Senát Parlamentu České republiky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Senát České republiky)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Senát
Parlamentu České republiky
12. funkční období
Coat of arms or logo
Typ
Typ horní komora
Vedení
Předseda Miloš Vystrčil, ODS
1. místopředseda Jiří Růžička, nestr./TOP 09
Místopředseda Jan Horník, STAN
Místopředsedkyně Miluše Horská, nestr./KDU-ČSLNK
Místopředseda Jiří Oberfalzer, ODS
Místopředseda Milan Štěch, ČSSD
Struktura
Členové 81 senátorů
Senate of the Czech Republic current groups.svg
Politické subjekty

Vláda (9)

Opozice (72)

Volební systém dvoukolový většinový
Poslední řádné volby 7.–15. října 2016
5.–13. října 2018
2.–10. října 2020
Jednací sál
Senat 2833.jpg
Valdštejnský palác, Praha
Web
www.senat.cz
Dolní komora
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky

Senát Parlamentu České republiky je horní komora Parlamentu České republiky.

Jeho postavení je upraveno v Ústavě ČR, přijaté roku 1992. V Senátu zasedá 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let. Senát je nerozpustitelný, každé dva roky se volí třetina senátorů. Senátorem může být zvolen každý volič, který alespoň ve druhý den voleb dosáhl věku nejméně 40 let a není u něho ve dnech voleb omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva.

Sídlem Senátu je dle zákona č. 59/1996 Sb. areál Valdštejnského paláce spolu s Valdštejnskou zahradou, Valdštejnskou jízdárnou a dále Kolovratským palácem a Malým Fürstenberským palácem.

Horní komory v předchozích státních útvarech[editovat | editovat zdroj]

Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]

Horní komorou zákonodárného sboru byla Panská sněmovna rakousko-uherské Říšské rady. Ta byla tvořena dědičnými členy (např. církevními hodnostáři) a členy jmenovanými. V roce 1907 byl reformou omezen počet doživotně jmenovaných členů a stanoven jejich počet mezi 150 a 170. Kromě dědičných českých šlechtických rodů byla do Panské sněmovny jmenována řada významných osobností, které se zasloužily o společnost či umění, mezi nimi například jako první Čech František Palacký.

Československo[editovat | editovat zdroj]

Prvorepublikovou horní komorou byl Senát Národního shromáždění ČSR.

Po vzniku Československé republiky byla 29. února 1920 přijata ústava, která jak v rakousko-uherské tradici, tak i po vzoru Francie a USA předjímala dvoukomorový parlament. Skládal se z Poslanecké sněmovny s třemi sty členy a Senátu se sto padesáti členy. Do obou komor se volilo poměrným systémem. Do Sněmovny na 6 let, do Senátu na 8 let. Členem Sněmovny se mohl stát občan starší 30 let, do Senátu bylo možné být zvolen po dosažení věku 45 let. Rozdílnost byla i v nutné délce státního občanství voličů. První volby do Senátu se konaly v květnu 1920, krátce po prvních volbách do Sněmovny. Díky změnám a předčasným termínům následující volby probíhaly současně s volbami do Sněmovny, což spolu se shodným poměrným systémem mělo za následek, že stranické složení Senátu do značné míry kopírovalo složení dolní komory parlamentu a proklamovaná funkce „pojistky demokracie“ byla zcela iluzorní.

Už tehdy, kdy byl vytvořen senát v této podobě, ozvaly se hlasy, že k ničemu nebude. A ukázalo se vskutku, že po celou dobu svého trvání neučinil ničeho, co by se podobalo činu. Naprostý úpadek jeho vlivu jest mimo jiné pozorovati také z té okolnosti, že jeho členové, ač je mezi nimi jistě řada významných osobností, byli úplně odsunuti stranou, jde-li o sestavování vlády. Zatím má senát pro politické strany jen tu nepopíratelnou výhodu, že mohou v něm umístiti své politické veterány, o které by se, kdyby nebylo tohoto pensijního ústavu, musili mnohdy postarati jinak…
— Ferdinand Peroutka[1]

Obě komory byly prezidentem definitivně rozpuštěny bezprostředně po německé okupaci Čech a Moravy.

