Giacomo Casanova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Giacomo Casanova

Giacomo Girolamo Casanova (2. dubna 1725, Benátky4. června 1798, Duchcov) byl italský kněz, spisovatel, intrikán, špión a diplomat. Zanechal po sobě všestranné literární dílo (psané převážně ve francouzštině, zčásti v němčině a italštině), nicméně je především známý jako dobrodruh a muž, jehož vlastní jméno je synonymem pro svůdce. Této pověsti se těší pravděpodobně zásluhou svého nejvýznamnějšího autobiografického díla, „Dějiny mého života (Storia della mia vita)“, v němž autor bez skrupulí popisuje svá četná milostná dobrodružství.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Jeho nejslavnější dílo je zřejmě Histoire de ma vie (Dějiny mého života), jež bylo napsáno ve francouzštině, a měla by se tudíž řadit mezi díla francouzské literatury, ačkoli volba jazyka byla určena tak, aby byl autor co nejvíce uznáván, tedy pouze z důvodu veřejného rozšíření díla, neboť v tehdejší době byla francouzština nejpoužívanějším jazykem v Evropě.

Jist si nesmrtelností svého díla, nebo ve snaze zajistit si ji, psal Casanova v jazyce, u kterého byla největší naděje, že nalezne největší možné množství potenciálních čtenářů. Mnoho menších děl však napsal v italštině, snad proto, že si byl vědom toho, že ty se nikdy nestanou tak významným dílem jako jeho autobiografie.

Za zmínku v této souvislosti stojí analogie s dalším slavným Benátčanem, Casanovovým současníkem, Carlem Goldonim, jenž si vybral stejný způsob psaní vlastního životopisu ve francouzštině.

Casanovův životopis je z hlediska literární hodnoty důležitým dokladem pro dějiny oblékání, snad jedním z nejdůležitějších literárních děl vykreslujících běžný denní život v Evropě v 18. století. Jde o popis, jenž je z důvodu autorových známostí a vzhledem k omezenému okruhu možných čtenářů zaměřen hlavně na vrchní vrstvy tehdejší doby, tedy šlechta a měšťanstvo, což ovšem neomezuje jeho zájem o ostatní osoby a postavy, které jsou z nějakého důvodu podstatné, zde jsou vyobrazeni velmi barvitě. Čtení tohoto díla je velmi důležitý nástroj k poznávání běžné reality tehdejších mužů a žen a k pochopení každodenního života pohledem zevnitř.

Při svých dobrodružstvích na dvorech a v salóncích se Casanova – téměř aniž by si toho povšiml – stal svědkem okamžiku epochální změny. Setkal se s mnohými z tehdejších velikánů a tato setkání popsal. Byli mezi nimi osobnosti jako Rousseau, Voltaire, Madame de Pompadour, Mozart, Kateřina Veliká, Fridrich II. Veliký. Casanova se však nikdy neztotožnil s duchem doby, který se obracel ke všemu novému, co pohánělo minulost k nevídaným možnostem budoucnosti. Zůstal zakotven až do smrti ve starém myšlení, v té vrstvě společnosti, z níž byl již od narození vyloučen svým původem, ale do níž se zoufale snažil patřit, přestože ta už pomalu spěla k zániku.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Od narození do útěku z Piombi (1725–1756)[editovat | editovat zdroj]

Giacomo Casanova se narodil v Benátkách v ulici Calle della Commedia (dnes Calle Malipiero) v sousedství kostela sv. Samuela, kde byl také pokřtěn. Jeho otcem byl Gaetano Casanova a matkou Zanetta Farussi, některé zdroje ho ale považují za nemanželského syna matky se šlechticem Michele Grimanim. Rodiče byli herci a zdá se, že především matka byla ve své profesi úspěšná, neboť se o ní zmiňuje Carlo Goldoni ve svých Pamětech, kde ji popsal slovy: „…překrásná vdova a velice schopná žena“.

Malý Giacomo, vychovávaný babičkou Marziou Farussiovou, byl křehkého zdraví. Proto ho babička jednoho dne odvedla k čarodějnici a té se podařilo vyléčit jeho potíže. Po tomto dětském zážitku, ho zájem o magické praktiky provázel po celý zbytek života, ale on sám byl prvním, kdo se vysmíval důvěřivosti, s níž mnozí přijímali esoterismus. Studoval na padovské univerzitě, kde vystudoval právo v roce 1742. Následně cestoval na ostrov Korfu a do Istanbulu.

