Pošta

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Poštovní schránka České pošty
Tento článek je o veřejné logistické službě. O ostatních významech slova pojednává článek Pošta (rozcestník).

Pošta je veřejná služba pro rozesílání a doručování zásilek, dopisů a zpráv, pro převody peněz, vydávání známek a podobně. Jedná se o jednu z nejstarších veřejných služeb vůbec. Tvoří součást každodenního života lidí na celém světě a její správné fungování je důležité pro tuzemské i mezinárodní společenství. Fungující pošta je jednou z podmínek pro mezinárodní uznání státu resp. režimu.

Stát a pošta[editovat | editovat zdroj]

Většina států má vlastní poštovní úřady, které vykonávají zmíněné služby a udržují styk s okolními státy (s jejich poštovními úřady), často však povoluje i soukromé poštovní a telefonní služby, případně může poštovní službu svěřit či pronajmout firmě. Mezinárodní výměna pošty bývá často fungující službou i v dobách vojenských konfliktů mezi nepřátelskými státy. V dobách války se zřizují specializované poštovní úřady přímo v armádě v poli (tzv. polní pošta).

Pošta kolem roku 1900

Historie[editovat | editovat zdroj]

Počátky více méně pravidelné výměny zpráv spadají už do starověku, např. Egypta, Persie a Indie. Bývala ovšem vyhrazena pro panovníka a jeho agendu a jen příležitostně sloužila i veřejnosti. Spolehlivé doručování zpráv i na velké vzdálenosti mělo velký význam pro rozsáhlé říše, spravované z jednoho místa. Poštovní služby (cursus publicus) se proto rozvinuly zejména od císaře Augusta na vojenských silnicích Římské říše a i slovo pošta vzniklo z latinského termínu statio posita (umístěná stanice). Označoval domy u silnice určené a vybavené pro službu organizacím, které doručovaly zprávy, později i lidi a náklad.[1] Mezi jejich hlavní úkoly patřila výměna či přepřahání koní, nabídka stravování a poskytování noclehu. V Evropě se dodnes řada starých hotelů jmenuje "U pošty".

Pošta podle zemí[editovat | editovat zdroj]

Česko[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Česká pošta a Dějiny poštovních známek a poštovnictví v Československu.

Historie české pošty[editovat | editovat zdroj]

V českých zemích začal rozvoj poštovnictví s nástupem Habsburků. Regulérní pošta, organizovaná doprava zpráv na dnešním území České republiky je spojena s volbou Ferdinanda I. za českého krále a vznikla dokonce dřív, než Habsburk usedl na český trůn, již v roce 1526. Další důležité období rozvoje pošt u nás nastalo za vlády Karla VI., kdy byla poštovní služba převzata do státní správy.

Ferdinand využil služeb i zkušeností šlechtické rodiny Taxisů, kteří už od konce 13. století takřka monopolně organizovali poštovní přepravu v severní Itálii a ve velké části Evropy. Roku 1505 je pověřil organizací pošty v říši a jednomu z členů rozvětvené rodiny, nejvyššímu dvorskému poštmistru Antoniu Taxisovi uložil, aby co nejrychleji zřídil pravidelné spojení mezi Vídní a Prahou. Kandidát na český trůn chtěl mít co nejčerstvější zprávy o tom, jak se v Praze vyvíjí jeho volební kampaň.

Po krátkém provizoriu se hned roku 1527 začalo s budováním stálých poštovních stanic, v nichž se vyměňovali koně jízdních kurýrů. Nejstarší poštovní trasa mezi Prahou a Vídní vedla přes Tábor a dále do vsi Košic, kde se rozdělovala na dvě větve. Jižní mířila na Linec, východní větev vedla přes Jindřichův Hradec a Slavonice dále směrem na Vídeň.

Vrchním pražským poštmistrem se stal synovec zmíněného Antonia Taxise Ambrož a po něm Kryštof Taxis. Poštovní monopol rodiny Taxisů trval v Čechách až do konce Ferdinandovy vlády. V roce 1564 však byl Kryštof Taxis pro dluhy a nepořádky sesazen a dokonce uvězněn v pražské Bílé věži.

