k ní nedošlo.[96] Prochorov později prohlásil: „V této zemi je loutkář, který kdysi dávno pro sebe zprivatizoval politický systém. Dlouhodobě dezinformuje vedení země o tom, co se děje v politickém systému, potlačuje média a vytváří neshody. Jmenuje se Vladislav Jurjevič Surkov.“[97][98] Prochorov následně řekl, že dokud bude Surkov v Kremlu není možné jakékoliv změny, a proto se rozhodl kandidovat na prezidenta sám.[96]

Ztracení přízně ze strany Michaila Prochorova omezila Medveděvovy šance na kandidaturu pro druhé funkční období a na konci září podpořil Vladimira Putina.[99]

Moskevská demonstrace proti třetímu prezidentskému období Vladimira Putina, 12. června 2012

Protesty

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Protesty v Rusku (2011–2013).

Na konci roku 2011 vypukly v Ruské federaci masové protesty proti návratu Vladimira Putina do funkce prezidenta a kvůli podezření, že volby do Dumy byly na několika místech zmanipulované. Dmitrij Medveděv na toto téma poznamenal: „Nesouhlasím ani se slogany, ani s prohlášeními, která zazněla na protestech. Nicméně nařídil jsem prověření všech zpráv z volebních místností, týkajících se dodržování volebních zákonů.“[100]

10. prosince se na náměstí Bolotnaja konalo shromáždění Pro spravedlivé volby, kam nečekaně přišli členové Medveděvovy administrativy, včetně Michaila Abyzova, spolupracovníka Medveděva, který byl později členem jeho vlády.[101] Medveděvovi spolupracovníci vnímali účastníky jako podobně smýšlející lidi. Popularizována byla fráze připisovaná Natalii Timakové, Medveděvově tiskové tajemnice: „Kdybychom věděli, že pro nás přijde tolik lidí, zachovali bychom se v září jinak.“[zdroj?]

Medveděv, na popud demonstrantů, na konci prosince ve svém posledním projevu o stavu země, nastínil ideu na komplexní reformu ruského politického systému. To zahrnovalo i obnovení voleb regionálních guvernérů a umožnění přímého zvolení poloviny křesel ve Státní dumě v regionech.[102]

Medveděv při svém projevu v Dumě pronesl: „Chci říci, že slyším ty, kteří mluví o potřebě změny a rozumí jim. Musíme dát všem aktivním občanům legální šanci podílet se na politickém životě.“[103]

Povolební situace

[editovat | editovat zdroj]
Medveděv s Vladimirem Putinem při Putinově inauguraci roku 2012

V prezidentských volbách 2012 Vladimir Putin vyhrál a nastoupil do třetího prezidentského termínu.

Dmitrij Medveděv a americký prezident Barack Obama v roce 2012

Po uklidnění protestů v roce 2013 se Dmitrij Medveděv dostal do nepřízně ruských medií i politické scény. Byl obviňován ze zrady jednak z úst ruských demonstrantů kvůli výměně funkcí s Vladimirem Putinem, tak ze strany provládních médií za jeho neloajální chování vůči Vladimiru Putinovi.[104] Někteří novináři a analytici se domnívali, že Medveděv čelil kampani ze strany Vladimira Putina, která mu měla zničit pověst.[105][106] V ruských mediích byl označován za slabého a kritizován za vzdání se ruského vlivu v Libyi.[107] Dokonce byl natočen film, který požadoval odsoudit Dmitrije Medveděva za vlastizradu.[108]

Podle ruské socioložky Olgy Kryshtanovské byl dalším důvodem k ochlazením vztahům, mezi Medveděvem a Putinovým vnitřním kruhem, omlazení státní správy. Podle ní: „Přivedl do Kremlu mladší poradce, kteří byli nakloněni politickému pluralismu. Tím byla vytvořena v mocenském kruhu mezigenerační propast. Mnoho podporovatelů Vladimira Putina bylo přesvědčeno, že Medveděvovi lidi financují opozici. Tento faktor se projevil právě při protestech, které byly v očích Vladimira Putina brány jako zrada Dmitrije Medveděva, jelikož se jich účastnili i někteří jeho poradci a blízcí spolupracovníci.“[28]

Předseda vlády

[editovat | editovat zdroj]
Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

První vláda

[editovat | editovat zdroj]
Demonstrace v Moskvě proti Putinově politice nazvaná „Pochod proti ničemům“, 13. ledna 2013
Medveděv a jihokorejský prezident Mun Če-in na summitu ASEAN v Manile v listopadu 2017

Dmitrij Medveděv byl 7. května 2012 nominován prezidentem Vladimirem Putinem na post předsedy vlády. Do úřadu nastoupil 8. května, kdy byl schválen Dumou.[109][110]

Pro Medveděvovu vládu, hlasovalo 299 poslanců ze stran Jednotné Rusko, LDPR a 5 poslanců Spravedlivého Ruska. Proti hlasovalo 54 poslanců KPRF.[111]

Druhá vláda

[editovat | editovat zdroj]

Dne 7. května 2018 Vladimir Putin, který se ujal úřadu prezidenta Ruska, znovu předložil Státní dumě kandidaturu Dmitrije Medveděva, aby získal souhlas se jmenováním předsedou vlády Ruské federace. Dne 8. května 2018 Státní duma schválila. 374 poslanců Jednotného Ruska a LDPR hlasovalo pro jmenování Medveděva premiérem, zatímco 56 poslanců ze stran Spravedlivé Rusko a KPRF hlasovalo proti.[112] Druhá Medveděvova vláda byla nakonec vytvořena 18. května 2018.

