Vyjmenovaná slova
Jako vyjmenovaná slova (zastarale vyňatá slova nebo vybraná slova) bývají označovány skupiny českých nebo slovenských slov domácího původu, v jejichž kořenech se po obojetné souhlásce píše y (ý). Ypsilon se užívá v kořenech tvarů vyjmenovaných slov a ve slovech, která obsahují tentýž kořen, tj. jsou od nich odvozená nebo s nimi příbuzná.[1] Kromě kořenů je ve vyjmenovaných slovech obsažena i předpona vy-/vý-. Vlastní jména se mohou od obecných pravidel odchylovat (např. Syrovátka i Sirovátka).[2]
Obsah |
Vyjmenovaná slova v češtině [editovat]
Historie a vývoj [editovat]
Původně se hlásky i a y lišily výslovností, v současné době se tento rozdíl zachoval již jen v některých nářečích. Proto jsou vyjmenovaná slova odedávna součástí Pravidel českého pravopisu, uváděna byla ve vydáních z let 1902, 1913, 1941, 1957, 1993. Jako nejstarší zdroj jsou uváděna Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví z roku 1902, jejichž autorem byl Jan Gebauer, kde však slova nebyla zvlášť vyňatá, ale jen uvedená v běžném abecedně řazeném slovníku.[2]
Pravidla z roku 1913 již obsahovala stručný výčet: „Kromě toho jest nutno některá slova, v nichž se píše y(ý), prostě si pamatovati. Jsou to tato: obyčej, babyka, Bydžov, bystrý (bystřina, Bystřice), kobyla; kopyto, pykati, pysk, zpytovati, pytel, třpytiti se; hmyz, mys, mysl (mysliti, myšlenka, myslivec, smysl, Nezamysl, Litomyšle), myš; vydra, povyk, zvyk (obvyklý), vyza, vyžle; usychati (vysychati atd.), syčeti (sykot), syn, syrob, sysel, sytý (sytiti); polykati, lysý (lysina, lyska), lyže, plyn (plynouti), slynouti, Volyň; jazyk (jazýček), brzy, nazývati.“[2]
Seznam vyjmenovaných slov uváděný ve školních učebnicích se časem vyvíjí. Zastaralá slova jsou nahrazována živějšími slovy s týmž kořenem, jsou doplňována chybějící slova, jsou přidávána příbuzná slova, jejichž příbuznost novějším generacím není zřejmá atd. Rozdíly mohou být i mezi různými učebnicemi z téže doby. Seznamy vyjmenovaných slov bývají zpravidla doplňovány i příklady příbuzných slov, zaměnitelných nepříbuzných slov, nevyjmenovaných slov, v nichž často lidé dělají chyby atd.
Obojetné souhlásky [editovat]
Ještě podle bratrského pravopisu byly hlásky S, Z a C tvrdé. Josef Dobrovský však v Zevrubné mluvnici jazyka českého (1809) překlasifikoval C na měkkou souhlásku a S a Z na obojetné.[3][4]
Ve druhé polovině 20. století lingvisté několikrát upozornili, že Dobrovského klasifikace je mylná a C je ve skutečnosti obojetnou souhláskou.[3][5] Podle aktuálně platného pravopisu se však ve slovech českého původu píše po C tvrdé y jen ve dvou typech případů: podstatná jména podle vzoru hrad končící v prvním pádu na C (tácy, kecy) a trojvýchodná přídavná jména (bezkopcý).[3] Pokud by v budoucnu C bylo překlasifikováno na obojetnou souhlásku, což jazyková poradna ÚJČ považuje za odůvodněné a pravděpodobné, dotklo by se to pravděpodobně především slov podle vzorů předseda a žena (Nohavica, skica), které by pak nepodléhaly měkkým podvzorům.[3]
Podle nynější konvence obojetnými souhláskami v češtině jsou: B, F, L, M, P, S, V, Z. Na zapamatování obojetných souhlásek se užívá mnemotechnická pomůcka BeFeLeMe Pes Se VeZe.[6]
Hláska f se v domácích českých slovech vyskytuje zcela výjimečně, převážně v citoslovcích a jen v několika málo dalších slovech (doufat, foukat, zoufat aj.), tedy na ni nelze uplatnit kritérium dělení českých hlásek na měkké, tvrdé a obojetné. Tradičně je jmenována mezi obojetnými souhláskami. V domácích slovech se v kořenech slov po f ypsilon nepíše. Slova fyzika, refýž, zefýr apod. nejsou slova (původem) domácí.[7]
Seznam vyjmenovaných slov [editovat]
B [editovat]
- být[7]
- bydlit[7]
- obyvatel[7]
- byt[7]
- příbytek[7]
- nábytek[7]
- dobytek[7]
- zbytek[7]
- obyčej[7] (obyčejný)
- bystrý[7]
- bylina[7]
- býlí (plevel) × bílí (zbarveni bíle)[7]
- pelyněk černobýl, celík zlatobýl
- kobyla[7]
- býk[7]
- babyka[7]
- babyčka (malá babyka) × babička (prarodič)[7]
- vlastní jména
- Bydžov[7]
- Přibyslav[7]
- Bylany[7]
- Hrabyně[7]
- Rabyně[9]
- Byšice[9]
- Kobylisy[9] (příbuzné s kobyla)
- Zbyněk[7]
- Zbyšek[7]
- Radobýl[7]
- Hlubyně[zdroj?]
