Antonín z Padovy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sv. Antonín z Padovy
{{{název}}}
Učitel církve
Narození 15. srpna 1195 Lisabon, Portugalsko
Úmrtí 16. června 1231 Arcelle u Padovy, Itálie
Svátek 13. červen
Svatořečen 30. května 1232 papežem Řehořem IX.
Úřady kněz, řeholník - františkán
Uctíván církvemi římskokatolická církev
Významné zasvěcené kostely Bazilika svatého Antonína v Padově
Atributy kniha, chléb, dítě Ježíš
Patronem za nalezení ztracených věcí; manželství; žen a dětí, chudých, seniorů, cestujících; za šťastný porod, proti neplodnosti; františkánů a mnoho dalších

Sv. Antonín z Padovy (běžně též Antonín Paduánský, 15. srpna 1195 Lisabon13. června 1231 Padova) byl portugalský františkánský mnich, teolog a kazatel. Jde o jednoho z nejproslulejších svatých, který je uctíván po celém světě.[1] Je oblíben také i u umělců (El Greco, Francisco Goya). Katolická církev ho prohlásila roku 1232 za svatého a roku 1946 za učitele církve.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Lisabonu kolem roku 1195 a křestním jménem se původně jmenoval Ferdinand (port. Fernando). Jeho matka Marie pocházela ze slavného rodu Treverů. Přesto svého syna vychovávala spíše po křesťansku než po šlechticku. V patnácti letech vstoupil do řádu augustiniánů v Lisabonu. Ti se věnovali převážně hlubokému studiu Bible. V tomto oboru se Antonín stal uznávaným specialistou.[1] Ale v Lisabonu za ním chodili příbuzní a vyrušovali ho ze studií, proto požádal o přeložení do kláštera v Coimbře. Zde získal značné teologické vzdělání. Bylo mu 25 let.

O několik let později zemřelo v Maroku několik františkánů mučednickou smrtí a jejich těla byla převezena do Portugalska. Jejich pohřbu se účastnil i Antonín. Hluboce to na něj zapůsobilo a přál si tyto mučedníky následovat.[2]

Vystoupil z řádu augustiniánů a vstoupil k františkánům v Coimbře. Zde přijal jméno Antonín. Posléze odjel do Afriky působit mezi muslimy. Záhy po příjezdu do Afriky ale onemocněl a několik měsíců se léčil. Musel se vrátit do Evropy. Loď ale ztroskotala a bouře ji vrhla na Sicilské pobřeží.[1]

Klášter u Forli[editovat | editovat zdroj]

Socha sv. Antonína v Čakovcu, Chorvatsko

Antonín pak pobýval v klášteře v Messině. Poté co se alespoň částečně uzdravil, odebral se do Assisi, aby poznal zakladatele řádu – sv. Františka. Setkal se s ním a prosil jej, aby byl přijat do některého z italských klášterů. Neuspěl, protože ještě nebyl zdravotně zcela v pořádku.

Nakonec byl přece jen přijat. Vstoupil do malého kláštera u Forli, kde tou dobou žili jen čtyři řeholníci. Antonín byl velice pokorný, mlčel o svém původu a vzdělání a konal ty nejhorší práce. Po čase byl poslán přímo do Forli, aby tam přijal kněžské svěcení. Ve Forli se nacházelo mnoho řeholních čekatelů kněžství, františkáni a dominikáni. Před slavnostním jídlem byli vyzváni, aby někdo pronesl duchovní řeč. Nikdo nechtěl, tak začal mluvit Antonín. Nejprve mluvil prostě a nesměle, posléze ale začal mluvit velice výmluvně a se značnou učeností. Všichni žasli. Následně byl vyslán na studia a věnoval se kazatelství.[2]

Kazatel[editovat | editovat zdroj]

Antonín kázal v kostelích, na náměstích a dokonce třeba na plážích. Někdy jej poslouchalo až třicet tisíc lidí. V legendě se vypráví, že v Rimini mu nechtěl nikdo naslouchat a tu ryby vystrčily hlavy z vody a naslouchaly mu. Všichni obyvatelé Rimini se po tomto zázraku obrátili.[3]

Jiná legenda praví, že se jednou svatý Antonín nestihl vrátit do svého kláštera a zůstal tedy jako host hraběte Zina Camposampiera v Padově. Hostitel viděl Antonína, jak v rukách chová Jezulátko (takto také bývá často vyobrazen).[1] Na obraze, který namaloval nejslavnější španělský barokní malíř El Greco, má na levé ruce Ježíška, a v pravé ruce drží bílou lilii jako symbol své nevinnosti. Svatý Antonín byl velmi oblíben na moravském Slovácku a v bývalé německé části jižní Moravy,-byl stejně oblíben jak u Moravanů, tak i u Němců. Už v polovině 17.století vznikají svatoantonínská bratrstva, která z darů zbožných věřících stavějí a udržují jemu zasvěcené kaple. (Např. v Perné (bývalé Bergen) 1652, v Dolních Kounicích 1654, v Blatnici pod sv. Antonínkem 1668. Tato poutní kaple se staví na vyvýšených místech, aby na poutníky působila i krása kraje.

V Padově se stávalo, že si lidé přicházeli zajistit místa v kostele blízko kazatelny již v noci, jen aby Antonína dobře slyšeli. Nikdo na kázání nechodil nákladně oblečen, protože bylo známo, že Antonín to nemá rád.

V Toulouse bylo v tu dobu středisko sekty katarů, a i zde měla Antonínova kázání značnou odezvu. Antonínovi se začalo říkat kladivo na kacíře. Přes tuto hrozivě znějící přezdívku Antonín vůči sektářům nevystupoval násilně ani vulgárně. Dokázal si však získat jejich zájem a úctu svou vlídností a výmluvností, čímž je přiměl ke shodě s církevní autoritou. Založil několik klášterů a usadil se v Padově. Jednou jej slyšel kázat papež Řehoř IX. a nazval jej „archou Písma svatého“. Po Antonínových kázáních zanechávali zhýralci svého života a káli se, dlužníci byli propouštěni z vězení. Některá z Antonínových kázání se zachovala.

Závěr života[editovat | editovat zdroj]

Antonínovo zdraví bylo velice chatrné a zcela vyčerpán se roku 1231 usadil v Campo di San Pietro blízko Padovy. Dne 13. června 1231 zemřel. Bylo mu teprve 36 let. Svatořečen byl roku 1232, jedenáct měsíců po své smrti. Byl to nejkratší proces svatořečení v dějinách církve.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d HELLO, Ernest. V jednom společenství. Řím : Křesťanská akademie, 1980. S. 368-370. (čeština) 
  2. a b SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. Řím : Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1995. S. 290-293. (čeština) 
  3. SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. Řím : Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1995. S. 290-293. (čeština) 
  • Antonín Šorm : Sborník úcty sv. Antonína Paduánského v českých zemích, vlastním nákladem, Praha 1925

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]