Hřivice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Hřivice
Celkový pohled
Lokalita
Status obec
LAU (obec) CZ0424 566217
Kraj (NUTS 3) Ústecký (CZ042)
Okres (LAU 1) Louny (CZ0424)
Obec s rozšířenou působností a pověřená obec Louny
Historická země Čechy
Katastrální výměra 13,41 km²
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 629 (2018)[1] (e)
Nadmořská výška 270 m n. m.
PSČ 439 65 až 440 01
Zákl. sídelní jednotky 3
Části obce 3
Katastrální území 3
Adresa obecního úřadu Hřivice 24
43965 Hřivice
Starosta Josef Hajm
Oficiální web: www.hrivice.cz
Email: starosta@hrivice.cz
Hřivice v rámci okresu a obvodu obce s rozšířenou působností
Hřivice
Hřivice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a částem obce
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obec Hřivice se nachází v okrese Louny, kraj Ústecký, v údolí potoka Hasiny, zhruba 9 km jihozápadně od Loun. Žije zde 629[1] obyvatel. Jihozápadně od obce se nachází přírodní památka Kozinecká stráň.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Sokolovna z roku 1934

Jméno obce pravděpodobně pochází ze staročeského vlastního jména Griva.[2] První písemná zmínka o obci pochází z roku 1316, kdy šlechtic Dalibor z Kozojed pohnal k zemskému soudu vladyky Petra, Příbíka a Oldřicha z Hřivic za to, že mu učinili škodu na jeho majetku v Divicích a Hořanech. Později se podle Hřivic psaly dva rytířské rody: Kozelkové ze Hřivic a Slachové ze Hřivic. Oba měly ve znaku hříč. Slachové i Kozelkové Hřivice opustili do třicátých let 16. století. V roce 1535 prodal Jan Slach z Hřivic svou tvrz ve vsi Kateřině Bílenské z Chrámců, čímž panství Hřivických nad jejich rodovou vesnicí skončilo.[3] Od 16. století byly Hřivice rozděleny na čtyři díly, přičemž každý z nich měl vlastní vrchnost a svého vlastního rychtáře. Tento stav trval až do roku 1849. Největší díl byl spojený s tvrzí.

Kupní smlouva z roku 1572 mezi Kateřinou Močidlanskou a Jiřím Horou z Ocelovic přináší o Hřivicích mnoho informací. Tvrz, zbořená někdy koncem 17. století, stávala ve dvoře a měla věžovitou podobu. Okolo vesnice byly lesy, rybníky, ovocné zahrady, chmelnice a vinohrady. Ve smlouvě se opakuje i nejstarší hřivické pomístní jméno Kuchyňka, použité už roku 1526 pro dubový les. Ještě v roce 1572 koupil tento hřivický díl Šebestián z Vřesovic. Ten připojil tvrz s jedenácti příslušnými statky k Novému hradu, s nímž byly spojeny až do zrušení roboty.[4]

Zvonice u kostela

Třicetiletá válka Hřivice zpustošila. Berní rula z roku 1654 uvádí na všech čtyřech dílech Hřivic celkem 26 usedlostí, 9 selských a 17 chalupnických. Z toho 14 je označeno jako pusté, tzn. že z hospodářství nebylo možné platit berni.[5]

V předhusitském období byly Hřivice sídlem farnosti. Písemně doloženo to je k roku 1355, kdy byl duchovním správcem farář Velislav.[6] Zřejmě během husitských válek ale přestala být hřivická fara obsazena. Poslední zpráva o faráři v předbělohorském období pochází z roku 1549, pak už nejsou o faře ve Hřivicích žádné zprávy. Po třicetileté válce spadaly Hřivice do opočenské farnosti. Zde vedené hřivické matriky umožňují sledovat, jak se dotkly hladomory a morové epidemie v 18. století hřivických obyvatel. Morová epidemie z let 17131714 do Hřivic vůbec nedošla, zatímco při hladomoru počátkem 70. let 18. století byla úmrtnost takřka trojnásobná.[7]

