Jiří z Poděbrad

Jiří z Kunštátu a Poděbrad
český král
Umělecké zpodobnění Jiřího z Poděbrad od Jana Vilímka
Doba vlády	1458–1471 (13 let)
Korunovace	7. květen 1458
Úplné jméno	Jiří z Kunštátu a Poděbrad
Narození	23. dubna 1420 Poděbrady?
Úmrtí	22. března 1471 (50 let) Praha (Staré Město, Králův dvůr)
Pohřben	katedrála sv. Víta
Předchůdce	Ladislav Pohrobek
Nástupce	Vladislav Jagellonský
Rod	Páni z Kunštátu a Poděbrad
Otec	Viktorín z Poděbrad
Matka	Anna z Vartemberka[zdroj?]
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jiří z Kunštátu a Poděbrad, vlastním jménem Jiřík z Kunštátu a Poděbrad  , byl od roku 1458 po zvolení českou šlechtou až do smrti roku 1471 český král. Měl přezdívku „husitský král“. Stal se jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Po něm vládli již pouze králové z cizích dynastií.

Mládí

Jiří pocházel z poděbradské linie šlechtického rodu pánů z Kunštátu. Tuto linii založil Jiřího praděd Boček I. z Kunštátu († 1373), který jako první užíval predikát z Kunštátu a na Poděbradech. Jiřího otcem byl Viktorín z Poděbrad, husitský velitel, který zemřel roku 1427 ve věku asi 24 let. Jiřího matka je neznámá.^[zdroj?] O místě narození Jiříka se vedou spory, zdali se jednalo o Poděbrady či Bouzov, kde jeho rodiče sídlili, či Hořovice, kam se rodiče Jiřího uchýlili před bouřemi husitských válek. Jsou to však jenom spekulace nepodložené zdroji, stejně tak se jako možná místa narození tradují hrady Litice, Kunštát a další.

Pozdější král stranil umírněným utrakvistům. Roku 1434 se pravděpodobně jako čtrnáctiletý zúčastnil bitvy u Lipan na straně umírněných kališníků a katolíků.

Jiří z Poděbrad byl původně hejtmanem Boleslavského kraje. Už v této době se sblížil s představitelem panského stavu Hynkem Ptáčkem z Pirkenštejna, po jehož smrti převzal vedení celého panského seskupení. Zaujal vůdčí postavení v kališnickém táboře. Mezitím se znovu aktivovala katolická opozice, Jiří vytušil nebezpečí a v roce 1448 přepadl Prahu a zmocnil se jí.

V roce 1452 v duchu programu namířeného proti radikálním husitům dobyl Jiří Tábor, čímž významně oslabil tábority jako politickou a náboženskou skupinu. Zemským sněmem byl zvolen zemským správcem a pokoušel se o obnovu českého království, rozvráceného husitskou revolucí. Největší překážkou byla tzv. Strakonická jednota (sdružení katolického panstva).

Zemský správce

Za této situace bylo pro Jiřího z Poděbrad nejlepším řešením uznání nezletilého Ladislava Pohrobka českým králem. Od císaře získal díky výborné diplomacii a ochotě ke kompromisu uznání svého titulu zemského správce. Ve Vídni se setkal s Ladislavem Pohrobkem a dohodl se s ním na podmínkách jeho přijetí za krále. Ladislav Pohrobek byl tedy 28. října 1453 korunován českým králem, byl však nezletilý, proto si Jiří udržel výkonnou moc a nadále se snažil udržovat rovnováhu mezi kališnickým a katolickým panstvem a částečně restaurovat královský majetek.

Proti svým odpůrcům neváhal použít hrubé síly, ať už se jednalo o saská knížata v severozápadních Čechách, nebo o radikálního husitu Jana Koldu ze Žampachu, své mocnější odpůrce (Rožmberky a Šternberky) uspokojoval Jiří z Poděbrad udělováním významných úřadů, čímž je zároveň odsouval do politického pozadí. Roku 1457 zemřel Ladislav Pohrobek na leukémii a s jeho úmrtím vyvstal problém volby nového českého krále. Zpočátku se zdálo, že jím bude zvolen některý z příslušníků panovnických dynastií (kupř. císař Fridrich III. Habsburský, polský král Kazimír IV. Jagellonský nebo saský vévoda Vilém III. Saský), 2. března 1458 byl ale českým sněmem na Staroměstské radnici zvolen Jiří z Poděbrad.

