Přeskočit na obsah

Chelsea FC

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Chelsea FC
NázevChelsea Football Club
Přezdívka„The Blues“
ZeměSpojené království Anglie (Spojené království)
MěstoLondýn (Fulham)
Založen10. března 1905
AsociaceAnglie Football Association
Barvy modrá a bílá
Domácí dres
Venkovní dres
Alternativní
SoutěžAnglie Premier League
2023/246. místo
StadionStamford Bridge, Londýn
Souřadnice51°28′54″ s. š., 0°11′28″ z. d.
Kapacita40 834 diváků
Vedení
VlastníkUSA Todd Boehly
PředsedaUSA Todd Boehly
TrenérItálie Enzo Maresca[1]
Oficiální webová stránka
Největší úspěchy
Ligové tituly6× mistr Anglie
Domácí trofeje8× FA Cup
5× EFL Cup
4× Community Shield
Mezinárodní trofeje2× Liga mistrů UEFA
2× Evropská liga UEFA
2× Pohár vítězů pohárů
2× Superpohár UEFA
1× MS ve fotbale klubů
Chelsea FC 2024/2025
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Přehled medailí
Liga mistrů UEFA
Stříbrná medaile 2007/2008 Chelsea FC
Zlatá medaile 2011/2012 Chelsea FC
Zlatá medaile 2020/2021 Chelsea FC
Evropská liga UEFA
Zlatá medaile 2012/2013 Chelsea FC
Zlatá medaile 2018/2019 Chelsea FC
Pohár vítězů pohárů
Zlatá medaile 1970/1971 Chelsea FC
Zlatá medaile 1997/1998 Chelsea FC
Superpohár UEFA
Zlatá medaile 1998 Chelsea FC
Stříbrná medaile 2012 Chelsea FC
Stříbrná medaile 2013 Chelsea FC
Stříbrná medaile 2019 Chelsea FC
Zlatá medaile 2021 Chelsea FC
Mistrovství světa ve fotbale klubů
Stříbrná medaile 2012 Chelsea FC
Zlatá medaile 2021 Chelsea FC
First Division / Premier League
Bronzová medaile 1919/1920 Chelsea FC
Zlatá medaile 1954/1955 Chelsea FC
Bronzová medaile 1964/1965 Chelsea FC
Bronzová medaile 1969/1970 Chelsea FC
Bronzová medaile 1998/1999 Chelsea FC
Stříbrná medaile 2003/2004 Chelsea FC
Zlatá medaile 2004/2005 Chelsea FC
Zlatá medaile 2005/2006 Chelsea FC
Stříbrná medaile 2006/2007 Chelsea FC
Stříbrná medaile 2007/2008 Chelsea FC
Bronzová medaile 2008/2009 Chelsea FC
Zlatá medaile 2009/2010 Chelsea FC
Stříbrná medaile 2010/2011 Chelsea FC
Bronzová medaile 2012/2013 Chelsea FC
Bronzová medaile 2013/2014 Chelsea FC
Zlatá medaile 2014/2015 Chelsea FC
Zlatá medaile 2016/2017 Chelsea FC
Bronzová medaile 2018/2019 Chelsea FC
Bronzová medaile 2021/2022 Chelsea FC

Chelsea FC (celým názvem: Chelsea Football Club) je anglický fotbalový klub, který sídlí v londýnské jihozápadní čtvrti Fulham. Založen byl 10. března roku 1905. Od sezóny 1992/93 působí v Premier League (nejvyšší fotbalová soutěž v Anglii). Klubové barvy jsou modrá a bílá.

Jejími rivaly jsou další kluby z Londýna jako Arsenal a Tottenham Hotspur, vzájemná rivalita těchto klubů je ovšem ještě intenzivnější než je tomu u obou vůči Chelsea.[2] Rivalita s Manchesterem United vznikla na základě ambicí obou klubů, Chelsea se stala vyzývatelem United jako dříve dominantní síly v anglickém fotbale.[2] V minulosti vnímali její příznivci jako rivala též Leeds United, vzestup na evropském poli zase několikrát dostal Chelsea do křížku s Barcelonou.[2][3]

V roce 2008 se Chelsea poprvé dostala do finále Ligy mistrů UEFA, v penaltové rozstřelu ovšem proti Manchesteru United neuspěla. V roce 2012 již uspěla, a to proti Bayernu Mnichov na jeho stadionu a v roce 2021 na tento triumf navázala, když ve finále přehrála Manchester City.[4]

Své domácí zápasy odehrává na stadionu Stamford Bridge s kapacitou 41 853 diváků. Ten své jméno získal po jednom z mostů přes řeku Temži, který stál v londýnské čtvrti Chelsea poblíž dnešního stadionu.[5]

Dějiny klubu

[editovat | editovat zdroj]

Založení a první roky

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1896 koupil obchodník s nemovitostmi Henry Augustus „Gus“ Mears spolu se svým bratrem Josephem atletické hřiště na Stamford Bridge a poté i sousedící zahradu jako základ pro fotbalový stadión, který zde chtěl postavit. Společnost The Great Western Railway mu ovšem předložila atraktivní nabídku ke koupi plochy za účelem těžby uhlí a následné výstavby tovární vlečky. Mears prodej sice zvažoval, ale nakonec se sešel s architektem fotbalových tribun Archibaldem Leitchem a vyměřili hřiště. Ale dokonce ani v této fázi se neuvažovalo o utvoření nového fotbalového klubu. Hrací plocha totiž byla nabídnuta týmu Fulham FC pro jejich domácí zápasy za nájem 1500 liber ročně. Mužstvo Fulhamu se však na Stamford Bridge nakonec nepřestěhovalo, zmíněná suma prý byla příliš vysoká. Mearsův přítel finančník Fred W. Parker mu navrhl, aby založil svůj vlastní klub. Mearsovi se nápad líbil a souhlasil – oficiálním datem založení klubu se tak stal 10. březen 1905. Protože již bylo jméno Fulham FC zabrané, klub si zvolil název podle přilehlého okrsku Metropolitan Borough of Chelsea. Hráči nosili světlé modré dresy, bílé trenýrky a tmavě modré štulpny.

Chelsea v roce 1905

V roce 1905 byla podána žádost o připojení do Jižní ligy, avšak po protestech Fulhamu, Tottenhamu a jiných klubů, byla zamítnuta. Díky síle angažovaných fotbalistů, novému hřišti a osobnosti Freda Parkera byla Chelsea nakonec přijata do Druhé divize. Historicky první utkání sehrála 2. září 1905 na hřišti Stockportu County, který prohrála 0:1. První vítězství 1:0 přišlo o týden později proti Blackpoolu, trefil se John Tait „Jacky“ Robertson. Premiérový ročník se opravdu povedl a Chelsea dlouho bojovala o postup do nejvyšší soutěže, ale kvůli sérii čtyř utkání bez vítězství v posledních čtyřech zápasech se tak nestalo. O rok později již byla snaha úspěšná. V První divizi se Chelsea významněji neprosadila a do začátku první světové války střídala První a Druhou divizi. Největším úspěchem této éry zůstala účast ve finále FA Cupu 1915, které vyhrál poměrem 3:0 Sheffield United. K výrazným hráčům tohoto období patřili výstřední brankář William Foulke, útočníci George Hilsdon, Bob Whittingham nebo Jimmy Windridge.

Meziválečné období a první úspěšná éra

[editovat | editovat zdroj]

V meziválečných letech se v modrém dresu objevilo velké množství dobrých hráčů, např. skotský internacionál Hughie Gallagher, George Mills, Harry Wilding, Vic Woodley nebo Ben Baker. Jeden čas byli dokonce všichni fotbalisté útočné vozby (tehdy pětičlenné) reprezentanti, přesto ale moc důvodů k oslavám zaplněné ochozy na Stamford Bridge neměly. Trenéři Calderhead a po něm Knighton nedokázali vytvořit v týmu vítězný duch, a tak největšími úspěchy byly 2× účast v semifinále FA Cupu (1920, 1932) a třetí místo v První divizi v sezóně 1919/1920.

Po válce převzal vedení týmu Willy Birrell a zasadil se o rozvoj mládeže. I tak se Chelsea marně snažila získat nějaký pohár. Přitom dobrých hráčů bylo opět dost – Tommy Laxton, Len Goulden, Billy Hughes, Roy Bentley a jiní. Po příchodu trenéra Teda Drakea se tým začal zlepšovat, až v sezóně 1954/1955 získal poměrně překvapivě titul. Chelsea využila velké vyrovnanosti v horní polovině tabulky sérií deseti utkání bez porážky (včetně sedmi vítězství) a rozhodla o svém prvenství. V následujících letech se díky předvídavosti a dobrému odhadu Dickieho Fosse a výbornému scoutingu Jimmyho Thompsona na Stamford Bridge dostala řada mladých hráčů, kteří si zde během pár let udělali jméno a stali se oporami mužstva, například Jimmy Greaves či Ron Tindall. I když se na titul nepodařilo navázat, zárodky budoucích úspěchů byly zasety.

Příchod Tommyho Dochertyho v roce 1961 odstartoval první zlaté období v historii klubu. Mladí odchovanci přebrali otěže a i když první rok Chelsea sestoupila do Druhé divize, hned v dalším roce vrátila zpět a v následujících devíti ročnících sahala po metách nejvyšších (sled umístění v tabulce: 5., 3., 5., 9., 6., 5., 3., 6. a 7. ). Mezitím se v roce 1965 mohli Blues (jak se týmu v té době začalo přezdívat) radovat ze zisku Anglického ligového poháru, dařilo i v FA Cupu (dvakrát semifinále, stejně tak finále, z nichž to v roce 1970 bylo vítězné) a následně triumf v Poháru Vítězů Pohárů proti Realu Madrid. Základními pilíři tohoto týmu byli Peter Houseman, Bobby Tambling, Ron Harris, Peter Osgood nebo legendární brankář Peter Bonnetti.

Na hraně zániku, reinkarnace a stabilizace

[editovat | editovat zdroj]

Po skvělých šedesátých letech přišla velmi slabá sedmdesátá. Za odcházející staré opory nebyla kvalitní náhrada, protože výstavba East Stand na Stamford Bridge odčerpala z klubové pokladny všechny peníze. Vedení muselo prodávat hráče, trenéři se střídali jak na běžícím pásu a Chelsea se propadla o soutěž níž. Na začátku osmdesátých let to vypadalo s klubem téměř beznadějně: obrovské dluhy, zastavené pozemky, přestárlý tým. Akcie klubu tehdy koupil za symbolickou 1 libru Ken Bates a začal s důkladnou reorganizací. Angažoval Johna Neila, který musel zachraňovat topící se Chelsea ze dna tabulky Druhé divize a svými chytrými transfery tak položil základy nového týmu (mj. Nevin, McLaughlin, Speedie, Dixon, Spackman, Niedzwiecki), který v roce 1984 vyhrál druhodivizní titul a postoupil opět mezi elitu. Týmu se ujal John Hollins a dvakrát za sebou skončil na velmi lichotivé šesté příčce. Po nevydařeném závěru ročníku 1987/88 Chelsea sestoupila, ale rok na to famózní jízdou vyhrála Druhou divizi a ročník 1989/90 uzavřela nejlépe za posledních dvacet let, když skončila pátá. Na začátku devadesátých let byly konečně vyřešeny spory o Stamford Bridge a byly navržena rozsáhlá rekonstrukce. I přes značnou finanční zátěž se týmu podařilo setrvat v klidných vodách nově vzniklé Premier League. Dokonce se povedlo vybojovat finále FA Cupu 1994, ve kterém byl lepší Manchester United poměrem 4:0.