Na východě obce při cestě na Hořany stávala osada Babylon. Toponymum Babylon se poprvé objevuje v jedné kupní smlouvě z roku 1526, tehdy je ještě nazýván loukou. Podruhé pak v konfiskačním protokolu z roku 1623, kterým byla majiteli Nového Hradu Volfovi st. z Vřesovic zabavena třetina majetku. Babylon je zde vyjmenovaný v jedné řadě s ostatními vesnicemi, jednalo se tudíž o sídlo. Babylon patřil do novohradského dílu Hřivic. Další zpráva z roku 1647 uvádí Babylon jako vylidněný. Podle berní ruly z roku 1654 stálo v Babylonu pět pustých usedlostí. Po třicetileté válce zde však byla dvě hospodářství obnovena. V příslušných urbářích lze posloupnost jejich majitelů sledovat od roku 1671. Babylon byl vždy jen osada, nikdy neměl vlastní samosprávu.[8]

Stará škola z roku 1864

Škola ve Hřivicích byla postavena roku 1801 nákladem obcí Hřivice, Solopysky, Hořany, Konětopy a Markvarec. Do té doby navštěvovaly děti školu v Opočně nebo v Lipenci. Prvním hřivickým učitelem byl Vilém Teiml z Jesenice. Nová školní budova, dnešní čp. 22, byla postavena v roce 1864.

Hřivickým specifikem v oblasti obecní správy bylo, že každý z dílů vesnice – novohradský, litoměřický (majetek litoměřické kapituly) a postoloprtský měl svého vlastního rychtáře. Pouze díl města Žatce nikoliv, protože se skládal jen z jednoho statku. Tento stav skončil až se zrušením patrimoniální správy březnovou ústavou roku 1849. V roce 1850 byl ve Hřivicích zvolen první společný starosta pro celou obec, Václav Hábl.

Už od období raného novověku bylo pro Hřivice charakteristické pěstování chmele. V pramenech je k roku 1526 uvedena chmelnice ve stráni naproti tvrzi.[9] Hřivické chmelařství přečkalo i třicetiletou válku. Podle berní ruly pěstovali chmel poddaní téměř na všech obydlených statcích, jejich rozloha činila dva hektary. Podle údajů o sto let mladšího tereziánského katastru se rozloha poddanských chmelnic zvětšila dvojnásobně. V roce 1862 už hřivičtí chmelaři hospodařili na 38 hektarech. Celkem 90 % z toho patřilo jednotlivým pěstitelům, zbytek příslušel schwarzenberskému statku ve vsi. Na chmelařství se orientoval i nejstarší spolek ve vsi: Hospodářská besídka, založená roku 1879. Během 80. let 19. století se Hřivice staly střediskem chmelařství na Podlesí. Chmel byl dominantní zemědělskou plodinou i po druhé světové válce.[10]

Nádraží

Druhým nejstarším spolkem v obci byli hasiči, založení roku 1882. Spolu se Sokolem, který vznikl v roce 1913, hráli ve společenském a kulturním životě Hřivic hlavní roli. Místní sokolovna byla postavena roku 1934. V roce 1898 byla otevřena pošta a koncem 19. století zde pracoval lékař. Za první republiky zde byla četnická stanice, muzeum a knihovna. Elektřina byla do Hřivic zavedena roku 1924.

V květnu 1945 došlo v obci a jejím okolí k několika střetům partyzánů, ukrývajících se v okolních lesích, a místních obyvatel s příslušníky wehrmachtu. Při přestřelkách 5. května a 8. května byli padlí na obou stranách. Obětem je věnovaný pomníček na návsi.[11]

V roce 1952 bylo založeno JZD, roku 1961 zaniklo místní muzeum. Při správní reformě v roce 1981 se Hřivice staly střediskovou obcí, pod níž spadalo deset vesnic. Tento stav trval až do roku 1990.

Osobnosti Hřivic[editovat | editovat zdroj]

