Mukačevo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mukačevo
Мукачево
Po směru hodinových ručiček počínaje obrázkem nahoře: hrad Palanok, Ruské dramatické divadlo, domy v ulici Ilony Zirni, bývalá budova obchodní akademie, Katedrála Nanebevzetí Panny Marie, Mukačevská radnice a hotel Zirka, Banka
Mukačevo – znak
znak
Mukačevo – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice48°27′ s. š., 22°45′ v. d.
Nadmořská výška120 m n. m.
StátUkrajinaUkrajina Ukrajina
OblastZakarpatská
OkresMukačevo
Mukačevo na mapě
Mukačevo na mapě Zakarpatské oblasti
Mukačevo
Mukačevo
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha27,89 km²
Počet obyvatel85 903 (2021)
Hustota zalidnění3 080,1 obyv./km²
Etnické složeníUkrajinci a Rusíni, Maďaři
Náboženské složenířeckokatolické a pravoslavné křesťanství
Správa
StarostaAndrij Baloha
Vznik896
Oficiální webmukachevo-rada.gov.ua
Telefonní předvolba+380 3131
PSČ89600
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mukačevo (ukrajinsky Мукачево, maďarsky Munkács, rusínsky Мукачово) je město ležící v údolí řeky Latorica v Zakarpatské oblasti na západě Ukrajiny. Mukačevo je administrativním centrem okresu Mukačevo. Do července 2020 tvořilo samostatnou správní jednotku – Mukačevskou městskou radu. Leží v blízkosti hranic čtyř sousedních zemí: Polska, Slovenska, Maďarska a Rumunska. V současnosti zde žije asi 86 000 obyvatel (odhad z roku 2021).[1]

Je zde sídlo Městské komunity Mukačevo, která má 110 511 obyvatel (2020).

Město je dnes železniční stanicí a silničním uzlem; ve městě funguje pivní, vinařský, tabákový, potravinářský, textilní, dřevařský a nábytkářský průmysl.

Mukačevo je tradiční baštou rusínštiny a oficiálně se uvádí, že v Mukačevu žije 77,1 % etnických Ukrajinců, dále zde žijí významné menšiny Rusů (9,0 %), Maďarů (8,5 %), Němců (1,9 %) a Rumunů (1,4 %).[2]

Mezi lety 1919 a 1938 bylo součástí Československa, předtím patřilo k Uhrám, po druhé světové válce bylo připojeno k sovětské Ukrajině.

Název

Pravděpodobně se jedná o název odvozený od maďarského příjmení "Muncas" - munkás (dělník/pracovník), které se později transformovalo na Munkács,[3] zatímco jiná verze poukazuje na to, že název obsahuje praslovanský kořen "Muka", což znamená (mouka).[3] Dnes existuje mnoho různých způsobů nazírání na jméno Mukačevo.

Dne 23. května 2017 ukrajinský parlament oficiálně přejmenoval Mukačeve (Мукачеве) na Mukačevo (Мукачево), rok poté, co o přejmenování rozhodla městská rada.[4] Dříve se v ukrajinštině obvykle psalo jako Mukačeve, přičemž se někdy používalo i jméno Мукачів (Mukačiv).[5] rusínsky se nazývá Мукачово, česky i slovensky Mukačevo. Ruský název města je Мукачево (Mukačevo), což je také ruská transliterace jména. Další názvy jsou maďarsky Munkács; rumunsky Munceag; polsky Mukaczewo; německy Munkatsch; v jidiš מונקאטש‎.

Klimatické poměry

Léta jsou velmi teplá (průměrně 23 až 25 °C v červenci) a zimy chladné (–3 až -4 °C v lednu). Lednové teploty ale mohou vystoupat i k 10 °C.[6] Podzim je většinou suchý a mírný. Duben je nejdeštivější měsíc s častými srážkami.

Obyvatelstvo

V roce 1989 v Mukačevu žilo 85 000 obyvatel, při sčítání roku 2001 byl zjištěn počet 82 346 obyvatel, údaje z roku 2004 počet obyvatel uvádí číslo 77 300. V roce počet obyvatel stanovil 85 892. Z etnického hlediska je město obýváno především Ukrajinci, případně Rusíny (nejsou na Ukrajině uznáváni jako samostatná menšina), dále je zde relativně četná maďarská minorita, ve městě žije též několik stovek Židů, Němců a Romů.