Premier League a druhá úspěšná éra

[editovat | editovat zdroj]

Po Euru 1996 se do Anglie začali hrnout hráči z celé Evropy a Chelsea byla jedním z klubů, které na tom vydělaly. Kouč Glenn Hoddle dokázal přivábit skvělé hráče jako byli Dan Petrescu nebo Ruud Gullit, druhý jmenovaný po něm později převzal trenérskou funkci. „Blues“ pak každý rok útočili na ligový titul, jenže nejlépe skončili těsně třetí v sezóně 1998/1999. Co se nedařilo v lize, vycházelo jinde: vítězství v Community Shield 2000, Ligovém poháru 1998, dvojnásobné vítězství v FA Cupu 1997 a 2000 (plus jedno semifinále) a opět v Poháru Vítězů pohárů (1× semifinále) a Superpoháru. To už byl trenérem Gianluca Vialli a oporami týmu Ed De Goey, Franck Leboeuf, Marcel Desailly, Dennis Wise nebo Gianfranco Zola. Nicméně náročný majitel klubu Ken Bates požadoval ligový titul, účast v evropských pohárech a tím pádem vysoký finanční zisk, který potřeboval na nákladnou rekonstrukci stadionu Stamford Bridge. Po neúspěšné sezóně 1999/2000 byl trenér Vialli vyhozen a přišel Claudio Ranieri. Z počátku dostával Ranieri nové hráčské posily za vysoké částky, ale výrazný úspěch nepřicházel. Postupem času finance vysychaly a hovořilo se o vysokých dluzích a rozprodání hráčů základní jedenáctky. V červnu 2003 prodal Ken Bates svůj většinový podíl v klubu překvapivě za 60 milionů liber ruskému (od roku 2018 rusko-izraelskému) miliardářovi Romanu Abramovičovi. Tím nastala zatím nejúspěšnější doba v historii klubu. Abramovič přišel do Chelsea s jasným plánem – udělat z něj jeden z největších klubů historie. Ambice sahaly až k výšinám Manchesteru United nebo Realu Madrid.[6] Do klubu s sebou přivedl i Marinu Granovskaiu, která si později vybudovala reputaci jako jedna z nejvlivnějších žen ve fotbale. Stala se ředitelkou a pravou rukou Abramoviče a někteří ji přezdívají „Železná lady“.[7]

Éra Romana Abramoviče

[editovat | editovat zdroj]
Maskot Chelsea FC

V sezóně 2004/05 vyhrál klub Premier League a Carling Cup, v následující sezóně obhájil ligový triumf. V sezóně 2006/07 sice potřetí v řadě titul anglického šampiona Chelsea nezískala, ale i tak lze označit tuto sezónu za úspěšnou: v Premier League obsadila 2. místo za vítězným Manchesterem United, vyhrála FA Cup i Carling Cup a dostala se do semifinále Ligy mistrů UEFA, kde ji na penalty vyřadil Liverpool FC. Na začátku sezóny 2007/08 odešel po dlouhodobých neshodách s majitelem klubu Abramovičem portugalský trenér José Mourinho, pod jehož vedením Chelsea během tří let získala dva ligové tituly a tři poháry. Nahradil jej izraelský trenér Avram Grant, dosavadní fotbalový ředitel klubu a Abramovičův osobní přítel. Ten ale klub opustil po prohraném finálovém utkání Champions League s Manchesterem United v Moskvě a kormidlo Chelsea po něm převzal po Euru 2008 Brazilec Luiz Felipe Scolari, který do Chelsea přivedl jednoho ze svých oblíbenců z portugalské reprezentace (kterou předtím trénoval), záložníka Deca z Barcelony. I ten však zanedlouho po svém příchodu, po málo úspěšném působení, u klubu skončil. Chelsea FC poté do konce sezóny 2008/09 vedl jako hlavní trenér Nizozemec Guus Hiddink, tehdy také trenér ruské reprezentace, který ještě dokázal vyhrát Anglický pohár. V sezonách 2009/2010 a 2010/2011 vedl tým Chelsea Carlo Ancelotti, který přišel z AC Milán, a hned ve své první sezoně vyhrál Premier League, Anglický pohár a Community Shield. Po něm byl trenérem Chelsea poměrně krátce André Villas-Boas, který skončil své působení v březnu 2012, kdy se zdálo, že sezóna 2011/2012 skončí neúspěšně.

Za této situace přišel pod vedením nového prozatímního hlavního trenéra, Itala Roberta Di Mattea, velký obrat a postup až do finále Champions League. To skončilo největším úspěchem v historii FC Chelsea – vítězstvím proti FC Bayern Mnichov dne 19. května 2012 v Mnichově. Utkání sice skončilo nerozhodně 1:1 po prodloužení, avšak penaltový rozstřel vyhrála Chelsea 4:3.[8] Velkou zásluhu na tomto triumfu měli brankář Petr Čech (mj. zneškodnil Arjenu Robbenovi pokutový kop na začátku prodloužení a v závěrečném rozstřelu další dva) a útočník Didier Drogba (vstřelil vyrovnávací gól na 1:1 krátce před koncem řádné hrací doby a proměnil rozhodující pokutový kop v závěrečném penaltovém rozstřelu).

Toto vítězství také znamená, že se Chelsea kvalifikovala do ročníku 2012/2013 Ligy mistrů přímo, i když skončila v Premier League až na šesté příčce. Jako obhájce trofeje tak překazila případnou účast v Lize mistrů svému londýnskému rivalovi Tottenhamu Hotspur, jenž skončil v Premier League na čtvrtém místě (Tottenham by hrál předkolo Ligy mistrů, kvůli triumfu Chelsea v LM byl přeřazen do základní části Evropské ligy, neboť v LM se mohou představit maximálně 4 celky z anglické nejvyšší soutěže). Obdobná situace nastala v sezóně LM 2005/2006, kdy obhájce trofeje Liverpool FC skončil v domácí lize pátý. Liverpool tehdy dostal výjimku od UEFA a byl zařazen do prvního předkola LM, odkud si zajistil postup do skupinové fáze soutěže (tam se představily celkem 4 anglické týmy – Liverpool, Chelsea, Manchester United a Arsenal, pátý anglický tým Everton FC vypadl ve třetím předkole se španělským Villarrealem).

Roberto di Matteo byl jmenován trenérem Chelsea, ale už v listopadu 2012 byl nahrazen Rafaelem Benítezem,[9] ten však jako bývalý trenér Liverpoolu neměl u fanoušků velkou oblibu, někteří stále volali po jeho odvolání.[10] Po konci sezóny 2012/2013 se Chelsea jako staronový kouč ujal José Mourinho.

V sezóně 2013/14 nezískala Chelsea žádnou trofej. V Capital One Cupu překvapivě vypadla ve čtvrtfinále se Sunderlandem (prohra 1:2). V FA Cupu v osmifinále s Manchesterem City. V Lize mistrů skončila v semifinále proti Atléticu Madrid (dvojzápas 0:0 a 1:3). V Premier League skončili The Blues třetí se 4bodovou ztrátou na výherce soutěže Manchester City. Podle slov Josého Mourinha musel tým vyzrát a trofeje by měly přijít v sezóně 2014/15.

V sezóně 2014/15 se jeho slova potvrdila a Chelsea vyhrála jak Premier League, tak Ligový pohár.[11][12] V Premier League vytvořila nový rekord v počtu dnů strávených na první pozici – 274.[13] V Lize mistrů vypadla v osmifinále proti Paris Saint-Germain (1:1, 2:2).[14] Z FA Cupu jí vyřadil ve 4. kole Bradford po prohře 2:4.[15]

V sezóně 2015/16 ovšem Chelsea začala prohrávat, propadla se k sestupovým příčkám a vypadla z Ligového poháru na penalty proti Stoke City.[16] Přesto se Chelsea podařilo postoupit do osmifinále Ligy Mistrů z prvního místa se 13 body.[17]
17. 12. 2015, v době kdy se klub nacházel na 16. místě v ligové tabulce, Chelsea propustila José Mourinha.[18] S tímto rozhodnutím nesouhlasila většina fanoušků, kteří v dalším domácím zápase proti Sunderlandu zpívali Mourinhovo jméno, vyvěšovali transparenty a bučeli na některé hráče.[19] Chelsea poté po zápase převzal do konce sezóny Guus Hiddink.[20] Pod taktovkou Guuse Hiddinka Chelsea stoupla tabulkou a sezónu zakončila na desátém místě s 50 body.[21] Z FA Cupu Chelsea vypadla ve čtvrtfinále po prohře 0:2 s Evertonem[22] a z Ligy mistrů UEFA byla vyřazena taktéž ve čtvrtfinále po domácí i venkovní prohře 1:2 s francouzským Paris Saint-Germain.[23][24] Tento neúspěch v Lize mistrů a v domácí lize znamenal, že Chelsea nehrála v sezóně 2016/17 o evropské poháry.

Již v dubnu Chelsea angažovala italského trenéra Antonia Conteho, se kterým podepsala tříletý kontrakt. Conte, v té době trenér italské reprezentace, se k týmu připojil v červenci po skončení mistrovství Evropy ve Francii.[25] V létě do Chelsea přestoupil z mistrovského Leicesteru City N'Golo Kanté, z Olympique de Marseille byl koupen Michy Batshuayi a z PSG se vrátil David Luiz.[26] Chelsea pod Contem začala ligu vítězně, když porazila West Ham, Watford a Burnley. Po remíze se Swansea ovšem následovaly prohry s Liverpoolem a městským rivalem Arsenalem.[27] Po těchto prohrách Conte změnil sestavu na 3–4–3 a začala vítězná série, která k 31. prosinci činila 13 vyhraných zápasů za sebou. Tím Chelsea vyrovnala rekord počtu výher v řadě, který do té doby držel Arsenal.[28] Tato série byla začátkem ledna utnuta Tottenhamem venkovní prohrou 0:2, Chelsea již ale první místo neopustila. [29] Obranu Blues výrazně doplňoval nový záložník N'Golo Kanté, nakonec zvolený hráčem sezóny.[29] Vyrovnané výkony podával krajní obránce César Azpilicueta.[30] Změna rozestavení prospěla útočné hvězdě Edenu Hazardovi, v průběhu podzimu to však byl hrotový útočník Diego Costa, kdo táhl Blues.[30] Ve 25. sezóně Premier League se tak Chelsea chopila svého pátého mistrovského titulu. Trenér sezóny Antonio Conte triumfoval v soutěži, kde nově působila též další velká trenérská jména jako José Mourinho (Manchester United), Pep Guardiola (Manchester City), Arsène Wenger (Arsenal) nebo Jürgen Klopp (Liverpool).[29]

Cesta za obhajobou započala domácí porážkou 2:3 s Burnley, při které Chelsea dohrávala bez vyloučené dvojice Cahilla a Fàbregase.[31] To Blues odčinili ve Wembley venku proti Tottenhamu výhrou 2:1.[31] Nové posily jako Tiémoué Bakayoko a Álvaro Morata nenabraly formu a nenahradily tak Nemanju Matiće a Diega Costu, kteří z klubu odešli.[31][32] Na přelomu roku Chelsea nestačila na Bournemouth (0:3) a také Watford (1:4).[32] Období mezi koncem ledna a začátkem dubna přineslo pět porážek v sedmi zápasech Premier League. V závěrečném 38. kole se porážkou 0:3 v Newcastlu zpečetilo umístění na pátém místě a Chelsea si tak měla minimálně rok dát od Ligy mistrů pauzu. V Ligovém poháru nestačila na Arsenal, ale vynahradila si to vítězstvím ve finále FA Cupu nad Manchesterem United.[32] I zásluhou výhry na hřišti Atlética ve skupiny Ligy mistrů postoupila Chelsea ze druhého místa za prvním AS Řím. V osmifinále ale nestačila na Barcelonu.[32] Mezi nejlepší hráče Blues patřil Eden Hazard (12 gólů v Premier League) a Willian.[31]

Do sezóny 2018/19 zamířila Chelsea pod vedením italského trenéra Maurizia Sarriho, který si s sebou z Neapole přivedl záložníka Jorginha.[33] Na úvod se tým utkal s Manchesterem City o Community Shield (anglický superpohár), ale 0:2 prohrál.[34] Zdařilý začátek ligy se nesl na 12 zápasech bez porážky, ale tato série našla svůj konec (1:3) na stadionu Tottenhamu. O několik kol později uštědřila Chelsea porážku 2:0 Manchesteru City a oplatila jim vlastní srpnovou porážku. Server 90.min popsal ligovou sezónu jako jízdu na horské dráze.[35] Začátkem nového roku prohrála Chelsea venku s Arsenalem (0:2), Bournemouthem (0:4) a Manchesterem City (0:6) a mezitím vyzrála na Huddersfield (5:0).[35] Sarriho svěřenci se probojovávali Ligovým pohárem (Carabao Cup) a postupně přehráli pozdějšího vítěze Ligy mistrů Liverpool, Derby County vedené Frankem Lampardem, Bournemouth a pozdějšího finalistu Ligy mistrů Tottenham. Ve finále proti Manchesteru City ale v penaltovém rozstřelu neuspěli.[35] V konečné tabulce si Chelsea zajistila třetí místo a po roční pauze se tak měla opět ukázat Lize mistrů. Nakonec získala trofej – ve finále Evropské ligy v Baku porazila 4:1 Arsenal. Mužstvo táhl zejména Eden Hazard, pro něhož to byla poslední sezóna v klubu, odešel totiž do Realu Madrid.[35]

V sezóně 2019/2020 nastal návrat velké legendy Franka Lamparda, který se k týmu připojil po jeho angažmá u týmu Derby County. I přes zákaz nákupů se podařilo přivést Cristiana Pulišiće z Borussie Dortmund a Matea Kovačiče, který v týmu již hostoval z Realu Madrid. Mladý trenér dokončil sezónu i přes nevyrovnané výkony na 4. místě, zaručující účast v dalším ročníku Ligy mistrů a do týmu zapracoval mnoho mladíků z akademie Chelsea. Mezi nimi nejvíce zapůsobili Mason Mount, Reece James, Tammy Abraham a Billy Gilmour.