Diplomat

Socha Jiřího z Poděbrad v Kunštátu

Důvodem Jiříkovy volby českým králem byla skutečnost, že si česká utrakvistická šlechta přála zachovat dosud platné výdobytky husitské revoluce, to znamená především přijímání pod obojí. Proto musela do svého čela postavit „husitského krále“ (toto označení je nutno chápat jako král umírněných husitů). Za pomoci úplatků a slibů (např. Janovi II. z Rožmberka), ale také výhrůžek a nátlaku však dosáhl toho, že mu své hlasy dalo také české katolické panstvo. Jiříkova zvolení se však nezúčastnili zástupci vedlejších (katolických) zemí Koruny české. Nezískal podporu ani od moravských katolíků. Nový král svědomitě dodržoval basilejská kompaktáta. Zároveň se snažil o poklidné soužití většinového utrakvistického obyvatelstva s katolickou menšinou. Nábožensky snášenlivý byl i v osobním životě. Obě jeho manželky, Kunhuta ze Šternberka i Johana z Rožmitálu, pocházely z katolických rodů.

V předvečer své korunovace se tajně zavázal papežským legátům zachovat poslušnost papeži a pronásledovat kacíře. Zatímco římská kurie si tuto přísahu vykládala jako Jiříkovo odvrácení se od kalicha, Jiřík sám závazek neinterpretoval jako slib pronásledování kališníků, které považoval za součást římské církve, ale členů vznikající Jednoty bratrské, proti které skutečně razantně zasáhl. Své přijetí za krále mimo Čechy si byl nucen zajistit uspořádáním vojenské výpravy. Vpádem do Rakous pak přinutil Albrechta VI. Habsburského vzdát se nároků na Moravu. Slezsko a obojí Lužice Jiřího z Poděbrad uznaly až v druhé polovině roku 1459, resp. začátkem roku 1460.

Jiří si díky své skvělé diplomatické obratnosti získal přízeň císaře Fridricha III., který mu roku 1459 v Brně udělil v léno české země a pravděpodobně mu také potvrdil kurfiřtskou hodnost a výsady českého království. V následujících letech král císaři několikrát pomohl jak v Rakousích, tak v říši. To ovšem znamenalo konec jeho přátelství s Matyášem Korvínem, kterému pomohl na uherský trůn (jeho volbu však Fridrich III. neuznal, neboť si sám činil nároky na uherskou korunu po svém synovci Ladislavu Pohrobkovi) a provdal za něj svoji dceru Kateřinu.

Husitský král

Obraz Jiří z Poděbrad, král obojího lidu z cyklu Slovanská epopej od Alfonse Muchy, 1923

Jiří se stal úspěšným panovníkem, který vzbuzoval respekt u mnohých doma i za hranicemi království. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci (především z vedlejších zemí Koruny české a z německých měst Moravy) byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu (dokonce prý nemanželského), který se zmocnil panovnického trůnu neprávem.

Situace se dále zhoršila poté, co papež Pius II. začal na Jiřího naléhat, aby zakročil proti kacířským husitům. Král ho prostřednictvím zvláštního poselstva, vedeného Zdeňkem Kostkou z Postupic, žádal v březnu roku 1462 o potvrzení basilejských kompaktát (tj. především o zlegalizování kalicha (přijímání podobojí) a jmenování Jana Rokycany pražským arcibiskupem. Pius II. obé odmítl s odůvodněním, že kalich byl povolen jen první generaci husitů a s kompaktáty nikdy římská kurie oficiálně nesouhlasila. I když to ještě nebylo přímo řečeno, bylo jasné, že utrakvisté v čele s českým králem se tímto stávají kacíři. V roce 1466 (dne 23. prosince) byl český král Jiří z Poděbrad římským papežem Pavlem II. z katolické církve exkomunikován. Stalo se tak v Římě při zasedání papežské konzistoře (v konzistorní síni, za přítomnosti asi čtyř tisíců lidí, kteří měli za úkol oznámit verdikt papeže celému světu). Český král byl v nepřítomnosti označen za kacíře, křivopřísežníka, svatokrádce, prašivou ovci… proto byl papežem odsouzen ke ztrátě důstojenství, statků, práv… a to se vztahovalo i na jeho potomky.

Pokus o sjednocení Evropy

Související informace naleznete také v článku Mírové poselstvo Jiřího z Poděbrad.

