Mihály Munkácsy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mihály Munkácsy
Munkácsy Mihály.jpg
Rodné jméno Lieb Mihály Leó
Narození 20. února 1844
Mukačevo
Úmrtí 1. května 1900 (ve věku 56 let)
Endenich
Místo odpočinku Fiumei Street Cemetery
Povolání malíř
Podpis Munkácsy aláírása.png
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Mihály Munkácsy

Mihály Munkácsy (vl. jménem Mihály Lieb; * 20. února 1844 v Mukačevu (Munkács, dnes ukrajinská Zakarpatská oblast), † 1. května 1900, Endenich, Německo) byl maďarský malíř žijící v Paříži, který získal světovou proslulost svou žánrovou malbou a velkou škálou biblických maleb.

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Poté co vstoupil do učení k malíři Eleku Szamossymu, Munkácsy odjíždí do Pešti, kde se snaží získat patronát některého ze zavedených umělců. S pomocí krajináře Antala Ligetiho získává státní stipendium a tímto je mu umožněno studium v zahraničí. V roce 1865 studuje na Vídeňské akademii pod vedením Karla Rahla. V roce 1866 odjíždí studovat na Mnichovskou akademii a v tomtéž roce se stěhuje do Düsseldorfu studovat u populárního žánrového malíře Ludwiga Knause. V roce 1867 cestuje do Paříže, aby navštívil Světovou výstavu. Po této cestě se jeho styl stal mnohem volnější, s širšími tahy štětce a tónovanými barevnými schématy – byl pravděpodobně ovlivněn moderní francouzskou malbou, kterou viděl na výstavě. Munkacsy své první mistrovské dílo namaloval v roce 1869 (Poslední den odsouzencův), které bylo nadšeně přijato. Tento obraz byl oceněn zlatou medailí na Pařížském salonu v roce 1870. Munkácsy se stal okamžitě slavným a rozhodl se přestěhovat do Paříže.

Časná Munkácsyho tvorba je charakteristická scénami převážně z denního života sedláků a chudiny. Nejprve napodoboval malebný, teatrální styl svých maďarských současníků, žánrových malířů (Károly Lotz, János Jankó), z obrazů jsou to např. Kotel (1864) či Velikonoční veselice (1865). V následujících letech se více soustředil na malování krajin, do nichž umísťoval své postavy (Bouře v pustě, 1867). Od düsseldorfských žánrových malířů převzal znázorňování rozdílných emocí postav a jejich umístění do skupin (Poslední den odsouzencův, 1869). Munkácsy dále pokračoval tímto směrem a maloval žánrové obrazy jako Výroba cupaniny (1871) a Žena sbírající chrastí (1873).

Na konci 70. let 19. století pracoval v Barbizonu, společně se svým přítelem, maďarským krajinářem László Paálem. Tam maloval svěží, sytě barevné krajiny. V roce 1878 namaloval historický obraz Slepý Milton diktuje své dceři Ztracený ráj, který se stal novým milníkem v jeho tvorbě. Scéna tohoto historického obrazu je umístěna do nábytkem bohatě vybaveného pokoje. Obraz byl zakoupen (a úspěšně prodán) v Rakousku narozeným obchodníkem s uměním Charlesem Sedelmeyerem, který Munkácsymu nabídl kontrakt na 10 let. Tímto se stal z Munkácsyho zámožný muž a s konečnou platností upevnil své členství v pařížském uměleckém světě. Sedelmeyer chtěl po Munkácsym, aby maloval rozsáhlá plátna, která by vystavoval on sám. Dohodli se, že nejlepší jsou výjevy z Bible.

V roce 1882 namaloval Munkacsy Krista před Pilátem, následovala Golgota (1884) a trilogie byla uzavřena obrazem Ecce homo (1896). Tyto obrovské obrazy byly vystavovány v mnoha evropských městech a také v USA. Všechny tři obrazy koupil americký milionář John Wanamaker, který je každé Velikonoce vystavoval ve svém obchodním domě ve Philadelphii. Dnes je možné tato díla spatřit v maďarském Debrecínu.

Munkácsy neopustil žánrovou malbu, změnila se však technika. V roce 1880 namaloval mnoho takzvaných salonních obrazů - scény jsou umístěny do bohatě vybavených pokojů v domovech zámožných lidí. Nejčastěji ztvárňovanými objekty byly mateřství (Návštěva u dítěte - 1879), šťastné okamžiky z domácího života (Tatínkovy narozeniny, 1882), děti a zvířata (Dvě rodiny v salonu, 1880). Jeho elegantně oblečené, pěkné mladé ženy se objevují i v krajinomalbách (Tři dámy v parku, 1886). Tyto obrazy si získaly vysokou popularitu (především mezi americkými kupci) a prodávaly se za vysoké ceny. Vedle těchto urbanistických objektů Munkácsy také pokračoval v malování venkovských scén a pozoruhodných krajin, které silně evokují emoce. V soukromém životě byl Munkácsy přecitlivělý člověk, který si stále nebyl sám sebou jistý a potřeboval být ujišťován o svém talentu. Po roce 1890 jeho deprese přerostla ve vážné psychické onemocnění, umocněné pravděpodobně příjicí, kterou se nakazil v mládí. Jeho poslední obrazy jsou neklidné a někdy až excentrické (Svědek květin, 1896). Zemřel v psychiatrické léčebně v roce 1900.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]