Sršeň asijská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Možná hledáte: Sršeň mandarínská.
Jak číst taxoboxSršeň asijská
alternativní popis obrázku chybí
Sršeň asijská var. auraria (severní Indie)
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen členovci (Arthropoda)
Třída hmyz (Insecta)
Řád blanokřídlí (Hymenoptera)
Podřád žahadlovití (Aculeata)
Čeleď sršňovití (Vespidae)
Rod sršeň (Vespa)
Binomické jméno
Vespa velutina
Lepeletier, 1836
Rozšíření poddruhů sršně asijské v Asii
Rozšíření poddruhů sršně asijské v Asii
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sršeň asijská (též sršeň čínská[1]; Vespa velutina) je zástupcem jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých. Je to spíše menší až středně velký druh, velikostí nepřesahuje 30 mm. Jde o útočnou a dravou sršeň, která se specializuje na lov včel. Vytváří množství poddruhů respektive barevných variant, jež až do roku 2004 obývaly pouze některé části jižní, východní a jihovýchodní Asie. V roce 2004 byl poddruh V. v. nigrithorax zavlečen do francouzské Akvitánie, odkud se jako invazní druh rychle šíří do dalších oblastí. Z Francie se již dostal do Itálie, Belgie, Španělska, Portugalska, Německa a Velké Británie (stav k roku 2017).[2][3][4] Rovněž se invazně rozšířil na Korejský poloostrov (od roku 2003) a nejnověji do Japonska (od roku 2015).[5][6]

Samec sršně asijské

Popis[editovat | editovat zdroj]

Pohled ze tří stran na v Hamburku odchycený exemplář

Zbarvení sršně asijské je velmi variabilní, záleží při tom na příslušném „poddruhu“, případně na regionální barevné variantě. U některých forem převládá ve zbarvení tmavě hnědá až černá (Vespa velutina „nigrithorax“), u jiných sytě žlutá, respektive žlutooranžová (Vespa velutina „divergens“), další mají poměr barev zhruba vyrovnaný (Vespa velutina „variana“). Schématický přehled podává mapa v infoboxu. Ve Francii se objevil tmavý poddruh či varianta „nigrithorax“ (doslova „černá hruď“). Hlavu, trup a zadeček pokrývá zlatavé chmýří. Hlava je shora tmavohnědá, zpředu žlutá až oranžová. Hruď je tmavá. Třetí článek zadečku nese užší, čtvrtý naopak široký žlutooranžový pásek. Holeně jsou nápadně žluté. Dělnice měří na délku přibližně 20 mm, královna do 30 mm a samci 18–23 mm;[2][7] je tedy asi o 10 až 20 % menší než sršeň obecná.

Biologie[editovat | editovat zdroj]

Hnízdo druhu Vespa velutina

Přezimují pouze oplodněné královny. Kolik z nich se z jednoho hnízda dožije jara, je zatím předmětem výzkumu. Na rozdíl od jiných příbuzných druhů nebuduje Vespa velutina jedno celosezónní hnízdo, ale nejdříve jakýsi provizorní útulek velikosti kopacího míče. Po vychování dostatečně početné populace vybuduje v koruně stromu druhé hnízdo o průměru 60–80 cm, někdy až 100 cm. První malé hnízdo zcela opustí. Materiálem obou obydlí je pro všechny druhy vos typická dřevitá papírovina. Pravděpodobně existuje nějaká souvislost mezi dvouetapovým hnízděním a monzunovým podnebím oblastí původního rozšíření. Hnízda si staví na stromech, na keřích, pod střechami budov a někdy i pod zemí.[3][7][8]

Vespa velutina zakládá velmi početná společenství. Na Tchaj-wanu či v Hongkongu byla pozorována hnízda až o 20 tisících jedincích. V Evropě jsou běžná hnízda o 6 000 jedincích, což je podstatně více, než u hnízd sršní obecných.[3] Životní cyklus hnízda trvá od dubna do listopadu.[3]

Potrava a její lov[editovat | editovat zdroj]

Sršeň asijská živící se nektarem (na květu jsou i dvě další vosy)

Dospělci se živí především sacharidovou stravou, tedy nektarem, mízou a ovocnými šťávami. Například ve Francii jsou jejich hlavními zdroji kamélie, břečťan a hroznové víno.[3] Pro své larvy loví širokou škálu hmyzu a jiné malé členovce (řadí se mezi oportunistické predátory), ale konzumují též zdechliny a maso. Tato sršeň patří mezi nejlepší letce a nejefektivnější predátory mezi všemi vosami čeledi Vespidae. Umí aplikovat rozličné strategie lovu. Někdy visí ve vzduchu na místě a pak náhle zaútočí na vyhlédnutou kořist. Jindy hlídkuje nad mršinami či jinými zbytky potravy a napadá shromážděné mouchy. V jiných případech vyčkává na nějakém strategickém (vyvýšeném) místě, například na vrcholku stromu, a pozoruje třeba roj vážek. Ve vhodný okamžik se spustí a prudkým výpadem zaútočí, přičemž prchající oběť dokáže velmi obratně pronásledovat.[9]

