Sršeň obecná

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxSršeň obecná
alternativní popis obrázku chybí
Vespa crabro germana
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen členovci (Arthropoda)
Třída hmyz (Insecta)
Řád blanokřídlí (Hymenoptera)
Podřád štíhlopasí (Apocrita)
Čeleď sršňovití (Vespidae)
Rod sršeň (Vespa)
Binomické jméno
Vespa crabro
L., 1758
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sršeň obecná (Vespa crabro) je největším evropským zástupcem jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých. Stavbou těla se velmi podobá běžnějším vosám, nicméně je větší a poněkud jinak zbarvená. Dosahuje délky až 35 mm. Na těle se střídá žlutá, černohnědá a cihlová barva. Samice mají silná kusadla a žihadlo s jedem, samcům žihadlo chybí a kusadla mají měkčí. Jde o dravý druh, který své larvy zásobuje různým hmyzem (především mouchami, můrami, vosami a včelami) a pavoukovci. Dospělci se živí většinou sladkými šťávami z ovoce, květů a mízou stromů. Pokud není podrážděná, nechová se sršeň agresivně a lidí si nevšímá ani v blízkosti hnízda. Její jed sice působí značnou bolest, ale jinak je poměrně slabý, například v porovnání se včelím. Lidé často považují sršeň za škůdce a obtížný hmyz, ale tato pověst je do značné míry nezasloužená.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Sršeň obecná je zástupcem blanokřídlého hmyzu ze skupiny žahadlových, z čeledi sršňovití (či vosovití). Tato čeleď zahrnuje černo-žluto-oranžově zbarvené vosy, jak samotářské, tak sociální. Patří do rodu Vespa (sršeň), který zahrnuje asi 24 žijících a několik fosilních druhů. Druh je člověku znám velmi dlouhou dobu, vědecky byl popsán a zařazen již v díle Systema naturae od Carla Linného.

Sršeň s ulovenou vosou

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Sršeň obecná má několik barevných variant a jim odpovídajících poddruhů[1][2]:

  • Vespa crabro crabro Linnaeus, 1758;
  • Vespa crabro vexator Harris, 1776;
  • Vespa crabro germana Christ, 1791;
  • Vespa crabro crabroniformis Smith, 1852;
  • Vespa crabro borealis Radoszkowski, 1863;
  • Vespa crabro oberthuri du Buysson, 1902;
  • Vespa crabro flavofasciata Cameron, 1903;
  • Vespa crabro altaica Pérez, 1910;
  • Vespa crabro caspica Pérez, 1910;
  • Vespa crabro chinensis Birula, 1925.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Anatomie sršně obecné (pohled shora)
Hlava sršně

Sršeň obecná je oproti běžným vosám větší a mohutnější. Královny (plodné samice) dosahují velikosti 25 až 35 milimetrů, dělnice 18 až 25 milimetrů a samci 21 až 28 milimetrů.[3] Má dvě velké složené oči ledvinovitého tvaru s výrazným výřezem umístěné po stranách červenavé hlavy. Mezi nimi má tři jednoduchá očka (ocelli). Samčí tykadla jsou větší a mají 13 segmentů, zatímco samičí mají segmentů 12. Samičí zadeček má 6 článků, zatímco samčí má článků 7. Samčí zadeček má oblé zakončení, zatímco zadeček samic a dělnic je špičatý a obsahuje žihadlo.[3] Disponuje dvěma páry blanitých křídel, protkanými žilnatinou, z nichž přední pár je výrazně větší. Křídla skládá sršeň rovně nad tělem. Tělu dominují v zásadě tři barvy - sytě žlutá, tmavě hnědá (až téměř černá) a cihlově červená. Žlutá má obvykle tmavší odstín, než je typické u vos rodu Vespula.

Ve střední Evropě se vyskytují dva různě zbarvené poddruhy. Vespa crabro germana má v přední svrchní části středohrudi dva světlé červenavé sbíhavé pruhy, kdežto u poddruhu Vespa crabro crabro pruhy chybějí a svrchní část středohrudi je celá tmavě zbarvena.[4]

Chování[editovat | editovat zdroj]

Sršeň okusující větev šeříku
Sršeň připravující ulovenou včelu ke konzumaci

Po přezimování královna staví první plástev hnízda ze směsi ztrouchnivělého dřeva a slin. To je přilepeno pevnou stopkou k podkladu a vchod směřuje vertikálně dolů. Kolem pláství s šestibokými buňkami postupně staví několikavrstvý ochranný obal. Do malých buněk, jejichž otvory směřují dolů, klade královna vajíčka a sama se stará o larvy. Sršní larvy jsou v buňkách poměrně aktivní a škrábáním o papírovinu se domáhají krmení. Vylíhlé dělnice postupně přebírají starost o potomstvo a rozšiřují hnízdo. Larvy jsou masožravé, dělnice jim musí nosit potravu, což jsou nažvýkané části různých zástupců hmyzu. Dospělci se živí převážně nektarem, ovocem a mízou.

Sršní hnízdo

Hnízdo se postupem času rozšiřuje na několik poschodí (pláství). Je stavěno z jemné i hrubší papíroviny. Plně rozvinuté hnízdo může mít okolo 1700 členů (vajíčka, larvy, kukly a dospělci dohromady).

