Sršeň obecná

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxSršeň obecná
alternativní popis obrázku chybí
Vespa crabro germana
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen členovci (Arthropoda)
Třída hmyz (Insecta)
Řád blanokřídlí (Hymenoptera)
Podřád štíhlopasí (Apocrita)
Čeleď sršňovití (Vespidae)
Rod sršeň (Vespa)
Binomické jméno
Vespa crabro
L., 1758
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sršeň obecná (Vespa crabro) je největším evropským zástupcem jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých. Stavbou těla se velmi podobá běžnějším vosám, nicméně je větší a poněkud jinak zbarvená. Dosahuje délky 18–35 mm. Na těle se střídá žlutá, černohnědá a cihlová barva. Staví si oválné papírové hnízdo, které může měřit v průměru až 80 cm. Je to sociální hmyz, jenž žije ve společenstvech, která mohou čítat až okolo 1700 jedinců. Ta tvoří samice (královny), dělnice, samci a nedospělí jedinci. Samice a dělnice mají silná kusadla a žihadlo s jedem, samcům žihadlo chybí a kusadla mají měkčí. Jde o dravý druh, který své larvy zásobuje různým hmyzem (především mouchami, můrami, vosami, vážkami a včelami) a pavoukovci. Dospělci se živí většinou sladkou šťávou z ovoce, květů a mízou stromů, hmyz konzumuje královna krátce po svém probuzení z hibernace, aby získala bílkoviny.

Pokud není podrážděná, nechová se sršeň agresivně a lidí si nevšímá ani v blízkosti hnízda. Její jed sice působí značnou bolest, ale jinak je poměrně slabý, například v porovnání se včelím. Lidé často považují sršeň za škůdce a obtížný hmyz, ale tato pověst je do značné míry nezasloužená.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Sršeň obecná je zástupcem blanokřídlého hmyzu ze skupiny žahadlových, z čeledi sršňovití (či vosovití). Tato čeleď zahrnuje černo-žluto-oranžově zbarvené vosy, jak samotářské, tak sociální. Patří do rodu Vespa (sršeň), který zahrnuje asi 24 žijících a několik fosilních druhů. Druh je člověku znám velmi dlouhou dobu, vědecky byl popsán a zařazen již v díle Systema naturae od Carla Linného.

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Sršeň obecná má několik barevných variant a jim odpovídajících poddruhů[1][2]:

  • Vespa crabro crabro Linnaeus, 1758;
  • Vespa crabro vexator Harris, 1776;
  • Vespa crabro germana Christ, 1791;
  • Vespa crabro crabroniformis Smith, 1852;
  • Vespa crabro borealis Radoszkowski, 1863;
  • Vespa crabro oberthuri du Buysson, 1902;
  • Vespa crabro flavofasciata Cameron, 1903;
  • Vespa crabro altaica Pérez, 1910;
  • Vespa crabro caspica Pérez, 1910;
  • Vespa crabro chinensis Birula, 1925.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Anatomie Sršně obecné. A: hlava (caput), B: hruď (thorax), C: zadeček (abdomen). 1 - jednoduchá očka (ocelli), 2 - složené oko, 3 - přední pár končetin, 4 - střední pár končetin, 6 - zadní pár končetin, 7 - blanitá křídla, 8 - články zadečku
Hlava sršně

Sršeň obecná je oproti běžným vosám větší a mohutnější. Královny (plodné samice) dosahují velikosti 25 až 35 milimetrů, dělnice 18 až 25 milimetrů a samci 21 až 28 milimetrů.[3][4] Má dvě velké složené oči ledvinovitého tvaru s výrazným výřezem umístěné po stranách červenavé hlavy. Mezi nimi má tři jednoduchá očka (ocelli). Samčí tykadla jsou větší a mají 13 segmentů, zatímco samičí mají segmentů 12. Samičí zadeček má 6 článků, zatímco samčí má článků 7. Samčí zadeček má oblé zakončení, zatímco zadeček samic a dělnic je špičatý a obsahuje žihadlo.[3][4] Disponuje dvěma páry blanitých křídel, protkanými žilnatinou a spojenými řadou háčků.[4] Přední pár je výrazně větší. Křídla skládá sršeň rovně nad tělem. Tělu dominují v zásadě tři barvy - sytě žlutá, tmavě hnědá (až téměř černá) a cihlově červená. Žlutá má obvykle tmavší odstín, než je typické u vos rodu Vespula.