Rezignace

[editovat | editovat zdroj]

Medveděv spolu s celým svým kabinetem rezignoval 15. ledna 2020 poté, co prezident Vladimir Putin pronesl prezidentský projev ve Federálním shromáždění, ve kterém navrhl několik změn ústavy. Medveděv uvedl, že rezignuje, aby umožnil prezidentu Putinovi provést významné ústavní změny ohledně přesunu moci na prezidentský úřad.[113] Medveděv řekl, že ústavní změny výrazně změní ruskou rovnováhu moci.

Ačkoli bylo oznámeno, že Dmitrij Medveděv dobrovolně rezignoval (1. částí 1 článku 117 ústavy), výkonný příkaz, který byl vydán, uvedl, že Vladimir Putin oznámil rezignaci podle 2. části článku 117.[114] Tento článek umožňuje prezidentovi pravomoc rozpustit vládu bez vysvětlení nebo motivace.[115]

Putin ve stejný den jmenoval Medveděva místopředsedou Rady bezpečnosti Ruské federace.[116]

Role v ruské invazi na Ukrajinu

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Ruská invaze na Ukrajinu.
Putin s Medveděvem a dalšími členy Rady bezpečnosti Ruské federace dne 21. února 2022

Jako místopředseda Rady bezpečnosti Ruské federace podpořil Dmitrij Medveděv rozhodnutí prezidenta Vladimira Putina o uznání Luhanské lidové republiky a Doněcké lidové republiky. Když v reakci na uznání separatistických republik německá vláda 22. února oznámila zastavení projektu plynovodu Nord Stream 2, Medveděv na svém twitterovém účtu reagoval: „Vítejte v novém světě, kde Evropané velmi brzy zaplatí 2000 eur za tisíc kubíků zemního plynu!“[117][118] Po uvalení sankcí na přední představitele ruského byznysu a politické vedení země, oznámil, že sankce nezmění nic a Ruská federace bude pokračovat ve své invazi. Západní sankce označil jako podvod, mýtus a řečnické fráze.[119] Následující den Medveděv uvedl, že sankce dávají Rusku dobrý důvod k odstoupení od dialogu o strategické stabilitě a potenciálně od Nové smlouvy o snížení počtu strategických zbraní (Nové dohody START) podepsané v Praze roku 2010 a prodloužené v roce 2021.[120] Po pozastavení členství Ruska v Radě Evropy se Dmitrij Medveděv vyjádřil že se jedná o nespravedlivý akt, ale poskytuje ruské Radě bezpečnosti příležitost obnovit trest smrti.[121][122][123]

Podle průzkumu, který v červnu 2022 provedla ruská státní agentura pro průzkum veřejného mínění VTsIOM, více než 68,3 % dotázaných Rusů uvedlo, že Medveděvovi nedůvěřují. Zdroj blízký Kremlu řekl zpravodajskému serveru Meduza, že Medveděv má stále vliv, ale ve srovnání s jeho působením ve funkci premiéra se jeho vliv značně zmenšil.[124] Ještě před rezignací se začalo hovořit o ztrátě Putinovy přízně a o stále častější konzumaci alkoholu.[125] Podle některých kritiků začal Medveděv vystupovat jako největší ze všech jestřábů ze strachu, aby mu neuškodila jeho minulost prozápadního reformátora, a také ve snaze udržet si vliv v Kremlu a znovu získat Putinovu přízeň.[124][126]

V listopadu 2022 nazval „zbabělými zrádci“ Rusy, kteří po invazi na Ukrajinu emigrovali z Ruska, a prohlásil, že Rusko bez nich bude „silnější a čistší“.[127] Dne 28. prosince 2022 dále řekl, že emigranti, kteří se postavili proti invazi na Ukrajinu, by měli být označeni za „nepřátele lidu“.[128] Vyzval k používání eskader smrti proti politicky aktivním ruským exulantům.[129]

Dne 21. prosince 2022 přijel do Pekingu, kde se setkal s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Medveděv a Si Ťin-pching hovořili o posílení "strategického partnerství" mezi Ruskem a Čínou a o válce na Ukrajině.[130] Ve dnech 21.–23. května 2023 navštívil Vietnam a setkal se s generálním tajemníkem Vietnamské komunistické strany Nguyễn Phú Trọngem, se kterým diskutoval o posílení vazeb mezi Ruskem a Vietnamem a o současné mezinárodní situaci.[131]

Dne 27. prosince 2022 zveřejnil na Twitteru seznam svých předpovědí pro rok 2023. V seznamu uvedl, že Spojené království se vrátí do EU a následně způsobí její rozpad. Uvedl také, že Polsko a Maďarsko obsadí západní regiony již neexistující Ukrajiny. Dále předpověděl, že v Německu bude vytvořena Čtvrtá říše a její území bude zahrnovat také Polsko, baltské státy, Českou republiku a část Ukrajiny. Mezi Francií a Čtvrtou říší podle Medveděva vypukne válka, která rozdělí Evropu. Také předpověděl, že Severní Irsko se odtrhne od Spojeného království a připojí se k Irské republice. Ve Spojených státech podle Medveděva vypukne občanská válka a Kalifornie a Texas se odtrhnou, aby vytvořily nezávislé státy. Texas následně vytvoří alianci s Mexikem.[132][133]

V průběhu invaze na Ukrajinu vydával četná prohlášení, v nichž západní státy varoval před posíláním zbraní na Ukrajinu. Opakovaně uváděl, že postup západu by mohl vést k jaderné válce[134][135] a uvedl také, že se blíží třetí světová válka.[136][137] V lednu 2024 například uvedl, že Rusko použije své jaderné zbraně v případě, že by Ukrajina použila zbraně dodané jejími spojenci na zničení ruských odpalovacích zařízení.[138] O měsíc později uvedl, že v případě ruské porážky by země vyslala jaderné zbraně na hlavní město Ukrajiny a na hlavní města jejích nejvýznamnějších spojenců (Kyjev, Washington, Berlín a Londýn).[139] Podobně se vyjádřil již v červenci 2023, když oznámil, že v případě znovudobytí Ruskem anektovaných ukrajinských území Ukrajinou by země byla nucena nasadit atomové zbraně.[140] Opakovaně také vyhrožoval útoky na evropské jaderné elektrárny.[141][142] V březnu 2024 uvedl, že hranice Ruska nikde nekončí.[143]

