Portál:Slovensko/Článek/Archiv do 2013
Archiv článků, které se objevily na Portálu Slovensko jako článek měsíce do konce roku 2013.
Můžete se i podívat na aktuální archiv nebo ostatní archivy článků.
Ružínsky viadukt (prosinec 2013)[editovat zdroj]
Ružínsky viadukt je železniční most na trati Žilina - Košice v okrese Gelnica nedaleko Margecan na východním Slovensku.
Viadukt byl postaven v letech 1952 až 1955, je dlouhý 280 metrů a vede přes přehradu Ružín nedaleko její hráze. S výškou čtyřicet metrů nad vodní hladinou se jedná o nejvyšší železniční most na Slovensku. Viadukt byl vybudován v rámci tzv. Tratě Družby spojující Čiernu nad Tisov s Žilinou. Trať na něm je dvoukolejná, elektrifikovaná. Traťově leží viadukt mezi stanicí Malá Lodina a zastávkou Ružín, která se nachází hned za mostem. Nedaleko mostu se nachází také Ružínský tunel a výhybna Ružín.
Lesní úvraťová železnice Tanečník–Beskyd (duben 09)[editovat zdroj]
Lesní úvraťová železnice Tanečník–Beskyd (LÚŽ, slovensky Lesná úvraťová železnica) je součást bývalé KOLŽ (Kysucko-oravská lesní železnice) v úseku Sedlo-Beskyd – Tanečník. LÚŽ je pod správou Oravského muzea.
Historie
LÚŽ vznikla v roce 2005 z důvodů generální opravy úseku Sedlo-Beskyd – Tanečník pro pravidelný muzejní provoz. (před tím na oravské části trati probíhaly udržovací práce za pomoci dobrovolníků)
Po mnoha letech ignorování trati ze strany Oravského muzea se rozhodlo, že i „oravský“ úsek trati by měl sloužit pro muzejní provoz.
Dnešní stav
Nyní (rok 2008) je sjízdný celý úsek Sedlo-Beskyd – Tanečník i parní lokomotivou.
LÚŽ společně s Oravským muzeem plánuje na rok 2008 zahájení provozu.
V úseku Sedlo-Beskyd – Chmúra se v nejbližších letech plánuje provoz drezín, tak by mohl vzniknout pozoruhodný způsob cestování mezi Kysucemi (HLÚŽ) a Oravou (LÚŽ)
Více o Lesní úvraťové železnici Tanečník – Beskyd
Most Apollo (březen 09)[editovat zdroj]
Most Apollo je pátý bratislavský most přes řeku Dunaj.
Název
Název dostal podle Rafinerie Apollo, která kdysi stála v blízkosti bratislavské strany mostu; ta samotná byla pojmenována podle řeckého boha Apollóna. Pracovní název byl Most Košická podle Košické ulice, která na něj plynule navazuje.
Výstavba
Most byl postaven v letech 2002 – 2005 a slavnostně otevřen 4. září 2005. Zvláštností při výstavbě bylo sestavení tělesa mostu na plovoucích pontonech na levém břehu Dunaje a jeho otočení o 90° přes řeku až po ukončení montáže ocelové konstrukce.
Suchá Belá (únor 09)[editovat zdroj]
Suchá Belá je nejznámější úžina v Slovenském ráji.
Přírodní podmínky
Roklina se nachází v severní části Slovenského ráje v blízkosti turistického centra Podlesok.
Celou roklí protéká stejnojmenný potok, který pramení na vrcholu a vlévá se do Velkej Bielej vody, která je přítokem Hornádu. Rokle dlouhá přibližně 4 kilometry a je orientována severním směrem. Nejznámější vodopády jsou Okienkový vodopád a Korytový vodopád, které se nacházejí ve střední části úžiny.