Ve střední Evropě se vyskytují dva různě zbarvené poddruhy. Vespa crabro germana má v přední svrchní části středohrudi dva světlé červenavé sbíhavé pruhy, kdežto u poddruhu Vespa crabro crabro pruhy chybějí a svrchní část středohrudi je celá tmavě zbarvena.[5]

Smysly[editovat | editovat zdroj]

Základním sršním smyslem je zrak. Tento hmyz disponuje velkýma složenýma očima, která sice neumožňují vidět tak ostře jako například člověk, ale na druhou stranu dokáží zaznamenat i velmi nepatrný pohyb. Oči pokrývají zorné pole o úhlu blížícímu se 360°. Frekvence nervových vzruchů přenášených z oka do mozku dosahuje 200 impulzů za sekundu, což je zhruba 8 krát více než u člověka. Barevné spektrum, jenž vnímají, je oproti lidskému rozšířené o ultrafialové, což je důležité kvůli potravě a rozmnožování.[6]

Důležitým smyslem při vyhledávání potravy je pro sršně čich. Podobně jako ostatní blanokřídlí, dokáže zachytit svými receptory i nepatrné množství aromatických chemických sloučenin zvaných estery (například methylbutyrát či butylacetát), vylučovaných zrajícím ovocem.[6] Sršeň disponuje rovněž hmatem a sluchem.[6] Tykadla samců plní důležitou hmatovou a čichovou funkci při vyhledávání partnerky.[6]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Dnešní světová populace sršní pochází zřejmě z východní Asie. V této oblasti žije 11 druhů, což značí nejvyšší druhovou pestrost ze všech světových regionů.[6] Sršeň obecná obývá značnou část Evropy a Asie, v pásu, který se táhne od Britských ostrovů až po Japonsko. Zavlečena byla i do Severní Ameriky. Prvně byla pozorována roku 1840 ve státu New York, odkud se rozšířila do dalších států USA a některých provincií Kanady.[4] Začátkem třetího tisíciletí byla existence sršně obecné potvrzena i ve Guatemale.[7]

Biotop[editovat | editovat zdroj]

Žije převážně v doubravách, lužních lesích a parcích, kde vyhledává dutiny stromů. Nevyhýbá se ani lidským obydlím, vyhovují jí zejména opuštěné, tmavé a klidné půdní prostory. Nepohrdne ani zastíněnými, před deštěm chráněnými zákoutími zdí.[3]

Ekologie a biologie[editovat | editovat zdroj]

Hnízdo[editovat | editovat zdroj]

Sršeň okusující větev šeříku

Plodná samice neboli královna se probouzí z hibernace od poloviny dubna do začátku května, obvykle to bývá okolo 25. dubna.[3][6][4] Okamžitě začíná s hledáním místa pro stavbu nového hnízda - staré hnízdo nikdy znovu nevyužívá. Za potravu ji zprvu slouží především míza a šťáva z rašících dřevin. Bílkoviny, jež jsou nutné k probuzení vaječníků, získává lovem hmyzu.[6] Královna staví první plástev hnízda ze směsi ztrouchnivělého dřeva a slin. To je přilepeno pevnou stopkou k podkladu a vchod směřuje vertikálně dolů. Kolem pláství s šestibokými buňkami postupně staví několikavrstvý ochranný obal. Do malých buněk, jejichž otvory směřují dolů, klade královna vajíčka a sama se stará o larvy. Sršní larvy jsou v buňkách poměrně aktivní a škrábáním o papírovinu se domáhají krmení. Vylíhlé dělnice postupně přebírají starost o potomstvo a rozšiřují hnízdo.

