Jan Werich

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z J. W. Rich)
ikona
Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Jan Werich
Jan Werich (ČTK, 1970)
Jan Werich (ČTK, 1970)
Rodné jménoJan Křtitel František Serafínský Werich
Narození6. února 1905
Smíchov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí31. října 1980 (ve věku 75 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Alma materPrávnická fakulta Univerzity Karlovy
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
ChoťZdeňka Housková
DětiJana Werichová
RodičeVratislav Werich Gabriela Choděrová
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Werich, plným jménem Jan Křtitel František Serafínský Werich (6. února 1905 Smíchov[1] – 31. října 1980 Praha) byl český filmový a divadelní herec, dramatik a filmový scenárista, v autorské trojici s Jiřím Voskovcem a Jaroslavem Ježkem představitel meziválečné divadelní avantgardy a posléze i poválečné české divadelní kultury, spisovatel. Proslavil se mezi válkami jako jedna z klíčových osobností avantgardního Osvobozeného divadla. Druhou světovou válku jako antifašista strávil v emigraci. Po válce se vrátil do Československa, kde nakonec získal titul národní umělec.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Jan Werich a Jiří Voskovec při představení Osvobozeného divadla

Jan Werich byl jediný syn Vratislava Wericha, úředníka První české vzájemné pojišťovny (syna Františka Wericha, obchodníka v Praze a Reginy roz. Duchoňové z Hostomic), a jeho manželky Gabriely rozené Choděrové (dcery Jana Choděry, hostinského v Žižkově čp. 970, a Marie, roz. Zounkové z Nehvízdek). Za kmotry mu byli Regina Benešová-Werichová a František Choděra. Rodiče se brzy rozvedli a Jan připadl do péče otci. Narodil se na Smíchově (čp. 403), kde měli matčini rodiče hostinec; za první světové války, když byl otec na frontě, žil u své matky v Holešovicích.

„ Byl jsem jedináček, a to je hrozná věc, být jedináček. Neměl jsem se s kým hádat, s kým prát, kolem nebyly žádné děti, moc lidí k nám nechodilo a Vánoce vypadaly podle toho.[2] “

V roce 1929 se Jan Werich oženil se švadlenou a návrhářkou divadelních kostýmů Zdeňkou (též Zdenou) roz. Houskovou (1. června 1906 – 14. dubna 1980),[3][4] která v 60. letech přeložila dvě divadelní hry z angličtiny.[5] Jejich jediná dcera Jana Werichová (1935–1981) byla herečka a překladatelka; její jediná dcera Zdeňka Kvapilová, přezdívaná Fanča (*1967), provdaná Hulíková, vystudovala pedagogiku a je psycholožkou ve Švýcarsku.

Roku 1956 se neznámé Werichově milence narodil jeho nemanželský syn, adoptovaný pod jménem Jiří Petrášek. Nikdy se nesetkali, Jan Werich se o jeho existenci možná ani nedozvěděl.

Život do 2. světové války[editovat | editovat zdroj]

Jan Werich studoval Masarykovo gymnázium v Křemencově ulici v Praze (zrušeno roku 1949, nyní je na stejném místě Masarykova střední škola chemická), kde byl jeho spolužákem pozdější divadelní partner Jiří Voskovec, s nímž se ovšem znal už od dětství. Poslední ročník víceletého gymnázia však absolvoval na smíchovském reálném gymnáziu, kde také odmaturoval.[pozn. 1] Po maturitě rok studoval práva na Karlově univerzitě.

V roce 1926 vytvořili s Jiřím Voskovcem uměleckou dvojici. Nejprve spolupracovali v redakci časopisu Přerod a brzy nato začala i jejich divadelní spolupráce v Osvobozeném divadle. Ta vyústila do jejich první hry Vest pocket revue – názvem mysleli malou revue do kapsičky u vesty. Werich byl na plakátech uveden jako J. W. Rich.

V letech 1927–1938 jejich divadelní spolupráce pokračovala, do roku 1935 působili v Osvobozeném divadle, v letech 1935–1937 působili pod hlavičkou tzv. Spoutaného divadla, kde uvedli jednu ze svých nejodvážnějších her Balada z hadrů.