Historie

Raná historie

Archeologické vykopávky naznačují, že rané osídlení zde existovalo již před středověkem. Například mezi vrcholy Halič a Lovačka bylo nalezeno keltské oppidum a středisko kovovýroby, které existovalo ve 3. až 1. století př. n. l. Na kopci Tupča bylo nalezeno thrácké hradiště z doby železné (10. století př. n. l.). Kolem 1. století oblast obsadili Karpové, kteří z oblasti vytlačili místní Kelty. Slované oblast osídlili v 6. století.

Maďarská nadvláda

Hrad Palanok v Mukačevu
Hrad Palanok v Mukačevu

V 9. století byla oblast vazalským územím Velké Moravy (kníže Laborec). V roce 895 vstoupily maďarské kmeny do Panonské pánve přes Verecký průsmyk, asi 60 km severně od dnešního Mukačeva. V 10. až 11. stol. se město nacházelo zřejmě v hraničních oblastech Kyjevské Rusi.

Ve 13. století přišli do Mukačeva, stejně jako do dalších odlehlejších měst tehdejších Uher, němečtí kolonisté.[7]

V roce 1397 daroval město a jeho okolí král Zikmund Lucemburský svému vzdálenému bratranci, Theodoru Koriatoviči[8], vyhnanému knížeti Litevského velkoknížectví. Sídlil na místním hradě. Koriatovič spravoval rusínské Podolí v rámci Litevského velkoknížectví, dokud ho litevský velkokníže Vytautas Veliký v roce 1392 nevyhostil pro neposlušnost. Theodor se proto stal vazalem Uher a usadil na jejich území mnoho Rusínů. Jiné prameny však uvádějí, že Theodor koupil město a okolí v roce 1396.

V průběhu 15. století město vzkvétalo a stalo se významným řemeslnickým a obchodním centrem regionu. V roce 1445 přijalo Magdeburské právo.[9] Stalo se sídlem mukačevské eparchie. Hrad Palanok byl tehdy pod správou Jana Hunyadiho. Hrad byl postupně rozšiřován a přestavován i za podoby italských[10] odborníků do podoby velké pevnosti.[11] V roce 1445 se město stalo uherským svobodným královským městem. Byla mu také udělena magdeburská práva.

V 16. století Mukačevo přešlo (v souvislosti s postupem tureckých vojsk do centrálních Uher) do vlastnictví Sedmihradského knížectví. V roce 1566 se město pokusila obsadit (byť neúspěšně) rakouská císařská armáda, nicméně jej zcela vyplenila. Střety probíhaly i v dalších stoletích. V roce 1687 začalo v Mukačevu protihabsburské povstání Imricha Thökölyho, rakouské vojsko dlouhý čas hrad Palanok obléhalo.[11]

Region hrál také důležitou roli v Rákócziho povstání.

Klášter svatého Mikuláše (1772-1806)

Rakouská kontrola a povstání

Po porážce Františka II. Rákocziho se město v polovině 18. století dostalo pod rakouskou kontrolu jako součást Uherského království a stalo se klíčovou pevností Habsburské monarchie. Císař Karel VI. v roce 1726 udělil hrad Palanok s Mukačevem, Čynadijovem a 200 vesnicemi v Uherském království Lotarovi Františkovi ze Schönbornu za to, že jako kurfiřt vojensky pomohl císaři, aby císař porazil Františka II. Rákócziho, jehož bylo toto panství dříve majetkem. Panství, jedno z největších ve východní Evropě, zůstalo v rodině Schönbornů až do 20. století. Schönbornové se zasloužili o rozšíření města. Za jejich vlády se zde usadilo mnoho Němců, čímž způsobili hospodářský rozmach regionu. Důvodem pro pozvání nových kolonistů z oblasti dnešních Franků byla velmi nízká míra osídlenosti Schönborského panství; jen v roce 1720 se předpokládá, že počet obyvatel na území dnešní Zakarpatské oblasti dosahoval osmdesáti tisíc.[12] Předpokládá se, že v samotném Mukačevu žilo v závěru 18. století zhruba 1800 lidí, stejně jako v nedalekém Berehovu.[13]

V letech 1796-1897 se z městského zámku, do té doby mocné pevnosti, stalo vězení. V roce 1771 se osamostatnila místní diecéze. V letech 1821-1823 byl na hradě Palanok vězněn řecký národní hrdina Alexandros Ypsilanti. Drženo zde bylo ale i více politických vězňů.