V poválečné republice nebyla instituce senátu obnovena, ačkoliv určitý charakter druhé komory měla slovenská frakce poslanců Národního shromáždění.[2] Tento stav však trval jen do roku 1948. Květnová ústava zavedla striktně jednokomorové Národní shromáždění. Slovenská národní rada byla sice zachována, její usnesení zůstala omezená teritoriálně (Slovensko) i tematicky, a nově byla postavena pod kontrolu Národního shromáždění i vlády.

Federativní Československo[editovat | editovat zdroj]

Ve federativním Československu od roku 1969 do roku 1992 existovalo dvoukomorové Federální shromáždění. Podle ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, se FS skládalo ze Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Povahu horní komory, založené na regionálním principu, měla Sněmovna národů. Ze 150 poslanců Sněmovny národů bylo 75 voleno v České socialistické republice a 75 ve Slovenské socialistické republice.

Zpočátku však nebyla Sněmovna národů volená řádnými volbami. Poslance za SSR zvolila ze svých řad Slovenská národní rada a poslance za ČSR zvolila ze svých řad rozšířená prozatímní Česká národní rada vytvořená na základě ústavního zákona č. 77/1968 Sb., o přípravě federativního uspořádání Československé socialistické republiky. První řádné volby do Federálního shromáždění proběhly až 26.–27.11.1971; potom se konaly každých 5 let.[3] Pouze po listopadu 1989 byla část poslanců vyměněna kooptací namísto řádných voleb.

Postavení Sněmovny národů v rámci Federálního shromáždění ČSSR bylo silnější, než postavení Senátu v rámci prvorepublikového parlamentu. Obě sněmovny FS si byly rovnocenné. K platnému usnesení a přijetí zákona bylo třeba souhlasu kvalifikované většiny poslanců v obou sněmovnách. Vedle toho platil zákaz majorizace při společném hlasování hlasování obou sněmoven o řadě zákonů a při hlasování o důvěře vládě, což znamená, že menšina slovenských poslanců nesměla být přehlasována českou většinou a mohla sporné usnesení zablokovat. Pokud obě sněmovny hlasovaly různě, mohly se usnést na tzv. dohodovacím řízení, kdy byl vytvořen dohodovací výbor, tvořený zpravidla 20 poslanci (po deseti za každou sněmovnu). Pokud by ani dohodovací výbor nedošel ke shodě, mohl prezident Federální shromáždění rozpustit a vypsat nové volby. V podmínkách normalizace však takových případ neshody prakticky nastat nemohl a k rozpuštění Federálního shromáždění nedošlo ani později.[4]

Sněmovna národů, stejně jako celé Federální shromáždění, zanikla k 31. prosinci 1992.

Historie českého Senátu[editovat | editovat zdroj]

Československá socialistická republika (1969–1990) a Česká a Slovenská Federativní Republika (1990–1992) měla jednokomorovou Českou národní radu. Při rozdělení federace vyvstal však problém s umístěním českých poslanců zanikajícího Federálního shromáždění. Nová Ústava České republiky, účinná od 1. ledna 1993, zakotvila dvoukomorový parlament, složený z Poslanecké sněmovny a Senátu. Do doby jeho ustavení bylo zamýšleno zřídit Prozatímní Senát (čl. 106 odst. 2 Ústavy), ale ten nakonec uzákoněn nebyl.

Období 1996 až 1998: Ústavní většina vládních stran v prvních volbách[editovat | editovat zdroj]

První předseda českého Senátu a někdejší disident a premiér Petr Pithart (KDU-ČSL)

Nakonec byly první volby do Senátu Parlamentu ČR uspořádány až na podzim roku 1996. Jelikož šlo o první volby do senátu, 1/3 obvodů volila senátora na 2 roky, 1/3 zvolila senátora se čtyřletým mandátem a pouze 1/3 volila senátora s ústavou předepsaným šestiletým mandátem. Zkrácením prvních mandátů u vybraných senátních obvodů byla naplněna ústavní klauzule, dle které se volby do Senátu konají každé 2 roky a volí se 1/3 senátu (samotná délka mandátu je 6 let). První, tzv. ustavující schůze Senátu se konala ve středu 18. prosince 1996, kdy bylo zvoleno vedení nově vzniklého Senátu. Prvním předsedou Senátu se stal Petr Pithart z KDU-ČSL.