Norimberská kronika (1493): Král Jiří

Jiří už dlouho předvídal, že dojde ke střetu s papežem (o neúspěšných jednáních v Římě byl navíc průběžně informován), a rozhodl se zajistit si pro tento případ spojence mezi evropskými katolickými vládci. Jeho vynikající poradce, humanista Antonio Marini z Grenoblu, inspiroval krále již během května roku 1462 k vytvoření projektu Všeobecné mírové organizace („Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“) křesťanských panovníků, v níž by se všichni snažili o upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států, zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem („obecným konsistoriem“); Evropa se měla sjednotit v boji proti Turkům, „nejzarputilejším nepřátelům jména křesťanů“ a vyhnat je z bývalých křesťanských zemí. Ve spolku měly mít státy, uspořádané do větších celků (Galie, Germánie, Itálie, Hispánie…), po jednom hlasu, přičemž se počítalo s vůdčí rolí Francie. Naopak o papežovi návrh takřka nehovořil a přiznával mu jen malé pravomoce. A v tom byl kámen úrazu.

Novorenesanční pomník krále Jiřího z Poděbrad Bohuslava Schnircha na náměstí v Poděbradech

Marini byl neprodleně vyslán k tajné misi po evropských dvorech – během následujících dvou let opakovaně navštívil Serenissimu (Benátskou republiku), Francouzské království, Burgundské vévodství, Polské a Uherské království, Braniborské markrabství a Saské kurfiřtství. Pouze u německých knížat, polského a francouzského krále našel plán příznivý ohlas. Benátčané odmítli dělat něco bez papeže; Korvín byl přímo uplacen papežskými subsidiemi; Burgundsko tíhlo k nepřátelství s Francií a zaujalo k věci chladný postoj. Ani tajné poselstvo (vedl jej Albrecht Kostka z Postupic spolu s Marinim), určené zvlášť pro Francii (květen 1464), nedokázalo překonat mistrovské intriky a tlak kuriální diplomacie. Ludvík XI. souhlasil pouze s dvoustrannou smlouvou o přátelství.

Převratná a v mnohém svou dobu předbíhající myšlenka vytvoření středověkého „společenství národů“ (obdoby dnešní OSN či předobraz EU) nakonec nenašla pochopení. Jiříkovo úsilí mohlo jen stěží uspět v podobě, v níž byla ignorována právě papežská moc. Celé jeho jednání bylo tedy neúspěšné.

„Z Čech až na konec světa“

I přes krach myšlenky Všeobecné mírové organizace se král nevzdal svých snah o odvrácení hrozící diplomatické a hospodářské izolace království („českého vředu na těle křesťanstva“ dle postoje papežské kurie). Aby čelil špatné pověsti Čechů v zahraničí, rozhodl se vyslat na cestu po Evropě další výpravu: tentokrát veřejně, s patřičnou slávou a nemalým finančním zabezpečením. Oficiálně však neměla žádný zvláštní úkol, ani charakter státního poselstva, nýbrž rytířské cesty králova švagra Jaroslava Lva z Rožmitálu; proto také průvodní glejt nevydal výpravě král, ale královna Johana: „… aby její pan bratr poznaje s mnoha stran lidské obyčeje a mravy, mohl lépe zaříditi svůj život a nabýti osvědčených zkušeností rytířských…“. Vybraným rytířským chováním (cesty se účastnili i známí bojovníci Jan Žehrovský z Kolovrat a Burian ze Švamberka), smíšeným národnostním (Češi a Němci) i konfesním (utrakvisté i katolíci) původem a nákladnými dary pro panovníky měla výprava v zahraničí příznivě zapůsobit. (V pozadí byla samozřejmě stále myšlenka širší spolupráce evropských vladařů.)

26. listopadu 1465 vyrazilo čtyřicetičlenné poselstvo s 52 koňmi a jedním zásobovacím vozem z Prahy.

Cestu popsal ve svém deníku Václav Šašek z Bířkova. Tato práce inspirovala českého romanopisce Aloise Jiráska k napsání díla Z Čech až na konec světa.

Války s Uhrami a smrt

Král Jiří Poděbradský nad obklíčenými vojsky krále Matyáše u Vilémova

Deska na místě bývalého Králova dvora, kde Jiří z Poděbrad 17 let pobýval a kde také zemřel

Související informace naleznete také v článku Česko-uherské války.