V roce 1743 se vrátil do Benátek a v témže roce jeho babička Maria zemřela. Taktéž byl uvězněn v benátské pevnosti sv. Ondřeje od konce března do konce července. Spíše než o výkon trestu, se jednalo o výstrahu s úmyslem snahy o nápravu bouřlivého charakteru. Když se dostal na svobodu, odcestoval díky matčiným dobrým vztahům jako doprovod biskupa, který měl převzít diecézi, do města Martirano v Kalábrii. Jakmile dorazili na místo, zalekl se nejspíš Giacomo zpátečnických podmínek tohoto místa, požádal o propustku a dostal ji. Cestoval do Neapole a Říma, kde roku 1744 vstoupil do služeb kardinála Acquavivy, španělského velvyslance při Svatém stolci. Velmi brzy však musel odejít kvůli nevhodnému chování, ukryl totiž ve Španělském paláci, oficiální rezidenci kardinála, dívku, která předtím utekla z domova.

Vrátil se tedy do Benátek a na jistou dobu se živil hrou na housle v divadle San Samuele, které patřilo šlechtické rodině Grimaniů, jež po předčasné smrti otce (1733), oficiálně převzala nad Casanovou opatrovnictví, čímž se potvrdilo veřejné podezření, podle něhož jeden z Grimaniů, Michele, byl pravým otcem Giacoma.

Roku 1746 došlo k setkání s urozeným Benátčanem Matteo Bragadinim, který výrazně zlepšil jeho životní podmínky. Postižen náhlou nevolností, byl šlechtic zachráněn Casanovou a byl přesvědčen, že svým rychlým zásahem mu zachránil život. Následkem toho ho považoval téměř za syna a poskytoval mu podporu na výživu, dokud byl naživu. Ovšem styky se šlechtou přitahovaly pozornost státních úřadů a Casanova na doporučení Bragadina opustil Benátky v očekávání lepších časů.

Roku 1749 potkal jistou Henriette, která se stala zřejmě největší láskou jeho života. Pseudonym pravděpodobně skrýval identitu jedné vznešené dámy z Aix-en-Provence, snad Adelaide de Gueidan (17251786). O této a o dalších totožnostech se „casanovisté“ přou již mnohá desetiletí. Vesměs, jak tvrdí mnozí badatelé, jsou postavy citované v Pamětech skutečné. Navíc autor se musel chránit jistou obezřetností: často, jelikož se jednalo o vdané ženy, jsou některé zmíněny jen v iniciálách nebo smyšlenými jmény, mnohdy bývá mírně pozměněn věk z galantnosti nebo z ješitnosti autora, jenž nerad hovořil o avantýrách s obezřetnými ženami z tehdejšího pohledu ve zralém věku, ale obecně jsou osoby identifikovatelné a také zmíněné činy se jeví jako pravdivé a doložitelné. Nespočet zjištění a ověřených zpráv potvrdil jeho příběhy.

Pokud došlo k nějaké nepřesnosti či omylu, na vině může být také to, že v době, kdy byly psány Paměti (od roku 1789 dále), uplynulo od samotných událostí mnoho let a jakkoli si autor eventuálně vypomáhal deníky či záznamy, nebylo vůbec snadné seřadit chronologicky všechny události. Čas od času se však autor nechal unášet vlastní teatrální představou věcí a nezříká se jistých „divadelních kousků“.

Problém důvěryhodnosti Casanovova vyprávění je velmi komplexní: to, co je skutečně obtížné nebo v mnoha případech přímo nemožné ohodnotit, je odhadnout, zda vztahy, které Casanova tvrdí, že udržoval s osobnostmi, odpovídají skutečným událostem. Někteří badatelé se domnívají, že do korpusu Pamětí byly vloženy pasáže zcela románové a čistě smyšlené, i když postavené na historicky existujících osobách, skutečně přítomných na místech v inkriminované době.