Hned v prvních volbách zvítězili kandidáti vládní ODS (32 senátorů), kteří společně se senátorským klubem KDU-ČSL (13 senátorů) a klubem ODA (7 senátorů) získali v horní komoře parlamentu ústavní většinu 52 senátorů. Tato provládní koalice vydržela až do pádu vlády Václava Klause na přelomu let 1997 a 1998.

Období 1998 až 2006[editovat | editovat zdroj]

Bývalý předseda Senátu Přemysl Sobotka (ODS)

Následně Senát podporoval úřednickou vládu Josefa Tošovského a to až do předčasných voleb v červnu 1998. Po sněmovních volbách podepsaly dvě nejsilnější parlamentní strany (ODS a ČSSD) tzv. Opoziční smlouvu, která dávala nejen možnost oběma politickým stranám měnit ústavu (společně měly více jak 3/5 ústavní většinu jak v PS, tak v Senátu), ale zároveň i vládní sociální demokracie podpořila kandidáta ODS (Libuše Benešová) do funkce předsedy Senátu. Tato politická konstelace však vydržela pouze do senátních voleb r. 2000, kdy většinu křesel v Senátu obsadili členové Čtyřkoalice. Úspěch malých stran zaznamenaly i volby do Senátu r. 2002, kdy Čtyřkoalice opět vyhrála, tentokrát se však jednalo o vládní subjekt a Senát tak dál podporoval Špidlův kabinet, vzniklý v létě 2002. Opozice vedená ODS (M. Topolánek) získala kontrolu nad Senátem po volbách r. 2004, kdy ČSSD vedená premiérem S. Grossem utrpěla velkou porážku a v Senátu měla po volbách pouhých 7 zástupců. Úspěch ODS se opakoval i v supervolebním roce 2006, kdy M. Topolánek jako premiér obhájil post nejsilnější strany i ve volbách do Senátu.

Období 2006 až 2016[editovat | editovat zdroj]

Volby do Senátu r. 2006 mají prvenství v tom, že poprvé v dějinách získala jedna strana dostatečný počet senátorů, aby mohla po volbách disponovat většinou senátních hlasů. V roce 2006 se to povedlo ODS, která v l. 2006 - 2008 měla 42 senátory, tedy více jak polovinu celkového počtu senátorů. Tuto nadpoloviční většinu ztratila v následujících volbách v r. 2008, vládní koalice vedená ODS si však většinu v Senátu udržela. Teprve v roce 2010 dokázala ČSSD zopakovat takový výsledek senátních voleb, jaký měla v roce 2006 ODS, tedy výsledné obsazení nadpoloviční většiny křesel v Senátu jedinou polit. stranou, v tomto případě opoziční ČSSD, tento úspěch byl nazýván jako oranžová tsunami, podle oranžové barvy, která v té době byla symbolem ČSSD. Úspěch ČSSD se opakoval i v r. 2012, kdy po senátních volbách dále posílila na celkových 44 senátory.

Na jaře 2013 se Senát rozhodl podat ústavní žalobu na prezidenta Klause kvůli jeho novoroční amnestii a dalším činům z minulosti. Žalobu podpořili především senátoři ČSSD. Nakonec o ní však Ústavní soud nikdy nerozhodl.

Teprve senátní volby v r. 2014 znamenaly ztrátu nadpoloviční většiny pro ČSSD (jejich senátorský klub měl po volbách 35 členů), ale samotná vládní koalice (ČSSD, ANO, KDU-ČSL) si udržela pohodlnou většinu (49 senátorů).

Období od roku 2016[editovat | editovat zdroj]

Bývalý předseda Senátu Milan Štěch (ČSSD), jehož první zvolení předsedou Senátu je spojeno s tzv. oranžovou tsunami

Senátní volby v roce 2016 znamenaly úspěch především pro KDU-ČSL či kandidáty, které KDU-ČSL podporovala (jednalo se o zisk 9 mandátů). Naopak propadly ČSSD (pouze 2 mandáty) a hnutí ANO 2011 (pouze 3 mandáty). I přesto si vládní koalice udržela většinu. Z opozičních stran získaly senátory ODS (3 mandáty), TOP 09 a STAN (společně 2 mandáty, STAN ještě další 2 samostatně). Žádného senátora nezískala KSČM. Z menších stran úspěch slavily také Severočeši.cz, Strana zelených, OPAT, SLK či „OSN“. Nejpočetnějším senátorským klubem zůstal Senátorský klub ČSSD (25 členů), na druhé místo se dostal Senátorský klub KDU-ČSL (16 členů). Následují Klub Starostové a nezávislí (11 členů), Senátorský klub Občanské demokratické strany (10 členů), Senátorský klub ANO (7 členů) a Klub nezávislých senátorů (5 členů).