Dále se prohlubující nepřátelství mezi králem a papežstvím povzbudilo k odporu nespokojené české katolické panstvo a města. Již roku 1463 vyhlásila válku proti králi Vratislav. Pius II. roku 1464 povolal Jiřího z Poděbrad před církevní soud a znovu tak učinil papež Pavel II. v následujícím roce, kdy se proti Jiřímu na domácí půdě zformovala Jednota zelenohorská, vedená Jiříkovým bývalým švagrem Zdeňkem ze Šternberka. Roku 1466 uvrhl papež krále jako kacíře do klatby a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Formálně byl zbaven majetku i trůnu. Této příležitosti využil ctižádostivý uherský král Matyáš Korvín, bývalý Jiříkův zeť, a postavil se do čela křížové výpravy. Jeho zprvu úspěšný útok byl však odražen nedaleko Vilémova ve východních Čechách. Zajatý Matyáš ustoupil a slíbil, že od dalšího boje upustí. Po svém propuštění se však nechal katolickou šlechtou zvolit roku 1469 v Olomouci za českého krále. Matyášova volba byla uznána nejen moravskými pány, ale i zástupci vedlejších zemí Koruny české. Jiříkovi tak zůstala vláda pouze nad kališnickou částí Čech.

Jiří z Poděbrad za této situace pochopil, že se mu stěží podaří vytvořit vlastní dynastii a udržet královskou korunu pro rod Poděbradů, a nabídl ji proto polským Jagelloncům, kteří o ni měli podmíněný zájem. Krátce nato, 22. března 1471, nečekaně zemřel. Pohřben byl v královské hrobce v chrámu sv. Víta. Jeho srdce a vnitřnosti byly pohřbeny zvlášť v soudku vedle Rokycanova hrobu v Týnském chrámu na Starém Městě.

„	V noci na sobotu ve dvě hodiny zemřel Jiří, král český, stálý milovník kalicha Páně. Na to v pondělí v hlavním kostele na Pražském hradě byl pohřben a střeva schována v Týnském kostele podle mistra Rokycany.	“
— Mikuláš Daczický z Heslowa

Fyzická podoba a antropologický výzkum

„	… člověk postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskřivých, mravů líbezných, nakažený husitstvím, ale jinak muž spravedlivý a šlechetný.	“
— Pius II.

Antropologické průzkumy pozůstatků Jiřího z Poděbrad prováděl Emanuel Vlček a dle očekávání zjistil, že král trpěl velkou vodnatelností a obezitou, způsobenou patrně poruchou látkové výměny. Jeho portréty proto pocházejí vesměs z doby před jeho třicetinami. Měl velký žlučový kámen a změny na játrech, měřil kolem 165 centimetrů a v mládí utrpěl zranění obličeje a zlomeniny obou lýtkových kostí, jež mu však dobře srostly. Vyšetřením královy lebky zjistil Jiří Ramba, že výrazné oploštění a zmenšení levé poloviny obličeje jde na vrub růstovému zpomalení v dětství, nejspíše po tupém plošném nárazu – úderu na čelo i na levou tvář. Kromě vpáčené části levé čelní kosti (20×25 mm) lze soudit, že se vytvořil mohutný otok s rozsáhlým výronem krve do měkkých tkání tváře. Při hojení došlo ke ztuhnutí – jizvě původně zhmožděné okostice s redukcí většího počtu drobných cév vyživujících kost. V dalším průběhu vývoje se pak zpomalilo průběžné přirůstání horní čelisti a lícní kosti co do objemu. Na bradě a přední ploše dolní čelisti vlevo je kostní zesílení tvaru cibulové slupky, oproti okolí ostře ohraničené s nepravidelnými okraji. Toto zjištění svědčí pro osifikaci poměrně rozsáhlého krevního výronu pod okosticí dolní čelisti. Z období, kdy Jiřík již byl českým králem, pochází portrét na zámku v Častolovicích. Na obličeji je dobře zřetelná oploštěná levá lícní krajina a zbytnělá víčka s výraznou podočnicovou rýhou. Jde o známý poúrazový stav, kde jizva okostice pod jemnou vrstvičkou kůže při dolním okraji očnice vede k otokům obou víček, neboť brání řádnému odtoku mízy. Věrně je zachycena i asymetrická brada.

Rodina

Jiří z Poděbrad byl dvakrát ženat: poprvé s Kunhutou ze Šternberka, která zemřela roku 1449 a s níž měl sedm dětí, a podruhé s Johanou z Rožmitálu. Třem svým synům udělil münsterberské knížectví. Jejich potomci tam založili vlastní dynastii. Syn Hynek z Poděbrad je známý jako básník, vnuk Bartoloměj z Minstrberka byl významným diplomatem.