Nejpodivnější případ je ten popisující vztah Casanovy se „suor M.M.“ a následné styky s velvyslancem Francie De Bernisem. Zde se jedná o jednu z nejhodnotnějších částí z pohledu literárního a stylistického. Rytmus vyprávění je velice kompaktní a emotivní napětí postav mimořádně reálné. Podle některých badatelů je vyprávění absolutně pravdivé a opakovaně se pokoušejí rozkrýt tajemství totožnosti oné ženy, podle jiných je příběh čistou fikcí a je založen na důvěrnostech velvyslancova kuchaře (jakýsi Rosier), kterého znal Casanova skutečně velmi dobře.

V červnu roku 1750 v Lyonu Casanova vstoupil do lóže Svobodných zednářů. Nezdá se, že by toto rozhodnutí bylo motivováno ideologickou náklonností, ale spíše pragmatickým přáním získat užitečné kontakty. Dosáhl jistých úspěchů, totiž mnoho osobností, které potkal během svého života, jako Mozart a Franklin, kteří byli jistě zednáři, a některé získané výhody při různých příležitostech se zdají být dílem přínosu pocházejícího z členství v organizaci dobře zakořeněné v téměř všech evropských zemích. Ve stejné době se odebral do Paříže, kde se naučil francouzštinu, která se stala jeho literárním jazykem, i když v mnoha případech hlavně korespondenčním.

Když se vrátil do Benátek po svém dlouhém pařížském pobytu a dalších cestách do Drážďan, Prahy a Vídně, byl v noci z 25. na 26. června 1755 zatčen a uvězněn v Piombi (vězení Dóžecího paláce). Jak bylo tehdy obvyklé, nebyl odsouzenému sdělen důvod obžaloby ani doba trvání zadržení. To, jak později napsal, se ukázalo jako škodlivé, neboť kdyby býval věděl, že trest měl trvání celkového možného součtu, byl by se vystříhal smrtelného nebezpečí při pokusu o útěk, ale především nebezpečí z možného následného omezení ze strany vyšetřovatelů, kteří nezřídka operovali daleko za hranicemi Republiky. Tito soudní úředníci byli nejzřetelnějším ztělesněním svévolné moci oligarchie, která vládla Benátkám. Byly zároveň zvláštní soudním aparátem a špionážní centrálou.

O skutečném důvodu zatčení se stále diskutuje. Jisté však je, že Casanovovo chování vedli v patrnosti agenti a ti zanechali riferty (raporty špiónů na účet policejního úřadu), které podrobně popisovaly jeho chování, především ty, které byly považovány za společensky nevhodné. V žaloba nakonec zněla: "zhýralost" spáchaná na vdaných ženách, zneuctění církve, oklamání několika urozených pánů a za obecně nebezpečné chování pro dobré jméno a stabilitu aristokratického režimu. Casanova nevedl o mnoho jiný život než mnoho mužů z „dobrých rodin“, jen se tím nijak netajil.

Také jeho přijetí do zednářského spolku, jež bylo úřadům známo, mu příliš neprospívalo, jako například skandální vztah s „sestrou M.M.“, zcela jistě patřící k urozeným, jeptiškou kláštera Sv. Marie od Andělů v Muranu a milenkou francouzského velvyslance opata De Bernis. Oligarchie u moci nemohla tolerovat nic jako zatčenou sociálně nebezpečnou osobu, která je na svobodě.

Nicméně pomoc, jíž mohl využívat ze strany svých aristokratických známých, mu značně pomáhala, ať už v podobě zmírnění trestu, či lepšího zacházení během pobytu v káznici, a dost možná mu i napomohli k útěku. Casanova byl vždy dvoustranná osobnost: svým předurčením a prostředky patřil mezi poddané, i když s těsnou vazbou na šlechtu, ale díky své protekci a frekvenci vztahů se mohlo zdát, že je nějak začleněn do vládnoucí třídy. Z tohoto pohledu se má zato, že jeho předpokládaný biologický otec, šlechtic Michele Grimani, patřil do jedné z nejvýznamnějších aristokratických rodin v Benátkách, z jejích řad vzešla tři dóžata jakož i kardinálů. Casanova sám se k tomuto otcovství hlásil v pamfletu Né amori né donne (Ani láska, ani ženy) a zdá se, že i podobnost tváře i podoba tělesná obou dvou tuto domněnku nemálo podporovala.

