Přeskočit na obsah

Aero A-11

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Aero A-11
Aero A-11
Aero A-11
Určeníbombardovací a průzkumný letoun
VýrobceAero
ŠéfkonstruktérAntonín Husník[1]
První let1924
Zařazeno1925
UživatelČeskoslovensko
Finsko
Vyrobeno kusů440[zdroj⁠?]
Cena za kus170 000 Kč
Vyvinuto z typuAero A-12
VariantyAero A-21
Aero A-25
Aero A-29
Aero A-32
Další vývojAero A-30
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Aero A-11 byl československý dvoumístný jednomotorový víceúčelový vojenský dvouplošník smíšené konstrukce.

Vznik

Typ Aero A-11 vznikl a vycházel z letounu Aero A-12, který poháněl letecký motor Maybach Mb.IVa. V roce 1923 byl společností Aero do draku A-12 pokusně instalován licenční motor BMW IV, značený Walter W-IV. Pro letové zkoušky byly postaveny tři prototypy (A-11.1 až A-11.3), které se od předchozího typu lišily pouze pohonnou jednotkou. Lamelové chladiče byly nadále řešeny jako postranní, vystupující po obou stranách z motorových krytů.

Vývoj

Prototypy vznikly v roce 1924 a čs. ministerstvo národní obrany o ně projevilo ihned zájem objednávkou 67 strojů. Během produkce pak došlo ke změnám, které A-11 od svého předchůdce A-12 odlišily.

Po jednání MNO s továrnou Aero si vojenská správa vymínila stavební úpravy, které shrnula svým přípisem v dubnu 1925. Požadavek zněl na zesílení nosníků horního křídla, včetně distančních trubek v křídle, zesílení kování hlavních lan a protilan. Místo lamelových postranních chladičů byl montován čelní chladič. Motorové lože bylo rovněž zesíleno a bylo změněno jeho uchycení. Za motor byla přidána izolační protipožární stěna z hliníkových plechů s azbestovou vložkou. Pozorovatel obsluhoval pohyblivou dvojici kulometů Lewis ráže 7,7 mm na oběžném kruhu, pilot pak mechanicky synchronizovaný kulomet Vickers.

Krátce po zahájení sériové výroby vznikla verze Aero Ab-11 s pohonnou jednotkou Breitfeld Daněk BD Perun II. Od A-11 se lišila žaluziemi na chladiči a tvarováním jeho horní části. Do zvětšeného baldachýnu byla umístěna palivová nádrž, vystupující z profilu nosné plochy. Některé série měly na levé straně motorového krytu sací hrdlo vzduchu do karburátoru. Letouny byly rovněž vybaveny pumovými závěsníky. V letech 1925-1931 objednalo MNO celkem 84 exemplářů bombardérů Ab-11, z toho čtyři byly vybaveny pro noční lety s označením Ab-11N.

V letech 1925 až 1927 dodala československá společnost Aero domácímu letectvu 25 letounů A-25, což byly odlehčené cvičné „jedenáctky“ bez výzbroje s dvojitým řízením a motorem BMW IIIa o výkonu 136 kW.

V roce 1928 byla realizována produkce patnácti strojů Ab-111 s motory Perun IIa a čtyřiceti noční verze A-11N. „Enko“ mělo zesílený podvozek a zvětšen rozchod kol, výfuková roura byla prodloužena až za místo pozorovatele proti oslnění. Pod spodním křídlem bylo umístěno šest závěsníků pro 10 kg pumy. Z A-11N byla odvozena osmikusová série A-21 pro nácvik nočního létání s motorem Perun I o výkonu 147 kW.

Po příslušném zesílení motorového lože a trupu, případně nosného systému, byly do letounu pokusně montovány silnější motory. Vznikla tak verze A-11C s pohonnou jednotkou Škoda L se zmenšeným rozpětím křídel, která dosahovala rychlosti 280 km/h. Další prototyp A-11LD s motorem Lorraine-Dietrich 12Cc pak 240 km/h.

Z letounů Ab-11.56 a Ab-11.57 byla vyvinuta plováková verze Aero A-29 pro vlekání terčů na dělostřelecké střelnici v Boce Kotorské. Postaveno bylo 9 kusů s upravenými ocasními plochami. Pět z nich poháněly motory Perun II o 206 kW, zbylé čtyři Walter W-IV o témže výkonu. V letech 1930 až 1931 byly přestavěny na kolový podvozek.