Turistika
Suchá Belá je nejnavštěvovanější úžina v této oblasti, jak pro svou přístupnost, tak i pro vysokou koncentraci vodopádů a exponovaných míst na krátkém úseku. Pro její oblíbenost se při průchodu tvoří před žebříky a jinými pomůckami fronty. Před vlastním průchodem kolem vodopádů vede trasa mokrým korytem řeky. Průchod úžinou je povolen pouze proti toku potoka směrem vzhůru po zelené turistické trase.
Bryndza (Leden 09)[editovat zdroj]
Brynza (z rum. brânză) je měkký, míšený a solený ovčí sýr vyráběný z hrudkového ovčího sýru. Vyrábí se na Slovensku, v Polsku, Rumunsku a na Ukrajině. Konzumují jej i v Rakousku a Bavorsku (Brimsen, Liptauer Käse), Česku a pod.
Výroba
Nejprve sa zasýří sladké ovčí mléko. Tato surovina se nechá zaschnout na salaši, čím vznikne hrudkový ovčí sýr. Ten se přenese do brynzárny, kde se třídí a umývá vodou. Potom se nechá vyzrát při 20 stupních Celsia v sýrařských vanách. Potom se z tohoto sýru odstraní kůra, vytlačí se z něho přebytečná tekutina (syrovátka) a rozdrtí se. Rozdrcená hmota se posolí a rozetře na válcích, čím vznikne brynza.
Liptovská brynza se balí do typických dřevěných polosudů (škopků, slovensky: geletiek).
Roháče (Prosinec 08)[editovat zdroj]
Roháče jsou jen jedním z geografických podcelků Západních Tater na Slovensku. Část Roháče (asi 260 km²) je od roku 1987 součástí Tatranského národního parku. Masiv je jádrovým pohořím složený z žuly a krystalických břidlic, vytvořených v prvohorách. Roháče jsou velmi populárním cílem vysokohorských turistů. Výborné sněhové podmínky způsobují, že je pohoří hodně navštěvováno i v zimě, kdy se jeho přechod obzvláště cení.
Charakteristika
V Roháčích kralují mohutné vrcholy, které tvoří typickou vysokohorskou skupinu s dokonale vyvinutými glaciálními formami. Nejvyšší štíty vytvářejí nerozlučnou dvojici štíhlých skalnatých vrchů, které se podobají dvěma čertovým rohům a také proto dostaly toto výstižné pojmenovaní.
Poloha
Roháče se táhnou ve směru od východu na západ od sedla Pálenica (1573 m) na východě po Jamnické sedlo (1908 m) na západě.
Vrcholy
Do skupiny Roháčů patří několik vrcholů v hlavním hřebeni Západních Tater. Mnohé z nich patří mezi nejvyšší hory celého pohoří a výrazně přesahují 2000 m.
Více o Roháčích
Dálnice D1 (listopad 08)[editovat zdroj]
Dálnice D1 (slovensky Diaľnica D1) je nejdelší a hlavní slovenská dálnice. Po svém dokončení má mít 517 km.
Charakteristika dálnice
V ČSSR měla původně existovat dálnice Praha - Brno - Trenčín - Košice - hranice s SSSR, vedoucí napříč celou zemí. Rozpadem federace ale Slováci rozhodli, že hlavní dálniční tah spojí Bratislavu s Košicemi severní cestou, dále na hranice s Ukrajinou. D1, která měla na začátku 90. let na Slovensku pouze 2 zprovozněné úseky, a to Košice - Prešov a úsek u Liptovského Mikuláše, tak začali postupně napojovat na D61, která spojila Piešťany s Bratislavou již v 80. letech, po dokončení celé D1 bude D61 na D1 přejmenována. Na konci 90. let se podařilo zprovoznit úsek z Piešťan do Považské Bystrice. Stavební práce také pokračují i na její východní části, v okolí Popradu a Prešova. Na D1 se nachází také nejdelší most na Slovensku - leží u Liptovského Hrádku a přemosťuje řeku Váh.