Obvinění z korupce

[editovat | editovat zdroj]
Demonstrace proti Dmitriji Medveděvovi v roce 2017

V září 2016 zveřejnil opoziční předák Alexej Navalnyj zprávu s informacemi o údajném letním sídle Dmitrije Medveděva. Jednalo se o 80hektarové panství s množstvím domů, sjezdovkou, kaskádovým bazénem a komunikačními věžemi.[144] Panství dokonce zahrnuje dům pro kachny, který sklidil veřejný výsměch. Kachny se o rok později staly symbolem protestů v Rusku.[145] Komplex budov je obklopen šestimetrovým plotem a je údajně 30krát větší než Rudé náměstí v Moskvě.[144]

V březnu 2017 zveřejnili Navalnyj a Fond boje s korupcí další hloubkové vyšetřování nemovitostí a rezidencí užívaných Medveděvem a jeho rodinou. Zpráva s názvem He Is Not Dimon To You ukazuje, jak Medveděv údajně vlastní a kontroluje velké plochy pozemků, vil, paláců, jachet, drahých bytů, vinařství a statků prostřednictvím složitých vlastnických struktur zahrnujících krycí společnosti a nadace. Celková hodnota nemovitostí se odhaduje přibližně na 5 miliard rublů.[144]. Zpráva uvádí, že původním zdrojem bohatství jsou dary ruských oligarchů a půjčky od státem vlastněných bank. Spolu se zprávou bylo vydáno a zveřejněno na YouTube hodinu dlouhé video v ruštině, s titulky v angličtině.[146] Medveděv obvinění odmítl a označil je za nesmysly.[147] Navalného odhalení vyústila po celém Rusku ve velké protesty proti Dmitriji Medveděvovi.

Osobní život

[editovat | editovat zdroj]
S manželkou Světlanou

Medveděv se v roce 1989 oženil se svojí láskou z dětství Světlanou Vladimirovnou Linnikovou. V roce 1996 se jim narodil syn Ilja.

Medveděv má rád hard-rock, je milovník kapel Deep Purple, Black Sabbath, Pink Floyd a Led Zeppelin. Sbírá jejich originální vinylové desky a sám o sobě říká, že vlastní všechny nahrávky Deep Purple. Tyto kapely poslouchal ještě jako mladý, sbíral jejich nahrávky i v období, kdy se tyto kapely ocitly na černé listině státem zakázaných projevů západní kultury. V únoru 2008 se Medveděv spolu se Sergejem Ivanovem ukázal na koncertě Deep Purple v Moskvě.

I přes nabitý program se nejméně hodinu ráno a hodinu večer věnuje plavání a návštěvám posilovny. Podle vícero názorů je Medveděv člověk mírné povahy s mírně liberálními a pragmatickými názory, schopný organizátor a příznivec Vladimira Putina.

