Ludvík XIV.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Ludvík XIV)
Skočit na: Navigace, Hledání
Ludvík XIV.
z Boží vůle nejkřesťanštější král Francie a Navarry; etc.
Louis XIV of France.jpg
Doba vlády 14. květen 16431. září 1715 (72 let)
Korunovace 7. červen 1654, Katedrála Notre-Dame, Remeš
Úplné jméno Louis-Dieudonné
Tituly Dauphin Francouzský (1638–43)
Narození 5. září 1638
zámek v Saint-Germain-en-Laye
Úmrtí 1. září 1715 (76)
palác ve Versailles
Pochován Bazilika Saint-Denis, u Paříže
Předchůdce Ludvík XIII.
Nástupce Ludvík XV.
Královna Marie Tereza Habsburská
Potomci Ludvík Francouzský
Anna Alžběta
Marie Anna
Marie Tereza
Filip
Ludvík František
Rod Kapetovci
Dynastie Bourboni
Motto Stát jsem já
Otec Ludvík XIII.
Matka Anna Rakouská
Podpis Louis-xiv-signature.jpg

Ludvík XIV. (řečený Král Slunce – le roi du soleil; 5. září 1638 Saint-Germain-en-Laye1. září 1715 Versailles) byl francouzský král z rodu Bourbonů, vládnoucí v letech 16431715. Jeho otcem byl král Ludvík XIII., matkou Anna Rakouská ze španělské linie Habsburků. Ludvík XIV. panoval plných sedmdesát dva let, nejdéle ve francouzské historii.

Regentství[editovat | editovat zdroj]

Králem se stal již jako čtyřletý chlapec v roce 1643, po smrti svého otce (korunován byl ovšem až 7. června 1654). Otec Ludvík XIII. ustanovil ve své závěti, že manželka Anna Rakouská se má po jeho smrti starat o výchovu obou synů (tedy Ludvíka a jeho mladšího bratra Filipa Orleánského), ale řízení státu má přenechat radě pěti jmenovaných hodnostářů. Anna však manželovu závěť ignorovala a pár dní po jeho smrti požádala parlament i radu o to, aby se mohla stát regentkou s neomezenou mocí. V prvních letech panování Ludvíka XIV. tak ve skutečnosti vládla ona a všemocný první ministr kardinál Jules Mazarin (původním jménem Giulio Mazzarini).

Obratnému Mazarinovi se v letech 1652/1653 podařilo potlačit šlechtickou opozici v zemi (tzv. frondu), která jistou dobu vážně ohrožovala celou regentskou vládu. Mazarin také za Ludvíka uzavřel tzv. „pyrenejský mír“ se Španělskem, jenž ukončil letitý konflikt s králem Filipem IV. (pikantní bylo, že to byl bratr regentky). Mazarin byl po celý život plně oddaný králi a zemi v podstatě řídil on, a to až do své smrti v roce 1661. Jeho posledním úspěšným politickým činem bylo uzavření sňatku Ludvíka XIV. s Marií Terezou, která pocházela z rodu španělských Habsburků a byla tedy Ludvíkovou sestřenicí z matčiny strany. Nevěsta se pro mladého francouzského krále hledala dlouho a těžce. Ludvík sám byl velmi zamilovaný do neteře kardinála Mazarina Marie Manciniové, s níž chtěl uzavřít sňatek. V tom mu ovšem zabránila královna matka i Mazarin. Poté se uvažovalo o sestřenici Markétě Savojské a další adeptkou byla rovněž sestřenice Anna Marie Louisa Orleánská. Se svou ženou Marií Terezou měl Ludvík XIV. celkem šest dětí. Se svou milenkou Louise de La Vallière čtyři děti a s milenkou Athénais de Montespan sedm dětí. Po smrti své ženy uzavřel Ludvík údajně ještě jedno manželství, ale přísně utajené. Někdy kolem roku 1683 si vzal v kapli zámku ve Versailles za ženu vychovatelku svých nemanželských dětí, markýzu Françoise de Maintenon. Veškeré písemné důkazy o tomto společensky nerovném sňatku byly už za Ludvíkova života zničeny, ale existuje několik přesvědčivých svědectví, jež tuto skutečnost naznačují. Pravdou je, že paní de Maintenon byla Ludvíkovou nejbližší osobou a důvěrnou přítelkyní až do jeho smrti.