Od útěku z Piombi po návrat do Benátek (1756–1774)[editovat | editovat zdroj]

Benátky za časů G. Casanovy

Sotva se vzpamatoval ze šoku z uvěznění, začal Casanova připravovat útěk. První pokus byl zmařen přemístěním do jiné cely, avšak v noci z 31. října na 1. listopad 1756, uskutečnil svůj plán: protáhl se skrz celu v podkroví, přes otvor ve zdi vytvořený spoluvězněm, fráterem jménem Marino Balbi, odtud vnikl na střechu a úspěšně se spustil vikýřem zpátky do interiéru paláce. Dostal se tak, v doprovodu komplice, přes několik místností, kde byl nakonec zpozorován chodcem, který se domníval, že jde o návštěvníka, který zůstal zamčený uvnitř. Chodec pak zavolal jednoho ze zaměstnanců paláce, jenž otevřel vrata a dal oběma vězňům souhlas k opuštění paláce a bleskovému odjezdu na gondole.

Rychle se nasměrovali k severu. Problém však byl, že útěk vrhal špatné světlo na benátské justiční orgány a bylo jasné, že se úřady budou všemožně snažit o znovudopadení uprchlíků. Po nedlouhých pobytech v Bolzanu, Mnichově, kde se Casanovovi konečně podařilo zbavit se nepohodlného doprovodu mnicha, dále v Augustě a Štrasburku, 5. ledna 1757 dorazil do Paříže, kde se mezitím jeho De Bernis stal ministrem a tudíž neměl potíže s ochranou a podporou.

Povzbuzen, poté, co získal pevnou půdu pod nohama, začal se věnovat své specialitě: zářit ve společnosti, při svých návštěvách pokud možno v kruzích, jaké jen mohlo město nabídnout. Seznámil se mimo jiné s markýzou Jeanne d'Urfé (17051775), velmi bohatou a extravagantní šlechtičnou, s níž udržoval dlouhý vztah, rozhazuje značné sumy peněz, které mu ochotně poskytovala, zcela okouzlena jeho půvabem a rozsáhlými znalostmi magických rituálů. S ohromnou vynalézavostí, jako vždy, se zhostil úkolu zakladatele národní loterie, za účelem posílit státní finance. Zjistil, že to je jediný způsob, jak přimět občany ochotně odvádět poplatky veřejných financí.

Jeho intuice byla natolik správná, že je tento systém dodnes s úspěchem praktikován. Jeho nápad byl úředně schválen a Casanova byl jmenován Výběrčím 27. ledna 1758. V září téhož roku, byl De Bernis jmenován kardinálem. O měsíc později byl Casanova pověřen francouzskou vládou vykonáním tajné mise v Holandsku. Při svém návratu byl zapleten do spletité záležitosti ohledně nechtěného těhotenství jedné benátské přítelkyně jménem Giustiniana Wynne.

Po matce Italka, po otci Angličanka, byla Giustiniana v centru pozornosti díky svému žhavému vztahu s benátským patricijem, Andreou Memmem. Ten se ji snažil všemi způsoby přesvědčit, aby si ho vzala, ale Raison d'État (byl členem jedné ze dvanácti – tzv. apoštolských rodin – nejvznešenější v Benátkách) mu v tom bránily, z důvodu jakýchsi obskurních poklesků její matky. V důsledku skandálu který to následně vyvolalo, se Wynneovi odstěhovali z Benátek. Nešťastná dívka, jež se po příjezdu do Paříže nemohla vzpamatovat ze změny a v důsledku oné nepříjemnosti, se obrátila s prosbou o pomoc na Casanovu, jenž byl dobrým přítelem jejího vyvoleného. Znovu se našel dopis, v němž dívka naléhavě prosí o pomoc, a upřímnost s níž se obrací na Casanovu je odzbrojující, a vkládá naprostou důvěru, vědoma si obrovského nebezpečí, kterému vystavovala sebe (i jeho) v případě, že by se zpráva dostala do špatných rukou.