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Dmitrij Anatolievič Medvedev na slovenské Wikipedii, Dmitry Medvedev na anglické Wikipedii, Dmitrij Medveděv na ruské Wikipedii a Medvedev modernisation programme na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Подписан Указ о Заместителе Председателя Совета Безопасности Российской Федерации. Президент России [online]. [cit. 2021-09-24]. Dostupné online. (rusky) 
  2. ↑ Medvedev stresses his liberal credentials. Financial Times. 2009-04-15. Dostupné online [cit. 2022-02-04]. 
  3. ↑ Medvedev May Be Much More Than Putin's Puppet. NPR.org. Dostupné online [cit. 2022-02-04]. (anglicky) 
  4. ↑ Medvedev Attempts to Rationalize his 'Modernization' Agenda – Peace Research Institute Oslo. www.prio.org [online]. [cit. 2022-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ RIR; LOSSAN, Alexey. Must reduce oil dependence: Medvedev. www.rbth.com [online]. 2015-10-05 [cit. 2022-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Popularita ruského premiéra prudce klesá. Obětuje Putin před volbami i Dmitrije Medveděva?. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2017-04-18 [cit. 2022-02-04]. Dostupné online. 
  7. ↑ New Report Assesses Changes in Anti-Corruption Policy in Russia under Medvedev Government [online]. [cit. 2022-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ Медведев Дмитрий Анатольевич – биография | VIPERSON. viperson.ru [online]. [cit. 2021-09-24]. Dostupné online. 
  9. ↑ [1]
  10. ↑ Эхо Москвы в Санкт-Петербурге - 91.5 FM. web.archive.org [online]. 2007-12-13 [cit. 2021-09-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-12-13. 
  11. ↑ TREISMAN, Daniel. The return : Russia's journey from Gorbachev to Medvedev. [s.l.]: New York : Free Press 562 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4165-6071-5, ISBN 978-1-4165-6072-2. 
  12. ↑ UMLAND, Andreas. Andreas Umland - The Democratic Roots Of Putin's Choice. www.washingtonpost.com. 2007-12-11. Dostupné online [cit. 2021-09-24]. ISSN 0190-8286. (anglicky) 
  13. ↑ Chernomyrdin quits Gazprom - Jun. 30, 2000. money.cnn.com [online]. [cit. 2022-02-04]. Dostupné online. 
  14. ↑ Profile: Dmitry Medvedev. BBC News. 2011-09-24. Dostupné online [cit. 2021-11-17]. (anglicky) 
  15. ↑ ZYGAR, Mikhail. All the Kremlin's Men: Inside the Court of Vladimir Putin. [s.l.]: PublicAffairs 442 s. Dostupné online. ISBN 978-1-61039-740-7. (anglicky) Google-Books-ID: X95VDgAAQBAJ. 
  16. ↑ WELLE (WWW.DW.COM), Deutsche. Putin Endorses Loyalist Medvedev as Presidential Candidate | DW | 10.12.2007. DW.COM [online]. [cit. 2022-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ Putin backs Medvedev for presidency. the Guardian [online]. 2007-12-10 [cit. 2022-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ Two Heads, One State: Medvedev in Russia [online]. [cit. 2022-02-04]. Dostupné online. 
  19. ↑ Аграрная Партия России. web.archive.org [online]. 2008-03-07 [cit. 2021-09-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-03-07. 
  20. ↑ Медведев отказался от участия в дебатах. lenta.ru [online]. [cit. 2021-09-27]. Dostupné online. 
  21. ↑ Medveděva poslalo do Kremlu 70 procent Rusů [online]. idnes.cz, 2008-03-02 [cit. 2008-03-02]. Dostupné online. 
  22. ↑ Rusko má nového prezidenta [online]. ceskenoviny.cz, 2008-05-07 [cit. 2008-05-07]. Dostupné online. 
  23. ↑ Сведения о проводящихся выборах и референдумах. www.vybory.izbirkom.ru [online]. [cit. 2021-09-24]. Dostupné online. 
  24. ↑ Equità delle elezioni presidenziali russe del 2008 2021 - Wikit.wiki. www.wikit.wiki [online]. [cit. 2021-12-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-12-11. 
  25. ↑ Rusko dokončilo mocenskou rošádu, Medvěděv byl zvolen premiérem. Novinky.cz [online]. Borgis, 08.05.2012 [cit. 08.05.2012]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  26. ↑ CHIVERS, C. J. Putin Is Approved as Prime Minister. The New York Times. 2008-05-09. Dostupné online [cit. 2022-02-04]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  27. ↑ Putin sworn in as PM - and Russia's real ruler. the Guardian [online]. 2008-05-08 [cit. 2022-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ a b After The Storm: Trends To Watch In Russia In 2013. RadioFreeEurope/RadioLiberty [online]. [cit. 2021-11-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ Medvedev names Putin's man as Moscow mayor. Reuters. 2010-10-15. Dostupné online [cit. 2021-11-20]. (anglicky) 
  30. ↑ WEAVER, Courtney. Do not advertise a past dark with pain. Financial Times. 2015-03-26. Dostupné online [cit. 2022-02-04]. 
  31. ↑ Russia Profile - Politics - All the Next President’s Men. web.archive.org [online]. 2011-08-04 [cit. 2022-02-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-08-24. 
  32. ↑ a b Ruský ministr financí Kudrin po sporu s prezidentem rezignoval. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2021-11-15]. Dostupné online. 
  33. ↑ a b Russian Finance Minister Alexei Kudrin resigns. BBC News. 2011-09-26. Dostupné online [cit. 2021-11-15]. (anglicky) 
  34. ↑ Russian finance chief ousted in power struggle. Reuters. 2011-09-26. Dostupné online [cit. 2021-11-15]. (anglicky) 
  35. ↑ Alexei Kudrin leaves Russian government after Medvedev row. the Guardian [online]. 2011-09-26 [cit. 2021-11-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ a b MOHANTY, Prof Arun; ALERT, Defence and Security. Medvedev Doctrine. www.rbth.com [online]. 2011-02-08 [cit. 2021-09-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ "Go Russia:" Progress, One Year Later. HuffPost [online]. 2010-09-14 [cit. 2022-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ President Medvedev's Project Of Modernization. HuffPost [online]. 2010-09-29 [cit. 2022-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. ↑ Cisco Commits to Sustainable Development of Russian Technology Innovation Agenda Through $1B Multi-Year Investment. newsroom.cisco.com [online]. [cit. 2022-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. ↑ Economic reforms top Medvedev's annual address. France 24 [online]. 2009-11-12 [cit. 2021-11-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ Послание Федеральному Собранию Российской Федерации. Президент России [online]. [cit. 2021-11-21]. Dostupné online. (rusky) 