Francie za Ludvíka XIV.[editovat | editovat zdroj]

Po smrti kardinála Mazarina nechal Ludvík XIV. úřad prvního ministra neobsazený a sám převzal veškerá jeho práva i povinnosti. V roce 1661 dal zatknout ministra financí Nicolase Fouqueta a s pomocí Jeana-Baptisty Colberta se osobně snažil vyřešit katastrofální stav státních financí.

Ludvík XIV. se stal politicky zcela nezávislým panovníkem, ale velmi rychle pochopil, že vládnout Francii není lehký úkol. I přesto, že Mazarin už před lety v podstatě zlikvidoval politickou opozici vůči králi, stále existovala řada dalších problémů, které mohly Ludvíkovu moc ohrozit. Byla tu odbojná města (například Orléans a Bordeaux), která se v případě sporů často přikláněla na stranu šlechty. Ludvík si musel složitě vynutit loajalitu měst i aristokracie. Musel zkrotit mocenské choutky ve vlastní rodině (poměrně nedávného povstání frondy se zúčastnilo několik jeho příbuzných – např. strýc Gaston a princové de Conti a de Condé). Tehdejší Francie byla navíc státem, jehož hranice se stále měnily vlivem mezinárodních sporů a válek. Byla rovněž nejlidnatějším státem v Evropě, ale podstatná část jejích obyvatel vůbec nemluvila francouzsky – v mnoha oblastech převládala italština, němčina a stovky dialektů. Vnitřní jednota země závisela jen na vůli panovníka. Ludvík XIV. se stal během své vlády ztělesněním Francie, symbolem jejího sjednocení.

Ludvíkova zahraniční politika byla od samého počátku zaměřena na posílení velmocenského postavení Francie, což postupně způsobilo konflikt snad se všemi mocnostmi Evropy. Pod zástěrkou tzv. reunií obsadila bourbonská vojska řadu držav a panství za hranicemi, především Alsasko včetně Štrasburku, a Francie tak získala zhruba svou dnešní rozlohu. Kromě válek s Nizozemím je nejznámější Ludvíkova účast na válce o dědictví španělské, při níž prosazoval (nakonec úspěšně) na trůn v Madridu svého vnuka Filipa. Absolutismus, ztělesněný údajným Ludvíkovým výrokem „Stát jsem já“, dosáhl v zemi během druhé poloviny 17. století svého vrcholu.

V hospodářské oblasti podporoval král rozvoj manufaktur a snažil se docílit aktivní bilance v zahraničním obchodu. Opíral se přitom o myšlenky již zmíněného Jeana-Baptista Colberta, pro něž se vžil název merkantilismus. Ludvíkova náboženská politika měla za cíl dosáhnout nezávislosti francouzské církve na papeži a plnou kontrolu náboženských záležitostí ze strany státu (v této souvislosti král zrušil i edikt nantský, povolující hugenotům vyznávat jejich víru). Pokud jde o vojenství, zde Ludvík dokázal nalézt osobnosti, jež z francouzské armády učinily nejmodernější útvar v Evropě (zavedení uniforem a díky osobě maršála Vaubana, nové způsoby fortifikace atd.). Důstojníky odměňoval jím zřízeným Řádem sv. Ludvíka.

Velké podpory se ze strany Ludvíka XIV. dostávalo také vědě – kartografii, astrologii, matematice, fyzice, chemii a technice. Za jeho vlády byly francouzskými vědci objeveny čtyři měsíce Saturnu, spočítána rychlost světla, vytvořen první systém rozdělení rostlin, vynalezena technika odlévání velkých zrcadel a uskutečnily se mnohé další význačné objevy. Ludvík XIV. se rovněž po celou dobu své vlády aktivně zajímal o činnost francouzské Akademie věd.

Kultura za Ludvíka XIV.[editovat | editovat zdroj]

V kulturní sféře zahájila vláda Ludvíka XIV. „zlatý věk“ Francie. Země získala na poli módy, dvorského života i písemnictví přední postavení na kontinentu a „galantní kavalír“ z Paříže definitivně vytlačil z obecného povědomí španělského „granda“. Výstavba Versailles jako nové rezidence absolutního monarchy inspirovala téměř všechny evropské panovnické dvory; francouzština se stala řečí urozených kruhů.