V senátních volbách v roce 2016 obhajovalo svůj mandát 19 senátorů (volilo se celkem ve 27 obvodech), uspělo 10 senátorů. Volby v obvodu č. 4 – Most však později Nejvyšší správní soud ČR označil za neplatné a znovu se opakovaly v lednu 2017. Po říjnových volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2017 se z důvodu zvolení senátora Jiřího Hlavatého uvolnil post senátora v obvodu č. 39 - Trutnov a Senátorský klub ANO tak přišel o jednoho svého člena. Na jeho místo byl v lednových doplňovacích volbách zvolen Jan Sobotka, který se připojil ke Klubu Starostové a nezávislí. V roce 2017 také senátor Václav Láska vystoupil ze Strany zelených a založil nové liberální hnutí Senátor 21, jehož cílem je podpora nezávislých osobností při volbách do Senátu. V doplňovacích volbách v květnu 2018 v obvodu č. 78 - Zlín byl za toto hnutí zvolen na uvolněné místo po Františku Čubovi do Senátu Tomáš Goláň. Po několika měsících od svého vzniku se tak mezi ostatní subjekty v Senátu se svými dvěma senátory zařadilo také toto nové hnutí.

Na jaře roku 2017 předseda Senátu Štěch otevřeně vystoupil proti prezidentovi Miloši Zemanovi, když mu pohrozil podáním ústavní žaloby Senátem v případě neodvolání ministra financí Babiše z Sobotkovy vlády po Babišově skandálu s korunovými dluhopisy. Prezident Zeman Babiše nakonec odvolal.

Senátní volby v roce 2018 znamenaly obrovský úspěch pro ODS, která si oproti stavu před volbami polepšila o šest mandátů, uspěli také kandidáti Starostů a nezávislích a řady opozice se tak v Senátu výrazně rozšířily, čemuž pomohl i výrazných propad do té doby nejsilnější ČSSD (ztráta 12 mandátů). Naopak určité zklamání znamenaly volby pro KDU-ČSL, která si od nich slibovala vítězství. Senátorský klub ODS se rozšířil také o Iva Valentu, který byl již v roce 2014 zvolen za Stranu soukromníků a do této doby působil jako nezávislí. I přesto se nejsilnějším klubem v Senátu stal Klub Starostů a nezávislích, který obohatili také například dva neúspěšní prezidentští kandidáti Jiří Drahoš a Marek Hilšer. Další prezidentský kandidát Pavel Fischer byl sice rovněž zvolen, ale v Senátu zůstává bez klubové příslušnosti a je předsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. I přesto, že ODS neměla nejsilnější klub, podařilo se jí do čela Senátu prosadit jejího kandidáta Jaroslava Kuberu, který vystřídal po osmi letech dosavadního předsedu Milana Štěcha z ČSSD. V prvním kole volby vypadl kandidát STAN Jan Horník, v druhém kole pak Kubera porazil kandidáta KDU-ČSL Václava Hampla.

Americký ministr zahraničí Mike Pompeo s předsedou Senátu Milošem Vystrčilem, 2020

V červenci roku 2019 se Senát rozhodl podat návrh na ústavní žalobu na prezidenta Zemana kvůli jeho některým dřívějším činům pohybujícím se na hraně Ústavy ČR. Žalobu však neschválila Poslanecká sněmovna.

Po náhlém úmrtí Jaroslava Kubery v lednu 2020 se dočasně vedení Senátu ujmul jeho 1. místopředseda Jiří Růžička z Klubu Starostové a nezávislí, který se zároveň rozhodl kandidovat jako zástupce nejsilnějšího klubu na funkci předsedy Senátu. Ještě před samotnou volbou posílila řady Senátorského klubu ODS do té doby nezávislá senátorka Jitka Chalánková, aby tak pomohla kandidátovi ODS Miloši Vystrčilovi ke zvolení. Vystrčil nakonec podle očekávání zvítězil nad Růžičkou již v prvním kole volby a stal se předsedou Senátu, jako klíčová se ukázala také podpora senátního klubu KDU-ČSL. V doplňovacích volbách na Teplicku v červnu 2020 byl zvolen jako nástupce Jaroslava Kubery kandidát ODS Hynek Hanza a Senátorský klub ODS i Klub Starostové a nezávislí tak shodně disponovaly 19 členy.