Za doby existence Rakousko-Uherska zde sidlila pobočka uherského ministerstva pro orbu (zemědělství), které především pomáhalo nemaďarskému obyvatelstvu. V roce 1904 byla postavena taká současná budova radnice, inspirovaná maďarskou secesí.

V roce 1886 byla zavedena do Mukačeva železnice a město velmi rychle získalo spojení s Budapeští, Košicemi a Lvovem. To sice umožnilo jistý ekonomický vzestup, i přesto však (a spíše z okolního venkova) v závěru 19. století odcházelo stále více obyvatel do větších měst a nebo do Ameriky. Na konci 19. století bylo Mukačevo sice jedním z větších měst regionu, i tak zde stálo jen méně zděných domů a většina prostého obyvatelstva bydlela ve dřevěných domech, mnohdy se slámovými střechami. Roku 1882 tu vznikla dívčí škola, [14] gymnázium bylo postaveno již roku 1868.[15]

V roce 1907 zde Tivadar Lehoczky založil historicko–archeologické muzeum.

V období přelomu století zde působil architekt Ludwig Oelschläger. Navrhl zde budovu školy a dále hebrejského centra. Obě jsou ovlivněny maďarskou secesí.

Podle posledního rakousko-uherského sčítání lidu v roce 1910 se 12 686 (73,44 %) ze 17 275 obyvatel hlásilo k maďarské národnosti, 3 078 (17,82 %) k Němcům a 1 394 (8,07 %) se deklarovalo jako Rusíni. Z hlediska náboženství bylo 7 675 lidí (44,43 %) židovského vyznání, 4 081 lidí (23,62 %) řeckých katolíků, 3 526 lidí (20,41 %) římských katolíků, 1 771 lidí (10,25 %) příslušníků reformované církve a 190 lidí (1,1 %) byl se přihlásilo k luteránství.

Již před vypuknutím první světové války byly v Mukačevu problémy s dostatkem potravin. Během konfliktu se postupně zhoršovaly. V posledním válečném roku 1918 zde propukaly četné stávky (svoji odezvu si zde našla i tzv. lednová stávka, která našla odezvu mezi téměř milionem dělníků končící monarchie.[16]

Období let 1919 až 1938

Kino Scala (pozdeji Peremoha/Перемога) v centru Mukačeva, 1942. Archiv Fortepan

Hned na závěr první světové války zde byla vyhlášena autonomní Ruská krajina s centrem v Mukačevu.[17] V březnu roku 1919 se místní maďarské obyvatelstvo usneslo, že požaduje zachování celého území Zakarapatské Ukrajiny za součást Maďarska a na začátku roku 1919 kontrolu nad městem získala Maďarská republika rad. V Mukačevu bylo zřízeno místní velitelství (direktorium). Ustanovena byla rudá garda, která měla město bránit před cizí mocí; tvořili ji dělníci z místních továren a také bývalí váleční zajatci. Činné byly tzv. revoluční tribunály.[18] Republika rad však získala pod kontrolu z oblasti budoucí Podkarpatské Rusi pouze malé okolí Mukačeva a Berehova.[19] Dne 28. dubna 1919 však do Mukačeva přišli rumunští vojáci a o zhruba měsíc později potom Československá armáda.

Poté, co se v roce 1919 američtí Rusíni dohodli s Tomášem Garriguem Masarykem na připojení Podkarpatské Rusi k Československu, byla celá Podkarpatská Rus obsazena československými vojsky. Dne 4. června 1920 se Mukačevo na základě Trianonské smlouvy oficiálně stalo součástí Československa. Od 15. října 1921 se stalo centrem Berežšké župy.[20][21][22] V této době mělo Mukačevo 20 794 obyvatel a bylo tak největším městem Podkarpatské Rusi (dnešní oblastní metropole Užhorod měla jen o několik set obyvatel méně). Před obdobím rozsáhlejší výstavby československé infrastruktury (spolu s Berehovem a Užhorodem) se zde nacházela jediná větší pošta v celé Podkarpatské Rusi,[23] dále potom nemocnice se 120 lůžky v dezolátním stavu apod. V rámci modernizace celé Podkarpatské Rusi byl vybudována do roku 1930 na svoji dobu moderní pavilon pro chirurgii[24] a kojeneckou péči. Část nemocnice navrhl český architekt Jaroslav Fragner. Stavba měla být ještě rozšířena o ústav pro invalidy, který byl navržen na počátku 30. let, jeho realizace však nebyla nikdy provedena. V 30. letech zde byla postavena ještě textilní továrna.[24] Vznikly také obytné domy na staroměstském nábřeží řeky Latorici i jinde po městě. Dnes jsou některé budovy z 20. a 30. let památkově chráněné. Nedaleko Mukačeva vznikla vesnice Svoboda, kde byly postaveny typizované rodinné domy. Řada z nich vyrostla i na severním okraji dnešního Mukačeva.