Více o Dálnice D1 na Slovensku
Vodní dílo Gabčíkovo (říjen 08)[editovat zdroj]
Pohled na vodní hladinu přehradní nádrže
Gabčíkovo je vodní dílo na Dunaji v Bratislavě a jihovýchodně od ní v Trnavském kraji, na jižním Slovensku těsně na hranici s Maďarskem.
Hráz s vodní elektrárnou je postavena přibližně kilometr jižně od obce Gabčíkovo, podle níž je také dílo pojmenováno. Vzniklé přehradní jezero má rozlohu 46 km². Leží v nadmořské výšce 131 m.
Spišská Kapitula (Září 08)[editovat zdroj]
Spišská Kapitula je bývalá obec na východním Slovensku v oblasti zvané Spiš. Je církevním městečkem, ležícím se na kopci nad Spišským Podhradím, k němuž nyní patří jako městská část. Od roku 1993 je spolu s hradem pod ochranou UNESCO.
Historie
Obec vznikla ve 12. století na kopci kolem kostela sv. Martina. Od poloviny 13. století zde bylo sídlo spišské kapituly v čele s proboštem. V letech 1662 - 1665 byla obec obehnaná hradbami a vyvíjela se jako město. Od roku 1776 je zde sídlo spišského biskupství. Počet domů se ustálil po staletí asi na 30 a počet obyvatelstva na 250 - 300. Obyvatelstvo tvořili vesměs členové kapituly a služebnictvo, kteří žili v domech po obou stranách jediné ulice, zakončené dvěma branami. Od roku 1948 patří ke Spišskému Podhradí.
Spišská kapitula se stala také jedním z center církevního školství na Slovensku. Už ve 13. století zde byla kapitulní škola. Od poloviny 17. století je zde gymnázium. V letech 1815 - 1849 zde bylo bohoslovecké učiliště a v letech 1819 - 1950 zde byl první slovenský i uherský ústav pro výchovu učitelů základních škol.
Bardejov (Srpen 08)[editovat zdroj]
Bardejov je historické lázeňské město na Slovensku, leží v Prešovském kraji, na severu země, v oblasti Šariše. Dle údajů z roku 2005 byl počet obyvatel 33 374.
Historie a památky
Město je poprvé zmiňováno v roce 1241, od roku 1376 bylo svobodným královským městem v 14. a 15. století bylo důležitým slovenským řemeslnickým centrem. Od 18. století se začaly využívat místní léčivé prameny, město se tak začalo rozrůstat. Roku 1950 bylo jeho centrum vyhlášeno za městskou památkovou rezervaci, proběhla jeho rekonstrukce. Za dobrý stav historického jádra získal Bardejov v roce 1986 zlatou medaili Mezinárodního kuratoria se sídlem v Hamburku. Město je od roku 2000 v seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Kromě četných historických památek jsou navštěvovány také místní lázně. Od roku 1903 v městě sídlí Šarišské muzeum (s historickou, přírodovědní a etnografickou expozicí, součástí je rovněž Muzeum ikon).
Devín (Červenec 08)[editovat zdroj]
Devín (slovensky Devínsky hrad či Hrad Devín) je zřícenina bývalého hradu ve stejnojmenné bratislavské městské části Devín. Jeho pozůstatky leží na návrší nad soutokem řek Moravy a Dunaje.