V roce 2022 začala válka na Ukrajině, Británie zařadila Romana Abramoviče na sankční seznam. Roman Abramovič následně chtěl prodat klub a peníze dát na charitu, ovšem kvůli zařazení na sankčním seznamu nemůže klub prodat. Chelsea musela zavřít fanshopy, má zakázaný prodej vstupenek (na zápasy mohou jen permanentkáři), nesmí prodávat ani kupovat hráče a nemůže ani obnovovat s hráči smlouvy.

Druhá výhra v Lize mistrů

[editovat | editovat zdroj]
Kai Havertz na podzim 2020 v Lize mistrů UEFA proti Krasnodaru

Velké přestupy před sezónou 2020/21 slibovaly úspěšnější sezonu. K již dříve avizovaným příchodům do útoku (Hakim Zijach, Timo Werner, Kai Havertz) se později přidaly posily do obrany (Ben Chilwell, Thiago Silva, brankář Édouard Mendy).[36] Ročník byl poznamenán proticovidovými opatřeními, fotbalové zápasy se odehrávaly před prázdnými tribunami a nejen díky vyššímu vytížení hráčů podávaly týmy nekonzistentní výkony. Po slibném začátku trvajícím do listopadu, kdy byla Chelsea favorizována k aspirantům na titul, přišla herní krize a propad tabulkou. V lednu roku 2021 byl Frank Lampard odvolán a nahrazen Thomasem Tuchelem, který tým vynesl z devátého místa mezi elitní čtveřici ke konečnému čtvrtému místu.[37] Tuchelovi svěřenci na jaře vyřadili v rámci FA Cupu Barnsley i Sheffield United a v semifinále porazili 1:0 pozdějšího ligového mistra Manchester City. Trofej na úkor Chelsea nakonec vybojoval Leicester, jenž ji ve finále porazil 1:0.[37]

Ve skupině Ligy mistrů pod Lampardem neporažená Chelsea v jarním osmifinále narazila na Atlétiko Madrid a po souhrnném výsledku 3:0 postoupila do čtvrtfinále s Portem. Po postupu přes Porto čelila Realu Madrid a po celkovém výsledku 3:1 dorazila do finále. V tom porazila 1:0 Manchester City díky gólu Kaie Havertze.[37][38]

2022 - současnost: éra Boehlyho Clearlake

[editovat | editovat zdroj]

7. května 2022 Chelsea potvrdila, že byly dohodnuty podmínky převzetí klubu novou vlastnickou skupinou vedenou Toddem Boehlym, Clearlake Capital, Markem Walterem a Hansjörgem Wyssem.[39] 25. května 2022 vláda schválila převzetí Chelsea konsorciem vedeným Boehlym v hodnotě 4,25 miliardy liber.[40] 30. května 2022 byl prodej dokončen, čímž skončilo Abramovičovo devatenáctileté vlastnictví klubu.[41]

Konsorcium vedené Toddem Boehlym, předsedou představenstva a generálním ředitelem společnosti Eldridge Industries, a společností Clearlake Capital oznámilo dokončení převodu vlastnictví společnosti Chelsea dne 30. května 2022. Součástí konsorcia je také Hansjörg Wyss, zakladatel nadace Wyss Foundation, a Mark Walter, spoluzakladatel a generální ředitel společnosti Guggenheim Partners. Walter a Boehly jsou vlastníky týmů Los Angeles Dodgers, Los Angeles Lakers a Los Angeles Sparks. Klub ve svém prohlášení uvedl, že transakce získala všechna potřebná povolení od vlád Spojeného království a Portugalska, Premier League a dalších úřadů.[42]

20. června pak klub oznámil, že Bruce Buck, který zastával funkci předsedy od roku 2003, k 30. červnu odstoupí ze své funkce, ačkoli bude i nadále podporovat klub jako hlavní poradce. Funkci předsedy by převzal Boehly.[43] 22. června následovala restrukturalizace představenstva klubu a oznámení odchodu dlouholeté ředitelky klubu a de facto sportovní ředitelky Mariny Granovské.[44] O pět dní později odešel z funkce technického a výkonnostního poradce Petr Čech.[45]

Klub přivedl Grahama Pottera z Brightonu, který Tuchela nahradil 8. září 2022. Chelsea vyhrála šest z prvních jedenácti zápasů sezony 2022/23, ale pouze pět ze zbývajících 27. Potter byl 2. dubna 2023 propuštěn a nakonec ho jako dočasný manažer nahradil Frank Lampard.[46] pod Lampardem klub vyhrál pouze jeden z posledních 11 zápasů, což mělo za následek 9% procento výher. Lampardovo procento výher bylo nejhorší ze všech manažerů Chelsea, kteří řídili tři a více zápasů.[47] Chelsea vstřelila za celou sezónu rekordně málo 38 gólů a poprvé od sezóny 1995/96 skončila v dolní polovině tabulky.[48]

Mauricio Pochettino byl 1. července 2023 oznámen jako Lampardův nástupce s dvouletou smlouvou.[49] Po vítězství v posledních pěti zápasech sezony 2023/24 dovedl Chelsea k 6. místu, což klubu vyneslo postup do 4. předkola Konferenční ligy.[50] Po střetu se sportovními řediteli Laurencem Stewartem a Paulem Winstanleym ohledně strategie a vedení mladého týmu se Pochettino dohodl na odchodu z klubu na konci sezony.[51][52][53][54][55][56]

Dne 3. června 2024 byl jako Pochettinův nástupce oznámen italský trenér Enzo Maresca, který svoji činnost zahájil 1. července 2024.[57]

Stadion

[editovat | editovat zdroj]
Hlavní článek: Stamford Bridge
Stamford Bridge, Západní tribuna

Chelsea má od svého založení pouze jedno domácí hřiště, Stamford Bridge. Stadion byl slavnostně otevřen 28. dubna 1877 a dalších 28 let jej využíval Londýnský atletický klub jako arénu pro atletické mítinky. V roce 1904 koupil stadion podnikatel Gus Mears a jeho bratr Joseph, kteří také zakoupili nedaleký pozemek (dříve velkou tržní zahradu) s cílem pořádat fotbalové zápasy na nyní 12,5 akru (51 000 m2).[58] Stadion Stamford Bridge navrhl pro rodinu Mearsových známý fotbalový architekt Archibald Leitch, který navrhl také stadiony Ibrox, Craven Cottage a Hampden Park.[59] Většina fotbalových klubů byla nejprve založena a poté hledala hřiště, na kterých by mohla hrát, ale Chelsea byla založena kvůli Stamford Bridge.

Stamford Bridge měl původně kapacitu přibližně 100 000 diváků, což z něj činilo druhý největší stadion v Anglii po Crystal Palace.[58] Na začátku 30. let 20. století byla v jižní části stadionu vybudována terasa se střechou, která zakrývala přibližně pětinu tribuny. Protože střecha připomínala střechu kůlny z vlnitého plechu, začala být tribuna nakonec známá jako „Shed End“, i když není známo, kdo tento název vymyslel jako první. Od 60. let 20. století se stal známým jako domov nejvěrnějších a nejhlasitějších příznivců Chelsea.[58] V roce 1939 byla přistavěna další malá tribuna k sezení, severní tribuna, která zůstala až do svého zbourání v roce 1975.[58]

Na začátku 70. let 20. století oznámili majitelé klubu modernizaci Stamford Bridge a plánovali výstavbu moderního stadionu pro 50 000 diváků.[58] Práce začaly v roce 1972, ale projekt provázely problémy a nakonec byla dokončena pouze východní tribuna. Náklady přivedly klub blízko bankrotu. Vlastnictví bylo prodáno developerům a klubu hrozilo vystěhování ze stadionu.[58] Po dlouhém soudním sporu byla budoucnost Chelsea na Stamford Bridge zajištěna až v polovině 90. let a rekonstrukční práce byly obnoveny.[58] Severní, západní a jižní část stadionu byly přestavěny na tribuny sedačkami a přesunuty blíže k hřišti, tento proces byl dokončen v roce 2001. Východní tribuna byla zachována z přestavby v 70. letech. V roce 1996 byla severní tribuna přejmenována na tribunu Matthewa Hardinga, podle ředitele a mecenáše klubu, který na začátku téhož roku zemřel při havárii vrtulníku.[60]

Chelsea 'proti West Bromwich Albion 23. září 1905, Chelsea zvítězila 1:0.

Po přestavbě Stamford Bridge v Batesově éře přibylo v komplexu mnoho dalších prvků včetně dvou hotelů Millennium & Copthorne, apartmánů, barů, restaurací, obchodu Chelsea Megastore a interaktivní návštěvnické atrakce Chelsea World of Sport. Záměrem bylo, aby tato zařízení poskytovala dodatečné příjmy na podporu fotbalové části podniku, ale byla méně úspěšná, než se očekávalo, a před Abramovičovým převzetím v roce 2003 byl dluh, který byl na jejich financování převzat, pro klub velkou zátěží. Brzy po převzetí bylo rozhodnuto opustit značku „Chelsea Village“ a zaměřit se na Chelsea jako fotbalový klub. Stadion je však stále někdy označován jako součást „Chelsea Village“ nebo „The Village“.

Vlastnictví Stamford Bridge, hřiště, turnikety a práva na pojmenování Chelsea nyní vlastní nezisková organizace Chelsea Pitch Owners, jejímiž akcionáři jsou fanoušci. CPO byla založena, aby zajistila, že stadion již nikdy nebude moci být prodán developerům. Podmínkou pro používání názvu Chelsea FC je, že klub musí hrát zápasy svého prvního týmu na Stamford Bridge, což znamená, že pokud se klub přestěhuje na nový stadion, možná bude muset změnit svůj název.[61] Tréninkové hřiště Chelsea se nachází v Cobhamu v hrabství Surrey. Chelsea se do Cobhamu přestěhovala v roce 2004. Její předchozí tréninkové hřiště v Harlingtonu převzalo v roce 2005 QPR.[62] nové tréninkové prostory v Cobhamu byly dokončeny v roce 2007.[63]

Letecký pohled na dnešní Stamford Bridge

Stamford Bridge hostil finále FA Cupu v letech 1920 až 1922,[64] desetkrát se zde konalo semifinále FA Cupu (naposledy v roce 1978), desetkrát FA Charity Shield (naposledy v roce 1970) a tři mezinárodní zápasy Anglie, naposledy v roce 1932. V roce 1946 se zde konal neoficiální Victory International.[65] Na Stamford Bridge se hrálo také finále ženské Ligy mistrů UEFA v roce 2013.[66] Stadion byl využíván i pro řadu dalších sportů. V říjnu 1905 hostil zápas patnáctkového derby mezi týmy All Blacks a Middlesex,[67] v roce 1914 baseballový zápas mezi zájezdovými týmy New York Giants a Chicago White Sox.[68] V roce 1918 se zde konal boxerský zápas mezi mistrem světa v muší váze Jimmym Wildem a Joe Connem.[69] Na běžecké dráze se v letech 1928-1932 konaly závody dirt track,[70] v letech 1933-1968 závody chrtů a v roce 1948 závody automobilů Midget.[71] V roce 1980 se na Stamford Bridge konal první mezinárodní kriketový zápas s osvětlením ve Velké Británii mezi Essexem a West Indies.[72] V sezóně 1997 byl také domovským stadionem týmu amerického fotbalu London Monarchs.[73]

