Slina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Slina (saliva) je tekutý výměšek slinných žláz člověka a mnoha jiných živočichů. U člověka je tvořena párovými velkými slinnými žlázami (příušní, podčelistní, podjazyková), a sice v celkovém množství 30 - 70 %. Zbytek produkují neustále v malých množstvích malé žlázky roztroušené po celé dutině ústní. Poprvé byly slinné žlázy popsány Galenem už ve 2. století, avšak produkce slin jim byla připsána až ve století 17.

Složení slin[editovat | editovat zdroj]

Sliny jsou z 99% voda, ale obsahují rovněž mnohé důležité sloučeniny, jako jsou elektrolyty, mukus, antiseptické látky a různé enzymy.[1] pH slin je přibližně neutrální (pH = 7 - 8)

Mimo vody sliny obsahují:

Funkce[editovat | editovat zdroj]

Sliny obsahují trávicí enzymy a přítomný enzym amyláza rozkládá škrob na maltózu a dextrin. Rovněž obsahují enzymy, které tráví tuky (což je užitečné pro kojence, mateřské mléko obsahuje mnoho tuků). Sliny mají také roli v ochraně zubů před zubním kazem. Extrémně kyselé zvratky by mohly poškodit zuby, a tak těsně před zvracením dojde ke zvýšené produkci slin, které kyselost sníží.

Je také známo, že sliny mnoha živočichů (včetně člověka) mají i dezinfekční účinky. To je jeden z důvodů, proč si mnoho živočichů líže rány. Druhým důvodem je samozřejmě fakt, že se slinami např. kočka čistí. Někteří ptáci používají sliny ke konstrukcí svých hnízd. V případě některých ptáků rodu salangana (Aerodramus) se hnízda dokonce sestávají pouze ze slin. Tato hnízda se sbírají na výrobu polévky z ptačích hnízd.

Produkce slin[editovat | editovat zdroj]

podněty[editovat | editovat zdroj]

Podněty k produkci slin přicházejí zvenčí a zevnitř. Mezi zevní podněty patří čichové a zrakové vjemy, tak jako abstraktní podněty, např. samotný hovor o jídle. Mezi vnitřní patří mechanické a chemické podněty. Tím se rozumí podráždění tuhým soustem o specifické chuti.

řízení nervovým systémem[editovat | editovat zdroj]

Produkce slin je řízena vegetativním nervovým systémem na základě podmíněných a nepodmíněných reflexů, tj. sympatikem a parasympetikem. Salivační centrum pro řízení tvorby se nachází v prodloužené míše, do něho přicházejí informace především z koncového mozku a hypothalamu. Na všech žlázách jsou receptory, jejichž aktivací se vyvolá změna produkce slin podle charakteru podnětu. Sympatikus dává pokyny k produkci hustších, viskózních slin bohatých na mucin a enzymy, zatímco parasympatikus ovládá produkci slin řidších, vodnatých s nízkým obsahem α-amylázy. Receptory zde tedy musí být pro oba oddíly vegetativního nervového systému - α-adrenergní receptory pro sympatikus a cholinergní receptory muskarinového typu a receptory peptidergní pro parasympatikus. Mediátory, které nesou informace tímto systémem ze salivačního centra prodloužené míchy, jsou u sympatiku noradrenalin a u parasympatiku acetylcholin a substance P.

produkované množství[editovat | editovat zdroj]

Člověk denně vyprodukuje 1,5 - 2 litry slin v závislosti na druhu přijaté potravy a častosti jedení. Ve spánku produkce slin klesá k nule. Tvorba závisí také na stupni hydratace organismu. Snižuje se při nedostatku tekutin, tím se jednak organismus chrání před dehydratací, ale také to přispívá k pocitu žízně, což mění do jisté míry chování člověka a vede k vyhledání zdroje vody. Sekrece slin v klidu činí asi 0,5 ml/min. Vyvolaná sekrece dosahuje tvorby až 7 ml/min.

potřeba zvýšení produkce slin[editovat | editovat zdroj]

Adekvátní podnět ke zvýšené produkci slin, např. těsně před a při hodování, vede k vysoké produkci slin v množství až 4-7 ml/min. Existují dva mechanismy, které zajistí dostatečnou salivaci:

  • sekreční mechanismus: děje se v sekrečních buňkách žláz. Mechanismus je unavitelný a po 20 - 40 min. trvalé stimulace vede postupně ke snižování množství a ke snižování obsahu bílkovin ve slině, jakož i draselných aj. iontů a fosforu. Nakonec se složení blíží složení krevní plazmy.