Stát dbal také na vznik nových škol, které měly pomoci ve výchově kvalifikované pracovní síly[25] v regionu. V roce 1928 zde byly tři střední školy, jedna s českým, druhá s rusínským a třetí s vyučovacím jazykem jidiš.[zdroj?]. Fungovala zde i malířská škola.[26] V roce 1929 byla zprovozněna také městská knihovna.

Z hospodářského hlediska zde měla značný význam továrna na zpracování tabáku a výrobu doutníků.[27] Oblíbené byly místní trhy, kam jezdila velká část obyvatel okolního venkova prodávat svoje výrobky.[28]

V roce 1930 zde žilo 26 102 obyvatel, z toho 8 969 Židů, 6 476 Rusínů, 5 561 Maďarů, 2 664 Čechů a Slováků, zbytek obyvatel byl jiných národností.[29] Ve volbách zde byla velmi silně zastoupena komunistická strana, která například jen v roce 1935 získala v Mukačevu 27,43 % hlasů.[30]

V Mukačevu byla po celou dobu jeho příslušnosti k první Československé republice přítomna československá armáda.[31] Té sloužil historický hrad Palanok, protože však kapacitně nedostačoval, byly v jeho blízkosti zřízeny také kasárny.

Období let 1938 až 1944

Brána mukačevského ghetta.

V listopadu 1938 byla část území bývalého Maďarského království v rámci první vídeňské arbitráže znovu připojena k Maďarsku. Týkalo se to samotného města a čtrnácti dalších obcí mukačevského okresu.[32] Stěhování československých úřadů u Užhorodu do Chustu probíhalo automobilovými konvoji přes Mukačevo, kde docházelo k přestřelkám s maďarskými ozbrojenci.

Nové úřady bez prodlení vydaly nařízení o vyhoštění všech Židů bez maďarského občanství. V důsledku toho byli polští a ruští Židé, dlouhodobě žijící v nyní Maďarskem kontrolovaném Zakarpatském regionu, a také z Mukačeva, stejně jako domácí Židé, kteří nemohli prokázat své občanství, deportováni za ukrajinské hranice, kde byli předáni Německu. Ve dnech 27. a 28. srpna 1941 byli všichni zavražděni Němci v Kamenec-Podolský masakru.[33].

Během druhé světové války existovalo v Mukačevu ghetto, kam byli Židé nahnáni.

Přesto v Mukačevu stále žila významná část židovského obyvatelstva, dokud nebyli v roce 1944 všichni Židé německým nacistickým komandem Adolfa Eichmanna deportováni do Osvětimi. Byli poslední židovskou komunitou v Evropě, která podlehla holocaustu.

Období let 1944 až 1991

Mukačevo bylo osvobozeno dne 26. října 1944, ve stejný den jako Chust.[34] Dne 26. listopadu 1944 se v kině Peremoha (Vítězství) v Mukačevu konal 1. sjezd lidových výborů[35], na kterém byl přijat Manifest o sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou.[36]

V letech 1944–1945 město bylo nakrátko pod správou československé vlády. Ta již měla ale dočasný charakter, neboť se připravovalo předání oblasti Sovětskému svazu, k čemuž také v následujícím roce došlo. Na podzim roku 1944 byla v Mukačevu založena Komunistická strana Zakarpatské Ukrajiny.[37] Město tak patřilo v letech 1945–1991 bylo součást Svazu sovětských socialistických republik jakožto Zakarpatská oblast, od roku 1946 součástí Ukrajinské SSR.