V srpnu 2020 přednesl v českém Senátu během svě návštěvy střední Evropy projev ministr zahraničních věcí USA Mike Pompeo. Během svěho projevu zkritizoval Čínu a podpořil předsedu Senátu Miloše Vystrčila a jeho plánovanou cestu na Tchaj-wan.

Cesta Miloše Vystrčila na Tchajwan[editovat | editovat zdroj]

Během roku 2019 se předseda Senátu Jaroslav Kubera z ODS rozhodl navštívit Tchaj-wan, de facto samostatný stát, který však Česká republika stejně jako naprostá většina dalších států neuznala.

Předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) na Tchaj-wanu

Během příprav se z cesty postupně stávalo mediálně sledované politické téma. Proti Kuberově plánu se postavil zejména prezident Zeman, který Kuberovi pohrozil ztrátou přátelství. Na Jaroslava Kuberu byl podle jeho manželky i nejbližších spolupracovníků činěn nátlak, a to jak ze strany prezidentské kanceláře, tak ze srany Čínské lidové republiky, která se proti cestě důrazn ohradila a Kuberovi vyhrožovala. Poté, co Jaroslav Kubera v lednu 2020 náhle zemřel, se kromě otázek, zda za jeho smrtí stál právě nátlak z čínského velvyslanectví objevila i otázka, zda se nyní cesta uskuteční. Kuberův nástupce ve funkci, stranický kolega a osobní přítel Miloš Vystrčil si vzal čas na rozmyšlenou, nakonec však v červnu 2020 oznámil, že na Tchaj-wan pojede. Okamžitě následovala ostrá kritická slova ze strany Číny a rovněž ze strany prezidenta Zemana a naopak slova zastání ze strany sněmovní opozice. Cesta nakonec proběhla na přelomu srpna a září a krom Miloše Vystrčila se jí zúčastnil první místopředseda Senátu Jiří Růžička (TOP 09 a Starostové), předseda senátorského klubu KDU-ČSL Petr Šilar, předseda zahraničního výboru Senátu Pavel Fischer (nestr.), senátor Lumír Assenbraner (ODS), Tomáš Goláň (Sen21) a další, pražský primátor Zdeněk Hřib (Piráti), zástupci akademické sféry a zástupci 36 českých firem, většinou z oblasti strojírenství, robotiky a moderních technologií. Miloš Vystrčil se na Tchaj-wanu setkal s ministrem zahraničí, premiérem, předsedou parlamentu i prezidentkou, jeho návštěva se stala jednou z nejsledovanějších událostí těch dní ve světě. Vystrčil se stal rovněž prvním vysokým zahraničním ústavním činitelem, který před Tchajwanským legislativním dvorem (obdoba parlamentu) přednesl projev.

Pravomoci[editovat | editovat zdroj]

Senát projednává návrhy zákonů, které mu postoupila Poslanecká sněmovna. Návrh zákona z Poslanecké sněmovny může:

  • schválit – návrh zákona je postoupen prezidentovi ČR
  • zamítnout – návrh je vrácen do Poslanecké sněmovny, ta může Senát přehlasovat nadpoloviční většinou všech poslanců; přehlasování Poslaneckou sněmovnou však není možné v případě ústavních zákonů, volebních zákonů, zákona o styku obou komor parlamentu, zákona o jednacím řádu Senátu a některých mezinárodních smluv
  • vrátit s pozměňovacími návrhy zpět do Poslanecké sněmovny – ta o zákonu hlasuje ve znění navrženém Senátem, pokud není přijato prostou většinou, hlasuje znovu o návrhu v původním znění navrženém Poslaneckou sněmovnou a je případně schválen nadpoloviční většinou hlasů všech poslanců
  • vyjádřit vůli se návrhem nezabývat – tímto usnesením je návrh zákona přijat
  • nevyjádřit se – pokud se Senát do 30 dnů k návrhu zákona nevyjádří, je zákon přijat

Senát Parlamentu ČR má a opakovaně využívá právo zákonodárné iniciativy, tj. může poslanecké sněmovně podávat vlastní návrhy zákonů.