Hnízdo se postupem času rozšiřuje na několik poschodí (pláství). Je stavěno z jemné i hrubší papíroviny. Plně rozvinuté hnízdo může mít okolo 1700 členů (vajíčka, larvy, kukly a dospělci dohromady), z čehož je asi 900 dělnic.[3] V době letních veder často musejí dělnice umělou ventilací udržovat v hnízdě přijatelnou teplotu. Dělají to tak, že ve voleti přinášejí kapky vody, zvlhčovat jí papírovinu a máváním křídel zvyšovat odpar a snižovat teplotu.[4][6]

Sršní hnízdo
Vajíčko sršně

Dělnice nepřetržitě hlídají vchod do hnízda. Po vylétnutí mladých královen a samců hnízdo postupně zaniká. Dělnice přestávají krmit larvy, které chřadnou a umírají. Na podzim vynášejí sršně z hnízda nedozrálý plod a mrtvé larvy. Dělnice také postupně umírají a poslední z nich hynou s příchodem nízkých teplot nejpozději začátkem listopadu.[4]

Společenstvo[editovat | editovat zdroj]

Mladé královny sršně obecné

Společenstvo sršní je založeno na určité kastovní hierarchii. V čele stojí královna (plodná samice). Dále zde existuje kasta dělnic a od konce léta i mladých plodných samic (budoucích královen) a samců. Královna se pozná již v larválním stádiu, kdy její vývoj trvá déle (cca 37 dní oproti 32 běžným u dělnic), neboť musí být vykrmena do větších rozměrů. I její buňka získává již při stavbě větší rozměr.[6] Královna klade vajíčka obvykle sama, dělnice však jsou plodné a někdy se stává, že začnou rovněž klást vajíčka. Ta jsou však velmi brzy objevena ostatními dělnicemi a téměř vždy zcela zlikvidována. Dříve se mělo za to, že kastovní systém a nucenou neplodnost dělnic udržuje královna vylučováním feromonů, ale nejnovější výzkumy ukazují, že jde o vlastní iniciativu dělnic. Systému se říká kontrola dělnic (worker policing) a funguje tak, že dělnice se navzájem hlídají a kolektivně si vynucují svou sterilitu, aby nedošlo k plýtvání jejich vzácné energie v boji o to, kdo bude klást vajíčka. Výsledkem by většinou byl rozpad společenstva a pravděpodobná nižší úspěšnost v boji o přežití.[8]

Dělnice mají na starost veškerý chod hnízda, kteroužto povinnost postupně přeberou od královny. Jejich hlavní úkoly jsou shánět potravu pro larvy, bránit hnízdo před vetřelci a postupně ho rozšiřovat.

Kasta samců se vyznačuje mnohými zvláštnostmi. Samci jdou dobře rozpoznat díky svým dlouhým černým zahnutým tykadlům a oblému zadečku. Samci se nezabývají vůbec lovem, nějakou dobu po vylíhnutí bývají krmeni, ale ne tak důkladně jako samice. Zapojují se však také do práce v hnízdě - odebírají kořist od dělnic a krmí larvy, větrají, případně ochlazují hnízdo, odklízejí zbytky.[6]

Denní režim[editovat | editovat zdroj]

Dělnice jsou aktivní cca 22 hodin denně. Jsou schopny létat a lovit i v noci, nevadí jim ani mírný déšť.[3] Odpočívají tak, že náhle upadnou do stavu naprosté strnulosti trvající asi půl minuty, což zopakují asi 20 až 25 krát za noc.[6]