Casanova se jí snažil pomoci, byl však vystaven udání za osvětu abortivních praktik, prováděnou porodní sestrou, Reine Demay, a v houfu přihlížejících stál krátkozraký člověk jménem Louis Castel-Bajac, jenž žádal výkupné výměnou za zrušení soudního přelíčení. Obvinění bylo závažné, nicméně Casanova se dokázal zprostit svou obvyklou duchapřítomností a byl propuštěn, zatímco žalující skončila ve vězení. Dívka opustila myšlenku na přerušení těhotenství a následně porodila v klášteře, kam se uchýlila. Poté, co přenechal své zájmy v loterii jiným, pustil se Casanova do podnikatelské operace v konkurzu (textilním podniku), který zkrachoval také vinou silných omezení exportu vzešlých z válečného konfliktu. Dluhy, které vznikly ho přivedly na krátko do vězení (srpen 1759). Jako vždy, včasná intervence vlivné přítelkyně, bohaté a mocné markýzy d'Urfé, ho dostala z ožehavé situace. Následující roky byly ve znamení častého cestování po Evropě. Procestoval Holandsko, pak Švýcarsko, kde se setkal s Voltairem. Posléze do Itálie, do Janova, Florencie e Říma.

Zde žil jeho bratr Giovanni, malíř, žák Raffaella Mengse. Během pobytu u bratra byl přijat papežem Klimentem XIII.. Roku 1762 se vrátil do Paříže, kde se začal znovu věnovat esoterickým praktikám společně s markýzou d'Urfé, fino a che quest’ultima, která si uvědomila, že si z ní celou dobu dělal blázny a ona věřila v znovuzrození jako mladá a krásné díky magii, náhle přerušila všechny kontakty se samozvaným čarodějem, tak že po krátkém čase, opustil Paříž, kde klima, které si kdysi vytvořil se mu stalo nesnesitelným, a odcestoval do Londýna, kde byl uveden na královském dvoře.

V anglické metropoli poznal osudnou Marianne de Charpillon, mladičkou francouzskou kurtizánu, s níž nemohl odolat navázat vztah. V této záležitosti i takový ostřílený svůdce jakým byl Casanova podlehl a ukázal svou slabinu a tato vychytralá dívenka ho přivedla až na pokraj sebevraždy. Nebyla to velká láska, ale evidentně Casanova se nemohl smířit s tím, že ho nějaká holka naprosto bez zájmu přehlíží. A čím víc naléhal, tím víc ho ona vodila za nos. Ale nakonec se mu podařilo se z této absurdní situace osvobodit a odcestoval do Berlína.

Zde se setkal s králem Bedřichem II. Pruským, jenž mu nabídl skromný post učitele na škole kadetů. Casanova nabídku znechuceně odmítl a zamířil na východ do Ruska. V Moskvě se v prosinci 1764 setkal s carevnou Kateřinou II. Velikou, která byla rovněž spojena s obrovskou sbírkou historických osobností, které potkala během svých nekonečných cest. S mimořádnou jednoduchostí Casanova dosáhl výše postavení na úrovni osobností prvního řádu – lidí kteří jistě nebyli k mání pro kohokoli. Evidentně ho pravidelně předcházela pověst a, přinejmenším díky vyvolané zvědavosti, se mu dařilo pronikat do exkluzivních společností hlavních měst.

Tato záležitost se tak trochu živila sama, v tom smyslu, že na jakékoli místo, kam se Casanova chystal, dával si dost práce s tím, aby dostal dopisy s doporučením do svého příštího působiště. Evidentně si tam přidával své: uměl brilantně konverzovat, měl encyklopedické vzdělání, které se vymykalo normálu a pokud se týká zkušeností z cest, těch, v časech, kdy lidé zrovna moc necestovali, posbíral nekonečně. Zkrátka Casanova měl své veliké kouzlo a neužíval ho pouze u žen.