Místní nádraží bylo postaveno až po přičlenění města k SSSR a postaveno bylo ve stylu socialistického realismu.[24]

Během čtyřiceti pěti let existence Mukačeva v rámci SSSR bylo město dále industrializováno (např. v roce 1963 zde byl vybudován nový závod na výrobu nábytku) a na jeho okrajích vznikla nová panelová sídliště, např. Rosvyhovo.

V roce 1969 byla na základě směrnice Generálního štábu ozbrojených sil SSSR pod Ministerstvem výstavby a provozu silnic Ukrajinské SSR zformována v Mukačevu 60. samostatná brigáda silničního stavitelství pro stavbu silnic a mostů. Ta následně budovala řadu silnic v okolí města a především v horském terénu Karpat.

V 80. letech bylo vybudováno nové panelové sídliště pro potřeby armády, získalo mezi místními přezdívku "Pentagon".[38]

Mukačevo v nezávislé Ukrajině

Hudební fontána v Mukačevu v roce 2010.

Od r. 1991 do současnosti patří Ukrajině, administrativně spadá do Zakarpatské oblasti.

V roce 2004 byly ve městě zmanipulovány volby starosty.[39] Během nich došlo k násilnostem a častým výhrůžkám.[40]

Incident s Pravým sektorem

Dne 11. července 2015 došlo v Mukačevu k ozbrojené konfrontaci mezi Ministerstvem vnitra Ukrajiny a Pravým sektorem.[41]

Podle údajů ukrajinských bezpečnostních složek se začátkem července 2015 v Mukačevu sešli příslušníci ultranacionalistického hnutí Pravý sektor se zločinci, se kterými chtěli vyjednávat o „rozdělení sfér vlivu“ a vymáhání „ochranných poplatků“ ve spojení s pašováním cigaret do zemí Evropské unie. Za onou zločinnou organizací údajně stojí poslanec ukrajinského parlamentu Michajlo Lanjo.

Poté, co ministr vnitra Arsen Avakov poslal do Mukačeva zvláštní policejní jednotky, proběhla ve městě 11. července přestřelka mezi policií a příslušníky Pravého sektoru. Při ní byly použity také protitankové zbraně (pancéřové pěsti) a granáty a zabiti nejméně tři lidé. Část civilního obyvatelstva byla z města evakuována. Asi 14 příslušníků Pravého sektoru se uchýlilo do okolních lesů a chtěli složit své zbraně až poté, když by je k tomu výslovně vyzval vůdce Pravého sektoru Dmytro Jaroš. Ten odjel s doprovodem do Mukačeva, aby mohl vyjednávat s místním velitelem organizace Alexandrem Skičem.[42] Podle zprávy rádia BBC však měl sám Jaroš zahynout 12. července, když při vjezdu do města kolona jeho pěti vozů najela na dálkově odpálenou výbušnou nástrahu. Pro rozhlas to sdělil místní občan.[43] Jiné zdroje tuto zprávu dosud nepřinesly resp. nepotvrdily.

Mukačevo v prvních dekádách 21. století

V roce 2013 se v Mukačevu konala shromáždění na podporu Euromajdanu. Po vítězství příznivců Euromajdanu byli někteří proruští občané Mukačeva perzekvováni.[zdroj?]

Kultura a památky

secesní dům na ulici Jaroslava Moudrého.
Hrad Palanok z dálky.
Katedrála sv. Martina z Tours.

Světské stavby a památky

Mezi nejvýznamnější památky patří hrad Palanok (též Palanka, 9.–16. století), který sehrál důležitou roli v protihabsburských povstáních (17.–18. století) v přilehlém regionu. Stojí na 68 m vysokém vrcholu.[44] Dnes se v něm nachází historické muzeum. Období uherského království zde připomíná také socha turula, umístěná u jedné z vyhlídek.

Období rozvoje v 18. století připomíná rovněž Schönbornský palác, který se nachází v samotném středu města. Občas bývá označován jako tzv. "bílý dům".[10]

Z přelomu 19. a 20. století pochází mukačevská radnice.

Do roku 2022 zde stál i památník se sovětským tankem, který byl v souvislosti s válkou v dubnu 2022 odstraněn. Památník zde stál od roku 1969. [45] V Mukačevu se nachází také památník padlým ze sovětské války v Afghánistánu.