Sršeň obecná s ulovenou vosou

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Larvy jsou masožravé, dělnice jim musí nosit potravu, což jsou nažvýkané části různých zástupců hmyzu. Největší podíl sršní kořisti tvoří dvoukřídlí, následovaní, motýli, vosami a včelami. Některé genetické linie sršní se mohou specializovat na vosy, jiné na včely.[3] V některých oblastech se zaměřují tito dravci i na vážky (Odonata) a to až do velikosti dospělých šídel modrých.[9] V noci loví převážně můry a chrousty.[6] Sršni jsou velmi výkonní lovci a v blízkosti hnízda dokáží doslova zdecimovat populaci své kořisti.[9] Průměrné hnízdo za den spotřebuje okolo 0,5 až 1,5 kg hmyzu.[6]

Dospělci se živí převážně nektarem, ovocem, medovicí a mízou. Při tom preferují nektar z šeříku, jasanu, dubu, olše, břízy, dřišťálu, akátu, střemchy a břečťanu. Šťáva z ovoce musí být dostatečně sladká či dokonce nakvašená, nezralé plody sršni nevyhledávají. Olizují i medovici uvízlou na stromech, případně produkovanou svými larvami.[3][6] Někdy násilně vnikají do včelích hnízd a loupí zde med.[3] V době nouze požírají výměšky trávení vylučované jejich larvami (trofalaxe).[6][10]

Tekutou potravu přenášejí ve voleti, pevnou v kusadlech.[3] Ulovený hmyz pro své larvy připravují tak, že z něj odstraní končetiny, hlavu, křídla a zadeček a z na bílkoviny bohaté hrudi nažvýkají kuličkou, kterou pak podávají svým larvám.[6]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Vylíhlé mladé královny a samci zůstávají po vylíhnutí krátký čas v hnízdě, kde jsou starostlivě krmeny sladkými tekutinami. Pak spolu odletí a dojde k oplodnění. Samice si následně vyhledají místo k přezimování, zatímco samci hynou. K přezimování slouží různé dutiny, tlející dřevo a někdy i lidské příbytky.

Očnatka žlutá patří mezi parazity sršní obecných.

Komenzálové, paraziti[editovat | editovat zdroj]

V blízkosti hnízda (většinou pod ním) se často vyskytuje drabčík sršní (Velleius dilatatus), který se živí odpady z hnízda, zbytky potravy, mrtvými sršni včetně larev a larvami jiných komenzálů.[11] Parazitem sršní je očnatka žlutá (Conops quadrifaciatus), moucha, která svým zbarvením napodobuje vosovité. Napadá vosy, čmeláky a sršně. U vchodu do hnízda na ně nalétne zezadu a za prudkého zápasu jim naklade na zadeček vajíčko opatřené příchyty. Z něho se vylíhne larva, která se prokouše do svého hostitele a postupně ho vyjídá. Hostitel časem hyne.[11] Dalším parazitem sršních hnízd je pestřenka sršní (Volucella zonaria), jenž žije nejprve jako komenzál pod sršními hnízdy a živí se ústrojným odpadem, avšak na podzim, kdy je hnízdo již oslabené a chřadnoucí, proniká přímo do něj a konzumuje zkomírající larvy a kukly.[11]

Predátoři[editovat | editovat zdroj]

V Evropě mají sršni (kromě člověka) relativně málo přirozených nepřátel. Zřejmě pouze výjimečným predátorem bývá včelojed lesní.[12] Někteří další ptáci, především z čeledi vlhovitých a krkavcovitých mohou rovněž sršně požírat.[13]

Ve východní Asii sršně obecné mají přirozené nepřátele. Je to sršeň mandarínská. Tento druh je mnohem větší než sršeň obecná. Na sršně obecné útočí mnohdy jen malá část kolonie sršně mandarínské, což obráncům poskytne šanci přežít - v boji za velkých ztrát pozabíjí všechny útočníky. Jsou ale případy, kdy je sršní mandarínských hodně a podaří se jim hnízdo vyplenit.