V případě rozpuštění Poslanecké sněmovny přijímá v naléhavých záležitostech na místo zákonů zákonná opatření, která může navrhovat jen vláda a která musí být schválena na první schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny, jinak dále pozbývají platnosti. Zákonná opatření nelze přijímat ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a některých mezinárodních smluv.

Předseda Senátu Parlamentu České republiky vyhlašuje termín voleb prezidenta České republiky. Senát může podat k Ústavnímu soudu na prezidenta žalobu pro velezradu. Senát vyjadřuje souhlas se jmenováním soudců Ústavního soudu, které navrhuje prezident. Spolu s Poslaneckou sněmovnou vydává usnesení, že prezident nemůže vykonávat ze závažných důvodů svůj úřad. Na návrh Senátu jmenuje prezident předsedu a inspektory Úřadu na ochranu osobních údajů. Senát též Poslanecké sněmovně navrhuje dva kandidáty na Veřejného ochránce práv.

Volby a obsazení[editovat | editovat zdroj]

Mapa senátních obvodů
Podrobnější informace naleznete v článku Volby do Senátu Parlamentu České republiky.

Volby se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva podle dvoukolového většinového systému. Vyhlašuje je v zákonem stanovených lhůtách prezident České republiky. Volební obvody jsou jednomandátové a vymezené zákonem. Volby probíhají v 81 obvodech (každé 2 roky v jedné třetině obvodů), za každý obvod je zvolen kandidát, který v prvním kole volby získal alespoň 50 % hlasů, a pokud žádný z kandidátů nezískal alespoň 50 % hlasů, postupují 2 kandidáti s nejvyšším počtem získaných hlasů v prvním kole do kola druhého. Ve druhém kole se stane senátorem kandidát s vyšším počtem získaných hlasů. V případě uvolnění nebo neobsazení některého místa se konají pro příslušný obvod doplňovací volby. Kandidátovi musí být v druhý den voleb nejméně 40 let.

Volební účast se pohybuje v rozmezí od 15,38 % (druhé kolo v roce 2016) po 44,59 % (první kolo v roce 2010). Senátní volby se konají v sudých letech na podzim, první kolo každých druhých voleb (1998, 2002, 2006, 2010, 2014…) se koná společně s volbami do zastupitelstev obcí, první kolo ostatních voleb (2000, 2004, 2008, 2012, 2016…) se koná společně s volbami do zastupitelstev krajů.

Složení Senátu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam členů Senátu Parlamentu České republiky (2020–2022).

Po volbách v roce 2020 má Senát Parlamentu ČR toto složení (podle navrhující strany):

Senate of the Czech Republic 2020.svg
Strana Mandáty
2016 2018 2020 Celkem
Starostové a nezávislí 3 5 11
19/81
Občanská demokratická strana 3 10 5
18/81
KDU-ČSL 7 2 3
12/81
ANO 2011 3 1 1
5/81
TOP 09 2 1 2
5/81
Česká strana sociálně demokratická 2 1
3/81
Senátor 21 1 2
3/81
Česká pirátská strana 1 1
2/81
Strana zelených 1
1/81
Svobodní 1
1/81
Severočeši.cz 1
1/81
Ostravak 1
1/81
Hradecký demokratický klub 1
1/81
Hnutí pro Prahu 11 1
1/81
Marek Hilšer do Senátu 1
1/81
Spojení demokraté – sdružení nezávislých 1
1/81
OBČANÉ SPOLU — NEZÁVISLÍ 1
1/81
Občané patrioti 1
1/81
nezávislí 1 3
4/81
Celkem 27 27 27 81

Zdroje: Senát,
Volby.cz
Volební obvody podle data volby:

Senátorské kluby[editovat | editovat zdroj]