Patří k významným místům slovenské historie, je Národní kulturní památkou. Toto místo bylo kontinuálně osídlené od mladší doby kamenné až do 19. století. Lokalita byla hustě osídlená v mladší době železné Kelty a z římské doby se zde našlo několik murovaných staveb. První písemná zmínka o Devínu je z roku 864, kde je hradiště poprvé připomínáno jako Dowina. Druhá polovina 9. století je především spojována s jménem knížete Rastislava, který tu dal vybudovat mohutnou pevnost, ale na historii Devína se podepsali též knížata Mojmír a Svatopluk. Výjimečnost lokality ve velkomoravském období potvrzují odkryté základy křesťanského kostela, v blízkosti kterého se našlo 6 hrobů s bohatým inventářem. Počátky středověkého hradu sahají do 13. století, kdy byla na vrcholu skalnatého ostrohu vybudována malá pohraniční pevnost. Největší stavební činnost se zde odehrála v první třetině 15. století v gotickém slohu, kdy hrad vlastnil významný rod Garayů. Koncem 15. století a začátkem 16. století patřil hrad pánům ze Sv. Jura a Pezinku, v letech 1527-1605 rodu Báthoryů. Roku 1635 získali hrad Pálffyové, ale nerealizovali zde již žádné významnější stavební úpravy. Roku 1809 byl hrad vyhozen do povětří napoleonským vojskem. V roce 1935 odkoupil hrad za symbolickou cenu 1000,-sk Slovenský stát. V současné době spravuje hrad Devín Mestské múzeum v Bratislave, které tu od roku 1965 realizuje i systematický archeologický výzkum.
Čičmany (Červen 08)[editovat zdroj]
Čičmany je obec na středním Slovensku v okrese Žilina. Jedná se o světově proslulou obec s velkou památkovou rezervací slovenské lidové architektury.
O obci
Rázovitá obec leží v kotlině Strážovských vrchů, téměř u pramene řeky Rajčianky. Je nejvýše položenou obcí v Žilinském okrese. První zmínky o obci pocházejí z roku 1272. Obec je známá starobylou a unikátní lidovou architekturou - malovanými srubovými dřevěnicemi. Pro jejich záchranu byla dolní část obce v roce 1977 vyhlášena památkovou rezervací lidové architektury. Obec je zajímavá také lidovými kroji a výšivkami s geometrickou ornamentikou. V obci se nalézá národopisná expozice, zámek a kostel. Obec má i vlastní erb (obecní znak), který byl ale vytvořen až po roce 1990 a nemá žádný historický původ. Znázorňuje sv. Helenu, které legenda připisuje nález sv. Kříže a nástrojů Kristova umučení na Golgotě. Této události je zasvěcen právě místní kostel. Z obce pochází hudební skladatel a muzikolog prof. PhDr. Jozef Kresánek, DrSc., akad. malířka Matilda Čechová a lidový řezbář Vít Pieš, kterých významná část tvorby je věnována rodné obci. Dnes v obci žije z původních 1500 obyvatelů jen 250 osob.
Váh (Květen 08)[editovat zdroj]
Váh je nejdelší řeka Slovenska, která protéká čtyřmi kraji (Žilinský, Trenčínský, Trnavský, Nitranský). Je to levý přítok Dunaje. Jeho délka činí 403 km. Povodí má rozlohu 10 640 km².
Tok řeky
Řeka vzniká nedaleko Kráľové Lehoty, v nadmořské výšce 664 m soutokem Bílého a Černého Váhu. Zdrojnice pramení ve Vysokých a Nízkých Tatrách. Převážnou část protéká v horách a až pod Novým Mestem nad Váhom vtéká do Podunajské nížiny. Ústí do Dunaje u města Komárno v nadmořské výšce 106 m. Průměrný průtok činí 152 m³/s. Nejvyšší je v létě. Váh se využívá k zásobování vodou, na zavlažování, k zisku vodní energie a plavení dřeva. Řeka je splavná do Seredě.
Vážská kaskáda
Na Váhu, stejně jako např. na Vltavě existuje soustava vodních přehrad - Vážská kaskáda. Celkem je jich 22 (nejnovější z nich je Vodné dílo Žilina. První přehradou je velmi dobře známá Liptovská Mara, poslední je v Maduniciach. Podle údajů TASR z roku 1996 elektrárny ročně vyrobí 1 965 132 MWh energie. Mnohé přehrady pracují na umělých kanálech vedených podél koryta řeky.