České předložky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Článek české předložky pojednává o předložkách v češtině. Předložky jsou neohebné slovní druhy, která samy o sobě nejsou větnými členy. Plného významu nabývají pouze ve spojení s podstatnými jmény, zájmeny a číslovkami.

Předložky podle původu[editovat | editovat zdroj]

Předložky dělíme na vlastní (též primární), které nemohou zastávat funkci jiného slovního druhu (např. do, v, před) a nevlastní (též sekundární), které mohou být podle souvislosti i jiným slovním druhem (např. během, blízko).

Primární předložky[editovat | editovat zdroj]

Nemohou zastávat funkci jiného slovního druhu. Dělí se na:

  • neslabičné – např. z (2. p.), s (7. p.),
  • slabičné – např. po, před, na.

Sekundární předložky[editovat | editovat zdroj]

Mohou být i jiným slovním druhem než jen předložkou (jel kolempříslovce, jel kolem domu – předložka). Vznikly z jiných slovních druhů a ustálených frází.

  • Stabilizované
  • deadverbiální – vzniklé z příslovcí, např. skrz
  • transadverbiální – vzniklé z příslovcí, jež byly původně podstatnými jmény, např. doprostřed, dovnitř, navrch, …
  • konadverbiální – znějící stejně jako příslovce, např. kromě, mimo, naproti, …
  • desubstantivní – vzniklé z podstatných jmen
    • jednočlenné – např. zásluhou Pavla se nám to podařilo.
    • dvojčlenné – v důsledku špatného počasí
    • trojčlenné – se zřetelem k těmto událostem
  • deverbativní – odvozené od sloves, např. předpisy platí počínaje novým školním rokem, nehledě na závažnou situaci jsme tam šli
  • depronominální – od zájmen, např. co do zkušenosti
  • deprepozicionální – spřežky vznikající z primárních předložek, např. vykoukl zpod stolu

Vazby předložek se jmennými pády[editovat | editovat zdroj]

České předložky se pojí vždy s určitými pády jmen. Nikdy se nepojí s nominativem (1. pádem), který se primárně používá k vyjádření podmětu. Výjimku tvoří předložky cizího původu (kontra, versus atd.). Žádné předložky se též nepojí s vokativem (5. pádem), který se používá k oslovování. Naopak lokál (6. pád) se na rozdíl od ostatních pádů používá vždy ve spojení s předložkou. Některé předložky se pojí s více pády, přičemž se různými pády vyjadřují různé významy – typicky např. rozlišení místa a směru (na stole x na stůl).

Genitiv (2. pád)[editovat | editovat zdroj]

od – odstup od něj
z – kouř z komínu
s – s police[1][2]
do – do bytu, čekat do tří
bez – bez dcerky neodejdu
krom(ě) – kromě něj tam byla i ona
místo – místo tebe hrál náhradník
podle – podle normy
podél/kolem – šel kolem stolu
okolo – tráva okolo studny
u – u stolu
vedle – na té fotce stojí Lucie vedle Moniky
během – během prázdnin
pomocí – pomocí klacku ho dostali z bažiny
stran – domluvit se stran ceny
prostřednictvím – informovat prostřednictvím televizního zpravodajství
za – bylo to za války

Dativ (3. pád)[editovat | editovat zdroj]

k – jdu k tobě
(na)proti – být proti návrhu, je to naproti lékárně
oproti – oproti teoriím věřím faktům
kvůli – udělej to kvůli mně
díky – díky němu máme své peníze zpět
vůči - vůči němu to není zdvořilé

Akuzativ (4. pád)[editovat | editovat zdroj]

pro – udělal to pro mne
za – kandidoval za demokraty, 1 porce za 5 korun
před – vynes to před dům
mimo – všichni mimo tebe, mimo terč, mimo provoz
na – dej to na stůl
pod(e) – hodit pod stůl
nad(e) – pověsit nade dveře
mezi – umístit mezi okna
krom(ě) – kromě ostatního
skrz(e) – projít skrze zeď
o – zvýšit o 1 stupeň, zápas o 3. místo
po – být po kolena ve vodě
v – věřit v boha

Lokál (6. pád)[editovat | editovat zdroj]

o – mluvit o tom
na – ležet na stole
v – ruka v rukávu
po – po obědě, jdu po schodech
při – při obřadu, stůj při mně

Instrumentál (7. pád)[editovat | editovat zdroj]

s – s tebou
za – stát za rohem, kdo za tím je?
před – přímo před tebou, před mnoha lety, uniknout před pronásledovateli, varovat před ním
pod – ležet pod postelí
nad – viset nad pohovkou
mezi – nacházet se mezi póly

Vokalizace předložek[editovat | editovat zdroj]

