Literatura faktu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Literatura faktu (neboli non-fiction) je způsob literárního zpracování užívaný při literární tvorbě na zpracování událostí dějinných i současných a vědeckých materiálů.

Do vývoje literatury se hlavně dostala po 2. světové válce kdy se obráží změna estetických norem. Dochází k vytváření nového hodnotového systému s požadavkem věrnosti faktu a dokumentárnosti.

V širším pojmu se užívá pro širokou škálu literatury nefiktivní, tj. biografické, reportážní, cestopisné, memoárové a deníkové. Autoři užívající tento způsob zpracování svého díla v mnoha případech, odmítají tradiční beletristické žánry a zdůrazňují dokumentární zprávu, reportáž, která je schopna lépe vyjádřit dynamiku skutečnosti. Anglická Wikipedie do "non fiction" ovšem řadí i náboženství, v tom smyslu, že věřící daným věcem skutečně věří (nejsou pro ně fiktivní).

V období Československa byl nejproslulejší z českých autorů Ludvík Souček. Ze světových je znám např.: Erich von Däniken. V širším pojmu se užívá pro širokou škálu literatury nefiktivní, tj. biografické, reportážní, cestopisné, memoárové a deníkové. Autoři užívající tento způsob zpracování svého díla v mnoha případech, odmítají tradiční beletristické žánry a zdůrazňují dokumentární zprávu, reportáž, která je schopna lépe vyjádřit dynamiku skutečnosti. Má značný význam pro kulturu.

Deníky[editovat | editovat zdroj]

Zaznamenávají převážně vlastní zážitky,nálady a pocity. Nemusí být určeny pro veřejnost nebo jsou psány naopak tak, že se s jejich zveřejněním počítá (deníky z cest). Mohou představovat i zvláštní žánr, kde spisovatel píše fiktivní deník jistého hrdiny.

Deník je literární dílo, koncipované jako série fiktivních nebo skutečných, zpravidla datovaných záznamů, pořizovaných průběžně v kratších časových intervalech (často v intervalu jednoho dne, odtud název). Deník je velmi starým literárním žánrem, v Evropě deníková metoda zápisků zažívá velký rozmach v období renesance, byl pěstován v asijských zemích (Čína, Japonsko, Arábie), byl pěstován už ve středověku, častými autory deníků byli šlechtici a jiné významné osobnosti, jejich deníky byly často (zpravidla posmrtně) vydávány jako literární dílo nebo jako historický dokument. Psaní deníků je aspoň u některých osob v určité části života velmi rozšířené, samozřejmě ne všechny jsou zveřejněny (velká část není ke zveřejnění ani určena, takové jsou často psány tajným písmem nebo pomocí šifry).

Samuel Pepys (16331703) deník nebyl určen veřejnosti a autor zde líčí významné události své doby (Londýnský mor 1665 a velký požár Londýna) Dále také uvádí ryze osobní informace. 18. stoletíJ.W.GoetheItalská cesta. Začíná psát v Čechách – 3.9.1786 opouští podle deníku Karlovy Vary.

Záznamy většinou popisují autorův osobní a duševní život, často citáty, nápady nebo úvahy (v tomto směru vynikají deníky spisovatelů, např. Cesare Paveseho nebo Franze Kafky). Mnoho deníků vzniká za druhé světové války. Od června 1942 do srpna 1944 si vedla deník mladá židovka Anna Franková, skrývající se se svou rodinou před nacisty. Později byl její deník vydán otcem,který jediný válku přežil.

Za zmínku stojí i deníky Jiřího Ortena nazvané podle barev desek – Modrá,žíhaná a červená kniha. Poslední zápisy jsou z doby těsně před jeho smrtí 29.8.1941. S deník hovoří jako s milovanou osobou. Deníky Ortena,Kafky a Máchy obsahují i poznámky o četbě jiných autorů,líčení snů či dopisy. Formou fiktivního deníku jedné z postav jsou často psána i jiná literární díla, například romány (např. Helen FieldingováDeník Bridget Jonesové). Toto pojetí románu zvyšuje autentičnost a osobní charakter sdělení.

V české literatuře jsou známé erotické deníky Karla Hynka Máchy1835, nebo básnické deníky Jiřího Koláře. Dvacáté století přineslo některé nové prvky – např. existenciální úzkost či větší otevřenost v sexuální oblasti. Deníkové zápisy si vedli Albert Camus, Virginia Woolfová, Romain Rolland.

Memoáry[editovat | editovat zdroj]

(fr. – la mémoire – "paměť") – zaznamenávají vzpomínky na dobu, v níž autor žil a na lidi, s nimiž se setkal. Tímto pojmem označujeme paměti,vzpomínky a literární životopisy.Vycházejí také ze subjektivních zkušeností,zachycují skutečné historické děje i postavy. Vypravěčem a často i hlavním hrdinou bývá sám autor. Paměti píší většinou významné osobnosti, např. uměleckého, kulturního nebo politického života. Paměti vznikaly již v antice:

memoáry psali například generál Montgomery či Winston Churchill.