Církevní památky

Místní kostel sv. Martina z Tours byl inspirován při své výstavbě kostely v Košicích.[46] Dokončen byl roku 1904.[47] Navrhl jej maďarský architekt Győző Czigler. Na místě uvedeného kostela se nacházel původně středověký chrám.

Mezi další památky patří také monastýr svatého Mikuláše.

Za zmínku stojí rovněž dřevěný kostel v ukrajinském stylu z 18. století.

Dochována je rovněž kaple sv. Josefa, která svoji současnou podobu získala v roce 1908 podle projektu Otty Sztehló. Obnovena byla roku 1976.

Místní protestantský kostel byl postaven v roce 1795 a jeho věž byla dokončena v roce 1814.

Ve středu města je umístěn památník Cyrilovi a Metodějovi.

Mukačevo bylo též známé poměrně velkou židovskou komunitou, dnes zde žije méně než 300 Židů. Synagoga v historickém centru se dochovala.

Ekonomika

Dnešní Mukačevo je silničním uzlem Zakarpatské oblasti a významnou stanicí na železniční trati Lvov – Stryj – Čop spojující Lvov se Slovenskem a Maďarskem. Uvažuje se o výstavbě oblastního mezinárodního letiště na místě bývalého vojenského, jelikož letiště v Užhorodu nemá dobrou polohu (v blízkosti hranic se Slovenskem) a nemůže[zdroj?] se rozvíjet. Po rozdělení Sovětského svazu a vzniku samostatné Ukrajiny řada podniků a továren, zejména obranného průmyslu, zkrachovala a dnes tyto závody chátrají nebo již zanikly. V důsledku růstu nezaměstnanosti ve městě a jeho okolí část práceschopného obyvatelstva odjíždí za prací jinam na Ukrajině nebo do zahraničí, např. do Česka.

Okolí Mukačeva směrem na jih a na západ je intenzivně zemědělsky využíváno. Na místním Červeném kopci se v minulosti pěstoval čaj.

V současnosti je průmyslová výroba zastoupena především potravinářstvím (pivovar, produkce tabáku a vína), textilnictvím, zpracováním dřeva a nábytkářstvím. Výroba lyží a hokejek (továrna firmy Fischer Sports s rakouskými investicemi)[48][49] patří k jedním z hlavních ve městě, existovala již v době SSSR (tehdy se jednalo o dodávky lyží sovětským sportovcům). Podnik Točprylad vyrábí komponenty pro letecký a jiný průmysl – kontrolní systémy, motory, přístroje, generátory, transformátory. Nachází se zde také závod společnosti Flextronic.

Především díky blízkému hradu Palanok, ženskému klášteru a tradičnímu festivalu domácích vín, který se koná pravidelně v lednu, se začala rozvíjet turistika. Díky dobré geografické poloze na silničním a železničním rozcestí se ve městě také daří velkoobchodu a maloobchodu, a to především kvůli holdingu Barva a stálému trhu Gid, které jsou pod kontrolou ukrajinského podnikatele a politika Viktora Balohy.

Školství

V Mukačevu se nachází 13 základních škol a gymnázium. Vysoké školství reprezentuje Vysoká škola pedagogická v Mukačevu (od roku 1914), Mukačevský institut Karpatské univerzity pojmenovaný po Vasylu Štefanikovi, Mukačevský technologický institut (od roku 1995), Mukačevský institut umění. Od roku 2008 se Mukačevská pedagogická škola a Mukačevský technologický institut sloučily do Mukačevské státní univerzity.

Doprava

Fasáda nádraží v roce 2010.
Městský autobus.

Mukačevem prochází hlavní silniční i železniční tahy v Zakarpatské oblasti. Hlavní silnice vedou do Užhorodu (M-06), Berehova (M-24), Čopu (M-24). Severovýchodně z Užhorodu vede hlavní silniční spojení Zakarpatské oblasti s centrální Ukrajinou přes Volovecké sedlo. Ze západní a jižní strany existuje silniční obchvat města.

Městskou dopravu zde zajišťují pouze autobusy.

Mukačevo se nachází na 225. kilometru železniční trati Lvov – Stryj – Čop.

Jižně od města se rozkládá bývalé vojenské letiště.[zdroj?] Během studené války zde byla Mukačevská letecká základna a radarová stanice. V roce 2020 plánovala ukrajinská vláda vybudovat v Mukačevu nové letiště, které by mělo představovat vstupní bránu do celého Zakarpatí z centrální Ukrajiny.[50] Projekt nebyl kvůli válce uskutečněn.

