České předpony

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Předpony v češtině patří mezi základní prostředky slovotvorby, kdy se přidáním předpony odvozuje nové slovo od původního výrazu. Používají se i kumulativně, kdy se vkládá více předpon k jednomu základu společně. Užívají se pravé předpony, předpony vytvořené z předložek a předpony cizího původu. Při užití se mohou obměňovat prodlužováním samohlásek (kvantifikací) a vkládáním -e- (vokalizací).

Užívají se zejména u sloves, méně u jmen a příslovcí.

Slovesné předpony[editovat | editovat zdroj]

U českých sloves jsou předpony hlavním slovotvorným prostředkem. Slouží ke změně významu a obvykle i změně nedokonavého vidu na dokonavý. V češtině se vyskytuje následujících 20 slovesných předpon:[1]

základní
tvar
vokalizovaná
varianta
dlouhá
varianta
odpovídající
předložka
do-   dů- do
na-   ná- na
nad- nade-   nad
o-     o
ob- obe-   ob
od- ode-   od
po-   pů- po
pod- pode-   pod
pro-   prů- pro
pře-     přes
před- přede-   před
při-   pří- při
roz- roze-    
s- se-   s
u-   ú- u
v- ve-   v
vy-   vý-  
vz- vze-    
z- ze-   z
za-   zá- za

Zcela zvláštní postavení má záporná předpona ne-, která popírá význam základního slovesa.

Předpony dle původu[editovat | editovat zdroj]

Předpony vlastní nejsou homonymní (stejné svým tvarem) s předložkami: roz-, vy- a vz-.

Předpony nevlastní, též předložkové, jsou všechny ostatní výše jmenované. Někdy mají stejný význam jako předložky nebo je jejich význam velmi blízký. U mnoha sloves se však význam předpony a předložky liší.

Má-li předpona slovesa význam blízký předložce, bývá zpravidla možné použít obou v jedné větě: dojet do cíle, přejít přes most, zalézt za skříň.

Předpony cizí (viz dále) se obvykle připojují ke slovesům cizího původu. Slovesa s těmito předponami jsou obvykle přejímána jako celek a povědomí o jejich stavbě bývá oslabené. Tyto předpony nemají vidovou funkci jako předpony domácího původu.

Vokalizace předpon[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako u předložek se pro usnadnění výslovnosti mezi předponu a sloveso vkládá -e-. Děje se tak především tehdy, pokud by se na švu předpony a kořene slovesa setkaly stejné či podobně tvořené souhlásky nebo by vznikly obtížně vyslovitelné souhláskové skupiny: sesadit, zesílit, podepsat, zeptat se, rozebrat.

Nejedná se však o striktní pravidlo, ale spíše o tendenci. Existují slovesa, u nichž se -e- nevkládá: poddávkovat, poddolovat, odtrhnout.

Dloužení samohlásek[editovat | editovat zdroj]

Při odvozování sloves předponami od jiných sloves mívá předpona krátkou (případně žádnou) samohlásku. Slovesné předpony však často přecházejí i na odvozená slova náležející k jiným slovním druhům. U podstatných jmen, která mají významovou souvislost se slovesy, se obvykle dlouží samohláska některých předpon (viz přehled výše). Zároveň s tím také dochází ke změnám v kořenech slov a často také ke zkrácení kořenové samohlásky: vyrobit/vyrábět – roba, robek; vyjmout/vyjímat – jimka; zakázat – kaz; prokázat – průkaz; přivést – přívod. U takto vytvořených podstatných jmen obvykle neexistuje protějšek bez předpony (např. *roba, *robek, *jimka, *vod). Přepona s dlouhou samohláskou přechází i na odvozená přídavná jména a příslovce: robní, jimečný, jimečně.

Přepona se nedlouží při odvozovaní podstatných jmen slovesných: prodloužit – prodloužení, vyjmout – vyjmutí.

Pokud se od podstatného jména odvozuje sloveso, předpona se nekrátí: průměr – průměrovat.

Vidová funkce[editovat | editovat zdroj]

Předpony českých sloves mají pravidelně tzv. perfektivizační funkci. To znamená, že připojení předpony k nedokonavému slovesu (imperfektivu) obvykle změní jeho vid a vytvoří z něj dokonavé sloveso (perfektivum), např. končit (nedok.) – dokončit (dok.).

Výjimkou jsou slovesa s dlouhou variantou předpony, která zůstávají nedokonavá: vidět, ležet, ležet. Vid také nemění záporová předpona ne-: nevidět, nedělat. Předpona po- ve významu budoucího času rovněž neperfektivizuje: pojedu, jdu, ponesu, pokvete.

Pokud předpona zároveň mění základní význam slovesa, lze k takto vytvořeným dokonavým slovesům druhotně pomocí přípon vytvořit slovesa nedokonavá (tzv. sekundární imperfektiva): ukončit (dok.) – ukončovat (nedok.), dopsat (dok.) – dopisovat (nedok.), předělat (dok.) – předělávat (nedok.).