Útoky na včely[editovat | editovat zdroj]

Jako škůdci se sršně asijské projevují v plenění včelích úlů, jejichž osazenstvo zabíjejí v podstatně větším množství než sršeň obecná. Včely tvoří 1/3 až 2/3 podílu proteinů průměrného sršního hnízda.[3] V městském prostředí je to asi 65 %, v lese a zemědělských oblastech 33 až 35 %.[10] Evropské včely (Apis mellifera) se nedokážou, na rozdíl od včel asijských (Apis cerana), efektivně bránit. Včely asijské i evropské mají vyvinuto několik obranných strategií (propojený koberec, obalení a zadušení sršně aj.) a asijské včely je používají velmi efektivně.[3] Obrana včel medonosných je naopak v podstatě neúčinná.[3][10]

Sršně loví tak, že hlídkují u česna a napadají navracející se včelí dělnice.[3][11] Uchopí je a zabíjejí je kusadly. Poté oddělí hlavu a zadeček a svým larvám podávají na proteiny bohatou hruď. Početnost útoků výrazně vzrůstá v srpnu a kulminuje na podzim. V té době napadají úly najednou v početných skupinách. Nepostupují při tom tak jako sršně mandarínské, které včely vybijí na místě a úl ovládnou, nýbrž včely uchvacují a odnášejí do své kolonie. Ve druhé půlce listopadu a v prosinci predace ustává.[10][8] Zajímavé je, že na lovu včel se podílejí kromě sršních dělnic a královen i samci, kteří nemají žihadlo a jejich kusadla nejsou tak silná.[10]

Ke včelím úlům je často přivede pachová stopa v podobě aromat z pylu, medu a některých včelích feromonů, například geraniolu.[8]

Predace, kompetice[editovat | editovat zdroj]

Několik druhů živočichů se může živit sršni asijskými. Jedná se o včelojeda lesního, vlhu pestrou, sojku obecnou, slepice a jezevce.[3] Příležitostně zabije sršeň asijskou i sršeň obecná.[12] Obecně ale nemá predace na početnost sršní zásadní vliv.[2]

Studie z Koreje ukazuje, že většina zde původních sršní, konkrétně tedy sršeň mandarínská, obecná, Vespa analis a Vespa dybowskii, je agresivnější a v případných soubojích o potravu sršeň asijskou obvykle poráží. Jedinou výjimkou je sršeň žlutavá, nad níž má invazní konkurentka převahu. To může mít vliv i na rychlost šíření sršně asijské, která je v Koreji podstatně pomalejší (cca 10 až 20 km/rok) než v Evropě, kde jí konkuruje pouze jedna původní sršeň.[5]

Šíření sršně asijské v Evropě, stav k roku 2015

Invaze[editovat | editovat zdroj]

Video ukazující likvidaci hnízda

Původní domovinou sršně asijské je jihovýchodní Asie. V roce 2004 bylo nechtěně dopraveno obsazené hnízdo tohoto druhu v kontejneru s čínskými bonsajemi do francouzského Bordeaux. Od té doby podle údajů sdružení francouzských včelařů UNAF se areál výskytu vetřelce každoročně posune až o 100 km všemi směry (průměrně však o 60 až 80 km). V Evropě se dostala již na Britské ostrovy, do Itálie, na Pyrenejský poloostrov, do Belgie a do Německa[13][2] - nejseverněji jsou dokumentováni z Hamburku.[14] Od roku 2016 je sršeň asijská na Seznamu invazních nepůvodních druhů s významným dopadem na Unii.

Výskyt a šíření sršně se negativně projevuje na turistickém ruchu dotčených oblastí a významné hospodářské škody zaznamenává včelařství. Sršně jsou schopné vyhladit asi 5 až 7,5 % hnízd a dalších 16 až 30 % oslabit. Jde nicméně jen o orientační čísla, skutečnost se může výrazně lišit dle místních podmínek.[3]

Člověka v blízkosti hnízda zuřivě napadá a zatímco evropská sršeň obecná zhruba po 20 m v pronásledování ustává, Vespa velutina v útoku většinou pokračuje, dokud vetřelce nedostihne.[7] Tato agresivita je známá především z Asie, v Evropě se sršeň chová vůči lidem výrazně méně útočně. V letech 2004 až 2014 byla v Evropě zaznamenána jen tři úmrtí v důsledku útoku sršně asijské.[3]

Kontrola šíření[editovat | editovat zdroj]

Hlavní metodou, i když zatím ne příliš účinnou, jak s tímto druhem bojovat, je likvidace hnízd. Důležité je provést likvidaci předtím, než kolonie vyprodukuje pohlavní jedince, což se obvykle děje začátkem září. Další možností je chytání sršní na návnady v blízkosti včelích úlů.[3][8] Zvažuje se i použití biologických metod, například rozšíření predátorů a parazitů, nicméně tento druh snížení populace se zatím nepoužívá, neboť není znám efektivní způsob praktického využití.[8]

