Spisovná čeština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Spisovná čeština je podoba českého jazyka, která je určena pro používání na oficiální úrovni; má reprezentativní funkci. Používá se při oficiálních příležitostech, v úředních dokumentech, ve školách a veřejnoprávních médiích. Vznikla převážně na základě středočeského nářečí.^[zdroj?]

Spisovná čeština má dvě formy:

vypjatě spisovnou, určenou pro písemný styk (např. tvary píši, děkují, mohou, důsledné dodržování původních délek u cizích slov, např. pozitivní - výslovnost [pozitívňí])
hovorovou (spisovnou) češtinu, což je forma spisovné češtiny určená pro mluvený styk (např. píšu, děkujou, můžou, pozitivní - výslovnost [pozitivňí]).

[editovat] Obecně

Podoba spisovné češtiny je dána soustavou pravidel, jejichž dodržování je v určité komunikaci závazné. Tato pravidla určují psanou i mluvenou podobu jazyka.

Pravidla především určují

spisovnou slovní zásobu,
správnou výslovnost,
správné tvoření slov koncovkami,
přiměřený způsob vyjadřování v určitých situacích.

Spisovná čeština je kodifikována v publikacích vydávaných Ústavem pro jazyk český AV ČR, zejména v Pravidlech českého pravopisu, Slovníku spisovného jazyka českého (1. vydání v 60. letech, 2. vydání v roce 1989, asi 192 000 hesel), Slovníku spisovné češtiny (asi 50 000 hesel), Akademickém slovníku cizích slov (asi 100 000 významů) aj. Poněkud zastarávající je největší existující český výkladový slovník, Příruční slovník jazyka českého, vydávaný v letech 1935-1957 (asi 250 000 hesel v 9 svazcích). O tom, zda má kodifikační pravomoc i Naše řeč, jeden z časopisů vydávaných ÚJČ, bylo (na stránkách tohoto časopisu) diskutováno.