Zdravotnictví

V Mukačevu se nachází celkem tři nemocnice; hlavní, dětská a vojenská.

Osobnosti

Rodáci

Další osobnosti

Partnerská města

Mukačevo má jako partnerská následující města:[53]

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Mukachevo na anglické Wikipedii, Історія Мукачева na ukrajinské Wikipedii a Munkács na maďarské Wikipedii.

  1. ↑ Чисельність наявного населення України на 1 січня 2021 [online]. Державна служба статистики України, 2021-05-20 [cit. 2021-09-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-04-06. 
  2. ↑ Ukraine Census. ukrcensus.gov.ua [online]. [cit. 2021-09-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-04-30. 
  3. ↑ a b Halai, O.,Ivanovchyk, I., Lengyel, I., Mohylevets, K., Turianytsia, T. Mukačevo (Мукачево) [online]. Encyclopedia of Modern Ukraine, 2020 [cit. 2020-11-25]. Dostupné online. 
  4. ↑ Council renamed Mukacheve into Mukachevo, BBC Ukrainian. (23. května 2017; anglicky)
  5. ↑ Mukačiv v Encyklopedii Ukrajiny
  6. ↑ POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 15. (ruština) 
  7. ↑ POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 27. (ruština) 
  8. ↑ POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 29. (ruština) 
  9. ↑ BALABUŠEVIČ, T. A. Підкарпатська Русь пізнього середньовіччя. In: Наукові записки НаУКМА. Історичні науки. Kyjev: Kyjevsko-mohyljanská akademie, 2009. ISSN 2663-0249. S. 13. (ukrajinština)
  10. ↑ a b POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 59. (ruština) 
  11. ↑ a b POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 31. (ruština) 
  12. ↑ Kamil Krofta: Podkarpatská Rus a Československo, str. 27
  13. ↑ POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 32. (ruština) 
  14. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 148. (ukrajinština) 
  15. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 150. (ukrajinština) 
  16. ↑ Історія міст і сіл Української РСР, Закарпатська область, str. 383-384 (ukrajinsky)
  17. ↑ PANOV, Alen. Масарик і Закарпаття. Užhorod: Lira, 2010. 192 s. ISBN 978-966-2195-94-1. S. 5. (ukrajinština) 
  18. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 53. (ukrajinština) 
  19. ↑ POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 40. (ruština) 
  20. ↑ J. Chmelař, S. Klíma, J. Kečas – Podkarpatská Rus, obraz poměrů přírodních, hospodářských, politických, církevních, jazykových a osvětových, str. 20
  21. ↑ PANOV, Alen. Масарик і Закарпаття. Užhorod: Lira, 2010. 192 s. ISBN 978-966-2195-94-1. S. 122. (ukrajinština) 
  22. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 60. (ukrajinština) 
  23. ↑ J. Chmelař, S. Klíma, J. Kečas – Podkarpatská Rus, obraz poměrů přírodních, hospodářských, politických, církevních, jazykových a osvětových, str. 26
  24. ↑ a b c POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 67. (ruština) 
  25. ↑ PANOV, Alen. Масарик і Закарпаття. Užhorod: Lira, 2010. 192 s. ISBN 978-966-2195-94-1. S. 19. (ukrajinština) 
  26. ↑ CHERNYCHKO, Oksana. Historie Rusínů v Zakarpatské Ukrajině v 19. a 20. století. , 2019 [cit. 2023-03-11]. Bakalářská práce. Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Miroslav Půža, Ph.D.. s. 28. Dostupné online.
  27. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 66. (ukrajinština) 
  28. ↑ CHERNYCHKO, Oksana. Historie Rusínů v Zakarpatské Ukrajině v 19. a 20. století. , 2019 [cit. 2023-03-11]. Bakalářská práce. Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Miroslav Půža, Ph.D.. s. 42. Dostupné online.
