Tuchořice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tuchořice
Celkový pohled
Celkový pohled
Znak obce TuchořiceVlajka obce Tuchořice
znakvlajka
Lokalita
Status obec
LAU 2 (obec) CZ0424 566853
Pověřená obec a obec s rozšířenou působností Žatec
Okres (LAU 1) Louny (CZ0424)
Kraj (NUTS 3) Ústecký (CZ042)
Historická země Čechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 683 (2020)[1]
Rozloha 23,17 km²
Nadmořská výška 301 m n. m.
PSČ 438 01 až 439 69
Počet částí obce 3
Počet k. ú. 3
Počet ZSJ 3
Kontakt
Adresa obecního úřadu Tuchořice 123
43969 Tuchořice
obec@tuchorice.cz
Starosta Ladislav Kubiska
Oficiální web: www.tuchorice.cz
Tuchořice na mapě
Tuchořice
Tuchořice
Další údaje
Geodata (OSM) OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obec Tuchořice se nachází v okrese Louny, kraj Ústecký. Žije zde 683[1] obyvatel. Na severním okraji obce se nachází přírodní památka Miocenní sladkovodní vápence a na východním pak přírodní památka Travertinová kupa.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Intravilán Tuchořic na mapě prvního vojenského mapování z roku 1765

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1239. Na listině, vydané králem Václavem I. pro cisterciácký klášter v Oseku, se jako jeden ze svědků objevuje Adam s přídomkem „ex Thuhoriz“.[2] Rytíři z Tuchořic vlastnili svou rodovou vesnici přibližně do roku 1519. Někdy před tímto rokem ji Radslav z Tuchořic prodal.[3] Do začátku třicetileté války se ve vlastnictví Tuchořic vystřídalo několik šlechtických rodů. Nejznámější z nich byli Lobkovicové, Vchynští a Kaplířové ze Sulevic.

Rytíři z Tuchořic měli ve středověku patronátní právofarnímu kostelu v sousedních Liběšicích. V roce 1405 založili nadaci na zřízení oltáře, zasvěcenému Panně Marii, a na výživu kostelníka, který o něj pečoval. Nad nadací převzal patronát král Václav IV.[4] Kamenolomy jsou ve vsi písemně doložené už v 15. století. Roku 1408 prodal Jan Otík z Tuchořic jeden z nich městu Žatec.[5]

Od 13. století existovalo v Tuchořicích nepochybně panské sídlo. Jeho podoba se v průběhu staletí proměňovala. Je nanejvýš pravděpodobné, že stála v místech dnešního zámku. Rytíři z Tuchořic ale měli ještě jedno sídlo. Podle znění listin ležela nejpozději od začátku 15. století v bezprostřední blízkosti Tuchořic tvrz Újezd. Je písemně doložená mezi roky 1405 a 1478. V prvně uvedeném roce na ní sídlil Matyáš, bratr Otíka a Jana z Tuchořic. S velkou pravděpodobností ji lze klást asi půl kilometru severně od obce do místa kolem dokola ohrazeného umělým příkopem (50°17′26″ s. š., 13°39′34″ v. d.). Nasvědčuje tomu exponovaná poloha, povrchové sběry středověké keramiky a v neposlední řadě i místní tradice.[6]

Kaple Nanebevzetí Panny Marie z roku 1666

Poslední předbělohorský majitel Tuchořic, Adam Kaplíř ze Sulevic, se kolem roku 1628 z náboženských důvodů vystěhoval do Saska. Rok nato je daroval Ferdinand II. svému vojevůdci, generálu Janovi z Aldringen. Když Aldringen roku 1634 padl při obraně Landshutu, postoupil císař Tuchořice jinému svému vojákovi, Achillovi ze Soye.[7] Na počátku roku 1646 vypálili tuchořickou tvrz švédští vojáci maršála Wrangela.[8]

