Obecná čeština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Obecná čeština je nespisovná forma českého jazyka používaná v běžné ústní komunikaci. Tradičně se definuje jako interdialekt používaný zejména v Čechách a na západní Moravě. Liší se od spisovné češtiny, která je v neformálním hovoru většinou vnímána jako nepřirozená. Obecná čeština není kodifikována, a vyvíjí se proto rychleji a plynuleji než spisovný jazyk. Některé prvky obecné češtiny mohou časem proniknout do spisovné vrstvy jazyka. Mluvená forma spisovného jazyka, která má nejblíže k obecné češtině, se nazývá hovorová čeština. Slovník spisovné češtiny obsahuje i některé z výrazů obecné češtiny, které podle autorů začínají pronikat do spisovné vrstvy.

Obecněčeská nářečí se vyvíjela odchylně od ostatních již od 15. století. Mnohé oblasti Moravy a Slezska byly od českého inovačního centra izolovány, a tak do nich mnohé změny nepronikly. Dlouhou dobu byl za standard spisovné češtiny považován jazyk Bible kralické (1579–1594), který byl přijat i jazykovědci v době Národního obrození (konec 18. století – 1. polovina 19. století). Mezitím se obecná čeština vyvíjela v mluvené podobě, zatímco literární jazyk upadal pod vlivem snahy vídeňské vlády vytvořit jednotný rakouský národ, jehož jazykem by byla němčina. Tyto snahy byly ukončeny v době Národního obrození. Změny, které mezitím v mluveném jazyce v Čechách nastaly, nebyly přijaty, spisovný jazyk setrval v podobě literárního jazyka 15. a 16. století, částečně i proto, že změny nezasáhly všechna území České koruny.

Postupné pronikání obecněčeských prvků do jiných nářečí (kde jsou stále vnímany jako cizí) můžeme v současné době pozorovat pod vlivem médií.

[editovat] Morfologie a fonologie

V tvarosloví a hláskosloví vykazuje obecná čeština oproti spisovné poměrně pravidelné odchylky, které jsou víceméně společné všem obecněčeským nářečím:

Hláskosloví
- é obvykle nahrazeno ý/í: malý město, plamínek, lítat;
- ý (někdy i í) nahrazeno ej: malej dům, mlejn, plejtvat, bejt – tato změna se objevuje již v 15. století (původně psáno ay), kdy zanikl ve výslovnosti rozdíl mezi zadním ý a předním í (v písmu se rozdíl dochoval dodnes), změna si patrně vyžádala potřebu odlišit ve výslovnosti chybějící ý od í^[1];
- náslovné (protetické) v- u základů slov začínajících o-: votevřít vokno – objevuje se již od 14. století;
- vynechávání slabičného -l v zakončení příčestí minulého v mužském rodě: řek, moh, pích místo řekl, mohl, píchl;
- zjednodušení souhláskových skupin a složitých souhlásek: když → dyž; jablko → japko; čtyři → štyri.
Tvarosloví
- unifikace koncovek v množném čísle přídavných jmen: malý lidi, malý ženy, malý města;
- unifikace koncovky -ma v instrumentálu množného čísla: těma dobrejma lidma, ženama, chlapama, městama.