  29. ↑ Průvodce po Československé republice: Podkarpatská Rus. Praha: Vydal KČT v nakladatelstí Orbis, 1937. S. 649. 
  30. ↑ PLACHÝ, Jiří. Konec československé Podkarpatské Rusi. Paměť a dějiny. 4. 2021, roč. 15, čís. 4, s. 65. ISSN 1802-8241. 
  31. ↑ Berehovo - město, kde se daří dobrému vínu. Podkarpatská Rus. Květen 2010, roč. 20, čís. 2, s. 7. Dostupné online. 
  32. ↑ Історія міст і сіл Української РСР, Закарпатська область, str. 389 (ukrajinsky)
  33. ↑ Kamenec-Podolský v Yad Vashem
  34. ↑ PLACHÝ, Jiří. Konec československé Podkarpatské Rusi. Paměť a dějiny. 4. 2021, roč. 15, čís. 4, s. 64. ISSN 1802-8241. 
  35. ↑ PLACHÝ, Jiří. Konec československé Podkarpatské Rusi. Paměť a dějiny. 4. 2021, roč. 15, čís. 4, s. 67. ISSN 1802-8241. 
  36. ↑ Історія міст і сіл Української РСР, Закарпатська область, str. 391 (ukrajinsky)
  37. ↑ Jak jsme předali Sovětskému svazu Podkarpatskou Rus – Karpatskou Ukrajinu. Podkarpatská Rus. Březen 2014, čís. 3, s. 9. Dostupné online. 
  38. ↑ Пентагон, Чікаго, Сади: що означають назви мікрорайонів Мукачева (КАРТА). Mukachevo.net [online]. [cit. 2022-06-10]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  39. ↑ Корреспондент 10 лет назад: Как в Мукачево боролись за власть в 2003-2004-м годах. korrespondent.net [online]. [cit. 2022-02-24]. Dostupné online. (rusky) 
  40. ↑ Boj o vliv. Divoký západ Ukrajiny v Zakarpatské oblasti. e15 [online]. 2015-07-13 [cit. 2022-04-19]. Dostupné online. 
  41. ↑ Pravý sektor měl v Mukačevu auta s českými značkami, jedno je kradené. iDNES.cz [online]. 2015-07-13 [cit. 2022-02-24]. Dostupné online. 
  42. ↑ „Schüsse im Westen der Ukraine“ (Střelba na západě Ukrajiny), Frankfurter Allgemeine Zeitung, 14. července 2015, str. 6 (německy).
  43. ↑ http://oppps.ru/bbc-dmitrij-yarosh-likvidirovan-v-mukachevo-vmeste-s-soprovozhdayushhimi.html Archivováno 14. 7. 2015 na Wayback Machine. BBC: «ДМИТРИЙ ЯРОШ ЛИКВИДИРОВАН ВМЕСТЕ С СОПРОВОЖДАЮЩИМИ»
  44. ↑ Traktoristákat nevelt Rákóczi dicsőséges vára. Origo.hu [online]. [cit. 2022-07-02]. Dostupné online. (maďarsky) 
  45. ↑ У Мукачеві демонтували пам'ятник радянському танку. Promin [online]. [cit. 2022-06-10]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  46. ↑ POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 58. (ruština) 
  47. ↑ POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 66. (ruština) 
  48. ↑ Hokejkami z Mukačeva strieľajú góly aj v NHL, Pravda.sk, citováno 15. 9. 2013 (slovensky)
  49. ↑ Společnost Fischer - struktura Archivováno 9. 9. 2013 na Wayback Machine., citováno 15. září 2013
  50. ↑ Článek na stránkách kurzy.cz
  51. ↑ Ze života Rusínů na Slovensku. Podkarpatská Rus. Březen 2014, čís. 3, s. 11. Dostupné online. (slovenština) 
  52. ↑ Ivan Pop: Osobnosti našich dějín - DECAMELLIS Josif (De Camellis). rusyn.sk [online]. [cit. 2022-05-19]. Dostupné online. (slovensky) 
  53. ↑ Investment passport of Mukachevo City [online]. Dostupné online. 

Literatura

  • J. Rychlík, M. Rychlíková, Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946, Vyšehrad 2016. ISBN 9788074295560
  • Jelínek, Ješajahu Andrej, The Carpathian Diaspora. The Jews of Subcarpathian Rus' and Mukachevo. 1848–1948. New York : Columbia University Press, 2007. ISBN 9780880336192

Související články

Externí odkazy

Vlajka Zakarpatské oblasti Zakarpatská oblast
Okresy Znak Zakarpatské oblasti
Města
Sídla městského typu
Bývalé okresy
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mukačevo&oldid=22704408“