Kostel svatého Antonína Paduánského (Liberec)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kostel svatého Antonína Paduánského
v Liberci-Ruprechticích
Ruprechtický kostel sv. Antonína Paduánského
Ruprechtický kostel sv. Antonína Paduánského
Místo
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj Liberecký
okres Liberec
Obec Liberec
Lokalita Ruprechtice
Souřadnice
Kostel sv. Antonína Paduánského v Liberci-Ruprechticích
Kostel sv. Antonína Paduánského
v Liberci-Ruprechticích
Poloha kostela na mapě České republiky
Základní informace
Církev římskokatolická
Provincie česká
Diecéze litoměřická
Vikariát liberecký
Farnost Liberec-Ruprechtice
Status farní kostel
Užívání bližší informace o bohoslužbách
Datum posvěcení 18. září 1910
Světitel Josef Gross
Architektonický popis
Výstavba 1908-1910
Odkazy
Adresa Markova 4
460 14 Liberec XIV-Ruprechtice
Ulice Markova
Kód památky 44117/5-5597 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kostel svatého Antonína Paduánského v Liberci – Ruprechticích je pseudogotickou sakrální stavbou. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Chrám byl postaven v letech 19081910. Jeho stavba byla reakcí na zvýšení počtu obyvatelstva, kdy kolem roku 1900 žilo v Ruprechticích a jeho okolí téměř čtyři tisíce obyvatel, tehdy převážně římskokatolického vyznání. I když secesní poutní kostel Panny Marie U obrázku nebyl daleko, zůstávala snaha o stavbu kostela v centru obce. Iniciátorem stavby byl „Spolek pro postavení kostela v Ruprechticích“, který od konce 19. století shromažďoval prostředky na tuto stavbu.

Stavbu vyprojektovala liberecká kancelář Maxe Kühna (1877–1944) a Heinricha Fanty (1877–1941). Kostel byl postaven na návrší jižně od vznikajícího ruprechtického náměstí. Kostel slavnostně vysvětil litoměřický biskup Josef Gross 18. září 1910. Poté v roce 1911 vznikla samostatná farnost Ruprechtice-Kateřinky.

Po II. světové válce došlo k vysídlení většiny německy mluvících farníků a nově příchozí obyvatelé z českého vnitrozemí k sakrální stavbě neměli vztah.

Pravidelně se v něm složily mše pro Ruprechtice a Kateřinky do roku 1950, kdy se začaly mše sloužit řidčeji z důvodu tlaku totalitní moci. Od roku 1957 se kostel stal terčem vandalů. V roce 1960 byl objekt zapůjčen Severočeskému museu jako depozitář. V roce 1960 byla uzavřena smlouva o padesátiletém užívání kostela i fary okresním archivem. Do kostelní lodi byla vložena ocelová konstrukce regálů a výtahu, aby se vytvořil depot archiválií. Toto nové využití ovšem uchránilo objekt od další devastace, byla zajištěna základní údržba a provoz. Archiv zamýšlel počátkem 80. let 20. století provést přístavbu v zahradě fary, která se však nerealizovala. V roce 1990 převzali správu ruprechtické farnosti františkáni. Roku 1992 se vystěhoval archivní depozitář a začala postupná obnova kostela. Po opravě byl kostel 12. června 1994 znovuposvěcen litoměřickým biskupem Josefem Kouklem a byly obnoveny bohoslužby.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Stavba je obdélná jednolodní s opěráky a hrotitými okny. Presbytář je polygonálně uzavřený. Kostel má příčnou loď u které je hranolová věž. S farou, která pochází z období stavby kostela, je propojen arkádovou chodbou. Dohromady pak fara i kostel tvoří jednotně řešený soubor. Uvnitř je kostel valeně sklenut, okna zdobí vitráže oblíbených světců.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2014-11-21]. Identifikátor záznamu 120321 : Kostel sv. Antonína Paduánského s farou. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Noc kostelů 23.05.14. Litoměřice: Biskupství litoměřické, 2014. 82 s. S. 33. 
  • POCHE, Emanuel. Umělecké památky Čech K/O, sv. II.. Praha: Academia, 1978. 580 s. S. 241. 
  • PETRÁKOVÁ, Luisa; DOLEŽALOVÁ, Olga. 100 let ruprechtického kostela. Liberec: Dialog, knižní velkoobchod a nakladatelství, 2010. 104 s. ISBN 978-80-7424-026-3. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]