Jed[editovat | editovat zdroj]

Bodnutí sršní asijských je velmi bolestivé. Jejich jed je směsicí látek s nízkou, střední i vysokou molekulární hmotností. Obsahuje zejména peptidy a proteiny s enzymatickou funkcí. Peptidy jsou podobné melitinu ze včelího jedu a podílejí se zejména na uvolňování histaminu z mastocytů. Proteiny tvoří především trojice verutoxinů.[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MACEK, Jan, STRAKA, Jakub; BOGUSH, Petr; DVOŘÁK, Libor; BEZDĚČKA, Pavel; TYRNER, Pavel. Blanokřídlí České republiky I.: Žahadloví. Praha: Academia, 2010. S. 149. 
  2. a b c d GÖRNER, Tomáš. Vespa velutina var. nigrithorax [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, 2016-08-09 [cit. 2018-09-18]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f g h i j k l m MONCEAU, Karine; BONNARD, Olivier; THIÉRY, Denis. Vespa velutina: a new invasive predator of honeybees in Europe. Journal of Pest Science. 2013-11-17, roč. 87, čís. 1, s. 1–16. Dostupné online [cit. 2018-09-16]. ISSN 1612-4758. DOI:10.1007/s10340-013-0537-3. (anglicky) 
  4. MONCEAU, Karine; THIERY, Denis. Vespa velutina: current situation and perspectives. In: Atti della academia nazionale Italiana di Entomologia. [s.l.]: [s.n.], 2016-11-01. Dostupné online.
  5. a b KWON, Ohseok; CHOI, Moon Bo. Interspecific hierarchies from aggressiveness and body size among the invasive alien hornet, Vespa velutina nigrithorax, and five native hornets in South Korea. bioRxiv The Preprint Server for Biology. 2019-12-11, s. 872655. Dostupné online [cit. 2020-07-05]. DOI:10.1101/872655. (anglicky) 
  6. TAKEUCHI, T.; TAKAHASHI, R.; KIYOSHI, T. The origin and genetic diversity of the yellow-legged hornet, Vespa velutina introduced in Japan. Insectes Sociaux. 2017-02-16, roč. 64, čís. 3, s. 313–320. Dostupné online [cit. 2018-09-16]. ISSN 0020-1812. DOI:10.1007/s00040-017-0545-z. (anglicky) 
  7. a b c LEE, John X. Q. Vespa velutina. www.vespa-bicolor.net [online]. [cit. 2019-09-29]. Dostupné online. 
  8. a b c d e LAURINO, Daniela; LIOY, Simone; CARISIO, Luca. Vespa velutina: An Alien Driver of Honey Bee Colony Losses. Diversity. 2020/1, roč. 12, čís. 1, s. 5. Dostupné online [cit. 2020-05-23]. DOI:10.3390/d12010005. (anglicky) 
  9. LEE, John X. Q. Hunting strategies used by wasps. www.vespa-bicolor.net [online]. [cit. 2019-09-29]. Dostupné online. 
  10. a b c d MONCEAU, Karine; MAHER, Nevile; BONNARD, Olivier. Predation pressure dynamics study of the recently introduced honeybee killer Vespa velutina: learning from the enemy. Apidologie. 2013-03-01, roč. 44, čís. 2, s. 209–221. Dostupné online [cit. 2019-07-05]. ISSN 1297-9678. DOI:10.1007/s13592-012-0172-7. (anglicky) 
  11. PAZ, Cesar Galdo. Ataques avespa asiática ás colmeas (vespa velutina nigrithorax) [online]. 2016-07-20 [cit. 2018-09-16]. Dostupné online. 
  12. YOUTUBEUSER. Vespa crabro vs velutina [online]. 2017-10-21 [cit. 2018-09-16]. Dostupné online. 
  13. Evropské včely ohrožuje dravá sršeň z Asie. Novinky.cz. 2018-04-28. Dostupné online [cit. 2018-09-18]. (česky) 
  14. HUSEMANN, Martin; STERR, Andreas; MACK, Swen. The northernmost record of the Asian hornet Vespa velutina nigrithorax (Hymenoptera, Vespidae). Evolutionary Systematics. 2020-02-04, roč. 4, čís. 1, s. 1–4. Dostupné online [cit. 2020-02-10]. ISSN 2535-0730. DOI:10.3897/evolsyst.4.47358. 
  15. PATOČKA, Jiří. Sršeň asijská dobývá Evropu. toxicology.cz [online]. 2013-07-21 [cit. 2018-09-18]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MĚŠŤAN, Bohumil. Co jsou Žluté nohy zač?. Včelařství, časopis ČSV. Leden 2010, roč. 63, čís. 1, s. 24–27. Dostupné online. ISSN 0042-2924. 
  • MACEK, Jan, STRAKA, Jakub; BOGUSH, Petr; DVOŘÁK, Libor; BEZDĚČKA, Pavel; TYRNER, Pavel. Blanokřídlí České republiky I.: Žahadloví. Praha: Academia, 2010. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]