Sršeň, včela a člověk[editovat | editovat zdroj]

Sršeň připravující ulovenou včelu k podávání larvám

Přestože vyhledává nektar, není díky své nepočetnosti významným opylovačem. Její prospěšnost spočívá ve schopnosti požírat značné množství hmyzu, jehož výskyt v širším okolí hnízda znatelně potlačuje, především mouchy, vosy a můry.

Může napadat i včelstva, kde plení zásoby medu, proto ji včelaři neradi vidí v blízkosti úlů a včelínů. Její schopnost decimovat zdravá včelstva však bývá výrazně nadhodnocována.[4] Útočí zásadně jednotlivě především na včely vracející se do hnízda, případně během opylování, kdy jsou samotné včelí dělnice vůči velkému predátorovi prakticky bezbranné. V úlech či u vstupů do nich může být situace jiná. Mnohá včelí společenstva se naučila sršním bránit a likvidovat je přímo v hnízdech. Základním obrannou strategií je semknutí včel do malého propleteného roje (koberce), který útočníkovi čelí jako kompaktní hmota. Přitom se snaží sršeň zachytit svými končetinami. Pokud se jim to podaří, obalí útočící sršní dělnice svými těly a zahřátím, zvýšením přísunu oxidu uhličitého a zřejmě i vylučováním jedu ji udusí, upečou a otráví zároveň.[14] Sršně obecné neaplikují metodu masivního hromadného útoku na osazenstvo úlu, jako to praktikují sršně mandarínské, jež během několika desítek minut mohou doslova vyhladit včelí úl, přesto jsou schopny zásadně oslabit úly, které nejsou v dobré kondici.[14]

Nedoporučuje se přibližovat k sršnímu hnízdu na méně než 2 metry, při pomalém pohybu nesměřujícím k otvoru hnízda se může pozorovatel přiblížit i na 0,5 metru, nicméně pozorovatel by neměl bránit sršním ve výletu, dýchat směrem ke hnízdu a čímkoliv vibrovat.[4] Přítomnost člověka sršně nedráždí a přímo na něj neútočí, přesto bývá člověkem pronásledována.

Jed[editovat | editovat zdroj]

Vysunuté žihadlo sršně obecné

Sršní jed je bezbarvá aromatická kapalina hořké chuti. Obsahuje aminy, aminokyseliny, enzymy, polypeptidy a ester acetylcholin. Část těchto látek způsobuje šok, část narušuje buněčné membrány a část má neurotoxické účinky. Při každém bodnutí vypustí přibližně 0,5 mg (včela 1,7 mg) kapalného jedu (to představuje asi 0,17 mg suchého jedu).[4][6][15] Slouží především k usmrcení bránícího se hmyzu, čímž se liší od včelího jedu, který má mít obranný účinek vůči vetřelcům, vesměs obratlovcům, napadajícím jejich hnízdo. Toxicita sršního jedu je přibližně patnáctinásobně menší než včelího.[6] Sršní bodnutí je oproti jiným vosám bolestivější, protože její jed obsahuje větší množství acetylcholinu (cca 5 %).[4] Pro zdravého člověka není nebezpečné ani několikanásobné bodnutí (měl by bez jakýchkoli problémů snést 50 až 100 bodnutí).[6] Teoreticky smrtelná dávka vosího a sršního jedu je asi 155 bodnutí na 1 kg živé váhy.[15] Ohroženou skupinou jsou malé děti, starší nemocní lidé a především alergici, u nichž ve výjimečných případech může dojít i k úmrtí v důsledku anafylaktického šoku. Alergie na žihadlo není vrozená, může se vyvinout jen u jedince, který již sršní žihadlo dostal.[6] Na rozdíl od včel může sršeň své žihadlo použít opakovaně, neboť není opatřeno zpětnými háčky.