Vajíčko sršně

Dělnice nepřetržitě hlídají vchod do hnízda. Po vylétnutí mladých královen a samců hnízdo postupně zaniká. Dělnice přestávají krmit larvy, které chřadnou a umírají. Na podzim vynášejí sršně z hnízda nedozrálý plod a mrtvé larvy. Dělnice také postupně umírají a poslední z nich hynou s příchodem nízkých teplot.

Vylíhlé mladé královny a samci zůstávají po vylíhnutí krátký čas v hnízdě, kde jsou starostlivě krmeny sladkými tekutinami. Pak spolu odletí a dojde k oplodnění. Samice si následně vyhledají místo k přezimování, zatímco samci hynou. K přezimování slouží různé dutiny, tlející dřevo a někdy i lidské příbytky.

V blízkosti hnízda (většinou pod ním) se často vyskytuje drabčík sršní (Velleius dilatatus), který se živí odpady z hnízda, zbytky potravy, mrtvými sršni včetně larev a larvami jiných komenzálů.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Žije převážně v doubravách a lužních lesích, kde vyhledává dutiny stromů. Nevyhýbá se ani lidským obydlím, vyhovují jí zejména opuštěné, tmavé a klidné půdní prostory. Nepohrdne ani zastíněnými, před deštěm chráněnými zákoutími zdí.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Sršeň obecná obývá značnou část Evropy a Asie. Zavlečena byla i do Severní Ameriky. Prvně byla pozorována roku 1840 ve státu New York, odkud se rozšířila do dalších států USA a některých provincií Kanady.[5]

Význam pro člověka[editovat | editovat zdroj]

Přestože vyhledává nektar, není díky své nepočetnosti významným opylovačem. Její prospěšnost spočívá ve schopnosti požírat značné množství hmyzu, jehož výskyt v širším okolí hnízda znatelně potlačuje. Loví nejčastěji mouchy, brouky a podobný hmyz. Zřídka může napadat malá a oslabená včelstva, kde plení včelám zásoby medu, proto ji včelaři neradi vidí v blízkosti úlů a včelínů. Přes je hodně užitečná. Likviduje totiž dotěrný hmyz, nejčastěji jiné menší vosy. Jedno takové průměrné hnízdo spotřebuje na vrcholu sezóny asi kilogram hmyzu denně.

Sršní bodnutí je oproti jiným vosám znatelně bolestivější, protože její jed obsahuje větší množství acetylcholinu. Pro zdravého člověka není nebezpečné ani několikanásobné bodnutí, jsou ovšem zaznamenány případy úmrtí, ale to bylo na následný anafylaktický šok. Na rozdíl od včel může sršeň své žihadlo použít opakovaně, neboť není opatřeno zpětnými háčky. Má ale mnohem slabší jed, než včela.

Nedoporučuje se přibližovat k sršnímu hnízdu na méně než 2 metry, při pomalém pohybu nesměřujícím k otvoru hnízda se může pozorovatel přiblížit i na 0,5 metru, pozorovatel by neměl bránit sršním ve výletu, dýchat směrem ke hnízdu a čímkoliv vibrovat.[5] Přítomnost člověka sršně nedráždí a přímo na něj neútočí, přesto bývá člověkem pronásledována.

Hrozby, predace[editovat | editovat zdroj]

V Evropě sršním nic kromě člověka a životního prostředí nebrání v životě. Zřejmě pouze výjimečným predátorem bývá včelojed lesní.[6]

Ve východní Asii sršně obecné mají přirozené nepřátele. Je to sršeň mandarínská. Tento druh je mnohem větší než sršeň obecná. Na sršně obecné útočí mnohdy jen malá část kolonie sršně mandarínské, což obráncům poskytne šanci přežít - v boji za velkých ztrát pozabíjí všechny útočníky. Jsou ale případy, kdy je sršní mandarínských hodně a podaří se jim hnízdo vyplenit.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DUBATOLOV, Vladimir; KOJIMA, Junichi; CARPENTER, James M.; LVOVSKY Aleksandr. Subspecies of Vespa crabro in two different papers by Birula in 1925. Entomological Science. 2003, roč. 6, s. 215–216.  
  2. CARPENTER, James M.; KOJIMA, Junichi. Checklist of the species in the subfamily Vespinae (Insecta: Hymenoptera: Vespidae). Natural History Bulletin of Ibaraki University. 1997, roč. 1, s. 51–92.  
  3. a b MACEK, Jan, a kol. Blanokřídlí České republiky I, Žahadloví. Praha : Academia, 2017. S. 147-148.  
  4. ZAHRADNÍK, Jiří. Blanokřídlí. Praha : Artia, 1987. S. 118.  
  5. a b KOSMEIER, Dieter. Hornets: Gentle Giants! [online]. [199-?], rev. 2007-10-08, [cit. 2008-05-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. HUDEC, Karel; ŠŤASTNÝ, Karel. Fauna ČR. Ptáci 2/I. Praha : Academia, 2005. S. 41.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MACEK, Jan a kol.. Blanokřídlí České republiky I.: Žahadloví. Praha : Academia, 2010 (2017).  
  • ZAHRADNÍK, Jiří. Blanokřídlí. 1. vyd. Praha : Artia, 1987. 182 s. S. 26, 116, 118–121, 138.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]