Viktorín z Poděbrad

V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Možná hledáte: Viktorín Boček z Kunštátu a Poděbrad (husitský válečník, otec Jiřího z Poděbrad).
Viktorín z Poděbrad
Viktorín z Poděbrad (kresba B. Paprockého, Zrcadlo slavného Markrabství moravského, 1593)
Viktorín z Poděbrad (kresba B. Paprockého, Zrcadlo slavného Markrabství moravského, 1593)
Narození29. května 1443
Poděbrady
Úmrtí30. srpna 1500 (ve věku 57 let)
Český Těšín
Místo pohřbeníChurch of the Assumption
Povoláníaristokrat
ChoťŽofie Těšínská
Markéta z Montferratu
Markéta z Pirkštejna
DětiBartoloměj Minsterberský
Uršula Minsterberská
Apolena z Poděbrad
Johanna of Poděbrady
RodičeJiří z Poděbrad a Kunhuta ze Šternberka
RodPáni z Kunštátu a Poděbrad
PříbuzníBarbora z Poděbrad, Kateřina z Poděbrad, Zdenka Česká, Boček z Poděbrad, Hynek z Poděbrad, Ludmila z Poděbrad a Jindřich I. starší z Minsterberka (sourozenci)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
otec Jiří z Poděbrad
matka Kunhuta ze Šternberka
bratr Jindřich I. Starší
bratr Hynek z Poděbrad
bratr Boček z Poděbrad
sestra Ludmila z Poděbrad
syn Bartoloměj Minsterberský
syn Vavřinec Minsterberský

Viktorín z Poděbrad, nebo též Viktorín Opavský či Viktorín Minsterberský, také Viktorín z Kunštátu[1] (29. května 1443 Poděbrady30. srpna 1500 Těšín) byl český, římskoněmecký, minsterberský a opavský kníže, hrabě kladský, syn krále Jiřího z Poděbrad.

Život[editovat | editovat zdroj]

Viktorín z Poděbrad se narodil jako druhorozený syn Jiřího z Poděbrad z jeho prvního manželství s Kunhutou ze Šternberka. Jeho matka zemřela roku 1449, jeho nevlastní matkou se po sňatku s Jiřím roku 1450 stala Johana z Rožmitálu.

V roce 1459 ho císař Fridrich III. Habsburský povýšil na knížete Svaté říše římské a téhož roku se stal moravským zemským hejtmanem. Roku 1462 císař jeho povýšení znovu potvrdil a současně za říšská knížata prohlásil též Viktorínovy bratry Jindřicha a Hynka. Svým synům již předtím král Jiří svěřil panství nad Kladskem a Minstrberskem; těm bratři společně vládli až do Jiříkovy smrti roku 1471, poté byl jeho majetek roku 1472 mezi jeho syny rozdělen. Viktorín získal Kolín a Knížectví opavské, Jindřichovi připadlo knížectví minstrberské a hrabství kladské s panstvím náchodským, Hynkovi Poděbrady a Kostomlaty a Bočkovi pak panství litické a hrad Veliš.[2]

Když se proti Viktorínovu otci ustavila Zelenohorská jednota vedená Zdeňkem ze Šternberka, byl jmenován vrchním velitelem královského vojska. Dosáhl několika vítězství v Čechách i ve Slezsku. Jako vojevůdce však nebyl příliš schopný, byl odvážný, avšak zbrklý. Ukázalo se to v bojích proti uherskému králi Matyáši Korvínovi, s nímž se poprvé střetl při tažení do Rakous proti císaři Fridrichovi III., spojenci odbojného panstva. Válčili převážně na moravské půdě. Boje se vedly především o Třebíč (ta byla celá zničena a tamější velký opevněný klášter značně poškozen), kde Viktorína obklíčila uherská vojska a útěk se mu zdařil jen díky vojenskému tažení vedenému jeho bratrem Jindřichem. Dále se Viktorín účastnil bitev o BrnoOlomouc, Tovačov či Veselí nad Moravou, kde byl 27. června 1469 Korvínovými vojsky zajat. Následovalo dvouleté věznění na hradech v Trenčíně a Visegrádu. V době zajetí konvertoval ke katolické víře.