Předchozí majitel pan Abramovič a tehdejší výkonná rada klubů usoudili, že větší stadion je nezbytný, aby si Chelsea udržela konkurenceschopnost s konkurenčními kluby, které mají podstatně větší stadiony, jako mají Arsenal a Manchester United.[74] Vzhledem k umístění stadionu u hlavní silnice a dvou železničních tratí mohou fanoušci na Stamford Bridge vstupovat pouze přes výjezd na Fulham Road, což omezuje jeho rozšíření kvůli zdravotním a bezpečnostním předpisům.[75] Klub neustále potvrzuje své přání udržet Chelsea v jejím současném domově,[76][77] ale přesto je spojován s přestěhováním na různá místa v okolí, včetně výstaviště Earls Court, elektrárny Battersea a kasáren Chelsea.[78] V říjnu 2011 akcionáři Chelsea Pitch Owners odhlasovali návrh klubu na odkoupení vlastnického práva k pozemkům, na nichž stojí Stamford Bridge.[79] V květnu 2012 podal klub oficiální nabídku na koupi elektrárny Battersea s cílem vybudovat na tomto místě nový stadion,[80] ale prohrál s malajským konsorciem.[81] Klub následně oznámil plány na přestavbu Stamford Bridge na stadion s kapacitou 60 000 diváků[82] a v lednu 2017 byly tyto plány schváleny radou Hammersmith and Fulham.[83] 31. května 2018 však klub vydal prohlášení, že projekt nového stadionu byl odložen na neurčito s odkazem na „současné nepříznivé investiční klima“.[84]

V červenci 2022 bylo oznámeno, že nový majitel klubu Todd Boehly pověřil dohledem nad rekonstrukcí stadionu americkou architektku Janet Marie Smithovou.[85]

Identita

[editovat | editovat zdroj]

Znak

[editovat | editovat zdroj]

Chelsea měla čtyři hlavní znaky, které prošly drobnými obměnami. Prvním z nich, přijatým při založení klubu, byla podoba Chelsea Pensioner, vojenských veteránů, kteří pobývají v nedaleké Královské nemocnici Chelsea. To přispělo k původní přezdívce klubu „důchodce“ a zůstalo mu to po další půlstoletí, i když se na dresech nikdy neobjevilo. Když se v roce 1952 stal Ted Drake manažerem Chelsea, začal klub modernizovat. Domníval se, že znak "Chelsea pensioner" je staromódní, a trval na jeho nahrazení.[86] Na rok byl přijat provizorní odznak, který tvořily iniciály CFC. V roce 1953 byl klubový znak změněn na vzpřímeného modrého lva, který se dívá dozadu a drží hůl. Vycházel z prvků erbu metropolitní čtvrti Chelsea,[87] přičemž „rozvášněný lev regardant“ byl převzat z erbu tehdejšího prezidenta klubu vikomta Chelsea a hůl z erbu opatů z Westminsteru, bývalých pánů z panství Chelsea. Dále na něm byly tři červené růže, které měly reprezentovat Anglii, a dva fotbalové míče.[86] Tento znak se na dresech Chelsea objevil poprvé na počátku 60. let 20. století. V roce 1975 udělilo College of Arms anglické fotbalové lize heraldický odznak, který mohla Chelsea používat. Znak měl podobu známého lva a hole obklopené modrým kruhem, ale bez nápisů a bez červených růží a červených fotbalových míčů.[88]

Barvy

[editovat | editovat zdroj]

Chelsea vždy nosila modré dresy, i když původně používala světlejší etonovou modř, která byla převzata ze závodních barev tehdejšího prezidenta klubu Earla Cadogana a nosila se s bílými trenýrkami a tmavě modrými nebo černými ponožkami.[89] Světle modré dresy byly nahrazeny královsky modrou verzí kolem roku 1912.[90] V šedesátých letech 20. století manažer Chelsea Tommy Docherty opět změnil soupravu a přešel na modré trenýrky (které zůstaly dodnes) a bílé ponožky, protože se domníval, že díky tomu budou klubové barvy modernější a výraznější, protože žádná jiná významná strana tuto kombinaci nepoužívala, tato souprava se poprvé nosila v sezóně 1964/65.[91] Od té doby nosila Chelsea ke své domácí soupravě vždy bílé ponožky s výjimkou krátkého období v letech 1985-1992, kdy byly znovu zavedeny modré ponožky.

Písně a chorály fanoušků

[editovat | editovat zdroj]

Hymnou příznivců Chelsea je píseň „Blue Is The Colour“ (narážka na modré dresy týmu), kterou napsali v roce 1972 Daniel Boone a Rod McQueen. Nazpívali ji tehdejší hráči klubu. Do českých zemí skladbu uvedl František Ringo Čech pod názvem Zelená je tráva, v osmdesátých letech ji používala Československá televize jako znělku fotbalových přenosů.

V roce 1994 vydala Chelsea píseň „No One Can Stop Us Now“ za to, že se v roce 1994 dostala do finále FA Cupu. V britské hitparádě singlů se dostala na 23. místo.[92] V přípravě na finále FA Cupu v roce 1997 se píseň „Blue Day“ v podání Suggse a členů týmu Chelsea dostala na 22. místo britské hitparády.[93] V roce 2000 vydala Chelsea píseň „Blue Tomorrow“. V britské singlové hitparádě se dostala na 22. místo.[92]

Fanoušci Chelsea na zápasech zpívají chorály jako „Carefree“ (na melodii písně „Lord of the Dance“), jejíž text pravděpodobně napsal příznivec Mick Greenaway),[94][95] „Ten Men Went to Mow“, „We All Follow the Chelsea“ (na melodii písně „Land of Hope and Glory“), „Zigga Zagga“ a oslavnou „Celery“. Poslední z nich je často doprovázena tím, že fanoušci po sobě házejí celer, ačkoli tato zelenina byla na Stamford Bridge zakázána po incidentu, do kterého byl při finále Ligového poháru v roce 2007 zapleten záložník Cesc Fàbregas.[96] Mezi oblíbené fanouškovské chorály patří: „Super Chelsea“, „Super Frank“ (věnováno nejlepšímu střelci všech dob Franku Lampardovi), „We love you Chelsea“ a „Come on Chelsea“. Existují také některé situační nebo týmové pokřiky, které mají vyburcovat opční týmy, manažery nebo hráče.[97]

Fanoušci

[editovat | editovat zdroj]
Fanoušci Chelsea 11. března 2006 v zápase proti Tottenhamu Hotspur

Chelsea patří mezi nejpopulárnější fotbalové kluby na světě,[98][99] má šestou nejvyšší průměrnou návštěvnost v historii anglického fotbalu[100] a pravidelně přitahuje na Stamford Bridge více než 40 000 fanoušků. V sezóně 2013/14 byla sedmým nejlépe podporovaným týmem Premier League s průměrnou návštěvností 41 572 diváků.[101] Tradiční fanouškovská základna Chelsea pochází z celé oblasti Velkého Londýna, včetně dělnických čtvrtí jako Hammersmith a Battersea, bohatších oblastí jako Chelsea a Kensington a z domovského hrabství. Ve Spojeném království i po celém světě existuje také řada oficiálních klubů fanoušků.[102] Oficiální fanklub má Chelsea i v Česku, konkrétně v Brně. Zakladetelem fanklubu s názvem „Brno Official Supportes Club“ je Rostislav Kulich.[103] V letech 2007-2012 byla Chelsea na čtvrtém místě na světě v ročním prodeji replik dresů s průměrným počtem 910 000.[104] V roce 2018 měla Chelsea na sociálních sítích 72,2 milionu příznivců, což je čtvrtý nejvyšší počet mezi fotbalovými kluby.[105]

Zejména v 70. a 80. letech byli příznivci Chelsea spojováni s fotbalovým chuligánstvím. Klubová „fotbalová firma“, původně známá jako Chelsea Shed Boys a následně jako Chelsea Headhunters, byla celostátně proslulá fotbalovým násilím, stejně jako chuligánské skupiny jiných klubů, jako Inter City Firm z West Hamu United a Bushwackers z Millwallu, před, během a po zápasech.[106] Nárůst chuligánských incidentů v 80. letech vedl předsedu Kena Batese k návrhu postavit elektrický plot, který by je odradil od vnikání na hřiště, což Rada Velkého Londýna zamítla.[107]

Od 90. let 20. století došlo k výraznému poklesu problémů s diváky na zápasech v důsledku přísnějšího policejního dohledu, kamerových systémů v areálech a nástupu stadionů se tribunami pouze na sezení.[108] V roce 2007 klub zahájil kampaň Back to the Shed, jejímž cílem bylo zlepšit atmosféru na domácích zápasech, a to s výrazným úspěchem. Podle statistik ministerstva vnitra bylo v sezóně 2009/10 zatčeno 126 fanoušků Chelsea za přestupky související s fotbalem, což je třetí nejvyšší počet v divizi, a bylo vydáno 27 zákazů vstupu, což je pátý nejvyšší počet v divizi.[109]

Rivalita

[editovat | editovat zdroj]
Hlavní článek: Rivalita Chelsea a Arsenalu

Chelsea dlouhodobě soupeří se severolondýnskými kluby Arsenalem a Tottenhamem Hotspur.[110][111] Silná rivalita s Leeds United se datuje k několika vyhroceným a kontroverzním zápasům v 60. a 70. letech, zejména k finále FA Cupu v roce 1970.[112] V nedávné době se po opakovaných střetech v pohárových soutěžích rozrostla rivalita s Liverpoolem.[113][114] Další západolondýnské kluby Chelsea Brentford, Fulham a Queens Park Rangers nejsou považovány za hlavní rivaly, protože se zápasy odehrávaly jen občas, protože kluby často působily v různých divizích.[115]

Podle průzkumu portálu Planetfootball.com z roku 2004 považují fanoušci Chelsea za své hlavní rivaly (v sestupném pořadí): Arsenal, Tottenham Hotspur a Manchester United. Ve stejném průzkumu označili Chelsea za jednoho ze svých tří hlavních rivalů fanoušci Arsenalu, Fulhamu, Leedsu United, QPR, Tottenhamu a West Hamu United.[116] V průzkumu provedeném v roce 2008 organizací Football Fans Census označili fanoušci Chelsea za své nejneoblíbenější kluby Liverpool, Arsenal a Manchester United. Ve stejném průzkumu byla „Chelsea“ první odpovědí na otázku „Který další anglický klub nemáte nejraději?“[117] Průzkum z roku 2012, který byl proveden mezi 1 200 příznivci čtyř nejvyšších ligových soutěží v celé zemi, zjistil, že hlavní rivalové mnoha klubů se od roku 2003 změnili, a uvedl, že fanoušci Chelsea považují za své hlavní rivaly Tottenham, který je výše než Arsenal a Manchester United. Kromě toho fanoušci Arsenalu, Brentfordu, Fulhamu, Liverpoolu, Manchesteru United, QPR, Tottenhamu a West Hamu označili Chelsea za jednoho ze svých tří hlavních rivalů.[118]

Úspěchy

[editovat | editovat zdroj]

Vyhrané domácí soutěže

[editovat | editovat zdroj]

Vyhrané mezinárodní soutěže

[editovat | editovat zdroj]

Soupiska

[editovat | editovat zdroj]

K 4. září 2023[121]

Číslo Pozice Hráč
1 Španělsko B Robert Sánchez
2 Francie O Axel Disasi
3 Španělsko O Marc Cucurella
5 Francie O Benoît Badiashile
6 Brazílie O Thiago Silva (2. zástupce kapitána)
7 Anglie Ú Raheem Sterling
8 Argentina Z Enzo Fernández
10 Ukrajina Ú Mychajlo Mudryk
11 Anglie Ú Noni Madueke
13 Anglie B Marcus Bettinelli
14 Anglie O Trevoh Chalobah
15 Senegal Ú Nicolas Jackson
16 Francie Z Lesley Ugochukwu
17 Anglie Z Carney Chukwuemeka
18 Francie Ú Christopher Nkunku
19 Albánie Ú Armando Broja
Číslo Pozice Hráč
20 Anglie Z Cole Palmer
21 Anglie O Ben Chilwell (zástupce kapitána)
23 Anglie Z Conor Gallagher
24 Anglie O Reece James (kapitán)
25 Ekvádor Z Moisés Caicedo
26 Anglie O Levi Colwill
27 Francie O Malo Gusto
28 Srbsko B Djordje Petrović
29 Nizozemsko O Ian Maatsen
33 Francie O Wesley Fofana
36 Brazílie Ú Deivid Washington
45 Belgie Z Roméo Lavia
47 Finsko B Lucas Bergström
50 Wales B Eddie Beach
– Francie O Malang Sarr