Navrhující strana Mandáty
Senátorský klub ODS a TOP 09 (26 členů)
Předseda: Zdeněk Nytra
ODS 18
TOP 09 4
nezávislí 3
Svobodní 1
Klub Starostové a nezávislí (24 členů)
Předseda: Petr Holeček
STAN 19
TOP 09 1
OPAT 1
SD-SN 1
„Marek Hilšer do Senátu“ 1
Ostravak 1
Senátorský klub KDU-ČSL a nezávislí (12 členů)
Předseda: Šárka Jelínková
KDU-ČSL 12
Senátorský klub ANO (9 členů)
Předseda: Jaroslav Větrovský
ANO 5
ČSSD 3
„OSN“ 1
Klub pro liberální demokracii - SENÁTOR 21 (8 členů)
Předseda: Václav Láska
SEN 21 3
Piráti 2
Zelení 1
HDK 1
HPP 11 1
Senátoři nezařazení do klubu (celkem 2 senátoři)
nezávislý 1
S.cz 1

Mandáty senátorů[editovat | editovat zdroj]

Mandáty senátorů pro 13. funkční období 2020–2022 vzešly z řádných voleb jedné třetiny Senátu v roce 2016, 2018 a 2020; dále z doplňovacích voleb v červnu 2020 a opakovaných voleb v lednu 2017.

Funkcionáři[editovat | editovat zdroj]

Předseda[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Předseda Senátu Parlamentu České republiky.

Předseda Senátu zastupuje Senát navenek. Mezi jeho pravomoci patří svolávání, zahajování, přerušování a ukončování schůze Senátu; podepisování usnesení Senátu. V případě rozpuštění Poslanecké sněmovny podepisuje zákonná opatření Senátu. V případě neobsazené funkce prezidenta a současného rozpuštění Poslanecké sněmovny vykonává část pravomocí prezidenta svěřenou předsedovi Poslanecké sněmovny. Je volen Senátem vždy po nových volbách do třetiny Senátu. Disponuje jedním ze sedmi klíčů od dveří do Korunní komory v kapli sv. Václava v katedrále sv. Víta, kde jsou uloženy české korunovační klenoty.

Šestým předsedou Senátu byl zvolen pro 12. funkční období od 14. listopadu 2018 Jaroslav Kubera (ODS). Po jeho smrti 20. ledna 2020 dočasně převzal jeho pravomoci 1. místopředseda Senátu Jiří Růžička. 19. února pak byl zvolen do funkce předsedy Senátu Miloš Vystrčil z ODS.

Místopředsedové[editovat | editovat zdroj]

Místopředsedové Senátu zastupují předsedu Senátu v pořadí jím určeném a střídají se v řízení schůze Senátu. Jeden z nich je označován jako „1. místopředseda“, ačkoli Ústava ani zákon č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, takovou funkci výslovně (na rozdíl např. od Federálního shromáždění[5]) neznají.

2018–2020: Vedení ve 12. funkčním období[editovat | editovat zdroj]

Členové vedení Senátu.[6]

Úřad Člen vedení Zvolen(a) za Klub Obvod Období ve funkci
nástup odchod
Předseda Miloš Vystrčil
Miloš Vystrčil
ODS ODS a TOP 09 Jihlava 19. února 2020 úřadující
1. místopředseda Jiří Růžička
Jiří Růžička
TOP 09 a STAN STAN a nez. Praha 6 14. listopadu 2018 úřadující
Místopředseda Jan Horník
Jan Horník
STAN STAN a nez. Karlovy Vary 14. listopadu 2018 úřadující
Místopředsedkyně Miluše Horská
Miluše Horská
KDU-ČSL a NK KDU-ČSL a nez. Pardubice 14. listopadu 2018 úřadující
Místopředseda Jiří Oberfalzer
Jiří Oberfalzer
ODS ODS a TOP 09 Beroun 14. listopadu 2018 úřadující
Místopředseda Milan Štěch
Milan Štěch
ČSSD ČSSD Pelhřimov 14. listopadu 2018 úřadující
Bývalí členové vedení
Předseda Jaroslav Kubera
Jaroslav Kubera in 2019.jpg
ODS ODS Teplice 14. listopadu 2018 20. ledna 2020

Nejdéle působící senátoři[editovat | editovat zdroj]