- Obyčtov[7]
- Zbýšov
- mezi vyjmenovaná slov již nepatří
- Byteš - město Velká Byteš bylo roku 1924 oficiálně přejmenováno na Velká Bíteš, do té doby bylo uváděno ve vyjmenovaných slovech[10]
Názvy Třebýcina[11] a Třebýcinka[12] nejsou v mluvnické literatuře mezi vyjmenovanými slovy uváděny.
F [editovat]
Žádné slovo českého původu s y po f neexistuje.[7] Protože však souhláska „f“ je tradičně jmenována mezi obojetnými, uvádějí některé učebnice nebo přehledy jako vyjmenovaná i slova cizího původu, například
L [editovat]
- slyšet[1]
- mlýn[1]
- blýskat se[1]
- polykat[1]
- plynout[1]
- plýtvat[1]
- vzlykat[1]
- lysý[1]
- lýko[1]
- lýtko[1]
- lyže[1] (slovo přejaté z ruštiny[2])
- pelyněk[1]
- plyš[1]
- slynout[1]
- plytký[1]
- vlys[1]
- vlastní jména
- mezi vyjmenovaná slova nepatří
- lišaj, ve 30. a 40. letech 20. století byla ve slovnících správná podoba lyšaj, Pravidla českého pravopisu z roku 1957 již uvádějí jedinou správnou podobu lišaj[2]
M [editovat]
- my[7]
- my všichni × mi (mně)[7]
- mýt[7]
- myslet i myslit[7]
- mýlit se[7]
- hmyz[7]
- myš[7]
- hlemýžď[7]
- mýtit[7]
- zamykat[7]
- smýkat[7]
- dmýchat[7]
- chmýří[7]
- nachomýtnout se[7]
- mýto[7]
- mykat[7]
- mys[7]
- sumýš[7]
- vlastní jména
- Nezamyslice[7]
- Litomyšl[7]
- Kamýk[7]
- Vysoké Mýto[9] (odvozené od mýto)
- Přemysl[7]
P [editovat]
- pýcha[7]
- pytel[7]
- pysk[7]
- netopýr[7]
- slepýš[7]
- pyl[7]
- kopyto[7]
- klopýtat[7]
- třpytit se[7]
- zpytovat[7]
- pykat[7]
- pikaná (dětská hra)[7], pikola, pikat (slovo možná onomastického původu z citoslovce pik, piky piky na hlavu,[13] popř. může souviset se slovem pikle nebo pocházet z němčiny[2]) Příruční slovník jazyka českého z r. 1944–1948 uváděl i pro dětskou hru tvar „pykat“, Slovník spisovného jazyka českého z roku 1960 začal obě slova pravopisně rozlišovat.[2]
- pýr[7]
- pýří[7]
- pýřit se[7]
- pyj[7]
- čepýřit se[7]
- vlastní jména
S [editovat]
- syn[7]
- sytý[7]
- sýr[7]
- syrový[7]
- syrý (syrový) × sirý (opuštěný)[7]
- sychravý[7]
- usychat i usýchat[7]
- sýkora[7]
- sýček[7]
- sysel[7]
- syčet[7]
- sypat[7]
- vlastní jména
- do vyjmenovaných slov nepatří
V [editovat]
- vy, vykat[14]
- vysoký[14]
- výt[14]
- výskat[14]
- výskat (jásat) × vískat (probírat se někomu ve vlasech)[7]
- zvykat[14]
- žvýkat[14]
- vydra[14]
- výr[14]
- vyžle,[14] (původně plemeno loveckého psíka, později přeneseně pes-strašidlo a poté hubené dítě[2])
- povyk[14]
- výheň[14]
- cavyky[14]
- vyza[14]
- kavyl[9]
- předpony vy- a vý-[14]
- vlastní jména
- Výtoň[7] (předpona vy-, odvozeno ze slovesa vytnout)
- Vyškov[7] (odvozeno od slova vysoký)
- Vysočany[9] (odvozeno od slova vysoký)
- Vyšehrad[9] (odvozeno od slova vysoký)
- Vyžlovka[14] (odvozeno od slova vyžle)
- do vyjmenovaných slov nepatří
Z [editovat]
- brzy[7]
- brzičko (přípona -ičko, jako mal-ičko)[7]
- jazyk[7]
- nazývat (se)[7] (ozývat se)
- zívat (únavou) → nazívat se (často zívat)[7]