Na hostování

[editovat | editovat zdroj]
Číslo Pozice Hráč
Španělsko B Kepa Arrizabalaga (v Španělsko Realu Madrid do konce sezóny 2023/24)
USA B Gabriel Slonina (v Belgie Eupenu do konce sezóny 2023/24)
Brazílie Z Andrey Santos (v Nottinghamu Forest do konce sezóny 2023/24)
Číslo Pozice Hráč
Pobřeží slonoviny Ú Datro Fofana (v Německo Unionu Berlín do konce sezóny 2023/24)
Belgie Ú Romelu Lukaku (v Itálie AS Řím do konce sezóny 2023/24)

Známí hráči

Frank Lampard

Známí hráči, kteří působí nebo působili v Chelsea FC:

Trenéři

[editovat | editovat zdroj]

Současný realizační tým

[editovat | editovat zdroj]
Trenérský tým
Pozice Jméno
Hlavní trenér Argentina Mauricio Pochettino
Asistent trenéra Španělsko Jesus Perez
Trenér A týmu Argentina Miguel D'Agostino
Trenéři brankářů Portugalsko Henrique Hilário
Španělsko Toni Jiménez
Anglie Ben Roberts
Asistent trenérů brankářů Anglie James Russell
Kondiční trenéři Anglie Matt Birnie
Anglie Will Tullett

Významní trenéři

[editovat | editovat zdroj]

Zde jsou trenéři, kteří vyhráli alespoň jednu trofej, když vedli tým Chelsea:

Jméno Rok Trofej
Anglie Ted Drake 1952–1961 Mistr první ligy, Community Shield
Skotsko Tommy Docherty 1962–1967 Carling Cup
Anglie Dave Sexton 1967–1974 FA Cup, Pohár vítězů pohárů
Anglie John Neal 1981–1985 Mistr druhé ligy
Anglie John Hollins 1985–1988 Full Members Cup
Anglie Bobby Campbell 1988–1991 Mistr druhé ligy, Full Members Cup
Nizozemsko Ruud Gullit 1996–1998 FA Cup
Itálie Gianluca Vialli 1998–2000 FA Cup, League Cup, Pohár vítězů pohárů, Community Shield, UEFA Super Cup
Portugalsko José Mourinho 2004–2007
2013–2015 		3× Premier League, 3× League Cup, FA Cup, Community Shield
Nizozemsko Guus Hiddink 2009
2015–2016 		FA Cup
Itálie Carlo Ancelotti 2009–2011 Premier League, FA Cup, Community Shield
Itálie Roberto Di Matteo 2012 FA Cup, Liga mistrů UEFA
Španělsko Rafael Benítez 2012–2013 Evropská liga UEFA
Itálie Antonio Conte 2016–2018 Premier League
Itálie Maurizio Sarri 2018–2019 Evropská liga UEFA
Německo Thomas Tuchel 2020–2021 Liga mistrů UEFA[38], UEFA Super Cup

Umístění v jednotlivých sezonách

[editovat | editovat zdroj]
Stručný přehled

Zdroj:[122]

Jednotlivé ročníky

Zdroj:[122]

Legenda: Z – zápasy, V – výhry, R – remízy, P – porážky, VG – vstřelené góly, OG – obdržené góly, +/− – rozdíl skóre, B – body, červené podbarvení – sestup, zelené podbarvení – postup, fialové podbarvení – reorganizace, změna skupiny či soutěže

Anglie Anglie (1905 – )
Sezóny Liga Úroveň Z V R P VG OG +/− B Pozice
1905/06 Second Division 2 38 22 9 7 90 37 +53 53 3.
1906/07 Second Division 2 38 26 5 7 80 34 +46 57 2.
1907/08 First Division 1 38 14 8 16 53 62 −9 36 13.
1908/09 First Division 1 38 14 9 15 56 61 −5 37 11.
1909/10 First Division 1 38 11 7 20 47 70 −23 29 19.
1910/11 Second Division 2 38 20 9 9 71 35 +36 49 3.
1911/12 Second Division 2 38 24 6 8 64 34 +30 54 2.
1912/13 First Division 1 38 11 6 21 51 73 −22 28 18.
1913/14 First Division 1 38 16 7 15 46 55 −9 39 8.
1914/15 First Division 1 38 8 13 17 51 65 −14 29 19.
V letech 1915 až 1918 se nehrála žádná pravidelná soutěž.
1919/20 First Division 1 42 22 5 15 56 51 +5 49 3.
1920/21 First Division 1 42 13 13 16 48 58 −10 39 18.
1921/22 First Division 1 42 17 12 13 40 43 −3 46 9.
1922/23 First Division 1 42 9 18 15 45 53 −8 36 19.
1923/24 First Division 1 42 9 14 19 31 53 −22 32 21.
1924/25 Second Division 2 42 16 15 11 51 37 +14 47 5.
1925/26 Second Division 2 42 19 14 9 76 49 +27 52 3.
1926/27 Second Division 2 42 20 12 10 62 52 +10 52 4.
1927/28 Second Division 2 42 23 8 11 75 45 +30 54 3.
1928/29 Second Division 2 42 17 10 15 64 65 −1 44 9.
1929/30 Second Division 2 42 22 11 9 74 46 +28 55 2.
1930/31 First Division 1 42 15 10 17 64 67 −3 40 12.
1931/32 First Division 1 42 16 8 18 69 73 −4 40 12.
1932/33 First Division 1 42 14 7 21 63 73 −10 35 18.
1933/34 First Division 1 42 14 8 20 67 69 −2 36 19.
1934/35 First Division 1 42 16 9 17 73 82 −9 41 12.
1935/36 First Division 1 42 15 13 14 65 72 −7 43 8.
1936/37 First Division 1 42 14 13 15 52 55 −3 41 13.
1937/38 First Division 1 42 14 13 15 65 65 0 41 10.
1938/39 First Division 1 42 12 9 21 64 80 −16 33 20.
V letech 1939 až 1945 se nehrála žádná pravidelná soutěž.
1946/47 First Division 1 42 16 7 19 69 84 −15 39 15.
1947/48 First Division 1 42 14 9 19 53 71 −18 37 18.
1948/49 First Division 1 42 12 14 16 69 68 +1 38 13.
1949/50 First Division 1 42 12 16 14 58 65 −7 40 13.
1950/51 First Division 1 42 12 8 22 53 65 −12 32 20.
1951/52 First Division 1 42 14 8 20 52 72 −20 36 19.
1952/53 First Division 1 42 12 11 19 56 66 −10 35 19.
1953/54 First Division 1 42 16 12 14 74 68 +6 44 8.
1954/55 First Division 1 42 20 12 10 81 57 −24 52 1.
1955/56 First Division 1 42 14 11 17 64 77 −13 39 16.
1956/57 First Division 1 42 13 13 16 73 73 0 39 12.
1957/58 First Division 1 42 15 12 15 83 79 +4 40 11.
1958/59 First Division 1 42 18 4 20 77 98 −21 40 18.
1959/60 First Division 1 42 14 9 19 76 91 −15 37 18.
1960/61 First Division 1 42 15 7 20 98 100 −2 37 12.
1961/62 First Division 1 42 9 10 23 63 94 −31 28 22.
1962/63 Second Division 2 42 24 4 14 81 42 +39 52 2.
1963/64 First Division 1 42 20 10 12 72 56 +16 50 5.
1964/65 First Division 1 42 24 8 10 89 54 +35 56 3.
1965/66 First Division 1 42 22 7 13 65 53 +12 51 5.
1966/67 First Division 1 42 15 14 13 67 62 +5 44 9.
1967/68 First Division 1 42 18 12 12 62 68 −6 48 6.
1968/69 First Division 1 42 20 10 12 73 53 +20 50 5.
1969/70 First Division 1 42 21 13 8 70 50 +20 55 3.
1970/71 First Division 1 42 18 15 9 52 42 +10 51 6.
1971/72 First Division 1 42 18 12 12 58 49 +9 48 7.
1972/73 First Division 1 42 13 14 15 49 51 −2 40 12.
1973/74 First Division 1 42 12 13 17 56 60 −4 37 17.
1974/75 First Division 1 42 9 15 18 42 72 −30 33 21.
1975/76 Second Division 2 42 12 16 14 53 54 −1 40 11.
1976/77 Second Division 2 42 21 13 8 73 53 +20 55 1.
1977/78 First Division 1 42 11 14 17 46 69 −23 36 16.
1978/79 First Division 1 42 5 10 27 44 92 −48 20 22.
1979/80 Second Division 2 42 23 7 12 66 52 +14 53 4.
1980/81 Second Division 2 42 14 12 16 46 41 +5 40 12.
1981/82 Second Division 2 42 15 12 15 60 60 0 57 12.
1982/83 Second Division 2 42 11 14 17 51 61 −10 47 18.
1983/84 Second Division 2 42 25 13 4 90 40 +50 88 1.
1984/85 First Division 1 42 18 12 12 63 48 +15 66 6.
1985/86 First Division 1 42 20 11 11 57 56 +1 71 6.
1986/87 First Division 1 42 13 13 16 53 64 −11 52 14.
1987/88 First Division 1 40 9 15 16 50 68 −18 42 18.
1988/89 Second Division 2 46 29 12 5 96 50 +46 99 1.
1989/90 First Division 1 38 16 12 15 58 50 +8 60 5.
1990/91 First Division 1 38 13 10 15 58 69 −11 49 11.
1991/92 First Division 1 42 13 14 15 50 60 −10 53 14.
1992/93 Premier League 1 42 14 14 14 51 54 −3 56 11.
1993/94 Premier League 1 42 13 12 17 49 53 −4 51 14.
1994/95 Premier League 1 42 13 15 14 50 55 −5 54 11.
1995/96 Premier League 1 38 12 14 12 46 44 +2 50 11.
1996/97 Premier League 1 38 16 11 11 58 55 +3 59 6.
1997/98 Premier League 1 38 20 3 15 71 43 +28 63 4.
1998/99 Premier League 1 38 20 15 3 57 30 +27 75 3.
1999/00 Premier League 1 38 18 11 9 53 34 +19 65 5.
2000/01 Premier League 1 38 17 10 11 68 45 +23 61 6.
2001/02 Premier League 1 38 17 13 8 66 38 +28 64 6.
2002/03 Premier League 1 38 19 10 9 68 38 +30 67 4.
2003/04 Premier League 1 38 24 7 7 67 30 +37 79 2.
2004/05 Premier League 1 38 29 8 1 72 15 +57 95 1.
2005/06 Premier League 1 38 29 4 5 72 22 +50 91 1.
2006/07 Premier League 1 38 24 11 3 64 24 +40 83 2.
2007/08 Premier League 1 38 25 10 3 65 26 +39 85 2.
2008/09 Premier League 1 38 25 8 5 68 24 +44 83 3.
2009/10 Premier League 1 38 27 5 6 103 32 +71 86 1.
2010/11 Premier League 1 38 21 8 9 69 33 +36 71 2.
2011/12 Premier League 1 38 18 10 10 65 46 +19 64 6.
2012/13 Premier League 1 38 22 9 7 75 39 +36 75 3.
2013/14 Premier League 1 38 25 7 6 71 27 +44 82 3.
2014/15 Premier League 1 38 26 9 3 73 32 +41 87 1.
2015/16 Premier League 1 38 12 14 12 59 53 +6 50 10.
2016/17 Premier League 1 38 30 3 5 85 33 +52 93 1.
2017/18 Premier League 1 38 21 7 10 62 38 +24 70 5.
2018/19 Premier League 1 38 21 9 8 63 39 +24 72 3.
2019/20 Premier League 1 38 20 6 12 69 54 +15 66 4.
2020/21 Premier League 1 38 19 10 9 58 36 +22 67 4.
2021/22 Premier League 1 38 21 11 6 76 33 +43 74 3.
2022/23 Premier League 1 38 11 11 16 38 47 -9 44 12.
2023/24 Premier League 1 38 18 9 11 77 63 +14 63 6.