Ludvík sám byl vzdělaný, distingovaný muž se smyslem pro vznešené vystupování a kultivovaný projev. Plně se vžil do ceremoniální role barokního vládce a v jistém smyslu byl i jejím symbolem. Byl velkým milovníkem baletu a hudby (sám se baletu v mládí intenzivně věnoval a údajně tančil velmi dobře). Finančně podporoval mnohé spisovatele (např. Jeana Racina nebo Pierra Corneille), malíře, sochaře a hudebníky. Jeho dvorním hudebním skladatelem byl Jean-Baptist Lully a velkým oblíbencem Molière, jehož synovi byl Ludvík XIV. dokonce za kmotra.

Odvrácená strana královy politiky[editovat | editovat zdroj]

Odvrácenou stranou Ludvíkovy politiky byl takřka nepřetržitý řetěz válek a obrovské finanční náklady na vojsko a státní reprezentaci. Stavba a následný provoz Versailles spolu s nepříliš úspěšnými válkami o dědictví španělské, které probíhaly od roku 1701 do roku 1714 (Francie v nich byla téměř poražena, a i když se králův vnuk Filip stal španělským králem, podmínkou bylo, že se Španělsko a Francie nikdy nespojí pod jedním panovníkem) zatížily státní rozpočet na neúnosnou míru a vedly k postupnému zadlužování Francie, jehož důsledky v plné výši pocítili až Ludvíkovi nástupci.

Sporným bodem Ludvíkovy vlády bylo rovněž zrušení ediktu nantského, zavedeného roku 1598 Jindřichem IV., který zaručoval obyvatelům Francie náboženskou svobodu. Z hlediska krále šlo nicméně o logický krok: tak jako po celý život usiloval o politické sjednocení Francie, byla jeho přáním i jednota náboženská. Dlouho se snažil obrátit téměř milion protestantů na katolickou víru domlouváním, za pomocí misionářů. Později docházelo k zastrašování a výhrůžkám. Oba způsoby se osvědčily – do podzimu 1685 se počet protestantů snížil o tři čtvrtiny. 18. října 1685 podepsal Ludvík XIV. dekret, kterým zrušil edikt nantský, a zároveň nařizoval zbořit protestantské kostely, uzavřít protestantské školy a všechny děti narozené v protestantských rodinách pokřtít jako katolíky. Během několika následujících let opustilo Francii více než 200 000 obyvatel, kteří nalezli azyl v okolních protestantských zemích. Odešlo mnoho významných osobností z řad finančníků, podnikatelů i vědců. Mnozí výrobci hedvábí emigrovali do Anglie a Nizozemí, skláři do Dánska. Více než šest set důstojníků nalezlo nové místo v cizích službách.

Poslední léta panování[editovat | editovat zdroj]

Vedl komplikovanou a mnoho let také neúspěšnou válku o dědictví španělské, která Francii finančně i morálně velmi zdevastovala. Rovněž se mu nepodařilo prosadit na anglický trůn katolíka Jakuba Františka Stuarta, který byl synem sesazeného anglického krále Jakuba II. (ten byl bratrancem Ludvíka XIV. a žil ve Francii v exilu). Další ranou byly pro Francii silné mrazy v roce 1709 a následná léta neúrody a hladomoru. Ludvík XIV. začal propadat depresím a jeho okolí se obávalo o jeho zdraví. Utrpení svých poddaných nesl velmi těžce a svým vlastním majetkem a penězi se snažil řešit vážnou hospodářskou situaci. Nakonec nebyl tento mocný panovník ušetřen ani tragédií ve vlastní rodině – v roce 1711 zemřel jeho jediný legitimní syn dauphin Ludvík. Následníkem se stal vnuk Ludvíka XIV., Ludvík, vévoda burgundský. Ten zemřel i se svou manželkou v únoru 1712 na záhadnou nemoc (spekuluje se i o otravě jedem). Ještě téhož roku zemřel i třetí následník trůnu, teprve pětiletý pravnuk krále, Ludvík, vévoda bretaňský. Po všech těchto děsivých událostech se Ludvík XIV. upnul k náboženství – začal se oblékat velmi prostě, jedl střídmě a radikálně omezil své osobní výdaje. Zastavil rovněž výstavbu dalších paláců, demobilizoval většinu armády a snažil se zvýšit hodnotu upadající měny. V roce 1712 se válečné štěstí opět pomalu obracelo čelem k Francii a Ludvíkův vnuk Filip byl mezinárodně uznán za španělského krále. Sám Ludvík XIV. se již smířil se svým osudem i postupujícím stářím a užíval si poslední roky života v kruhu své rodiny – střídavě ve Versailles a na svém druhém oblíbeném zámku v Marly-le-Roi. Zemřel 1. září 1715 ve Versailles na následky gangrény. Pohřben byl 9. října 1715 v Saint-Denis.