Po ukončení třicetileté války, v roce 1649, koupil Tuchořice další voják, plukovník dragounů Martin Pachonhay. Vstoupil do historie vesnice tím, že nedaleko od ní nechal roku 1666 postavit kapli Nanebevzetí Panny Marie. Z té doby jsou díky berní rule (1654) k dispozici první kvalifikované údaje o velikosti Tuchořic. Bylo zde 28 statků, z toho 6 bylo pustých. Jména velké většiny majitelů usedlostí byla ještě česká.[9]

V roce 1680 postihla Čechy epidemie moru a nevyhnula se ani Tuchořicím. Od června do prosince zde zemřelo kolem 50 osob, což byla asi šestina všech obyvatel. Oběti byly pohřbívány na poli u kaple.[10] V 18. století patřily Tuchořice rodinám Hýzrlů z Chodů (do 1728) a Clary-Aldringenů (do 1803). V polovině 18. století už netvořily samostatnou ekonomickou jednotku, nýbrž byly spolu s Dubčany a Veleticemi součástí panství Dobříčany. Podle tereziánského katastru, vyhotoveného v rozmezí let 1748–1757, bylo ve vsi stále 28 zdaněných statků. Rustikál se rozkládal na 215 hektarech, z toho 2 hektary tvořily chmelnice. Na tuchořickém katastru byly tehdy v provozu dva vodní mlýny a dva větrné mlýny. Devět bohatých sedláků muselo robotovat tři dny v týdnu s koňským dvouspřežím, zbývající hospodáři pracovali na panském ručně 2 dny v týdnu. V josefínském katastru z roku 1785 už jsou jména tuchořických obyvatel až na výjimky všechna německá.[11]

Morový sloup

Z roku 1792 pochází první písemná zmínka o tuchořické škole. Nejprve se vyučovalo v bytě učitele, teprve v roce 1833 byla postavena samostatná školní budova. Roku 1823 koupili dobříčanské panství včetně Tuchořic Zessnerové ze Spitzenberga. V témže roce vyšel v Pražských novinách první článek o tuchořických zkamenělinách. První písemná zmínka o tuchořickém pivovaru pochází z roku 1828.[12] Je ale pravděpodobné, že byl v provozu již dříve.

Po zrušení vrchnostenské správy v roce 1849 došlo i v Tuchořicích k volbě obecního zastupitelstva. Prvním starostou se stal Anton Tippner, který před tím zastával funkci rychtáře. Ve druhé polovině 19. století došlo v obci k velkému rozvoji chmelařství – v roce 1864 se chmelnice rozkládaly na 28 ha, což byla čtyřikrát větší rozloha než sto let před tím. Nejstarším spolkem ve vsi byl sbor dobrovolných hasičů, založený roku 1882. Tři roky nato byla na návsi postavena školní budova, ve které dnes sídlí obecní úřad. Za první světové války postihly Tuchořice velké ztráty. Podle nápisu na památníku 22 osob padlo, dalších 21 zemřelo v důsledku zranění a 9 bylo pohřešovaných.

Od konce 18. století žilo v Tuchořicích převážně německy mluvící obyvatelstvo. Často to byli potomci českých rodin, které ve vsi žily už v polovině 17. století.[13] Zatímco v roce 1910 se k české národnosti hlásila jen 2 % obyvatel, po vzniku republiky, v roce 1930, to už bylo 17 %. Bylo to v důsledku příchodu českých kolonistů ze sousedních českých oblastí, kteří si zakoupili půdu v rámci pozemkové reformy. Česká menšina si v roce 1927 postavila vlastní školu, působila zde pobočka Národní jednoty severočeské. Po celé předválečné období měli v obecním zastupitelstvu, stejně jako ve všech obcích bývalého žateckého okresu, většinu poslanci Německého svazu zemědělců.