V souboru předpon, se kterými lze základní sloveso spojit, bývá obvykle jedna (často z-, s-, u-, na-), která slouží pouze k vytvoření dokonavého slovesa, ale nemění význam. Hovoříme o čistě vidové funkci. Od takto vytvořeného dokonavého slovesa již nelze druhotně vytvořit sloveso nedokonavé. Příklady: zčervenat, skončit, napsat, udělat.

Lexikálně modifikační funkce[editovat | editovat zdroj]

Většina předpon mění (modifikuje) význam základního slovesa. U sloves vyjadřující pohyb obvykle jde o vyjádření prostorového zaměření děje a často ve smyslu stejně znějící předložky, např. odnést (= nést směrem od někoho/něčeho). U jiných sloves mohou být tyto rysy v přeneseném smyslu (metafora). Modifikace slovesného významu někdy přechází v mutaci, kdy odvozené sloveso pojmenovává nový děj, u něhož je základní sloveso pouze průvodní okolností, např. prohrát (= hrou ztratit)

Způsobové funkce[editovat | editovat zdroj]

Význam některých předpon spočívá ve vyjádření množství nebo časového průběhu či fázi děje, např. přibrzdit (neúplná míra děje), přikoupit (dodatečný průběh děje), dokončit (závěrečná fáze děje).

Hodnoticí funkce[editovat | editovat zdroj]

Předpony mohou také vyjadřovat uspokojení z děje (zaplavat si) či jiné subjektivní stanovisko k průběhu děje (odříkat, vynadívat se).

Pořadí předpon[editovat | editovat zdroj]

Má-li sloveso více než jednu předponu, jde obvykle o kombinaci předpon lexikálně modifikačních a způsobových, přičemž lexikálně modifikační předpona je připojena blíže základu: předvybrat, poodnášet, doroznášet. Pokud je sloveso v záporu, stojí předpona ne- vždy na začátku slova: nepoodcházet, nevyhazovat.

Pořadí předpon se zachovává i v odvozených slovech: předvýběr.

Ostatní české předpony[editovat | editovat zdroj]

  • bez-
  • bůhví-
  • čertví-
  • čtvrti-
  • kdoví-
  • kolem-
  • krom-
  • lec-
  • leda-
  • lži-
  • málo-
  • mezi-
  • mimo-
  • místo-
  • ně-
  • ne-, ni-
  • nej-
  • nevím-
  • okolo-
  • pa-
  • polo-
  • pra-
  • pro-
  • proti-
  • přes-
  • roz-
  • skoro-
  • sotva-
  • sou-
  • spolu-
  • vele-
  • vně-
  • znovu-[2]

Předpony cizího původu[editovat | editovat zdroj]

Cizím původem se rozumí původ v jiných jazycích, zejména klasických, tj. latiny a klasické řečtiny. Předpony končící na -n- před b- a p- ho mění na -m-. Specifické postavení mají předpony, užívané u fyzikálních veličin k vyjádření násobků jednotek. Tyto předpony jsou uvedeny v samostatném článku Předpona soustavy SI. Některé z nich se užívají i u jiných slov: nanotechnologie, megaburger.

  • a-, an-
  • ab-
  • ad-
  • alo-
  • amfi-
  • ana-
  • ante-
  • anti-
  • arci-
  • archi-
  • bi-
  • de-
  • di-
  • dia-
  • dis-
  • dys-
  • en-
  • epi-
  • ex-
  • extra-
  • hemi-
  • hepta-
  • hetero-
  • hexa-
  • homo-
  • hyper-
  • hypo-
  • i-, ir-
  • in-, im-
  • infra-
  • inter-
  • intra-
  • iso-
  • ko-
  • kon-, kom-
  • kontra-
  • kvadro-
  • kvazi-, quasi-
  • makro-
  • maxi-
  • meta-
  • mezzo-
  • midi-
  • mikro-
  • mini-
  • neo-
  • non-
  • para-
  • pento-
  • per-
  • peri-
  • post-
  • pre-
  • pro-
  • proto-
  • pseudo-
  • re-
  • retro-
  • semi-
  • sub-
  • super-
  • supra-
  • sur-
  • sy-
  • syn-, sym-
  • tetra-
  • trans-
  • tri-
  • ultra-
  • vice-[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. UHER, František. Slovesné předpony. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1987. S. 27–28. 
  2. a b Podle ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0154-0. S. 190–194. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kolektiv autorů Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Příruční mluvnice češtiny. 2., opravené vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-980-5. S. 197–214. 
  • ŠTÍCHA, František, a kol. Akademická gramatika spisovné češtiny. 1. vyd. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2205-9. S. 241–271.