Poté se ve vedení české pošty vystřídalo několik jiných šlechticů. Za vlády Maxmiliána II. se začalo s přepravou soukromých listů, za panování Rudolfa II. začaly být poštou přepravovány i osoby. Dálkové spojení bylo navázáno s Vratislaví, Benátkami, Bruselem, Paříží a Londýnem.[2] Roku 1622, brzy po bitvě na Bílé hoře, získali úřad nejvyššího dvorského poštmistra v Čechách jako dědičné léno příslušníci rodiny Paarů. Vykonávali jej sto let, načež v roce 1722, za vlády Karla VI. byla pošta v habsburské monarchii zestátněna.

Spolehlivé a rychlé doručování zpráv totiž může mít rozhodující strategický význam pro stát a jeho vládu, například v obdobích krizí, katastrof, konfliktů a nepokojů, tím víc za války. Až do poloviny 19. století se to dělo téměř výhradně dopravou písemných zpráv, kterou ovšem výrazně zrychlila železnice. Z rostoucích nároků na úřední i obchodní komunikaci vznikla potřeba různě technicky realizovaných telegrafů a ke konci století se rychle rozšířil i telefon. Během 20. století k tomu přibyla dálnopisná síť a hlavně bezdrátové komunikace, které zatím vyvrcholily mobilní telefonní sítí a internetem. Tím význam dopravy písemných zpráv (včetně telegrafie) poklesl a hlavní činností pošty se tak stává přeprava zásilek a převody peněz.

Legislativa[editovat | editovat zdroj]

George W. Ackerman: Pošťák doručuje dopis, York county, Maine, 1930

Mezinárodní[editovat | editovat zdroj]

Tzv. veřejní poštovní operátoři (u nás Česká pošta) jsou sdruženi ve Světové poštovní unii. V mezinárodním provozu se řídí Akty Světové poštovní unie.

Ty jsou aktualizovány na jednotlivých Kongresech Unie (v roce 2012 v Dauhá; 20.9 - 7.10. 2016 Istanbul, další se má konat v roce 2020 v Abidjanu):[3][4]

  • Světová poštovní úmluva,
  • Závěrečný protokol,
  • Generální řád Světové poštovní unie

Česká[editovat | editovat zdroj]

Činnost pošty byla na území Česka regulována v minulosti těmito zákony:

Údaje uváděné na poštovních zásilkách[editovat | editovat zdroj]

Na poštovních zásilkách se můžeme setkat s různými údaji, upřesňujícími způsob, místo a čas dodání, případně informujícími o odesílateli. V mezinárodním styku to bývají například následující francouzské aj. nápisy:

  • »Á remettre en main propre« – „Dodání do vlastních rukou adresáta“
  • »Avis de réception« – „Dodejka“
  • »Colis exprès« – „Spěšnina“
  • »Destinataire« – „Adresát“
  • »Économique« – „Ekonomický“
  • »En mains propres« – „Do vlastních rukou“
  • »Expéditeur« – „Odesílatel“
  • »Fragile« – „Křehký“
  • »Non reclamé« – „Nevyžádáno“
  • »Par avion« – „Letecky“
  • »Poste restante« – „Zůstane na poště"
  • »Prioritaire« – „Přednostní“
  • »Recommandé« – „Doporučeně“
  • »Remboursement« – „Dobírka“
  • »Télégramme« – „Telegram“
  • »Urgent« – „Pilný“

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. NOVÁČEK, Jiří. Zoubkovaný poklad. Praha: Nakladatelství Práce, 1979. 420 s. 24-123-79. Kapitola 1. Dědictví starých věků, s. 8. (česky) 
  2. Pošta v Nymburku vznikla v 16.století, MF DNES 01/06.
  3. MPO, Akta Světové poštovní unie, Dohá 2012
  4. Informace o ukončení 26. kongresu, Istanbul 2016 (anglicky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • WINTER, Zikmund. V ohradě měst a městských zdech. Svazek 9. Praha: Otto, 1916. (Sebrané spisy Zikmunda Wintra). Dostupné online. - kapitola Pošta a poslové před třemi věky. 
  • KUNA, František. Vývoj poštovnictví v Praze a dějiny Poštovního úřadu Praha 7 Masarykovo nádraží. Praha: vl.n., 1935. Dostupné online. Doprava pošty v Praze od nejstarších dob do zahájení železniční přepravy a zavedení vlakových pošt.. 
  • ZÁBĚHLICKÝ, Václav. Dějiny pošty, telegrafu a telefonu v československých zemích (Od nejstarších dob až do převratu). Praha: vl. n., [1928]. 422 s. 
  • KRATOCHVÍL, Jiří. Pražské pošty - historie a současnost. Praha: Libri, 2009. ISBN 978-80-7277-405-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]