Zámek, dnes sídlo Domova bez zámků

V říjnu 1944 byla poblíž Tuchořic omylem vysazena část partyzánského výsadku Jan Kozina. Několika jeho příslušníkům se podařilo prostřílet si cestu z obklíčení. Dostali se až do Železných hor, kde navázali kontakt s tamními odbojovými skupinami.[14]

Po válce byli až na několik výjimek němečtí obyvatelé Tuchořic odsunuti. Týkalo se to 677 osob.[15] Jejich místa zaujali dosídlenci ze sousedních okresů Rakovník a Louny a volyňští Češi. Ti pocházeli zejména z KvasilovaLvova. V roce 1950 bylo v obci založeno jednotné zemědělské družstvo, které se orientovalo na chmelařství. O dva roky později bylo v zámku zřízeno zemědělské učiliště. V roce 1970 se zámek stal sídlem ústavu sociální péče, který je v něm – pod názvem Domov „Bez zámků“ Tuchořice – dodnes. Roku 1981 se Tuchořice staly tzv. střediskovou obcí, pod níž spadalo jedenáct vesnic v okolí. Tento stav byl zrušen roku 1990, kdy proběhly komunální volby. Starostou se stal Ladislav Kubiska, který tuto funkci obhájil i v šesti následujících volebních obdobích.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 811 obyvatel (z toho 353 mužů), z nichž bylo 101 Čechoslováků, 696 Němců a čtrnáct cizinců. Převažovala římskokatolická většina, ale kromě ní se třináct lidí hlásilo k evangelíkům, dva k církvi československé, sedm k izraelské, pět lidí příslušelo k jiným církvím a šestnáct jich bylo bez vyznání.[16] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 924 obyvatel: 151 Čechoslováků, 756 Němců, tři Židé a čtrnáct cizinců. Kromě římských katolíků zde žilo také čtrnáct evangelíků, čtyři příslušníci církve československé, pět židů a pět lidí bez vyznání.[17]

Vývoj počtu obyvatel a domů místní části mezi lety 1869 a 2011[18][19]
Obec Tuchořice
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 1 687 1 756 1 694 1 775 1 672 1 508 1 651 908 806 823 764 696 689 651
Místní část Tuchořice
Obyvatelé 826 866 848 945 900 811 924 565 541 556 504 477 477 470
Domy 117 117 127 157 175 170 184 367 175 140 130 146 159 162
Data z roku 1961 zahrnují i domy z místní části Třeskonice.

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Přírodní památky[editovat | editovat zdroj]

Části obce[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1.1.2020. Praha. 30. dubna 2020. Dostupné online. [cit. 2020-05-01]
  2. Roedl, Bohumír, Tuchořice, Nečemice a Třeskonice, Obecní úřad Tuchořice, Tuchořice 2014, s. 10–11, ISBN 978-80-260-6088-8 (dále jen Roedl).
  3. Sedláček, August, Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl 14, Praha 1936, s. 407.
  4. Tutte, Karl, Der politische Bezirk Saaz. Eine Heimatkunde. Saaz 1904, s. 539–540.
  5. Schlesinger, Ludwig (ed.), Urkundenbuch der Stadt Saaz bis zum Jahre 1526, Prag, Leipzig, Wien 1892, s. 143–144.
  6. Roedl, s. 14–15.
  7. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Čechy, Svoboda, Praha 1984, s. 481
  8. Roedl, s. 21.
  9. Lišková, Marie (ed.), Berní rula. Kraj Žatecký, sv. 33, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1954, s. 527.
  10. Roedl, s. 27
  11. Roedl, s. 31–35.
  12. Roedl, s. 90.
  13. Roedl, s. 51.
  14. Tošner, Jaroslav, Stalo se na Mělcích 1944, Nakladatelství Svobodný hlas, Louny 2014, s. 7–16.
  15. Roedl, s. 51.
  16. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 231. 
  17. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 403. 
  18. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 402, 403. 
  19. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 307. 
  20. Československý hudební slovník osob a institucí, sv. 1, Státní hudební vydavatelství, Praha 1963, s. 433.
  21. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-01-11]. Identifikátor záznamu 155616 : Sloup se sochou Panny Marie, Morový sloup. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  22. Roedl, s. 30.
  23. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Čechy. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Tuchořice – zámek, s. 481. 
  24. Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek IV. T/Ž. Praha: Academia, 1982. 640 s. Heslo Tuchořice, s. 113–114. 
  25. Dub v Tuchořicích [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2012-03-06]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]