Samety a plyše

Sametový kaftan

Samet je vlasová tkanina, na které špičky vlasových nití přesahují plochu základní vazby o 1 až 2 mm. Vlasová nit tvoří smyčky, které jsou buďto řezané nebo ponechané vcelku.

Pojmem plyš se v odborné literatuře (často) označují jen tkaniny s vlasem delším než 3 milimetry.

Podobným způsobem jako vlasové tkaniny se později začaly vyrábět také pletené samety a plyše.

Materiál

Samet se vyrábí pokud možno z hedvábí. Samet z bavlněné příze má zcela jiný charakter a prodává se za polovinu ceny sametu z přírodního hedvábí.

V poslední době byly vyvinuty také syntetické samety vyráběné z polyesterových, acetátových a viskózních vláken a směsí různých umělých i přírodních vláken (s prodejní cenou cca 1/10 oproti hedvábnému zboží).

Některé samety ze syntetických materiálů se pro speciální účely (např. karnevalové kostýmy) vyrábí s příměsí elastických vláken (cca. do 7 %) ve vazební tkanině.

Historie

O původu sametu neexistují žádné jednoznačné doklady. Jedna z doměnek je, že první samet byl vyvinut jako hedvábná tkanina v Číně a do Evropy se dostal ve 12. století.

Útkový samet

Do základní (vazné) tkaniny se zatkávají (nejčastěji v atlasové vazbě) vlasové útky, které mezi vazebními body vytváří obloučky mírně převyšující lícní plochu tkaniny. Obloučky se uprostřed stříhají tak, aby se nad povrchem základní tkaniny vytvořila celistvá vrstva z konců nití. Stříhaní je velmi nákladný proces náročný na přesnost práce. Tkanina musí mnohokrát probíhat stříhacím strojem, po stříhání se kartáčuje a špičky vlasů se egalizují speciálními nůžkami.

Aby se zaručila stejnoměrnost barevného odstínu, musí být vlákenná směs naprosto homogenní. Příze (nejčastěji bavlněné) na vlasový útek se proto vyrábějí a zpracovávají po partiích.

Osnovní samet

Nábytkový potah z vlasové tkaniny

Osnovní samet se vyrábí dvěma způsoby:

Prutový samet

Prutový samet vzniká tak, že se nad napnutou základní osnovou provazuje vlasová osnova přes ocelové pruty, které k ní leží kolmo a zatkávají se jako pomocné útky. Tkací stroj je konstruován tak, že po zatkání cca 20. prutů se první z nich mechanicky vytahuje a vkládá za posledním z předcházející série mezi osnovní niti. Prut může mít na konci nožík, kterým se při vratném pohybu stříhají smyčky vzniklé na osnovních nitích a vznikne tzv. aksamit. Jestliže se smyčky ponechají vcelku, zboží se nazývá epingl. Má-li tkanina smyčky nerozřezané i rozřezané nazývá se frizé.

Prutovou technikou se vyrábí vlasové tkaniny hlavně na nábytkové potahy a tkané koberce.

Dvojitý samet

Na tkacím stroji se zhotovují dvě základní tkaniny nad sebou, vlasová osnova probíhá střídavě oběma a spojuje je. Hned za prohozním ústrojím se od sebe obě části odříznou a tím vzniknou dvě identické vlasové tkaniny. Tento způsob výroby je racionálnější než u prutových sametů, strojní zařízení je však poměrně nákladné.

Specializovaní výrobci vybavují tkací stroje žakarovým ústrojím, se kterým se dají na základní tkanině vytvářet na příklad reliefové obrazce ze sametu.

Pletené samety a plyše

Kličkový plyš z bavlněné příze

Pletené samety a plyše se vyrábí na okrouhlých stávcích i na osnovních pletacích strojích.

Z okrouhlých stávků pochází například (poněkud obnošená) mikina na snímku vpravo, což je kličkový plyš z bavlněné příze se stříhanými smyčkami. Šije se z něj i jiné svrchní ošacení a prádlo.

Plyše z osnovních stávků jsou méně roztažlivé, výroba je však vysoce produktivní, výkon stroje dosahuje až 30 metrů pleteniny za hodinu. Zboží se používá na ložní prádlo, plážové oděvy a také k dekoračním účelům.

S výkonem kolem 10 m/h pracuje stroj americké společnosti Wildman. Na okrouhlém pletacím stávku se do základní vazby zaplétají jednotlivá vlákna (většinou polyakrylového) česance tak, že v hotovém zboží stejnoměrně odstávají a vytváří hustou vlasovou pokrývku. Plyše tohoto druhu jsou levnější než jiné vlasové pleteniny, šijí se z nich např. povlaky (ne potahy) na sedadla aut, hračky a části obuvnických výrobků.

Související články

• Tkanina

Literatura

• Hofer: Stoffe 2, ISBN 3-87150-799-7, Deutscher Fachverlag Frankfurt/Main 2004, str. 428-445 a 470-480.
• Kolektiv autorů: Gewebetechnik, Fachbuchverlag Leipzig 1978, str. 307-377