Senátor Volební obvod Subjekt Vznik mandátu Zánik mandátu Počet dní ve funkci
Milan Štěch obvod č. 15 – Pelhřimov ČSSD 23. listopadu 1996 18. října 2020 8730
Pavel Eybert obvod č. 13 – Tábor ODS 23.listopadu 1996 23. října 2016 7274
Přemysl Sobotka obvod č. 34 – Liberec ODS 23. listopadu 1996 23. října 2016 7274
Jaroslav Kubera obvod č. 32 – Teplice ODS 19. listopadu 2000 20. ledna 2020 7001
Ivo Bárek obvod č. 57 – Vyškov ČSSD 2. listopadu 2002 18. října 2020 6560
Daniela Filipiová obvod č. 26 – Praha 2 ODS 19. listopadu 2000 20. října 2018 6544
obvod č. 23 – Praha 8
Jitka Seitlová obvod č. 63 – Přerov ODA 23. listopadu 1996 14. února 2007 3735 + 2203
KDU-ČSL 18. října 2014 úřadující
Jaroslav Doubrava obvod č. 31 – Ústí nad Labem KSČM 21. listopadu 1998 21. listopadu 2004 2192 + 3659
Severočeši.cz 23. října 2010 úřadující
Alena Palečková obvod č. 23 – Praha 8 ODS 23. listopadu 1996 28. října 2012 5818
Petr Pithart obvod č. 44 – Chrudim KDU-ČSL 23. listopadu 1996 28. října 2012 5818
Jiří Pospíšil obvod č. 14 – České Budějovice ODS 23. listopadu 1996 28. října 2012 5818
Jan Horník obvod č. 1 – Karlovy Vary STAN 13. listopadu 2004 úřadující 5829
Tomáš Jirsa obvod č. 10 – Český Krumlov ODS 13. listopadu 2004 úřadující 5829
Jiří Oberfalzer obvod č. 16 – Beroun ODS 13. listopadu 2004 úřadující 5829
Václav Jehlička obvod č. 52 – Jihlava KDU-ČSL 23. listopadu 1996 13. listopadu 2010 5103
Jiří Čunek obvod č. 77 – Vsetín KDU-ČSL 28. října 2006 úřadující 5115
Petr Vícha obvod č. 74 – Karviná ČSSD 28. října 2006 úřadující 5115

Sídlo Senátu[editovat | editovat zdroj]

Sídlem Senátu je Valdštejnský palác
  • Sídlem Senátu je dle zákona č. 59/1996 Sb. areál Valdštejnského paláce spolu s Valdštejnskou zahradou, Valdštejnskou jízdárnou a dále Kolovratský palác a Malý Fürstenberský palác.
  • Jednací sál Senátu se nachází v místech bývalých Valdštejnových koníren. Další historické prostory slouží senátorům pro jednání.
  • Interiéry Valdštejnského paláce jsou zdarma přístupné pro veřejnost o víkendech od 10 do 16 hodin. V letním období o hodinu déle. Vstup do objektu je z 1. nádvoří Valdštejnského paláce, které je přístupné z Valdštejnského náměstí.
  • Valdštejnská zahrada je volně přístupná od dubna do října od 10 do 18 hodin, v době státních svátků je slavnostně osvětlena a otevřena až do 22 hodin. V sala terreně probíhají v letní sezóně koncerty pro veřejnost, divadelní představení a jiné kulturní akce.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PEROUTKA, Ferdinand. Politická role senátu. Přítomnost. Leden 1924, čís. 2. 
  2. NEUBAUER, Zdeněk. Kontinuita a revoluce. Právní prakse. 1946, s. 161. 
  3. http://www.psp.cz/eknih/1969fs/rejstrik/info.htm Index k zápisům o společných schůzích SL a SNa k zápisům o samostatných schůzích sněmoven FS ČSSR], Společná Česko-Slovenská digitální parlamentní knihovna [cit. 2010-10-20])
  4. GERLOCH, Aleš. Senát České republiky v evropském kontextu [online]. Senát PČR [cit. 2010-10-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-19. 
  5. § 62 zákona č. 56/1969 Sb., o jednacím řádu Federálního shromáždění Československé socialistické republiky. § 73 zákona č. 31/1989 Sb., o jednacím řádu Federálního shromáždění. § 68 zákona č. 56/1991 Sb., o jednacím řádu Federálního shromáždění.
  6. Jaroslav Kubera se stal předsedou Senátu, zvoleni jsou i místopředsedové. Echo.cz [online]. 2018-11-14 [cit. 2018-11-15]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]