Vzhledem k tomu, že slina je z 99 % voda, je potřeba, aby molekuly vody z mezibuněčné hmoty prostoupily skrze sekreční buňky žlázy do jejich lumen, kde se slina hromadí a odchází jednoduchými vývody. Sekreční buňky nemají schopnost si vodu vytvořit. Po cholinergní aktivaci sekrečních buněk se zvyšuje propustnost pro určité ionty, zejména pro draslík na straně přivrácené k mezibuněčné tekutině a chloru na straně přivrácené do lumen. Stoupá i aktivita sodíko-draslíkové pumpy, která pracuje za spotřeby energie ve formě ATP a která na straně přivrácené k tkáňovému moku pumpuje draslík směrem do buňky a sodík ven z buňky (v poměru 2:3) Chlor se z tkáňového moku do buňky dostává symportem s draslíkem a sodíkem v poměru (6:3:3), zde v buňce se chlor hromadí, neboť je pro něj membrána zpětně nepropustná. Proto chlor pokračuje do lumen po svém koncentračním gradientu díky zvýšené permeabilitě této strany buňky. V lumen se stává tekutina elektronegativnější, tyto rozdíly jsou vyrovnávány paracelulárním transportem sodných kationtů z tkáňového moku do lumen. Na podkladě vysokých koncentrací chloridových a sodných iontů v lumen stoupá osmotický tlak tekutiny. Důsledkem je nasávání vody do lumen, která pak spolu s vysokými koncentracemi iontů odchází vmezeřenými a žíhanými vývody směrem ven. V těchto vývodech je koncentrace iontů upravována na výslednou koncentraci. Sodné kationty prochází z tekutiny do buněk vývodů na základě koncentračního gradientu. Nízká koncentrace v těchto buňkách je udržována sodno-draselnou pumpou, koncentrace sodíku je tedy v buňce vývodu malá a zvyšuje se koncentrace draslíku. Draslík odchází převážně do lumen vývodů antiportem s vodíkovými kationty v poměru 1:1, proto je jeho koncentrace ve slině vysoká na rozdíl od sodných a vodíkových kationtů. Zvyšuje se také koncentrace jódu v tekutině. Chlor odchází z tekutiny skrze buňky vývodů kanály nebo antiportem s HCO3-, jehož koncentrace se ve slině zvyšuje. Z buněk odchází chlor specifickými kanály. HCO3- se v buňkách vývodů i tvoří, podílí se na tom enzym karbonátdehydrogenasa. Ve slině je tedy vysoké množství tekutiny, vysoká koncentrace draslíku a HCO3-, což přispívá k pufrovací kapacitě sliny. Výsledné pH je neutrální až slabě alkalické. Ve slině je naopak malé množství sodných, chloridových a vodíkových iontů. V porovnání s krevní plazmou je množství iontů menší, slina je hypotonická.

  • filtrační mechanismus: děje se na základě zvýšeného prokrvení žláz. Mechanismus není unavitelný a je pro funkci žláz nutná zejména v době, kdy je maximální tok slin vyšší než je jejich klidové prokrvení.

Pro zvýšenou filtrační schopnost je nutné i zvýšení prokrvení. Proto žlázy vylučují do svých kapilár enzymy kallikreiny. Ty štěpí přímo v krvi kapilár plazmatickou bílkovinu kininogen, při jehož štěpení se uvolňuje kallidin. Ten je vzápětí rychle konvertován na účinnou látku bradykinin. Ten působí obecně v cévním řečišti vasodilatačně, tzn. rozšiřuje cévy a zvyšuje tak prokrvení orgánů, zejména žláz.

poruchy tvorby[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Saliva na anglické Wikipedii.

  1. http://www.lib.mcg.edu/edu/eshuphysio/program/section6/6ch4/s6ch4_6.htm