V dalších česko-uherských válkách zachovával Viktorín zpočátku neutralitu. Pobýval většinou na Opavsku, v roce 1473 zorganizoval v Opavě sjezd zástupců soupeřících stran. Pak se přidal na stranu Matyáše Korvína, pomáhal mu při jeho tažení do Slezska a dokonce zajal přemyslovského knížete Jana Krnovského. Dohodou z 12. května 1485 odstoupil Korvínovi Opavské knížectví výměnou za hrady ve Slavonii, které mu však po dvou letech Matyáš zase odebral. Přidal se ke svým bratrům, kteří ve Slezsku vedli s Matyášem válku, válka však skončila Matyášovým vítězstvím a Viktorín zpět Opavsko nezískal. Jako zcela zchudlý pak našel azyl na Těšínsku u svého zetě Kazimíra II. Těšínského.[3] V těšínském zámku i zemřel. Podle některých pramenů byl pochován v klášterním kostele františkánů sv. Jiřího a Vojtěcha v Kladsku vedle své poslední ženy Markéty Palaiologovny, podle jiných v kostele svatého Ducha v Opavě. V roce 1558 byly ostatky všech členů rodiny přeneseny do knížecí hrobky v hlavním kladském kostele Nanebevzetí Panny Marie.[4]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Viktorín byl třikrát ženat a měl 7 dětí. Smrtí syna Bartoloměje, diplomata, který utonul roku 1515 v Dunaji, vymírá jeho rodinná větev po meči.

1463 Markéta z Pirkštejna († 1472, dcera Hynce Ptáčka z Pirkštejna; díky této svatbě získal panství Polná-Přibyslav)

1474 Žofie Těšínská († 1479, dcera Boleslava II. Těšínského)

  • Bartoloměj Minsterberský († 1515)
  • Vavřinec
  • Magdaléna Eufémie

1480 Markéta Palaiologovna z Montferratu († 1496)

  • Anna
  • Uršula
  • Apolonie

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PRCHAL, Jan. Biografický slovník Polenska. Polná: Linda, 2002. ISBN 80-238-8985-0. Kapitola z Kunštátu Viktorin, s. 85–86. 
  2. DORAZIL, Otakar. Vládcové v dějinách Evropy / 4. Konec XV. a počátek XVI. století.. Klatovy: Amlyn, 1992. 168 s. Dostupné online. ISBN 80-901316-3-8. S. 91. 
  3. GEBAUER, Josef. Viktorín Opavský. Statutární město Opava [online]. [cit. 2021-06-03]. Dostupné online. 
  4. Polensko-přibyslavský panovník Viktorin je pohřben v Kladsku. www.pribyslav.cz [online]. [cit. 2021-06-03]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FELCMAN, Ondřej; FUKALA, Radek, a kol. Poděbradové. Rod českomoravských pánů, kladských hrabat a slezských knížat. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 761 s. ISBN 978-80-7106-949-2. 
  • FUKALA, Radek. Münstrberkové. In: DOKOUPIL, Lumír. Biografický slovník Slezska a severní Moravy 11. Ostrava: Ostravská univerzita, 1998. ISBN 80-7042-470-2. S. 95–106.
  • GŁOGOWSKI, Stefan. Genealogia Podiebradów. Gliwice: Urząd Miasta i Gminy Ziębice ; Muzeum v Gliwicach, 1997. 156 s. (polsky) 
  • GŁOGOWSKI, Stefan. Potomci krále Jiřího z Poděbrad : (Genealogie knížat z Minstrberka). Ostrava: Klub genealogů a heraldiků, 1989. 83 s. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]