Vyjmenovaná slova
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jako vyjmenovaná slova (zastarale vyňatá slova nebo vybraná slova) bývají označovány skupiny českých slov domácího původu, v jejichž kořenech se po obojetné souhlásce píše y (ý). Kromě kořenů je ve vyjmenovaných slovech obsažena i předpona vy-/vý-. Ypsilon se užívá v kořenech tvarů vyjmenovaných slov a ve slovech, která obsahují tentýž kořen, tj. jsou od nich odvozená nebo s nimi příbuzná.[1]
Obojetnými souhláskami jsou: B, F, L, M, P, S, V, Z. Na zapamatování obojetných souhlásek se užívá mnemotechnická pomůcka BeFeLeMe Pes Se VeZe.[2]
Hláska f se v domácích českých slovech vyskytuje zcela výjimečně, převážně v citoslovcích a jen v několika málo dalších slovech (doufat, foukat, zoufat aj.), tedy na ni nelze uplatnit kritérium dělení českých hlásek na měkké, tvrdé a obojetné. Tradičně je jmenována mezi obojetnými souhláskami. V domácích slovech se v kořenech slov po f ypsilon nepíše. Slova fyzika, refýž, zefýr apod. nejsou slova (původem) domácí.[3]
Vlastní jména se mohou od obecných pravidel odchylovat (např. Syrovátka i Sirovátka).[4]
Obsah |
[editovat] Historie a vývoj
Původně se hlásky i a y lišily výslovností, v současné době se tento rozdíl zachoval již jen v některých nářečích. Proto jsou vyjmenovaná slova odedávna součástí Pravidel českého pravopisu, uváděna byla ve vydáních z let 1902, 1913, 1941, 1957, 1993. Jako nejstarší zdroj jsou uváděna Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví z roku 1902, jejichž autorem byl Jan Gebauer, kde však slova nebyla zvlášť vyňatá, ale jen uvedená v běžném abecedně řazeném slovníku.[4]
Pravidla z roku 1913 již obsahovala stručný výčet: „Kromě toho jest nutno některá slova, v nichž se píše y(ý), prostě si pamatovati. Jsou to tato: obyčej, babyka, Bydžov, bystrý (bystřina, Bystřice), kobyla; kopyto, pykati, pysk, zpytovati, pytel, třpytiti se; hmyz, mys, mysl (mysliti, myšlenka, myslivec, smysl, Nezamysl, Litomyšle), myš; vydra, povyk, zvyk (obvyklý), vyza, vyžle; usychati (vysychati atd.), syčeti (sykot), syn, syrob, sysel, sytý (sytiti); polykati, lysý (lysina, lyska), lyže, plyn (plynouti), slynouti, Volyň; jazyk (jazýček), brzy, nazývati.“[4]
Seznam vyjmenovaných slov uváděný ve školních učebnicích se časem vyvíjí. Zastaralá slova jsou nahrazována živějšími slovy s týmž kořenem, jsou doplňována chybějící slova, jsou přidávána příbuzná slova, jejichž příbuznost novějším generacím není zřejmá atd. Rozdíly mohou být i mezi různými učebnicemi z téže doby. Seznamy vyjmenovaných slov bývají zpravidla doplňovány i příklady příbuzných slov, zaměnitelných nepříbuzných slov, nevyjmenovaných slov, v nichž často lidé dělají chyby atd.
[editovat] Seznam vyjmenovaných slov
[editovat] B
- být[3]
- bydlit[3]
- obyvatel[3]
- byt[3]
- příbytek[3]
- nábytek[3]
- dobytek[3]
- zbytek[3]
- obyčej[3] (obyčejný)
- bystrý[3]
- bylina[3]
- kobyla[3]
- býk[3]
- babyka[3]
- babyčka (malá babyka) × babička (prarodič)[3]
- vlastní jména
- Bydžov[3]
- Přibyslav[3]
- Bylany[3]
- Hrabyně[3]
- Rabyně[6]
- Byšice[6]
- Kobylisy[6] (příbuzné s kobyla)
- Zbyněk[3]
- Zbyšek[3]
[editovat] F
Žádné slovo českého původu s y po f neexistuje.[3] Protože však souhláska „f“ je tradičně jmenována mezi obojetnými, uvádějí některé učebnice nebo přehledy jako vyjmenovaná i slova cizího původu, například
[editovat] L
- slyšet[1]
- mlýn[1]
- blýskat se[1]
- polykat[1]
- plynout[1]
- plýtvat[1]
- vzlykat[1]
- lysý[1]
- lýko[1]
- lýtko[1]
- lyže[1] (slovo přejaté z ruštiny[4])
- pelyněk[1]
- plyš[1]
- slynout[1]
- plytký[1]
- vlys[1]
- vlastní jména
- mezi vyjmenovaná slova nepatří
- lišaj, ve 30. a 40. letech 20. století byla ve slovnících správná podoba lyšaj, Pravidla českého pravopisu z roku 1957 již uvádějí jedinou správnou podobu lišaj[4]
[editovat] M
- my[3]
- my všichni × mi (mně)[3]