Účast v evropských pohárech

[editovat | editovat zdroj]
Ročník Soutěž Kolo Klub Doma Venku Celkem
1958/60 Veletržní pohár 1. kolo Dánsko Kodaň XI 4:1 3:1 7:2
Čtvrtfinále Jugoslávie Bělehrad XI 1:0 1:4 2:4
1965/66 Veletržní pohár 1. kolo Itálie AS Roma 4:1 0:0 4:1
2. kolo Rakousko Wiener Sport-Club 2:0 0:1 2:1
3. kolo Itálie AC Milan 2:1 1:2 3:3
Čtvrtfinále Západní Německo TSV 1860 München 1:0 2:2 3:2
Semifinále FC Barcelona 2:0 0:2 2:2
1968/69 Veletržní pohár 1. kolo Skotsko Greenock Morton FC 5:0 4:3 9:3
2. kolo Nizozemsko AFC Door Wilskracht Sterk 0:0 0:0 0:0
1970/71 Pohár vítězů pohárů 1. kolo Řecko Aris Soluň 5:1 1:1 6:2
2. kolo Bulharsko PFK CSKA Sofia 1:0 1:0 2:0
Čtvrtfinále Belgie Club Brugge KV 4:0 0:2 4:2
Semifinále Anglie Manchester City FC 1:0 1:0 2:0
Finále Real Madrid CF 1:1 2:1 3:2
1971/72 Pohár vítězů pohárů 1. kolo Lucembursko Jeunesse Hautcharage 13:0 8:0 21:0
2. kolo Švédsko Åtvidabergs FF 1:1 0:0 1:1
1994/95 Pohár vítězů pohárů 1. kolo Česko FK Viktoria Žižkov 4:2 0:0 4:2
2. kolo Rakousko FK Austria Wien 0:0 1:1 1:1
Čtvrtfinále Belgie Club Brugge KV 2:0 0:1 2:1
Semifinále Španělsko Real Zaragoza 3:1 0:3 3:4
1997/98 Pohár vítězů pohárů 1. kolo Slovensko ŠK Slovan Bratislava 2:0 2:0 4:0
2. kolo Norsko Tromsø IL 7:1 2:3 9:4
Čtvrtfinále Španělsko Real Betis 3:1 2:1 5:2
Semifinále Itálie Vicenza Calcio 3:1 0:1 3:2
Finále Německo VfB Stuttgart 1:0
1998 Superpohár UEFA Finále Španělsko Real Madrid CF 1:0
1998/99 Pohár vítězů pohárů 1. kolo Švédsko Helsingborgs IF 1:0 0:0 1:0
2. kolo Dánsko FC København 1:0 1:1 2:1
Čtvrtfinále Norsko Vålerenga IF 3:0 3:2 6:2
Semifinále Španělsko RCD Mallorca 1:1 0:1 1:2
1999/00 Liga mistrů UEFA 3. předkolo Lotyšsko Skonto FC 3:0 0:0 3:0
Základní skupina H Itálie AC Milan 0:0 1:1 1. místo
Německo Hertha BSC 2:0 1:2
Turecko Galatasaray SK 1:0 5:0
Osmifinálová skupina D Nizozemsko Feyenoord 3:1 3:1 2. místo
Itálie SS Lazio 1:2 0:0
Francie Olympique de Marseille 1:0 0:1
Čtvrtfinále Španělsko FC Barcelona 3:1 1:5 4:6
2000/01 Pohár UEFA 1. kolo Švýcarsko FC St. Gallen 1:0 0:2 1:2
2001/02 Pohár UEFA 1. kolo Bulharsko PFK Levski Sofia 3:0 2:0 5:0
2. kolo Izrael Hapoel Tel Aviv FC 1:1 0:2 1:3
2002/03 Pohár UEFA 1. kolo Norsko Viking FK 2:1 2:4 4:5
2003/04 Liga mistrů UEFA 3. předkolo Slovensko MŠK Žilina 3:0 2:0 5:0
Základní skupina G Česko AC Sparta Praha 0:0 1:0 1. místo
Turecko Beşiktaş JK 0:2 2:0
Itálie SS Lazio 2:1 4:0
Osmifinále Německo VfB Stuttgart 0:0 1:0 1:0
Čtvrtfinále Anglie Arsenal FC 1:1 2:1 3:2
Semifinále Francie AS Monaco FC 2:2 1:3 3:5
2004/05 Liga mistrů UEFA Základní skupina H Francie Paris Saint-Germain FC 0:0 3:0 1. místo
Portugalsko FC Porto 3:1 1:2
Rusko PFK CSKA Moskva 2:0 1:0
Osmifinále Španělsko FC Barcelona 4:2 1:2 5:4
Čtvrtfinále Německo FC Bayern Mnichov 4:2 2:3 6:5
Semifinále Anglie Liverpool FC 0:0 0:1 0:1
2005/06 Liga mistrů UEFA Základní skupina G Belgie RSC Anderlecht 1:0 2:0 2. místo
Anglie Liverpool FC 0:0 0:0
Španělsko Real Betis 4:0 0:1
Osmifinále Španělsko FC Barcelona 1:2 1:1 2:3
2006/07 Liga mistrů UEFA Základní skupina A Německo SV Werder Bremen 2:0 0:1 1. místo
Bulharsko PFK Levski Sofia 2:0 3:1
Španělsko FC Barcelona 1:0 2:2
Osmifinále Portugalsko FC Porto 2:1 1:1 3:2
Čtvrtfinále Španělsko Valencia CF 1:1 2:1 3:2
Semifinále Anglie Liverpool FC 1:0 0:1 1:1
2007/08 Liga mistrů UEFA Základní skupina B Norsko Rosenborg BK 1:1 4:0 1. místo
Španělsko Valencia CF 0:0 2:1
Německo FC Schalke 04 0:0 2:0
Osmifinále Řecko Olympiacos FC 0:0 3:0 3:0
Čtvrtfinále Turecko Fenerbahçe SK 2:0 1:2 3:2
Semifinále Anglie Liverpool FC 3:2 1:1 4:3
Finále Anglie Manchester United FC 1:1 (5:6 pen.)
2008/09 Liga mistrů UEFA Základní skupina A Francie FC Girondins de Bordeaux 4:0 1:1 2. místo
Rumunsko CFR Cluj 2:1 0:0
Itálie AS Roma 1:0 1:3
Osmifinále Itálie Juventus FC 1:0 2:2 3:2
Čtvrtfinále Anglie Liverpool FC 4:4 3:1 7:5
Semifinále Španělsko FC Barcelona 1:1 0:0 1:1
2009/10 Liga mistrů UEFA Základní skupina D Portugalsko FC Porto 1:0 1:0 1. místo
Kypr APOEL FC 2:2 1:0
Španělsko Atlético Madrid 4:0 2:2
Osmifinále Itálie FC Internazionale Milano 0:1 1:2 1:3
2010/11 Liga mistrů UEFA Základní skupina F Slovensko MŠK Žilina 2:1 4:1 1. místo
Francie Olympique de Marseille 2:0 0:1
Rusko FK Spartak Moskva 4:1 2:0
Osmifinále Dánsko FC København 0:0 2:0 2:0
Čtvrtfinále Anglie Manchester United FC 0:1 1:2 1:3
2011/12 Liga mistrů UEFA Základní skupina E Německo Bayer 04 Leverkusen 2:0 1:2 1. místo
Španělsko Valencia CF 3:0 1:1
Belgie KRC Genk 5:0 1:1
Osmifinále Itálie SSC Napoli 4:1 1:3 5:4
Čtvrtfinále Portugalsko SL Benfica 2:1 1:0 3:1
Semifinále Španělsko FC Barcelona 1:0 2:2 3:2
Finále Německo FC Bayern Mnichov 1:1 (4:3 pen.)
2012 Superpohár UEFA Finále Španělsko Atlético Madrid 1:4
2012/13 Liga mistrů UEFA Základní skupina E Itálie Juventus FC 2:2 0:3 3. místo
Dánsko FC Nordsjælland 6:1 4:0
Ukrajina FK Šachtar Doněck 3:2 1:2
2012/13 Evropská liga UEFA Šestnáctifinále Česko AC Sparta Praha 1:1 1:0 2:1
Osmifinále Rumunsko FC Steaua București 3:1 0:1 3:2
Čtvrtfinále Rusko FK Rubin Kazaň 3:1 2:3 5:4
Semifinále Švýcarsko FC Basel 1893 3:1 2:1 5:2
Finále Portugalsko SL Benfica 2:1
2013 Superpohár UEFA Finále Německo FC Bayern Mnichov 2:2 (4:5 pen.)
2013/14 Liga mistrů UEFA Základní skupina E Německo FC Schalke 04 3:0 3:0 1. místo
Švýcarsko FC Basel 1893 1:2 0:1
Rumunsko FC Steaua București 1:0 4:0
Osmifinále Turecko Galatasaray SK 2:0 1:1 3:1
Čtvrtfinále Francie Paris Saint−Germain FC 2:0 1:3 3:3
Semifinále Španělsko Atlético Madrid 1:3 0:0 1:3
2014/15 Liga mistrů UEFA Základní skupina G Německo FC Schalke 04 1:1 5:0 1. místo
Portugalsko Sporting CP 3:1 1:0
Slovinsko NK Maribor 6:0 1:1
Osmifinále Francie Paris Saint-Germain FC 2:2 1:1 3:3
2015/16 Liga mistrů UEFA Základní skupina G Izrael Maccabi Tel Aviv FC 4:0 4:0 1. místo
Portugalsko FC Porto 2:0 1:2
Ukrajina FK Dynamo Kyjev 2:1 0:0
Osmifinále Francie Paris Saint-Germain FC 1:2 1:2 2:4
2017/18 Liga mistrů UEFA Základní skupina C Ázerbájdžán Qarabağ FK 6:0 4:0 2. místo
Španělsko Atlético Madrid 1:1 2:1
Itálie AS Roma 3:3 0:3
Osmifinále Španělsko FC Barcelona 1:1 0:3 1:4
2018/19 Evropská liga UEFA Základní skupina L Řecko PAOK Soluň 4:0 1:0 1. místo
Maďarsko MOL Vidi FC 1:0 2:2
Bělorusko FK BATE 3:1 1:0
Šestnáctifinále Švédsko Malmö FF 3:0 2:1 5:1
Osmifinále Ukrajina FK Dynamo Kyjev 3:0 5:0 8:0
Čtvrtfinále Česko SK Slavia Praha 4:3 1:0 5:3
Semifinále Německo Eintracht Frankfurt 1:1 1:1 2:2 (4:3 pen.)
Finále Anglie Arsenal FC 4:1
2019 Superpohár UEFA Finále Anglie Liverpool FC 2:2 (4:5 pen.)
2019/20 Liga mistrů UEFA Základní skupina H Španělsko Valencia CF 0:1 2:2 2. místo
Francie Lille OSC 2:1 2:1
Nizozemsko AFC Ajax 4:4 1:0
Osmifinále Německo FC Bayern Mnichov 0:3 1:4 1:7
2020/21 Liga mistrů UEFA Základní skupina E Španělsko Sevilla FC 0:0 4:0 1. místo
Rusko FK Krasnodar 1:1 4:0
Francie Stade Rennais FC 3:0 2:1
Osmifinále Španělsko Atlético Madrid 2:0 1:0 3:0
Čtvrtfinále Portugalsko FC Porto 0:1 2:0 2:1
Semifinále Španělsko Real Madrid CF 2:0 1:1 3:1
Finále Anglie Manchester City FC 1:0
2021 Superpohár UEFA Finále Španělsko Villarreal CF 1:1 (6:5 pen.)
2021/22 Liga mistrů UEFA Základní skupina Itálie Juventus FC 0:1 4:0 2. místo
Rusko Zenit Petrohrad 1:0 3:3
Švédsko Malmö FF 4:0 1:0
Osmifinále Francie Lille 2:0 2:1 4:1
Čtvrtfinále Španělsko Real Madrid 1:3 3:2 (p.) 4:5
2022/23 Liga mistrů UEFA Základní skupina Itálie AC Milán 3:0 2:0 1. místo
Rakousko Red Bull Salzburg 1:1 2:1
Chorvatsko Dinamo Záhřeb 0:1 2:1
Osmifinále Německo Borussia Dortmund 2:0 0:1 2:1
Čtvrtfinále Španělsko Real Madrid 0:2 0:2 0:4