- vlastní jména
Vyjmenovaná slova ve slovenštině [editovat]
Ve slovenštině se za obojetné souhlásky považují b, m, p, r, s, v, z, případně i f. Oproti češtině je mezi nimi tedy navíc r. Hláska l se sice neuvádí mezi obojetnými souhláskami, ale k vyjmenovaným slovům je připojen seznam výjimek, v nichž se po l píše tvrdé y.
Literatura [editovat]
- Vyjmenovaná slova, Internetová jazyková příručka, Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, v. v. i., 2008
- Pravidla českého pravopisu s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. 1. vyd. Praha : Academia, 1998 (2003 tisk). 391 s. ISBN 80-200-0992-2.
- ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha : Ottovo nakladatelství, 2004. 448 s. ISBN 80-7181-133-5.
Reference [editovat]
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r Pravidla českého pravopisu s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. 1. vyd. Praha : Academia, 1998 (2003 tisk). 391 s. ISBN 80-200-0992-2. S. 12.
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n Vyjmenovaná slova, Internetová jazyková příručka, Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, v. v. i., 2008
- ↑ a b c d Dotaz týdne, 13/2009, Ústav pro jazyk český
- ↑ Josef Dobrovský: Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice jazyka českého) 1809
- ↑ Robert Adam: Bezkopcý úval známý svými hicy předlohou skici mistra Kopanici, Naše řeč, 2003
- ↑ Co jsou vyjmenovaná slova?, Slovníček pojmů z literatury a mluvnice, web Český jazyk.cz, Ing. Tomáš Souček, posl. aktualizace 27. 4. 2008
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar as at au av aw ax ay az ba bb bc bd be bf bg bh bi bj bk bl bm bn bo bp bq br bs bt bu bv bw bx by bz ca cb cc cd ce cf cg ch ci cj ck cl cm cn co cp cq cr cs ct cu cv cw cx cy cz da db dc dd de df dg dh di dj dk dl ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha : Ottovo nakladatelství, 2004. 448 s. ISBN 80-7181-133-5.
- ↑ Jako odvozená jsou například vypsána v příručce Pravidla českého pravopisu s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. 1. vyd. Praha : Academia, 1998 (2003 tisk). 391 s. ISBN 80-200-0992-2. S. 12.
- ↑ a b c d e f g h i j k l m Vyňatá slova, server Eridanus, univerzální znalostní databáze, Ediranus Ltd.
- ↑ KOTÍK, Jaromír. Bítešské historky a pověsti. Velké Meziříčí : Městské muzeum ve Velké Bíteši, 1992. 100 s. Kapitola Jak se vyvíjel název našeho města, s. 67-68.
- ↑ Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2009-10-10, [cit. 2010-03-10]. Dostupné online.
- ↑ Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2009-10-10, [cit. 2010-03-10]. Dostupné online.
- ↑ Jiří Rejzek: Český etymologický slovník, LEDA Voznice, 2001
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p Pravidla českého pravopisu s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. 1. vyd. Praha : Academia, 1998 (2003 tisk). 391 s. ISBN 80-200-0992-2. S. 12.