S Kunhutou ze Šternberka (1425–1449) se Jiří oženil v roce 1441. Jejich dětmi byli:

• Boček z Poděbrad (1442–1496)
• Viktorín z Poděbrad (1443–1492)

∞ 1463 Markéta z Pirkštejna

∞ 1474 Žofie Těšínská

∞ 1480 Markéta z Montferratu

• Barbora (1446–1474)

∞ Jindřich z Lipé († 1469)

∞ Jan Křinecký z Ronova

• Jindřich starší z Minsterberka (1448–1498)

∞ 1467 Uršula Braniborská (1450–1508), dcera markraběte Albrechta III.

• Kateřina z Poděbrad (1449–1464), uherská královna

∞ 1461 Matyáš Korvín

• Zdenka/Sidonie Česká (1449–1510), saská vévodkyně

∞ 1464 Albrecht III. Saský

Po smrti Kunhuty se Jiří v roce 1450 oženil s Johanou z Rožmitálu (1430?–1475). Spolu pak měli zřejmě pět dětí.

• Hynek z Poděbrad (1452–1492)

∞ 1471 Kateřina (1453 – po 1509), dcera Viléma III. Saského

• Bedřich (1453–1458)
• Anežka
• Ludmila (1456–1503)

∞ Fridrich I. Lehnický († 1488).

Jiří z Poděbrad měl dvě sestry – Markétu ze Žeberka (manžel Bohuslav ze Žeberka a Plané) a Alžbětu z Dubé (manžel Jindřich z Dubé a Lipé).

Odkaz

• V letech 1916 a 1917 byl nově vzniklý 2. střelecký pluk Československých legií na Rusi nazván jménem „Krále Jiřího z Poděbrad“.
• Socha Jiřího z Poděbrad sochaře Marcela Hrona byla vztyčena na toužimském náměstí v roce 2013.