- mýt[3]
- myslet i myslit[3]
- mýlit se[3]
- hmyz[3]
- myš[3]
- hlemýžď[3]
- mýtit[3]
- zamykat[3]
- smýkat[3]
- dmýchat[3]
- chmýří[3]
- nachomýtnout se[3]
- mýto[3]
- mykat[3]
- mys[3]
- sumýš[3]
- vlastní jména
- Nezamyslice[3]
- Litomyšl[3]
- Kamýk[3]
- Vysoké Mýto[6] (odvozené od mýto)
- Přemysl[3]
[editovat] P
- pýcha[3]
- pytel[3]
- pysk[3]
- netopýr[3]
- slepýš[3]
- pyl[3]
- kopyto[3]
- klopýtat[3]
- třpytit se[3]
- zpytovat[3]
- pykat[3]
- pikaná (dětská hra)[3], pikola, pikat (slovo možná onomastického původu z citoslovce pik, piky piky na hlavu,[7] popř. může souviset se slovem pikle nebo pocházet z němčiny[4]) Příruční slovník jazyka českého z r. 1944–1948 uváděl i pro dětskou hru tvar „pykat“, Slovník spisovného jazyka českého z roku 1960 začal obě slova pravopisně rozlišovat.[4]
- pýr[3]
- pýří[3]
- pýřit se[3]
- pyj[3]
- čepýřit se[3]
- vlastní jména
[editovat] S
- syn[3]
- sytý[3]
- sýr[3]
- syrový[3]
- syrý (syrový) × sirý (opuštěný)[3]
- sychravý[3]
- usychat i usýchat[3]
- sýkora[3]
- sýček[3]
- sysel[3]
- syčet[3]
- sypat[3]
- vlastní jména
- do vyjmenovaných slov nepatří
[editovat] V
- vy, vykat[8]
- vysoký[8]
- výt[8]
- výskat[8]
- výskat (jásat) × vískat (probírat se někomu vlasy)[3]
- zvykat[8]
- žvýkat[8]
- vydra[8]
- výr[8]
- vyžle,[8] (původně plemeno loveckého psíka, později přeneseně pes-strašidlo a poté hubené dítě[4])
- povyk[8]
- výheň[8]
- cavyky[8]
- vyza[8]
- kavyl[6]
- předpony vy- a vý-[8]
- vlastní jména
- Výtoň[3] (předpona vy-, odvozeno ze slovesa vytnout)
- Vyškov[3] (odvozeno od slova vysoký)
- Vysočany[6] (odvozeno od slova vysoký)
- Vyšehrad[6] (odvozeno od slova vysoký)
- Vyžlovka[8] (odvozeno od slova vyžle)
- do vyjmenovaných slov nepatří
[editovat] Z
- brzy[3]
- brzičko (přípona -ičko, jako mal-ičko)[3]
- jazyk[3]
- nazývat (se)[3] (ozývat se)
- zívat (únavou) → nazívat se (často zívat)[3]
- vlastní jména
[editovat] Literatura
- Vyjmenovaná slova, Internetová jazyková příručka, Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, v. v. i., 2008
- Pravidla českého pravopisu s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. 1. vyd. Praha : Academia, 1998 (2003 tisk). 391 s. ISBN 80-200-0992-2.
- ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha : Ottovo nakladatelství, 2004. 448 s. ISBN 80-7181-133-5.
[editovat] Reference
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r Pravidla českého pravopisu s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. 1. vyd. Praha : Academia, 1998 (2003 tisk). 391 s. ISBN 80-200-0992-2. s. 12.
- ↑ Co jsou vyjmenovaná slova?, Slovníček pojmů z literatury a mluvnice, web Český jazyk.cz, Ing. Tomáš Souček, posl. aktualizace 27. 4. 2008
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar as at au av aw ax ay az ba bb bc bd be bf bg bh bi bj bk bl bm bn bo bp bq br bs bt bu bv bw bx by bz ca cb cc cd ce cf cg ch ci cj ck cl cm cn co cp cq cr cs ct cu cv cw cx cy cz da db dc dd de df dg dh di dj ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha : Ottovo nakladatelství, 2004. 448 s. ISBN 80-7181-133-5.
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n Vyjmenovaná slova, Internetová jazyková příručka, Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, v. v. i., 2008
- ↑ Jako odvozená jsou například vypsána v příručce Pravidla českého pravopisu s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. 1. vyd. Praha : Academia, 1998 (2003 tisk). 391 s. ISBN 80-200-0992-2. s. 12.
- ↑ a b c d e f g h i j k l m Vyňatá slova, server Eridanus, univerzální znalostní databáze, Ediranus Ltd.
- ↑ Jiří Rejzek: Český etymologický slovník, LEDA Voznice, 2001
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p Pravidla českého pravopisu s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. 1. vyd. Praha : Academia, 1998 (2003 tisk). 391 s. ISBN 80-200-0992-2. s. 12.