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Enzo Maresca to become Chelsea Men’s Head Coach. www.chelseafc.com. Chelsea FC, 3 June 2024. Dostupné online [cit. 3 June 2024]. 
  2. ↑ a b c PROBERT, Greg. Chelsea FC: Ranking the Blues' 5 Most Hated Rivals. Bleacher Report [online]. 2012-02-01 [cit. 2020-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ MARKOVIĆ, Nebojša. Chelsea v Barcelona: The craziest European rivalry of the 21st century. Medium.com [online]. 2018-02-20 [cit. 2020-06-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-08-05. (anglicky) 
  4. ↑ Most titles. UEFA [online]. [cit. 2021-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Anglická Premier League [online]. 2020-07-17 [cit. 2020-11-13]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  6. ↑ MARKETA. Anglická Premier League [online]. 2020-11-09 [cit. 2020-11-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-11-14. 
  7. ↑ Anglická Premier League [online]. 2020-11-11 [cit. 2020-11-13]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  8. ↑ Shoot-out win ends Chelsea's long wait for glory. www.uefa.com. UEFA.com. Dostupné online [cit. 22. května 2012].  (anglicky)
  9. ↑ Rafael Benitez replaces Roberto Di Matteo as Chelsea manager [online]. bbc.co.uk, 2012-11-21 [cit. 2013-02-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Chelsea: Rafael Benitez boos will continue say fans [online]. bbc.co.uk, 2012-11-26 [cit. 2013-02-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ http://www.tyden.cz/rubriky/sport/fotbal/zahranicni-souteze/cech-ziskal-dalsi-titul-chelsea-vyhrala-premier-league_341661.html
  12. ↑ www.capitalonecup.co.uk [online]. [cit. 30-12-2015]. Dostupné v archivu pořízeném dne 17-04-2015. 
  13. ↑ http://www.dailymail.co.uk/sport/football/article-3092701/Chelsea-led-Premier-League-table-record-274-days-Sunday.html
  14. ↑ http://www.bbc.com/sport/0/football/31816148
  15. ↑ http://www.bbc.com/sport/0/football/30860394
  16. ↑ http://www.bbc.com/sport/0/football/34577998
  17. ↑ Archivovaná kopie. www.liga.cz [online]. [cit. 2015-12-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-04. 
  18. ↑ http://www.bbc.com/sport/0/football/34670192
  19. ↑ http://www.mirror.co.uk/sport/row-zed/chelsea-fans-angry-team-playing-7040884
  20. ↑ http://www.chelsea-fc.cz/10174-hiddink-novym-manazerem
  21. ↑ Premier League table 2015-16 Archivováno 24. 5. 2016 na Wayback Machine., The Daily Telegraph (anglicky)
  22. ↑ Match Report Everton 2:0 Chelsea, chelseafc.com
  23. ↑ Match Report: PSG 2:1 Chelsea, chelseafc.com
  24. ↑ Match Report: Chelsea 1:2 PSG, chelseafc.com
  25. ↑ wonderkid. Conte novým manažerem Chelsea [online]. chelsea-fc.cz, 4. dubna 2016 [cit. 2017-01-01]. Dostupné online. 
  26. ↑ PODMOL, Hanis. Antonio Conte: Italský krejčí [online]. chelsea-fc.cz, 29. prosince 2016 [cit. 2017-01-01]. Dostupné online. 
  27. ↑ Chelsea FC. Fixtures & Results 2016-2017 [online]. chelseafc.com [cit. 2017-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ KINSELLA, Nizaar. Forget Arsenal's Invincibles and meet Conte's invincible Chelsea as they go 13 in a row [online]. goal.com, 31. prosince 2016 [cit. 2017-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ a b c 2016/17 Season Review. premierleague.com [online]. [cit. 2020-05-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-06. (anglicky) 
  30. ↑ a b Premier League 2016-17 season review: our writers’ best and worst. The Guardian [online]. 2017-05-22 [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ a b c d MERSON, Paul. Chelsea 2017/18 Premier League season review. Sky Sports [online]. 2018-05-14 [cit. 2020-06-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ a b c d LAURENCE, Wilfred. End of Season Review: Chelsea's Report Card From the 2017/18 Campaign. 90min [online]. 2018-05-22 [cit. 2020-06-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-03. (anglicky) 
  33. ↑ SIMON, Burnton. Premier League 2018-19 preview No 6: Chelsea. The Guardian [online]. 2018-08-01 [cit. 2020-05-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ BEVAN, Chris. Chelsea 0 Man City 2. BBC [online]. 2018-08-05 [cit. 2020-05-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. ↑ a b c d LAURENCE, Wilfred. Chelsea 2018/19 Review: End of Season Report Card for the Blues. 90.min [online]. 2019-05-14 [cit. 2020-05-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-22. (anglicky) 
  36. ↑ STEINBERG, Jacob. Premier League 2020-21 preview No 5: Chelsea. The Guardian [online]. 2020-09-02 [cit. 2021-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ a b c Chelsea 2020/21 review: End of season report card for the Champions League winners. 90min.com [online]. 2021-05-30 [cit. 2021-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ a b Man. City 0-1 Chelsea: Havertz gives Blues second Champions League triumph. UEFA [online]. 2021-05-29 [cit. 2021-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. ↑ Club statement Official Site Chelsea Football Club [online]. [cit. 2022-05-07]. Dostupné online. 
  40. ↑ Chelsea takeover: Todd Boehly's £4.25bn bid approved by government as Roman Abramovich era set to end [online]. 25 May 2022. Dostupné online. 
  41. ↑ ROMANO, Fabrizio. Official. Chelsea confirm Clearlake-Boehly are now in control of the club. [online]. 30 May 2022 [cit. 2022-05-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ Consortium led by Todd Boehly and Clearlake Capital completes acquisition of Chelsea Football Club Official Site Chelsea Football Club [online]. [cit. 2022-05-30]. Dostupné online. 
  43. ↑ Bruce Buck to step down as Chairman of Chelsea Football Club Official Site Chelsea Football Club [online]. [cit. 2022-06-20]. Dostupné online. 
  44. ↑ Chelsea Football Club announces new Board of Directors and leadership changes Official Site Chelsea Football Club [online]. [cit. 2022-06-22]. Dostupné online. 
  45. ↑ Petr Cech to leave Technical and Performance Advisor role Official Site Chelsea Football Club [online]. [cit. 2022-06-29]. Dostupné online. 
  46. ↑ OLLEY, James. Chelsea appoint Frank Lampard as caretaker manager. ESPN. 2023-04-06. Dostupné online [cit. 2024-05-21]. 
  47. ↑ Frank Lampard: Chelsea Manager 2019 to 2021 & April to June 2023 [online]. [cit. 2024-05-21]. Dostupné online. 
  48. ↑ Chelsea hold Newcastle to close tough season. www.bbc.com. BBC Sport. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 May 2023. 
  49. ↑ Mauricio Pochettino: Chelsea appoint ex-Tottenham boss as new manager. BBC. 2023-05-29. Dostupné online [cit. 2024-05-21]. 
  50. ↑ MORGAN, Richard. Chelsea 2-1 Bournemouth: Moises Caicedo scores from halfway line as Blues qualify for Europe next season. Sky Sports. 2024-05-19. Dostupné online [cit. 2024-05-21]. 
  51. ↑ TWOMEY, Liam; JOHNSON, Simon; CRAFTON, Adam. Why Pochettino and Chelsea parted ways: ‘Loneliness’, injuries and resistance to club structure. [s.l.]: The Athletic, 22 May 2024. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 May 2024. 
  52. ↑ OLLEY, James. Why Pochettino left Chelsea, and what it reveals about the club. [s.l.]: ESPN, 22 May 2024. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 May 2024. 
  53. ↑ TWOMEY, Liam. Pochettino's Chelsea exit thrusts spotlight on Stewart and Winstanley. [s.l.]: The Athletic, 24 May 2024. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 May 2024. 
  54. ↑ HOWELL, Alex. Chelsea sacking would not be a problem – Pochettino. [s.l.]: BBC, 10 May 2024. Dostupné online. 
  55. ↑ Club Statement: Mauricio Pochettino [online]. 2024-05-21 [cit. 2024-05-21]. Dostupné online. 
  56. ↑ STEINBERG, Jacob. Chelsea target Ipswich’s McKenna after Pochettino leaves by mutual agreement. [s.l.]: The Guardian, 21 May 2024. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 May 2024. 
  57. ↑ Enzo Maresca to become Chelsea Men’s Head Coach [online]. [cit. 2024-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. ↑ a b c d e f g Stadium History – Introduction [online]. Chelsea FC [cit. 2012-05-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 May 2012. 
  59. ↑ GLANVILL, Rick. Chelsea FC: The Official Biography. [s.l.]: [s.n.], 2006. S. 69–71. 
  60. ↑ Matthew Harding Remembered [online]. [cit. 2019-07-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 July 2019. 
  61. ↑ GLANVILL, Rick. Chelsea FC: The Official Biography. [s.l.]: [s.n.], 2006. S. 91–92. 
  62. ↑ VEYSEY, Wayne. QPR take over Chelsea training ground. London Evening Standard. 24 May 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 October 2012. 
  63. ↑ Chelsea's new training ground for the future. www.bbc.co.uk. BBC London, 5 July 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 February 2009. 
  64. ↑ Cup Final Statistics [online]. The Football Association [cit. 2011-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 May 2012. 
  65. ↑ England's Matches: Unofficial [online]. [cit. 2011-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 January 2011. 
  66. ↑ 2013 final: Stamford Bridge [online]. UEFA [cit. 2014-03-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 October 2013. 
  67. ↑ All Blacks [online]. Rugbyfootballhistory.com [cit. 2011-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 February 2009. 
  68. ↑ Countdown to SABR Day 2011 [online]. BaseballGB.co.uk [cit. 2011-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 January 2011. 
  69. ↑ Jimmy Wilde: The Original Explosive Thin Man [online]. Cyberboxingzone.com [cit. 2011-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 July 2011. 
  70. ↑ Stamford Bridge Speedway [online]. guskuhn.net [cit. 2011-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2011. 
  71. ↑ U.S. Invades England 1948 [online]. speedcarworld.com [cit. 2011-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 March 2012. 
  72. ↑ Twenty20 before Twenty20 [online]. spincricket.com [cit. 2011-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 January 2012. 
  73. ↑ London Monarchs [online]. Britballnow.co.uk [cit. 2011-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 January 2012. 
  74. ↑ Chelsea chief: We will drop out of Europe's elite without new stadium. www.bbc.co.uk. BBC, 25 April 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 May 2012. 
  75. ↑ GLANVILL, Rick. Chelsea FC: The Official Biography. [s.l.]: [s.n.], 2006. S. 76. 
  76. ↑ Kenyon confirms Blues will stay at Stamford Bridge. www.rte.ie. RTÉ Sport, 12 April 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 December 2007. 
  77. ↑ Observer Stadium Story Denied. chelseafc.com. Chelsea FC, 9 November 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 April 2014. 
  78. ↑ Chelsea plan Bridge redevelopment. BBC Sport. 20 January 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 January 2016. 
  79. ↑ Chelsea FC lose fan vote on stadium. www.bbc.co.uk. BBC, 27 October 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 March 2012. 
  80. ↑ Chelsea bid to buy Battersea power station in £1bn stadium plan. The Guardian. UK: 4 May 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 September 2014. 
  81. ↑ Chelsea's Battersea hopes end as Malaysian consortium completes deal. The Guardian. UK: 5 July 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 March 2014. 
  82. ↑ Stamford Bridge: 'Slinky' or Bird's Nest? Chelsea unveil new £500m stadium. The Independent. UK: 3 December 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 December 2015. 