  • Martin Gallina (1682–1730), rodák z Hřivic, od roku 1705 kantor v Cítolibech. Jeho žákem byl Václav Jan Kopřiva, zakladatel Cítolibské skladatelské školy, syn Jan Adam Gallina do této školy rovněž patřil a byl ředitelem citolibské zámecké kapely.
  • Antonín Lukáš (1856–1950), syn sedláka, byl starostou v letech 18851906. V obecních volbách byl zvolený sedmkrát po sobě. Zastával funkci župního hasičského inspektora a byl jednatelem místních hasičů. Zasedal v okresním výboru, kde měl na starosti komunikace. Pro obec ze svých prostředků zakoupil Ottův slovník naučný. Byl předsedou melioračního družstva a místní knihovní rady. Několik let byl starostou Sokola, řídil místní spořitelní a záložní spolek. V roce 1909 mu císař udělil Zlatý záslužný kříž. Lukáš ho později věnoval obecnímu muzeu.
  • Karel Kádner (1859–1923) byl novinář, básník, hudební skladatel a autor operních libret. Rovněž přeložil patnáct románů z francouzštiny. Vyšlo mu pět básnických sbírek (mj. Za jitra, Violy z Podlesí, V poledne. Na přelomu 19. a 20. století provedla opera Národního divadla tři opery s jeho librety. Vznikající místní knihovně věnoval šedesát knih, knihovna pak nesla jeho jméno. Žil v Praze, ale se Hřivicemi neztratil kontakt, když zde pořádal různé kulturní akce.
  • František Štýdl (1865–1951) se narodil v sousedních Konětopech. V letech 18921900 a 19131926 učil ve Hřivicích, ve druhém období jako řídící. V regionálním tisku publikoval patnáct studií o dějinách Hřivic a spolu s Františkem Štědrým je autorem monografie o obci, která vyšla roku 1915. V rukopise zůstaly jeho obsáhlé dějiny místního hasičského sboru.[12] V roce 1928 založil místní muzeum, do kterého věnoval všechny své sbírky. Vedl místní knihovnu, byl vzdělavatelem Sokola a dramaturgem ochotnického spolku. V roce 1927 byl jmenovaný čestným občanem Hřivic. O rok později se odstěhoval do Prahy, kde prožil zbytek života.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[13][14]
Obec Hřivice
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 1 076 1 181 1 286 1 370 1 351 1 414 1 446 1 074 986 897 740 594 582 623
Místní část Hřivice
Obyvatelé 580 651 671 691 712 745 749 548 544 486 418 385 379 365
Domy 81 91 88 95 109 117 153 160 190 149 150 170 162 168
Data z roku 1961 zahrnují i domy z místní části Markvarec.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Hradiště na vrchu Okrouhlíku nad obcí z doby bronzové.
  • Kostel svatého Jakuba Apoštola stojí na návrší nad návsí na místě staršího gotického kostela, zničeného roku 1724 požárem. Byl postaven téhož roku. V jeho průčelí jsou v nikách plastiky svatých Prokopa a Vojtěcha. V nice v závěru kostela je socha svatého Kryštofa.[15] Stavba prošla renovací roku 1948 a v letech 1993–1994 dostala novou střešní krytinu. Fasáda byla renovována v roce 2016.
  • Památník padlým z první světové války vznikl podle návrhu architekta Dufka z Hořic z roku 1924 a s připojenou deskou jmen padlých ve druhé světové válce.[15]
  • Barokní zvonice se zvonem Jakub z roku 1506.[16]

Části obce[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích k 1.1.2018. 30. dubna 2018. Dostupné online. [cit. 2018-05-01]
  2. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, díl 1 [online]. Praha: Academia [cit. 2016-06-24]. Dostupné online. 
  3. SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl XIV. Praha: Šolc a Šimáček, 1936. 462 s. S. 200. 
  4. ŠTĚDRÝ, František; ŠTÝDL, František. Hřivice v okresu lounském. Hřivice: vlastní náklad, 1915. S. 8–24.  (Dále jen Štědrý – Štýdl 1915).
  5. Lišková, Marie (ed.), Berní rula. Kraj žatecký, sv. 32, Praha 1954, s. 43, 256, 360–361, 561.
  6. Státní okresní archiv Louny, fond Archiv města Louny, soudní kniha I C I, fol. 47b.
  7. Roedl, Bohumír, Hřivice a Markvarec, Libri, Praha 2016, s. 30–31, ISBN 978-80-7277-549-1. (Dále jen Roedl 2016).
  8. Štědrý – Štýdl 1915, s. 9, 50–51; Roedl 2016, s. 23–26.
  9. Národní archiv, Desky zemské větší, sv. 4, fol. A 3.
  10. Roedl 2016, s. 55–58.
  11. Vejvoda, Miloš, Partyzánská bojová skupina Podlesí v Hřivicích, in: Vlastivědný sborník okresu lounského, roč. XII, 1946/1947, s. 21–24.
  12. Rukopis uložený ve Státním okresním archivu v Lounech.
  13. Český statistický úřad. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 396, 397. 
  14. Český statistický úřad. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 303. 
  15. a b POCHE, Emanuel, a kol. Umělecké památky Čech: A/J. Svazek I. Praha: Academia, 1977. 644 s. Heslo Hřivice, s. 479. 
  16. Hřivice – Záznam v databázi monumnet [online]. Národní památkový ústav, 2003–2011 [cit. 2012-02-20]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]