V roce 1937 se vrátili k Osvobozenému divadlu, které bylo o rok později (1938) uzavřeno a J. Werich, J. Voskovec a jejich dlouholetý hudební autor Jaroslav Ježek byli nuceni opustit Československo. Druhou světovou válku strávili spolu v USA, kde se živili jako herci; především mezi tamní českou komunitou. Proslavili se též svými protinacistickými pořady pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky vysílanými česky do Evropy. 14. ledna 1939 se J. Werich nalodil společně s Jiřím Voskovcem a Jaroslavem Ježkem v Cherbourgu a 20. ledna 1939 připluli do New Yorku na lodi Aquitania.[6]

Život po 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]

V roce 1945 se Jan Werich vrátil zpět do osvobozeného Československa. Jiří Voskovec se navrátil až 1. 9. 1946. Spolu s Jiřím Voskovcem na krátký čas otevřeli Divadlo V+W, ale vzhledem k politické situaci už nebylo možné dělat politickou satiru. V roce 1948 Werichův partner Jiří Voskovec emigroval do Francie (a v roce 1950 do USA).

Po roce 1948 Jan Werich působil v řadě pražských divadel. V letech 1956–1961 byl ředitelem Divadla ABC. J. Werich založil Divadlo Voskovce a Wericha, kde se jeho novým partnerem stal Miroslav Horníček. Z jejich divadelní tvorby této doby se staly nejznámější tzv. forbíny, tj. předscény.

Jeho poválečná činnost byla dočasně spojena s tehdejším režimem; přesto se postavil za některé své konkrétní přátele a kolegy a prosadil je do svých děl (např. Natašu Gollovou, Vlastu Buriana aj.). Tyto jeho aktivity, stejně jako kontakty s disidenty (např. Václava Havla přijal do divadla ABC v roce 1959) či satirické narážky v jeho hrách vedly k tomu, že od konce 50. let nebyl režimem brán jako spolehlivý[7][8][9][10][11].

Ke konci 50. let podnikl J. Werich několik individuálních cest do Itálie; jednu z nich i s dcerou Janou. Své zážitky popsal v knize Italské prázdniny (1. vyd. Českosl. spis. 1960, ... 9. vyd. Toužimský & Moravec 2010).

Roku 1963 mu byl udělen titul národní umělec. Jiří Suchý uvádí, že to Jan Werich bral trochu s humorem a trochu s despektem; zmiňuje Werichovu průpovídku „...jsem národní umělec, ale oni mě nenechají to národní umělectví provozovat.“[12]

V roce 1967 byl vybrán jako hlavní záporná postava do 5. filmu o Jamesi Bondovi, Žiješ jenom dvakrát, kde měl ztvárnit vůdce SPECTRE, Ernsta Stavro Blofelda. Ale poté, co dorazil na natáčení v Pinewoodu, tak si hlavní producent Albert R. Broccoli a režisér Lewis Gilbert pomysleli, že nebyl na tu roli nejlepší volbou, protože působil jako „chudý, dobrotivý Santa Claus“ (poor, benevolent Santa Claus). I přesto se s natáčením pokračovalo, ale po několika dnech bylo rozhodnuto, aby byl nahrazen jiným hercem (Donaldem Pleasencem), protože Werich v roli nebyl dost hrozivý. Werich však později upozorňoval, že „na place dělal problémy“, když si chtěl částečně upravovat své dialogy, neboť jejich původní vyznění považoval za poměrně slaboduché.[13]

Jan Werich, na fotografii vlevo (spolu s autorem knih o Osvobozeném divadle Jaromírem Pelcem)