Roku 1766 v Polsku se stala příhoda, která Casanovu hluboce poznamenala: souboj s hrabětem Branickim. Ten ji během sporu o čest jedné benátské baleríny Anny Binettiové napadl označením benátská matrace. Hrabě byl významná osoba z okruhu krále Stanislava II. Poniatowského a pro soukromou osobu z ciziny bez jakékoli politické ochrany nebylo příliš radno mu odporovat. Takže, i když šlo ze strany hraběte o těžkou urážku, každý rozvážný člověk by se byl raději stáhl. Ne však Casanova, jenž evidentně nebyl jen pouhým milovníkem konverzace a schopný svůdník, ale také kurážný muž, hraběte vyzval na souboj s pistolemi. Podnik to byl velmi riskantní, protože jak v případě porážky, tak i vítězství, se dalo čekat, že se přátelé hraběte okamžitě pomstí.

Hrabě vyvázl s velmi těžkým zraněním, ale ne takovým, aby mu to zabránilo čestně požádat své přátele, aby nechali soupeře jít, neboť jednal podle pravidel souboje. S poměrně vážným zraněním na paži, se Casanovovi podařilo uprchnout z nevlídné země. Šťastná hvězda zdá se teď k němu obrátila zcela zády. Odjel do Vídně, odkud byl vypuzen.

Vrátil se tedy do Paříže, kde ho však zastihl (listopad 1767) královský dokument lettre de cachet od Ludvíka XV., v němž jej panovník vyzval k opuštění země. Toto nařízení si vyžádali příbuzní markýzy d'Urfé, kteří měli v úmyslu ochránit od dalších turbulencí ještě stále značný rodinný majetek.

Odjel tudíž do Španělska, již v zoufalé snaze najít nějaké zastání, ale ani zde se mu nedařilo lépe: byl uvržen do žaláře pod falešnou záminkou a celá věc se táhla déle než měsíc. Opustil Španělsko a skončil v Provence, kde těžce onemocněl (leden 1769).

Zde se mu dostalo pomoci od jeho někdejší milenky Henriette, jež se mezitím vdala a poté ovdověla, u které na sebe zanechal nejlepší vzpomínky. Rychle se vzpamatoval a znovu vycestoval, tentokrát do Říma, Neapole, Boloni, Terstu. V tomto období také zintenzívnil své styky s benátskými státními úředníky, aby mu byla udělena kýžená milost, která konečně přišla 3. září 1774.

Od návratu do Benátek do smrti (1774–1798)[editovat | editovat zdroj]

Když se Casanova po osmnácti letech vrátil do Benátek, znovu navázal stará přátelství, koneckonců nikdy nepřerušených díky velice intenzivní korespondenci. Aby mohl žít, nabídl své služby státním úřadům coby špión, vlastně kvůli těm kteří byli nejprve rozhodnuti odsoudit do žaláře a potom ho donutit k dlouhému exilu. Hlášení od Casanovy nebyla nijak zvláště zajímavá a spolupráce se unaveně vlekla až k přerušení z důvodu “slabého přínosu”. Pravděpodobně se mu příčilo být původcem pronásledování jiných, kterážto sám dobře znal a zažil na vlastní kůži.

Když se ocitl bez finanční podpory zvenčí, začal se věnovat spisovatelským aktivitám, a při tom používal svou širokou síť známostí, aby zajistil publikaci svého díla. Tehdy se užívalo přepisování originálu knih ještě před předáním k tisku nebo přímo při dokončení díla, aby bylo zajištěno maximální snížení nákladů na tisk. Sazba se totiž prováděla ručně a náklad byl velmi nízký. V roce 1775 publikoval první svazek překladu Iliády. Výčet spolupracovníků, tedy těch kteří se podíleli na financování díla, byl skutečně pozoruhodný a obsahoval přes dvě stě třicet jmen, mezi nimiž figurovala i ta z benátské horní vrstvy, včetně nejvyšších státních autorit, ať už úřadujících prokurátorů od Sv. Marka, dvou synů dóžete Moceniga, profesorů padovské univerzity a dalších. Zajisté, měl mnoho dobrých známých, díky své vězeňské minulosti a útěku a následnému omilostnění. Skutečnost, že byl někdo uveden na seznamu nebyla utajovaná, ale na maloměstě, kde se všechny vlivné osobnosti znaly, bylo veřejným tajemstvím, a tudíž veškerá podpora naznačuje, že, navzdory osudu, Casanova zdaleka nebyl vyděděnec. Také zde je vhodné zamyslet se nad dvojakostí jeho osobnosti a jeho věčné oscilaci mezi táborem odpadlíků a vrstvou privilegovaných.