V roce 1929 byl do letounu A-11.105 zabudován hvězdicový motor Walter Castor o 176 kW a po dlouhých zkouškách a celkové modernizaci bylo v roce 1932 armádě předáno osmnáct cvičných letounů s touto pohonnou jednotkou, označených A-211. Další adaptace na hvězdicový motor proběhla již v roce 1927 úpravou Ab-11.17 pro pohonnou jednotku Jupiter. Z prototypu vznikl sériový Aero A-32 a dále AP-32 s modernizovaným podvozkem a APb-32. Jejich celková výroba dosáhla 110 kusů pro československé letectvo.

Nasazení

Rekonstruovaný letoun Aero Ab-11.17 (L-BUCD), Letecké muzeum Kbely

První A-11 převzala vojenská správa v červnu 1925. V letech 1925 a 1926 získávaly tyto stroje ceny v rychlostním závodu prezidenta republiky v kategorii C (rtm. Svozil, svob., Bárta a rtm. Procházka v roce 1925 a npor. Alexander Hess v roce 1926) a účastnily se několika mezinárodních cest prezentujících čs. letectvo v zahraničí. V září 1925 odstartovala čtveřice A-11 z Prahy pod vedením škpt. Viléma Stanovského společně s piloty Josefem Hamšíkem, Starým a Květoněm k letu do Dánska. Let proběhl s mezipřistáním v Berlíně, návrat z Kodaně byl proveden nonstop.

V roce 1926 provedl pplk. Skála s A-11 čtrnáctihodinový dálkový let o délce 2370 km. Trasa vedla z letiště Praha-Kbely přes Maďarsko nad letiště Novi Sad, kde shodil tubu se srbským pozdravem čs. 1. leteckého pluku. Druhý letecký pozdrav shodil v Bukurešti s následným návratem do Kbel. Ve stejném roce podnikl škpt. Stanovský s mechanikem Šimkem na letounu Ab-11.17 (imatrikulace L-BUCD) vytrvalostní let třiadvaceti státy v Evropě, Africe a Asii o celkové délce 15 070 km.

V roce 1928 byla postavena další čtyřicetikusová série A-11 a armáda tak převzala celkem 107 letounů, které operovaly u všech tří leteckých pluků. Spolehlivě a bez technických problémů sloužily až do poloviny třicátých let, kdy byly nahrazeny Letovy Š-328. Po vyřazení z první linie byly zbylé A-11 přestavěny na školní Aš-11.

Kromě Československa používalo tyto stroje i finské letectvo – finské stroje byly označovány jako Aero A-11HS a byly poháněny silnějšími motory Hispano-Suiza 8Fb o výkonu 300 k.

V létě roku 1926 armáda zapůjčila dva stroje včetně posádek a pozemního personálu k chemickému postřiku proti kalamitě bekyně mnišky. Na letadla bylo namontováno rozprašovací zařízení a během asi čtrnácti dnů bylo ošetřeno 370 hektarů lesa. Šlo o jeden z prvních pokusů leteckého chemického postřiku v Evropě.

Uživatelé

Specifikace (A-11)

Aero A-29 v Boce Kotorské.

Údaje podle[2]

Technické údaje

Výkony

  • Maximální rychlost: 215 km/h
  • Cestovní rychlost: 190 km/h
  • Dostup: 7 200 m
  • Stoupavost: výstup do 5 000 m za 21,9 minuty
  • Dolet: 750 km

Výzbroj

Odkazy

Reference

  1. ↑ ADAM, Tomáš. Letecký konstruktér Antonín Husník [online]. fronta.cz, 2006-04-06 [cit. 2018-09-21]. Dostupné online. 
  2. ↑ NĚMEČEK, Václav. Československá letadla (1918-1945). III. vyd. Praha: Naše vojsko, 1983. Kapitola Příloha 1: Technická data československých letadel, s. 248-249. 
  3. ↑ Aero A-11

Literatura

  • ŠOREL, Václav; VELC, Jaroslav. Letadla československých pilotů I. Praha: Albatros, 1979. 430 s. 
  • RAJLICH, Jiří; SEHNAL, Jiří. Vzduch je naše moře. Praha: Naše vojsko, 1993. 192 s. ISBN 80-206-0221-6. 
  • KRUMBACH, Jan. Slavná Československá letadla. Křídla vlasti. Červen 1964, čís. 13, s. 427 a 428. 

Externí odkazy

Letadla Aero
1919–1938
1945–1992
Po r. 1993
Licence a kopie
Československé meziválečné vojenské letouny
Stíhací letouny
Bombardovací letouny
Bitevní letouny
Transportní letouny
Průzkumné a spojovací letouny
Cvičné letouny
Speciální letouny
Experimentální letouny a prototypy
Související: Československé vojenské letouny po první světové válce
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Aero_A-11&oldid=16632783“