  42. ↑ KRAVTSOVA, Yekaterina. Investigative Committee, Surkov Trade Barbs Over Skolkovo. The Moscow Times [online]. 2013-05-07 [cit. 2021-11-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. ↑ SILVIUS, Ray. Culture, Political Economy and Civilisation in a Multipolar World Order: The Case of Russia. [s.l.]: Taylor & Francis 197 s. Dostupné online. ISBN 978-1-317-35354-6. (anglicky) Google-Books-ID: FTQlDwAAQBAJ. 
  44. ↑ Российская "Кремниевая долина" будет построена в Сколково - Медведев. РИА Новости [online]. 20100318T1534 [cit. 2021-11-21]. Dostupné online. (rusky) 
  45. ↑ a b Совместное заседание Комиссии по модернизации и Попечительского совета фонда «Сколково». Президент России [online]. [cit. 2021-11-21]. Dostupné online. (rusky) 
  46. ↑ Пресс-конференция Президента России. Президент России [online]. [cit. 2021-11-21]. Dostupné online. (rusky) 
  47. ↑ INTERNATIONAL, Sputnik. Medvedev outlines five main points of future foreign policy. Sputnik International [online]. 20080831T1543+0000 [cit. 2021-09-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. ↑ Geopolitical Diary: The Medvedev Doctrine. Stratfor [online]. [cit. 2021-09-27]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  49. ↑ Move over, Amero; presenting the “united future world currency”. Financial Times. 2009-07-10. Dostupné online [cit. 2021-11-13]. 
  50. ↑ Официальный визит в Перу. Встреча глав государств и правительств стран – участниц форума «Азиатско-тихоокеанское экономическое сотрудничество» • Президент России. Президент России [online]. [cit. 2021-11-09]. Dostupné online. (rusky) 
  51. ↑ Официальный визит в Бразилию • Президент России. Президент России [online]. [cit. 2021-11-09]. Dostupné online. (rusky) 
  52. ↑ Официальный визит в Венесуэлу • Президент России. Президент России [online]. [cit. 2021-11-09]. Dostupné online. (rusky) 
  53. ↑ a b Medvedev's Venezuela, Cuba trips may provoke US ire. France 24 [online]. 2008-11-26 [cit. 2021-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ Medvedev to meet Chavez before navy drill. France 24 [online]. 2008-11-26 [cit. 2021-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. ↑ With eye on the U.S., Russia resists Venezuela's wooing [online]. [cit. 2021-11-09]. Dostupné online. 
  56. ↑ Президент РФ навестил Фиделя Кастро. lenta.ru [online]. [cit. 2021-11-09]. Dostupné online. 
  57. ↑ Статья Дмитрия Медведева «Страны БРИК: общие цели – общие действия». Президент России [online]. [cit. 2021-11-09]. Dostupné online. (rusky) 
  58. ↑ Válka v Osetii odhalila sílu nacionalismu na troskách SSSR. V zamrzlé podobě trvá dodnes. ČT24 [online]. [cit. 2021-09-24]. Dostupné online. 
  59. ↑ SCHWIRTZ, Michael; BARNARD, Anne; CHIVERS, C. J. 1,500 Reported Killed in Georgia Battle. The New York Times. 2008-08-09. Dostupné online [cit. 2021-09-24]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  60. ↑ Первая миротворческая война. Коммерсантъ. Dostupné online [cit. 2021-09-24]. 
  61. ↑ Президент России. web.archive.org [online]. 2009-02-15 [cit. 2021-09-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-02-15. 
  62. ↑ Georgia 'started unjustified war'. news.bbc.co.uk. 2009-09-30. Dostupné online [cit. 2021-11-09]. (anglicky) 
  63. ↑ Podepsáno. Vyhráli jsme všichni, shodli se Obama a Medveděv | Domov. Lidovky.cz [online]. 2010-04-08 [cit. 2021-09-24]. Dostupné online. 
  64. ↑ TEAM, ODS. ODS HOME PAGE. documents-dds-ny.un.org [online]. [cit. 2022-03-12]. Dostupné online. 
  65. ↑ Putin, Medvedev spar over Libya. The Hindu. 2011-03-21. Dostupné online [cit. 2022-03-12]. ISSN 0971-751X. (anglicky) 
  66. ↑ Statement by Dmitry Medvedev on the situation in Libya. President of Russia [online]. [cit. 2022-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. ↑ Putin, Medvedev Engage in Rare Public Split Over Libya. VOA [online]. [cit. 2022-03-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. ↑ SHUSTER, Simon. Breaking News, Analysis, Politics, Blogs, News Photos, Video, Tech Reviews. Time. 2011-03-23. Dostupné online [cit. 2022-03-12]. ISSN 0040-781X. (anglicky) 
  69. ↑ Medvedev Approves New Russian Military Doctrine. Jamestown [online]. [cit. 2021-09-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. ↑ What's New In Russia's New Military Doctrine?. RadioFreeEurope/RadioLiberty [online]. [cit. 2021-09-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  71. ↑ Medvedev objects to "endless" NATO expansion. Reuters. 2010-02-25. Dostupné online [cit. 2021-09-27]. (anglicky) 
  72. ↑ STAFF, Seattle Times. Medvedev signs Russia’s military doctrine. The Seattle Times [online]. 2010-02-05 [cit. 2021-09-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. ↑ Russian Police Force To Change Its Name, But Not Its Ways. RadioFreeEurope/RadioLiberty [online]. [cit. 2021-11-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  74. ↑ Сергей Булавин: Противников переименования милиции в полицию стало гораздо меньше. Российская газета [online]. [cit. 2021-11-14]. Dostupné online. (rusky) 
  75. ↑ Дмитрий Медведев подписал Федеральный закон «О полиции». Президент России [online]. [cit. 2021-11-14]. Dostupné online. (rusky) 
  76. ↑ Polls show Russians back crisis plan: Putin's party. Reuters. 2009-10-12. Dostupné online [cit. 2021-11-15]. (anglicky) 
  77. ↑ KISHKOVSKY, Sophia. Putin’s Party Wins in Regional Elections Across Russia. The New York Times. 2009-10-13. Dostupné online [cit. 2021-11-15]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  78. ↑ JEFFRIES, Ian. Political Developments in Contemporary Russia. [s.l.]: Taylor & Francis 817 s. Dostupné online. ISBN 978-1-136-84965-7. (anglicky) Google-Books-ID: gMKj1NkvteoC. 
  79. ↑ Someone In The Duma Is Putting On A Show. RadioFreeEurope/RadioLiberty [online]. [cit. 2021-11-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  80. ↑ Two Russian Opposition Parties End Duma Boycott. RadioFreeEurope/RadioLiberty [online]. [cit. 2022-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  81. ↑ Kremlin warns against wrecking Russia with democracy. Reuters. 2009-10-26. Dostupné online [cit. 2022-02-04]. (anglicky) 
