Cyrano z Bergeracu (drama)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Drama Cyrano z Bergeracu, francouzsky: Cyrano de Bergerac, (1897) je nejvýznamnější divadelní hra francouzského dramatika Edmonda Rostanda.

Světově proslulé veršované drama je charakteristické spojením výrazné postavy, volně inspirované skutečnou osobou Hectora-Saviniena de Cyrano - francouzského spisovatele, a prostředí, čerpající z poutavého historického rámce Francie 17. století.

První český překlad pořídil již v roce 1898 Jaroslav Vrchlický. Samotný Rostand (který ovšem neměl možnost objektivního srovnání) ho označil za rovnocenný s originálem. Jde patrně o nejcennější Vrchlického překladatelský počin (i pro vzácné souznění překládaného díla s jeho vlastní poetikou). Dalším překladatelem Cyrana do češtiny je Jindřich Pokorný, jehož překlad z roku 1975 je psán poněkud modernějším jazykem. I pro kongeniálnost obou překladů v českém prostředí řada replik ze hry zdomácněla a stala se okřídlenými úslovími („Svůj širák odhazuji v dál…“, „Já nosím v nitru svém své elegance květ…“).

Nástin děje[editovat | editovat zdroj]

Pyšný gaskoňský šermíř Cyrano je beznadějně zamilován do své sestřenice Roxany, ale nejen kvůli svému velkému nosu jí své city nikdy nevyznal.

První scéna se odehrává v burgundském hotelu, kde začíná představení Nevěrná Klára. Je tam Roxana, mladý šlechtic Kristián de Neuvillett a později přichází i Cyrano z Bergeracu. Cyrano přeruší herce Montfleury. Divák Valvert je proto rozčílen, že Cyrano přerušil představení a utahuje si Cyranova nosu, ale Cyrano ho sráží grácií a se ctí. Uražený Valvert se s Cyranem utká v souboji, Valvert je poražen. Úvodní scéna je asi nejznámější scénou z díla.

Roxana se Cyranovi přizná, že miluje kadeta sloužícího u něj v pluku hezkého Kristiána. Cyrano chce, aby byla jeho tajná láska šťastná, pomáhá tedy Kristiánovi, jenž je do Roxany také zamilován, psát Roxaně milostné dopisy. Roxana se tak do Kristiána zamiluje ještě více. Jedenkrát Cyrano Kristiánovi našeptává přímo, Roxana na balkoně je unešena z Kristiánových slov, Cyrana, který jejímu amantovi radí, si pochopitelně nevšimla. Cyrano tak dopomůže Kristiánovi k sňatku. Žárlivý hrabě de Guiche, jenž také usiloval o Roxaninu lásku, pošle Kristiána do války, kam odchází i s Cyranem.

Kristián slibuje, že bude Roxaně psát dopisy, ty za něj ovšem píše Cyrano a posílá jich mnoho, i dva denně. Roxana se později vypraví na bitevní pole. Poví Kristiánovi, že miluje krásu jeho duše více, než jeho fyzickou krásu. V bitvě je Kristián smrtelně zraněn, chce aby se Cyrano přiznal Roxaně, že dopisy jí psal on. Roxana si pak má sama vybrat, koho miluje. Cyrano však své sestřenici nic neřekne, Kristián umírá a ptá se Cyrana, koho si Roxana vybrala, Cyrano mu zalže a poví, že si vybrala jeho.

Po Kristiánově smrti Roxana odešla do kláštera, kde ji Cyrano pravidelně navštěvuje. Cyrano nikdy nepřestal Roxanu milovat. Churavý Cyrano jde navštívit Roxanu, je ale napaden nepřítelem, i tak jde Cyrano navštívit Roxanu. Poprvé se zpozdil. Roxana ho požádala, aby jí přečetl poslední Kristiánův (respektive Cyranův) dopis. Přestože se stmívá, Cyrano „čte“ dopis, který zná nazpaměť, čehož si Roxana všimne, a dojde jí, že Cyranův hlas slyšela i na balkoně, když Cyrano radil Kristiánovi a pochopí, že Cyrano psal všechny ty dopisy. Roxana zjistila, že celou dobu milovala Cyrana a ne Kristiána, v té chvíli Cyrano umírá.

Ukázka z Pokorného překladu (1975)[editovat | editovat zdroj]

Svůj širák odhazuji v dáli
a s grácií. Tam leží on.
Odkládám svůj plášť opršalý,
sepnutý párem zašlých spon,
a tasím kord. Jen žádný shon,
hned v úvodu boj nerozhodnu,
pointa je mi nad zákon:
na konci poslání vás bodnu!

(Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu. Praha : Odeon 1975, s. 50)

Filmové adaptace[editovat | editovat zdroj]

Cyrano de Bergerac (1900)

Citát[editovat | editovat zdroj]

Divadelní Praha byla velmi zvědavá na vinohradského "Cyrana". Valná část obecenstva měla ještě v živé paměti Cyrana Vojanova. Moje pozice tedy nebyla nikterak lehká...Ve druhém jednání, po představování kadetů, náhle zabouřil hledištěm hromový, spontánní potlesk. Nabyl jsem tím ještě větší odvahy a síly. Úspěch se proměnil v nadšené ovace, jež nebraly konce. Kvapil, který se vrátil z Paříže na premiéru, mne objal, herci mne líbali, technický personál tančil.

Oponář hlásil s pýchou d v a a d e v a d e s á t opon. Stejskal zářil, všichni jsme byli šťastni.

— Zdeněk Štěpánek[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zdeněk Štěpánek: Herec, Mladá fronta, Praha, 1964, str. 143–4

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MACURA, Vladimír a kolektiv. Slovník světových literárních děl 2/ M-Ž. Praha : Odeon, 1989. ISBN 80-207-0960-6. S. 459.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]