Z důvodu snadnější výslovnosti se někdy předložky vokalizují, tj. za předložku se vkládá samohláska -e (případně -u). Přítomnost či nepřítomnost vokalizace je poměrně složitý a málo pravidelný jev, který ovlivňuje řada jazykových i mimojazykových faktorů - např. hlásková skladba, ustálenost spojení, pád slova, ale i věk, vzdělání či lokalita mluvčího.[3]

Vokalizace předložek má následující funkce:

  • snadnější výslovnost celku
  • lepší srozumitelnost
  • zdůraznění

Na základě toho lze vysledovat určitá pravidla, či spíše tendence, které se ve vokalizaci projevují:

  • neslabičné předložky se vokalizují častěji než slabičné - přes zahradu, ale se zahradou. Vokalizace se týká pouze předložek vlastních.
  • čím méně je slovo obvyklé (a může tedy snadněji dojít k nedorozumění), tím častěji dochází k vokalizaci předložky
  • v ustálených spojení se obvykle ustálí i vokalizace či nevokalizace předložky - srv. ustálené spojení ve prospěch a neustálené spojení v prospěchu
  • k vokalizaci častěji dochází na začátku věty a v rématu
  • čím delší souhlásková skupina stojí na začátku slova, tím častěji dochází k vokalizaci
  • pokud slovo začíná samohláskou, k vokalizaci nedochází - z očí, přes úval
  • pokud na začátku slova stojí souhláska, která je shodná s poslední hláskou předložky, nebo s ní tvoří znělostní pár:
    • u neslabičných předložek dochází k vokalizaci vždy - se sedmou, ze sadů, ke gekonovi, ve váze. Jedinou výjimkou je spojení s sebou (které se ovšem vyslovuje bez předložky). Přitom pokud slovo začíná na š-, ž- a částečně i ř-, předložky s a z projevují rovněž tendenci k vokalizaci (jako kdyby slovo začínalo hláskou znělostního páru) - se šunkou, se životem, utržený ze řetězu. To platí zejména v případech, kdy by nevokalizovaná podoba z důvodu asimilace znělosti znejasňovala význam spojení - z šesti zní stejně jako s šesti.
    • u slabičných k vokalizaci obvykle nedochází - od doktora, přes sad; vokalizace se může objevovat u složitějších souhláskových skupin - bez zvuku i beze zvuku, pod dvorem i pode dvorem.
  • pokud na začátku slova stojí souhlásková skupina o třech a více souhláskách (přičemž první z nich není shodná s poslední hláskou předložky, ani s ní netvoří znělostní pár):
    • neslabičné předložky se obvykle vokalizují. To platí zejména tehdy, pokud součástí souhláskové skupiny není slabikotvorné -r- či -l- - ve stromě, ale v zrcadle, ke skřetům, ale k vlkům
    • slabičné předložky se obvykle nevokalizují - přes prsa, před pstruhem.
  • pokud slovo začíná souhláskovou skupinou o dvou souhláskách, je vokalizace značně rozkolísaná, často lze užít obě varianty. K vokalizaci dochází u neslabičných i slabičných předložek pravidelně před zájmeny všechen a - přese všechno, pode mnou. Obvyklá je vokalizace také v případě, že druhá hláska souhláskové skupiny je shodná se zakončením předložky - ve dveřích, ke skoku. Ostatní případy jsou nepravidelné - k studentům i ke studentům, v tváři i ve tváři, v třetí i ve třetí, z hrachu, ale ze hry, před dvojicí, ale přede dveřmi, bez zábran, ale beze studu.

Forma vokalizace[editovat | editovat zdroj]

Vokalizace se realizuje pomocí hlásky -e. Jedinou výjimkou je předložka k, která se může objevovat také v podobě ku, a sice v následujících případech:[4]

  • pokud vyjadřuje poměr - pět ku jedné
  • u některých slov, začínajících na p - blížil se ku Praze, bude mi to ku prospěchu
  • v některých dalších ustálených spojeních - sportem ku zdraví

Typografické neoddělování[editovat | editovat zdroj]

Jedním z typografických pravidel v češtině je neponechávání neslabičných (jednoznakových) předložek na konci řádku, ale jejich spojení s následujícím slovem nezlomitelnou mezerou.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Internetová jazyková příručka
  2. Český rozhlas Plzeň - Jazykový koutek
  3. KUČERA, Karel. K vokalizaci neslabičných předložek v současné češtině. Naše řeč [online]. 1984, roč. 67, čís. 5 [cit. 2013-07-24], Praha. Dostupné online.  
  4. Internetová jazyková příručka

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. (eds.). Příruční mluvnice češtiny. Praha : Nakladelství Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-134-4.  
  • ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha : Ottovo nakladatelství, 2004. ISBN 80-7181-133-5.