  82. ↑ Russia Votes. www.russiavotes.org [online]. [cit. 2022-02-05]. Dostupné online. 
  83. ↑ Medvedev vetoes law restricting protests: Kremlin. Expat Guide to Russia | Expatica [online]. 2010-11-06 [cit. 2021-11-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-01-13. (anglicky) 
  84. ↑ In Video Address, Medvedev Warns Of Political “Stagnation” in Russia. RadioFreeEurope/RadioLiberty [online]. [cit. 2022-02-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  85. ↑ Medvedev warns of political 'stagnation' in Russia. BBC News. 2012-03-06. Dostupné online [cit. 2021-11-17]. (anglicky) 
  86. ↑ Russia's Kremlin race: Dmitry Medvedev v Vladimir Putin. BBC News. 2011-05-19. Dostupné online [cit. 2021-11-17]. (anglicky) 
  87. ↑ Medvedev insists he's the boss in Russia. Reuters. 2009-03-29. Dostupné online [cit. 2021-09-27]. (anglicky) 
  88. ↑ ENGLUND, Will. In Russia, Dmitry Medvedev is targeted by campaign of insults. Washington Post. 2013-02-23. Dostupné online [cit. 2021-09-27]. ISSN 0190-8286. (anglicky) 
  89. ↑ UPDATE 2-Russian tycoon wants to lead pro-Medvedev party. Reuters. 2011-05-16. Dostupné online [cit. 2021-11-13]. (anglicky) 
  90. ↑ Reflections on Mikhail Prokhorov and the Right Cause. openDemocracy [online]. [cit. 2022-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  91. ↑ Dmitry Medvedev had a meeting with Mikhail Prokhorov, leader of the Right Cause Party. President of Russia [online]. [cit. 2022-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  92. ↑ TIMES, The Moscow. Medvedev Praises 'Revolutionary' Prokhorov. The Moscow Times [online]. 2011-06-27 [cit. 2021-11-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  93. ↑ CORRECTED-Medvedev backs party that wants him to run in 2012. Reuters. 2011-07-05. Dostupné online [cit. 2022-02-05]. (anglicky) 
  94. ↑ Вся кремлевская армия. Краткая история современной России. [s.l.]: [s.n.], 2021. 
  95. ↑ Russian billionaire Mikhail Prokhorov ousted from pro-Kremlin party. the Guardian [online]. 2011-09-15 [cit. 2021-11-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  96. ↑ a b ARUTUNYAN, Anna. The Putin Mystique: Inside Russia's Power Cult. [s.l.]: Interlink Publishing 308 s. Dostupné online. ISBN 978-1-62371-066-8. (anglicky) Google-Books-ID: t4WSBQAAQBAJ. 
  97. ↑ Kremlin "puppet master" faces errant oligarch. Reuters. 2011-09-16. Dostupné online [cit. 2021-11-13]. (anglicky) 
  98. ↑ TIMES, The Moscow. Why Prokhorov Quit. The Moscow Times [online]. 2011-09-20 [cit. 2021-11-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  99. ↑ Medvedev backs Putin for president. BBC News. Dostupné online [cit. 2022-02-05]. (anglicky) 
  100. ↑ LALLY, Kathy. Russians scoff at Medvedev election inquiry. Washington Post. 2011-12-11. Dostupné online [cit. 2021-09-27]. ISSN 0190-8286. (anglicky) 
  101. ↑ TIMES, The Moscow. Ex-Minister Mikhail Abyzov’s Shock $62M Fraud Detention, Explained. The Moscow Times [online]. 2019-03-27 [cit. 2022-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  102. ↑ Medvedev criticises 'provocateurs'. BBC News. Dostupné online [cit. 2021-11-17]. (anglicky) 
  103. ↑ Russia's Medvedev tries to appease protesters - Yahoo! News. web.archive.org [online]. 2012-01-12 [cit. 2022-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-12. 
  104. ↑ ENGLUND, Will. In Russia, Dmitry Medvedev is targeted by campaign of insults. Washington Post. 2013-02-23. Dostupné online [cit. 2021-11-06]. ISSN 0190-8286. (anglicky) 
  105. ↑ 'Isolated' Medvedev mans the office as protests dog Putin's European trip. NBC News [online]. [cit. 2021-11-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  106. ↑ Once Championed By Putin, Medvedev Falls Out Of Favor. NPR.org. Dostupné online [cit. 2021-11-06]. (anglicky) 
  107. ↑ Medvedev rejects Putin 'crusade' remark over Libya. BBC News. 2011-03-21. Dostupné online [cit. 2022-02-05]. (anglicky) 
  108. ↑ Russian film on Georgia war fuels talk of Kremlin rift. BBC News. 2012-08-10. Dostupné online [cit. 2022-02-05]. (anglicky) 
  109. ↑ State Duma plenary session. President of Russia [online]. [cit. 2022-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  110. ↑ Putin and Medvedev complete job swap in Russia. Reuters. 2012-05-08. Dostupné online [cit. 2022-02-05]. (anglicky) 
  111. ↑ Госдума поддержала назначение Медведева премьер-министром России. РИА Новости [online]. 20120508T1711 [cit. 2022-02-05]. Dostupné online. (rusky) 
  112. ↑ Госдума утвердила Медведева в должности премьера. РБК [online]. [cit. 2022-02-05]. Dostupné online. (rusky) 
  113. ↑ Правительство России подало в отставку. На пост премьера выдвинут глава ФНС Михаил Мишустин Как прошел этот день. Meduza [online]. [cit. 2022-02-05]. Dostupné online. (rusky) 
  114. ↑ Executive Order on the Government of the Russian Federation. President of Russia [online]. [cit. 2022-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  115. ↑ За налоги перед отечеством. www.kommersant.ru [online]. 2020-01-15 [cit. 2022-02-05]. Dostupné online. (rusky) 
  116. ↑ Подписан Указ о Заместителе Председателя Совета Безопасности Российской Федерации. Президент России [online]. [cit. 2022-02-05]. Dostupné online. (rusky) 
  117. ↑ Russia Ex-President Medvedev Sees Soaring Gas Price on Nord Stream 2 Halt. www.bloomberg.com [online]. [cit. 2022-03-02]. Dostupné online. 
  118. ↑ https://twitter.com/medvedevrussia/status/1496107792331157508. Twitter [online]. [cit. 2022-03-02]. Dostupné online. 
  119. ↑ 'Wonderful' sanctions on Russia won't change a thing, military operation in Ukraine to go on: Dmitry Medvedev. The Hindu. 2022-02-26. Dostupné online [cit. 2022-03-02]. ISSN 0971-751X. (anglicky) 
  120. ↑ OSBORN, Andrew. Russia doesn't 'especially need' diplomatic ties with West - ex-president Medvedev. Reuters. 2022-02-26. Dostupné online [cit. 2022-03-02]. (anglicky) 
  121. ↑ Dmitry Medvedev vows to reintroduce death penalty. The Independent Barents Observer [online]. [cit. 2022-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  122. ↑ Trending news: "Good opportunity to restore the death penalty." Medvedev on suspension of Russia's membership in the Council of Europe - The Moscow Times [online]. 2022-02-26 [cit. 2022-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-03-02. (anglicky) 