V tomto období Casanova navázal vztah s Francescou Buschiniovou, velmi prostou a nevzdělanou dívkou, která mu po jeho druhém vyhoštění z Benátek léta psala dopisy (nalezené v Duchcově) s dojemnou upřímností a něhou, užívajíc slovník silně ovlivněný benátským nářečím, s viditelnou snahou o co největší poitalštění textu. Toto byl poslední významný vztah G. Casanovy a on k této ženě velmi přilnul: i když od sebe byli nepřekonatelně daleko, a on hluboce smuten z temnoty svého života, udržoval čilou korespondenci s Francescou, a kromě toho jí celé roky nadále platil činži za dům v Barbaria delle Tole, v němž společně žili, a když mohl, posílal jí směnky na nevelké částky peněz.

V následujících letech publikoval další díla a snažil se protloukat jak nejlépe mohl. Ale jeho bouřlivá povaha mu způsobila velkou nepříjemnost: teatrálně urazil v domě Grimaniho jistého Carlettiho, se kterým se přel ohledně peněz. Ale protože pán domu se přiklonil na stranu Carlettiho, Casanova se urazil. Rozhodl se sepsat jako pomstu pamflet, Né amori né donne, ovvero la stalla ripulita (Ani láska ani ženy, aneb vyčištěný chlév v němž, byť pod chabou snadno odhalitelnou mytologickou zástěrkou, otevřeně tvrdí, že právě on je skutečným synem Michele Grimanijho, zatímco naopak Zuan Carlo Grimani je, „jak všichni vědí“, plodem nevěry jeho matky (Pisana Giustinian Lolin) s jiným benátským aristokratem, Sebastiano Giustinianim.

Záznam o úmrtí Casanovy v duchcovských análech

Pravděpodobně to všechno byla pravda, také proto, že ve městě, kde se vzdálenosti mezi domy měřily na pídě, na procházky se jezdilo v gondolách a kde houfy služebných přirozeně drbaly do úmoru, bylo naprosto nemyslitelné, že by se dalo udržet nějaké tajemství. Tak jako tak, i v tomto případě se místní aristokracie vzepřela a Casanova byl donucen k poslednímu a definitivnímu exilu. Nicméně tato záležitost nezůstala bez odezvy, jestliže se nechal kolovat anonymní pamflet, v němž se opakovala slova z Casanovova textu, nazvaný “Contrapposto o sia il riffiutto mentito, e vendicato al libercolo intitolato Ne amori ne donne ovvero La stalla ripulita, di Giacomo Casanova”.

Giacomo opustil Benátky v lednu 1783 a odjel do Vídně. Na nějakou dobu dělal sekretáře benátského velvyslance Foscariniho a potom, po jeho smrti, přijal post knihovníka na zámku hraběte Josefa Karla Eusebia z Valdštejna v Duchcově v Čechách. Tam strávil poslední a velmi smutné roky svého života, ponížen rolí služebníka a již nepochopen, a navíc považován za přežitek navždy zmizelé epochy.

Z Duchcova, Casanova údajně napomáhal Francouzské revoluci, k pádu Benátské republiky, k pádu jeho světa. Nebo přinejmenším toho světa o němž snil, že se stane jeho pevnou součástí. Jeho poslední útěchou, kromě velkého množství dopisů od benátských přátel, již ho zpravovali o dění v jeho rodném městě, bylo sepisování díla Histoire de ma vie, autobiografie, jež pohltila všechny jeho zbývající síly, neboť ji psal ve vytrvalém zanícení, téměř jako by chtěl předejít smrt, kterou už cítil přicházet.

Když ji psal, Casanova znovu prožíval svůj život, tak naprosto jedinečný, že se stal mýtem, v kolektivního vědomí. Život jako umělecké dílo. Jistě si při jejím vypravování uvědomoval, kolik toho v životě zažil a kolika nekonečných zkušeností byl interpretem. Zemřel 4. června roku 1798.

Casanova v umění[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 61–62.  
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 9. sešit : C. Praha : Libri, 2008. 369–502 s. ISBN 978-80-7277-366-4. S. 393–394.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu