Portál:Slovensko/Článek/Archiv 2021
Toto je archiv článků, které byly v roce 2021 článkem měsíce na Portálu Slovensko.
Můžete se i podívat na aktuální archiv nebo ostatní archivy článků.
1[editovat zdroj]
Vysoké Tatry (polsky Tatry Wysokie, maďarsky Magas-Tátra) je nejvyšší pohoří na Slovensku i v Polsku. Jde o geomorfologický podcelek Východních Tater západně od Kopského sedla, které je odděluje od Belianských Tater. Na jihu hraničí s Podtatranskou kotlinou. Mají rozlohu 341 km² (260 km² na Slovensku a 81 km² v Polsku). Délka Vysokých Tater je zhruba 26 km a šířka 17 km.
Geologie
Geologická stavba Vysokých Tater je velmi komplikovaná. Rozděluje se na tři části: krystalické jádro, které vytváří hlavní část hřebene a jižní svahy. To je složeno převážně z žuly a břidlice. V sedimentech uložených v druhohorách lze nalézt kromě vápence ještě dolomit, křemenec, břidlici, různé druhy slepenců či pískovec. Tyto vrstvy se nachází ve větší míře povětšinou v Belianských Tatrách a Západních Tatrách. Jádro Tater vznikalo v prvohorách (Karbon, 210 mil. let). Okolní moře ustoupilo v druhohorách a začala se projevovat masivní eroze. V triasu však opět stouplo a začaly se ukládat usazeniny (vápence apod.), které vytvořily základ Belianských Tater a Červených vrchů. Na konci období křídy se Tatry nadobro staly součástí pevniny. Dále pak byly modelovány alpínskými vrásněními. Pro modelaci terénu v Tatrách měly hlavní vliv ledovce, které tekly v dobách ledových, během kterých dosahovaly ledovce na severních stranách hor až 14 km.
2[editovat zdroj]
Lidová architektura je projev stavební činnosti s vlastnostmi v určité oblasti, stavěná většinou svépomocí. Přesné vymezení tohoto pojmu je však problematické a dost relativní.
Lidová architektura na Slovensku byla během celých dějin odolná vůči módním slohovým vlivům a primární roli hrála vždy funkce. Zdobení se týkalo především uliční fasády a vstupů. V rámci urbanismu se domy lišily jen málo a to právě ornamentálními projevem. Lidová architektura je silně navázána na prostředí, v němž vyrůstá, hlavně materiálně. Tvoří harmonický součinnosti s přírodou a poskytuje vynikající podmínky pro bydlení i ve srovnání s novými domy. Nové nikdy samoúčelné nevytlačilo staré, ověřené stavební postupy opakovaly. Pěkné příklady lidové architektury můžeme nalézt v skanzenech, ačkoliv už ne v původním prostředí - klasickou ulici zde nenajdeme.
3[editovat zdroj]
Záhorská nížina je nížina ve slovenském Záhoří, jde o podoblast Vídeňské kotliny na jihozápadě Slovenska. Dělí se na Borskou nížinu a Chvojnickou pahorkatinu. Severní cíp Chvojnické pahorkatiny zasahuje u Sudoměřic na české území.
Vyplňuje většinu oblasti mezi pásem Malých Karpat a řekou Moravou. Na severu sousedí s pohořím Bílé Karpaty, na východě s pásmem Malých Karpat, na jihozápadě je řekou Moravou oddělena od rakouských nížin (Moravské pole) a na severozápadě sousedí s Dolnomoravským úvalem.
Záhorská nížina patří mezi oblasti s velmi teplým podnebím. Teplota v zimních měsících dosahuje -1 až -3 °C, v letních měsících se průměrné teploty pohybují okolo 19 až 20 °C.
4[editovat zdroj]
Matúš Móric Michal František Serafín August Beňovský, tehdy psané Benyowsky, (20. září 1746, Vrbové, Uhersko – 23. květen 1786, osada „Mauritania“, Madagaskar) byl slovenský dobrodruh, cestovatel, objevitel, kolonizátor, spisovatel a válečník, král Madagaskaru, plukovník francouzské armády, velitel polské armády a rakouský voják.
Beňovský byl typický představitel období osvícenství, rozvoje dopravy a obchodu a objevování neznámých území. Byl jedním z prvních objevitelů zkoumajících severní Pacifik – prozkoumal západní pobřeží Aljašky mezi ústím Yukonu a Kuskokwinu, přičemž se plavil podél ostrova Unimak (Aleuty). Prozkoumal též ostrov Svatého Vavřince a Madagaskar, kde vládl krátce jako král, než padl v boji s francouzskými invazními silami. Jeho Paměti se staly světovým bestsellerem.
5[editovat zdroj]
Dálnice D1 (slovensky Diaľnica D1) je nejdelší a hlavní slovenská dálnice. Po svém dokončení má mít 515,621 km.
Po svém dokončení spojí Bratislavu s hraničním přechodem Záhor na státní hranici s Ukrajinou přes Trnavu, Trenčín, Žilinu, Poprad, Prešov, Košice a Michalovce. Je součástí větve „A“ 5. panevropského koridoru s trasou (Terst) – Bratislava – Žilina – Košice – (Užhorod – Lvov) a evropských silnic E50, E58, E75, E442 a E571.
Dálnice D1 je ve výstavbě od roku 1972 a v současnosti je z ní zprovozněno téměř 320 kilometrů, což je necelých 62 procent z celkové plánované délky 515,621 kilometrů. I přes různé stanovené termíny jejího dokončení z minulosti (roky 1990, 2000, 2005, 2010 či 2013) bude v celé délce průjezdná nejdříve v roce 2019. Výstavba dálnice je náročná především v kopcovitém terénu mezi Žilinou a Prešovem. Jen mezi těmito dvěma městy se v budoucnosti bude nacházet až 11 tunelů s celkovou délkou 27 kilometrů. Dvanáctý tunel Dargov se plánuje východně od Košic a stavět se začne nejdříve v roce 2015. V současnosti jsou z těchto dvanácti tunelů v provozu jen tři – tunel Branisko (4 975 m), tunel Lučivná (250 m) a tunel Bôrik (999 m). Čtvrtý tunel Šibenik (635 m) je ve výstavbě a měl by být dokončen v létě roku 2015. Nejdelší z tunelů na dálnici D1 bude Tunel Višňové, který bude měřit 7 460 metrů a bude v úseku Žilina – Martin. Kromě tunelů se budují mnohé mosty, viadukty a estakády, z nichž nejdelší je Estakáda Hričovský kanál, která bude se svou délkou 1 695 metrů jedním z nejdelších silničních mostů na Slovensku.
6[editovat zdroj]
Matica slovenská je slovenské národní kulturní sdružení se sídlem v Martině. První zmínku o potřebě založit Matici slovenskou vyslovil v listě Jánu Kollárovi roku 1827 Pavel Josef Šafařík a to v reakci na nedávno založenou Matici srbskou, která jako první slovanská matice vznikla o rok dříve (1826).
Za prvních 12 let svého působení si Matice vytvořila téměř stotisícovou základnu dárců, příznivců a spolupracovníků a vybudovala z Martina kulturní centrum Slovenska. Roku 1874 měla Matice 1200 členů, mezi kterými bylo 66 kolektivních členů jako obce, města, školy, sdružení apod. Po celém Slovensku, i v Uhersku, měla vybudovanou širokou síť místních „jednatelů“, kteří se starali o rozšiřování jejího tisku a kulturně-osvětového úsilí v daném okolí. Do roku 1875 vydala pod vedením F. V. Sasinka 12 ročníků Letopisu Matice slovenskej a mimo to vydala 41 knižních titulů nejrozličnějšího zaměření. Velkou pozornost též věnovala rozvoji ochotnického divadla a sborového zpěvu a podařilo se jí prostřednictvím místních "jednatelů" založit řadu ochotnických souborů.
Organizace zanikla v roce 1875 rozhodnutím maďarských orgánů. Ministerstvo vnitra nařízením z 6. srpna 1875 nejenže zakázalo činnost Matice slovenské, ale zabavilo i všechen její majetek. Svou činnost Matica slovenská obnovila až po vzniku Československa, 1. ledna 1919, na základě rozhodnutí Vavra Šrobára, ministra pro správu Slovenska.
7[editovat zdroj]
Oravská přehrada (slovensky Oravská priehrada) je přehradní nádrž na severu Slovenska. Malou částí zasahuje i do Polska.
Vodní režim
Byla vybudována na soutoku Bílé a Černé Oravy. První práce na projektu začaly přesně 24. července 1941]] a do provozu byla přehrada uvedena v roce 1954. Po napuštění zůstaly pod vodou obce Slanica, Osada, Oravské Hámre, Ľavkovo, Ústie nad Oravou a 2/3 Námestova, proto Námestovo nyní nemá historické centrum. Nad hladinou zůstal malý kopec, z kterého vznikl Slanický ostrov.
K soustavě vodního díla Orava náleží také vyrovnávací nádrž Tvrdošín vybudovaná později v letech 1979–1978.
8[editovat zdroj]
.jpg)
Pribina (Priuuinna, Priwina, Privina) byl první historicky známý nitranský kníže. V letech 825 až 833 byl posledním knížetem nezávislého Nitranského knížectví a asi od roku 840 prvním knížetem Blatenského knížectví, na území dnešního západního Maďarska. Za manželku měl pravděpodobně Bavorku.
Život
Někdy v letech 821/825 až 833/836 salcburský arcibiskup Adalram doprovázel franského krále Ludvíka Němce na jeho výpravě do Potisí proti Bulharům. Navštívil také Nitru a vysvětil tam první kostel (snad na Martinském vrchu v části Nitry zvané Chrenová), který dal Pribina postavit okolo roku 828, i když se předpokládá, že křesťanské jádro tu tvořily jen menší kolonie franských obchodníků. Jednalo se nejen o první křesťanský kostel na území Slovenska, ale také na celém území západních a východních Slovanů. Tento fakt dokládá, že Nitranské knížectví bylo již v té době známo a respektováno ve Franské říši. Není zcela jasné, jestli byl Pribina v dané době již křesťanem, ale dá se předpokládat, že byl pod vlivem své bavorské manželky a stykem s bavorským německým prostředím byl nakloněn křesťanské kultuře.
V roce 833 (836?) se území Nitranského knížectví zmocnil Mojmír I., který tak dovršil sjednocení slovanských kmenů na území Moravy a Slovenska a vytvořil silný státní celek říše Velkomoravské. Podle Dušana Třeštíka byl Pribina podřízen moravskému knížeti, ale usiloval o osamostatnění. Po porážce Pribina utekl do exilu ke správci franské Východní marky Ratbodovi a tam byl také na příkaz Ludvíka Němce v roce 837 v kostele sv. Martina v Traismaueri pokřtěn.
| „ | V této době přišel jakýsi Pribina, který byl vyhnán knížetem Moravanů Mojmírem, přes Dunaj k Ratbodovi. Ten ho ihned představil našemu panu králi Ludvíkovi a na jeho rozkaz byl vyučen ve víře a pokřtěn v chrámě sv. Martina v místě zvaném Traismauer, totiž v dvorci náležejícím k stolici solnohradské. | “ |
| — Obrácení Bavorů a Korutanců na víru | ||
Tento fakt však nevylučuje možnost, že Pribina mohl být pokřtěn již předtím, avšak jiným způsobem (ponořením do vody, bez vyřeknutí křtící formule), který byl v té době používán některými misionáři. Tento způsob křtu však podle ustanovení biskupů z roku 796 nebyl považován za platný, což mohlo být příčinou nového křtu.
9[editovat zdroj]
Pribina (Priuuinna, Priwina, Privina) byl první historicky známý nitranský kníže. V letech 825 až 833 byl posledním knížetem nezávislého Nitranského knížectví a asi od roku 840 prvním knížetem Blatenského knížectví, na území dnešního západního Maďarska. Za manželku měl pravděpodobně Bavorku.
Život
Někdy v letech 821/825 až 833/836 salcburský arcibiskup Adalram doprovázel franského krále Ludvíka Němce na jeho výpravě do Potisí proti Bulharům. Navštívil také Nitru a vysvětil tam první kostel (snad na Martinském vrchu v části Nitry zvané Chrenová), který dal Pribina postavit okolo roku 828, i když se předpokládá, že křesťanské jádro tu tvořily jen menší kolonie franských obchodníků. Jednalo se nejen o první křesťanský kostel na území Slovenska, ale také na celém území západních a východních Slovanů. Tento fakt dokládá, že Nitranské knížectví bylo již v té době známo a respektováno ve Franské říši. Není zcela jasné, jestli byl Pribina v dané době již křesťanem, ale dá se předpokládat, že byl pod vlivem své bavorské manželky a stykem s bavorským německým prostředím byl nakloněn křesťanské kultuře.
V roce 833 (836?) se území Nitranského knížectví zmocnil Mojmír I., který tak dovršil sjednocení slovanských kmenů na území Moravy a Slovenska a vytvořil silný státní celek říše Velkomoravské. Podle Dušana Třeštíka byl Pribina podřízen moravskému knížeti, ale usiloval o osamostatnění. Po porážce Pribina utekl do exilu ke správci franské Východní marky Ratbodovi a tam byl také na příkaz Ludvíka Němce v roce 837 v kostele sv. Martina v Traismaueri pokřtěn.
| „ | V této době přišel jakýsi Pribina, který byl vyhnán knížetem Moravanů Mojmírem, přes Dunaj k Ratbodovi. Ten ho ihned představil našemu panu králi Ludvíkovi a na jeho rozkaz byl vyučen ve víře a pokřtěn v chrámě sv. Martina v místě zvaném Traismauer, totiž v dvorci náležejícím k stolici solnohradské. | “ |
| — Obrácení Bavorů a Korutanců na víru | ||
Tento fakt však nevylučuje možnost, že Pribina mohl být pokřtěn již předtím, avšak jiným způsobem (ponořením do vody, bez vyřeknutí křtící formule), který byl v té době používán některými misionáři. Tento způsob křtu však podle ustanovení biskupů z roku 796 nebyl považován za platný, což mohlo být příčinou nového křtu.
10[editovat zdroj]
Bratislava je hlavní a největší město Slovenska (německy Preßburg, maďarsky Pozsony, latinsky Posonium, do roku 1919 slovensky Prešporok/Prešporek, do roku 1919 česky Prešpurk), centrum Bratislavského kraje a historická metropole někdejších žup Prešpurské a Bratislavské. Rozkládá se na obou březích Dunaje, v jihozápadní části země, při hranici s Maďarskem a Rakouskem. V roce 2013 zde žilo 417 389 obyvatel.
Bratislava je sídlem středoevropské centrály Mezinárodní finanční korporace (IFC) – organizace Světové banky. Rovněž zde sídli Rozvojový program OSN pro Evropu a Společenství nezávislých států (UNDP Europe). Od roku 2009 v domě OSN na Grösslingově ulici sídli také Populační fond OSN pro Evropu a západní Asii.
Symbolem Bratislavy (který je vyobrazen i na jejím logu) je Bratislavský hrad se čtyřmi věžemi v rozích a jedním nádvořím uprostřed, nebo také architektonicky zajímavý Most SNP (postavený v druhé polovině 20. století), klenoucí se jako jeden z pěti mostů přes Bratislavou protékající Dunaj nedaleko historického jádra metropole.
11[editovat zdroj]
Chráněná krajinná oblast Vihorlat (CHKO Vihorlat) patří mezi nejmenší velkoplošné chráněné území na Slovensku. Byla vyhlášena vyhláškou MK SSR č. 9/1974 Sb ze dne 28. prosince 1973 s cílem ochrany a zhodnocování přírody a přírodních zdrojů, zajištění koordinace jejího hospodářského využívání v souladu s ochranou přírodního bohatství a přírodních krás vzhledem k jejich všestranný kulturní, vědecký, ekonomický a zdravotně-rekreační význam. V tomto chráněném území platí druhý stupeň ochrany. Jedním z hlavních úkolů vyplývajících z poslání CHKO je budování reprezentativní sítě maloplošných chráněných území, tedy zajišťování ochrany nejhodnotnějších částí přírody formou přírodních rezervací a přírodních památek.
Poloha
Území CHKO Vihorlat se nachází v nejvýchodnější části Slovenska, má nepravidelný tvar a zahrnuje střední část Vihorlatských vrchů. Na jihu vede jeho hranice u obce Remetské Hámre, odtud pokračuje severovýchodním a severním směrem údolím potoka Okna, potokem Barlahov a přes kótu Fetkov (978 m n. m.) pokračuje na Nežabec (1023,4 m n. m.), odtud severním směrem nad kótu Na kameni (568 m n. m.). Z této kóty směřuje severní hranice CHKO na západ až nad obec Zemplínske Hámre, odtud vede klikatá hranice přibližně kolem kót Podstava, Dzika (834 m n. m.). Odtud pokračuje jižním směrem dolinou Remetského potoka až na okraj obce Remetské Hámre. Nejvýše položeným místem CHKO je vrch Vihorlat (1075,5 m n. m.), nejnižším místem je okraj lesa u obce Jovsa (162 m n. m.). Rozloha CHKO Vihorlat je 17 485 ha a nachází se na území okresů Sobrance, Michalovce, Humenné a Snina.
12[editovat zdroj]
Dějiny Košic jsou dějinami druhého největšího města Slovenské republiky, metropole východního Slovenska, někdejšího hlavního města Horních Uher, hlavního střediska protihabsburských stavovských povstání a zároveň sídelního města sedmihradských knížat, protiturecké pevnosti, mezinárodní kupecké metropole a druhého svobodného královského města středověkého Uherska.
Košice se vyvinuly z tržní osady slovanského původu v kotlině řeky Hornád (na náplavovém kuželu u soutoku řeky Hornád s Čermeľským potokem) na styku Slovenského rudohoří a výběžku Panonské pánve – kterému později město samo dalo jméno – Košická kotlina. Villa Cassa byla nejdůležitější osadou v regionu s velkým farním kostelem, o němž je první písemná zmínka z roku 1230. Kromě původního slovanského a maďarského obyvatelstva výrazněji přibývali v 13. století k národnostní struktuře města němečtí osadníci, kterým byla udělována lokační privilegia již před rokem 1249. V roce 1290 dostaly Košice městská práva a jako sídlo Královské komory se staly nejdůležitějším městem Horních Uher. Jako první město v regionu obehnané hradbami se vyvinuly v obchodní metropoli s výnosným právem skladu.
V době ohrožení měšťanských svobod a dálkového obchodu šlechtickým rodem Aba Omodejů v letech 1311–1312 Košičané suverénně vystoupili na svou obranu a pomohli králi Karlovi Robertovi oligarchy zlikvidovat. Košice se staly oporou královské moci a byly jim uděleny mnohé hospodářské a právní výhody. Vrcholem královské přízně bylo velké privilegium Ludvíka Velikého pro město Košice z roku 1347 a udělení znaku Košic z roku 1369 – prvního znaku pro právnickou osobu v Evropě vůbec. Za krále Zikmunda Lucemburského dále vzkvétaly košická řemesla a obchod, ve kterém nejdůležitějším partnerem jim byl polský Krakov. Byl vystavěn nový Královský dům a začalo se s výstavbou největší katedrály v Uherském království – Dómu svaté Alžběty. Středověká konjunktura vrcholila za vlády Matyáše Korvína, kdy obývalo město spolu s předměstími pod hradbami, huštáky, okolo 10 000 obyvatel. Košice byly největším středověkým městem na území Slovenska a druhým svobodným královským městem v hodnostním pořadí uherských měst s městskými výsadami, jakými disponoval jen Budín.