  123. ↑ DORMAN, John L. Former Russian President Dmitry Medvedev threatens to cut diplomatic ties to Western countries in response to sanctions over Ukraine. Business Insider [online]. [cit. 2022-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  124. ↑ a b ‘Everything he does is meant to avoid suspicion’ What the hell happened to Dmitry Medvedev?. Meduza. 28 June 2023. Dostupné online. 
  125. ↑ Z naděje nenávist v opuchlých očích. Zoufalý Medveděv chce politicky přežít. iDNES.cz [online]. 2. srpna 2022. Dostupné online. 
  126. ↑ How Dmitry Medvedev, Russia's former president, went from perceived pro-West reformer to virulent warmonger since the invasion of Ukraine. Business Insider. 20 March 2023. Dostupné online. 
  127. ↑ Russia's Medvedev Rails Against 'Traitors' Who Fled Country. Barron's. 4 November 2022. Dostupné online. 
  128. ↑ Medvedev Calls for Recent Russian Emigres to Be Banned From Returning. The Moscow Times. 28 December 2022. Dostupné online. 
  129. ↑ SOLDATOV, Andrei. How the Kremlin Is Taking Aim at its Russian Critics in Exile. The Moscow Times. 16 January 2023. Dostupné online. 
  130. ↑ Russia's Medvedev meets China's Xi in Beijing, says Ukraine conflict discussed. Reuters. 21 December 2022. Dostupné online. 
  131. ↑ Party chief Trong meets United Russia leader Medvedev. VnExpress. 22 May 2023. Dostupné online. 
  132. ↑ Russia's Medvedev: 'Fourth Reich' to be made up of Germany, Poland [online]. 2022-12-27 [cit. 2023-10-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  133. ↑ EX- Russian President Medvedev gives his 'predictions' on Twitter: Fall of EU, civil war in US [online]. 2022-12-27 [cit. 2023-10-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  134. ↑ Medvěděv otevřeně vyhrožuje zničením celého lidstva - Novinky. www.novinky.cz [online]. 2023-02-27 [cit. 2024-03-02]. Dostupné online. 
  135. ↑ CALLERY, James. Dmitry Medvedev warns of Russia-Nato nuclear war over western help to Ukraine. www.thetimes.co.uk. 2024-03-02. Dostupné online [cit. 2024-03-02]. ISSN 0140-0460. (anglicky) 
  136. ↑ Medveděv vyhrožuje třetí světovou válkou. Poučte se z historie, vzkázal. TN.cz [online]. 2023-09-03 [cit. 2024-03-02]. Dostupné online. 
  137. ↑ Třetí světová válka se blíží, vyhrožuje Medveděv. Zmínil nutnou likvidaci kyjevského režimu. EuroZprávy.cz [online]. [cit. 2024-03-02]. Dostupné online. 
  138. ↑ HRON, Jan. Zaútočte na naše odpalovací zařízení a použijeme atomovky, hrozí Medveděv. iDNES.cz [online]. 2024-01-12 [cit. 2024-03-02]. Dostupné online. 
  139. ↑ HRON, Jan. Jestli prohrajeme, zničíme atomovkami Berlín i Washington, pohrozil Medveděv. iDNES.cz [online]. 2024-02-19 [cit. 2024-03-02]. Dostupné online. 
  140. ↑ PITTHARDOVÁ, Veronika. Pokud Ukrajinci obsadí naše nová území, nasadíme atomovky, hrozí Medveděv. iDNES.cz [online]. 2023-07-30 [cit. 2024-03-02]. Dostupné online. 
  141. ↑ The rage of Putin's understudy, former Russian president Dmitry Medvedev. Le Monde.fr. 2022-08-18. Dostupné online [cit. 2024-03-02]. (anglicky) 
  142. ↑ HRON, Jan. Medveděv vyhrožuje útoky na jaderná zařízení v Evropě, zkritizoval Bidena. iDNES.cz [online]. 2023-07-10 [cit. 2024-03-02]. Dostupné online. 
  143. ↑ Rusko nemá žádné hranice, prohlásil Medvěděv a ukázal mapu - Novinky. www.novinky.cz [online]. 2024-03-04 [cit. 2024-03-04]. Dostupné online. 
  144. ↑ a b c NAVALNYJ (НАВАЛЬНЫЙ), Alexej (Алексей). On vam ne Dimon. Dvorcy, jachty i vinogradniki – tajnaja žizň Dmitrija Medveděva (Он вам не Димон. Дворцы, яхты и виноградники — тайная жизнь Дмитрия Медведева) [Není Dimon. Paláce, jachty a vinice – tajný život Dmitrije Medveděva]. dimon.navalny.com [online]. ©2017 [cit. 2021-11-14]. Fond boje s korupcí (Фонд борьбы с коррупцией, ФБК; Fond borby s korrupcijej, FBK). Dostupné online. (rusky) 
  145. ↑ Russian activist in jail for giant duck protest. BBC News. 2018-02-26. Dostupné online [cit. 2022-02-05]. (anglicky) 
  146. ↑ NAVALNYJ (НАВАЛЬНЫЙ), Alexej (Алексей). On vam ne Dimon. Dvorcy, jachty i vinogradniki – tajnaja imperija Dmitrija Medveděva (Он вам не Димон. Дворцы, яхты и виноградники — тайная империя Дмитрия Медведева) [Není Dimon. Paláce, jachty a vinice – tajná říše Dmitrije Medveděva]. YouTube [online]. 2. 3. 2017 [cit. 14.11.2021]. Fond boje s korupcí (Фонд борьбы с коррупцией, ФБК; Fond borby s korrupcijej, FBK). Dostupné online. 
  147. ↑ Dmitry Medvedev: the rise and fall of the Robin to Putin’s Batman. the Guardian [online]. 2020-01-15 [cit. 2022-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  148. ↑ Медведев Дмитрий Анатольевич - ГиМУ в РФ. gimyrf.ru [online]. [cit. 2019-09-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-09-29. 
  149. ↑ МЕДАЛЬ КАЗАХСТАНА 10 ЛЕТ АСТАНЕ. УНИФОРМИУС. web.archive.org [online]. 2009-10-02 [cit. 2019-09-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  150. ↑ Медведев стал "Солнцем Перу" и в знак дружбы с потомками инков испил традиционный алкогольный коктейль. NEWSru.com [online]. 2008-11-24 [cit. 2019-09-10]. Dostupné online. 
  151. ↑ https://ria.ru/20081124/155794510.html
  152. ↑ Чавес наградил Медведева орденом Освободителя. newsprom.ru [online]. [cit. 2019-09-10]. Dostupné online. 
  153. ↑ ПРАВДЫ», Елена КРИВЯКИНА | Сайт «Комсомольской. Медведев открыл русский парк-музей на библейской земле. KOMPRAVDA.EU - сайт «Комсомольской правды» [online]. 2011-01-18 [cit. 2019-09-10]. Dostupné online. (rusky) 
  154. ↑ Президент Армении наградил Д.Медведева орденом Славы. РБК [online]. [cit. 2019-09-10]. Dostupné online. 
  155. ↑ Dekret prezidenta Arménie Dostupné online (arménsky)
  156. ↑ Дмитрий Медведев удостоен почётной награды «Данакер». www.news-asia.ru [online]. [cit. 2019-09-10]. Dostupné online. 
  157. ↑ Указ Президента КР от 12 сентября 2015 года УП № 182 "О награждении орденом "Данакер" Д.А.Медведева". cbd.minjust.gov.kg [online]. [cit. 2019-09-10]. Dostupné online. 
  158. ↑ https://www.interfax.ru/russia/473442
  159. ↑ http://publication.pravo.gov.ru/Document/View/0001201510140046

