Adolf Josef ze Schwarzenbergu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Adolf Josef ze Schwarzenbergu

13. vévoda krumlovský
Ve funkci:
1888 – 1914
Předchůdce Jan Adolf II.
Nástupce Jan Nepomuk II.

8. kníže ze Schwarzenbergu a hlava Schwarzenberské primogenitury
Ve funkci:
1888 – 1914
Předchůdce Jan Adolf II.
Nástupce Jan Nepomuk II.

Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1867 – 1872
Ve funkci:
1883 – 1901

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1879 – 1888

Člen Panské sněmovny
Ve funkci:
1888 – 1914
Stranická příslušnost
Členství Český klub
(Str. konzervativního velkostatku)

Narození 18. března 1832
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 5. října 1914
Libějovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Choť Ida z Lichtensteinu
Rodiče Jan Adolf II.
Eleonora z Lichtensteinu
Děti Jan Nepomuk II.
Alma mater Vídeňská univerzita
Univerzita Göttingen
Profese šlechtic
podnikatel
Náboženství římskokatolické
Ocenění Řád zlatého rouna
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Adolf Josef ze Schwarzenbergu, též Adolf Josef Schwarzenberg (18. března 1832[1][2] Vídeň[2]5. října 1914 Libějovice[2][3]), byl český šlechtic z rodu Schwarzenbergů, představitel tzv. Primogenitury a 13. vévoda krumlovský, zemský a říšský poslanec. Za jeho vedení došlo na dominiu vedle tradiční podpory lesnictví k rozvoji i nových odvětví. Profiloval se jako odpůrce národnostních třenic a extrémismu, usiloval o přátelské soužití Čechů a Němců v jižních Čechách. Byl vášnivý lovec, podporovatel archeologie a zakladatel jihočeského archivnictví.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako jediný syn knížete Jana Adolfa II. a Eleonory z Liechtensteinu. Jeho otec byl významný hospodářský reformátor, pročež se za jeho vlády staly jižní Čechy územím s na onu dobu vysoce modernizovaným průmyslem a hospodářstvím.

Josef Adolf jakožto dědic primogenitury byl celý život připravován na převzetí Schwarzenberského dominia. V mládí studoval filozofii ve Vídni a následně práva v Göttingenu.

Po dokončení studií v roce 1850 nastoupil vojenskou službu. Podílel se na tažení do Holštýnska v roce 1850. Byl rytmistrem při hulánském pluku. V této hodnosti byl v roce 1856 přidělen mimořádnému rakouskému velvyslanci na korunovaci cara Alexandra II. v Moskvě.[3] V roce 1858 po svatbě vystoupil z armády, ale následujícího roku se do ní kvůli vypuknutí války v Itálii vrátil.[1] K dobrovolnému nástupu do vojska vyzval i mladší úřednictvo na svém panství.[3] 24. června 1859 se účastnil bitvy u Solferina. 28. června byl potom povýšen na majora.[1]

Na přání otce se ujal roku 1853 správy lesnictví na dominiu a právě rozvoj lesnictví se stal později jeho hlavní životní náplní. O tři roky později se zúčastnil korunovace cara Alexandra II. v Moskvě.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

4. června roku 1857 jej oddal ve Vídni jeho strýc Bedřich Schwarzenberg s Idou, princeznou z Liechtensteinu. Jejich manželství bylo šťastné a za dalších 50 let vešlo v širokou známost díky tzv. Knížecí zlaté svatbě a jejím mohutným oslavám 4.června 1907 na Hluboké. Následník Jan Nepomuk II. se páru narodil tři roky po svatbě, celkem se knížecímu páru narodilo ještě dalších 8 dětí.

  • Děti (5 synů a 4 dcery, 9 se dožilo dospělého věku):
    • 1. Eleonora (1858-1938) ∞ 1883 Jindřich hrabě Lamberg
    • 2. Jan Nepomuk II. (1860-1938) ∞ 1889 Terezie princezna z Trauttmansdorf-Weinsbergu
    • 3. Františka (1861-1951) ∞ 1880 Mikuláš hrabě Esterházy
    • 4. Alois (1863-1937)
    • 5. Marie (1865-1943)
    • 6. Felix (1867-1946) ∞ 1897 Anna princezna z Löwensteinu
    • 7. Jiří (1870-1952) - c.k. podplukovník v záloze a diplomat
    • 8. Karel Vavřinec (1871-1902) - diplomat v Petrohradu, později legační rada rakouského vyslanectví v Tokiu
    • 9. Terezie (1873-1946)

Správa rodového majetku[editovat | editovat zdroj]

Působil jako vévoda krumlovský, lankrabě v Kleggau, hrabě v Sulzu, velkostatkář v Českém Krumlově, Libějovicích, Hluboké a Třeboni.[2]

Od svého otce dostal v roce 1857 ve správu panství Netolice, Protivín a Libějovice, které si Josef Adolf nakonec natolik oblíbil, že zde se svou chotí během svého života mimo lovecké sezóny pobýval většinu volného času.

