Vladimír Preclík

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vladimír Preclík
Karel Kuklík, portrét Vladimíra Preclíka, 60. léta
Narození 23. května 1929
Hradec Králové
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 3. dubna 2008 (ve věku 78 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Povolání spisovatel a sochař
Ocenění Cena města Brna (1998)
Artis Bohemiae Amicis (2004)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimír Preclík (23. května 1929, Hradec Králové3. dubna 2008, Praha) byl významný český sochař, malíř, řezbář a spisovatel, vysokoškolský pedagog, předseda uměleckého spolku Mánes. Během svého života vytvořil přes 800 soch a napsal dvanáct knih. Na zámku v Bechyni je otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka se stálou expozicí jeho děl. Stálá expozice jeho prací je i v jeho rodném Hradci Králové. V tamější katedrále sv. Ducha je umístěna Preclíkova busta čtvrtého římského papeže sv. Klimenta.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Hradci Králové. Studoval na Vyšší škole sochařsko-kamenické v Hořicích a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ateliér prof. Josefa Wagnera. Než vstoupil na umělecké školy, učil se řemeslo řezbářské v Hradci Králové.

Vystavoval od roku 1958 (již tehdy zaujaly jeho dřevěné moderní perfektně provedené sochy Dopravní prostředek, Staré provensálské město, Ježek, portréty Jana Wericha, Jaroslava Ježka a další) a uspořádal více než 80 samostatných výstav doma i v cizině. Získal řadu ocenění a uznání. V roce 1967 byl vybrán mezinárodní jury mezi největších 50 sochařů světa. V témž roce byl jeho více než čtyřmetrový dřevěný Strom života vystaven mezi uměleckými díly na světové výstavě EXPO´67 v Montrealu, kde se vedle sebe octla jména Preclík a Picasso. Je zastoupen ve všech krajských galeriích v České republice i ve významných muzeích v zahraničí (Centre Pompidou v Paříži, Middelheim v Antverpách...).

Jeho první manželkou byla akademická sochařka a malířka Zdena Fibichová, jejímž dědečkem byl hudební skladatel Zdeněk Fibich. Na svých dalších plastikách pracoval zejména ve svém novém atelieru v Braníku v Praze 4, kde rovněž převážně bydlel až do předčasného úmrtí Zdeny Fibichové.

V 60. letech 20. století byl spoluzakladatelem a organizátorem proslulých Mezinárodních sochařských sympozií v Hořicích, obnovených po vnucené normalizační přestávce počátkem 90. let, která přivedla do Čech evropské i světové sochaře.

Jako jeden z prvních podepsal v roce 1989 petici kulturních a dalších známých osobností „Několik vět“ na podporu iniciativy Václava Havla.

V roce 1990 byl jmenován profesorem sochařství na Vysokém učení technickém v Brně a spoluzakládal Fakultu výtvarných umění, jejímž se stal prvním děkanem (1993–1997). Roku 1990 realizoval též pomník s bronzovou sochou T. G. Masaryka (Vincenc Makovský) v Bystřici nad Pernštejnem a zvítězil v soutěži na návrh Památníku amerických osvoboditelů města Plzně 6. května 1945. Masarykův pomník v nadživotní velikosti s podstavcem v Preclíkově úpravě byl předtím postaven v ose Václavského náměstí a pěší zóny v Praze na Můstku u příležitosti tehdejší více než půlroční výstavy k výročí vítězství demokracie v Československu, konajícící se Na příkopě a v paláci U Hybernů.

Postupně byl poslancem ČNR za OF Východočeského kraje, předsedou Unie výtvarných umělců ČR, předsedou Sdružení sochařů Čech, Moravy a Slezska, prezidentem Mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích, založil Interlignum (sympozium pro dřevo v Deštném v Orlických horách) a Letní školu pro mladé sochaře na Orlíku. Byl rovněž členem Masarykova demokratického hnutí, jehož zakládací listinu podepsal v roce 1990. Byl předsedou S.V.U. Mánes, předsedou PEN klubu a předsedou občanského sdružení Křížová cesta, jež v roce 2004 založil s úmyslem ztvárnit novodobou křížovou cestu v krajině Kuksu, volně inspirovanou někdejší Kalvárií žirečských jezuitů a hraběte F. A. Šporka.

V roce 1998 bylo v Bechyni v zámeckém parku, v pozdně gotické bývalé zámecké sýpce otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka.

Na pohřbu Vladimíra Preclíka v dubnu 2008 pronesl poslední rozloučení kardinál Dominik Duka a vyzdvihl jak Preclíkovo umění, tak jeho lidské vlastnosti.

Preclíkův památník druhého odboje na pražském Klárově
Preclíkův Chaplin – Plastika němého filmu na sídlišti Barrandov v Praze
Katedrála prosbyKřížová cesta 21. století u Kuksu

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Knihy[editovat | editovat zdroj]

  • Trojhlas /Melantrich, 1986/(na základě televizního pořadu s Miroslavem Horníčkem a Iljou Hurníkem)
  • Dřevěná knížka /Melantrich, 1988/
  • Tiše se přemisťovati, Po stopách českého barokního sochařství ve východních Čechách, /Kruh, 1989/
  • Smírčí kříže /Čs. spisovatel, 1989/
  • Kameny pokání /Melantrich, 1995/
  • Holomráz /Nevole, 1995/
  • Americký kolotoč /Petrov, 1997/
  • Deset zastavení v Provence /Kant, 2001/
  • 54 týdnů dobrého roku /Eminent, 2001/
  • Paměť sochařského portrétu /Academia, 2003/
  • Motáky z bechyňské šatlavy /Galerie Bayer+Bayer, s.r.o. Praha, 2004/
  • Šifra mistra Vladimíra aneb 50 + 50 /spolu s Vladimírem Justem, Paseka 2007/

Biografie[editovat | editovat zdroj]

  • Vladimír Preclík : Brno 1990–1998 /Jaroslav Malina a kolektiv, Brno: CERM, 2002/
  • Vladimír Preclík /monografie, Jan Baleka, Praha: Academia, 2004/
  • Sochařům se netleská, rozhovor Lenky Jaklové s Vladimírem Preclíkem /Lenka Jaklová, Gallery, 2006/

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předseda SVU Mánes
Předchůdce:
Jiří T. Kotalík
2005-2008
Vladimír Preclík
Nástupce:
Jiří T. Kotalík