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Prezidenti Ruska
Boris Jelcin (1991–1999) • Vladimir Putin (2000–2008) • Dmitrij Medveděv (2008–2012) • Vladimir Putin (od 2012)
 Prezidentská standarta
Předsedové vlády Ruska
Boris Jelcin (1991–1992) • Jegor Gajdar (1992–1992) • Viktor Černomyrdin (1992–1998) • Sergej Kirijenko (1998) • Jevgenij Primakov (1998–1999) • Sergej Stěpašin (1999) • Vladimir Putin (1999–2000) • Michail Kasjanov (2000–2004) • Michail Fradkov (2004–2007) • Viktor Zubkov (2007–2008) • Vladimir Putin (2008–2012) • Dmitrij Medveděv (2012–2020) • Michail Mišustin (od 2020)
Rusko-ukrajinská válka
Pozadí
Krym
Donbas
Ruská invaze na Ukrajinu
Východoukrajinská
ofenzíva
Kyjevská ofenzíva
Jihoukrajinská fronta
Ostatní boje a útoky
Další témata
Přehledy, reakce, dopady
Skupiny a ideologie
Rusko
Ukrajina
Osobnosti
Ruská moc
Vladimir Putin • Sergej Šojgu • Andrej Bělousov • Valerij Gerasimov • Sergej Lavrov • Dmitrij Peskov • Marija Zacharovová • Dmitrij Medveděv • Vladislav Surkov • Jevgenij Prigožin • Michail Mišustin • Ramzan Kadyrov • Sergej Ivanov • Sergej Naryškin • Gennadij Timčenko • Alexandr Bortnikov • Viktor Zolotov • Alexandr Dvornikov • Azatbek Omurbekov • Nikolaj Patrušev • Michail Mizincev • Margarita Simonjanová • Valentina Matvijenková • Vladimir Medinskij • Sergej Kirijenko • Dmitrij Utkin • Alexandr Vitko • Igor Girkin • Oleg Saljukov • Dmitrij Rogozin • Sergej Surovikin • Sergej Kobylaš • Viktor Sokolov • Marija Lvovová-Bělovová • Taťjana Moskalkovová • Andrej Trošev • Darja Duginová
Separatisté a ruští spojenci
Ukrajina
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dmitrij_Medveděv&oldid=24376039“