Fiktivní (smyšlený) memoár je smyšlená vzpomínka, někdy jen vzdáleně připomínající opravdový memoár. Autoři:

Dopisy[editovat | editovat zdroj]

Jsou někdy také součástí umělecké literatury. Soukromé dopisy významných lidí bývají vydávány po jejich smrti jako osobité dokumenty.

Dopisy se psaly již v antice – OvidiusListy Heroin – fiktivní dopisy mytických žen vzdáleným milencům či manželům.

Zvláštní literární hodnotu má milostná korespondence – Odkrývá vztahy mezi mužem a ženou (nebo mužem a mužem, či ženou a ženou) a působí na čtenáře velice emotivně. Vyskytuje se obzvláště v 19. století

vydány byly i dopisy Franze Kafky adresované Maxu Brodovi,Mileně Jesenské a jiným. Vydány byly i dopisy Václava HavlaDopisy Olze.

Román v dopisech (někdy také epistolární román, briefroman) je literární útvar, který je tvořen dopisy mezi dvěma nebo více osobami. Veškerý děj je v románu v dopisech popisován účastníky korespondence. Čtenář tak získává pocit, že nahlíží do soukromé korespondence. Použitím této formy se autor snaží docílit dojmu větší opravdovosti a realismu a zároveň mu umožňuje poskytnout čtenáři více úhlů pohledu, na rozdíl od klasického románu s vševědoucím vypravěčem. Román v dopisech bývá často doplňován o deníkové záznamy nebo novinové zprávy. Tato literární forma zažila největší rozkvět v období osvícenství v 18. století. Román v dopisech jako literární forma vznikl nejdříve nejspíš z publikovaných dopisů slavných osobností. Ve třináctém století byly v Evropě nesmírně populární dopisy filosofa Pierre Abélarda a jeho milované Heloisy, které popisovaly jejich tragickou lásku. Tyto dopisy byly vloženy do neméně populárního a slavného Románu o růži (1230).

V době osvícenství se proslavily romány v dopisech V Angličanů Samuela Richardsona Pamela (1740) a Clarissa (1749). Ve Francii Charles Louis Montesquieu Perské listy (1721), Rousseauova Julie aneb Nová Heloisa (1761). Snad nejznámějším románem v dopisech je kniha Nebezpečné známosti (1782) Choderlose de Laclos, také díky filmovému zpracování Miloše Formana (Valmont). Velmi známý je také Drákula od irského autora Brama Stokera. V Německu patří mezi klasická díla román v dopisech Utrpení mladého Werthera (1774) od Johanna Wolfganga Goetheho. Na konci 18. století tato literární forma pomalu ustoupila a začala být více používána až v literatuře 20. století.

Autobiografie a biografie[editovat | editovat zdroj]

Autobiografie (z řeckého auton „vlastní“, bios „život“ a graphein „psát“) je epický literární žánr spočívající v autorově vylíčení vlastního života, popřípadě některých jeho úseků. Termín pochází z pozdního 18. století, ale forma je mnohem starší. Zatímco životopisci se obvykle opírají o širokou sbírku dokumentů a hledisek, autobiografie může být založena pouze na vlastní paměti pisatele.

Biografie (z řeckého bios – "život" a grafein – "psát") je umělecký (literatura, film) žánr založený na popisu života nějaké většinou známé osobnosti (umělec, politik, sportovec…). Správná biografie by měla komplexně a nezaujatě popisovat život dané osoby v souvislostech. Je to tedy více než jen seznam dat a skutků. Biografie je životopis dané osoby napsaný někým jiným, který musí jeho život popisovat neutrálně. Tedy ani kladně, ani záporně. Pokud je autorem biografie sám autor, jedná se o autobiografii.

Životopis slavných Řeků a ŘímanůPlútarchos. Životy Konstantina a Metoděje. Jako autoři prosluli zejména André Maurois, Irwing Shaw, Karel Schulz (Kámen a bolest – román o Michelangelovi). František Kožík – romány o slavných osobnostech české kultury.

Cestopis[editovat | editovat zdroj]

Cestopis je prozaický literární žánr, který můžeme podle jeho funkce zařadit jednak do literatury dokumentární (publicistické), jednak do literatury umělecké (zábavné).

Obsahem cestopisu je popis autorovy cesty do cizích zemí a krajin se záznamem jejich geografických, národopisných, kulturních, sociálních a jiných zvláštností. Dokumentárně hodnotné cestopisy vznikaly již ve starověku (Pausaniás, Strabón) a středověku (Marco Polo (Milion), Ibn Batuta). V české literatuře byla nejslavnější díla vytvořena v době humanismu a renesance (Jan Hasištejnský z Lobkovic, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Václav Vratislav z Mitrovic), v 19. století (Emil Holub) a ve 20. století (Alois Musil, Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund).

Cestopis jako žánr umělecké literatury je rovněž možno najít již ve starověku (Lúkianos) a středověku (Mandevillův cestopis). Tato vymyšlená, fantaskní a většinou i satirická díla tzv. podivuhodných cest, která navázala na klasickou cestopisnou literaturu, se rozvíjela zejména v období renesance (Cyrano de Bergerac) a v 18. století (Jonathan Swift (Gulliverovy cesty), Gottfried August Bürger). V období preromantismu vznikl intelektuální cestopis (Laurence Sterne), který u nás později rozvíjel například Karel Čapek.