Odkazy

Literatura

• ADAMOVÁ, Karolina, LOJEK, Antonín. The Personality of the Czech King George of Poděbrady and his Peace project of 1462 - 1464.
  Journal on European History of Law. Roč. 5, č. 1 (2014), s. 182-186. ISSN 2042-6402
• ADAMOVÁ, Karolina, LOJEK, Antonín. Vliv landfrýdů na mírový projekt Jiřího z Poděbrad. In: Jiří z Poděbrad a jeho rodina. Praha : České vysoké učení technické, 2014, s. 39-42. ISBN 978-80-01-05531-1
• BERNET, Claus. Georg von Podiebrad, in: BBKL, 21, 2003, 1183-1203, online: http://www.bautz.de/bbkl/p/podiebrad_g.shtml
• BOUBÍN, Jaroslav, Česká "národní" monarchie. K domácím zdrojům a evropskému kontextu království Jiřího z Poděbrad. Praha, Historický ústav, 1992, 150 s. ISBN 80-85268-15-9.
• BOUBÍN, Jaroslav, a kol., Hledání nové Evropy. Projekt krále Jiřího. Praha, Historický ústav, 2015. 292 s. ISBN 978-80-7286-263-4.
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1437–1526, I. díl : mezi Zikmundem a Jiřím z Poděbrad. Praha: Libri, 2010. 296 s. ISBN 978-80-7277-447-0. 
• ČORNEJ, Petr. Světla a stíny husitství. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 482 s. ISBN 978-80-7422-084-5. 
• ČORNEJ, Petr; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437-1526. Praha: Paseka, 2007. 839 s. ISBN 978-80-7185-873-7. 
• DRŠKA, Václav. Zum Charakter des Friedensplans des böhmischen Königs Georg von Podiebrad. Prague Papers on the History of International Relations. 1999, roč. 3, s. 5-19. Dostupné online. ISBN 80-85899-73-6. 
• FELCMAN, Ondřej; FUKALA, Radek, a kol. Poděbradové. Rod českomoravských pánů, kladských hrabat a slezských knížat. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 761 s. ISBN 978-80-7106-949-2. 
• HEYMANN, F. G., George of Bohemia. King of Heretics, 1965
• Jiří z Poděbrad, husitský král - přítel míru. Vyd. 1. Praha: Národní archiv, 2014. 120 s. ISBN 978-80-7469-019-8.
• MACEK, Josef. Jiří z Poděbrad. Praha: Svobodné slovo, 1967. 272 s. 
• NEJEDLÝ, Martin. Le premier projet d’union des Etats européens, conçu en Bohême dans les années 1463–1464 à l’initiative de Georges de Poděbrady, le „roi hussite” et de son conseiller français Antonio Marini de Grenoble. In: SKŘIVAN, Aleš; SUPPAN, Arnold. Prague Papers on the History International Relations. Prague: Institute of World History, 2008. Dostupné online. ISBN 978-80-7308-254-3. S. 29-56. (francouzsky)
• ODLOŽILÍK, Otakar, The Hussite King, 1965
• RAMBA, Jiří, Asymetrie obličejového skeletu po traumatu v dětství. Časopis LKS, 2012, 22, 3, strany 62-66, ISSN 1210-3381.
• SOUKUP, Pavel; SVÁTEK, Jaroslav, a kol. Křížové výpravy v pozdním středověku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 248 s. ISBN 978-80-7422-055-5. 
• ŠMAHEL, František. Jiří z Poděbrad. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 263-271.
• ŠŤASTNÝ, Petr. Synové husitského krále. Živá historie. Březen 2010, s. 59-61. 
• URBÁNEK, Rudolf, Husitský král, Praha 1926
• URBÁNEK, Rudolf. České dějiny III/1. Věk poděbradský I. Praha: J. Laichter, 1915, 976 s. [Zahrnuje období 1438 – 1444.]
• URBÁNEK, Rudolf. České dějiny III/2. Věk poděbradský II. Praha: J. Laichter, 1918, 1047 s. [Zahrnuje období 1444 – 1457.]
• URBÁNEK, Rudolf. České dějiny III/3. Věk poděbradský III. Praha: J. Laichter, 1930, 1083 s. [Zahrnuje období 1457 – 1460.]
• URBÁNEK, Rudolf. České dějiny III/4. Věk poděbradský IV. Čechy za kralování Jiříka z Poděbrad: léta 1460 - 1464. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. 823 s.
• URBÁNEK, Rudolf. Jan Paleček, šašek krále Jiřího, a jeho předchůdci v zemích českých. In: Příspěvky k dějinám starší české literatury. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1958, 240 s. [Studie prof. Urbánka je na str. 5 – 92.]– dostupné též online
• URBÁNEK, Rudolf, Konec Ladislava Pohrobka, Praha, 1924
• URBÁNEK, Rudolf, Volba Jiřího z Poděbrad za krále českého (in: Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy)
• VLČEK, Emanuel, Čeští králové II. , Vesmír, Praha, 2000.
• VONDRA, Roman. Jiří z Poděbrad: (1420-1471). Historický obzor, 2008, 19 (3/4), s. 84-88. ISSN 1210-6097.

Související články

• Jan Paleček (bratr Paleček, šašek krále Jiřího z Poděbrad)
• Husitský král (román)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jiří z Poděbrad na Wikimedia Commons
• Jiří ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří z Poděbrad
• Jiří z Poděbrad v KDO BYL KDO
• ČT 24 Historický magazín (2008-03-22): Český král Jiří z Poděbrad – video 25 minut, hosté: Petr Čornej a Ondřej Felcman, Téma: 550 let od volby posledního skutečně českého krále Jiřího z Poděbrad
• Česká Televize (2009): Jiří z Poděbrad – Dokumentární portrét husitského panovníka, Připravili I. Frič a Petr Čornej, 44 minut
• Čeněk Chyský: Příklad krále Jiřího (2. 8. 1938) – archivní zvukový záznam rozhlasové přednášky českého historika Čeňka Chyského z roku 1938 o Jiřím z Poděbrad

Předchůdce: Ladislav Pohrobek

Český král 1458–1471

Nástupce: Vladislav Jagellonský Matyáš Korvín

Předchůdce: Ladislav Pohrobek

Moravský markrabě 1458 - 1469

Nástupce: Matyáš Korvín

Autoritní data	AbARTP: 55681 Biblio: a8615067-fa47-4056-867d-7388aa95b0aa NKC: jn20000401258 BNE: XX1325609 CiNii: DA13776652 GND: 118690442 ICCU: SBLV306627 ISNI: 0000 0001 0880 8678 LCCN: n82112990 NLA: 49640761 NLI: 987007263581705171 NLP: a0000002091006 NTA: 073694304 PLWABN: 9810668882805606 SUDOC: 06731712X Trove: 1506924 VcBA: 495/59326 VIAF: 25396661 WorldCat Identities: lccn-n82112990

Portály: Česko | Husitství | Lidé | Monarchie | Středověk