  83. ↑ 'Chelsea's new £500m stadium will be one of world's best arenas' [online]. 12 January 2017 [cit. 2018-04-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 July 2018. 
  84. ↑ Stadium plans on hold [online]. Chelsea FC [cit. 2018-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 July 2018. 
  85. ↑ VICTOR, Tom. Chelsea owner Boehly's grand plan to rebuild Stamford Bridge one stand at a time [online]. 2022-07-22 [cit. 2022-08-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  86. ↑ a b GLANVILL, Rick. Chelsea FC: The Official Biography. [s.l.]: [s.n.], 2006. S. 42. 
  87. ↑ Chelsea Metropolitan Borough Council [online]. [cit. 2007-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 August 2017. 
  88. ↑ PHILLIPS, David Llewelyn. Badges and 'Crests': The Twentieth-Century Relationship Between Football and Heraldry. The Coat of Arms. Spring 2015, s. 40–42. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-01-22. 
  89. ↑ Chelsea – Historical Football Kits [online]. [cit. 2012-06-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 August 2017. 
  90. ↑ GLANVILL, Rick. Chelsea Football Club: The Official History in Pictures. [s.l.]: [s.n.], 2006. ISBN 978-0-7553-1467-6.  p. 212
  91. ↑ MEARS, Brian. Chelsea: Football Under the Blue Flag. [s.l.]: Mainstream Sport, 2002. ISBN 978-1-84018-658-1. S. 42. 
  92. ↑ a b ROBERTS, David. Guinness World Records: British Hit Singles and Albums. 18th. vyd. [s.l.]: Guinness World Records Limited, 2005. ISBN 1-904994-00-8. S. 102. 
  93. ↑ Blue Day [online]. [cit. 2016-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 April 2016. 
  94. ↑ GLANVILL, Rick. Chelsea FC: The Official Biography. [s.l.]: [s.n.], 2006. S. 150. 
  95. ↑ "Carefree" audio sample [online]. Fanchants.com [cit. 2011-09-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 July 2011. 
  96. ↑ MURRAY, Scott. Fans sent spinning after tossing salad. The Guardian. 17 April 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 June 2002. 
  97. ↑ Songs | The Shed | Chelsea FC [online]. 2021-10-11 [cit. 2022-06-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  98. ↑ ANDERSON, Jamie. Chelsea are a more universally loved club! Blues chief lauds 400million fan base. Daily Express. London: Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 December 2014. 
  99. ↑ The world's most popular football club revealed: Man United, Liverpool F.C., Arsenal F.C., Barca, Real or Chelsea? [online]. 13 October 2011 [cit. 2014-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 December 2014. 
  100. ↑ All Time League Attendance Records [online]. nufc.com, 22 September 2015 [cit. 2016-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 April 2016.  Please note, pre-war figures come from unreliable sources.
  101. ↑ Attendances (at home) [online]. Soccerstats.com [cit. 2017-05-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 May 2017. 
  102. ↑ Supporters Clubs Map [online]. [cit. 2014-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 March 2014. 
  103. ↑ Modrou armádu buduje z Brna. Amatérský brankář vede fanouškovskou stránku Chelsea. idnes.cz [online]. idnes.cz, 2021-02-12 [cit. 2023-02-24]. Dostupné online. 
  104. ↑ EXCLUSIVE: Manchester United and Real Madrid top global shirt sale charts. Sporting Intelligence. 8 October 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 August 2017. 
  105. ↑ The 20 most popular rich-list football teams on social media [online]. [cit. 2019-06-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 September 2020. 
  106. ↑ Making a new start. BBC News. 2 May 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 January 2016. 
  107. ↑ Bates: Chelsea's driving force. BBC Sport. 2 July 2003. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 January 2016. 
  108. ↑ Soccer hooliganism: Made in England, but big abroad. BBC News. 2 June 1998. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 January 2016. 
  109. ↑ Statistics on football-related arrests and banning orders [online]. Home Office, November 2010 [cit. 2011-05-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 March 2011. 
  110. ↑ GLANVILL, Rick. Chelsea FC: The Official Biography. [s.l.]: [s.n.], 2006. S. 312–318. 
  111. ↑ A brief history of the Arsenal-Chelsea rivalry and why it matters. The Guardian. 22 April 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 October 2015. 
  112. ↑ GLANVILL, Rick. Chelsea FC: The Official Biography. [s.l.]: [s.n.], 2006. S. 321–325. 
  113. ↑ Six very modern football rivalries [online]. 19 May 2011 [cit. 2011-05-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 May 2013. 
  114. ↑ A brief guide to Chelsea's rivalry with Liverpool. The Guardian. 29 October 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 November 2015. 
  115. ↑ GLANVILL, Rick. Chelsea FC: The Official Biography. [s.l.]: [s.n.], 2006. S. 311. 
  116. ↑ Football Rivalries: The Complete Results [online]. Planetfootball.com [cit. 2007-01-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 June 2017. 
  117. ↑ The London Football Report 2008 [online]. Football Fans Census [cit. 2018-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 March 2014. 
  118. ↑ Football Rivalries: The Survey [online]. The Daisy Cutter, 14 September 2012 [cit. 2018-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 June 2013. 
  119. ↑ "Rozhodnuto. Chelsea je anglickým šampionem, titul stvrdil náhradník" [online]. iDnes.cz, 12.05.2017 [cit. 2017-05-13]. Dostupné online. 
  120. ↑ Benfica - Chelsea 1:2. iDNES.cz [online]. 2013-05-15 [cit. 2013-05-15]. Dostupné online. 
  121. ↑ Men: Senior [online]. Chelsea F.C. [cit. 2022-08-06]. Dostupné online. 
    Men: On Loan [online]. Chelsea F.C. [cit. 2022-08-06]. Dostupné online. 
  122. ↑ a b "CHELSEA" [online]. fchd.info [cit. 2015-05-28]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Chelsea FC
Týmy
Domácí stadion
Rivalita
Fanoušci
Jednotlivé sezony
Písně
Premier League – anglická nejvyšší soutěž ve fotbale (ročníky, týmy, ocenění, atd.)
Kluby 2024/2025
(20 mužstev)
Sezóny
Football League: 1888/89 • 1889/90 • 1890/91 • 1891/92
FL First Division: 1892/93 • 1893/94 • 1894/95 • 1895/96 • 1896/97 • 1897/98 • 1898/99 • 1899/00 • 1900/01 • 1901/02 • 1902/03 • 1903/04 • 1904/05 • 1905/06 • 1906/07 • 1907/08 • 1908/09 • 1909/10 • 1910/11 • 1911/12 • 1912/13 • 1913/14 • 1914/15 • 1915/16 • 1916/17 • 1917/18 • 1918/19 • 1919/20 • 1920/21 • 1921/22 • 1922/23 • 1923/24 • 1924/25 • 1925/26 • 1926/27 • 1927/28 • 1928/29 • 1929/30 • 1930/31 • 1931/32 • 1932/33 • 1933/34 • 1934/35 • 1935/36 • 1936/37 • 1937/38 • 1938/39 • 1939/40 • 1940/41 • 1941/42 • 1942/43 • 1943/44 • 1944/45 • 1945/46 • 1946/47 • 1947/48 • 1948/49 • 1949/50 • 1950/51 • 1951/52 • 1952/53 • 1953/54 • 1954/55 • 1955/56 • 1956/57 • 1957/58 • 1958/59 • 1959/60 • 1960/61 • 1961/62 • 1962/63• 1963/64 • 1964/65 • 1965/66 • 1966/67 • 1967/68 • 1968/69 • 1969/70 • 1970/71 • 1971/72 • 1972/73 • 1973/74 • 1974/75 • 1975/76 • 1976/77 • 1977/78 • 1978/79 • 1979/80 • 1980/81 • 1981/82 • 1982/83 • 1983/84 • 1984/85 • 1985/86 • 1986/87 • 1987/88 • 1988/89 • 1989/90 • 1990/91 • 1991/92
Premier League: 1992/93 • 1993/94 • 1994/95 • 1995/96 • 1996/97 • 1997/98 • 1998/99 • 1999/00 • 2000/01 • 2001/02 • 2002/03 • 2003/04 • 2004/05 • 2005/06 • 2006/07 • 2007/08 • 2008/09 • 2009/10 • 2010/11 • 2011/12 • 2012/13 • 2013/14 • 2014/15 • 2015/16 • 2016/17 • 2017/18 • 2018/19 • 2019/20 • 2020/21 • 2021/22 • 2022/23 • 2023/24 • 2024/25
Dřívější účastníci
(poslední sezóna)
Accrington FC (1892/93) • Darwen FC (1893/94) • Glossop North End AFC (1899/00) • Bradford Park Avenue AFC (1920/21) • Bury FC (1928/29) • Grimsby Town FC (1947/48) • Preston North End FC (1960/61) • Leyton Orient FC (1962/63) • Northampton Town FC (1965/66) • Carlisle United FC (1974/75) • Bristol City FC (1979/80) • Oxford United FC (1987/88) • Millwall FC (1989/90) • Notts County FC (1991/92) • Oldham Athletic AFC (1993/94) • Swindon Town FC (1993/94) • Barnsley FC (1997/98) • Wimbledon FC (1999/00) • Bradford City AFC (2000/01) • Coventry City FC (2000/01) • Charlton Athletic FC (2006/07) • Derby County FC (2007/08) • Portsmouth FC (2009/10) • Birmingham City FC (2010/11) • Blackpool FC (2010/11) • Blackburn Rovers FC (2011/12) • Bolton Wanderers FC (2011/12) • Wigan Athletic FC (2012/13) • Reading FC (2012/13) • Queens Park Rangers FC (2014/15) • Hull City AFC (2016/17) • Middlesbrough FC (2016/17) • Sunderland AFC (2016/17) • Stoke City FC (2017/18) • Wales Swansea City AFC (2017/18) • Wales Cardiff City FC (2018/19) • Huddersfield Town AFC (2018/19) • West Bromwich Albion FC (2020/21) • Watford FC (2021/22) • Norwich City FC (2021/22) • Leeds United FC (2022/23) • Sheffield United FC (2023/24) • Burnley FC (2023/24) • Luton Town FC (2023/24)
Trofeje a ocenění
Jiné odkazy
Fotbal ženy : FA Women's Super League • FA Women's Cup • FA Women's League Cup • FA Women's Community Shield • Anglická ženská fotbalová reprezentace
Vítězové – Superpohár UEFA
1972 Ajax Amsterdam • 1973 Ajax Amsterdam • 1975 FK Dynamo Kyjev • 1976 RSC Anderlecht • 1977 Liverpool FC • 1978 RSC Anderlecht • 1979 Nottingham Forest FC • 1980 Valencia CF • 1982 Aston Villa FC • 1983 Aberdeen FC • 1984 Juventus FC • 1986 FC Steaua București • 1987 FC Porto • 1988 KV Mechelen • 1989 AC Milán • 1990 AC Milán • 1991 Manchester United FC • 1992 FC Barcelona • 1993 AC Parma • 1994 AC Milán • 1995 Ajax Amsterdam • 1996 Juventus FC • 1997 FC Barcelona • 1998 Chelsea FC • 1999 Lazio Řím • 2000 Galatasaray SK • 2001 Liverpool FC • 2002 Real Madrid • 2003 AC Milán • 2004 Valencia CF • 2005 Liverpool FC • 2006 Sevilla FC • 2007 AC Milán • 2008 Zenit Petrohrad • 2009 FC Barcelona • 2010 Atlético Madrid • 2011 FC Barcelona • 2012 Atlético Madrid • 2013 FC Bayern Mnichov • 2014 Real Madrid • 2015 FC Barcelona • 2016 Real Madrid • 2017 Real Madrid • 2018 Atlético Madrid • 2019 Liverpool FC • 2020 FC Bayern Mnichov • 2021 Chelsea FC • 2022 Real Madrid • 2023
Vítězové – Mistrovství světa ve fotbale klubů
Interkontinentální pohár
– předchůdce
1960 Real Madrid • 1961 CA Peñarol • 1962 Santos FC • 1963 Santos FC • 1964 FC Inter Milán • 1965 FC Inter Milán • 1966 CA Peñarol • 1967 Racing Club • 1968 Estudiantes de La Plata • 1969 AC Milán • 1970 Feyenoord • 1971 Nacional Montevideo • 1972 AFC Ajax • 1973 CA Independiente • 1974 Atlético Madrid • 1975 Ročník neodehrán • 1976 Bayern Mnichov • 1977 CA Boca Juniors • 1978 Ročník neodehrán • 1979 Club Olimpia • 1980 Nacional Montevideo • 1981 Flamengo • 1982 CA Peñarol • 1983 Grêmio • 1984 CA Independiente • 1985 Juventus FC • 1986 CA River Plate • 1987 FC Porto • 1988 Nacional Montevideo • 1989 AC Milán • 1990 AC Milán • 1991 FK Crvena zvezda • 1992 São Paulo FC • 1993 São Paulo FC • 1994 CA Vélez Sarsfield • 1995 AFC Ajax • 1996 Juventus FC • 1997 Borussia Dortmund • 1998 Real Madrid • 1999 Manchester United FC • 2000 CA Boca Juniors • 2001 Bayern Mnichov • 2002 Real Madrid • 2003 CA Boca Juniors • 2004 FC Porto
Mistrovství světa klubů
2000 SC Corinthians Paulista • 2001–2004 • 2005 São Paulo FC • 2006 Sport Club Internacional • 2007 AC Milán • 2008 Manchester United FC • 2009 FC Barcelona • 2010 FC Inter Milán • 2011 FC Barcelona • 2012 SC Corinthians Paulista • 2013 Bayern Mnichov • 2014 Real Madrid • 2015 FC Barcelona • 2016 Real Madrid • 2017 Real Madrid • 2018 Real Madrid • 2019 Liverpool FC • 2020 Bayern Mnichov • 2021 Chelsea • 2022 Chelsea • 2023 Real Madrid
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Chelsea_FC&oldid=24231680“