V období normalizace nesměl vystupovat v rozhlase ani televizi, měl zákaz veřejně mluvit. Právě v roce 1968 se podepsal také pod Manifest dvou tisíc slov.[14] V roce 1977 vyšel paradoxně k tomu v Rudém právu seznam signatářů Anticharty s Werichovým jménem. Televize vysílala dlouhé záběry J. Wericha sedícího mezi ostatními shromážděnými umělci poslouchajícími projevy J. Švorcové a dalších tehdy komunisticky angažovaných umělců.[15] Zastánci Jana Wericha tvrdí, že žádal komunistické úřady o vyškrtnutí svého jména ze seznamu signatářů, protože podepsal pouze prezenční listinu. Nebylo mu však vyhověno a jeho protesty nebyly zveřejněny. Toto tvrzení bývá považováno za legendu, nicméně je potvrzují bratři Jiří a Ondřej Suchý v knize Pan Werich z Kampy (Ikar, 2011) a další svědkové.[16] Jiří Suchý po letech tvrdí, že Werich šel na shromáždění z obavy, že by jinak nemohl vycestovat na plánovanou cestu za Jiřím Voskovcem do USA; tušil, že Voskovce uvidí naposledy.[17] Jiřina Švorcová ve svých vzpomínkách uvádí, že několik dní po schůzi v Národním divadle, kde se Anticharta podepisovala, se Jan Werich ozval, že chce být ze seznamu vyškrtnut. „Situace to byla pro nás nepříjemná, měli jsme radost, že se Werich k tomu prohlášení připojil. A tak jsme přemýšleli, jak ho ujistit, že nepodepsal nic špatného, a přesvědčit ho, aby svůj podpis nebral zpět. Byla neděle, nikde nikdo. Telefonicky jsem zastihla jen předsedu vlády Štrougala, který slíbil, že se o něco pokusí. A v tom napadl Míku Werichův přítel Miloš Kopecký“, uvádí Švorcová. Dále k zapojení Kopeckého do celé anabáze Švorcová uvádí: „Měli jsme štěstí. Kopecký byl doma a stačily pouhé čtyři vysvětlující věty, aby řekl: Rozumím. Jedu za ním. A Werichův podpis na té listině zůstal. Jak ho Miloš přesvědčil, co si spolu řekli, nevím, ale jsem si naprosto jistá, že to byl právě jen on, kdo Wericha přesvědčit mohl. O jiném zásahu ani nevím.“[18]

Náhrobek Voskovce a Wericha na Olšanských hřbitovech v Praze

S Jiřím Winterem Nepraktou nepojila Jana Wericha pouze dlouholetá spolupráce, ale i stejně dlouholeté osobní přátelství.

V letech 1945–1980 bydlel na pražské Kampě ve stejném domě jako básník Vladimír Holan, označovaném jako dům Dobrovského nebo častěji Werichova vila (U Sovových mlýnů 501/7).[19] Je známo, že se Werich s Holanem neměli příliš v oblibě.[20]

Od padesátých let dvacátého století je tam často navštěvoval český sochař Vladimír Preclík, který byl jejich společným přítelem.

Je pochován na Olšanských hřbitovech (I. občanský hřbitov, 9. oddělení, hrob 267).

Při příležitosti stého výročí jeho narození vydala Česká národní banka pamětní stříbrnou minci v nominální hodnotě 200 Kč.[21]

Výroky[editovat | editovat zdroj]

Jan Werich ve svých hrách a především vyprávěních proslul mnoha převážně politickými narážkami. Např. o pražském jaru říkal v roce 1968 ve svých televizních rozhovorech s Vladimírem Škutinou: „takže když to shrneme... tak je to lepší, než jsme se báli, že by to mohlo bejt, když jsme mysleli, že by to mohlo bejt moc špatný... ovšem musí se to hlídat!“[22]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

První hry dvojice V+W byly spíše zábavné, s velkým množstvím hudby, politicky neangažované.

V pozdější době psal spolu s J. Voskovcem politicky angažované revue, většina z nich byla silně levicově zaměřená, upozorňovali na nezaměstnanost a na sociální rozdíly. Pozdější díla byla zcela nepokrytě antifašistická.

Jejich dialogy jsou zaměřeny proti maloměšťáctví, hlouposti, totalitě atd. Parodie byly zaměřeny nejen na dění v tehdejší době, ale i na historii.