Během světové výstavy ve Vídni roku 1873 představoval se svým otcem hospodářské úspěchy Schwarzenberských panství. Po jeho smrti pak Adolf Josef roku 1888 přejal správu všech panství a podniků primogenitury.

Adolf Josef se proslavil jako vášnivý milovník myslivosti a lovectví. Mimo rozvoj lesnictví a honitby na svých panstvích, však zakládal i lihovary, pivovary a sýrárny. Roku 1892 například otevřel Pivovar Louny, jež se následně stal jedním z nejmodernějších pivovarů v Rakousku-Uhersku.

Jako první šlechtický podnikatel se snažil o vědecké pojetí technologie pivovarské výroby a zapojil do ní chemiky a experty.[3]

Především během jeho vlády došlo k rozsáhlé záchraně a konzervaci historických památek v jižních Čechách. Byla provedena široká katalogizace uměleckých děl na schwarzenberských panstvích a zahájena jejich konzervace. Zároveň byly položeny základy jihočeského archivnictví, které je dodnes na velmi vysoké úrovní, a stejně tak i archeologie, jíž se věnoval i jeho syn Jan Nepomuk II. a vnuk JUDr. Adolf Schwarzenberg. Kníže Adolf Josef přizval k těmto aktivitám i Českou akademii věd a své archivy následně zpřístupnil veřejnosti. Mimo jiné se spřátelil s Františkem Palackým.

Z pozice knížete na svých statcích se Adolf Josef proslavil jako ochránce dobrých vztahů mezi Čechy a Němci. Dbal, aby na úřadech nebyla preferována jen jedna národnost a aby si danou pozici zájemce zasloužil vždy jen skrze své schopnosti a kvality. Naprosto pak odmítal jakékoliv projevy nacionalismu nebo vybočení z mezí slušnosti jak ze strany Němců, tak i Čechů. Odmítl například přispět na na památník císaře Josefa II., jehož odhalení chtěli zneužít českokrumlovští Němci k propagaci němectví a celou akci odsoudil.

Získal Řád zlatého rouna.[3]

Politická činnost[editovat | editovat zdroj]

Po obnovení ústavního systému vlády v 60. letech se zapojil do politického života. V roce 1865 byl zvolen za okresního starostu ve Vodňanech. V roce 1872 byl zvolen okresním starostou v Netolicích. Císař ho ale tentokrát ve funkci neschválil.[1]

Angažoval se i ve vysoké politice. V zemských volbách v lednu 1867 se stal poslancem Českého zemského sněmu. Reprezentoval velkostatkářskou kurii, svěřenecké velkostatky.[4] Mandát obhájil i v krátce poté vypsaných zemských volbách v březnu 1867. Odmítl ale přijmout mandát.[5] Znovu byl do sněmu zvolen v srpnu 1868.[6] Uspěl i ve volbách v roce 1870.[7] Na sněm se pak vrátil až ve volbách v roce 1883.[8] Mandát zde obhájil ve volbách v roce 1889 a volbách v roce 1895. Zastupoval Stranu konzervativního velkostatku, která podporovala český státoprávní program.[9]

Působil i jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl v doplňovacích volbách roku 1882 za kurii venkovských obcí v Čechách, obvod Prachatice, Sušice, Horní Planá atd. Mandát zde obhájil ve volbách roku 1885.[10] Uvádí se jako český národní poslanec poslanec.[11] Ve volebním období 1879–1885 se uvádí jako kníže Adolf Schwarzenberg, c. k. tajný rada, major a statkář, bytem Libějovice.[12] Na poslanecký mandát rezignoval poté, co byl povolán do Panské sněmovny (nevolená horní komora Říšské rady) 4. prosince 1888.[10] V Panské sněmovně nahradil svého zesnulého otce.[3]

Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).[13] Jako člen parlamentního Českého klubu se uvádí i po volbách v roce 1885.[14] Patřil mezi signatáře tzv. Státoprávního ohrazení českých poslanců, ve kterém bylo požadováno napravení statutu českých zemí v rámci monarchie.