Mezi veřejností koluje domněnka, že sršni a další vosy jsou vůči svému vlastními jedu imunní. Experimenty se sršni však prokázaly velmi efektivní účinnost jejich jedu vůči jedincům vlastního druhu.[16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DUBATOLOV, Vladimir; KOJIMA, Junichi; CARPENTER, James M.; LVOVSKY Aleksandr. Subspecies of Vespa crabro in two different papers by Birula in 1925. Entomological Science. 2003, roč. 6, s. 215–216.  
  2. CARPENTER, James M.; KOJIMA, Junichi. Checklist of the species in the subfamily Vespinae (Insecta: Hymenoptera: Vespidae). Natural History Bulletin of Ibaraki University. 1997, roč. 1, s. 51–92.  
  3. a b c d e f g h i j MACEK, Jan, a kol. Blanokřídlí České republiky I, Žahadloví. Praha : Academia, 2017. S. 147-148. (Dále jen Macek 2017). 
  4. a b c d e f g h i j k KOSMEIER, Dieter. Hornets: Gentle Giants! [online]. 1998, rev. 2013-04-26, [cit. 2017-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ZAHRADNÍK, Jiří. Blanokřídlí. Praha : Artia, 1987. S. 118.  
  6. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t MĚŠŤAN, Bohumil. Sršně od A do Z; Sršní samci. Dezinfekce, Dezinsekce, Deratizace. 2008, roč. XVII, čís. 2, s. 62-69. Dostupné online.  
  7. LANDOLT, Peter. A new species of Vespula, and first record of Vespa crabro L. (Hymenoptera: Vespidae) from Guatemala, Central America (PDF Download Available). Zootaxa [online]. 2010 [cit. 2017-07-24]. Dostupné online.  (anglicky) 
  8. FOSTER, K. R.; GULLIVER, J.; RATNIEKS, F. L. W.. Worker policing in the European hornet Vespa crabro. Insectes Sociaux. 2002-03-01, roč. 49, čís. 1, s. 41–44. Dostupné online [cit. 2017-08-03]. ISSN 0020-1812. DOI:10.1007/s00040-002-8277-z. (anglicky) 
  9. a b DIJKSTRA, Klaas-Douwe B.; RIVERA, Adolfo Cordero; ANDRÉS, José A.. Repeated predation of Odonata by the hornet Vespa crabro (Hymenoptera: Vespidae). International Journal of Odonatology. 2001-04-01, roč. 4, čís. 1, s. 17–21. Dostupné online [cit. 2017-08-01]. ISSN 1388-7890. DOI:10.1080/13887890.2001.9748154.  
  10. Vosy a sršně - jejich život a likvidace. | Adera. www.adera.cz [online].  [cit. 2017-08-03]. Dostupné online.  (česky) 
  11. a b c Macek 2017, s. 158.
  12. HUDEC, Karel; ŠŤASTNÝ, Karel. Fauna ČR. Ptáci 2/I. Praha : Academia, 2005. S. 41.  
  13. BIRKHEAD, T. R.. Predation by birds on social wasps. British Birds. 1974, roč. 67, čís. 6, s. 221-229. Dostupné online.  
  14. a b BARACCHI, D.; CUSSEAU, G.; PRADELLA, D.. Defence reactions of Apis mellifera ligustica against attacks from the European hornet Vespa crabro. Ethology Ecology & Evolution. 2010-08-11, roč. 22, čís. 3, s. 281–294. Dostupné online [cit. 2017-08-02]. ISSN 0394-9370. DOI:10.1080/03949370.2010.502323.  
  15. a b Macek 2017, s. 156.
  16. NADOLSKI, Jerzy. Effects of the European hornet (Vespa crabro Linnaeus 1761) crude venom on its own species. Journal of Venomous Animals and Toxins including Tropical Diseases. 2013-03-18, roč. 19, s. 4. Dostupné online [cit. 2017-08-01]. ISSN 1678-9199. DOI:10.1186/1678-9199-19-4.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MACEK, Jan a kol.. Blanokřídlí České republiky I.: Žahadloví. Praha : Academia, 2010 (2017).  
  • ZAHRADNÍK, Jiří. Blanokřídlí. 1. vyd. Praha : Artia, 1987. 182 s. S. 26, 116, 118–121, 138.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]