  • Caesar – 1932, představuje Benita Mussoliniho jako Caesara, který touží po válce. Od této hry je Osvobozené považováno za politické divadlo.
  • Osel a stín – 1933, lidé se hádají o nesmyslné věci. Antická historka – spor o poplatek za odpočinek ve stínu osla.
  • Kat a blázen – 1934, kritika fašismu.
  • Rub a líc

Na popud německého velvyslanectví, které si stěžovalo na urážku hlavy státu, byli V + W vykázáni z paláce U Nováků a sezónu 1935–1936 odehráli pod názvem Spoutané divadlo v sálu Rokoka. Zde vznikla divácky nejúspěšnější hra této dvojice:

  • Balada z hadrů – 1935, na rozdíl od předchozích her není výrazně zaměřena proti nacismu (Kritika skrze Tři košile Děda Nezamysla). Má výrazný sociální kontext a je spíše poctou Villonovi – svobodomyslnému člověku, buřiči a velkému básníku středověké Francie, jehož postoje byly autorům jistě blízké.

Na jaře 1936 se V+W vrací do prostor paláce U Nováků a taktéž k názvu Osvobozené divadlo.

Na hudbu J. Ježka napsali do těchto her texty mnoha písní (např. Nebe na zemi).

Tvorba po 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po návratu do Československa stihli Voskovec s Werichem ještě podle hudební komedie Finian's Rainbow od 'Yip' Harburga a Freda Saidyho napsat hru:

Film[editovat | editovat zdroj]

Předválečná tvorba[editovat | editovat zdroj]

Poválečná tvorba[editovat | editovat zdroj]

posmrtně

Televizní tvorba[editovat | editovat zdroj]

Literární tvorba[editovat | editovat zdroj]

  • Fimfárum (1960)
  • Italské prázdniny (1960)
  • Potlach
  • Falstaffovo babí léto
  • Lincoln 1933
  • Listování
  • Korespondence s Voskovcem I–III
  • Deoduši
  • Všechno je jinak (1969)

Seznam písňové tvorby (výběr)[editovat | editovat zdroj]

V pořadí: píseň – interpret – (hudba/text)

Diskografie[editovat | editovat zdroj]

Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.
  • 1953 Civilisace – Jan Werich (ze hry Osel a stín upravil Dalibor Brázda – Karel Vlach se svým orchestrem) / Kalná řeka – Rudolf Cortés – Supraphon 51566-M.
  • 2007 W&V: Osvobozené divadlo I.–VII. 1929–1938, souborné vydání nahrávek Osvobozeného divadla, 7CD, celkový čas 7:26:46, vydáno 27. 4. 2007, katalogové číslo Supraphon SU 5810-2[26]
  • 2008 Jaroslav Hašek – Osudy dobrého vojáka Švejka – četba z knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, celkem 12 CD disků.
  • 1970 / 2013 Táto, povídej! Komplet 8CD, Jan Werich, Jana Werichová, komplet nahrávek z Archivu Českého rozhlasu, Supraphon, 2013, Katalogové číslo: SU 6180-2[27]
  • 2019 Suma sumárum, soubor 5CD s veškerými dostupnými zvukovými nahrávkami Jana Wericha ve formátu mp3, celkový čas 50:36:33, vydáno 15. listopadu 2019, katalogové číslo Supraphon SU 6495-2[28]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Nyní škola existuje pod názvem Gymnázium Na Zatlance.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Matriční zápis narození řk. farnost Smíchov. Archiv hlavního města Prahy [online]. [cit. 26.6.2018]. Dostupné online. 
  2. ↑ Jan Werich: O Vánocích, in Všechno je jinak, Práce 1991
  3. ↑ Životopis Jana Wericha [online]. Werichovci [cit. 2021-09-24]. Dostupné online. 
  4. ↑ V + W slovem i obrazem [online]. hornacek.cz [cit. 2021-09-24]. Dostupné online. 
  5. ↑ Zdeňka Werichová [online]. Databáze českého uměleckého překladu. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  6. ↑ The Statue of Liberty & Ellis Island. heritage.statueofliberty.org [online]. [cit. 2021-02-22]. Dostupné online. 
  7. ↑ Dělám divadlo pro lid v nejširším slova smyslu. Před 40 lety zemřel Jan Werich. Aktuálně.cz [online]. 2020-10-31 [cit. 2024-01-22]. Dostupné online. 
  8. ↑ Václav Havel: K divadlu ho dostalo přátelství jeho strýčka s Werichem, prosadil, aby Nobelovu cenu namísto nepřítele Kundery dostal Seifert. Svět Tomáše Koloce | Krajské listy.cz. www.krajskelisty.cz [online]. [cit. 2024-01-22]. Dostupné online. 
  9. ↑ Diváci ji milovali. Za lásku v osobním životě ale tvrdě zaplatila. Osudové ženy: Nataša Gollová. Dvojka [online]. 2020-09-05 [cit. 2024-01-22]. Dostupné online. 
  10. ↑ Zrazený král komiků Vlasta Burian zemřel před 60 lety. Reflex.cz [online]. [cit. 2024-01-22]. Dostupné online. 
  11. ↑ Byl Werich zakázaný? 'Zákaz nedostal, ale dlouhá období nic nesměl,' vysvětluje teatrolog Just. iROZHLAS [online]. 2018-01-30 [cit. 2024-01-22]. Dostupné online. 
  12. ↑ SUCHÝ, Jiří. Fenomén Jiří Suchý: (dva rozhovory z let 1990 a 2010). 1. souborné vyd. Praha: Galén, ©2011, s. 121–122. Edice Olivovníky. ISBN 978-80-7262-751-6.
  13. ↑ Protivníkem Jamese Bonda ve filmu Žiješ jenom dvakrát byl původně Jan Werich. Konečně víme, proč ho ve filmu (téměř) nevidíte. Dvojka [online]. 2017-03-17 [cit. 2024-01-22]. Dostupné online. 
  14. ↑ text manifestu 2000 slov [online]. TOTALITA.CZ [cit. 2021-09-24]. Dostupné online. 
  15. ↑ JANOVSKÁ, Adina. Moudrý klaun odmítl stát se šaškem. Vždy říkal, co si myslel, a to se neodpouštělo. Tajnosti slavných. Krajské LISTY [online]. 2019-01-14 [cit. 2019-01-29]. Dostupné online. 
  16. ↑ Jak to bylo s Werichovým podpisem Anticharty. Vltava [online]. 2018-06-29 [cit. 2018-06-30]. Dostupné online. 
  17. ↑ LESCHTINA, Jiří. Jiří Suchý: Prasárny jsou dnes v módě. Já je házím do koše. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2015-10-29 [cit. 2015-10-31]. Dostupné online. 
  18. ↑ Vzpomínky Švorcové (†83): Wericha k Antichartě »ukecal« Kopecký!. Blesk.cz [online]. [cit. 2020-06-21]. Dostupné online. 
  19. ↑ Dům Josefa Dobrovského - Werichova vila [online]. Pražská informační služba, rev. 2005-11-16 [cit. 2021-09-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2006-08-09. 
  20. ↑ MELNIČUK, Petr. Vila modrého abbé. Hospodářské noviny [online]. 2005-12-16 [cit. 2021-09-24]. Dostupné online. 
  21. ↑ DVOŘÁK, Jiří. Pamětní mince ČNB: Voskovec a Werich. E15 [online]. 2005-02-08 [cit. 206-09-14]. Dostupné online. 
  22. ↑ Jan Werich v relaci Československé televize Co tomu říkáte, pane Werich?
  23. ↑ VOSKOVEC, Jiří; WERICH, Jan. Premiera Skafandr: veselohra o třech dějstvích. [s.l.]: Vaclav Petr 84 s. Dostupné online. 
  24. ↑ a b DATABAZEKNIH.CZ. Hry Osvobozeného divadla - kniha. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2024-01-22]. Dostupné online. 
  25. ↑ DATABAZEKNIH.CZ. Sever proti Jihu - kniha. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2024-01-22]. Dostupné online. 
  26. ↑ Osvobozené divadlo I.-VII. 1929-1938 - V+W - Supraphonline.cz. Praha: Supraphon, 2007. Dostupné online. 
  27. ↑ Táto, povídej! Komplet 8CD – Jan Werich, Jana Werichová. Praha: Supraphon Dostupné online. 
  28. ↑ Suma sumárum - Jan Werich - Supraphonline.cz. Praha: Supraphon, 2019. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Werich&oldid=23611374“