V Panské sněmovně zasedal na konzervativní pravici.[3]

Knížecí zlatá svatba[editovat | editovat zdroj]

V roce 1907 oslavil z 3. na 4. července kníže Adolf Josef a jeho choť zlatou svatbu (padesáté výročí svazku) na zámku Hluboká, které se účastnilo na 100 hostí. Byla to první zlatá svatba rodu za celou jeho historii a informovaly o ní ty nejvýznamnější deníky monarchie. Z celého dominia pak byly zlatým manželům zasílány blahopřejné knihy manželek schwarzenberských zaměstnanců, které se dodnes dochovaly. V Třeboni byl schwarzenberskými lesníky na počest svého oblíbeného zaměstnavatele a jeho choti odhalen památník a otevřena nová lesnická cesta – tzv. Jubilejní.

Po roce 1903 předal schwarzenberská panství do správy svému synovi Janu Nepomukovi II., ovšem mimo svá první a milovaná panství Netolice a Libějovice, kde se svou chotí dožil svá poslední léta.

Kníže zemřel po delší nemoci v Libějovicích 5. října roku 1914.[3] Jeho pohřeb proběhl v Třeboni.

Princ Halabala[editovat | editovat zdroj]

Kníže Adolf Josef byl za svého života znám a oblíben pro svou laskavou a velmi humornou povahu. Z doby jeho vlády se tak zachovalo velké množství vtipných příběhů spojených s jeho osobou, které dodnes v jižních Čechách kolují.

Během jedné z nich z roku 1877 potká mladý kníže ženu s nákupem, která jej požádá, aby ji svezl kočárem, kam potřebuje. Ten svolí a žena nasedne, aniž by jej poznala, neboť je kníže oblečný v mysliveckém. Kníže se jí zeptá, jak se jí a jejímu muži daří, načež ona odpoví, že velmi dobře a že kníže pán Jan Adolf, otec Adolfa Josefa, je velmi hodný pán a vzorný zaměstnavatel. Když se jí zeptá na sebe, tak žena odpoví, že o mladém knížeti vlastně nic neví, že to bude asi takový "halabala". Kníže se optá, co to halabala znamená, načež ona odpoví, že „mladý a nezkušený muž“. Po cestě si žena povšimne, že myslivce v kočáru uctivě zdraví kolemjdoucí. Zeptá se proto, jestli je vozka opravdu myslivec, načež jí kníže odpoví: „Chcete-li to tedy vědět, tak ten halabala jsem já!“ a vyděšenou ženu odveze na večeři na zámek.

Tato příhoda vyšla i tiskem a kníže tak vešel ve známost jako princ Halabala.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Kníže Adolf Josef ze Švarcenberka. Světozor. listopad 1872, roč. 6, čís. 47, s. 555. Dostupné online.  
  2. a b c d LIŠKOVÁ, Marie. Slovník představitelů zemské samosprávy v Čechách 1861-1913. Praha : SÚA, 1994. 379 s. Dostupné online. ISBN 8085475138. S. 284. (česky)  
  3. a b c d e f g h Kníže Adolf Josef Schwarzenberg. Národní politika. říjen 1914, roč. 32, čís. 276, s. 5. Dostupné online.  
  4. http://www.psp.cz/eknih/1867skc/1/stenprot/001schuz/s001003.htm
  5. http://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/1/stenprot/001schuz/s001005.htm
  6. http://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/2/stenprot/002schuz/s002001.htm
  7. http://www.psp.cz/eknih/1870skc/1/stenprot/001schuz/s001002.htm
  8. http://www.psp.cz/eknih/1883skc/1/stenprot/002schuz/s002003.htm
  9. NAVRÁTIL, Michal. Almanach sněmu království Českého 1895–1901. Praha : [s.n.], 1896. Dostupné online. (česky)  
  10. a b Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  11. Národní listy, 11. 7. 1879, s. 1.
  12. http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=spa&datum=0009&page=443&size=45
  13. Salzburger Volksblatt, 21. 10. 1879, č. 126, s. 2.
  14. Našinec, 14. 6. 1885, s. 1-2.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PRÁŠKOVÁ, Jana, K problematice činnosti Národní jednoty pošumavské na Českokrumlovsku, 2010

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]