Potomci Ludvíka XIV.[editovat | editovat zdroj]

Z manželství s Marií Terezou Španělskou:

  • Ludvík, Velký Dauphin (16611711)
  • Anna Alžběta (*/† 1662)
  • Marie Anna (*/† 1664)
  • Marie Tereza (1667–1672)
  • Filip (1668–1671)
  • Ludvík František (*/† 1672)

Nemanželské děti, které Ludvík XIV. uznal za své:

Ze vztahu s Luisou de La Baume Le Blanc, vévodkyní de La Valliére:

Ze vztahu s Františkou Athénou de Rochechouart de Mortemart, markýzou de Montespan:

Výskyt v literatuře[editovat | editovat zdroj]

Je jednou z hlavních postav v románu od Alexandra Dumase Tři mušketýři ještě po deseti letech, kde se zamiluje do Louisy de la Vallière. Později je unesen a vyměněn za své dvojče, tato akce však ztroskotá.

Genealogie[editovat | editovat zdroj]

Předci Ludvíka XIV. ve třech generacích

Ludvík XIV. Otec:
Ludvík XIII.
Děd:
Jindřich IV. Francouzský
Praděd:
Antonín Navarrský
Prababička:
Jana III. Navarrská
Babička:
Marie Medicejská
Praděd:
František I. Toskánský
Prababička:
Johana Habsburská
Matka:
Anna Rakouská
Děd:
Filip III. Španělský
Praděd:
Filip II. Španělský
Prababička:
Anna Habsburská
Babička:
Markéta Habsburská
Praděd:
Karel II. Štýrský
Prababička:
Marie Anna Bavorská

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HARTMANN, Petr Claus, a kol. Francouzští králové a císaři v novověku: od Ludvíka XII. k Napoleonovi III. (1498–1870). Praha : Argo, 2005. 467 s. ISBN 80-7203-517-7.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Předchůdce:
Ludvík IV. z Viennois
Znak z doby nástupu Dauphin z Viennois
16381643
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Ludvík VI. z Viennois
Předchůdce:
Ludvík XIII.
Znak z doby nástupu král Francie a Navary
Ludvík XIV. (III.)
16431715
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Ludvík XV.
Meuble héraldique Fleur de lys.svg Chronologie francouzských panovníků
od 987 do 1870
Meuble héraldique Fleur de lys.svg
987 996 1031 1060 1108 1137 1180 1223 1226
   Hugo Kapet Robert II. Jindřich I. Filip I. Ludvík VI. Ludvík VII. Filip II. Ludvík VIII.   
1226 1270 1285 1314 1316 1316 1322 1328 1350
   Ludvík IX. Filip III. Filip IV. Ludvík X. Jan I. Filip V. Karel IV. Filip VI.   
1350 1364 1380 1422 1461 1483 1498 1515 1547 1559
   Jan II. Karel V. Karel VI. Karel VII. Ludvík XI. Karel VIII. Ludvík XII. František I. Jindřich II.   
1559 1560 1574 1589 1610 1643 1715 1774 1792
   František II. Karel IX. Jindřich III. Jindřich IV. Ludvík XIII. Ludvík XIV. Ludvík XV. Ludvík XVI.   
1792 1804 1814 1824 1830 1848 1852 1870
   Napoleon I. Ludvík XVIII. Karel X. Ludvík Filip Napoleon III.   

Dějiny · Francie · Kapetovci · Valois · Bourboni · Bonapartové